Dalibor Štrunc: Čtvrtstoletí laskavé hudby

Dalibor Štrunc: Čtvrtstoletí laskavé hudby

Vynikající moravský cimbalista Dalibor Štrunc (1966) vyšel z folklorního prostředí na Valašsku a po absolutoriu brněnské konzervatoře prošel celou řadou muzikantských angažmá – od klasické hudby přes folklor až po dlouholeté členství ve skupině Javory Hany a Petra Ulrychových. Je tomu už neuvěřitelných pětadvacet let, co zformoval skupinu s názvem Cimbal Classic, v níž začal postupně uplatňovat své autorské představy nejen muzikantské, ale i písničkářské. Cimbal Classic se od té doby stal stálicí naší folkové scény a svébytným pojmem. Letos své výročí oslaví novým CD a řadou koncertů.

Koho a kdy poprvé napadl název Cimbal Classic? První vystoupení první sestavy se událo pod neutrálně vyznívající charakteristikou „Dalibor Štrunc a cimbálová muzika Jiřího Čiháka z Ponědrážky“.

Ten původní, dlouhý název byl dílem okamžiku, náhody a trošku i recese, protože vesnička Ponědrážka, rodiště našeho primáše Jirky Čiháka, se nachází kousek od místa našeho prvního veřejného vystoupení. Naše tehdejší ambice spočívala jenom v tom, abychom si udělali v roce 1992 „dobrodružný“ výlet, v jehož rámci si na festivalu Okolo Třeboně zahrajeme krapet vážné hudby, folklóru, ale také obarvíme písně tehdy vycházející hvězdy Vlasty Redla. Bylo nám přes dvacet a nikoho nenapadlo, že se naše živelné muzicírování bude tak líbit a že přijdou nabídky na další koncerty. To už jsme se pak na našem společném, pražském privátě s violoncellistou Pavlem Barnášem museli zamyslet nad kratším a výstižnějším názvem. Myslím, že on byl otcem té myšlenky dát k cimbálu slůvko classic.

Dnes už je kapela Cimbal Classic  vnímána jako svébytná součást českého folku. Převážnou část repertoáru tvoří nyní tvoje písňová výpověď. Ale na začátku to tak úplně vyhraněně asi nevypadalo. Jak došlo k té proměně, k víceméně vlastnímu autorskému pojetí dramaturgie?

Naše počátky samozřejmě souvisí i s tím názvem, který se později stal tak trochu zavádějícím a ne úplně šťastným. Chtěli jsme hrát renesanční a barokní muziku postavenou především na sólovém cimbálu a tak nám připadal výstižný. Velmi záhy jsme však pochopili, že tudy cesta nevede. Z bláhovosti nás vyvedl pískot části publika při produkci renesančních tanců na dvoraně folk-country v pražské sportovní hale. Sice jsme to záhy napravili Redlem, Scottem Joplinem a Paulem  McCartneyem, ale bylo jasné, že s tak širokým hudebním záběrem jsme těžko zařaditelní a že vážná (stará) hudba není pro každého.

A tak, protože se nám, většinou klasicky vzdělaným muzikantům, ale zároveň folkloristům, volné a bohémské prostředí folkových festivalů velmi zamlouvalo, začali jsme svoje plány trochu operativně měnit. Byli jsme na počátku netušené cesty, v zásadě nevyhranění a tak mě ani nepřipadalo, že bychom se tím zpronevěřili svým ideálům. Ostatně byl jsem mladý a Cimbal Classic měl být jen jednou z mnoha možností mého hudebního uplatnění.        

strunc-dalibor-cimbal-classic-2016-06-001-jef-kratochvilCimbal Classic

Cimbal Classic jsi zakládal ještě za svého pobytu v Praze. Uvědomoval sis tam, ty jako rodák z Valašska, nějaké kořeny, které tě vyživovaly a pomáhaly utvářet tvůj muzikantský a koneckonců i písničkářský svébytný „tvar“?

Tenkrát jsem možná více než svoje kořeny vnímal chuť být hudebně tvůrčí a kreativní. Začalo to už ve dvanácti, třinácti v první cimbálovce, kde jsem, téměř neznaje noty, radostně běhal po cimbále a v rámci svých omezených technických schopností objevoval svobodný svět improvizace. Na dítě jsem byl v cimbálových doprovodech velmi svérázný a snad i vynalézavý. Měl jsem i trochu štěstí, že mě mí kapelmajstři nechali ze začátku žít po svém.  

Až o něco málo později jsem začal sledovat, z jakých zdrojů se mi dostává energie, která dává mým cimbálovým tónům tok a proměňuje je v jakousi osobní, nezaměnitelnou výpověď.

Člověk si při té vzpomínce uvědomí, jak je důležité mít od rodičů usazené ty první kořínky, které tě vážou k rodnému kraji, k jeho tradicím a k jeho hudbě. Tu vazbu si neseš někde hluboko v sobě po celý život. Mnohdy tě dokonce v dobrém zaskočí, jak ten kořínek dokáže v rozhodující chvíli nečekaně a krásně vypučet v něco tvůrčího a říkáš si, kde se to v tobě vzalo.

Cítím u tebe určitý mix vlivů. Někdy „zabereš“ jako rodilý Valach, ale vedle toho vnímám tvou náklonnost ke zpěvným melodiím českým (myslím z Čech) a k poetice českých písniček. Odkud to pramení?

Dědeček z tátovy strany se narodil na břehu Blanice v jihočeských Maleticích. Ve stejné vsi a ve stejný rok se narodil i otec Jindřicha Hovorky - primáše Brněnského rozhlasového orchestru lidových nástrojů, který má nemalou zásluhu na tom, že jsem se z Prahy vrátil do Brna. Je to náhoda?  - Maminčini rodiče pocházeli z českomoravské vrchoviny. Oba rodiče se i s tímto „českým“ dědictvím  aktivně a  s láskou zapojili do folklorního hnutí na Valašsku. Lidové písně se u nás zpívaly často a hojně a střídaly se nikoliv podle regionu, ale podle nálady a potřeby. Pocitově vnímám, že se česká jemná a něžná písňová poetika někde ve mně stéká s tou rodilou valašskou, která je jadrnější a zemitější.

Kdy jsi napsal první písničku a proč? Přeci jen bych čekal po absolutoriu konzervatoře spíše čistě instrumentalistickou dráhu…

Seděl jsem jednou dopoledne s kytarou na zápraží chalupy mého jihočeského strýce u Lipenské přehrady. Byl jsem sám na výletě se svými dětmi a nezávazně si brnkal. Z ničeho nic se zrodila písnička Koníčky moje. Pocitově, z klidu a radosti mého otcovství vznikla myslím ukázková ohlasová píseň na lidovou tvorbu s jasným odkazem na rodné Valašsko, ale i na prarodičovské kořeny. Byl to zcela spontánní počin a nebyla tam snaha vůbec o nic. Proto působí i po letech tak přirozeně. V tu chvíli mě vůbec nenapadlo, že se Koníčky stanou i tou první vlaštovkou, která  Cimbal Classic pošle na pole autorské kapely. Prostě náhoda nebo znamení. Ať si každý vybere.

Ta jednoduchost a přirozenost mého přerodu a dalšího vývoje mě zpětně docela fascinuje. Je to taková hra pro malé kluky. Nejdřív se naučíš pár akordů, potom pochopíš, kam v písničce s nimi, brzy ti to přestává stačit a začneš ji zdobit bohatěji. Přes cimbál a úpravy lidových písní jsem se dostal k aranžím písní Vlasty Redla, Slávka Janouška, Samsona a dalších folkařů se kterými jsme hráli. Záhy přišly ty výše zmíněné Koníčky a další písně, ale současně také tvorba instrumentální,  scénická hudba pro divadla až po mou momentální zálibu v klasické hudbě. Na této cestě je dosavadním vrcholem CD „Malované na cimbál.

strunc-dalibor-2016-06-001-petr-pilatDalibor Štrunc/ foto Petr Pilát

Když píšeš písničku, máš představu, o čem by konkrétně měla vypovídat, nebo spíše se snažíš vejít do nějakého pocitu a vyznění textu (za podpory melodie) mu přizpůsobuješ?

K písničkám chodím ze tří stran a každý přístup má trochu jiný scénář. Liší se podle toho  jestli dodám textařovi hotovou melodii či naopak zhudebňuji cizí text  a nebo jestli souběžně píšu muziku na vlastní slova či naopak. První varianta je pro mě nejjednodušší a nejvolnější, ale praktikoval jsem ji jen v začátcích s Josefem Prudilem (kamarádem a také textařem a rozhlasovým redaktorem). Ta druhá je také příjemná, protože se soustředím pouze na hudbu. Snažím se vystihnout náladu daného textu, který mě oslovil a přetavit ji v hudební obraz, který ji vystihuje a umocní tak, aby slovo neztratilo svou sílu. V tom posledním případě, píšu-li text já, nechávám hudbu v prvním sledu stranou a pracuji spíše s rytmem a melodickou skicou.

Problém nastane, když je text hotový a ta hudební polomyšlenka, ten náznak už se nechce odpojit. Jako nejtěžší oříšek ale vnímám výsledné aranžmá. Na něm strávím nejvíce času, protože vím, že písni dokáže hodně pomoci, ale také ublížit. Obecně postupuji velmi pocitově, nechávám svobodně běžet myšlenky a jsem mnohdy překvapen, kam až mě dovedou. Lépe řečeno svedou, protože někdy mám na začátku určitou představu a nápad a ve výsledku je to úplně jinak. Je to většinou napínává a krásná hra, často s překvapivým koncem. Jsou to ale vždycky příběhy, které tak či onak rezonují s mým životem, prožitky, náladami, emocemi, prostě s tím, co je mi blízké a o co bych se rád podělil.  

Míváš také nějakou inspiraci v poezii? A vůbec, máš nějaké oblíbené básníky?

Poezii jsem zprvu vnímal výhradně skrze lidové písně a posléze v rámci poetiky sdílené mými oblíbenými písničkáři, jimiž jsou Karel Kryl, Jarek Nohavica, Marek Eben, Karel Plíhal. Po třicítce jsem ji už začal pravidelně čítat. Na Valašsko a ke kořenům se rád vracím s Ladislavem Nezdařilem a hodně mi dávají mj. verše Ortenovy, Kainarovy, Seifertovy a samozřejmě ty od Jana Skácela. Nad postelí mám stále Shakespearovy Sonety a  když je mi ouvej, tak si je na přeskáčku předčítám. Vzhledem k nadčasovosti a běhu dnešního světa ve mně hodně rezonuje ten, který evokuje i rok mého narození. Šedesátý šestý.

Měl jsi nějaké odezvy na své písničky? Nějakou zajímavou konkrétní reakci od jednotlivce…

V hlavě mě zůstávají výstižná slova jednoho novináře, který kdysi napsal: „Hudba Cimbal Classicu je z rodu té, která najde-li si připraveného, vnímavého a duchovně podobně laděného posluchače, zaryje se mu hluboko do srdce a zůstane jí už trvale věrný. V opačném případě kolem něj propluje zcela bez povšimnutí.“

V letošním roce slavíte jako kapela výročí. Natáčíte nové cédéčko. Kam směřuje jeho obsah? Bilance?

Když jsem u příležitosti výročí přemýšlel nad nějakým mottem, které by se ohlédlo a vystihlo naše muzikantské snažení, tak mi jako nejvýstižnější připadlo konstatování „čtvrt století laskavé hudby“. V mém chápání světa je hudba prvek, který má harmonizovat a léčit duši. Dodávat jí nejen emoce, ale i klid, čistotu, průzračnost a pocit jistoty, že někam tady a teď patří a cítí svoje kořeny. Hudbu Cimbal Classicu vodím tedy po těchto cestách. Ve folklorních projektech se vracím ke kořenům a tradicím, které jsem dostal do kolébky od svých předků, a v písničkaření se zračí obrazy prožitého s těmi, které tyto příběhy mění a dokrášlují v rámci fantazie.  Jinými slovy,  písně  se mění a dozrávají, stejně jako se měníme a dozráváme my, kteří stojíme u jejich zrodu. Každé z těch deseti našich (včetně nového) CD  má  svou tvář a své místo v čase jako výpověď té či oné doby. Snad bude poznat, že jsme se někam posunuli – a to všichni: kapela, já s Katkou coby zpěváci, moje hudební invence a textové poselství nejen mé, ale i Aleny Binterové, a z pozůstalosti nám stále blízkého Josefa Prudila      

Jakým způsobem chcete připomenout svou pětadvacítku kromě vydaného cédéčka?

Chystáme se na celou řadu koncertů na místech, která mají pro historii kapely velký význam.  Vypíchnu tři nejpodstatnější a ty zbylé si posluchači najdou, věřím, na našich webových stránkách. První vzpomínkou bude 2. července koncert v Třeboni, tedy v místě našeho zrodu. Pak nás 5. srpna čeká naše nejmilejší a nejstálejší hudební zastávka na festivalu Prázdniny v Telči a vše by mělo vyvrcholit brněnským koncertem 3. září v zámeckém parku v Líšni. Den předtím si ještě pro radost zahrajeme na místních hodech s většinou původních muzikantů z Prahy i z Brna cimbálovku. Každý koncert bude mít samozřejmě i svá překvapení. A všechno to uzavřeme sérií asi deseti vánočních koncertů, na kterých uvedeme do života naše jubilejní desáté CD. Vánoční atmosféra se pojí s naší muzikou asi nejlépe, o čemž svědčí každoroční návštěvnost, takže to bude zřejmě vrchol našich oslav a hodně se na něj těšíme.

Více informací o plánovaných koncertech a vydaných CD.

Dalibor Štrunc/ foto Jef Kratochvíl

Komentáře

Reagovat

Zatím nebyl přidán žádný komentář..

Podtitulem Bohatýrsko-milostná hudební komedie o dvanácti obrazech označilo svoji nejnovější inscenaci Tři mušketýři Městské divadlo Brno, které tímto titulem zároveň zahájilo provoz letní scény v Biskupském dvoře. Není třeba se kočkovat o žánrové vymezení této ponejvíce hry se zpěvy. Důležitější je, co tato open air produkce divákovi nabízí…  více

Na včerejším Koncertu hejtmana jihomoravského kraje na slavkovském zámku představil světoznámý kontratenorista Dominique Visse i s nově vzniklým hudebním tělesem Vis musica nevážné, komické a někdy i drze ironické skladby. A nebyla to náhoda. Další koncert hudebního festivalu Concentus Moraviae, jehož letošní ročník je zasvěcen hudbě a humoru, tak svrchovaně naplnil dramaturgickou linku. Visse se navíc s úspěchem představil již na třech festivalových ročnících.  více

Nazpívat album notoricky známých jazzových standardů v překladech do češtiny a přitom si nejen nevylámat zuby, ale dokonce působit přirozeně a v rámci možností i originálně je mimořádně náročná disciplína. Darku Neumannovi, „takové té brněnské figurce“ (jak stojí v bookletu alba) se to povedlo. Na tom, že se zdárně pohybuje na samé hraně sentimentu a bluesové ryzosti, mají velkou zásluhu i texty Ester Kočičkové.  více

Mandolinista Martin Krajíček hraje v kapelách různých žánrů. Má vlastní akustické trio, je členem tria Jitky Šuranské, působí v „mexické“ kapele Mariachi Espuelas a v Cimbal Classicu, hraje klezmer a hru na mandolínu také vyučuje. Od loňského roku je také pořadelem Mandolínového festivalu v Boskovicích. Letošní ročník se bude konat od 8. do 10. června.  více

Skupina D.N.A. Brno, vítěz finále Porty z roku 2011, vydala po čtyřech letech nové album. Vedle nového příjmení baskytaristky (ale stále je to tatáž Barbora, která před lety – tehdy ještě dívčí a dětskou – kapelu spoluzakládala) došlo v sestavě k důležité změně. Novým členem se stal Ondra Bojanovský (syn kapelník FT Primu Aleše Bojanovského), který ovládá rytmické nástroje. Bývalá perkusistka Lenka Ručková se tím pádem mohla naplno přesunout ke klavíru. Jinak zůstává vše zdánlivě při starém: D.N.A. jsou skupina mladých lidí, z větší části klasicky vzdělaných, kteří mají vedle klasické hudby rádi folk. Ten hrají po muzikantské stránce mistrně – k jejich zručnosti, kterou v jednotlivých písních dávají najevo, nelze mít výhrad. Samotný repertoár už na minulém albu vyrostl z dětských let a novinka je pochopitelně i v tomto ohledu ještě o kus dospělejší. Kapela vlastně nepřekvapila nějakým nečekaným posunem. Ale výsledek je o kus vyzrálejší a sebevědomější. A přibylo také vážných, a přitom důvěryhodně podaných témat.  více

Už 23. ročník mezinárodního hudebního festivalu Concentus Moraviae včera zahájil koncert v Bystřici nad Pernštejnem. Humor a hudba představuje letos spojení, které tvoří páteř a jednotící téma celého festivalu. Dramaturgie festivalu je letos dílem belgického muzikologa a básníka Jellea Dierickxe. Pokud se Dierickxovi podařilo stvořit pestrý program festivalu, který od počátku až do konce nabízí hudební humor ve všech podobách, pak zahajovací koncert bylo možné vnímat jako souhrn popsaného koncepctu. O nelehký úkol provést stylově diametrálně odlišná a humorem propojená díla se v případě včera postaral orchestr PKF – Prague Philharmonia pod vedením dirigenta Marka Ivanoviće.   více

Miloš Štědroň se letos podílí jako rezidenční umělec na festivalu Concentus Moraviae. Stalo se to vítanou záminkou k rozhovoru. Byl věnován jeho muzikantským začátkům, jeho cestě k hudebnímu vzdělání, jeho uměleckému vývoji a jeho znamenitým učitelům, příklonu k odkazu hudební avantgardy i příčině, proč se k ní záhy dobral určitého odstupu, jak se zasvětil věrné a úspěšné spolupráci s Divadlem Husa na provázku i jak se ho dotýkaly dobové politické proměny, jak překonával jejich tlak, jak spolupracoval se zakázaným dramatikem a svým dnešním tazatelem, jak tvořil pro skvělé Due Boemi di Praga, jak vyučoval hudbě a hudebním dějinám a působil jako oblíbený popularizátor, jak zasvěceně vykládal starou hudbu, ale i Leoše Janáčka, jak pracoval jako editor, jak se stal významnou a známou kulturní osobností, a to nejen brněnskou, a jak všemi úlohami, které si vytkl a jež za svůj pestrý a bohatý tvůrčí život plnil a plní, jak tím vším je rád.  více

Brněnského písničkáře Michala „Kosmonauta“ Šimíčka vnímám dlouhodobě jako člověka, který umí napsat poetický, často mnohovrstevnatý text a propojit jej se zajímavou hudbou. Už první album jeho skupiny Nevermore & Kosmonaut na mne působilo jako koncepční projekt. Písně na sebe sice nenavazovaly přímo, ale díky drobným detailům, textovým i hudebním, jako by jedna s druhou souvisely. Na novince Bleděmodré město však jde kapela mnohem dál. Tentokrát je to tematicky sevřený celek, věnovaný městu Brnu, propracovaný do posledního detailu. „Konceptuální album je naší odpovědí na současný trend, kdy se stává zvykem udělat jeden singl s videoklipem a poslouchat písně útržkovitě bez pořadí,“ vysvětluje Šimíček v bookletu alba a tento booklet je nedílnou součástí projektu a „příběhu“.  více

Ulice a náměstí po celé republice včera ovládli malí umělci. Do druhého ročníku celostátního happeningu se zapojilo na 400 základních uměleckých škol v 333 městech. Takřka tisíc akcí probíhalo na nejrůznějších místech Čech i Moravy. Malí umělci se vydali do ulic, kostelů, zámků, muzeí, galerií, nádraží, nákupních center a kaváren. Do programu ZUŠ Open se opět osobně zapojila patronka projektu Magdalena Kožená, která včera zamířila do Liberce, Benátek nad Jizerou a zúčastní se i slavnostního závěrečného večera ve Valdštejnské zahradě v Praze. Do ZUŠ Open se zapojila i celá řada dalších umělců například garanti jednotlivých uměleckých oborů za ZUŠ Open Alice Nellis a bratři Bubeníčkové, dále En.dru, Jiří Bárta, Karolína Berková, Vadim Petrov, ale i třeba hráči Karlovarského symfonického orchestru. ZUŠ Open proběhlo v Brně ve spolupráci Brnem městem hudby kreativní sítě UNESCO. Brněnské vystoupení základních uměleckých škol moderoval Pavel Borský, zástupce ředitelky ZUŠ Kaprálová.  více

Včerejší premiérou v Mahenově divadle přibyla do repertoáru Národního divadla Brno (NdB) opera Così fan tutte Wolfganga Amadea Mozarta v zajímavém zpracování Anny Petrželkové. V příběhu o neprozřetelném pokoušení lidských citů vystoupila sopranistka Pavla Vykopalová jako Fiordiligi, mezzosopranistka Václava Krejčí Housková jako Dorabella a Andrea Široká jako Despina. Z mužských rolí stanul na pódiu Ondřej Koplík jako Ferrando, Roman Hoza jako Guglielmo a Jan Šťáva představil Dona Alfonsa. V představení dále účinkoval sbor a orchestr Janáčkovy opery NdB.  více

Skupina Plachý host vznikla v Brně kolem kytaristy a skladatele Martina Kostaše a zpěváka Pavla Kudrny. V souvislosti s jejím prvním albem, natočeným v roce 2015, jsem upozorňoval na sympatickou „plachost“, která jako by se z názvu tělesa přenesla do samotných písní. Skladby to byly opravdu tiché a jejich meditativní atmosféru jen občas narušovaly rockovější rejstříky Kudrnova hlasu a výpomoc hostů. Ostatně skupinu na debutu vedle obou zakladatelů teoreticky tvořili saxofonista Marek Bílý a hráč na perkuse Lukáš Krejčí, avšak celá sestava se představila pouze ve čtyřech skladbách. Na druhém albu Sbírka otazníků, natočeném v roce 2017 je to jinak. Vedle zmíněné čtveřice jsou jako členové skupiny uvedeni baskytarista Radovan Leskovský a bubeník Pavel Magnusek, a i když se všech šest hráčů sejde pouze v písni Uvnitř, zvuk Plachého hosta zhutněl, lehce zrockověl, vybarvil se. Písně jsou méně plaché, a tak zatímco minulé album mi svou náladou připomínalo Oldřicha Janotu nebo sólového Vladimíra Václavka, tentokrát jako bych za některými písněmi slyšel AG Flek.  více

Pavel Koudelka, bývalý bubeník skupin Dunaj, Z kopce, Krutnava nebo Mňága a Žďorp, se nedávno stal členem hned dvou nových formací. Jednou z nich je bubenické duo s Pavlem Fajtem Zesilovači a tou druhou skupina Kucharski. V ní spolupracuje s muzikanty známými z třebíčské skupiny FruFru – zpěvákem Václavem Bartošem, kytaristou Vladimírem Dudkem a baskytaristou Adamem Kotrbou – a s hráčem na klávesy Víťou Košíčkem. Kapela Kucharski bude mít koncertní premiéru ve čtvrtek 17. května v Brně ve Staré Pekárně.  více

Na začátku i na konci jarního programu letošního JazzfestuBrno stály koncerty bigbandů. A v obou případech to byl vrcholný umělecký zážitek. Christian McBride Big Band se při jednom ze tří závěrečných koncertů letošního evropského turné poprvé představil v brněnském Sono Centru. A byla to paráda: nadžánrové, zábavné a odlehčené hraní, přitom plné virtuozity a hráčské i tvůrčí invence. „Když spolu hrajeme, je to jeden velký večírek,“ předeslal kontrabasista a bandleader Christian McBride v anonci na své vystoupení – on i jeho spoluhráči to bezezbytku potvrdili.  více

Po třech letech natočily Rózinky z jihomoravských Kozojídek své druhé album. Děvčata spolu navštěvují základní uměleckou školu a písničky jim stále píše jejich paní učitelka Kateřina Mičková, která skupinu dala dohromady. Dívky společně vystoupily v rozhlasových a televizních pořadech a hrály na různých festivalech od Folkových prázdnin v Náměšti nad Oslavou až po rockový TrutnOff. Otázka, zda skupina bude životaschopná, až její členky vyrostou a dopějí (a budou mít zřejmě jiné hudební zájmy a chutě), stále visí ve vzduchu. Nad deskou Cvrkot se lehce vznáší, ovšem nikoli jako hrozba, ale spíše jako důvod k větší pestrosti alba.  více

Břitký humor, skvělé melodie, rozkošnou pohádkovou scénografii, báječné herecké výkony a nápaditou režii si dosyta užijí návštěvníci poslední muzikálové novinky Spamalot v Městském divadle Brno. Inscenace Stanislava Slováka je ukázkou svižného, důvtipného a po všech stránkách kompaktního hudebního divadla. A troufám si tvrdit, že na jevišti Hudební scény MDB jde o nejlepší muzikálovou inscenaci sezony.  více

Nejčtenější

Kritika

Podtitulem Bohatýrsko-milostná hudební komedie o dvanácti obrazech označilo svoji nejnovější inscenaci Tři mušketýři Městské divadlo Brno, které tímto titulem zároveň zahájilo provoz letní scény v Biskupském dvoře. Není třeba se kočkovat o žánrové vymezení této ponejvíce hry se zpěvy. Důležitější je, co tato open air produkce divákovi nabízí…  více