Dalibor Štrunc: Čtvrtstoletí laskavé hudby

Dalibor Štrunc: Čtvrtstoletí laskavé hudby

Vynikající moravský cimbalista Dalibor Štrunc (1966) vyšel z folklorního prostředí na Valašsku a po absolutoriu brněnské konzervatoře prošel celou řadou muzikantských angažmá – od klasické hudby přes folklor až po dlouholeté členství ve skupině Javory Hany a Petra Ulrychových. Je tomu už neuvěřitelných pětadvacet let, co zformoval skupinu s názvem Cimbal Classic, v níž začal postupně uplatňovat své autorské představy nejen muzikantské, ale i písničkářské. Cimbal Classic se od té doby stal stálicí naší folkové scény a svébytným pojmem. Letos své výročí oslaví novým CD a řadou koncertů.

Koho a kdy poprvé napadl název Cimbal Classic? První vystoupení první sestavy se událo pod neutrálně vyznívající charakteristikou „Dalibor Štrunc a cimbálová muzika Jiřího Čiháka z Ponědrážky“.

Ten původní, dlouhý název byl dílem okamžiku, náhody a trošku i recese, protože vesnička Ponědrážka, rodiště našeho primáše Jirky Čiháka, se nachází kousek od místa našeho prvního veřejného vystoupení. Naše tehdejší ambice spočívala jenom v tom, abychom si udělali v roce 1992 „dobrodružný“ výlet, v jehož rámci si na festivalu Okolo Třeboně zahrajeme krapet vážné hudby, folklóru, ale také obarvíme písně tehdy vycházející hvězdy Vlasty Redla. Bylo nám přes dvacet a nikoho nenapadlo, že se naše živelné muzicírování bude tak líbit a že přijdou nabídky na další koncerty. To už jsme se pak na našem společném, pražském privátě s violoncellistou Pavlem Barnášem museli zamyslet nad kratším a výstižnějším názvem. Myslím, že on byl otcem té myšlenky dát k cimbálu slůvko classic.

Dnes už je kapela Cimbal Classic  vnímána jako svébytná součást českého folku. Převážnou část repertoáru tvoří nyní tvoje písňová výpověď. Ale na začátku to tak úplně vyhraněně asi nevypadalo. Jak došlo k té proměně, k víceméně vlastnímu autorskému pojetí dramaturgie?

Naše počátky samozřejmě souvisí i s tím názvem, který se později stal tak trochu zavádějícím a ne úplně šťastným. Chtěli jsme hrát renesanční a barokní muziku postavenou především na sólovém cimbálu a tak nám připadal výstižný. Velmi záhy jsme však pochopili, že tudy cesta nevede. Z bláhovosti nás vyvedl pískot části publika při produkci renesančních tanců na dvoraně folk-country v pražské sportovní hale. Sice jsme to záhy napravili Redlem, Scottem Joplinem a Paulem  McCartneyem, ale bylo jasné, že s tak širokým hudebním záběrem jsme těžko zařaditelní a že vážná (stará) hudba není pro každého.

A tak, protože se nám, většinou klasicky vzdělaným muzikantům, ale zároveň folkloristům, volné a bohémské prostředí folkových festivalů velmi zamlouvalo, začali jsme svoje plány trochu operativně měnit. Byli jsme na počátku netušené cesty, v zásadě nevyhranění a tak mě ani nepřipadalo, že bychom se tím zpronevěřili svým ideálům. Ostatně byl jsem mladý a Cimbal Classic měl být jen jednou z mnoha možností mého hudebního uplatnění.        

strunc-dalibor-cimbal-classic-2016-06-001-jef-kratochvilCimbal Classic

Cimbal Classic jsi zakládal ještě za svého pobytu v Praze. Uvědomoval sis tam, ty jako rodák z Valašska, nějaké kořeny, které tě vyživovaly a pomáhaly utvářet tvůj muzikantský a koneckonců i písničkářský svébytný „tvar“?

Tenkrát jsem možná více než svoje kořeny vnímal chuť být hudebně tvůrčí a kreativní. Začalo to už ve dvanácti, třinácti v první cimbálovce, kde jsem, téměř neznaje noty, radostně běhal po cimbále a v rámci svých omezených technických schopností objevoval svobodný svět improvizace. Na dítě jsem byl v cimbálových doprovodech velmi svérázný a snad i vynalézavý. Měl jsem i trochu štěstí, že mě mí kapelmajstři nechali ze začátku žít po svém.  

Až o něco málo později jsem začal sledovat, z jakých zdrojů se mi dostává energie, která dává mým cimbálovým tónům tok a proměňuje je v jakousi osobní, nezaměnitelnou výpověď.

Člověk si při té vzpomínce uvědomí, jak je důležité mít od rodičů usazené ty první kořínky, které tě vážou k rodnému kraji, k jeho tradicím a k jeho hudbě. Tu vazbu si neseš někde hluboko v sobě po celý život. Mnohdy tě dokonce v dobrém zaskočí, jak ten kořínek dokáže v rozhodující chvíli nečekaně a krásně vypučet v něco tvůrčího a říkáš si, kde se to v tobě vzalo.

Cítím u tebe určitý mix vlivů. Někdy „zabereš“ jako rodilý Valach, ale vedle toho vnímám tvou náklonnost ke zpěvným melodiím českým (myslím z Čech) a k poetice českých písniček. Odkud to pramení?

Dědeček z tátovy strany se narodil na břehu Blanice v jihočeských Maleticích. Ve stejné vsi a ve stejný rok se narodil i otec Jindřicha Hovorky - primáše Brněnského rozhlasového orchestru lidových nástrojů, který má nemalou zásluhu na tom, že jsem se z Prahy vrátil do Brna. Je to náhoda?  - Maminčini rodiče pocházeli z českomoravské vrchoviny. Oba rodiče se i s tímto „českým“ dědictvím  aktivně a  s láskou zapojili do folklorního hnutí na Valašsku. Lidové písně se u nás zpívaly často a hojně a střídaly se nikoliv podle regionu, ale podle nálady a potřeby. Pocitově vnímám, že se česká jemná a něžná písňová poetika někde ve mně stéká s tou rodilou valašskou, která je jadrnější a zemitější.

Kdy jsi napsal první písničku a proč? Přeci jen bych čekal po absolutoriu konzervatoře spíše čistě instrumentalistickou dráhu…

Seděl jsem jednou dopoledne s kytarou na zápraží chalupy mého jihočeského strýce u Lipenské přehrady. Byl jsem sám na výletě se svými dětmi a nezávazně si brnkal. Z ničeho nic se zrodila písnička Koníčky moje. Pocitově, z klidu a radosti mého otcovství vznikla myslím ukázková ohlasová píseň na lidovou tvorbu s jasným odkazem na rodné Valašsko, ale i na prarodičovské kořeny. Byl to zcela spontánní počin a nebyla tam snaha vůbec o nic. Proto působí i po letech tak přirozeně. V tu chvíli mě vůbec nenapadlo, že se Koníčky stanou i tou první vlaštovkou, která  Cimbal Classic pošle na pole autorské kapely. Prostě náhoda nebo znamení. Ať si každý vybere.

Ta jednoduchost a přirozenost mého přerodu a dalšího vývoje mě zpětně docela fascinuje. Je to taková hra pro malé kluky. Nejdřív se naučíš pár akordů, potom pochopíš, kam v písničce s nimi, brzy ti to přestává stačit a začneš ji zdobit bohatěji. Přes cimbál a úpravy lidových písní jsem se dostal k aranžím písní Vlasty Redla, Slávka Janouška, Samsona a dalších folkařů se kterými jsme hráli. Záhy přišly ty výše zmíněné Koníčky a další písně, ale současně také tvorba instrumentální,  scénická hudba pro divadla až po mou momentální zálibu v klasické hudbě. Na této cestě je dosavadním vrcholem CD „Malované na cimbál.

strunc-dalibor-2016-06-001-petr-pilatDalibor Štrunc/ foto Petr Pilát

Když píšeš písničku, máš představu, o čem by konkrétně měla vypovídat, nebo spíše se snažíš vejít do nějakého pocitu a vyznění textu (za podpory melodie) mu přizpůsobuješ?

K písničkám chodím ze tří stran a každý přístup má trochu jiný scénář. Liší se podle toho  jestli dodám textařovi hotovou melodii či naopak zhudebňuji cizí text  a nebo jestli souběžně píšu muziku na vlastní slova či naopak. První varianta je pro mě nejjednodušší a nejvolnější, ale praktikoval jsem ji jen v začátcích s Josefem Prudilem (kamarádem a také textařem a rozhlasovým redaktorem). Ta druhá je také příjemná, protože se soustředím pouze na hudbu. Snažím se vystihnout náladu daného textu, který mě oslovil a přetavit ji v hudební obraz, který ji vystihuje a umocní tak, aby slovo neztratilo svou sílu. V tom posledním případě, píšu-li text já, nechávám hudbu v prvním sledu stranou a pracuji spíše s rytmem a melodickou skicou.

Problém nastane, když je text hotový a ta hudební polomyšlenka, ten náznak už se nechce odpojit. Jako nejtěžší oříšek ale vnímám výsledné aranžmá. Na něm strávím nejvíce času, protože vím, že písni dokáže hodně pomoci, ale také ublížit. Obecně postupuji velmi pocitově, nechávám svobodně běžet myšlenky a jsem mnohdy překvapen, kam až mě dovedou. Lépe řečeno svedou, protože někdy mám na začátku určitou představu a nápad a ve výsledku je to úplně jinak. Je to většinou napínává a krásná hra, často s překvapivým koncem. Jsou to ale vždycky příběhy, které tak či onak rezonují s mým životem, prožitky, náladami, emocemi, prostě s tím, co je mi blízké a o co bych se rád podělil.  

Míváš také nějakou inspiraci v poezii? A vůbec, máš nějaké oblíbené básníky?

Poezii jsem zprvu vnímal výhradně skrze lidové písně a posléze v rámci poetiky sdílené mými oblíbenými písničkáři, jimiž jsou Karel Kryl, Jarek Nohavica, Marek Eben, Karel Plíhal. Po třicítce jsem ji už začal pravidelně čítat. Na Valašsko a ke kořenům se rád vracím s Ladislavem Nezdařilem a hodně mi dávají mj. verše Ortenovy, Kainarovy, Seifertovy a samozřejmě ty od Jana Skácela. Nad postelí mám stále Shakespearovy Sonety a  když je mi ouvej, tak si je na přeskáčku předčítám. Vzhledem k nadčasovosti a běhu dnešního světa ve mně hodně rezonuje ten, který evokuje i rok mého narození. Šedesátý šestý.

Měl jsi nějaké odezvy na své písničky? Nějakou zajímavou konkrétní reakci od jednotlivce…

V hlavě mě zůstávají výstižná slova jednoho novináře, který kdysi napsal: „Hudba Cimbal Classicu je z rodu té, která najde-li si připraveného, vnímavého a duchovně podobně laděného posluchače, zaryje se mu hluboko do srdce a zůstane jí už trvale věrný. V opačném případě kolem něj propluje zcela bez povšimnutí.“

V letošním roce slavíte jako kapela výročí. Natáčíte nové cédéčko. Kam směřuje jeho obsah? Bilance?

Když jsem u příležitosti výročí přemýšlel nad nějakým mottem, které by se ohlédlo a vystihlo naše muzikantské snažení, tak mi jako nejvýstižnější připadlo konstatování „čtvrt století laskavé hudby“. V mém chápání světa je hudba prvek, který má harmonizovat a léčit duši. Dodávat jí nejen emoce, ale i klid, čistotu, průzračnost a pocit jistoty, že někam tady a teď patří a cítí svoje kořeny. Hudbu Cimbal Classicu vodím tedy po těchto cestách. Ve folklorních projektech se vracím ke kořenům a tradicím, které jsem dostal do kolébky od svých předků, a v písničkaření se zračí obrazy prožitého s těmi, které tyto příběhy mění a dokrášlují v rámci fantazie.  Jinými slovy,  písně  se mění a dozrávají, stejně jako se měníme a dozráváme my, kteří stojíme u jejich zrodu. Každé z těch deseti našich (včetně nového) CD  má  svou tvář a své místo v čase jako výpověď té či oné doby. Snad bude poznat, že jsme se někam posunuli – a to všichni: kapela, já s Katkou coby zpěváci, moje hudební invence a textové poselství nejen mé, ale i Aleny Binterové, a z pozůstalosti nám stále blízkého Josefa Prudila      

Jakým způsobem chcete připomenout svou pětadvacítku kromě vydaného cédéčka?

Chystáme se na celou řadu koncertů na místech, která mají pro historii kapely velký význam.  Vypíchnu tři nejpodstatnější a ty zbylé si posluchači najdou, věřím, na našich webových stránkách. První vzpomínkou bude 2. července koncert v Třeboni, tedy v místě našeho zrodu. Pak nás 5. srpna čeká naše nejmilejší a nejstálejší hudební zastávka na festivalu Prázdniny v Telči a vše by mělo vyvrcholit brněnským koncertem 3. září v zámeckém parku v Líšni. Den předtím si ještě pro radost zahrajeme na místních hodech s většinou původních muzikantů z Prahy i z Brna cimbálovku. Každý koncert bude mít samozřejmě i svá překvapení. A všechno to uzavřeme sérií asi deseti vánočních koncertů, na kterých uvedeme do života naše jubilejní desáté CD. Vánoční atmosféra se pojí s naší muzikou asi nejlépe, o čemž svědčí každoroční návštěvnost, takže to bude zřejmě vrchol našich oslav a hodně se na něj těšíme.

Více informací o plánovaných koncertech a vydaných CD.

Dalibor Štrunc/ foto Jef Kratochvíl

Komentáře

Reagovat

Zatím nebyl přidán žádný komentář..

Posledním projektem Komorní opery Hudební fakulty Janáčkovy akademie múzických umění se stalo uvedení dvou českých jednoaktových oper: V studni Viléma Blodka (1834–1874) a Polapená nevěra Otmara Máchy (1922–2006). Hudební fakulta se při jejich realizaci spojila s Ateliérem divadla a výchovy pro neslyšící Divadelní fakulty JAMU a vznikl projekt, který se snaží hudbu přiblížit právě neslyšícím. Toto spojení se ovšem na prknech Divadla na Orlí neuskutečnilo poprvé. Již dříve zde byly uvedeny inscenace, které fungovaly na podobném principu: například Hudba pro oči (2014) se skladbami Leoše Janáčka a Bohuslava Martinů nebo Pojď se mnou do světa – písně Jiřího Bulise tlumočené do českého znakového jazyka (2020). Nyní recenzovaný projekt měl premiéry 16. a 17. března v Divadle na Orlí.  více

Pro čtvrtý abonentní koncert cyklu Filharmonie doma, který se odehrál 14. března v Besedním domě a nesl označení Mozartiana, zvolila Filharmonie Brno, tentokrát pod vedením česko-japonského dirigenta Chuheie Iwasakiho, čtyři skladby z 18.–20. století. Tato díla dramaturgicky spojuje buď přímo vznik v období klasicismu nebo inspirace hudebními postupy pro toto období typickými. Jako sólistka se v první polovině koncertu představila flétnistka Martina Venc Matušínskávíce

Druhou zastávkou krátkého česko-německého turné klavírního tria Neues Klaviertrio Dresden se stal 6. března v 16 hodin koncertní sál Hudební fakulty Janáčkovy akademie múzických umění. V celkem čtyřech městech (Praha, Brno, Lipsko a Drážďany) zazněl program složený ze světových premiér dvou českých a dvou německých skladatelů.  více

Steven Johnston je skotský písničkář, který v poslední době používá pseudonym Damask Rose. Stejně se jmenuje i album které v roce 2022 natočil v Brně s producenty Pavlem Šmídem a Vojtěchem Svatošem. Se stejným producentským týmem nyní pracuje na druhém albu.  více

Roky zakončené číslicí 4 jsou pro českou kulturu důležitým symbolem. Nejinak je tomu i letos, kdy si v rámci Roku české hudby 2024 připomínáme významná výročí spjatá s některými kulturními institucemi a řadou jmen známých hudebních skladatelů a umělců. Tím nejskloňovanějším je bezesporu Bedřich Smetana (1824–1884), u něhož si připomínáme hned dvě jubilea – dvě stě let od narození a sto čtyřicet let od úmrtí. K oslavám se samozřejmě připojila i Filharmonie Brno, která připravila pro diváky dva koncerty s názvem Smetana 200 konané 29. února a 1. března v Janáčkově divadle. Recenze se pojí s prvním z nich. Orchestr vystoupil pod taktovkou švýcarského dirigenta Michaela Tabachnika a mimo jiné doprovodil mladého tuzemského klavíristu Marka Kozáka. Program se však nevztahoval pouze ke tvorbě Bedřicha Smetany, naopak dal vyniknout kontextu autorovy doby skrze díla Ferenze Lizsta a Richarda Wagnera.  více

Čtyřicetidenní postní doba, v níž se právě nacházíme, značí pro většinu z nás přípravu slavení Velikonoc. Tento čas představuje příležitost k vlastnímu zamyšlení a ztišení v podobě modliteb. Sbor Ensemble Versus se mimo jiné věnuje duchovní a liturgické hudbě, pro letošní postní období si připravil ojedinělý komponovaný večer, jenž se uskutečnil ve středu 28. února v kostele sv. Augustina. Propracovanost a výjimečnost koncertu se propisovala nejen do pěveckých čísel, ale také do improvizací olomouckého varhaníka Karla Martínka a režie Kateřiny Křivánkovévíce

Koncerty Brno Contemporary Orchestra (BCO) lze jen stěží označit za tradiční. Jsou ale vystoupení, která se i tomuto vymykají a hranici ještě posouvají. Takovým byl úterní koncert pojmenovaný Ministerstvo pravdy: vyprávění o hudbě, která neumí budovat lepší zítřky. BCO pod vedením dirigenta Pavla Šnajdra provedlo v budově bývalého OV KSČ tři kompozice na první pohled odlišné přesto propojené. Před začátkem programu posluchači vyslechli hlavní rozhlasové zpravodajství z 26. února 1974. U pamětníků tento krok mohl vyvolat lehce nahořklou nostalgii, pro mladší šlo o krásnou ukázku vysílání v období těžké normalizace.  více

Přihodilo se vám někdy, že jste byli přítomni události a už v jejím průběhu jste si uvědomili, že se stáváte součástí historického okamžiku? Tento povznášející pocit jsem už znala, a proto mám radost, že jsem ho mohla prožít znovu na koncertě s názvem Na pomezí žánrů, který se konal 23. února v HaDivadle. U příležitosti 102. výročí narození rozhlasového barda Jaromíra Nečase a jako úvodní koncert oslav 100 let vysílání ho uspořádal Český rozhlas Brno v čele s folklorním dramaturgem Jaroslavem Kneislem.  více

Když se zmíní cembalo, většina lidí si představí hudbu starou, zejména barokní. Ač se zdálo, že cembalu po vynálezu kladívkového klavíru odzvonilo, mnozí autoři hudby 20. století pochopili, že se jedná o nástroj, který má sice jiné zvukové vlastnosti než piano, je však stále nástrojem plnohodnotným. Pravdivost této teze se ve čtvrtek 22. února v Besedním domě pokusila dokázat Filharmonie Brno pod vedením německého dirigenta Alexandera Liebreicha. Spolu s věhlasným cembalistou Mahanem Esfahanim provedla tři skladby 20. století, které cembalo postavily do tří různých rolí.  více

Diversní jaro v roce 2024 započalo prvním orchestrálním koncertem Ensemble Opera Diversa pod taktovkou dirigenta Patrika Červáka konaným v Domě pánů z Kunštátu v úterý 20. února. Dramaturgický koncept inspirovaný mýtickými náměty z oblasti antiky, ale také fantazijního světa spisovatele a filologa Johna Ronalda Reuela Tolkiena, netradičně podpořil i improvizovaný videoart tvůrce Tomáše Hrůzy. Sólově za doprovodu orchestru vystoupil kytarista Vít Dvořáčekvíce

Také Filharmonie Brno v čele se šéfdirigentem Dennisem Russellem Daviesem se letos přidává k oslavám Roku české hudby. V Janáčkově divadle se včera uskutečnil koncert věnovaný vokálně-instrumentálním dílům dvou exilových skladatelů rozdílných epoch – Antonína Rejchy (1770–1836) a Jana Nováka (1921–1984). V rámci večera se představili Český filharmonický sbor Brno pod vedením sbormistra Petra FialyMartina Janková (soprán), Pavla Vykopalová (mezzosoprán), Aleš Briscein (tenor) a Jiří Brückler (bas).  více

Pondělním koncertem Africa calls Europe byl v sále Konventu Milosrdných bratří zahájen XXI. ročník cyklu Barbara Maria Willi uvádí... Jak název večera napovídá, divákům bylo předvedeno propojení evropských a (nejen) afrických vlivů. O tento zajímavý dramaturgický počin se postaralo londýnské flétnové kvarteto i Flautisti ve složení Jitka KonečnáDoris KitzmantelIlona Veselovská a Monika Wimberger Devátá, ke kterému se v několika skladbách připojil perkusionista Jakub Kupčík. V první polovině večera nejdříve zazněla díla z renesanční a barokní epochy, ve druhé pak kompozice soudobých autorů.  více

Roky končící číslicí čtyři mají pro českou hudbu zásadní význam – kromě předních představitelů klasické hudby, ze kterých lze jmenovat Leoše Janáčka, Josefa Suka či Antonína Dvořáka, slaví svá jubilea také zásadní autoři české nonartificiální hudby jako například Jiří Šlitr či Karel Kryl. Tím nejzásadnějším výročím, které však letošek připadá, je bezesporu 200 let od narození zakladatele moderní české hudby Bedřicha Smetany. Národní divadlo Brno se tedy oslavy spojené s Rokem české hudby rozhodlo v projektu Smetana200 zahájit uvedením nové inscenace Smetanova Dalibora v koprodukci s Welsh National Opera. Představení režíroval David Pountney, jehož práce může být brněnským milovníkům opery známa například z inscenace Z mrtvého domu, která se uskutečnila v rámci festivalu Janáček Brno 2018. O hudební nastudování Dalibora se postaral Tomáš Hanus, který provedení při premiérovém uvedení v pátek 2. února rovněž řídil. Scénu navrhl Robert Innes Hopkins, kostýmy připravila Marie-Jeanne Lecca a světelného designu se ujal Fabrice Kebour. Postavy Smetanovy opery ztvárnili Tomasz Konieczny (Vladislav, král český), Peter Berger (Dalibor z Kozojed), Csilla Boross (Milada), Daniel Kfelíř (velitel stráže Budivoj), David Szendiuch (žalářník Beneš), Ondřej Koplík (Vítek), Jana Šrejma Kačírková (Jitka) a Petr Karas (soudce).  více

Podívat se na jednu z brněnských ikon nezvyklou optikou se snaží nová hudební inscenace Cabaret Janáček. Hudebního génia a inovátora v žánrově neobvyklém projektu propojili arthub Tamuza a Cabaret des Pechés, na jehož komorním jevišti se před diváky u stolků odehrál hodinový průřez Janáčkovým životem s nejznámějšími úryvky z jeho děl. A to vše za se děje za asistence mima, tří pěvců (lyrický a dramatický soprán s barytonem) s pianistkou a vše je navrch hned natřikrát alternováno.  více

Jako romantický muzikál podle bestselleru Johanny Spyri inzeruje Městské divadlo Brno svoji poslední novinku Heidi. Česká premiéra známého „příběhu děvčátka z hor“ ale dopadla všelijak. Nová hudební inscenace je totiž už ve svém originálním muzikálovém zpracování barvotiskovým kýčem, z jehož přeslazené schematičnosti málem až rozbolí zuby. Lineární režie Stanislava Moši tyto sladkobolné valéry v hudebním díle dvou německojazyčných autorů, skladatele a textaře Michaela Schanzeho a scenáristy Hanse Dietera Schreeba, při jeho prvním tuzemském uvedení ještě podtrhla.  více

Nejčtenější

Kritika

Posledním projektem Komorní opery Hudební fakulty Janáčkovy akademie múzických umění se stalo uvedení dvou českých jednoaktových oper: V studni Viléma Blodka (1834–1874) a Polapená nevěra Otmara Máchy (1922–2006). Hudební fakulta se při jejich realizaci spojila s Ateliérem divadla a výchovy pro neslyšící Divadelní fakulty JAMU a vznikl projekt, který se snaží hudbu přiblížit právě neslyšícím. Toto spojení se ovšem na prknech Divadla na Orlí neuskutečnilo poprvé. Již dříve zde byly uvedeny inscenace, které fungovaly na podobném principu: například Hudba pro oči (2014) se skladbami Leoše Janáčka a Bohuslava Martinů nebo Pojď se mnou do světa – písně Jiřího Bulise tlumočené do českého znakového jazyka (2020). Nyní recenzovaný projekt měl premiéry 16. a 17. března v Divadle na Orlí.  více