Black Uganda Choir: K útoku nám stačí naše hlasy

11. říjen 2017, 4:00

Black Uganda Choir: K útoku nám stačí naše hlasy

Soubor Black Uganda Choir, netradiční sdružení vícehlasého zpěvu, slaví čtvrtstoletí své existence. Vedoucím souboru je sice Tomáš Drtílek, avšak na naše otázky odpovídal mluvčí třináctičlenného ansámblu Ivan Holas a spolu s ním Richard Lank, autorsky nejplodnější člen skupiny.

Black Uganda Choir slaví 25 let od svého vzniku. Co se to tedy přesně před těmi pětadvaceti lety přihodilo?

Ivan: Byla to náhoda a zároveň jednorázová příležitost, kterou jsme nedokázali včas zarazit. Skoro všichni jsme někdy zpívali v jednom renomovaném brněnském sboru, jehož jméno nesmíme vyslovit. Začátkem 90. let se ve volných chvílích na různých turné a soustředěních v rámci větší skupiny těch, kteří si rádi zazpívali u kytary, vytvořila ještě určitá malá skupinka, která toho chtěla trošku víc. Řekli jsme si tedy, že by nebylo marné si to v této sestavě vyzkoušet i před lidmi. Naše první vystoupení v brněnském Rock Café U Labutě byl dramatický zážitek, tamní publikum nás zaskočilo. Přesto jsme odtud vyvázli se zdravou kůži a pokračujeme už pětadvacet let.

I když zpíváte i autorské skladby (jejichž autorem je především Richard Lank), základ vašeho repertoáru tvoří převzaté skladby s vašimi – často parodickými – texty. Mění se během let metoda, forma, jak k repertoáru přistupujete?

Ivan: Vzhledem k tomu, že ta forma je naprosto neuchopitelná, zůstává stejně neuchopitelná, jen možná z jiné strany. Řekl bych, že za těch 25 let hlavní tvůrci pro kapelu, tedy Ríša Lank jako textař, aranžér a skladatel a Tomáš Drtílek jako aranžér a skladatel, zjistili, kde jsou naše silná a slabá místa. Novější skladby nám tím pádem lépe sedí na tělo, je možná méně odpadu.

Richard: Zjistili jsme, že nejúčinnější je, když autor nebo ten, kdo je zodpovědný za aranže a za píseň, přinese prvotní nápad na zkoušku. Píseň začneme cvičit, autor jednou nemůže na zkoušku přijít, a mezitím se v té písni stane až neuvěřitelné množství změn. Proběhne proces, kterému říkáme „ugandizace“.

Ivan: To je termín, který kdysi dávno vymyslel Jirka moravský Brabec a nám se skutečně velice zalíbil. Od té doby ugandizujeme s ještě větší silou a nasazením.

Saháte dodnes i po písních z prvních let kapely?

Ivan: Určitě, některé písně jsou tak vlezlé, že nejen publikum, ale ani my se jich nedokážeme zbavit. Ale jinak například z onoho prvního koncertu nezbylo téměř nic, respektive jedna píseň, která se obvykle křísí jen jednou za pět let na výroční koncert a tentokrát už ji ani připravenou nemáme. Ale jinak 60 až 70 procent repertoáru je našemu důvěrně známému publiku důvěrně známo a obvykle tak čtyři písně do roka přineseme jako novinky.

Čerpáte z různých hudebních žánrů – od klasické hudby přes jazz až po folk. Rozšiřuje se za ta léta tento okruh inspirací?

Ivan: V podstatě všechny základní zdroje, kam bezostyšně saháme, jsou stále stejné. Zatím jsme nevyužili například repertoár z elektronické hudby, ale zajímá nás folk, pop, jazz, lidové písně, africké písně, vážná hudba, často i hudba duchovní, k níž píšeme texty hodně neduchovní. Možná se mění jen trochu poměr, ale stěží se to dá přesně definovat.

Richard: Nás je dnes dohromady třináct a posledních dvacet let se obsazení nijak výrazně nemění. Dokonce ani manželství uzavřená v rámci kapely nás nedokázala rozeštvat a ani kapela nerozeštvala ta manželství. Přirozená pestrost repertoáru přichází s tím, že každý z nás nosí svou trošku do mlýna.

Jste především vokální těleso, ale v některých písních používáte instrumentální doprovod – kytaru, kontrabas, mandolínu, flétny. Jak tato sestava nástrojů vznikala?

Ivan: Vzniklo to tak, že každý z instrumentalistů, kteří do kapely přišli, si chtěl i trošku zahrát. Někomu to vydrželo, někdo nedostal dostatečný prostor, a proto ze souboru odešel. To složení je vyvážené a univerzální, dá se zahrát cokoli, dokonce Ivan Hrubý dnes na kontrabas zahraje i to, co dříve nezvládl na baskytaru. Vedle zmíněných nástrojů používáme občas djembe, malý bubínek, klávesy a pro speciální příležitosti pak etnické nástroje, případně ukulelové trio.

Richard: Většina ugandského repertoáru je ale bez použití hudebních nástrojů. Umíme zaútočit i nástroji, ale většinou nám stačí naše hlasy, což je historicky vyzkoušená metoda od dob písně Ktož sú boží bojovníci.

Ivan: Má to i svou praktickou výhodu. Když například vystupujeme na nějaké vernisáži, bylo by po akci, než bychom stihli připravit aparát. Takto napochodujeme na místo, zazpíváme, zkonzumujeme nějaký ten chlebíček…

Přesto se ještě zeptám, jestli bývá u písní okamžitě jasné, jestli jí bude slušet jen vokální aranžmá, nebo k ní přidáte nástroje.

Ivan: Někdy se až během nácviku ukáže, že čistě acappellová verze není optimální, ale většinou to bývá už při samotné aranži. Když zkoušíme, děláme různé experimenty, přidávají se nebo ubírají nástroje. Je to tedy vlastně dlouhodobý vývoj, a dokonce i písně, které se už objeví před publikem, doznají po určité době nějaké změny. Zvlášť když se k nim vracíme po delší době.

Máte před sebou oficiální narozeninový koncert. Kdy a kde proběhne?

Ivan: Proběhne 14. října od 18.00 v Café Práh v Brně. To je jedno z našich oblíbených míst v Brně, vystupujeme tam zhruba jednou do roka a konal se tam i náš výroční koncert před pěti lety. Tentokrát to bude klasický koncert, který nechceme zatěžovat nějakými výstavami a vzpomínkami, listováním fotoalby apod. To si necháme až po skončení. Pozvali jsme také bývalé členy, kteří pravděpodobně dostanou v závěru příležitost zazpívat si s námi notoricky známé písně. Pro publikum máme připraveno i jedno choreografické překvapení.

Kde kromě Café Práh hráváte?

Ivan: V Brně je to například klub Leitnerova. Jinak často jezdíme na krásnou letní sborovou dílnu do Lomnice u Tišnova, zajímavý je také A-Fest, který pořádá v Průhonicích Akademie věd. Těch míst je ale víc, i když je jich méně než v minulosti, kdy jsme se pravidelně účastnili velkých domácích i zahraničních festivalů. Mezitím nám však přibyly děti a do velkých akcí se už moc nepouštíme. Ostatně na čtyřech či pěti finále celostátních soutěžních festivalů jsme vyhráli pouze Mohelnického chechtáka v roce 2000 za píseň Malí lidi taky lidi. Dnes už možnosti koncertování sami intenzivně nesháníme, více pozornosti věnujeme třeba přípravě našeho pátého CD a spíše čekáme, co samo přijde. Ale nabídky stále chodí.

Black Uganda Choir/ foto archiv souboru

Komentáře

Reagovat

Zatím nebyl přidán žádný komentář..

Black Uganda Choir

14.10.2017, 18:00 / Café Práh

Stále žasnu nad tím, jak hluboká je studna nápadů Martina Kyšperského, potažmo celé jeho kapely Květy. Vždyť jen v roce 2017: Martin převzal Anděla za sólovou desku Vlakem. S Květy skvěle sehrál roli svazácké kapely a zpíval své autorské „normalizační“ hity v seriálu Svět pod hlavou (který o rok později zaslouženě obdržel Českého lva). Květy v nové sestavě s Ondřejem Kyasem vydaly skvělou desku Komik do půl osmé (mrzí mě, že Anděl ji minul, ale na vině je podle mě zredukování počtu žánrových cen a „lehký“ chaos v nové bezbřehé škatulce Alternativa). Vyšla kniha Průvodce po albech a historii kapely Květy a spolu s ní ještě jedno řadové album Spí vánoční pták. A mezitím Květy spustily projekt YM, v jehož rámci se všichni tři členové představí se skladbami v určitém nečekaném žánru. Začal to opět Martin Kyšperský s programem country písní – veřejná premiéra s hostujícím Petrem Uvirou proběhla ve vysílání Radia Proglas v prosinci 2017. Na rok 2018 jsou připraveny elektronické písně Aleše Pilgra a poté snad i folktronica Ondřeje Kyase.  více

Temperament i emoce romské hudby jsou všeobecně známým faktem. Se stejnou vervou a pozitivní energií vzniklo v roce 2016 také komunitní nahrávací studio Amaro records. Celý dobrovolnický projekt vznikl za podpory a garance organizace IQ Roma servis. Odpovědnou osobou a dobrým duchem je Petra Borovičková, sama výborná zpěvačka a členka několika kapel. Strůjcem myšlenky byl Gejza Horváth, přední romský hudebník, který již dříve vedl kurzy pro mladé romské muzikanty. Spatřoval v nich obrovský potenciál.  více

Když umělec tvrdí, že vymyslel nový hudební žánr, může to znít nabubřele. Ale lze to vnímat i jako známku určité bezradnosti („nevím, kam bych se zaškatulkoval“) nebo do třetice jako vtipnou hru. A i když to Kurt Rosenwinkel se svým albem Caipi myslí vážně, přikláním se k třetí variantě. Jeho směs jihoamerických rytmů, jazzu, rocku a popu skutečně nelze jedním slovem definovat a pojmenování podle brazilského nápoje caipirinha („A je to opravdu moc dobré pití,“ zdůrazňuje kytarista) je vtipné a funkční zároveň. Brněnská premiéra Rosenwinelova „nového žánru“ byla svým způsobem také hravá, ale především profesionální a dobrodružná.  více

Své česko-slovenské turné zakončila na brněnské Flédě kapela Billy Barman ze Slovenska. Tato série koncertů byla zajímavá nejen svoji čistě akustickou podobou, ale zejména propojením s pěti zpěvačkami SĹUKu (Slovenský ľudový umelecký kolektív). Tato fúze populární hudby a folkloru vznikla původně pro festival Tatra Flowers. Její nebývalý úspěch však způsobil, že se hudebníci rozhodli repertoár rozšířit a představit se nejen na domácí slovenské půdě, ale také u českých sousedů.  více

„Věděl jsem, s kým bych rád spolupracoval, a podle toho jsem se snažil sestavit kapelu, která by měla příjemný zvuk,“ řekl v roce 2015, krátce po vydání svého zásadního alba Living Being, francouzský akordeonista Vincent Peirani. V té době měl za sebou několik zajímavých akustických projektů včetně alba se saxofonistou Emilem Parisienem a v tomto stylu pokračoval i nadále. V roce 2016 vzniklo příjemné CD duetů s pianistou Michaelem Wollným a nedávno spolupracoval s klavíristou Stefanem Bollanim a s Berlínskou filharmonií na albu Mediterraneo, inspirovaném klasickou hudbou. Projekt Living Being je však úplně jiného charakteru, je zhmotněním akordeonistovy představy o elektrické hudbě na pomezí jazzu, rocku a dalších žánrů. A právě s tímto programem Peirani a jeho kapela přijeli do brněnského divadla Husa na provázku.  více

V sobotu 14. dubna se v Dělnickém domě v Brně-Židenicích uskutečnilo tradiční vystoupení souboru Javorník a jeho hostů. V roli hosta se představil soubor Olšava z Uherského Brodu. Historie těchto dvojkoncertů se datuje od roku 2003, od té doby se na jednom pódiu vystřídalo již třináct folklorních souborů.  více

„Historie kapely Gazdina roba sahá až do 90. let minulého století, kdy se většina dnešních členů potkávala v brněnských regionálních kapelách. […] Gazdina roba fungovala dlouhá léta jako studiový projekt. Zásadní zlom nastává až po deseti letech existence, završené v roce 2004 vydáním prvního regulérního alba s příznačným názvem Deset let jsme se neviděli. […] V roce 2017 vydala kapela druhé album První poslední.“  Tolik základní údaje z webu www.gazdinaroba.cz. Suchá fakta, z nichž zdaleka není zřejmé, že Gazdina roba, tak trochu utajená kapela na brněnské scéně, patří v žánru rockového písničkářství, k němuž se hlásí, ke špičkám. Hudební energie se v jejím případě dokonale pojí s poetikou textů.  více

Po opulentním představení Avishaie Cohena se JazzFestBrno o víkendu vrátil do skromnějšího, takřka klubového prostředí Divadla Husa na provázku. Slušelo jak pódiové sestavě skvělých multižánrových hudebníků Blue Shadows s hostujícím zpěvákem Jamesem Harriesem, tak pozoruhodnému ansámblu obnoveného projektu kontrabasisty Tomáše Lišky Invisible World.  více

„Doteď jsem nahrával instrumentální alba – nikoli bez výjimky, ale z velké většiny instrumentální. Toto je opravdu první deska, na které zpívám od začátku až do konce, ve sto procentech písní, což je pro mne velká změna. Ale potřeboval jsem takový krok udělat. Udělal jsem si tu radost, že jsem natočil písňové album,“ řekl mi před několika málo měsíci v telefonickém rozhovoru izraelský kontrabasista Avishai Cohen. Hovořili jsme samozřejmě o jeho aktuálním albu 1970, na kterém klade vedle sebe své autorské písně inspirované populární hudbou 70. let, klasiku Eddieho Palmieriho Vamos Pa’l Monte, americký gospel Motherless Child nebo lidové písně z Předního východu. Album 1970 je v jeho kontextu příklonem k popovému jazyku možná výjimečné, ale současně odkazuje i ke kontrabasistově osobní historii, k jeho lásce k jazzu a tradiční židovské hudbě. Aktuální turné, jehož součástí byl koncert v brněnském Boby centru v rámci festivalu JazzFestBrno, sice s tématem alba koresponduje, ale částečně se od něj liší. Je ještě popovější a překvapuje i poučené posluchače.  více

Jít proti názoru většiny je již ze samé podstaty nepopulární. Představuje-li navíc ona většina nadšené, skandující a ve stoje tleskající publikum, pak je kritikova dušička menší než jeho obliba u výkonných umělců. A přesto je někdy potřeba vstát – nebo v některých případech zůstat sedět. Předposlední koncert Velikonočního festivalu duchovní hudby, na kterém zazněly části mešního oratoria od významných skladatelů 14. a 15. století, nabídl sice mnoho kvalitních a vybroušených prvků, to vše však po boku neméně problematických hudebních ploch. O provedení se postaral soubor Mala Punica pod vedením Pedra Memelsdorffa. Díla Mattea de Perugia, Antonia Zacara da Teramo a dosud neznámých skladatelů rozezněla ve čtvrtek večer prostory brněnské baziliky Nanebevzetí Panny Marie.  více

Rozestupy mezi jednotlivými řadovými alby skupiny Cimbal Classic se zvětšují. Tentokrát museli fanoušci melodických písniček Dalibora Štrunce na novinku čekat osm let (předtím pět). V mezidobí však kapela a především její principál nezaháleli. V roce 2010 vzniklo CD Betlém s písněmi z představení Městského divadla Brno, v roce 2013 skupina natočila zvláštní instrumentální album Melodies From Around The Globe se 46 pouze půldruhé minuty dlouhými melodiemi ze zemí, které se tehdy účastnily biatlonového mistrovství v Novém Městě na Moravě. A v roce 2016 vyšlo autorské „vážné“ album Dalibora Štrunce Malované na cimbál se skladbami v interpretaci tří mladých cimbalistek, Štruncových žákyň. V roce 2016 však Dalibor Štrunc také slavil padesáté narozeniny a téma zrání, bilancování a – nebojme se to pojmenovat – počínajícího stárnutí předznamenává novinkovou desku. Úvodní píseň Padesátý první – ano, co rok, to jeden „bratříček“ – je totiž právě o tom, že „už toho kňourání a stesků bylo dost“ a že „až nás bude šedesát, to teprve bude věk“. Ostatně propojení rozverného charakteru se štruncovsky silnou melodií a vynikajícími aranžemi dělá právě z této písně jeden z nejsilnějších momentů nejen tohoto alba, ale celé diskografie kapely.  více

Oratorium Janovy pašije skladatele Johanna Sebastiana Bacha představuje jeden z nezpochybnitelných klenotů světové hudební literatury. Mnoho dirigentů se snaží překvapit posluchače novým, svěžím, energickým a výrazově bohatým uchopením skladatelovy hudby. Mezi tělesa, která tuto nelehkou výzvu dobrovolně přijímají, patří i Czech Ensemble Baroque pod vedením dirigenta a uměleckého vedoucího Romana Válka. V jejich provedení zaznělo jedno z nejznámějších a nejinterpretovanějších Bachových děl přímo na Velký pátek v brněnském kostele Neposkvrněného Početí Panny Marie.  více

S podtitulem Zůstaňte zde a bděte se mnou včera nabídnul Velikonoční festival duchovní hudby další z koncertů a to v kostele svatého Augustina. K uvedení Vigilie pro šest hlasů a instrumentální soubor Wolfganga Rihma přizval festival dva renomované německé soubory – Ensemble Musikfabrik a vokální sexteto Singer Pur, pro které bylo dílo zkomponováno. Za bravurním provedení nesmírně drásavé skladby stál dirigent Christian Eggen.  více

Velikonoční festival duchovní hudby ve svém druhém dni nabídnul v kostele Neposkvrněného početí panny Marie na Křenové ulici Lidové pašije podle svatého Jana, jejichž autorem je Petr Varmuža – umělecký vedoucí BROLNu.  více

Další z řady dvojkoncertů mezinárodního festivalu Jazz Fest Brno 2018 se odehrál v sobotu v Divadle Husa na provázku. Oba tentokrát propojil skladatel a multiinstrumentalista Jiří Slavík. V první půli programu předvedl své jazzové interpretační a improvizační schopnosti, když na piano doprovodil jazzového bubeníka Douga Hammonda. Poté představil koncertní verzi svého unikátního projektu Mateřština, za který vloni získal cenu Anděl v kategorii world music.  více

Nejčtenější

Kritika

Stále žasnu nad tím, jak hluboká je studna nápadů Martina Kyšperského, potažmo celé jeho kapely Květy. Vždyť jen v roce 2017: Martin převzal Anděla za sólovou desku Vlakem. S Květy skvěle sehrál roli svazácké kapely a zpíval své autorské „normalizační“ hity v seriálu Svět pod hlavou (který o rok později zaslouženě obdržel Českého lva). Květy v nové sestavě s Ondřejem Kyasem vydaly skvělou desku Komik do půl osmé (mrzí mě, že Anděl ji minul, ale na vině je podle mě zredukování počtu žánrových cen a „lehký“ chaos v nové bezbřehé škatulce Alternativa). Vyšla kniha Průvodce po albech a historii kapely Květy a spolu s ní ještě jedno řadové album Spí vánoční pták. A mezitím Květy spustily projekt YM, v jehož rámci se všichni tři členové představí se skladbami v určitém nečekaném žánru. Začal to opět Martin Kyšperský s programem country písní – veřejná premiéra s hostujícím Petrem Uvirou proběhla ve vysílání Radia Proglas v prosinci 2017. Na rok 2018 jsou připraveny elektronické písně Aleše Pilgra a poté snad i folktronica Ondřeje Kyase.  více