Jan Fic: Bluesové riffy s českými texty nefungují

Jan Fic: Bluesové riffy s českými texty nefungují

Ze soutěže Blues Aperitiv postoupil letos na mezinárodní festival Blues Alive do Šumperka slovenská skupina Kiero Grande, dále dvě polské kapely a brněnský hudebník Jan Fic se svým sólovým projektem. Honza, který si pod značkou Red Bird Instruments sám vyrábí kytary z krabic od doutníků (cigar box guitars) a další nástroje, je jinak známý jako frontman skupiny The Weathermakers, s níž si syrové blues zahrál i na Portě. A na několika festivalech se mihl i jako kapelník recesistické trampské skupiny The Honzíci. Následující rozhovor vznikl u příležitosti vydání sólového alba Město, které Jan Fic společně s producentem Martinem Kyšperským oficiálně představí 17. prosince v brněnském obchůdku Stereo – Vinyl Culture Shop.

Honzo, dohledal jsem si, že jsi mě poprvé kontaktoval v září 2014. Psal jsi mi do rádia o své kapele The Weathermakers: „Naše kapela je poměrně mladé těleso a našim hlavním cílem je dělat autentické blues ne ve smyslu kopírování starých písní z počátku minulého století, ale dávat původním myšlenkám a rytmům moderní kontext při zachování původního minimalistického ducha.“ S odstupem musím uznat, že je to velmi přesná charakteristika. Ale odkud se vůbec The Weathermakers vynořili?

Pocházím z vesnice Rybníky u Moravského Krumlova, ale po gymnáziu jsem odešel studovat do Brna. Poté, co jsem kvůli úrazu musel odejít z armády a nedokončil jsem vojenskou ekonomickou školu, našel jsem si práce a hrával jsem po hospodách a také na ulici. Na jedné akci v hospodě The Immigrant na Veveří jsem se seznámil s Jakubem Svobodou, který hrál na foukací harmoniku. Zkusili jsme to spolu, ale strašně nám to nešlo. Byli jsme ale vytrvalí, scházeli jsme se u mě doma, zkoušeli jsme hrát nějaké písničky, ale zapadlo to do sebe, až jsem jednou zahrál bluesovou dvanáctku. Tak jsme spolu hráli blues po ulicích a po hospodách, přidávali se k nám další lidé, až nás bylo moc a nemělo to žádný řád. Až v tom roce 2014, který jsi zmínil, se zrodila stálá sestava The Weathermakers, která hraje tak jako dnes.

fic_jan_foto_jiri_slama-02

Jak tě vůbec napadlo zkusit blues? Měl jsi k němu vztah už dřív?

Já jsem začal hrát na kytaru ve dvanácti letech, protože můj nejlepší kámoš tehdy dostal kytaru, a já jsem ji tím pádem musel mít taky. Za čtyři stovky, které jsem si našetřil z brigády, jsem si koupil od jednoho kluka z vesnice starou bulharskou kytaru a naučil se tři nebo čtyři akordy. Jednou jsem byl s mámou ve Znojmě na výletě a vešli jsme do hudebnin. Tam seděl chlapík a brnkal na kytaru. Já jsem se na něj zbožně díval a on mi nabídl, že by mě mohl učit blues. Já jsem sice vůbec netušil, co to blues je, ale máma z toho byla nadšená. Tak jsem jezdil do Znojma na lekce kytary k Romanu Havlíkovi. On mě tedy přivedl k blues a k tomu, co dělám dodnes.

Jak jsi vůbec blues v té době vnímal? Jako hudební strukturu, rytmus, náladu…?

Ve třinácti letech v sobě člověk ještě nenosí příběhy. Vnímal jsem je tedy přes strukturu, líbila se mi jeho nemelodičnost. Teprve postupně jsem začal zjišťovat, že blues je nějaká kultura, lidová hudba, příběhy, že se hraje i na jiné nástroje než na kytaru. Postupně jsem se začal dostávat k autentické formě blues. Ne tak, že bych hrál tradicionály, ale že jsem začal sám psát. A to dokonce v češtině.

V The Weathermakers jste hned začínali s autorskou tvorbou?

Když jsme začínali ve formě jamů po hospodách, hrávali jsme převzaté věci ve stylu Sonnyho Boye Williamsona a dalších klasiků žánru. Ale Kuba i já jsme postupně začali psát a nejprve jsme se snažili o anglické texty, které byly většinou poskládané z klasických frází. Bluesové texty mají dobrou prozódii a my jsme jejich kombinací vytvářeli texty nové. Ale v současných Weathermakers se do popředí čím dál více dostávají české písničky, které jsou uvěřitelnější.

Ano, já u Weathermakers oceňuji právě to, že se vám daří oprostit se od amerických bluesových reálií (které tedy taky občas použijete) a že své písně zasazujete do českého prostředí. To ale není úplně snadné, takhle blues přenést…

My jsme se o to hrozně dlouho snažili, ale nebylo to moc použitelné. Zjišťovali jsme, jak fungují různá slova. Čeština má totiž úplně jinou melodii a je jinak onomatopoická než angličtina, vážili jsme její poetiku s hudební složkou. Dnes už moc nehrajeme ustálené bluesové melodie nebo riffy, protože ty s českými texty moc nefungovaly.

Čteš poezii? Zajímají tě obecně texty?

Musím se přiznat, že čtu strašně málo, většinou se vymlouvám, že na to nemám čas. Ale poezii mám strašně rád. Rád čtu beatniky, z českých autorů Kainara a Skácela. Kainar přenesl blues do češtiny, i když i jemu z toho vyšlo tak trochu jiné blues… A Skácel je hrozně autentický. Pocházel z jihomoravského venkova podobně jako já a myslím, že si dokážu si vybavit příběhy, které za jeho verši stály.

fic_jan_foto_jiri_slama-03

Kdy ve tvém případě ke schopnosti hrát na kytaru a skládat písně přibyla dovednost vyrábět si nástroje?

Od dětského věku jsem pracoval s tátou v dílně a on mě poctivě vedl k tomu, abych uměl od všeho něco: Učil mě svařovat elektrickým obloukem, pracovat se dřevem… Měl jsem třeba období, kdy jsem rozebíral elektrospotřebiče – autorádio, vysavače… Když jsem se začal učit hrát blues a zjistil jsem, že k němu patří i jiné nástroje než obyčejná kytara, hrozně mě lákalo si to vyzkoušet. U nás na vesnici jsme v té době ještě neměli internet, musel jsem jezdi do Moravského Krumlova do knihovny a informace například o cigar box guitar se mi sháněly velmi těžko. Uskutečnil jsem několik neúspěšných pokusů, až se mi to začalo dařit. Když si nástroj sám vyrobím, je za tím příběh od shánění materiál přes všechny neúspěchy až po výsledek.

Takže hlavním důvodem bylo, aby sis tento pocit mohl prožít?

Hlavním důvodem byla zvědavost, chtěl jsem vědět, jak to bude znít. A také jsem chtěl mít něco, co nikdo jiný nemá. No a propadl jsem tomu.

Dnes zdaleka nevyrábíš jen kytary z krabic od doutníků.

Poté, co jsem vyrobil třeba prvních deset kousků, na kterých jsem se to učil, podal jsem si inzerát, že je rozdám, vyměním nebo za drobný peníz prodám. A skutečně se ozvali lidé, kteří o ně měli zájem. Postupně jsem zdokonaloval technologii, potom jsem začal vyrábět i jiné nástroje. Například jsem objevil kytary značky Danelectro, což byly velmi primitivní nástroje z 50. let vyráběné pro nějaký řetězec supermarketů. Vypadaly jako masivní elektrické kytary, ale měly kostru z měkkého dřeva a horní a spodní deska byla masonitová. Byly to takové podivné kytary, ale já jsem se do jejich tupého zvuku zamiloval a chtěl jsem jednu mít. V Česku se v té době nedala sehnat, a tak jsem si sám zkoušel vyrobit sololitovou kytaru. Pak přišly další nástroje, mezitím jsem se vzdělával…

U koho?

Na kytarářskou školu jsem sice nechodil, ale zjistil jsem, že v Moravském Krumlově v rámci klavírky Petrof dříve kytarářská škola fungovala. V okolí tedy žije spousta bývalých kytarářů, kteří se ale dnes už řemeslu nevěnují. Vyptával jsem se tedy na různé rady, spoustu jsem toho také přečetl, spoustu věcí jsem zkazil. Dodnes se vzdělávám, stavím kytary i elektrická ukulele a snažím se vymezit vůči tomu, co se dnes prodává ve velkých obchodech s hudebninami. Nemám šanci konkurovat levným kytarám z Asie a chci, aby mé nástroje byly něčím zvláštní.

V čem jsou zvláštní?

Hlavně v designu. Zakládám si na tom, že mé kytary jsou stoprocentně ručně vyráběné. Nejsou tak dokonalé a sterilní jako ty běžné asijské, které se dělají v ohromném množství na automatizovaných frézkách. Já se snažím kombinovat prvky vintage kytar s moderními prvky. Ale těžko říct, jestli se to lidem víc líbí, nebo to je odrazuje.

fic_jan_foto_jiri_slama-04

Kdo všechno dnes má tvé nástroje?

Moje kytary vlastní například Martin Kyšperský z kapely Květy, Jakub König alias Kittchen, Honza Homola z Wohnoutu nebo Mikuláš Bryan ze skupiny ba.fnu, který ode mne má snad deset nástrojů. Ten výčet dnes už není úplně malý.

S The Weathermakers jste dvakrát postoupili do celostátního kola Porty. Myslíš, že se se svým českým blues právě na Portu hodíte?

Dnes si troufám říct, že se tam nehodíme. Ale dříve jsem si myslel, že ano. Vůbec jsem nevnímal, že je nějaký rozdíl mezi folkem, country a blues. Ty žánry patří k sobě, vznikly na stejném území, všechno je to lidová hudba se společnými tématy. Spíš mě tedy v negativním slova smyslu zarazilo, že tomu tak není. Že se to často bere tak, že kdo hraje blues, mezi folkaře nepatří. Jestli to takhle bude dál, zlomí to Portě vaz.

Právě jako reakci na to, jak vás „přijali“ na Portě, jsi založil ortodoxně trampskou skupinu The Honzíci. Hodnotíš tu sezónu, během níž jste s kamarády v maskáčích vystupovali pod přezdívkami jako Šlupka, Rejžák nebo Vlčice, pozitivně?

Ano, ale Honzíci měli skončit účastí na Portě. Měl to být vtip a hotovo. Ale doufám, že to mělo smysl i pro druhé, že to někomu otevřelo oči a nastavilo zrcadlo. Doufám taky, že to pár lidí pobavilo, ale problém byl, že to byla kapela poskládaná z lidí, kteří mají své vlastní projekty nebo byli vůdčími osobnostmi jiných kapel. Naše energie se navzájem strašně bily a na konci už to bylo nepříjemné. Největším nepřítelem Honzíků byli Honzíci samotní.

Některé vaše texty byly přímo sestaveny z trampských klišé. Co bylo na vymýšlení takového repertoáru nejnáročnější?

Aby to nebylo trapné. Chtěli jsme se vyvarovat toho, aby to nebyl hloupý výkřik beze smyslu, něco, co bychom si nedokázali obhájit.

Nyní vydáváš sólové album Město. Jak vzniklo?

Já už dost dlouho hraji také sólově. Sám jsem hrál už dávno před Weathermakers. Tím, že se kapela snaží držet v žánru, mé sólové hraní, i když také sklouzlo přirozeně k bluesové poetice, si neklade žádné mantinely. Měl jsem tedy písničky, které se pro Weathermakers nehodily a které jsem hrál sám. Ale je vlastně náhoda, že z nich vzniklo album. Může za to Martin Kyšperský, kterému jsem několikrát opravoval nástroje. Nechtěl jsem si říkat o peníze, a tak jsme se domluvili, že si někdy řeknu, až budu chtít něco nahrát. Na jaře 2017 jsme se domluvili, že bych si u něj ve studiu nahrál pár písniček jako demo. A nakonec z toho vyšlo celé album.

Vznikaly některé písně až během nahrávání?

Ne všechny písně, které jsem sólově hrával, se mi na album tematicky hodily. Když už jsme natáčeli album, nechtěl jsem, aby bylo roztříštěné od písničkářského folku až po syrové blues. Musel jsem tedy dopsat další písně, které se tam náladou nebo tematicky hodily. Píseň Je čas vypadnout jsem například psal ve vlaku cestou k Martinovi do studia.

Snažil ses více o hudební, nebo textovou sevřenost alba?

Šlo mi o příběh. Není to sice poznat na první a možná ani na druhý poslech, ale pro mě osobně má ta deska svůj příběh a svůj vývoj. Chtěl jsem do ní promítnout vše, co jsem tady v Brně dosud prožil. Není tam skoro nic konkrétního, všechno je to o pocitech a o tom, co se v člověku odehrává. Taková moje duchovní cesta… Nikoli přímo duchovní v křesťanském slova smyslu, i když se považuju za velmi věřícího člověka. Prošel jsem si spoustou momentů, kdy jsem váhal a přemýšlel, jak to je. Strašně moc jsem hledal a ne vždycky to bylo pěkné.

Vnímáš album jako přelom ve své dosavadní dráze?

Pro mě osobně sice přelomem je, ale jak je kolem něj tolik práce, cítím, že uběhla hrozně dlouhá doba a ztrácí se mi kontury toho, co to pro mě znamenalo zpočátku. To jsem byl úplně nadšený. Hrozně mě dostalo, co do toho Martin Kyšperský jako producent vnesl.

Co jsi mu s písněmi dovolil dělat?

Tím, že jsem doteď neměl s takovým velkým nahráváním zkušenost, spíše jsem se od něj učil. Velmi jsme si rozuměli například v použití různých pazvuků a využívání předmětů, které primárně neslouží na výrobu hudby. Ve studiu jsme hledali, na co bychom ještě nahráli nějaký skřek, Martin hrál prstem na struny klavíru. To album není melodicky propracované, je silné především svou emotivností a hloubkou zvuků.

Představuješ si takto zvukově město?

Ano, to s tím hrozně souvisí, protože když člověk prochází městem a není uzavřený do sebe a vnímá celou škálu věcí, které se kolem něj dějí, je to strašný zmatek, ale je to strhující. Na tom albu je sice slyšet nějaká hudba, ale do ní se ozývají ostré údery piana, které mohou evokovat naše vlastní kroky, dále třeba skřípění tramvaje, která projíždí zatáčkou, a další místa, která evokují město.

Jako sólista jsi letos na jaře uspěl v soutěži Blues Aperitiv a dostal ses na velký mezinárodní festival Blues Alive v Šumperku, kde jsi vystoupil v listopadu. Co to pro tebe znamenalo?

Bylo to neuvěřitelné. Když jsem před nějakými devíti lety zjistil, že Blues Alive existuje, připadal jsem si jako malý chlapeček, který stojí před katedrálou a říká si, jak je to úžasné a že chce dovnitř. Teď jsem tam tedy byl. Přišlo mi to skvělé, ale na druhou stranu jsem měl takovou trému, až jsem své vystoupení úplně pokazil. Ale užil jsem si to.

Máš ještě nějaké podobné mety?

Žádné mety nemám. Jakub z Weathermakers má pořekadlo, že můžeš mít ambice, ale co budeš dělat, když ti to náhodou vyjde? Tak to nechávám plynout. Hraním se neživím. Je třeba meta dostat se na Colours of Ostrava? Nic pro to nedělám a přežiju i s tím, že tam nikdy hrát nebudu.

Foto Jiří Sláma

Komentáře

Reagovat

Zatím nebyl přidán žádný komentář..

Třetí večer Olomouckých barokních slavností o víkendu nabídnul obnovenou premiéru hned tří samostatných hudebních celků. Znovuobjevený cembalový koncert, melodram Kázání na svatého Jána Pavla a oratorium Františka Antonína Míči uvedl soubor Ensemble Damian v dobové interpretaci a netradičně také každé dílo předvedl v jiném prostoru jezuitského konviktu.  více

Olomoucké barokní slavnosti začaly. Ve zdejším jezuitském konviktu otevřela jejich 7. ročník novodobá premiéra serenaty Il tribunale di Giove rakouského hudebního skladatele Karla Ditterse von Dittersdorfa. Dílo bylo poprvé uvedeno při oslavách narozenin pruského krále Fridricha II. Velikého 27. ledna 1775 a po vratislavské repríze roku 1777 upadlo v zapomnění. Tento neblahý osud se rozhodlo zvrátit hudební těleso Ensemble Damian, které v čele s uměleckým vedoucím ansámblu a režisérem Tomášem Hanzlíkem se dílo pokusilo přivést zpět k životu. V sólových rolích vystoupili Leandro Lafont (Osud, Apollon), Kristýna Vylíčilová (Génius Evropy, Minerva), Lucie Kaňková (Čas, Štěstěna), Monika Jägerová (Jupiter) a Jakub Rousek (Mars). Kostýmy i scénu navrhl režisér Hanzlík.  více

Festival Slunce ve Strážnici se bude letos konat už podvacáté. Především milovníci folkové muziky a klasického bigbítu mají v kalendáři poznačený termín 12. a 13. července. O historii festivalu, o jeho vrcholných momentech i těžkostech a také o tom, čím bude jiný letošní ročník, jsme hovořili s ředitelem Festivalu Slunce Pavlem Kopřivou.  více

Konec prvního prázdninového týdne se nesl ve znamení oslav. Na 7. července totiž připadá narození Aleny Veselé, významné brněnské varhanice a profesorky JAMU, která v tento den oslavila úctyhodných 96 let. Koncert uspořádaný právě k tomuto jubileu byl zároveň finální položkou 39. ročníku Brněnského varhanního festivalu a jako oslava narozenin zakladatelky (a nyní patronky celé přehlídky) má již v jeho programu pevné postavení.  více

Žijeme ve svobodné demokratické společnosti, v níž úlohou státu je vytvářet prostředí a podmínky pro rozvoj kreativity a tvůrčího potenciálu s vědomím skutečnosti, že živé umění dneška vytváří kulturní dědictví budoucnosti.  více

CD Transparent Water vzniklo dialog dvou výrazných osobností z různých částí světa – kubánského pianisty Omara Sosy a senegalského hráče na koru, mnohostrunný africký nástroj, Seckou Keity. Zatímco na album si přizvali několik dalších hudebníků, na koncertech je doprovází jediný z nich, venezuelský hráč na perkuse Gustavo Ovalles. Program, který před rokem nadchl publikum na festivalu Colours of Ostrava, si budete moci letos vychutnat v zámeckém parku v Náměšti nad Oslavou. Pánové vystoupí v rámci Folkových prázdnin v pondělí 29. července. Zatímco Keita se do Náměště vrací (v roce 2016 se účastnil projektu Struny nad Oslavou a letos bude také součástí večera Harfy nad Oslavou), pro předního kubánského pianistu se bude jednat o první výlet na Vysočinu.  více

O víkendu se v jihomoravské Mekce folkloru konal již 74. ročník mezinárodního folklorního festivalu Strážnice 2019 a taktéž 37. ročník festivalu dětská Strážnice. Největší folklorní festival v České republice se těší obrovskému zájmu. Jinak tomu nebylo ani letos, i přes tropické teploty dojely do Strážnice opět desítky tisíc lidí.  více

Ke stému výročí narození Jiřího Ortena připravila společnost ProArt v brněnské káznici na Cejlu multižánrový projekt nazvaný Ohnice – kde tančí vítr. Poetickou inscenaci s verši mladého básníka, která reflektovala jeho těžký a krátkým život, představil soubor v premiéře 25. června.  více

Dvacátý čtvrtý ročník mezinárodního hudebního festivalu Concentus Moraviae po takřka měsíci plném intenzivních hudebních zážitků dospěl ke konci. Hudební díla tematicky nadepsaná jako Koncert národů provedla návštěvníky festivalu třinácti malebnými moravskými městy a dala jim ochutnat stěžejní hudební díla (nejen) evropských národů. To vše bylo navíc servírováno v interpretaci více než dvaceti světově proslulých ansámblů. S uvědoměle nadnárodním, české hranice překračujícím konceptem zvolili organizátoři festivalu jako vhodné místo pro slavnostní závěrečný večer Zlatý sál proslulého vídeňského koncertního domu Musikverein. Mimořádné finále 24. ročníku tak otevřelo řadu Koncertů česko-rakouského partnerství a zároveň tak předznamenalo oslavy festivalového čtvrtstoletí na příští rok. V souladu s tímto symbolickým podtextem koncertu vystoupila jako hlavní hvězda večera patronka festivalu a proslulá zpěvačka Magdalena Kožená doprovázená neméně známým orchestrem Collegium 1704 pod vedením Václava Lukse.  více

Eva Jurčáková pochází z malé vesnice Nozdrovice z Trenčínského kraje na Slovensku. Do Brna poprvé přijela na výletě s gymnáziem a okamžitě si toto město zamilovala. „Cítila jsem tehdy tu atmosféru kavárenského povalečství,“ vzpomíná s úsměvem. Když se o pár let později hlásila na vysokou školu, bylo pro ni Brno jasnou volbou. Po úspěšném studiu psychologie Eva na Moravě zůstala a v současné době vydává své první album s kapelou Evolet, kterou vedle ní tvoří brněnští hudebníci známí z mnoha jiných projektů – Antonín Koutný (kytara), Martin Kyšperský (baskytara) a Jakub Kočička (bicí). Křest alba se koná ve středu 26. června v klubu Mersey.  více

Jedním z největších příslibů 24. ročníku mezinárodního festivalu Concentus Moraviae byl včerejší koncert legendárního ansámblu Borodin Quartet, kterému jedinečný zvuk vtiskla nejen tvrdá píle, ale také spolupráce se skladatelem Dmitrijem Šostakovičem. Tuto osobní a interpretační stopu si těleso dodnes hýčká a postupuje ji každému novému členovi. Program se odehrál v knihovně zámku v Náměšti nad Oslavou, kde v 18. a 19. století sídlil hudbymilovný rod Haugwitzů. Hudba Sergeje Prokofjeva, Josepha Haydna a Dmitrije Šostakoviče tak promlouvala k posluchačům na místě více než důstojném.  více

Nádvoří hradu Špilberk v letních měsících často rozeznívá hudba. Až do září je možné spojit prohlídku hradu také s kulturním zážitkem. Pořadatelé se snažili připravit program napříč žánry, aby si přišel na své opravdu každý. Večer patřil lidovým tónům. Pódium i přes nepříznivé počasí ovládl Vojenský umělecký soubor Ondráš.  více

Dan Vertígo je živel, neřízená střela. Když má zahrát tři soutěžní písně na Portě, nepostřehnete, zda ještě probíhá zvuková zkouška, nebo jestli je svérázná komunikace se zvukařem a diváky součástí sofistikované performance pro porotu. Ošlehán zkušenostmi z pouličního hraní z Brna, Prahy i odjinud, vydal nyní Dan své druhé album. Čistě autorské, pestré, postavené na vlastních hudebních, cestovatelských a pozorovatelských zážitcích. Ale především – v dobrém slova smyslu – ukázněnější, než by člověk, který měl s tímto brněnským písničkářem spíše letmé kontakty, čekal.  více

Poslední premiéra sezóny brněnské opery nezvykle spojila dvě díla. V Janáčkově divadle byla uvedena surrealistická opera Tři fragmenty z Juliette Bohuslava Martinů vedle operního dílka Lidský hlas Francise Poulenca. Komponovaný večer včera v režii a scénografickém řešení Davida Radoka propojil dva až absurdní světy. A spojení to bylo vskutku pozoruhodné dramaturgicky, vizuálně ale též interpretačně.  více

Polský ansámbl Szymanowski Quartet na festivalu Concentus Moraviae včera přesdtavil v řeznovickém kostele sv. Petra a Pavla díla svých krajanů Karola Szymanowského, Stanisława Moniuszka a Gražyny Bacewiczové. Koncert byl součástí celosvětových oslav dvou stého výročí narození Stanisława Moniuszka, který je mnohými pokládán za zakladatele polské národní hudby. Večeru udělila záštitu velvyslankyně Polské republiky v ČR J. E. Barbara Ćwioro.  více

Nejčtenější

Kritika

Třetí večer Olomouckých barokních slavností o víkendu nabídnul obnovenou premiéru hned tří samostatných hudebních celků. Znovuobjevený cembalový koncert, melodram Kázání na svatého Jána Pavla a oratorium Františka Antonína Míči uvedl soubor Ensemble Damian v dobové interpretaci a netradičně také každé dílo předvedl v jiném prostoru jezuitského konviktu.  více