Antonín Fajt: Vydávat každý týden malé balíčky hudby

Antonín Fajt: Vydávat každý týden malé balíčky hudby

Antonín Fajt je syn zpěvačky a houslistky Ivy Bittové a bubeníka Pavla Fajta. I když hostuje na nejnovějším albu At Home skupiny Iva Bittová & Čikori, není to žádné protekční dítě. K vlastnímu hráčskému a skladatelskému stylu se sám propracoval a propřemýšlel. Má možnost srovnávat dětství strávené na Moravě s posledními deseti lety za oceánem. A protože jej baví propojovat hudební aktivity například s kulinářským uměním nebo s léčivými účinky umění, není náš rozhovor zdaleka jen o muzice.

Jako malý ses učil hrát na housle, ale nakonec jsi skončil u klavíru. Proč ses rozhodl právě pro klavír?

Bylo mi teprve pět let, když jsem začal hrát na housle, a v té době jsem na to neměl trpělivost. U klavíru je snazší, že se člověk nemusí od začátku učit vyloudit z nástroje zvuk, který nezní jako umírající kočka. Po pár letech s klavírem jsem také začal více vnímat harmonii a vyžívat se v klavírních skladbách skladatelů, jako byli Chopin, Debussy, Skrjabin a Ježek. Cvičení mě ale nebavilo. Kdyby mamka netrvala na tom, abych cvičil, nejspíš bych s tím přestal dřív, než jsem v hudbě našel svoji cestu.

Letos je to už deset let, co ses s mámou odstěhoval do Ameriky. Měl jsi ještě předtím v Česku nějaké hudební aktivity?

V Česku jsem studoval pouze klasický klavír. Neměl jsem možnost zkusit kompozici nebo improvizaci, což je myslím škoda. V Americe mají na střední škole volitelné kroužky jako třeba Performance Class, tedy něco jako bluesový jam session, nebo Jazz Ensemble. Bylo skvělé mít tyto možnosti a vyzkoušet si jinou hudbu než klasiku. Navíc jsem měl strašnou trému a kvůli tomu jsem vůbec nehrál na žádných studentských recitálech. Mám pocit, že v Česku je takový přístup, že pokud někomu něco vyloženě nejde hned od začátku, nikdo ti nepomůže to překonat. Je to spíše test, jestli je to člověk schopný překonat sám. Ovšem mě už tehdy chytla hra na perkuse, ke které mě vedl taťka. Líbilo se mi, že člověk nemůže vyloudit špatný tón, a nemusí být tím pádem tak nervózní. Kvůli tomu jsem taky na prvních koncertech s mamkou hrál jen na djembe a zvonky.

fajt_antonin_foto_archiv_umelce_02

Co se pro tebe po odchodu za oceán nejvíc změnilo?

Když jsme se přestěhovali, bylo mi patnáct. Američané mi zpočátku přišli dost zvláštní. Často se usmívali a bavili se o věcech, které nic neznamenaly, třeba o počasí. Všechno také bylo dražší, ale chutnalo to hůř. Vůbec tu neuměli vařit. A taky nebylo kam jít za zábavou. Člověk musel všude autem a většina volného prostoru byla „private property“ (a za přestupek, „trespassing“, mě jednou i zatkli). Do hospody nebo i na některé koncerty jsem nemohl do jednadvaceti let vůbec jít. Takže jsem se hodně nudil, ale to mě zase přinutilo začít trávit víc času s hudbou. V každém případě nejtěžší na té změně byla a stále je kulturní adaptace. Cítím se, jako bych byl jednou nohou v USA a druhou v Česku, ale doma jsem nebyl ani v jedné zemi. Mezitím se ovšem americký materialistický styl života hodně rozšířil i do Česka, což vnímám jako dost nebezpečnou věc. Mám pocit, jako bych tady v New Yorku byl u epicentra všeho zla, které se rozšiřuje do celého světa v podobě chamtivosti a technologické závislosti. Je hodně důležité, aby si lidé uchovali přístup k přírodě a také znalosti starších generací.

Co jsi v Americe studoval za školu?

Studoval jsem na vysoké škole Bard College v zalesněném údolí řeky Hudson naproti prastarým horám Catskills. Je to typ soukromé školy zvaný liberal arts college. Bylo tam celkem asi dva tisíce studentů a každý měl možnost studovat širokou škálu předmětů a zaměření, jako je například psychologie, matematika, gender studies, lidská práva nebo umění. Pro mě to byla výborná zkušenost, protože jsem si mohl vybrat různé zajímavé předměty. Navíc to byla škola tak trochu aktivistická a politicky zaměřená. Hodně jsme například probírali palestinsko-izraelský konflikt a arabské jaro, diskriminaci etnických menšin, rovnoprávnost žen, LGBT a podobně. Bylo to dobré vzdělání, ale někdy je těžké tyto věci vnímat a všímat si, jak je společnost kvůli zbytečným věcem rozpolcena. Vedle politických a náboženských poznatků jsem ve škole získal také výborné vedení v klasické kompozici na hodinách s americkou skladatelkou Joan Tower. Její přístup byl zaměřen hlavně na vyjadřování a objevování vlastní individuality. Myslím, že mi to pomohlo najít vlastní výraz v hudbě, i když se mi někdy ztrácí a proměňuje.

Jak je to tedy s tvým hudebním výrazem nebo s hudebními aktivitami dnes? Co tě nejvíc naplňuje?

Poslední dobou hraju rád sám pro sebe. Když hraju s jinými muzikanty nebo pro publikum, mám problém s tím, že si představuji, co chtějí slyšet, a je pro mě těžší se vyjadřovat se stejnou otevřeností. Přesto mám ale hraní koncertů velice rád. Zrovna teď připravuji nový program pro sólový klavír zaměřený na meditaci a částečně i na zvuk. Chtěl bych vytvořit koncertní prostředí, kde čas plyne pomaleji, a lidi si můžou i lehnout. Zajímá mě koncept transu a hudební terapie, jak se dá přes hudbu co nejvíce napojit na její léčivé účinky. Zároveň také rád propojuji hudební kultury s kuchařským přístupem. Každý styl i folklor je složený z různých ingrediencí a je zajímavé zkoušet, které jsou kompatibilní.

Loni na podzim ses v Česku představil ve společném projektu s Mattem Normanem. Vaše duo kombinuje akustické a elektrické nástroje – klávesy, samply, klavír, bicí, trubku… Jakým způsobem společně tvoříte hudbu? A jsou vaše skladby častěji napsané, nebo improvizujete?

Naše duo je založené na kombinaci a proplétání kontrastujících nálad, zvuků a stylů. Mattův přístup je až zběsile rychlý, jako by se snažil vyčerpat všechnu energii v prvních pěti vteřinách. Jenže on tak dokáže hrát celou hodinu. Já jsem naopak velmi pomalý. Stále se snažím něco vystavět a přemýšlím často několik vteřin nebo minut dopředu. Zároveň se oba snažíme na všechno reagovat a občas z toho vznikne úžasný moment. Nikdy nehrajeme stejný program dvakrát a většinou do programu přidáváme skladby těsně před koncertem podle toho, jaká je atmosféra. Já jinak skládám tak, že vytvořím klavírní motiv, a pak popíšu, jakou náladu si představuju. Matt většinou vytvoří kompletní skladbu s partem pro mě i pro sebe. Další komunikaci pak řešíme hudbou.

Kde rádi vystupujete? Inspiruje tě při koncertě akustika sálu nebo prostředí?

Asi nejlepší zážitek jsme měli, když jsme doprovázeli němý film Monster na střeše v New Yorku. Zrovna zapadalo slunce, a my jsme byli mezi skleněnými paneláky, které vytvářely výbornou ozvěnu. Takové nevšední vizuální a zvukové věci jsou nejlepší.  

fajt_antonin_foto_archiv_umelce_03

Spolupracuješ i s dalšími americkými hudebníky.  Který z projektů tě momentálně nejvíc baví?

Už dva roky máme společný projekt s bubeníkem Deanem Sharpem. To je takový ostřílený muzikant, který spolupracoval například s Mobym nebo s japonským skladatelem Susumu Yokotou. Dohromady nás spojuje koncept vytváření jakoby elektronické hudby pomocí analogových prostředků. Je to takový nečistý, bitonální minimalismus. Rádi obměňujeme náš hudební arzenál a často přinášíme na zkoušku nové nástroje. Pořád se to vyvíjí.

Při návratech do Česka občas hráváš se svými rodiči. Vzpomínám si na duo Fajt & Fajt a teď jsi hostoval na albu skupiny Čikori a hrál jsi s ní i na koncertech. Snažíš se sledovat, co všechno rodiče dělají, jaké mají projekty?

Jasně. Když jsem v Česku, probírám s taťkou nové směry v hudbě a říkáme si, co nás baví. S mamkou jsem v kontaktu víc, a tak občas poslouchám nějaký její projekt, který se právě připravuje. Nebo ji občas slyším, když cvičí. Například novou desku Čikori bych mohl celou přezpívat ze spaní, protože jsem mohl sledovat, jak se to celé vyvíjí. Hudba obou rodičů je mi samozřejmě blízká, je to součást mé identity.

Své skladby umisťuješ na internetový server Bandcamp. Ale chystáš i nějaké album na fyzickém nosiči, nebo jsou pro tebe cédéčka už přežitá věc?

Zrovna teď nahrávám nové album, které by mělo vyjít elektronicky i fyzicky. Ale také přemýšlím, jak sdílet hudbu jiným způsobem než v klasické formě. Napadá mě myšlenka vydávat malé balíčky hudby každý týden. Bylo by to třeba patnáct minut sólového preparovaného klavíru. Já totiž rád objevuju něco nového, ale nerad se k věcem vracím.

Co v současné době posloucháš? A dostává se k tobě i nějaká česká hudba kromě toho, co dělají rodiče?

V poslední době jsem zamilovaný do gruzínské polyfonie. Je to úžasná hudba. Poslouchám například album sboru Anchishkati a je to super! Také mám rád jazzové saxofonisty. Nedávno jsem objevil Alberta Aylera, který používal motivy ze spirituálů a gospelů a hrál je úplně šíleně a krásně. Skvělí jsou také současní saxofonisté Ken Vandermark a Joe McPhee. Když jsme hráli s Mattem v Česku, seznámili jsme se se saxofonistou Pavlem Zlámalem, s klavíristou Martinem Konvičkou a také se skupinou Nil.

Antonín Fajt/ foto archiv umělce a radia Proglas

Komentáře

Reagovat

Zatím nebyl přidán žádný komentář..

Novým rektorem Janáčkovy akademie múzických umění v Brně se stane profesor Divadelní fakulty JAMU Petr Oslzlý. Dnes v pozdním odpoledni o tom v prvním kole tajného hlasování rozhodnul akademický senát této vysoké školy. Spolu s Petrem Oslzlým kandidovala profesorka Barbara Maria Willi z Hudební fakulty JAMU. Vítězný kandidát se úřadu ujme na čtyři roky a to k prvnímu únoru příštího roku.  více

Městské divadlo Brno nabídlo na velké scéně další skutečně horkou muzikálovou novinku. V sobotní premiéře tady uvedli hudební komedii Děsnej pátek. Skladatel Tom Kitt a autor písňových textů Brian Yorkey, ve spolupráci s autorkou Bridget Carpenterovou pro divadlo upravili knižní a filmově opakovaně zpracovaný příběh. Zápletka muzikálu totiž pochází z románu Mary Rodgersové z roku 1972. Na jeho základech vzniklo postupně několik filmů, v jednom z nich si v 70. letech zahrála mladá Jodie Fosterová, v dalším se v roce 2003 potkaly Lindsay Lohanová a Jamie Lee Curtisová.  více

Premiérou nového nastudování opery Nápoj lásky od Gaetana Donizettiho se včera uvedl brněnský operní soubor v Mahenově divadle. V roli krásné Adiny se představila Kateřina Kněžíková, zamilovaného Nemorina ztvárnil španělský tenorista José Manuel, postavy seržanta Belcora se ujal Roman Hoza, doktor Dulcamara prodával svůj elixír v provedení Jiřího Sulženka a roztomile všetečná Giannetta vděčí za svůj půvab Tereze Merklové Kyzlinkové. Operní sbor a orchestr Národního divadla Brno vedl dirigent Ondrej Olos.  více

Fin Greenall alias Fink se svou kapelou intenzivně experimentují na mezinárodní hudební scéně zhruba deset let. Minulý měsíc vyšlo poslední studiové album Resurgram, které začerstva přijeli představit Brnu v tradiční sestavě navíc posílené o druhé bicí. Folk s přesahem snad do všech žánrů se na Flédě rozezněl již podruhé.  více

Ve středu 25. října vystoupí v Kabinetu múz americká zpěvačka a skladatelka s indickými kořeny Shilpa Ray. Vrací se na místo činu, protože v Brně už předloni představovala své album Last Year’s Savage. Před rokem vystoupila v Tasově u Veselí nad Moravou na festivalu Beseda u bigbítu a nyní se vrací do Brna, aby představila svou novinku Door Girl.  více

Soubor Black Uganda Choir, netradiční sdružení vícehlasého zpěvu, slaví čtvrtstoletí své existence. Vedoucím souboru je sice Tomáš Drtílek, avšak na naše otázky odpovídal mluvčí třináctičlenného ansámblu Ivan Holas a spolu s ním Richard Lank, autorsky nejplodnější člen skupiny.  více

Brno se v neděli rozloučilo s Martou Kubišovou. Započalo tak jako první tuzemské město českou část turné nazvaného Marta Naposledy, které vyvrcholí v den jejích 75. narozenin v Českých Budějovicích. Zaplněné Sono centrum si užilo průřez její hudební kariérou ale i poctu americké pop music, které vzdala hold na svém posledním albu Soul. A jako posledních devatenáct let ji také na její závěrečné pouti doprovodil Petr Malásek (klávesy) a kapela ve složení: Martin Lehký (basa), Budy Zbořil (bicí), Josef Štěpánek (kytara) a František Kop (saxofony).  více

Třicet pět let od svého prvního koncertu si v těchto dnech připomíná brněnská skupina Hrozně. Zajímavé je, že v ní stále působí všichni tři zakládající členové – Martin Kozlovský (metalofon, zpěv), Jaromír Řehoř (baskytara) a Pavel Straka (akordeon). Martin a Jarek pozvali naše pozvání k rozhovoru.  více

S kanadskou zpěvačkou a pianistkou Dianou Krall se pořadatelé JazzFestu Brno pokusili o něco, co si zatím netroufli u Chicka Corey, Herbieho Hancocka, Gregoryho Portera ani Bobbyho McFerrinna – zaplnit brněnskou DRFG Arénu (neboli postaru Rondo). Netuším, nakolik si Vilém Spilka a spol. věřili, ale jméno umělkyně ve spojení s dobře cílenou propagací přineslo plody v podobě téměř plně zaplněné hokejové haly. Divák nenavyklý navštěvovat sportovní akce a koncerty popových hvězd sice mohl žehrat na lehce nepohodlná sedadla, ale jinak se povedlo událost i po technické stránce zvládnout na výbornou. Zvuk byl špičkový, i daleko od pódia si fanoušci pochvalovali jeho čistotu a zřetelnost. Podobně dokonalý byl i obraz na dvou velkých obrazovkách, díky nimž si mohli vizuální zážitek vychutnat opět i lidé ve vzdálenějších koutech haly.  více

Od 16. září do 19. prosince bude v klubu Stará Pekárna v Brně probíhat jubilejní dvacátý ročník přehlídky Jazz Brno. Nabídne nejen moderní jazz, ale také fusion, funk nebo pořádnou porci blues. Festival zahájí v sobotu 16. září koncert amerického bluesmana Linwooda Taylora, který v Brně vystoupí v rámci svého většího českého turné. Telefonicky jsme mu položili několik otázek.  více

Multižánrový festival letos přivítal desítky umělců z domova i zahraničí a více než 16 000 diváků. Druhý srpnový víkend se Brno rozeznělo hudbou doslova na každém rohu. Na několika pódiích se vystřídali umělci různých žánrů od jazzu, folkloru, klasiky, rocku po balkan, pouliční divadlo a mimořádný bezuliční busking. Brno navštívil i nový cirkus. Francouzsko-belgický soubor Collectif Malunés vystoupil hned třikrát a roztleskal celé šapitó.  více

Jazzový kontrabasista Vincenc Kummer loni oslavil 75. narozeniny. Při té příležitosti připravil knihu, v níž shrnuje svůj umělecký i osobní život.  více

Desítky účinkujících největšího letního festivalu moravské metropole Maraton hudby Brno jsou připraveny ke startu. Druhý srpnový víkend Brno zaplaví hudba doslova všech žánrů, od balkánské dechovky přes komorní a orchestrální klasiku, jazz, folklor, etno, rock, kapely pro děti až po netradiční tzv. bezuliční busking. Hudební program ozdobí exkluzivní trojice představení nového cirkusu, chybět neubude pouliční divadlo, kouzelník či unikátní akrobatický heliový balón. To vše a ještě více od 11. do 13. srpna. v Brně. Nezapomeňte na již tradiční hudebně-maratonské heslo: Není důležitá rychlost; především si dobře rozvrhněte síly, abyste si toho užili co nejvíce!  více

Folkové prázdniny v Náměšti nejsou „jen“ navýsost hudebním festivalem. Jsou také světem, v němž se uskutečňují vize. Vize dramaturgické i umělecké. Jsou světem, kde se člověk může ledasčemu naučit, ledasco se dozvědět, s ledaským se setkat. Kromě hudby, jež je těžištěm festivalu, jsou Folkovky bohatou přehlídkou dílen (výtvarných, řemeslných, hudebních, tanečních a dalších), filmů (o muzikantech a jejich osudech) a přednášek (Kolokvium).  více

Existují hudební festivaly fádní, vcelku zajímavé, velmi zajímavé, skvělé… a Folkové prázdniny v Náměšti nad Oslavou. Festival výjimečný nejen svou žánrovou šíří (folk v názvu klame, jak pravidelní návštěvníci věcí), tak zejména promyšlenou koncepcí s mnoha přesahy nejen hudebními. Každý ročník festivalu má své téma. Každý den má své téma. Na hlavním pódiu se střídají české legendy s kapelami ze světa, které v Česku hrají úplně poprvé. A pódium v náměšťském zámeckém parku (případně v blízké jízdárně, prší-li) zažívá každý rok několik premiér, mimořádných projektů, neopakovatelných hudebních setkání. A kromě toho patří k „Folkovkám“ desítky, ba stovky nejrůznějších výtvarných, hudebních a lecjakých jiných dílen, dvoudenní odborné kolokvium, méně vážné rozpravy o hudbě nebo open scéně, v jejímž rámci se na řadu dostane i český folk.  více