Antonín Fajt: Vydávat každý týden malé balíčky hudby

Antonín Fajt: Vydávat každý týden malé balíčky hudby

Antonín Fajt je syn zpěvačky a houslistky Ivy Bittové a bubeníka Pavla Fajta. I když hostuje na nejnovějším albu At Home skupiny Iva Bittová & Čikori, není to žádné protekční dítě. K vlastnímu hráčskému a skladatelskému stylu se sám propracoval a propřemýšlel. Má možnost srovnávat dětství strávené na Moravě s posledními deseti lety za oceánem. A protože jej baví propojovat hudební aktivity například s kulinářským uměním nebo s léčivými účinky umění, není náš rozhovor zdaleka jen o muzice.

Jako malý ses učil hrát na housle, ale nakonec jsi skončil u klavíru. Proč ses rozhodl právě pro klavír?

Bylo mi teprve pět let, když jsem začal hrát na housle, a v té době jsem na to neměl trpělivost. U klavíru je snazší, že se člověk nemusí od začátku učit vyloudit z nástroje zvuk, který nezní jako umírající kočka. Po pár letech s klavírem jsem také začal více vnímat harmonii a vyžívat se v klavírních skladbách skladatelů, jako byli Chopin, Debussy, Skrjabin a Ježek. Cvičení mě ale nebavilo. Kdyby mamka netrvala na tom, abych cvičil, nejspíš bych s tím přestal dřív, než jsem v hudbě našel svoji cestu.

Letos je to už deset let, co ses s mámou odstěhoval do Ameriky. Měl jsi ještě předtím v Česku nějaké hudební aktivity?

V Česku jsem studoval pouze klasický klavír. Neměl jsem možnost zkusit kompozici nebo improvizaci, což je myslím škoda. V Americe mají na střední škole volitelné kroužky jako třeba Performance Class, tedy něco jako bluesový jam session, nebo Jazz Ensemble. Bylo skvělé mít tyto možnosti a vyzkoušet si jinou hudbu než klasiku. Navíc jsem měl strašnou trému a kvůli tomu jsem vůbec nehrál na žádných studentských recitálech. Mám pocit, že v Česku je takový přístup, že pokud někomu něco vyloženě nejde hned od začátku, nikdo ti nepomůže to překonat. Je to spíše test, jestli je to člověk schopný překonat sám. Ovšem mě už tehdy chytla hra na perkuse, ke které mě vedl taťka. Líbilo se mi, že člověk nemůže vyloudit špatný tón, a nemusí být tím pádem tak nervózní. Kvůli tomu jsem taky na prvních koncertech s mamkou hrál jen na djembe a zvonky.

fajt_antonin_foto_archiv_umelce_02

Co se pro tebe po odchodu za oceán nejvíc změnilo?

Když jsme se přestěhovali, bylo mi patnáct. Američané mi zpočátku přišli dost zvláštní. Často se usmívali a bavili se o věcech, které nic neznamenaly, třeba o počasí. Všechno také bylo dražší, ale chutnalo to hůř. Vůbec tu neuměli vařit. A taky nebylo kam jít za zábavou. Člověk musel všude autem a většina volného prostoru byla „private property“ (a za přestupek, „trespassing“, mě jednou i zatkli). Do hospody nebo i na některé koncerty jsem nemohl do jednadvaceti let vůbec jít. Takže jsem se hodně nudil, ale to mě zase přinutilo začít trávit víc času s hudbou. V každém případě nejtěžší na té změně byla a stále je kulturní adaptace. Cítím se, jako bych byl jednou nohou v USA a druhou v Česku, ale doma jsem nebyl ani v jedné zemi. Mezitím se ovšem americký materialistický styl života hodně rozšířil i do Česka, což vnímám jako dost nebezpečnou věc. Mám pocit, jako bych tady v New Yorku byl u epicentra všeho zla, které se rozšiřuje do celého světa v podobě chamtivosti a technologické závislosti. Je hodně důležité, aby si lidé uchovali přístup k přírodě a také znalosti starších generací.

Co jsi v Americe studoval za školu?

Studoval jsem na vysoké škole Bard College v zalesněném údolí řeky Hudson naproti prastarým horám Catskills. Je to typ soukromé školy zvaný liberal arts college. Bylo tam celkem asi dva tisíce studentů a každý měl možnost studovat širokou škálu předmětů a zaměření, jako je například psychologie, matematika, gender studies, lidská práva nebo umění. Pro mě to byla výborná zkušenost, protože jsem si mohl vybrat různé zajímavé předměty. Navíc to byla škola tak trochu aktivistická a politicky zaměřená. Hodně jsme například probírali palestinsko-izraelský konflikt a arabské jaro, diskriminaci etnických menšin, rovnoprávnost žen, LGBT a podobně. Bylo to dobré vzdělání, ale někdy je těžké tyto věci vnímat a všímat si, jak je společnost kvůli zbytečným věcem rozpolcena. Vedle politických a náboženských poznatků jsem ve škole získal také výborné vedení v klasické kompozici na hodinách s americkou skladatelkou Joan Tower. Její přístup byl zaměřen hlavně na vyjadřování a objevování vlastní individuality. Myslím, že mi to pomohlo najít vlastní výraz v hudbě, i když se mi někdy ztrácí a proměňuje.

Jak je to tedy s tvým hudebním výrazem nebo s hudebními aktivitami dnes? Co tě nejvíc naplňuje?

Poslední dobou hraju rád sám pro sebe. Když hraju s jinými muzikanty nebo pro publikum, mám problém s tím, že si představuji, co chtějí slyšet, a je pro mě těžší se vyjadřovat se stejnou otevřeností. Přesto mám ale hraní koncertů velice rád. Zrovna teď připravuji nový program pro sólový klavír zaměřený na meditaci a částečně i na zvuk. Chtěl bych vytvořit koncertní prostředí, kde čas plyne pomaleji, a lidi si můžou i lehnout. Zajímá mě koncept transu a hudební terapie, jak se dá přes hudbu co nejvíce napojit na její léčivé účinky. Zároveň také rád propojuji hudební kultury s kuchařským přístupem. Každý styl i folklor je složený z různých ingrediencí a je zajímavé zkoušet, které jsou kompatibilní.

Loni na podzim ses v Česku představil ve společném projektu s Mattem Normanem. Vaše duo kombinuje akustické a elektrické nástroje – klávesy, samply, klavír, bicí, trubku… Jakým způsobem společně tvoříte hudbu? A jsou vaše skladby častěji napsané, nebo improvizujete?

Naše duo je založené na kombinaci a proplétání kontrastujících nálad, zvuků a stylů. Mattův přístup je až zběsile rychlý, jako by se snažil vyčerpat všechnu energii v prvních pěti vteřinách. Jenže on tak dokáže hrát celou hodinu. Já jsem naopak velmi pomalý. Stále se snažím něco vystavět a přemýšlím často několik vteřin nebo minut dopředu. Zároveň se oba snažíme na všechno reagovat a občas z toho vznikne úžasný moment. Nikdy nehrajeme stejný program dvakrát a většinou do programu přidáváme skladby těsně před koncertem podle toho, jaká je atmosféra. Já jinak skládám tak, že vytvořím klavírní motiv, a pak popíšu, jakou náladu si představuju. Matt většinou vytvoří kompletní skladbu s partem pro mě i pro sebe. Další komunikaci pak řešíme hudbou.

Kde rádi vystupujete? Inspiruje tě při koncertě akustika sálu nebo prostředí?

Asi nejlepší zážitek jsme měli, když jsme doprovázeli němý film Monster na střeše v New Yorku. Zrovna zapadalo slunce, a my jsme byli mezi skleněnými paneláky, které vytvářely výbornou ozvěnu. Takové nevšední vizuální a zvukové věci jsou nejlepší.  

fajt_antonin_foto_archiv_umelce_03

Spolupracuješ i s dalšími americkými hudebníky.  Který z projektů tě momentálně nejvíc baví?

Už dva roky máme společný projekt s bubeníkem Deanem Sharpem. To je takový ostřílený muzikant, který spolupracoval například s Mobym nebo s japonským skladatelem Susumu Yokotou. Dohromady nás spojuje koncept vytváření jakoby elektronické hudby pomocí analogových prostředků. Je to takový nečistý, bitonální minimalismus. Rádi obměňujeme náš hudební arzenál a často přinášíme na zkoušku nové nástroje. Pořád se to vyvíjí.

Při návratech do Česka občas hráváš se svými rodiči. Vzpomínám si na duo Fajt & Fajt a teď jsi hostoval na albu skupiny Čikori a hrál jsi s ní i na koncertech. Snažíš se sledovat, co všechno rodiče dělají, jaké mají projekty?

Jasně. Když jsem v Česku, probírám s taťkou nové směry v hudbě a říkáme si, co nás baví. S mamkou jsem v kontaktu víc, a tak občas poslouchám nějaký její projekt, který se právě připravuje. Nebo ji občas slyším, když cvičí. Například novou desku Čikori bych mohl celou přezpívat ze spaní, protože jsem mohl sledovat, jak se to celé vyvíjí. Hudba obou rodičů je mi samozřejmě blízká, je to součást mé identity.

Své skladby umisťuješ na internetový server Bandcamp. Ale chystáš i nějaké album na fyzickém nosiči, nebo jsou pro tebe cédéčka už přežitá věc?

Zrovna teď nahrávám nové album, které by mělo vyjít elektronicky i fyzicky. Ale také přemýšlím, jak sdílet hudbu jiným způsobem než v klasické formě. Napadá mě myšlenka vydávat malé balíčky hudby každý týden. Bylo by to třeba patnáct minut sólového preparovaného klavíru. Já totiž rád objevuju něco nového, ale nerad se k věcem vracím.

Co v současné době posloucháš? A dostává se k tobě i nějaká česká hudba kromě toho, co dělají rodiče?

V poslední době jsem zamilovaný do gruzínské polyfonie. Je to úžasná hudba. Poslouchám například album sboru Anchishkati a je to super! Také mám rád jazzové saxofonisty. Nedávno jsem objevil Alberta Aylera, který používal motivy ze spirituálů a gospelů a hrál je úplně šíleně a krásně. Skvělí jsou také současní saxofonisté Ken Vandermark a Joe McPhee. Když jsme hráli s Mattem v Česku, seznámili jsme se se saxofonistou Pavlem Zlámalem, s klavíristou Martinem Konvičkou a také se skupinou Nil.

Antonín Fajt/ foto archiv umělce a radia Proglas

Komentáře

Reagovat

Zatím nebyl přidán žádný komentář..

Pondělní koncert dvaadvacátého ročníku mezinárodního hudebního festivalu třinácti měst Concentus Moraviae na nádvoří boskovického zámku představil tradiční portugalskou písňovou formu – fado. Festivalové téma La voce - Hlas se tak inspirovalo jedinečným, osobitým hudebním stylem, který si vystačí s úsporným hudebním doprovodem; prezentuje totiž silně emotivní, takřka fyzický prožitek sdělitelný i přes jazykovou bariéru. Tak jej prezentovala čtveřice zpěváků a hudebníků, kteří se v tuzemsku představili vůbec poprvé.  více

Brněnské kolo, tedy nová hudební komedie z produkce Městského divadla Brno, se přikutálelo do Biskupského dvora. Titul je dalším autorským příspěvkem v sérii zdejších open air představení, které využívají magické kulisy komplexu historických budov s katedrálou v pozadí. Zábavná šaráda spojuje historická fakta i místní legendy s muzikou a s fantaskní pohádkovou story. A jak už tak tak u podobných inscenací bývá, někdy je výsledek zábavnější a jindy méně.  více

Přívětivý malý amfiteátr na nádvoří radnice v Ivančicích se stal dějištěm jednoho z koncertů dvaadvacátého ročníku mezinárodního hudebního festivalu třinácti měst Concentus Moraviae. Tradiční hostitelské město festivalu s jeho letošním tématem La voce - Hlas nabídlo publiku unikátní srovnání Janáčkova kompozičního pojetí horňáckých písňových motivů uvedených ve sbírce Moravská lidová poezie v písních s autentickou interpretací tradiční horňácké lidové muziky.  více

Že je Iva Bittová technicky dokonalejší, všestrannější i výrazově zajímavější zpěvačka než letošní držitelka hned několika Andělů Lenny (nic proti ní), beru jako nezpochybnitelný fakt. Přesto nové album skupiny Čikori, dlouho očekávané, vycizelované a ještě barevnější, než si kdo troufal odhadovat, nezískalo žádnou výroční cenu, a dokonce se neobjevilo ani v žánrových nominacích. Příčiny jsou minimálně dvě. Jednak album At Home vyšlo na samém konci roku 2016, a tedy se nikoli de iure (tedy vzhledem k Andělům a jiným cenám), nýbrž de facto se jedná o desku roku 2017. Skupina ostatně jednu z jejích oficiálních veřejných prezentací naplánovala na červnový festival Respect do Prahy. Druhým důvodem je pak neuchopitelnost alba. Iva Bittová a Čikori sice nahráli posluchačsky překvapivě přístupnou nahrávku, která je však na žánrové ceny příliš nadžánrová a na ceny mainstreamové bohužel stále příliš alternativní (což není ovšem chyba muzikantů, ale hodnotitelů).    více

Rozmach dynamické a inspirativní moravské hudebně-folklorní tradice ve 20. století je spjat s Brněnským rozhlasovým orchestrem lidových nástrojů a s mnoha výraznými interprety z tradičních regionů. Před třemi lety začalo pražské vydavatelství Galén mapovat tuto vrstvu naší hudební kultury a dnes máme před sebou už reprezentativní soubor pěti titulů mapující 50. – 80. léta a připomínku řady legend, jako jsou Šebetovská, Severin, Šuláková, Luboš Holý a další.  více

Unikátní akce ZUŠ Open představí v úterý 30. května na tisícovku hudebních, tanečních, divadelních a výtvarných prezentací v 280 českých, moravských a slezských městech. Také Brno chystá na zítřek mimořádně bohatý program, jehož vrcholy bude společné pěvecké vystoupení dětí a Magdaleny Kožené na Moravském náměstí či slavnostní koncert festivalu Mozartovy děti v Besedním domě společně s Filharmonií Brno. Brněnská akce je součástí kandidatury města Brna do sítě kreativních měst UNESCO v oboru hudba.  více

Rossiniho předposlední opera Hrabě Ory byla ve své době značně nemravnou taškařicí. V nové brněnské inscenaci, dávané v historické budově Mahenova divadla, je to taškařice skutečně povedená. Za její režijní i výtvarnou podobou stojí Lenka Flory, která dala příběhu nejen potřebný vtip a spád, ale díky svému zázemí ve světě současného tance i nevšední pohyb.  více

Festival Beseda u Bigbítu (BuB) letos zažije rovné čtvrtstoletí a k půlkulatému výročí si letos nadělil malý warm-up v podobě koncertního večeru v Kabinetu múz nazvaného Beseda night. Letošní tasovskou přehlídku tak předznamenala a celý večer také uvedla šumpersko-brněnská formace Acute Dose. Loňský vítr přivála skupina Please the trees a skladatel a DJ Václav Čásenský aka Atrey.  více

„Květy jsou dnes hodně rocková a kytarová skupina. Chtěl jsem něco jiného,“ vysvětloval Martin Kyšperský, proč se rozhodl své loňské sólové album Vlakem pojmout ve stylu elektronické hudby. Když jsem nyní poslouchal nové Květy – album se zvláštně poetickým názvem Komik do půl osmé –, okamžitě jsem nabyl dojmu, že Martinova zkušenost s povedenou sólovou deskou skupinu zpětně ovlivnila. Nikdy předtím nebyly na albu Květů elektronické zvuky tak dominantní jako v případě „Komika“. A nemyslím, že by šlo pouze o zásluhy nového člena skupiny, klávesisty Ondřeje Kyase. Vždyť i Kyšperský má na obalu alba uvedeny kromě kytar syntezátory, elektronické smyčky a klávesy a Aleš Pilgr vedle akustických bicích, vibrafonu nebo tympánů hraje i na elektronické pady.  více

Pokud pomineme teprve nadcházející zářijový bonusový koncert Diany Krall, neukončil letošní festival Jazzfest nikdo menší než Chick Corea se svým hvězdným triem. Spolu s Brianem Bladem a Eddie Gomezem udělali za letošním ročníkem luxusní americkou tečku.  více

Vydařený čtvrteční koncert Filharmonie Brno v Besedním domě musel potěšit opravdu každého, posluchače rozličného věku i vkus. A nadšení bylo v sále cítit, i přesto, že se na klavír hrálo i celou šíří předloktí.  více

Brněnská zpěvačka a autorka Jana Jun Šrámková tvrdí, že název jejího nového alba Ve vlasech nesouvisí s její profesí kadeřnice. A je pravda, že více než s nůžkami nebo kulmou si vlasy v tomto případě spojuji s větrem, který je profoukává a který do nich foukal už na Janině předchozím albu Nahá. V textech na nové desce však namísto větru jako důležitá konstanta figuruje voda. V jednotlivých písních se objevují peřeje, pádla, lodě i oceán. Ale ani to není nejpodstatnější informace. Jakkoli jsou v Janiných skladbách slova důležitá, pokračuje nové album v linii, kterou načrtly předchozí desky Intimně (2010) a Nahá (2014). Nad příběhem stojí pocit, kresba slabikami, mlhavá scenérie, načrtnutá hlasem a domalovaná dalšími nástroji.  více

Hudební retro komedie Viki kráčí za štěstím, jak ji v premiéře uvedlo Městské divadlo Brno, je na mnoho způsobů zpáteční cestou v čase. Diváka vrací ke tvorbě z autorské dílny Milan Uhde, Miloš Štědroň, kterou nyní výrazně doplnil hudební skladatel Karel Cón. Jde navrch o exkurz k reálnému příběhu, který se odehrál na přelomu 60. a 70. let či swingové muzice kralující éře sladkých sixities. A před publikem nyní navrch defiluje bezmála stejný tvůrčí tým v čele s režisérem Jurajem Nvotou, který se před pěti lety představil na stejném jevišti divákům s romantickým muzikálem Divá Bára.  více

Festival Jazzfest se blíží ke konci a po osvěžení z české a evropské scény přišla na řadu nefalšovaná, téměř bluesová americká klasika. Dvaasedmdesátiletý velikán Steve Gadd dorazil do Brna s kytaristou Michaelem Landauem, baskytaristou Jimmy Johnsonem, trumpetistou Waltem Fowlerem a za piano a Fender rhodes zasedl Kevin Hayes.  více

S trumpetistou, aranžérem a kapelníkem brněnského bigbandu B-Side Band jsme hovořili u příležitost 10 let tohoto pozoruhodného orchestru. B-Side Band své narozeniny oslavil mimo jiné třemi koncerty v brněnském Sono Centru.  více