Dalibor Štrunc: Čtvrtstoletí laskavé hudby

Dalibor Štrunc: Čtvrtstoletí laskavé hudby

Vynikající moravský cimbalista Dalibor Štrunc (1966) vyšel z folklorního prostředí na Valašsku a po absolutoriu brněnské konzervatoře prošel celou řadou muzikantských angažmá – od klasické hudby přes folklor až po dlouholeté členství ve skupině Javory Hany a Petra Ulrychových. Je tomu už neuvěřitelných pětadvacet let, co zformoval skupinu s názvem Cimbal Classic, v níž začal postupně uplatňovat své autorské představy nejen muzikantské, ale i písničkářské. Cimbal Classic se od té doby stal stálicí naší folkové scény a svébytným pojmem. Letos své výročí oslaví novým CD a řadou koncertů.

Koho a kdy poprvé napadl název Cimbal Classic? První vystoupení první sestavy se událo pod neutrálně vyznívající charakteristikou „Dalibor Štrunc a cimbálová muzika Jiřího Čiháka z Ponědrážky“.

Ten původní, dlouhý název byl dílem okamžiku, náhody a trošku i recese, protože vesnička Ponědrážka, rodiště našeho primáše Jirky Čiháka, se nachází kousek od místa našeho prvního veřejného vystoupení. Naše tehdejší ambice spočívala jenom v tom, abychom si udělali v roce 1992 „dobrodružný“ výlet, v jehož rámci si na festivalu Okolo Třeboně zahrajeme krapet vážné hudby, folklóru, ale také obarvíme písně tehdy vycházející hvězdy Vlasty Redla. Bylo nám přes dvacet a nikoho nenapadlo, že se naše živelné muzicírování bude tak líbit a že přijdou nabídky na další koncerty. To už jsme se pak na našem společném, pražském privátě s violoncellistou Pavlem Barnášem museli zamyslet nad kratším a výstižnějším názvem. Myslím, že on byl otcem té myšlenky dát k cimbálu slůvko classic.

Dnes už je kapela Cimbal Classic  vnímána jako svébytná součást českého folku. Převážnou část repertoáru tvoří nyní tvoje písňová výpověď. Ale na začátku to tak úplně vyhraněně asi nevypadalo. Jak došlo k té proměně, k víceméně vlastnímu autorskému pojetí dramaturgie?

Naše počátky samozřejmě souvisí i s tím názvem, který se později stal tak trochu zavádějícím a ne úplně šťastným. Chtěli jsme hrát renesanční a barokní muziku postavenou především na sólovém cimbálu a tak nám připadal výstižný. Velmi záhy jsme však pochopili, že tudy cesta nevede. Z bláhovosti nás vyvedl pískot části publika při produkci renesančních tanců na dvoraně folk-country v pražské sportovní hale. Sice jsme to záhy napravili Redlem, Scottem Joplinem a Paulem  McCartneyem, ale bylo jasné, že s tak širokým hudebním záběrem jsme těžko zařaditelní a že vážná (stará) hudba není pro každého.

A tak, protože se nám, většinou klasicky vzdělaným muzikantům, ale zároveň folkloristům, volné a bohémské prostředí folkových festivalů velmi zamlouvalo, začali jsme svoje plány trochu operativně měnit. Byli jsme na počátku netušené cesty, v zásadě nevyhranění a tak mě ani nepřipadalo, že bychom se tím zpronevěřili svým ideálům. Ostatně byl jsem mladý a Cimbal Classic měl být jen jednou z mnoha možností mého hudebního uplatnění.        

strunc-dalibor-cimbal-classic-2016-06-001-jef-kratochvilCimbal Classic

Cimbal Classic jsi zakládal ještě za svého pobytu v Praze. Uvědomoval sis tam, ty jako rodák z Valašska, nějaké kořeny, které tě vyživovaly a pomáhaly utvářet tvůj muzikantský a koneckonců i písničkářský svébytný „tvar“?

Tenkrát jsem možná více než svoje kořeny vnímal chuť být hudebně tvůrčí a kreativní. Začalo to už ve dvanácti, třinácti v první cimbálovce, kde jsem, téměř neznaje noty, radostně běhal po cimbále a v rámci svých omezených technických schopností objevoval svobodný svět improvizace. Na dítě jsem byl v cimbálových doprovodech velmi svérázný a snad i vynalézavý. Měl jsem i trochu štěstí, že mě mí kapelmajstři nechali ze začátku žít po svém.  

Až o něco málo později jsem začal sledovat, z jakých zdrojů se mi dostává energie, která dává mým cimbálovým tónům tok a proměňuje je v jakousi osobní, nezaměnitelnou výpověď.

Člověk si při té vzpomínce uvědomí, jak je důležité mít od rodičů usazené ty první kořínky, které tě vážou k rodnému kraji, k jeho tradicím a k jeho hudbě. Tu vazbu si neseš někde hluboko v sobě po celý život. Mnohdy tě dokonce v dobrém zaskočí, jak ten kořínek dokáže v rozhodující chvíli nečekaně a krásně vypučet v něco tvůrčího a říkáš si, kde se to v tobě vzalo.

Cítím u tebe určitý mix vlivů. Někdy „zabereš“ jako rodilý Valach, ale vedle toho vnímám tvou náklonnost ke zpěvným melodiím českým (myslím z Čech) a k poetice českých písniček. Odkud to pramení?

Dědeček z tátovy strany se narodil na břehu Blanice v jihočeských Maleticích. Ve stejné vsi a ve stejný rok se narodil i otec Jindřicha Hovorky - primáše Brněnského rozhlasového orchestru lidových nástrojů, který má nemalou zásluhu na tom, že jsem se z Prahy vrátil do Brna. Je to náhoda?  - Maminčini rodiče pocházeli z českomoravské vrchoviny. Oba rodiče se i s tímto „českým“ dědictvím  aktivně a  s láskou zapojili do folklorního hnutí na Valašsku. Lidové písně se u nás zpívaly často a hojně a střídaly se nikoliv podle regionu, ale podle nálady a potřeby. Pocitově vnímám, že se česká jemná a něžná písňová poetika někde ve mně stéká s tou rodilou valašskou, která je jadrnější a zemitější.

Kdy jsi napsal první písničku a proč? Přeci jen bych čekal po absolutoriu konzervatoře spíše čistě instrumentalistickou dráhu…

Seděl jsem jednou dopoledne s kytarou na zápraží chalupy mého jihočeského strýce u Lipenské přehrady. Byl jsem sám na výletě se svými dětmi a nezávazně si brnkal. Z ničeho nic se zrodila písnička Koníčky moje. Pocitově, z klidu a radosti mého otcovství vznikla myslím ukázková ohlasová píseň na lidovou tvorbu s jasným odkazem na rodné Valašsko, ale i na prarodičovské kořeny. Byl to zcela spontánní počin a nebyla tam snaha vůbec o nic. Proto působí i po letech tak přirozeně. V tu chvíli mě vůbec nenapadlo, že se Koníčky stanou i tou první vlaštovkou, která  Cimbal Classic pošle na pole autorské kapely. Prostě náhoda nebo znamení. Ať si každý vybere.

Ta jednoduchost a přirozenost mého přerodu a dalšího vývoje mě zpětně docela fascinuje. Je to taková hra pro malé kluky. Nejdřív se naučíš pár akordů, potom pochopíš, kam v písničce s nimi, brzy ti to přestává stačit a začneš ji zdobit bohatěji. Přes cimbál a úpravy lidových písní jsem se dostal k aranžím písní Vlasty Redla, Slávka Janouška, Samsona a dalších folkařů se kterými jsme hráli. Záhy přišly ty výše zmíněné Koníčky a další písně, ale současně také tvorba instrumentální,  scénická hudba pro divadla až po mou momentální zálibu v klasické hudbě. Na této cestě je dosavadním vrcholem CD „Malované na cimbál.

strunc-dalibor-2016-06-001-petr-pilatDalibor Štrunc/ foto Petr Pilát

Když píšeš písničku, máš představu, o čem by konkrétně měla vypovídat, nebo spíše se snažíš vejít do nějakého pocitu a vyznění textu (za podpory melodie) mu přizpůsobuješ?

K písničkám chodím ze tří stran a každý přístup má trochu jiný scénář. Liší se podle toho  jestli dodám textařovi hotovou melodii či naopak zhudebňuji cizí text  a nebo jestli souběžně píšu muziku na vlastní slova či naopak. První varianta je pro mě nejjednodušší a nejvolnější, ale praktikoval jsem ji jen v začátcích s Josefem Prudilem (kamarádem a také textařem a rozhlasovým redaktorem). Ta druhá je také příjemná, protože se soustředím pouze na hudbu. Snažím se vystihnout náladu daného textu, který mě oslovil a přetavit ji v hudební obraz, který ji vystihuje a umocní tak, aby slovo neztratilo svou sílu. V tom posledním případě, píšu-li text já, nechávám hudbu v prvním sledu stranou a pracuji spíše s rytmem a melodickou skicou.

Problém nastane, když je text hotový a ta hudební polomyšlenka, ten náznak už se nechce odpojit. Jako nejtěžší oříšek ale vnímám výsledné aranžmá. Na něm strávím nejvíce času, protože vím, že písni dokáže hodně pomoci, ale také ublížit. Obecně postupuji velmi pocitově, nechávám svobodně běžet myšlenky a jsem mnohdy překvapen, kam až mě dovedou. Lépe řečeno svedou, protože někdy mám na začátku určitou představu a nápad a ve výsledku je to úplně jinak. Je to většinou napínává a krásná hra, často s překvapivým koncem. Jsou to ale vždycky příběhy, které tak či onak rezonují s mým životem, prožitky, náladami, emocemi, prostě s tím, co je mi blízké a o co bych se rád podělil.  

Míváš také nějakou inspiraci v poezii? A vůbec, máš nějaké oblíbené básníky?

Poezii jsem zprvu vnímal výhradně skrze lidové písně a posléze v rámci poetiky sdílené mými oblíbenými písničkáři, jimiž jsou Karel Kryl, Jarek Nohavica, Marek Eben, Karel Plíhal. Po třicítce jsem ji už začal pravidelně čítat. Na Valašsko a ke kořenům se rád vracím s Ladislavem Nezdařilem a hodně mi dávají mj. verše Ortenovy, Kainarovy, Seifertovy a samozřejmě ty od Jana Skácela. Nad postelí mám stále Shakespearovy Sonety a  když je mi ouvej, tak si je na přeskáčku předčítám. Vzhledem k nadčasovosti a běhu dnešního světa ve mně hodně rezonuje ten, který evokuje i rok mého narození. Šedesátý šestý.

Měl jsi nějaké odezvy na své písničky? Nějakou zajímavou konkrétní reakci od jednotlivce…

V hlavě mě zůstávají výstižná slova jednoho novináře, který kdysi napsal: „Hudba Cimbal Classicu je z rodu té, která najde-li si připraveného, vnímavého a duchovně podobně laděného posluchače, zaryje se mu hluboko do srdce a zůstane jí už trvale věrný. V opačném případě kolem něj propluje zcela bez povšimnutí.“

V letošním roce slavíte jako kapela výročí. Natáčíte nové cédéčko. Kam směřuje jeho obsah? Bilance?

Když jsem u příležitosti výročí přemýšlel nad nějakým mottem, které by se ohlédlo a vystihlo naše muzikantské snažení, tak mi jako nejvýstižnější připadlo konstatování „čtvrt století laskavé hudby“. V mém chápání světa je hudba prvek, který má harmonizovat a léčit duši. Dodávat jí nejen emoce, ale i klid, čistotu, průzračnost a pocit jistoty, že někam tady a teď patří a cítí svoje kořeny. Hudbu Cimbal Classicu vodím tedy po těchto cestách. Ve folklorních projektech se vracím ke kořenům a tradicím, které jsem dostal do kolébky od svých předků, a v písničkaření se zračí obrazy prožitého s těmi, které tyto příběhy mění a dokrášlují v rámci fantazie.  Jinými slovy,  písně  se mění a dozrávají, stejně jako se měníme a dozráváme my, kteří stojíme u jejich zrodu. Každé z těch deseti našich (včetně nového) CD  má  svou tvář a své místo v čase jako výpověď té či oné doby. Snad bude poznat, že jsme se někam posunuli – a to všichni: kapela, já s Katkou coby zpěváci, moje hudební invence a textové poselství nejen mé, ale i Aleny Binterové, a z pozůstalosti nám stále blízkého Josefa Prudila      

Jakým způsobem chcete připomenout svou pětadvacítku kromě vydaného cédéčka?

Chystáme se na celou řadu koncertů na místech, která mají pro historii kapely velký význam.  Vypíchnu tři nejpodstatnější a ty zbylé si posluchači najdou, věřím, na našich webových stránkách. První vzpomínkou bude 2. července koncert v Třeboni, tedy v místě našeho zrodu. Pak nás 5. srpna čeká naše nejmilejší a nejstálejší hudební zastávka na festivalu Prázdniny v Telči a vše by mělo vyvrcholit brněnským koncertem 3. září v zámeckém parku v Líšni. Den předtím si ještě pro radost zahrajeme na místních hodech s většinou původních muzikantů z Prahy i z Brna cimbálovku. Každý koncert bude mít samozřejmě i svá překvapení. A všechno to uzavřeme sérií asi deseti vánočních koncertů, na kterých uvedeme do života naše jubilejní desáté CD. Vánoční atmosféra se pojí s naší muzikou asi nejlépe, o čemž svědčí každoroční návštěvnost, takže to bude zřejmě vrchol našich oslav a hodně se na něj těšíme.

Více informací o plánovaných koncertech a vydaných CD.

Dalibor Štrunc/ foto Jef Kratochvíl

Komentáře

Reagovat

Zatím nebyl přidán žádný komentář..

Chrámové mysterium i vizualizovaný koncert. Obojí charakteristika je přítomna v projektu Hudebního festivalu Znojmo s názvem Příběh o Kristu, v umělecky silném pojetí oživujícím dílo Heinricha Schütze. Na programu je po čtvrteční premiéře v reprízách ještě 22. a 23. července.  více

V Náměšti nad Oslavou na Folkových prázdninách 2017 vystoupí mimo jiné dvě výrazné skupiny z Dánska. V pondělí 24. července to bude instrumentální uskupení Dreamers’ Circus a ve čtvrtek 27. července kvarteto Nordens Tone. To tvoří tři jazzoví hudebníci (piano, kontrabas, saxofon) a zpěvačka Jullie Hjetland, která zpívá v osmi různých severských jazycích. A právě s ní jsme telefonicky hovořili.  více

Textařka a zpěvačka Lada Šimíčková a skladatel a hudebník (jinak též písničkář) Ivo Cicvárek vydali po pěti letech druhé společné album. Kolekce Hotel v tiché ulici z roku 2012 tak nezůstala jednorázovým projektem. Bereme-li druhé album jako příslovečný prubířský kámen, obstálo duo na výbornou. Pět let je doba dostatečně dlouhá na nashromáždění nového materiálu a písně, které se nakonec na třičtvrtěhodinový výběr dostaly, mají šanci stát se veřejnými, jakkoli název alba hlásá něco jiného.  více

Každý, kdo tuší o The Plastic People of the Universe víc než jen to, že to byla „zakázaná“ skupina, ví, že se její hudba na přelomu 70. a 80. let po formální stránce vymykala tehdy běžné rockové produkci. Slavné pásmo Pašijové hry velikonoční na biblický text promlouvalo neklidným hudebním jazykem, mělo daleko k líbivosti a svou naléhavosti podtrhovalo zvolené téma. I to, že „Plastici“ texty v krásné archaické češtině spíše křičeli a volali, než zpívali, mělo své opodstatnění a korespondovalo to se zvoleným tématem. „Pašije“ však byly pouze jednou z rozsáhlých suit té doby. Dalšími byly Jak bude po smrti na texty Ladislava Klímy a konečně Co znamená vésti koně s vlastními texty Vratislava Brabence a v jednom případě Pavla Zajíčka a s hudbou Milana Hlavsy. Protože byli Plastic People v té době (1980) v hledáčku StB, zinscenovali v pražské hospodě U dvou slunců hádku, z níž mělo být zřejmé, že se skupina rozpadla. Současně se však připravovali na utajovaný koncert, který byl dvakrát odložen, mělo se jeho předpokládané dějiště, až nakonec proběhl v Kerharticích u České Kamenice. Samotní hudebníci dostali přesné instrukce o místě až během cesty. Jediné koncertní uvedení pásma začalo ve 14.00 a o dvě hodiny později se hosté už začali nenápadně rozjíždět. Takto historii nastiňuje v bookletu nového alba znalec a životopisec Plastic People Jaroslav Riedel.  více

Zaznamenal jsem v poslední době několik nových písní nebo celých alb o Brně. Roman Horký z Kamelotu vzpomíná na dětství (Nad Černými Poli), skupina Pozdní sběr má své Věže Petrova, Folk Team přišel s písní V brněnským Bronxu, akordeonistka Klára Veselá o svém městě zpívá v písni Tango. Aleš Pilgr ze skupiny Květy tvrdí, že nové album Komik do půl osmé je „plné centra Brna“ a konceptuální album o Brně připravuje skupina Nevermore & Kosmonaut. Brněnských reálií je plné také nové – a vlastně první oficiální – album projektu Low End Band, za kterým stojí hudebník a novinář Vít Kouřil, šéfredaktor ekologického časopisu Sedmá generace. Vít sice pochází z vesnice na Hodonínsku, ale od studií na Masarykově univerzitě působí v Brně a toto město utvářelo jeho nejen hudební vkus. Ostatně ve svých textech zmiňuje jako referenční body (prodejnu) Indies, „Moravák“ nebo Starou Pekárnu.  více

Jubilea nejen na podiích přinášejí potřebu ohlédnout se zpět. V případě londýnských Placebo to platí dvojnásob, protože se v Brně vrátili k písním, kterým se na živo dlouhodobě vyhýbali. Svůj slib dodrželi a potěšili brněnské výstaviště dvouhodinovou průřezovou show.  více

Vynikající moravský cimbalista Dalibor Štrunc (1966) vyšel z folklorního prostředí na Valašsku a po absolutoriu brněnské konzervatoře prošel celou řadou muzikantských angažmá – od klasické hudby přes folklor až po dlouholeté členství ve skupině Javory Hany a Petra Ulrychových. Je tomu už neuvěřitelných pětadvacet let, co zformoval skupinu s názvem Cimbal Classic, v níž začal postupně uplatňovat své autorské představy nejen muzikantské, ale i písničkářské. Cimbal Classic se od té doby stal stálicí naší folkové scény a svébytným pojmem. Letos své výročí oslaví novým CD a řadou koncertů.  více

Pondělní koncert dvaadvacátého ročníku mezinárodního hudebního festivalu třinácti měst Concentus Moraviae na nádvoří boskovického zámku představil tradiční portugalskou písňovou formu – fado. Festivalové téma La voce - Hlas se tak inspirovalo jedinečným, osobitým hudebním stylem, který si vystačí s úsporným hudebním doprovodem; prezentuje totiž silně emotivní, takřka fyzický prožitek sdělitelný i přes jazykovou bariéru. Tak jej prezentovala čtveřice zpěváků a hudebníků, kteří se v tuzemsku představili vůbec poprvé.  více

Brněnské kolo, tedy nová hudební komedie z produkce Městského divadla Brno, se přikutálelo do Biskupského dvora. Titul je dalším autorským příspěvkem v sérii zdejších open air představení, které využívají magické kulisy komplexu historických budov s katedrálou v pozadí. Zábavná šaráda spojuje historická fakta i místní legendy s muzikou a s fantaskní pohádkovou story. A jak už tak tak u podobných inscenací bývá, někdy je výsledek zábavnější a jindy méně.  více

Přívětivý malý amfiteátr na nádvoří radnice v Ivančicích se stal dějištěm jednoho z koncertů dvaadvacátého ročníku mezinárodního hudebního festivalu třinácti měst Concentus Moraviae. Tradiční hostitelské město festivalu s jeho letošním tématem La voce - Hlas nabídlo publiku unikátní srovnání Janáčkova kompozičního pojetí horňáckých písňových motivů uvedených ve sbírce Moravská lidová poezie v písních s autentickou interpretací tradiční horňácké lidové muziky.  více

Že je Iva Bittová technicky dokonalejší, všestrannější i výrazově zajímavější zpěvačka než letošní držitelka hned několika Andělů Lenny (nic proti ní), beru jako nezpochybnitelný fakt. Přesto nové album skupiny Čikori, dlouho očekávané, vycizelované a ještě barevnější, než si kdo troufal odhadovat, nezískalo žádnou výroční cenu, a dokonce se neobjevilo ani v žánrových nominacích. Příčiny jsou minimálně dvě. Jednak album At Home vyšlo na samém konci roku 2016, a tedy se nikoli de iure (tedy vzhledem k Andělům a jiným cenám), nýbrž de facto se jedná o desku roku 2017. Skupina ostatně jednu z jejích oficiálních veřejných prezentací naplánovala na červnový festival Respect do Prahy. Druhým důvodem je pak neuchopitelnost alba. Iva Bittová a Čikori sice nahráli posluchačsky překvapivě přístupnou nahrávku, která je však na žánrové ceny příliš nadžánrová a na ceny mainstreamové bohužel stále příliš alternativní (což není ovšem chyba muzikantů, ale hodnotitelů).    více

Rozmach dynamické a inspirativní moravské hudebně-folklorní tradice ve 20. století je spjat s Brněnským rozhlasovým orchestrem lidových nástrojů a s mnoha výraznými interprety z tradičních regionů. Před třemi lety začalo pražské vydavatelství Galén mapovat tuto vrstvu naší hudební kultury a dnes máme před sebou už reprezentativní soubor pěti titulů mapující 50. – 80. léta a připomínku řady legend, jako jsou Šebetovská, Severin, Šuláková, Luboš Holý a další.  více

Unikátní akce ZUŠ Open představí v úterý 30. května na tisícovku hudebních, tanečních, divadelních a výtvarných prezentací v 280 českých, moravských a slezských městech. Také Brno chystá na zítřek mimořádně bohatý program, jehož vrcholy bude společné pěvecké vystoupení dětí a Magdaleny Kožené na Moravském náměstí či slavnostní koncert festivalu Mozartovy děti v Besedním domě společně s Filharmonií Brno. Brněnská akce je součástí kandidatury města Brna do sítě kreativních měst UNESCO v oboru hudba.  více

Rossiniho předposlední opera Hrabě Ory byla ve své době značně nemravnou taškařicí. V nové brněnské inscenaci, dávané v historické budově Mahenova divadla, je to taškařice skutečně povedená. Za její režijní i výtvarnou podobou stojí Lenka Flory, která dala příběhu nejen potřebný vtip a spád, ale díky svému zázemí ve světě současného tance i nevšední pohyb.  více

Festival Beseda u Bigbítu (BuB) letos zažije rovné čtvrtstoletí a k půlkulatému výročí si letos nadělil malý warm-up v podobě koncertního večeru v Kabinetu múz nazvaného Beseda night. Letošní tasovskou přehlídku tak předznamenala a celý večer také uvedla šumpersko-brněnská formace Acute Dose. Loňský vítr přivála skupina Please the trees a skladatel a DJ Václav Čásenský aka Atrey.  více