Dalibor Štrunc: Čtvrtstoletí laskavé hudby

Dalibor Štrunc: Čtvrtstoletí laskavé hudby

Vynikající moravský cimbalista Dalibor Štrunc (1966) vyšel z folklorního prostředí na Valašsku a po absolutoriu brněnské konzervatoře prošel celou řadou muzikantských angažmá – od klasické hudby přes folklor až po dlouholeté členství ve skupině Javory Hany a Petra Ulrychových. Je tomu už neuvěřitelných pětadvacet let, co zformoval skupinu s názvem Cimbal Classic, v níž začal postupně uplatňovat své autorské představy nejen muzikantské, ale i písničkářské. Cimbal Classic se od té doby stal stálicí naší folkové scény a svébytným pojmem. Letos své výročí oslaví novým CD a řadou koncertů.

Koho a kdy poprvé napadl název Cimbal Classic? První vystoupení první sestavy se událo pod neutrálně vyznívající charakteristikou „Dalibor Štrunc a cimbálová muzika Jiřího Čiháka z Ponědrážky“.

Ten původní, dlouhý název byl dílem okamžiku, náhody a trošku i recese, protože vesnička Ponědrážka, rodiště našeho primáše Jirky Čiháka, se nachází kousek od místa našeho prvního veřejného vystoupení. Naše tehdejší ambice spočívala jenom v tom, abychom si udělali v roce 1992 „dobrodružný“ výlet, v jehož rámci si na festivalu Okolo Třeboně zahrajeme krapet vážné hudby, folklóru, ale také obarvíme písně tehdy vycházející hvězdy Vlasty Redla. Bylo nám přes dvacet a nikoho nenapadlo, že se naše živelné muzicírování bude tak líbit a že přijdou nabídky na další koncerty. To už jsme se pak na našem společném, pražském privátě s violoncellistou Pavlem Barnášem museli zamyslet nad kratším a výstižnějším názvem. Myslím, že on byl otcem té myšlenky dát k cimbálu slůvko classic.

Dnes už je kapela Cimbal Classic  vnímána jako svébytná součást českého folku. Převážnou část repertoáru tvoří nyní tvoje písňová výpověď. Ale na začátku to tak úplně vyhraněně asi nevypadalo. Jak došlo k té proměně, k víceméně vlastnímu autorskému pojetí dramaturgie?

Naše počátky samozřejmě souvisí i s tím názvem, který se později stal tak trochu zavádějícím a ne úplně šťastným. Chtěli jsme hrát renesanční a barokní muziku postavenou především na sólovém cimbálu a tak nám připadal výstižný. Velmi záhy jsme však pochopili, že tudy cesta nevede. Z bláhovosti nás vyvedl pískot části publika při produkci renesančních tanců na dvoraně folk-country v pražské sportovní hale. Sice jsme to záhy napravili Redlem, Scottem Joplinem a Paulem  McCartneyem, ale bylo jasné, že s tak širokým hudebním záběrem jsme těžko zařaditelní a že vážná (stará) hudba není pro každého.

A tak, protože se nám, většinou klasicky vzdělaným muzikantům, ale zároveň folkloristům, volné a bohémské prostředí folkových festivalů velmi zamlouvalo, začali jsme svoje plány trochu operativně měnit. Byli jsme na počátku netušené cesty, v zásadě nevyhranění a tak mě ani nepřipadalo, že bychom se tím zpronevěřili svým ideálům. Ostatně byl jsem mladý a Cimbal Classic měl být jen jednou z mnoha možností mého hudebního uplatnění.        

strunc-dalibor-cimbal-classic-2016-06-001-jef-kratochvilCimbal Classic

Cimbal Classic jsi zakládal ještě za svého pobytu v Praze. Uvědomoval sis tam, ty jako rodák z Valašska, nějaké kořeny, které tě vyživovaly a pomáhaly utvářet tvůj muzikantský a koneckonců i písničkářský svébytný „tvar“?

Tenkrát jsem možná více než svoje kořeny vnímal chuť být hudebně tvůrčí a kreativní. Začalo to už ve dvanácti, třinácti v první cimbálovce, kde jsem, téměř neznaje noty, radostně běhal po cimbále a v rámci svých omezených technických schopností objevoval svobodný svět improvizace. Na dítě jsem byl v cimbálových doprovodech velmi svérázný a snad i vynalézavý. Měl jsem i trochu štěstí, že mě mí kapelmajstři nechali ze začátku žít po svém.  

Až o něco málo později jsem začal sledovat, z jakých zdrojů se mi dostává energie, která dává mým cimbálovým tónům tok a proměňuje je v jakousi osobní, nezaměnitelnou výpověď.

Člověk si při té vzpomínce uvědomí, jak je důležité mít od rodičů usazené ty první kořínky, které tě vážou k rodnému kraji, k jeho tradicím a k jeho hudbě. Tu vazbu si neseš někde hluboko v sobě po celý život. Mnohdy tě dokonce v dobrém zaskočí, jak ten kořínek dokáže v rozhodující chvíli nečekaně a krásně vypučet v něco tvůrčího a říkáš si, kde se to v tobě vzalo.

Cítím u tebe určitý mix vlivů. Někdy „zabereš“ jako rodilý Valach, ale vedle toho vnímám tvou náklonnost ke zpěvným melodiím českým (myslím z Čech) a k poetice českých písniček. Odkud to pramení?

Dědeček z tátovy strany se narodil na břehu Blanice v jihočeských Maleticích. Ve stejné vsi a ve stejný rok se narodil i otec Jindřicha Hovorky - primáše Brněnského rozhlasového orchestru lidových nástrojů, který má nemalou zásluhu na tom, že jsem se z Prahy vrátil do Brna. Je to náhoda?  - Maminčini rodiče pocházeli z českomoravské vrchoviny. Oba rodiče se i s tímto „českým“ dědictvím  aktivně a  s láskou zapojili do folklorního hnutí na Valašsku. Lidové písně se u nás zpívaly často a hojně a střídaly se nikoliv podle regionu, ale podle nálady a potřeby. Pocitově vnímám, že se česká jemná a něžná písňová poetika někde ve mně stéká s tou rodilou valašskou, která je jadrnější a zemitější.

Kdy jsi napsal první písničku a proč? Přeci jen bych čekal po absolutoriu konzervatoře spíše čistě instrumentalistickou dráhu…

Seděl jsem jednou dopoledne s kytarou na zápraží chalupy mého jihočeského strýce u Lipenské přehrady. Byl jsem sám na výletě se svými dětmi a nezávazně si brnkal. Z ničeho nic se zrodila písnička Koníčky moje. Pocitově, z klidu a radosti mého otcovství vznikla myslím ukázková ohlasová píseň na lidovou tvorbu s jasným odkazem na rodné Valašsko, ale i na prarodičovské kořeny. Byl to zcela spontánní počin a nebyla tam snaha vůbec o nic. Proto působí i po letech tak přirozeně. V tu chvíli mě vůbec nenapadlo, že se Koníčky stanou i tou první vlaštovkou, která  Cimbal Classic pošle na pole autorské kapely. Prostě náhoda nebo znamení. Ať si každý vybere.

Ta jednoduchost a přirozenost mého přerodu a dalšího vývoje mě zpětně docela fascinuje. Je to taková hra pro malé kluky. Nejdřív se naučíš pár akordů, potom pochopíš, kam v písničce s nimi, brzy ti to přestává stačit a začneš ji zdobit bohatěji. Přes cimbál a úpravy lidových písní jsem se dostal k aranžím písní Vlasty Redla, Slávka Janouška, Samsona a dalších folkařů se kterými jsme hráli. Záhy přišly ty výše zmíněné Koníčky a další písně, ale současně také tvorba instrumentální,  scénická hudba pro divadla až po mou momentální zálibu v klasické hudbě. Na této cestě je dosavadním vrcholem CD „Malované na cimbál.

strunc-dalibor-2016-06-001-petr-pilatDalibor Štrunc/ foto Petr Pilát

Když píšeš písničku, máš představu, o čem by konkrétně měla vypovídat, nebo spíše se snažíš vejít do nějakého pocitu a vyznění textu (za podpory melodie) mu přizpůsobuješ?

K písničkám chodím ze tří stran a každý přístup má trochu jiný scénář. Liší se podle toho  jestli dodám textařovi hotovou melodii či naopak zhudebňuji cizí text  a nebo jestli souběžně píšu muziku na vlastní slova či naopak. První varianta je pro mě nejjednodušší a nejvolnější, ale praktikoval jsem ji jen v začátcích s Josefem Prudilem (kamarádem a také textařem a rozhlasovým redaktorem). Ta druhá je také příjemná, protože se soustředím pouze na hudbu. Snažím se vystihnout náladu daného textu, který mě oslovil a přetavit ji v hudební obraz, který ji vystihuje a umocní tak, aby slovo neztratilo svou sílu. V tom posledním případě, píšu-li text já, nechávám hudbu v prvním sledu stranou a pracuji spíše s rytmem a melodickou skicou.

Problém nastane, když je text hotový a ta hudební polomyšlenka, ten náznak už se nechce odpojit. Jako nejtěžší oříšek ale vnímám výsledné aranžmá. Na něm strávím nejvíce času, protože vím, že písni dokáže hodně pomoci, ale také ublížit. Obecně postupuji velmi pocitově, nechávám svobodně běžet myšlenky a jsem mnohdy překvapen, kam až mě dovedou. Lépe řečeno svedou, protože někdy mám na začátku určitou představu a nápad a ve výsledku je to úplně jinak. Je to většinou napínává a krásná hra, často s překvapivým koncem. Jsou to ale vždycky příběhy, které tak či onak rezonují s mým životem, prožitky, náladami, emocemi, prostě s tím, co je mi blízké a o co bych se rád podělil.  

Míváš také nějakou inspiraci v poezii? A vůbec, máš nějaké oblíbené básníky?

Poezii jsem zprvu vnímal výhradně skrze lidové písně a posléze v rámci poetiky sdílené mými oblíbenými písničkáři, jimiž jsou Karel Kryl, Jarek Nohavica, Marek Eben, Karel Plíhal. Po třicítce jsem ji už začal pravidelně čítat. Na Valašsko a ke kořenům se rád vracím s Ladislavem Nezdařilem a hodně mi dávají mj. verše Ortenovy, Kainarovy, Seifertovy a samozřejmě ty od Jana Skácela. Nad postelí mám stále Shakespearovy Sonety a  když je mi ouvej, tak si je na přeskáčku předčítám. Vzhledem k nadčasovosti a běhu dnešního světa ve mně hodně rezonuje ten, který evokuje i rok mého narození. Šedesátý šestý.

Měl jsi nějaké odezvy na své písničky? Nějakou zajímavou konkrétní reakci od jednotlivce…

V hlavě mě zůstávají výstižná slova jednoho novináře, který kdysi napsal: „Hudba Cimbal Classicu je z rodu té, která najde-li si připraveného, vnímavého a duchovně podobně laděného posluchače, zaryje se mu hluboko do srdce a zůstane jí už trvale věrný. V opačném případě kolem něj propluje zcela bez povšimnutí.“

V letošním roce slavíte jako kapela výročí. Natáčíte nové cédéčko. Kam směřuje jeho obsah? Bilance?

Když jsem u příležitosti výročí přemýšlel nad nějakým mottem, které by se ohlédlo a vystihlo naše muzikantské snažení, tak mi jako nejvýstižnější připadlo konstatování „čtvrt století laskavé hudby“. V mém chápání světa je hudba prvek, který má harmonizovat a léčit duši. Dodávat jí nejen emoce, ale i klid, čistotu, průzračnost a pocit jistoty, že někam tady a teď patří a cítí svoje kořeny. Hudbu Cimbal Classicu vodím tedy po těchto cestách. Ve folklorních projektech se vracím ke kořenům a tradicím, které jsem dostal do kolébky od svých předků, a v písničkaření se zračí obrazy prožitého s těmi, které tyto příběhy mění a dokrášlují v rámci fantazie.  Jinými slovy,  písně  se mění a dozrávají, stejně jako se měníme a dozráváme my, kteří stojíme u jejich zrodu. Každé z těch deseti našich (včetně nového) CD  má  svou tvář a své místo v čase jako výpověď té či oné doby. Snad bude poznat, že jsme se někam posunuli – a to všichni: kapela, já s Katkou coby zpěváci, moje hudební invence a textové poselství nejen mé, ale i Aleny Binterové, a z pozůstalosti nám stále blízkého Josefa Prudila      

Jakým způsobem chcete připomenout svou pětadvacítku kromě vydaného cédéčka?

Chystáme se na celou řadu koncertů na místech, která mají pro historii kapely velký význam.  Vypíchnu tři nejpodstatnější a ty zbylé si posluchači najdou, věřím, na našich webových stránkách. První vzpomínkou bude 2. července koncert v Třeboni, tedy v místě našeho zrodu. Pak nás 5. srpna čeká naše nejmilejší a nejstálejší hudební zastávka na festivalu Prázdniny v Telči a vše by mělo vyvrcholit brněnským koncertem 3. září v zámeckém parku v Líšni. Den předtím si ještě pro radost zahrajeme na místních hodech s většinou původních muzikantů z Prahy i z Brna cimbálovku. Každý koncert bude mít samozřejmě i svá překvapení. A všechno to uzavřeme sérií asi deseti vánočních koncertů, na kterých uvedeme do života naše jubilejní desáté CD. Vánoční atmosféra se pojí s naší muzikou asi nejlépe, o čemž svědčí každoroční návštěvnost, takže to bude zřejmě vrchol našich oslav a hodně se na něj těšíme.

Více informací o plánovaných koncertech a vydaných CD.

Dalibor Štrunc/ foto Jef Kratochvíl

Komentáře

Reagovat

Zatím nebyl přidán žádný komentář..

Cyklus koncertů staré hudby Barbara Maria Willi uvádí představuje jeden z nejhodnotnějších brněnských hudebních počinů, který již patnáctým rokem seznamuje posluchače s pečlivě vybranou hudbou renesance, baroka a klasicismu. Místo pouhého uvádění osvědčených děl hudební minulosti se dramaturgyně a tvář projektu Barbara Maria Willi soustředí na autory přehlížené, pozapomenuté nebo zcela neznámé. Na programu koncertu s výmluvným názvem Cembaloparáda zazněla kromě skladeb Jeana Philippea Rameaua, Antoinea Forqueraye, také díla polských autorů Stanisława Ossowského, Józefa Elsnera a nám blízkého Jana Ladislava Dusíka ale i premiéra koncertu pro dvě cembala Carla Josepha Birnbacha.  více

Pokud patříte mezi příznivce a posluchače tzv. staré hudby, o hudebním tělese Czech Ensemble Baroque a jeho uměleckém vedoucím Romanu Válkovi jste již bezpochyby slyšeli. Ansámbl se věnuje historicky poučené interpretaci děl starších slohových období, převážně baroka a klasicismu. Hlavní devizou orchestru je pak uvádění velkých hudebně-dramatických útvarů. Mezi nedávné počiny patří například uměle vytvořené oratorium Příběh o Kristu sestavené z tematicky spojitých děl skladatele Heinricha Schütze. Velkou pozornost věnuje ansámbl také dílu Františka Xavera Richtera, jehož Requiem, Te Deum a pašijové oratorium Deposizione dalla croce di Gesu Cristo patří k zatím posledním nahrávkám orchestru.  více

Jednou za čas na koncertních programech objeví i skladby, které posluchači ještě nemohli ocenit. Ve většině případů tyto premiéry slouží především k okořenění jinak standardního repertoáru večera. Ať už se jedná o zbrusu nové hudební dílo nebo o novodobou premiéru, které předcházelo dlouhé badatelské úsilí v archivu, vše je povětšinou nasazeno po boku letitých klasik. Zazní-li tak například rekonstruovaná symfonie neznámého skladatele období klasicismu, je téměř jisté, že si k ní poslechneme určitě i Mozarta, Beethovena nebo Haydna. Program koncertu brněnského orchestru Ensemble Opera Diversa s houslovým virtuózem Milanem Paľou, kterým těleso zahájilo svůj koncertní cyklus Slovensko v Brně, však sestával pouze z premiér soudobé hudby.  více

Po více než padesáti letech vrátilo Národní divadlo Brno na repertoár Pikovou dámu Petra Iljiče Čajkovského. Premiéra 17. února v Mahenově divadle v inscenaci Martina Glasera znamenala pro hudební divadlo ještě jeden návrat – po více než šedesáti letech se na brněnská prkna vrátila také Soňa Červená.  více

Hudbymilovní obyvatelé Brna si rádi připomínají návštěvu Wolfganga Amadea Mozarta ve města na přelomu let 1767-1768. Tématem třetího abonentního koncertu brněnských filharmoniků z cyklu Filharmonie doma I se však stala skladatelova návštěva Prahy. A nebylo tomu bezdůvodně. V profesionální dráze nejvýraznějšího představitele vídeňského klasicismu zaujímá Praha nezpochybnitelné místo. V souladu se zvoleným tématem pak dramaturgové vybrali důležité mezníky v autorově tvorbě, které právě s Prahou a Pražany souvisí. Orchestr Filharmonie Brno vedl Alexander Liebreich a na klavír hrál Saleem Ashkar.  více

Ve čtvrtek 8. února se v prostorách kavárny Era v Černých Polích konalo čtvrté a prozatím poslední pokračování cyklu Folklor a city, ojedinělého spojení osvětové aktivity a folklorní zábavy. Téma úvodní přednášky etnologa Martina Sítka bylo případně aktuální: masopustní tradice v České republice.  více

Tři mušketýři byli ve skutečnosti čtyři. Podobně i 3fo3 (čti „tři fotři“) jsou také čtyři. K zakládajícím členům skupiny Bombarďák Michalu Daleckému, Jiřímu Jelínkovi a Filipu Nebřenskému se jako d’Artagnan přidal Matěj Pospíšil. Jinak však zůstává vše při starém. Bombarďák – respektive textař Jiří Jelínek – promlouvá k dětem dynamickým jazykem plným módních i moderních výrazů. Na ploše velmi krátkých písní (průměrná stopáž pod dvě minuty) dokáže rozehrát vtipné příběhy plné slovních hříček i situačního humoru. Jedna píseň navazuje na druhou většinou v rychlém tempu, vedle zpěvu se zde poměrně často i mluví, stírá se zde tedy hranice mezi písní a divadelním skečem, ale vše dokonale zapadá do sebe.  více

V brněnském Konventu Milosrdných bratří proběhl v pátek 2. února úvodní koncert letošního festivalu iberoamerické kultury Ibérica. Flamencový zpěv vokalistky Rocio Márquez se v něm potkal s virtuózním pojetím hráče na violu da gamba Fahmi Alqhai.  více

Město Brno je ideálním podhoubím pro mnoho soudobých hudebních projektů. Festival Expozice nové hudby, Moravský podzim nebo i řadové koncerty větších či menších hudebních těles mají nezřídka jedno společné – programovou snahu o uvádění nových a dosud neslyšených děl. V brněnském kulturním kvasu však zaujímá v tomto směru nepopiratelnou vedoucí pozici Brno Contemporary Orchestra pod uměleckým vedením Pavla Šnajdra. Již z názvu ansámblu je patrné, že stěžejní místo v jeho repertoáru zaujímají právě díla soudobých autorů. Přesto že by se mělo jednat o jednu z nejušlechtilejších a nejdůležitějších služeb milovníkům hudby, poloprázdný sál Besedního domu tomu nasvědčoval jen stěží. Nezájem publika o novou hudbu a mladé autory je smutný a skličující. Na druhou stranu je potřeba pokárat i orchestr samotný – z hlediska sebeprezentace dovedou zapracovat lépe i studentské orchestry.  více

Čtvrtý koncert komorního cyklu Spolku přátel hudby nabídl posluchačům průřez repertoárem skladatelů První vídeňské školy. V programu večera však díla pojilo nejen stylové zařazení ale také obsazení skladeb. Koncert byl totiž věnován výhradně klavírním triům Josepha Haydna, Wolfganga Amadea Mozarta a Ludwiga van Beethovena. V brněnském Besedním domě díla předneslo hudební těleso Lobkowicz trio, které tvoří houslista Jan Mráček, violoncellista Ivan Vokáč a klavírista Lukáš Klánský.  více

Kongresové centrum brněnského výstaviště v sobotu 27.1. hostilo již 68. ročník Slováckého plesu. Organizátorem této akce je brněnský Slovácký krúžek, který se řadí k nejstarším stále fungujícím folklorním souborům v České republice. Založen byl v roce 1908 za účelem setkávání studentů z Moravského Slovácka.  více

Písňové hity jako Stayin´Alive, Night Fever či How Deep Is Your Love ve vynikajícím pěveckém provedení, dále výtečně postavená i odtančená choreografie v nablýskaném kostýmovém disco muzikálu a tři mimořádné výkony v hlavních rolích. To vše jsou devízy nového brněnského muzikálu Horečka sobotní noci. V Městském divadle Brno jej nastudoval režisér Stanislav Moša.  více

Brno je město plné kontrastů. Již krátká procházka po jeho centru odhalí kuriózní protiklady: pasáž Rozkvět vedle Domu pánů z Lipé nebo obchodní dům Omega zasazený do historického centra jsou zářnými příklady. I brněnská filharmonie staví své hudební produkce na kontrastu starého s novým. Nejednou jsem chválil svěží dramaturgii koncertů, která sahá k protikladným hudebním dílům a uvádí kombinace skladeb, které jinak vedle sebe většinou nemají šanci zaznít. V případě koncertu nazvaném Romantické pohádky ze středy 24. ledna se však dramaturgové drželi při zemi. Neobjevily se žádné nenadále disonance nebo nástrojové kombinace a ani hudební jazyk nijak zvláště nevybočoval z umírněných konvencí. Nemáme však pouze protiklady starého a nového, známého a neznámého, ale naneštěstí také kvalitního a nekvalitního a v neposlední řadě i zajímavého a nezajímavého.  více

Cimbál je nástroj, který si většina z nás spojuje s lidovou hudbou. Může za to zejména dlouhá tradice cimbálových muzik, které se v průběhu 20. století začaly na území Moravy postupně prosazovat.  více

Již po šesté představil balet Národního divadla Brno nadějné choreografy z vlastních řad. V divadle Reduta měl včera premiéru další ročník raritního projektu s názvem Choreografické ateliéry. V devíti mini inscenacích se představili sólisté a členové souboru vlastními choreografiemi.  více