Jan Fic: Bluesové riffy s českými texty nefungují

Jan Fic: Bluesové riffy s českými texty nefungují

Ze soutěže Blues Aperitiv postoupil letos na mezinárodní festival Blues Alive do Šumperka slovenská skupina Kiero Grande, dále dvě polské kapely a brněnský hudebník Jan Fic se svým sólovým projektem. Honza, který si pod značkou Red Bird Instruments sám vyrábí kytary z krabic od doutníků (cigar box guitars) a další nástroje, je jinak známý jako frontman skupiny The Weathermakers, s níž si syrové blues zahrál i na Portě. A na několika festivalech se mihl i jako kapelník recesistické trampské skupiny The Honzíci. Následující rozhovor vznikl u příležitosti vydání sólového alba Město, které Jan Fic společně s producentem Martinem Kyšperským oficiálně představí 17. prosince v brněnském obchůdku Stereo – Vinyl Culture Shop.

Honzo, dohledal jsem si, že jsi mě poprvé kontaktoval v září 2014. Psal jsi mi do rádia o své kapele The Weathermakers: „Naše kapela je poměrně mladé těleso a našim hlavním cílem je dělat autentické blues ne ve smyslu kopírování starých písní z počátku minulého století, ale dávat původním myšlenkám a rytmům moderní kontext při zachování původního minimalistického ducha.“ S odstupem musím uznat, že je to velmi přesná charakteristika. Ale odkud se vůbec The Weathermakers vynořili?

Pocházím z vesnice Rybníky u Moravského Krumlova, ale po gymnáziu jsem odešel studovat do Brna. Poté, co jsem kvůli úrazu musel odejít z armády a nedokončil jsem vojenskou ekonomickou školu, našel jsem si práce a hrával jsem po hospodách a také na ulici. Na jedné akci v hospodě The Immigrant na Veveří jsem se seznámil s Jakubem Svobodou, který hrál na foukací harmoniku. Zkusili jsme to spolu, ale strašně nám to nešlo. Byli jsme ale vytrvalí, scházeli jsme se u mě doma, zkoušeli jsme hrát nějaké písničky, ale zapadlo to do sebe, až jsem jednou zahrál bluesovou dvanáctku. Tak jsme spolu hráli blues po ulicích a po hospodách, přidávali se k nám další lidé, až nás bylo moc a nemělo to žádný řád. Až v tom roce 2014, který jsi zmínil, se zrodila stálá sestava The Weathermakers, která hraje tak jako dnes.

fic_jan_foto_jiri_slama-02

Jak tě vůbec napadlo zkusit blues? Měl jsi k němu vztah už dřív?

Já jsem začal hrát na kytaru ve dvanácti letech, protože můj nejlepší kámoš tehdy dostal kytaru, a já jsem ji tím pádem musel mít taky. Za čtyři stovky, které jsem si našetřil z brigády, jsem si koupil od jednoho kluka z vesnice starou bulharskou kytaru a naučil se tři nebo čtyři akordy. Jednou jsem byl s mámou ve Znojmě na výletě a vešli jsme do hudebnin. Tam seděl chlapík a brnkal na kytaru. Já jsem se na něj zbožně díval a on mi nabídl, že by mě mohl učit blues. Já jsem sice vůbec netušil, co to blues je, ale máma z toho byla nadšená. Tak jsem jezdil do Znojma na lekce kytary k Romanu Havlíkovi. On mě tedy přivedl k blues a k tomu, co dělám dodnes.

Jak jsi vůbec blues v té době vnímal? Jako hudební strukturu, rytmus, náladu…?

Ve třinácti letech v sobě člověk ještě nenosí příběhy. Vnímal jsem je tedy přes strukturu, líbila se mi jeho nemelodičnost. Teprve postupně jsem začal zjišťovat, že blues je nějaká kultura, lidová hudba, příběhy, že se hraje i na jiné nástroje než na kytaru. Postupně jsem se začal dostávat k autentické formě blues. Ne tak, že bych hrál tradicionály, ale že jsem začal sám psát. A to dokonce v češtině.

V The Weathermakers jste hned začínali s autorskou tvorbou?

Když jsme začínali ve formě jamů po hospodách, hrávali jsme převzaté věci ve stylu Sonnyho Boye Williamsona a dalších klasiků žánru. Ale Kuba i já jsme postupně začali psát a nejprve jsme se snažili o anglické texty, které byly většinou poskládané z klasických frází. Bluesové texty mají dobrou prozódii a my jsme jejich kombinací vytvářeli texty nové. Ale v současných Weathermakers se do popředí čím dál více dostávají české písničky, které jsou uvěřitelnější.

Ano, já u Weathermakers oceňuji právě to, že se vám daří oprostit se od amerických bluesových reálií (které tedy taky občas použijete) a že své písně zasazujete do českého prostředí. To ale není úplně snadné, takhle blues přenést…

My jsme se o to hrozně dlouho snažili, ale nebylo to moc použitelné. Zjišťovali jsme, jak fungují různá slova. Čeština má totiž úplně jinou melodii a je jinak onomatopoická než angličtina, vážili jsme její poetiku s hudební složkou. Dnes už moc nehrajeme ustálené bluesové melodie nebo riffy, protože ty s českými texty moc nefungovaly.

Čteš poezii? Zajímají tě obecně texty?

Musím se přiznat, že čtu strašně málo, většinou se vymlouvám, že na to nemám čas. Ale poezii mám strašně rád. Rád čtu beatniky, z českých autorů Kainara a Skácela. Kainar přenesl blues do češtiny, i když i jemu z toho vyšlo tak trochu jiné blues… A Skácel je hrozně autentický. Pocházel z jihomoravského venkova podobně jako já a myslím, že si dokážu si vybavit příběhy, které za jeho verši stály.

fic_jan_foto_jiri_slama-03

Kdy ve tvém případě ke schopnosti hrát na kytaru a skládat písně přibyla dovednost vyrábět si nástroje?

Od dětského věku jsem pracoval s tátou v dílně a on mě poctivě vedl k tomu, abych uměl od všeho něco: Učil mě svařovat elektrickým obloukem, pracovat se dřevem… Měl jsem třeba období, kdy jsem rozebíral elektrospotřebiče – autorádio, vysavače… Když jsem se začal učit hrát blues a zjistil jsem, že k němu patří i jiné nástroje než obyčejná kytara, hrozně mě lákalo si to vyzkoušet. U nás na vesnici jsme v té době ještě neměli internet, musel jsem jezdi do Moravského Krumlova do knihovny a informace například o cigar box guitar se mi sháněly velmi těžko. Uskutečnil jsem několik neúspěšných pokusů, až se mi to začalo dařit. Když si nástroj sám vyrobím, je za tím příběh od shánění materiál přes všechny neúspěchy až po výsledek.

Takže hlavním důvodem bylo, aby sis tento pocit mohl prožít?

Hlavním důvodem byla zvědavost, chtěl jsem vědět, jak to bude znít. A také jsem chtěl mít něco, co nikdo jiný nemá. No a propadl jsem tomu.

Dnes zdaleka nevyrábíš jen kytary z krabic od doutníků.

Poté, co jsem vyrobil třeba prvních deset kousků, na kterých jsem se to učil, podal jsem si inzerát, že je rozdám, vyměním nebo za drobný peníz prodám. A skutečně se ozvali lidé, kteří o ně měli zájem. Postupně jsem zdokonaloval technologii, potom jsem začal vyrábět i jiné nástroje. Například jsem objevil kytary značky Danelectro, což byly velmi primitivní nástroje z 50. let vyráběné pro nějaký řetězec supermarketů. Vypadaly jako masivní elektrické kytary, ale měly kostru z měkkého dřeva a horní a spodní deska byla masonitová. Byly to takové podivné kytary, ale já jsem se do jejich tupého zvuku zamiloval a chtěl jsem jednu mít. V Česku se v té době nedala sehnat, a tak jsem si sám zkoušel vyrobit sololitovou kytaru. Pak přišly další nástroje, mezitím jsem se vzdělával…

U koho?

Na kytarářskou školu jsem sice nechodil, ale zjistil jsem, že v Moravském Krumlově v rámci klavírky Petrof dříve kytarářská škola fungovala. V okolí tedy žije spousta bývalých kytarářů, kteří se ale dnes už řemeslu nevěnují. Vyptával jsem se tedy na různé rady, spoustu jsem toho také přečetl, spoustu věcí jsem zkazil. Dodnes se vzdělávám, stavím kytary i elektrická ukulele a snažím se vymezit vůči tomu, co se dnes prodává ve velkých obchodech s hudebninami. Nemám šanci konkurovat levným kytarám z Asie a chci, aby mé nástroje byly něčím zvláštní.

V čem jsou zvláštní?

Hlavně v designu. Zakládám si na tom, že mé kytary jsou stoprocentně ručně vyráběné. Nejsou tak dokonalé a sterilní jako ty běžné asijské, které se dělají v ohromném množství na automatizovaných frézkách. Já se snažím kombinovat prvky vintage kytar s moderními prvky. Ale těžko říct, jestli se to lidem víc líbí, nebo to je odrazuje.

fic_jan_foto_jiri_slama-04

Kdo všechno dnes má tvé nástroje?

Moje kytary vlastní například Martin Kyšperský z kapely Květy, Jakub König alias Kittchen, Honza Homola z Wohnoutu nebo Mikuláš Bryan ze skupiny ba.fnu, který ode mne má snad deset nástrojů. Ten výčet dnes už není úplně malý.

S The Weathermakers jste dvakrát postoupili do celostátního kola Porty. Myslíš, že se se svým českým blues právě na Portu hodíte?

Dnes si troufám říct, že se tam nehodíme. Ale dříve jsem si myslel, že ano. Vůbec jsem nevnímal, že je nějaký rozdíl mezi folkem, country a blues. Ty žánry patří k sobě, vznikly na stejném území, všechno je to lidová hudba se společnými tématy. Spíš mě tedy v negativním slova smyslu zarazilo, že tomu tak není. Že se to často bere tak, že kdo hraje blues, mezi folkaře nepatří. Jestli to takhle bude dál, zlomí to Portě vaz.

Právě jako reakci na to, jak vás „přijali“ na Portě, jsi založil ortodoxně trampskou skupinu The Honzíci. Hodnotíš tu sezónu, během níž jste s kamarády v maskáčích vystupovali pod přezdívkami jako Šlupka, Rejžák nebo Vlčice, pozitivně?

Ano, ale Honzíci měli skončit účastí na Portě. Měl to být vtip a hotovo. Ale doufám, že to mělo smysl i pro druhé, že to někomu otevřelo oči a nastavilo zrcadlo. Doufám taky, že to pár lidí pobavilo, ale problém byl, že to byla kapela poskládaná z lidí, kteří mají své vlastní projekty nebo byli vůdčími osobnostmi jiných kapel. Naše energie se navzájem strašně bily a na konci už to bylo nepříjemné. Největším nepřítelem Honzíků byli Honzíci samotní.

Některé vaše texty byly přímo sestaveny z trampských klišé. Co bylo na vymýšlení takového repertoáru nejnáročnější?

Aby to nebylo trapné. Chtěli jsme se vyvarovat toho, aby to nebyl hloupý výkřik beze smyslu, něco, co bychom si nedokázali obhájit.

Nyní vydáváš sólové album Město. Jak vzniklo?

Já už dost dlouho hraji také sólově. Sám jsem hrál už dávno před Weathermakers. Tím, že se kapela snaží držet v žánru, mé sólové hraní, i když také sklouzlo přirozeně k bluesové poetice, si neklade žádné mantinely. Měl jsem tedy písničky, které se pro Weathermakers nehodily a které jsem hrál sám. Ale je vlastně náhoda, že z nich vzniklo album. Může za to Martin Kyšperský, kterému jsem několikrát opravoval nástroje. Nechtěl jsem si říkat o peníze, a tak jsme se domluvili, že si někdy řeknu, až budu chtít něco nahrát. Na jaře 2017 jsme se domluvili, že bych si u něj ve studiu nahrál pár písniček jako demo. A nakonec z toho vyšlo celé album.

Vznikaly některé písně až během nahrávání?

Ne všechny písně, které jsem sólově hrával, se mi na album tematicky hodily. Když už jsme natáčeli album, nechtěl jsem, aby bylo roztříštěné od písničkářského folku až po syrové blues. Musel jsem tedy dopsat další písně, které se tam náladou nebo tematicky hodily. Píseň Je čas vypadnout jsem například psal ve vlaku cestou k Martinovi do studia.

Snažil ses více o hudební, nebo textovou sevřenost alba?

Šlo mi o příběh. Není to sice poznat na první a možná ani na druhý poslech, ale pro mě osobně má ta deska svůj příběh a svůj vývoj. Chtěl jsem do ní promítnout vše, co jsem tady v Brně dosud prožil. Není tam skoro nic konkrétního, všechno je to o pocitech a o tom, co se v člověku odehrává. Taková moje duchovní cesta… Nikoli přímo duchovní v křesťanském slova smyslu, i když se považuju za velmi věřícího člověka. Prošel jsem si spoustou momentů, kdy jsem váhal a přemýšlel, jak to je. Strašně moc jsem hledal a ne vždycky to bylo pěkné.

Vnímáš album jako přelom ve své dosavadní dráze?

Pro mě osobně sice přelomem je, ale jak je kolem něj tolik práce, cítím, že uběhla hrozně dlouhá doba a ztrácí se mi kontury toho, co to pro mě znamenalo zpočátku. To jsem byl úplně nadšený. Hrozně mě dostalo, co do toho Martin Kyšperský jako producent vnesl.

Co jsi mu s písněmi dovolil dělat?

Tím, že jsem doteď neměl s takovým velkým nahráváním zkušenost, spíše jsem se od něj učil. Velmi jsme si rozuměli například v použití různých pazvuků a využívání předmětů, které primárně neslouží na výrobu hudby. Ve studiu jsme hledali, na co bychom ještě nahráli nějaký skřek, Martin hrál prstem na struny klavíru. To album není melodicky propracované, je silné především svou emotivností a hloubkou zvuků.

Představuješ si takto zvukově město?

Ano, to s tím hrozně souvisí, protože když člověk prochází městem a není uzavřený do sebe a vnímá celou škálu věcí, které se kolem něj dějí, je to strašný zmatek, ale je to strhující. Na tom albu je sice slyšet nějaká hudba, ale do ní se ozývají ostré údery piana, které mohou evokovat naše vlastní kroky, dále třeba skřípění tramvaje, která projíždí zatáčkou, a další místa, která evokují město.

Jako sólista jsi letos na jaře uspěl v soutěži Blues Aperitiv a dostal ses na velký mezinárodní festival Blues Alive v Šumperku, kde jsi vystoupil v listopadu. Co to pro tebe znamenalo?

Bylo to neuvěřitelné. Když jsem před nějakými devíti lety zjistil, že Blues Alive existuje, připadal jsem si jako malý chlapeček, který stojí před katedrálou a říká si, jak je to úžasné a že chce dovnitř. Teď jsem tam tedy byl. Přišlo mi to skvělé, ale na druhou stranu jsem měl takovou trému, až jsem své vystoupení úplně pokazil. Ale užil jsem si to.

Máš ještě nějaké podobné mety?

Žádné mety nemám. Jakub z Weathermakers má pořekadlo, že můžeš mít ambice, ale co budeš dělat, když ti to náhodou vyjde? Tak to nechávám plynout. Hraním se neživím. Je třeba meta dostat se na Colours of Ostrava? Nic pro to nedělám a přežiju i s tím, že tam nikdy hrát nebudu.

Foto Jiří Sláma

Komentáře

Reagovat

Zatím nebyl přidán žádný komentář..

Jelena Popržan je hráčka na violu. Pochází ze Srbska, studovala a žije v Rakousku a letos bude hostem festivalu Maraton hudby Brno. V neděli 10. srpna vystoupí nanádvoří Domu pán z Kunštátu v rámci scény Balkan Soirée. S Jelenou Popržan hovoříme o její cestě k hudbě, o úskalích a radostech hry na violu, o historické perspektivě tohoto nástroje i o různých kapelách a projektech, ve kterých působí.  více

V letošním roce navštívilo Mezinárodní folklorní festival ve Strážnici více jak 41 000 lidí tedy rekordní počet. Číslo, které překvapí. V době, do které se tolikrát předpovídal zánik folkloru i folklorismu, se na jednom místě sejde tak obrovské množství lidí. Co je k tomu vede? Letošní jubilejní 80. ročník tomu jistě napomohl, ale samotné výročí by určitě nestačilo. V čem spočívá její kouzlo? Každý návštěvník si z festivalu odnáší jiný zážitek, jinou vzpomínku, jiný příběh. A právě ten svůj vám nyní nabídnu. Jaká tedy byla moje Strážnice 2025? A našla jsem odpověď na otázku, co stojí za tak velkým zájmem?  více

Jedním z členů mezinárodní poroty letošního ročníku Veszprém Street Music Festivalu bude Milan Tesař – programový ředitel, vedoucí hudební redakce Radia Proglas, šéf panelu World Music Charts Europe a dramaturg festivalu Maraton hudby Brno. Vyslání zástupce právě z Brna není náhodné – město je stejně jako Veszprém člen sítě UNESCO Creative Cities of Music a pravidelně zapojuje do mezinárodní kulturní spolupráce a podpory mladých talentů.  více

Závěrečný koncert jubilejního 30. ročníku festivalu Concentus Moraviae, který nesl název Rondo festivo, se uskutečnil několik kilometrů za českými hranicemi, v dominikánském kostele v malém rakouském městečku Retz. Zde v podání belgického souboru Bryggen zazněly skladby Maxe Richtera a Edwarda Griega. Dvojrole houslistky a dirigentky se ujala umělecká vedoucí souboru Jolente De Maeyervíce

Benefiční akce s názvem Večery s Ondrášem opět oživila nádvoří hradu Špilberk. Vojenský umělecký soubor Ondráš zde ve druhé půli června předvedl dva celovečerní programy, které připomněly nové i starší choreografie a hudební úpravy. První večer nabídl premiéru pořadu Pocta Jaroslavu Juráškovi, připravenou ke stému výročí narození této významné osobnosti folklorního hnutí druhé poloviny 20. století. Druhý večer s názvem Ondrášovské putování provedl hudbou i tancem po regionech Čech, Moravy, Slezska, Slovenska a Rumunska.  více

První brněnský koncert 30. ročníku „putovního“ festivalu Concentus Moraviae se odehrál v neděli 22. června v sále konventu Milosrdných bratří. V podání ansámblu a nocte temporis ve složení Anna Besson (traverso, musette), Myriam Rignol (viola da gamba), Béatrice Martin (cembalo), Simon Linné (theorba) a Reinoud Van Mechelen (tenor, umělecký vedoucí) zazněl program pojmenovaný Oh, ma belle brunette! (Ó, má krásna brunetko). Název brunetka je vedle označení hnědovlasé dámy také hudební forma vycházející z dvorské písně, která byla velmi populární ve Francii na přelomu 17. a 18. století. Pařížský vydavatel Christophe Ballard publikoval mezi lety 1703–1711 tři sbírky těchto brunetek, které doplňovaly i písně dvorské či pijácké. Tento repertoár při nedělním koncertu doplnilo několik instrumentálních kompozic.  více

Právě teď se ve francouzském městě na okraji Paříže Enghien-les-Bains koná XVII. výroční zasedání Sítě kreativních měst UNESCO (UCCN). Brno na tomto zasedání reprezentuje koordinátorka Brna - města hudby UNESCO Jana Padrnosová a Lukáš Pavlica z Odboru kultury Magistrátu města Brna, kteří se aktivně zapojují do odborných panelů, síťování a mezinárodní výměny zkušeností.  více

Jedním z nejzajímavějších souborů, které se na letošním ročníku mezinárodního hudebního festivalu Concentus Moraviae objevily, byl bezesporu Zefiro Torna pod vedením loutnisty Jurgena De bruyn. Jejich hudební program s názvem Balzám zazněl v sobotu 14. června na Panském dvoru v Telči a o den později na zámku v Jaroměřicích nad Rokytnou. Tento text se věnuje prvnímu z vystoupení.  více

Na prkna Janáčkova divadla zavítala v české premiéře opera Král Roger polského hudebního skladatele Karola Szymanowského. Titulní postavy se zhostil Jiří Brückler, královu choť, Roxanu, ztvárnila Veronika Rovná, Rogerovy pravé ruky, mudrce Edrisiho, se ujal Vít NosekPetr Nekoranec vystoupil coby Pastýř a hlavní zdroj Rogerova příkoří. Roli Velekněze nastudoval David Szendiuch, jako Diakonistka se objevila Jana Hrochová a sólový soprán a tenor zazněly v podání Evy Daňhelové a Pavla Valenty. Kromě sólistů vystoupil také Sbor a orchestr Janáčkovy opery NdB pod vedením Martina Buchty a Dětský sbor Brno se sbormistryní Valerií Maťašovou. Režie byla dílem Vladimíra Johna, scénu navrhl Martin Chocholoušek a kostýmy Barbora Rašková. Světelného designu se chopil Martin Kroupa a choreografii zpracovali Jan Kodet a Michal Heriban. Hudebního nastudování se ujal Robert Kružík, který premiérové provedení rovněž řídil.  více

Mezinárodní hudební festival Concentus Moraviae, který každoročně přináší světové interprety a vedoucí osobnosti artificiální hudby do více než dvaceti měst na Moravě a v Dolním Rakousku, zahájil v sobotu 31. května v Porta coeli v Předklášteří svůj jubilejní 30. ročník. Hudební náplní večera se stala polyfonie z přelomu 14. a 15. století v provedení souboru Graindelavoix pod vedením dirigenta, spisovatele, filmaře a antropologa Björna Schmelzera.  více

Šestý koncert abonentního cyklu Filharmonie doma, který nesl název Beethoven, „český Beethoven“ a Martinů, se uskutečnil ve čtvrtek 22. května v Besedním domě. Jak název napovídá, na programu se objevila díla Jana Václava Huga Voříška, Bohuslava Martinů a Ludwiga van Beethovena. Do čela Filharmonie Brno se tentokrát postavila dirigentka Alena Hron a v první polovině koncertu brněnský orchestr doplnilo Trio Bohémo ve složení Matouš Pěruška – housle, Kristina Vocetková – violoncello a Jan Vojtek – klavír. Celý večer byl věnován nedávno zesnulé prof. Aleně Štěpánkové Veselé, brněnské varhanici, bývalé rektorce JAMU a jedné z nejvýraznějších osob brněnského kulturního dění.  více

Stejně jako v životě a tvorbě Dušana Holého i na koncertě se střídaly dvě polohy lidové písně. První z nich, věrná tradici a zakořeněná ve svém přirozeném prostředí regionu, zazněla v podání Horňácké muziky Petra Mičky. Druhá - výrazně stylizovaná a přetvořená pro potřeby koncertního provedení - zazněla v úpravách pro BROLN v současné době pod dirigentským smyčcem primáše Petra Varmuži.  více

Městské divadlo v Brně nejnověji uvádí Šakalí léta tedy původně filmový muzikál z období padesátých let, který vznikl na motivy povídek spisovatele Petra Šabacha. Film Šakalí léta natočil Jan Hřebejk a provázely jej písně Ivana Hlase. V roce 1993 získal jako první snímek také nově vzniklou oborovou cenu Český lev, a to hned ve čtyřech kategoriích. Bylo jen otázkou času, kdy po látce šáhne divadlo, k čemuž došlo v roce 2001 v Plzni. A muzikálová Šakalí léta od té doby mocně brázdí republiku…  více

Na 10. ročníku festivalu Maraton hudby Brno vystoupí polské ženské trio Sutari. Na svém kontě mají stovky koncertů ve více než 20 zemích světa včetně vystoupení na světovém hudebním veletrhu WOMEX v roce 2015 nebo live session pro americké rádio KEXP. Vydaly několik oceňovaných alb, z nich to nejnovější, z roku 2024, se jmenuje #kołysankidlaświata a obsahuje ukolébavky. Jejich hudba kombinuje tradiční polské písně s moderními prvky a dotýká se témat přírody, svobody, ženskosti a sesterství. Sutari zahájí v sobotu 9. srpna World music scénu festivalu v brněnském klubu První patro. Na naše otázky odpovídaly kolektivně všechny tři členky skupiny – Basia Songin, Kasia Kapela a Dobromiła Życzyńska.  více

Ke světlu – tak znělo označení závěrečného koncertu Velikonočního festivalu duchovní hudby, jehož letošní 32. ročník nesl podtitul Smíření. V podání domácí a pořadatelské Filharmonie Brno zazněla 27. dubna v kostele sv. Janů pod taktovkou Anny-Marie Helsing díla Ralpha Vaughana Williamse a Einojuhaniho Rautavaary. V první části koncertu se jako sólista představil Josef Špačekvíce

Nejčtenější

Kritika

Závěrečný koncert jubilejního 30. ročníku festivalu Concentus Moraviae, který nesl název Rondo festivo, se uskutečnil několik kilometrů za českými hranicemi, v dominikánském kostele v malém rakouském městečku Retz. Zde v podání belgického souboru Bryggen zazněly skladby Maxe Richtera a Edwarda Griega. Dvojrole houslistky a dirigentky se ujala umělecká vedoucí souboru Jolente De Maeyervíce