Antonín Fajt: Vydávat každý týden malé balíčky hudby

Antonín Fajt: Vydávat každý týden malé balíčky hudby

Antonín Fajt je syn zpěvačky a houslistky Ivy Bittové a bubeníka Pavla Fajta. I když hostuje na nejnovějším albu At Home skupiny Iva Bittová & Čikori, není to žádné protekční dítě. K vlastnímu hráčskému a skladatelskému stylu se sám propracoval a propřemýšlel. Má možnost srovnávat dětství strávené na Moravě s posledními deseti lety za oceánem. A protože jej baví propojovat hudební aktivity například s kulinářským uměním nebo s léčivými účinky umění, není náš rozhovor zdaleka jen o muzice.

Jako malý ses učil hrát na housle, ale nakonec jsi skončil u klavíru. Proč ses rozhodl právě pro klavír?

Bylo mi teprve pět let, když jsem začal hrát na housle, a v té době jsem na to neměl trpělivost. U klavíru je snazší, že se člověk nemusí od začátku učit vyloudit z nástroje zvuk, který nezní jako umírající kočka. Po pár letech s klavírem jsem také začal více vnímat harmonii a vyžívat se v klavírních skladbách skladatelů, jako byli Chopin, Debussy, Skrjabin a Ježek. Cvičení mě ale nebavilo. Kdyby mamka netrvala na tom, abych cvičil, nejspíš bych s tím přestal dřív, než jsem v hudbě našel svoji cestu.

Letos je to už deset let, co ses s mámou odstěhoval do Ameriky. Měl jsi ještě předtím v Česku nějaké hudební aktivity?

V Česku jsem studoval pouze klasický klavír. Neměl jsem možnost zkusit kompozici nebo improvizaci, což je myslím škoda. V Americe mají na střední škole volitelné kroužky jako třeba Performance Class, tedy něco jako bluesový jam session, nebo Jazz Ensemble. Bylo skvělé mít tyto možnosti a vyzkoušet si jinou hudbu než klasiku. Navíc jsem měl strašnou trému a kvůli tomu jsem vůbec nehrál na žádných studentských recitálech. Mám pocit, že v Česku je takový přístup, že pokud někomu něco vyloženě nejde hned od začátku, nikdo ti nepomůže to překonat. Je to spíše test, jestli je to člověk schopný překonat sám. Ovšem mě už tehdy chytla hra na perkuse, ke které mě vedl taťka. Líbilo se mi, že člověk nemůže vyloudit špatný tón, a nemusí být tím pádem tak nervózní. Kvůli tomu jsem taky na prvních koncertech s mamkou hrál jen na djembe a zvonky.

fajt_antonin_foto_archiv_umelce_02

Co se pro tebe po odchodu za oceán nejvíc změnilo?

Když jsme se přestěhovali, bylo mi patnáct. Američané mi zpočátku přišli dost zvláštní. Často se usmívali a bavili se o věcech, které nic neznamenaly, třeba o počasí. Všechno také bylo dražší, ale chutnalo to hůř. Vůbec tu neuměli vařit. A taky nebylo kam jít za zábavou. Člověk musel všude autem a většina volného prostoru byla „private property“ (a za přestupek, „trespassing“, mě jednou i zatkli). Do hospody nebo i na některé koncerty jsem nemohl do jednadvaceti let vůbec jít. Takže jsem se hodně nudil, ale to mě zase přinutilo začít trávit víc času s hudbou. V každém případě nejtěžší na té změně byla a stále je kulturní adaptace. Cítím se, jako bych byl jednou nohou v USA a druhou v Česku, ale doma jsem nebyl ani v jedné zemi. Mezitím se ovšem americký materialistický styl života hodně rozšířil i do Česka, což vnímám jako dost nebezpečnou věc. Mám pocit, jako bych tady v New Yorku byl u epicentra všeho zla, které se rozšiřuje do celého světa v podobě chamtivosti a technologické závislosti. Je hodně důležité, aby si lidé uchovali přístup k přírodě a také znalosti starších generací.

Co jsi v Americe studoval za školu?

Studoval jsem na vysoké škole Bard College v zalesněném údolí řeky Hudson naproti prastarým horám Catskills. Je to typ soukromé školy zvaný liberal arts college. Bylo tam celkem asi dva tisíce studentů a každý měl možnost studovat širokou škálu předmětů a zaměření, jako je například psychologie, matematika, gender studies, lidská práva nebo umění. Pro mě to byla výborná zkušenost, protože jsem si mohl vybrat různé zajímavé předměty. Navíc to byla škola tak trochu aktivistická a politicky zaměřená. Hodně jsme například probírali palestinsko-izraelský konflikt a arabské jaro, diskriminaci etnických menšin, rovnoprávnost žen, LGBT a podobně. Bylo to dobré vzdělání, ale někdy je těžké tyto věci vnímat a všímat si, jak je společnost kvůli zbytečným věcem rozpolcena. Vedle politických a náboženských poznatků jsem ve škole získal také výborné vedení v klasické kompozici na hodinách s americkou skladatelkou Joan Tower. Její přístup byl zaměřen hlavně na vyjadřování a objevování vlastní individuality. Myslím, že mi to pomohlo najít vlastní výraz v hudbě, i když se mi někdy ztrácí a proměňuje.

Jak je to tedy s tvým hudebním výrazem nebo s hudebními aktivitami dnes? Co tě nejvíc naplňuje?

Poslední dobou hraju rád sám pro sebe. Když hraju s jinými muzikanty nebo pro publikum, mám problém s tím, že si představuji, co chtějí slyšet, a je pro mě těžší se vyjadřovat se stejnou otevřeností. Přesto mám ale hraní koncertů velice rád. Zrovna teď připravuji nový program pro sólový klavír zaměřený na meditaci a částečně i na zvuk. Chtěl bych vytvořit koncertní prostředí, kde čas plyne pomaleji, a lidi si můžou i lehnout. Zajímá mě koncept transu a hudební terapie, jak se dá přes hudbu co nejvíce napojit na její léčivé účinky. Zároveň také rád propojuji hudební kultury s kuchařským přístupem. Každý styl i folklor je složený z různých ingrediencí a je zajímavé zkoušet, které jsou kompatibilní.

Loni na podzim ses v Česku představil ve společném projektu s Mattem Normanem. Vaše duo kombinuje akustické a elektrické nástroje – klávesy, samply, klavír, bicí, trubku… Jakým způsobem společně tvoříte hudbu? A jsou vaše skladby častěji napsané, nebo improvizujete?

Naše duo je založené na kombinaci a proplétání kontrastujících nálad, zvuků a stylů. Mattův přístup je až zběsile rychlý, jako by se snažil vyčerpat všechnu energii v prvních pěti vteřinách. Jenže on tak dokáže hrát celou hodinu. Já jsem naopak velmi pomalý. Stále se snažím něco vystavět a přemýšlím často několik vteřin nebo minut dopředu. Zároveň se oba snažíme na všechno reagovat a občas z toho vznikne úžasný moment. Nikdy nehrajeme stejný program dvakrát a většinou do programu přidáváme skladby těsně před koncertem podle toho, jaká je atmosféra. Já jinak skládám tak, že vytvořím klavírní motiv, a pak popíšu, jakou náladu si představuju. Matt většinou vytvoří kompletní skladbu s partem pro mě i pro sebe. Další komunikaci pak řešíme hudbou.

Kde rádi vystupujete? Inspiruje tě při koncertě akustika sálu nebo prostředí?

Asi nejlepší zážitek jsme měli, když jsme doprovázeli němý film Monster na střeše v New Yorku. Zrovna zapadalo slunce, a my jsme byli mezi skleněnými paneláky, které vytvářely výbornou ozvěnu. Takové nevšední vizuální a zvukové věci jsou nejlepší.  

fajt_antonin_foto_archiv_umelce_03

Spolupracuješ i s dalšími americkými hudebníky.  Který z projektů tě momentálně nejvíc baví?

Už dva roky máme společný projekt s bubeníkem Deanem Sharpem. To je takový ostřílený muzikant, který spolupracoval například s Mobym nebo s japonským skladatelem Susumu Yokotou. Dohromady nás spojuje koncept vytváření jakoby elektronické hudby pomocí analogových prostředků. Je to takový nečistý, bitonální minimalismus. Rádi obměňujeme náš hudební arzenál a často přinášíme na zkoušku nové nástroje. Pořád se to vyvíjí.

Při návratech do Česka občas hráváš se svými rodiči. Vzpomínám si na duo Fajt & Fajt a teď jsi hostoval na albu skupiny Čikori a hrál jsi s ní i na koncertech. Snažíš se sledovat, co všechno rodiče dělají, jaké mají projekty?

Jasně. Když jsem v Česku, probírám s taťkou nové směry v hudbě a říkáme si, co nás baví. S mamkou jsem v kontaktu víc, a tak občas poslouchám nějaký její projekt, který se právě připravuje. Nebo ji občas slyším, když cvičí. Například novou desku Čikori bych mohl celou přezpívat ze spaní, protože jsem mohl sledovat, jak se to celé vyvíjí. Hudba obou rodičů je mi samozřejmě blízká, je to součást mé identity.

Své skladby umisťuješ na internetový server Bandcamp. Ale chystáš i nějaké album na fyzickém nosiči, nebo jsou pro tebe cédéčka už přežitá věc?

Zrovna teď nahrávám nové album, které by mělo vyjít elektronicky i fyzicky. Ale také přemýšlím, jak sdílet hudbu jiným způsobem než v klasické formě. Napadá mě myšlenka vydávat malé balíčky hudby každý týden. Bylo by to třeba patnáct minut sólového preparovaného klavíru. Já totiž rád objevuju něco nového, ale nerad se k věcem vracím.

Co v současné době posloucháš? A dostává se k tobě i nějaká česká hudba kromě toho, co dělají rodiče?

V poslední době jsem zamilovaný do gruzínské polyfonie. Je to úžasná hudba. Poslouchám například album sboru Anchishkati a je to super! Také mám rád jazzové saxofonisty. Nedávno jsem objevil Alberta Aylera, který používal motivy ze spirituálů a gospelů a hrál je úplně šíleně a krásně. Skvělí jsou také současní saxofonisté Ken Vandermark a Joe McPhee. Když jsme hráli s Mattem v Česku, seznámili jsme se se saxofonistou Pavlem Zlámalem, s klavíristou Martinem Konvičkou a také se skupinou Nil.

Antonín Fajt/ foto archiv umělce a radia Proglas

Komentáře

Reagovat

Zatím nebyl přidán žádný komentář..

Kulturní život se pokusil v nerovném boji s virovým přízrakem a vládními nařízeními přesunout do sterilního a „životu bezpečného“ prostředí sociálních sítí. Hudební instituce se v nejtemnějších měsících předháněly v uvádění záznamů památných koncertů a významné operní domy vysílaly do světa divácky nejúspěšnější představení.  více

Brněnský hudebník, zpěvák, skladatel, producent a frontman skupiny Květy Martin Evžen Kyšperský vymyslel nový projekt. Nazval jej Dula a vydal s ním debutové album Uran. Na magnetofonové kazetě ve sběratelském nákladu pouhých 50 kusů. Kdo však kazetu s kresbou z pozůstalosti Martinovy přítelkyně Alenky Černé nesežene, nemusí zoufat. Dula je k dispozici samozřejmě také digitálně.  více

V Křišťálovém sále Staré radnice pořádalo hudební těleso Ensemble Opera Diversa svůj poslední předprázdninový koncert. Tentokrát však nevystoupili kmenoví hudebníci ansámblu, ale klavíristka Kristýna Znamenáčková, s jejíž energickou a technicky brilantní hrou se posluchači jmenovaného souboru mohli seznámit již na zatím posledním albu tělesa titulovaném prostě Jan Novák, Vol. 3. Náplní úterního koncertu však nebyla tvorba Jana Nováka – Kristýna Znamenáčková představila díla přecházející od impresionistických nálad, přes dravé jazzové rytmy až k vycizelovanému hudebnímu jazyku 60. let. Pojítkem autorů se stala hudebními směry a nápady přetékající Paříž – právě zde se setkali Ježek s Martinů, Mompou a Koechlin.  více

Těsně před vypuknutím koronavirové krize vydala brněnská skupina Plum Dumplings nové album. Na rozdíl od oficiálního debutu L’épitaphe des papillons (2014), nazpívaného francouzsky, skupina tentokrát vsadila na české texty. Hovoříme se zpěvačkou, která si říká Adéla Polka.  více

Brněnský zpěvák, skladatel a klávesista Oldřich Veselý zemřel v lednu 2018. V únoru 2019 se v sále Semilasso konal 10. Brněnský Beatfest, věnovaný jeho památce. A o rok později vyšel na CD pod názvem Malý princ záznam z tohoto koncertu, doplněný několika bonusy.  více

Dvacátého čtvrtého května letošního roku, pět dní před dvaadevadesátými narozeninami, odešla na věčnost paní Anna Kománková – a s ní rovněž velice rozsáhlý zpěvník (nejen) javornických a horňáckých balad, který nosila v hlavě. Kteroukoliv píseň uchovanou v paměti dokázala osobitým, nenapodobitelným způsobem interpretovat. Celý život pečovala o vzácný odkaz, tedy dědictví po předcích – o to zajímavěji, že stovky mnohdy komplikovaných nápěvů a mnoho desítek slok a variant balad si nezapisovala, ale všechny znala zpaměti. I po devadesátce, kdy už jí nesloužilo zdraví a veřejně nevystupovala, zůstávala v kontaktu s Javornickým ženským sborem, který oživila a dlouhá léta vedla. Nikdy se nikam nevnucovala, a přitom z dovedností svých předků hodně uměla: kromě zpěvu (desítek nápěvů z kancionálu a stovek lidových písní) byla výbornou vyšívačkou: Každou součástku kroje, který nosila, si ušila a vyšila vlastnoručně.  více

V sále Konventu Milosrdných bratří uzavřel soubor Brno Contemporary Orchestra pod vedením dirigenta Pavla Šnajdra svoji devátou sezonu koncertem nazvaným Con certo: s jistotou nebo s čertem?. Program uvedl díla ve světě současné klasické hudby již zavedených autorů Alexeje Frieda, Olgy Neuwirth a György Ligetiho, jehož koncert pro housle provedl s orchestrem houslový virtuóz Milan Paľa.  více

Hudební pohádku O statečném kováři nasadilo jako letošní novinku svého open air festivalu na Biskupském dvoře Městské divadlo Brno. V pondělí měla oficiální odloženou premiéru. Pod úchvatnými kulisami brněnské katedrály vznikla inscenace, která si malé i velké diváky získá jadrnou muzikou Petra Ulrycha, svojí prostou poetikou, hravou divadelností a také jednoduše, ale působivě stavěnou atmosférou.  více

Každému, kdo měl donedávna co do činění s českomoravskou scénou folk a country, se při vyslovení jména Jiří moravský Brabec (1955-2018) vybaví nepřehlédnutelná postava mohutného vousáče, silný hlas a nevyčerpatelný zdroj informací se záviděníhodným přehledem nejen o jmenovaném hudebním žánru. Řeč je o složité, ale právem respektované osobnosti, která uměla překvapit znalostmi v celé řadě odvětví, ale také sebeironickým humorem i nečekanou tělesnou obratností. Bohužel, naposledy udivil okolí náhlým odchodem a to pár dnů před svými třiašedesátými narozeninami v červnu 2018, takřka nepovšimnut veřejnoprávními médii, pro která tolik let pracoval.  více

Po trojici koncertů, které posluchačům v rámci komorního minicyklu Konec streamu. Hrajeme zase živě! připravila Filharmonie Brno, se v pátek uskutečnil závěrečný večer nejen tohoto neobvyklého projektu, ale prakticky vzato celé sezóny 2019/2020. Po violoncellové sekci s harfou, harfě s kontrabasem a po bicích nástrojích s projekcí a tancem rozeznělo sál Besedního domu mnohem tradičnější obsazení v podobě smyčcového kvarteta. To samo o sobě ničemu nevadí, ostatně právě smyčcová kvarteta zaujímají v rámci evropské hudební tradice zvláštní místo a v průběhu více než dvou a půl století vzniklo od dob „Papa“ Haydna až po současnost impozantní množství kvalitní hudební literatury. Rozhodně si členové smyčcových kvartet nemohou stěžovat na nedostatek zajímavých děl určených pro jejich obsazení, jako tomu tu a tam bývá u jiných komorních těles. Hudebníci Marie Pšenicová (housle), Jan Rybka (housle), Petr Pšenica (viola) a Lukáš Svoboda (violoncello) však šli (ať již z vlastní, či cizí iniciativy) zcela jinou cestou. Samotná dramaturgie koncertu připomínala spíše zkoušku na blížící se svatební sezónu než závěrečný koncert cyklu, který má uzavřít ročník 2019/2020 i Besední dům.  více

Po úspěšném vystoupení violoncellové sekce s harfou včera dala Filharmonie Brno v nově vzniklém minicyklu Konec streamu. Hrajeme zase živě! prostor ještě komornějšímu obsazení. Ve středu 27. května měli posluchači možnost navštívit koncert manželské dvojice Ivany Švestkové (harfa) a Marka Švestky (kontrabas). Program sestával nejen ze skladeb určených přímo pro tyto nástroje, ale podobně jako v případě zahajovacího koncertu v této sérii zazněly také úpravy více či méně známých děl světové hudební literatury.  více

Devátý a zároveň poslední díl ze seriálu Průvodce Brno – město hudby UNESCO nese podtitul Electro, beat, multimediavíce

Jsou tomu již takřka tři měsíce, co pandemie koronaviru vtrhla do České republiky, otřásla národní ekonomikou, školstvím i kulturou; bezohledně devalvovala měnu, poslala děti do improvizovaných domácích lavic a pozavírala galerie, divadla, operní domy i hudební sály. Od té doby jsme si museli zvyknout na proměnlivá vládní nařízení, ale také na jistý kulturní půst. Streamovaná videa nezahnala hlad a ani sebelepší nahrávky neutišily žízeň. V posledním květnovém týdnu se společenský i kulturní život opatrně probouzí k životu; otevírají se také dveře brněnského Besedního domu, kde ve čtyřech dnech soubor odehraje celkem osm koncertů. V nově vzniklém komorním „minicyklu“ Konec streamu. Hrajeme zase živě! nabízí Filharmonie Brno koncerty s podnázvy: Cellisté & harfaHarfa & kontrabas duoBicisté & projekce a Smyčcové kvarteto. Prvně jmenovaný se v pondělní podvečer dokonce dočkal nezvyklé předpremiéry, když hudebníci brněnské filharmonie usedli na střeše tržnice na Zelném trhu. Se stejným programem také včera odpoledne zahájili violoncellisté v čele s koncertním mistrem Pavlem Šabackým a harfenistka Dominika Svozilová poslední sérii koncertů v Besedním domě v této nešťastné sezoně.  více

Po Velikonocích se na sociálních sítích a v médiích objevilo oficiální prohlášení, které každému milovníkovi folkloru pokazilo den. Folklorní festival ve Strážnici se letos neuskuteční. Důvody jsou všem dobře známé. Včera začala další vlna koronavirového rozvolňování a my jsme si nejen proto povídali s ředitelem Národního ústavu lidové kultury (NÚLK) ve Strážnici Martinem Šimšou. Je tedy opravdu důvod ke smutku? Na co se můžeme v nejbližší době těšit? A kdy je nejlepší doba navštívit zámecký park a strážnické muzeum v přírodě? Nejen na tyto otázky následující rozhovor odpoví.  více

Krátce po natočení svého minulého alba I’m Glad I Met You absolvovala brněnská bluesová kapela cestu do severního Mississippi, na místa, kde se blues stále ještě hraje jako lidová hudba na zápražích a o nedělních piknicích. Že během pobytu vznikl materiál na dvě nová alba, prozradil kytarista Jan Švihálek loni v rozhovoru pro náš web. „Bude to skvělá nahrávka, moc se na to těším,“ sliboval. První ze dvou avízovaných desek je nyní na světě.  více

Nejčtenější

Kritika

V Křišťálovém sále Staré radnice pořádalo hudební těleso Ensemble Opera Diversa svůj poslední předprázdninový koncert. Tentokrát však nevystoupili kmenoví hudebníci ansámblu, ale klavíristka Kristýna Znamenáčková, s jejíž energickou a technicky brilantní hrou se posluchači jmenovaného souboru mohli seznámit již na zatím posledním albu tělesa titulovaném prostě Jan Novák, Vol. 3. Náplní úterního koncertu však nebyla tvorba Jana Nováka – Kristýna Znamenáčková představila díla přecházející od impresionistických nálad, přes dravé jazzové rytmy až k vycizelovanému hudebnímu jazyku 60. let. Pojítkem autorů se stala hudebními směry a nápady přetékající Paříž – právě zde se setkali Ježek s Martinů, Mompou a Koechlin.  více