Antonín Fajt: Vydávat každý týden malé balíčky hudby

Antonín Fajt: Vydávat každý týden malé balíčky hudby

Antonín Fajt je syn zpěvačky a houslistky Ivy Bittové a bubeníka Pavla Fajta. I když hostuje na nejnovějším albu At Home skupiny Iva Bittová & Čikori, není to žádné protekční dítě. K vlastnímu hráčskému a skladatelskému stylu se sám propracoval a propřemýšlel. Má možnost srovnávat dětství strávené na Moravě s posledními deseti lety za oceánem. A protože jej baví propojovat hudební aktivity například s kulinářským uměním nebo s léčivými účinky umění, není náš rozhovor zdaleka jen o muzice.

Jako malý ses učil hrát na housle, ale nakonec jsi skončil u klavíru. Proč ses rozhodl právě pro klavír?

Bylo mi teprve pět let, když jsem začal hrát na housle, a v té době jsem na to neměl trpělivost. U klavíru je snazší, že se člověk nemusí od začátku učit vyloudit z nástroje zvuk, který nezní jako umírající kočka. Po pár letech s klavírem jsem také začal více vnímat harmonii a vyžívat se v klavírních skladbách skladatelů, jako byli Chopin, Debussy, Skrjabin a Ježek. Cvičení mě ale nebavilo. Kdyby mamka netrvala na tom, abych cvičil, nejspíš bych s tím přestal dřív, než jsem v hudbě našel svoji cestu.

Letos je to už deset let, co ses s mámou odstěhoval do Ameriky. Měl jsi ještě předtím v Česku nějaké hudební aktivity?

V Česku jsem studoval pouze klasický klavír. Neměl jsem možnost zkusit kompozici nebo improvizaci, což je myslím škoda. V Americe mají na střední škole volitelné kroužky jako třeba Performance Class, tedy něco jako bluesový jam session, nebo Jazz Ensemble. Bylo skvělé mít tyto možnosti a vyzkoušet si jinou hudbu než klasiku. Navíc jsem měl strašnou trému a kvůli tomu jsem vůbec nehrál na žádných studentských recitálech. Mám pocit, že v Česku je takový přístup, že pokud někomu něco vyloženě nejde hned od začátku, nikdo ti nepomůže to překonat. Je to spíše test, jestli je to člověk schopný překonat sám. Ovšem mě už tehdy chytla hra na perkuse, ke které mě vedl taťka. Líbilo se mi, že člověk nemůže vyloudit špatný tón, a nemusí být tím pádem tak nervózní. Kvůli tomu jsem taky na prvních koncertech s mamkou hrál jen na djembe a zvonky.

fajt_antonin_foto_archiv_umelce_02

Co se pro tebe po odchodu za oceán nejvíc změnilo?

Když jsme se přestěhovali, bylo mi patnáct. Američané mi zpočátku přišli dost zvláštní. Často se usmívali a bavili se o věcech, které nic neznamenaly, třeba o počasí. Všechno také bylo dražší, ale chutnalo to hůř. Vůbec tu neuměli vařit. A taky nebylo kam jít za zábavou. Člověk musel všude autem a většina volného prostoru byla „private property“ (a za přestupek, „trespassing“, mě jednou i zatkli). Do hospody nebo i na některé koncerty jsem nemohl do jednadvaceti let vůbec jít. Takže jsem se hodně nudil, ale to mě zase přinutilo začít trávit víc času s hudbou. V každém případě nejtěžší na té změně byla a stále je kulturní adaptace. Cítím se, jako bych byl jednou nohou v USA a druhou v Česku, ale doma jsem nebyl ani v jedné zemi. Mezitím se ovšem americký materialistický styl života hodně rozšířil i do Česka, což vnímám jako dost nebezpečnou věc. Mám pocit, jako bych tady v New Yorku byl u epicentra všeho zla, které se rozšiřuje do celého světa v podobě chamtivosti a technologické závislosti. Je hodně důležité, aby si lidé uchovali přístup k přírodě a také znalosti starších generací.

Co jsi v Americe studoval za školu?

Studoval jsem na vysoké škole Bard College v zalesněném údolí řeky Hudson naproti prastarým horám Catskills. Je to typ soukromé školy zvaný liberal arts college. Bylo tam celkem asi dva tisíce studentů a každý měl možnost studovat širokou škálu předmětů a zaměření, jako je například psychologie, matematika, gender studies, lidská práva nebo umění. Pro mě to byla výborná zkušenost, protože jsem si mohl vybrat různé zajímavé předměty. Navíc to byla škola tak trochu aktivistická a politicky zaměřená. Hodně jsme například probírali palestinsko-izraelský konflikt a arabské jaro, diskriminaci etnických menšin, rovnoprávnost žen, LGBT a podobně. Bylo to dobré vzdělání, ale někdy je těžké tyto věci vnímat a všímat si, jak je společnost kvůli zbytečným věcem rozpolcena. Vedle politických a náboženských poznatků jsem ve škole získal také výborné vedení v klasické kompozici na hodinách s americkou skladatelkou Joan Tower. Její přístup byl zaměřen hlavně na vyjadřování a objevování vlastní individuality. Myslím, že mi to pomohlo najít vlastní výraz v hudbě, i když se mi někdy ztrácí a proměňuje.

Jak je to tedy s tvým hudebním výrazem nebo s hudebními aktivitami dnes? Co tě nejvíc naplňuje?

Poslední dobou hraju rád sám pro sebe. Když hraju s jinými muzikanty nebo pro publikum, mám problém s tím, že si představuji, co chtějí slyšet, a je pro mě těžší se vyjadřovat se stejnou otevřeností. Přesto mám ale hraní koncertů velice rád. Zrovna teď připravuji nový program pro sólový klavír zaměřený na meditaci a částečně i na zvuk. Chtěl bych vytvořit koncertní prostředí, kde čas plyne pomaleji, a lidi si můžou i lehnout. Zajímá mě koncept transu a hudební terapie, jak se dá přes hudbu co nejvíce napojit na její léčivé účinky. Zároveň také rád propojuji hudební kultury s kuchařským přístupem. Každý styl i folklor je složený z různých ingrediencí a je zajímavé zkoušet, které jsou kompatibilní.

Loni na podzim ses v Česku představil ve společném projektu s Mattem Normanem. Vaše duo kombinuje akustické a elektrické nástroje – klávesy, samply, klavír, bicí, trubku… Jakým způsobem společně tvoříte hudbu? A jsou vaše skladby častěji napsané, nebo improvizujete?

Naše duo je založené na kombinaci a proplétání kontrastujících nálad, zvuků a stylů. Mattův přístup je až zběsile rychlý, jako by se snažil vyčerpat všechnu energii v prvních pěti vteřinách. Jenže on tak dokáže hrát celou hodinu. Já jsem naopak velmi pomalý. Stále se snažím něco vystavět a přemýšlím často několik vteřin nebo minut dopředu. Zároveň se oba snažíme na všechno reagovat a občas z toho vznikne úžasný moment. Nikdy nehrajeme stejný program dvakrát a většinou do programu přidáváme skladby těsně před koncertem podle toho, jaká je atmosféra. Já jinak skládám tak, že vytvořím klavírní motiv, a pak popíšu, jakou náladu si představuju. Matt většinou vytvoří kompletní skladbu s partem pro mě i pro sebe. Další komunikaci pak řešíme hudbou.

Kde rádi vystupujete? Inspiruje tě při koncertě akustika sálu nebo prostředí?

Asi nejlepší zážitek jsme měli, když jsme doprovázeli němý film Monster na střeše v New Yorku. Zrovna zapadalo slunce, a my jsme byli mezi skleněnými paneláky, které vytvářely výbornou ozvěnu. Takové nevšední vizuální a zvukové věci jsou nejlepší.  

fajt_antonin_foto_archiv_umelce_03

Spolupracuješ i s dalšími americkými hudebníky.  Který z projektů tě momentálně nejvíc baví?

Už dva roky máme společný projekt s bubeníkem Deanem Sharpem. To je takový ostřílený muzikant, který spolupracoval například s Mobym nebo s japonským skladatelem Susumu Yokotou. Dohromady nás spojuje koncept vytváření jakoby elektronické hudby pomocí analogových prostředků. Je to takový nečistý, bitonální minimalismus. Rádi obměňujeme náš hudební arzenál a často přinášíme na zkoušku nové nástroje. Pořád se to vyvíjí.

Při návratech do Česka občas hráváš se svými rodiči. Vzpomínám si na duo Fajt & Fajt a teď jsi hostoval na albu skupiny Čikori a hrál jsi s ní i na koncertech. Snažíš se sledovat, co všechno rodiče dělají, jaké mají projekty?

Jasně. Když jsem v Česku, probírám s taťkou nové směry v hudbě a říkáme si, co nás baví. S mamkou jsem v kontaktu víc, a tak občas poslouchám nějaký její projekt, který se právě připravuje. Nebo ji občas slyším, když cvičí. Například novou desku Čikori bych mohl celou přezpívat ze spaní, protože jsem mohl sledovat, jak se to celé vyvíjí. Hudba obou rodičů je mi samozřejmě blízká, je to součást mé identity.

Své skladby umisťuješ na internetový server Bandcamp. Ale chystáš i nějaké album na fyzickém nosiči, nebo jsou pro tebe cédéčka už přežitá věc?

Zrovna teď nahrávám nové album, které by mělo vyjít elektronicky i fyzicky. Ale také přemýšlím, jak sdílet hudbu jiným způsobem než v klasické formě. Napadá mě myšlenka vydávat malé balíčky hudby každý týden. Bylo by to třeba patnáct minut sólového preparovaného klavíru. Já totiž rád objevuju něco nového, ale nerad se k věcem vracím.

Co v současné době posloucháš? A dostává se k tobě i nějaká česká hudba kromě toho, co dělají rodiče?

V poslední době jsem zamilovaný do gruzínské polyfonie. Je to úžasná hudba. Poslouchám například album sboru Anchishkati a je to super! Také mám rád jazzové saxofonisty. Nedávno jsem objevil Alberta Aylera, který používal motivy ze spirituálů a gospelů a hrál je úplně šíleně a krásně. Skvělí jsou také současní saxofonisté Ken Vandermark a Joe McPhee. Když jsme hráli s Mattem v Česku, seznámili jsme se se saxofonistou Pavlem Zlámalem, s klavíristou Martinem Konvičkou a také se skupinou Nil.

Antonín Fajt/ foto archiv umělce a radia Proglas

Komentáře

Reagovat

Zatím nebyl přidán žádný komentář..

S trumpetistou, aranžérem a kapelníkem brněnského bigbandu B-Side Band jsme hovořili u příležitost 10 let tohoto pozoruhodného orchestru. B-Side Band své narozeniny oslavil mimo jiné třemi koncerty v brněnském Sono Centru.  více

Defilé evropských i světových saxofonistů, které nabídl letošní ročník festivalu Jazzfest Brno, stylově uzavřeli virtuózní technici a invenční autoři propojující různá odvětví jazzu – uznávaný rakouský sideman i sólista Harald Harry Sokal se svým triem Groove a newyorská legenda Chris Potter, který v čele svého Quartetu na pódium Sono Centra uvedl svůj nejnovější projekt – album The Dreamer Is a Dream.  více

Tak jako loni, i letošní ročník Velikonočního festivalu duchovní hudby, tentokrát s podtitulem svědectví, uzavírala Filharmonie Brno a Český filharmonický sbor Brno. Kostel sv. Janů na Minoritské ulici rozzářilo dílo hlavnímu tématu festivalu velmi blízké – příběh Pavla z Tarsu v podobě Mendelssohnova oratoria Paulus.  více

Klasický balet Spiaca krásavica v štyroch častiach (prológ a tri dejstvá) od Petra Iljiča Čajkovského uviedol balet Národného divadla Brno na javisku Mahenovho divadla.  více

V týdnu před velikonočními svátky přehlídka JazzFest postoupila do druhé poloviny. Další řadu koncertů propojujících různé jazzové formy a formace oscilující od tradice přes jazzrock k funku odstartoval večer brněnských a pražských jazzových legend v CED Husa na provázku a posléze dvojkoncert tria kytaristy Jiřího Šimka a hvězdného Poogie Bell Bandu s nepřehlédnutelným (a nepřeslechnutelným) frontmanem za bicí soupravou.  více

Antonín Fajt je syn zpěvačky a houslistky Ivy Bittové a bubeníka Pavla Fajta. I když hostuje na nejnovějším albu At Home skupiny Iva Bittová & Čikori, není to žádné protekční dítě. K vlastnímu hráčskému a skladatelskému stylu se sám propracoval a propřemýšlel. Má možnost srovnávat dětství strávené na Moravě s posledními deseti lety za oceánem. A protože jej baví propojovat hudební aktivity například s kulinářským uměním nebo s léčivými účinky umění, není náš rozhovor zdaleka jen o muzice.  více

Brněnská rodačka Magdalena Kožená natočila spolu s režisérkou Alicí Nellis reklamní spot pro celostátní happening základních uměleckých škol ZUŠ Open. Jeho první ročník proběhne v úterý 30. května 2017 po celé republice za účasti 355 škol. K patronce projektu ZUŠ Open Magdaleně Kožené se slavná česká režisérka připojila jako garant za literárně-dramatický obor na uměleckých školách. Obě dvě umělkyně navštíví v den konání happeningu vybrané akce.  více

Zařazením Patricie Barber do koncertní série Národního divadla Brno plnil dramaturg Filip Haberman sny nejen sobě. Neokoukaný klenot americké jazzové scény naplnil Mahenovo divadlo posluchači a přinesl velkolepý hudební zážitek. Jako by tento divadelní prostor byl předurčen pro konání tohoto koncertu. Divadelní sál podtrhnul zpěvaččinu vznešenost, ale zároveň dokázal vytvořit komorní, téměř klubové, prostředí. Tentokrát Patricia Barber přicestovala do Čech z rodného Chicaga v triu s mladými muzikanty - kontrabasistou Patrickem Mulcahym a bubeníkem Natem Friedmanem.  více

Do komorního prostředí divadla Husa na provázku se dramaturg brněnského JazzFestu Vilém Spilka rozhodl zasadit dva méně komorní koncerty. Byla to šťastná volba, protože diváci měli možnost z bezprostřední blízkosti sledovat sóla střídajících se hudebníků a stát se přímo součástí zajímavého dění.  více

V brněnském Blahoslavově domě se  uskutečnil koncert čerpající z odkazu Jana Garbarka a The Hilliard Ensemble. Spíše než o kopírování projektu z devadesátých let předvedl soubor Cantar Lontano a Gavino Murgia autentickou interpretaci a vesměs velmi zdařilou.  více

Když jsem nedávno mezi českými jazzmany uspořádal anketu o nejvýraznější ženu tuzemské scény, nejvíce hlasů nasbíraly trumpetistka, skladatelka a dirigentka Štěpánka Balcarová a pianistka a skladatelka Beata Hlavenková. V rámci festivalu JazzFestBrno se představí obě. Bigband Concept Art Orchestra pod vedením Štěpánky Balcarové vystoupí ve středu 5. dubna v divadle Husa na provázku a o den později trumpetistka představí v HaDivadle svou česko-polskou skupinu Inner Spaces. Ve čtvrtek 13. dubna se v Besedním domě koná koncert Beaty Hlavenkové, která se zaměří na své zatím poslední autorské album Scintilla. Obě mladé dámy jsme požádali o rozhovor.  více

Šestnáctý ročník festivalu JazzFestBrno – vedle dalších silných dramaturgických linií – nabízí srovnání hry několika výborných saxofonistů. Hned v rámci úvodního večera (23. března) se v Sono Centru představil výtečný Joe Lovano, 19. dubna se tamtéž má blýsknout Chris Potter, několikanásobný vítěz různých novinářských anket o nejlepšího světového hráče na tenorový saxofon. Hned dva evropské hráče si divák mohl porovnat ve středu 29. března, kdy se taktéž na pódiu Sono Centra vystřídali český saxofonista usazený v Dánsku Luboš Soukup a jeho norský vrstevník, také žijící v Kodani, Marius Neset. A 5. dubna má svůj mezinárodní ensemble představit mladý Čech studující v Norsku Michal Wróblewski.  více

Zpěvačka Lenka Nová se narodila V Brně. Dodnes se sem často a ráda vrací. Loni na podzim vydala svou třetí profilovou desku Čtyřicítka, na které je desítka osobních písní s texty Michala Horáčka. Nedávno byla nominována na hudební cenu Anděl v kategorii Zpěvačka roku. Letos 8. a 9. března v baru U kouřícího králíka v rodném městě zahájila s nově nazkoušeným repertoárem koncertní turné Čtyřicítka Tour, jehož jarní část uzavře pražský koncert ve studiu DVA 21. května. A o tom všem jsme si povídaly…  více

Láska na dálku je současná opera, která už je nicméně jasnou klasikou. Národní divadlo Brno nastudováním skvělého díla Kaiji Saariaho sáhlo do světového repertoáru. Výběrem i realizací inscenace v tuzemském kontextu jedinečně a výrazně zabodovalo.  více

Zahlédl jsem jej na dolním konci ulice Kobližná. Tak přece! Je to vzácný exemplář, zřídka kdy k vidění. Tímto záznamem se mi obrázek brněnské hudební fauny pěkně zacelil. Jaké by to bylo město hudby, kdyby se v něm aspoň občas nevyskytoval flašinetář!  více