Jan Fic: Bluesové riffy s českými texty nefungují

Jan Fic: Bluesové riffy s českými texty nefungují

Ze soutěže Blues Aperitiv postoupil letos na mezinárodní festival Blues Alive do Šumperka slovenská skupina Kiero Grande, dále dvě polské kapely a brněnský hudebník Jan Fic se svým sólovým projektem. Honza, který si pod značkou Red Bird Instruments sám vyrábí kytary z krabic od doutníků (cigar box guitars) a další nástroje, je jinak známý jako frontman skupiny The Weathermakers, s níž si syrové blues zahrál i na Portě. A na několika festivalech se mihl i jako kapelník recesistické trampské skupiny The Honzíci. Následující rozhovor vznikl u příležitosti vydání sólového alba Město, které Jan Fic společně s producentem Martinem Kyšperským oficiálně představí 17. prosince v brněnském obchůdku Stereo – Vinyl Culture Shop.

Honzo, dohledal jsem si, že jsi mě poprvé kontaktoval v září 2014. Psal jsi mi do rádia o své kapele The Weathermakers: „Naše kapela je poměrně mladé těleso a našim hlavním cílem je dělat autentické blues ne ve smyslu kopírování starých písní z počátku minulého století, ale dávat původním myšlenkám a rytmům moderní kontext při zachování původního minimalistického ducha.“ S odstupem musím uznat, že je to velmi přesná charakteristika. Ale odkud se vůbec The Weathermakers vynořili?

Pocházím z vesnice Rybníky u Moravského Krumlova, ale po gymnáziu jsem odešel studovat do Brna. Poté, co jsem kvůli úrazu musel odejít z armády a nedokončil jsem vojenskou ekonomickou školu, našel jsem si práce a hrával jsem po hospodách a také na ulici. Na jedné akci v hospodě The Immigrant na Veveří jsem se seznámil s Jakubem Svobodou, který hrál na foukací harmoniku. Zkusili jsme to spolu, ale strašně nám to nešlo. Byli jsme ale vytrvalí, scházeli jsme se u mě doma, zkoušeli jsme hrát nějaké písničky, ale zapadlo to do sebe, až jsem jednou zahrál bluesovou dvanáctku. Tak jsme spolu hráli blues po ulicích a po hospodách, přidávali se k nám další lidé, až nás bylo moc a nemělo to žádný řád. Až v tom roce 2014, který jsi zmínil, se zrodila stálá sestava The Weathermakers, která hraje tak jako dnes.

fic_jan_foto_jiri_slama-02

Jak tě vůbec napadlo zkusit blues? Měl jsi k němu vztah už dřív?

Já jsem začal hrát na kytaru ve dvanácti letech, protože můj nejlepší kámoš tehdy dostal kytaru, a já jsem ji tím pádem musel mít taky. Za čtyři stovky, které jsem si našetřil z brigády, jsem si koupil od jednoho kluka z vesnice starou bulharskou kytaru a naučil se tři nebo čtyři akordy. Jednou jsem byl s mámou ve Znojmě na výletě a vešli jsme do hudebnin. Tam seděl chlapík a brnkal na kytaru. Já jsem se na něj zbožně díval a on mi nabídl, že by mě mohl učit blues. Já jsem sice vůbec netušil, co to blues je, ale máma z toho byla nadšená. Tak jsem jezdil do Znojma na lekce kytary k Romanu Havlíkovi. On mě tedy přivedl k blues a k tomu, co dělám dodnes.

Jak jsi vůbec blues v té době vnímal? Jako hudební strukturu, rytmus, náladu…?

Ve třinácti letech v sobě člověk ještě nenosí příběhy. Vnímal jsem je tedy přes strukturu, líbila se mi jeho nemelodičnost. Teprve postupně jsem začal zjišťovat, že blues je nějaká kultura, lidová hudba, příběhy, že se hraje i na jiné nástroje než na kytaru. Postupně jsem se začal dostávat k autentické formě blues. Ne tak, že bych hrál tradicionály, ale že jsem začal sám psát. A to dokonce v češtině.

V The Weathermakers jste hned začínali s autorskou tvorbou?

Když jsme začínali ve formě jamů po hospodách, hrávali jsme převzaté věci ve stylu Sonnyho Boye Williamsona a dalších klasiků žánru. Ale Kuba i já jsme postupně začali psát a nejprve jsme se snažili o anglické texty, které byly většinou poskládané z klasických frází. Bluesové texty mají dobrou prozódii a my jsme jejich kombinací vytvářeli texty nové. Ale v současných Weathermakers se do popředí čím dál více dostávají české písničky, které jsou uvěřitelnější.

Ano, já u Weathermakers oceňuji právě to, že se vám daří oprostit se od amerických bluesových reálií (které tedy taky občas použijete) a že své písně zasazujete do českého prostředí. To ale není úplně snadné, takhle blues přenést…

My jsme se o to hrozně dlouho snažili, ale nebylo to moc použitelné. Zjišťovali jsme, jak fungují různá slova. Čeština má totiž úplně jinou melodii a je jinak onomatopoická než angličtina, vážili jsme její poetiku s hudební složkou. Dnes už moc nehrajeme ustálené bluesové melodie nebo riffy, protože ty s českými texty moc nefungovaly.

Čteš poezii? Zajímají tě obecně texty?

Musím se přiznat, že čtu strašně málo, většinou se vymlouvám, že na to nemám čas. Ale poezii mám strašně rád. Rád čtu beatniky, z českých autorů Kainara a Skácela. Kainar přenesl blues do češtiny, i když i jemu z toho vyšlo tak trochu jiné blues… A Skácel je hrozně autentický. Pocházel z jihomoravského venkova podobně jako já a myslím, že si dokážu si vybavit příběhy, které za jeho verši stály.

fic_jan_foto_jiri_slama-03

Kdy ve tvém případě ke schopnosti hrát na kytaru a skládat písně přibyla dovednost vyrábět si nástroje?

Od dětského věku jsem pracoval s tátou v dílně a on mě poctivě vedl k tomu, abych uměl od všeho něco: Učil mě svařovat elektrickým obloukem, pracovat se dřevem… Měl jsem třeba období, kdy jsem rozebíral elektrospotřebiče – autorádio, vysavače… Když jsem se začal učit hrát blues a zjistil jsem, že k němu patří i jiné nástroje než obyčejná kytara, hrozně mě lákalo si to vyzkoušet. U nás na vesnici jsme v té době ještě neměli internet, musel jsem jezdi do Moravského Krumlova do knihovny a informace například o cigar box guitar se mi sháněly velmi těžko. Uskutečnil jsem několik neúspěšných pokusů, až se mi to začalo dařit. Když si nástroj sám vyrobím, je za tím příběh od shánění materiál přes všechny neúspěchy až po výsledek.

Takže hlavním důvodem bylo, aby sis tento pocit mohl prožít?

Hlavním důvodem byla zvědavost, chtěl jsem vědět, jak to bude znít. A také jsem chtěl mít něco, co nikdo jiný nemá. No a propadl jsem tomu.

Dnes zdaleka nevyrábíš jen kytary z krabic od doutníků.

Poté, co jsem vyrobil třeba prvních deset kousků, na kterých jsem se to učil, podal jsem si inzerát, že je rozdám, vyměním nebo za drobný peníz prodám. A skutečně se ozvali lidé, kteří o ně měli zájem. Postupně jsem zdokonaloval technologii, potom jsem začal vyrábět i jiné nástroje. Například jsem objevil kytary značky Danelectro, což byly velmi primitivní nástroje z 50. let vyráběné pro nějaký řetězec supermarketů. Vypadaly jako masivní elektrické kytary, ale měly kostru z měkkého dřeva a horní a spodní deska byla masonitová. Byly to takové podivné kytary, ale já jsem se do jejich tupého zvuku zamiloval a chtěl jsem jednu mít. V Česku se v té době nedala sehnat, a tak jsem si sám zkoušel vyrobit sololitovou kytaru. Pak přišly další nástroje, mezitím jsem se vzdělával…

U koho?

Na kytarářskou školu jsem sice nechodil, ale zjistil jsem, že v Moravském Krumlově v rámci klavírky Petrof dříve kytarářská škola fungovala. V okolí tedy žije spousta bývalých kytarářů, kteří se ale dnes už řemeslu nevěnují. Vyptával jsem se tedy na různé rady, spoustu jsem toho také přečetl, spoustu věcí jsem zkazil. Dodnes se vzdělávám, stavím kytary i elektrická ukulele a snažím se vymezit vůči tomu, co se dnes prodává ve velkých obchodech s hudebninami. Nemám šanci konkurovat levným kytarám z Asie a chci, aby mé nástroje byly něčím zvláštní.

V čem jsou zvláštní?

Hlavně v designu. Zakládám si na tom, že mé kytary jsou stoprocentně ručně vyráběné. Nejsou tak dokonalé a sterilní jako ty běžné asijské, které se dělají v ohromném množství na automatizovaných frézkách. Já se snažím kombinovat prvky vintage kytar s moderními prvky. Ale těžko říct, jestli se to lidem víc líbí, nebo to je odrazuje.

fic_jan_foto_jiri_slama-04

Kdo všechno dnes má tvé nástroje?

Moje kytary vlastní například Martin Kyšperský z kapely Květy, Jakub König alias Kittchen, Honza Homola z Wohnoutu nebo Mikuláš Bryan ze skupiny ba.fnu, který ode mne má snad deset nástrojů. Ten výčet dnes už není úplně malý.

S The Weathermakers jste dvakrát postoupili do celostátního kola Porty. Myslíš, že se se svým českým blues právě na Portu hodíte?

Dnes si troufám říct, že se tam nehodíme. Ale dříve jsem si myslel, že ano. Vůbec jsem nevnímal, že je nějaký rozdíl mezi folkem, country a blues. Ty žánry patří k sobě, vznikly na stejném území, všechno je to lidová hudba se společnými tématy. Spíš mě tedy v negativním slova smyslu zarazilo, že tomu tak není. Že se to často bere tak, že kdo hraje blues, mezi folkaře nepatří. Jestli to takhle bude dál, zlomí to Portě vaz.

Právě jako reakci na to, jak vás „přijali“ na Portě, jsi založil ortodoxně trampskou skupinu The Honzíci. Hodnotíš tu sezónu, během níž jste s kamarády v maskáčích vystupovali pod přezdívkami jako Šlupka, Rejžák nebo Vlčice, pozitivně?

Ano, ale Honzíci měli skončit účastí na Portě. Měl to být vtip a hotovo. Ale doufám, že to mělo smysl i pro druhé, že to někomu otevřelo oči a nastavilo zrcadlo. Doufám taky, že to pár lidí pobavilo, ale problém byl, že to byla kapela poskládaná z lidí, kteří mají své vlastní projekty nebo byli vůdčími osobnostmi jiných kapel. Naše energie se navzájem strašně bily a na konci už to bylo nepříjemné. Největším nepřítelem Honzíků byli Honzíci samotní.

Některé vaše texty byly přímo sestaveny z trampských klišé. Co bylo na vymýšlení takového repertoáru nejnáročnější?

Aby to nebylo trapné. Chtěli jsme se vyvarovat toho, aby to nebyl hloupý výkřik beze smyslu, něco, co bychom si nedokázali obhájit.

Nyní vydáváš sólové album Město. Jak vzniklo?

Já už dost dlouho hraji také sólově. Sám jsem hrál už dávno před Weathermakers. Tím, že se kapela snaží držet v žánru, mé sólové hraní, i když také sklouzlo přirozeně k bluesové poetice, si neklade žádné mantinely. Měl jsem tedy písničky, které se pro Weathermakers nehodily a které jsem hrál sám. Ale je vlastně náhoda, že z nich vzniklo album. Může za to Martin Kyšperský, kterému jsem několikrát opravoval nástroje. Nechtěl jsem si říkat o peníze, a tak jsme se domluvili, že si někdy řeknu, až budu chtít něco nahrát. Na jaře 2017 jsme se domluvili, že bych si u něj ve studiu nahrál pár písniček jako demo. A nakonec z toho vyšlo celé album.

Vznikaly některé písně až během nahrávání?

Ne všechny písně, které jsem sólově hrával, se mi na album tematicky hodily. Když už jsme natáčeli album, nechtěl jsem, aby bylo roztříštěné od písničkářského folku až po syrové blues. Musel jsem tedy dopsat další písně, které se tam náladou nebo tematicky hodily. Píseň Je čas vypadnout jsem například psal ve vlaku cestou k Martinovi do studia.

Snažil ses více o hudební, nebo textovou sevřenost alba?

Šlo mi o příběh. Není to sice poznat na první a možná ani na druhý poslech, ale pro mě osobně má ta deska svůj příběh a svůj vývoj. Chtěl jsem do ní promítnout vše, co jsem tady v Brně dosud prožil. Není tam skoro nic konkrétního, všechno je to o pocitech a o tom, co se v člověku odehrává. Taková moje duchovní cesta… Nikoli přímo duchovní v křesťanském slova smyslu, i když se považuju za velmi věřícího člověka. Prošel jsem si spoustou momentů, kdy jsem váhal a přemýšlel, jak to je. Strašně moc jsem hledal a ne vždycky to bylo pěkné.

Vnímáš album jako přelom ve své dosavadní dráze?

Pro mě osobně sice přelomem je, ale jak je kolem něj tolik práce, cítím, že uběhla hrozně dlouhá doba a ztrácí se mi kontury toho, co to pro mě znamenalo zpočátku. To jsem byl úplně nadšený. Hrozně mě dostalo, co do toho Martin Kyšperský jako producent vnesl.

Co jsi mu s písněmi dovolil dělat?

Tím, že jsem doteď neměl s takovým velkým nahráváním zkušenost, spíše jsem se od něj učil. Velmi jsme si rozuměli například v použití různých pazvuků a využívání předmětů, které primárně neslouží na výrobu hudby. Ve studiu jsme hledali, na co bychom ještě nahráli nějaký skřek, Martin hrál prstem na struny klavíru. To album není melodicky propracované, je silné především svou emotivností a hloubkou zvuků.

Představuješ si takto zvukově město?

Ano, to s tím hrozně souvisí, protože když člověk prochází městem a není uzavřený do sebe a vnímá celou škálu věcí, které se kolem něj dějí, je to strašný zmatek, ale je to strhující. Na tom albu je sice slyšet nějaká hudba, ale do ní se ozývají ostré údery piana, které mohou evokovat naše vlastní kroky, dále třeba skřípění tramvaje, která projíždí zatáčkou, a další místa, která evokují město.

Jako sólista jsi letos na jaře uspěl v soutěži Blues Aperitiv a dostal ses na velký mezinárodní festival Blues Alive v Šumperku, kde jsi vystoupil v listopadu. Co to pro tebe znamenalo?

Bylo to neuvěřitelné. Když jsem před nějakými devíti lety zjistil, že Blues Alive existuje, připadal jsem si jako malý chlapeček, který stojí před katedrálou a říká si, jak je to úžasné a že chce dovnitř. Teď jsem tam tedy byl. Přišlo mi to skvělé, ale na druhou stranu jsem měl takovou trému, až jsem své vystoupení úplně pokazil. Ale užil jsem si to.

Máš ještě nějaké podobné mety?

Žádné mety nemám. Jakub z Weathermakers má pořekadlo, že můžeš mít ambice, ale co budeš dělat, když ti to náhodou vyjde? Tak to nechávám plynout. Hraním se neživím. Je třeba meta dostat se na Colours of Ostrava? Nic pro to nedělám a přežiju i s tím, že tam nikdy hrát nebudu.

Foto Jiří Sláma

Komentáře

Reagovat

Zatím nebyl přidán žádný komentář..

Brněnské skupině Hrozně pomalu táhne na čtyřicítku – koncertovat začala v roce 1982. Po několika kazetách a neoficiálních nahrávkách vydala až v roce 2013 svůj debut na CD, album Už není čas. Novinka Ticho, na které kapela pracovala v posledních dvou letech ve studiu Indies, překvapí čistším zvukem a jasně slyšitelným napětím ve stavbě písní.  více

Filmový festival ke 100. výročí založení Masarykovy univerzity přinesl ve dnech 17.- 19. Května neobyčejně zajímavé projekce, připomínající významné osobnosti z univerzitní historie. Hned první z nich měla kromě vztahu k přírodním vědám i zásluhy o studium lidové písně. Profesora Vladimíra Úlehlu (1888 – 1947) připomněla v pátek 17. května působivým vystoupením jeho pravnučka Julia Ulehla.  více

Letošní fanzin Jazzman hudebního festivalu JazzFest byl plný obsažných medailonů i statí a objevila se v něm i pozoruhodná glosa dramaturga Českého rozhlasu Jazz Petra Vidomuse s provokativním titulkem Jazz nemusí být pánským klubem. Zamýšlí se nad genderovými stereotypy, kterých se světová (potažmo ani česká) jazzová scéna ještě úplně nezbavila. Skvělých sólistek ovládajících nástroje dříve zcela vyhrazené mužům přibývá. Přestože genderové kódování, které Vidomus pregnantně ironicky popsal, ještě není zcela překonáno, JazzFest letos výrazně přispěl k jeho postupnému odbourávání.  více

Během čtyř let, které od sebe dělí vydání prvního alba Záhir a druhého s názvem O Písni, se skupina Lee Banda virtuálně přemístila (dříve uváděla jako svůj domicil Adamov, nyní Jedovnice), dostala se na tzv. divokou kartu do semifinále Porty v Řevnicích a především lehce posunula svůj hudební styl. Zatímco na debutovém albu šlo o folkrockový střední proud, těžící ze zvuku elektrické kytary, na novince převažují akustické kytary, často v kombinaci s mandolínou a dalšími akustickými nástroji.  více

Šest let po předchozím albu Malý kluk přichází hravá kapela Listolet s novinkou. V názvu má sice pouze „pětiminutového“ tuláka, ale album vznikalo během pěti let v jednom studiu v Západních Karpatech „a dále v kuchyních, obývácích, sklepech a děcácích na mnoha místech“, jak se píše v bookletu. Jeho součástí je ostatně mapa Evropy s čísly přiřazenými k jednotlivým skladbám. Nejde však o to, ve které zemi která píseň vznikla nebo byla natočena. Důležitější je možná citát kapely: „Album stavíme jako obraz pro uši, pod fasádou folkrockových písní je mnoho detailů skrytých ve zvukových záhybech. Co skladba, to zvuková krajina, jiný příběh.“  více

V rámci letošní European Tour zavítal Bobby McFerrin poprvé do brněnského Sono Centra, kde se mu podařilo bezezbytku využít skvělou akustiku i blízký kontakt s publikem. Legenda se vrátila. Vrací se k nám ostatně často a nejen do Brna.  více

Sté dvacáté výročí narození Dukea Ellingtona, bez nadsázky nejvlivnější osobnosti světového jazzu, se slavilo napříč zeměmi a kontinenty. Edward Kennedy Ellington od dětství titulovaný jako Duke přišel na svět 29. dubna 1899 ve Washingtonu D.C. Na den přesně uspořádal důstojnou oslavu v zaplněných prostorách sálu HaDivadla brněnský big band Cotatcha Orchestra.  více

Letošní osmnáctý ročník JazzFestuBrno se výjimečně neuzavírá koncertem, ale jedinečnou (pro světové festivaly ovšem nikterak výjimečnou) sérií muzikantských a tanečních workshopů, zde ovšem zaměřených na dětské frekventanty. V sobotu 4. května se v příjemném prostředí Café Práh, v sousedství Vaňkovky, ujmou svých dětských žáků výrazné mladé osobnosti jazzové scény: Beata Hlavenková (pianistka a lektorka kompozice), Dano Šoltis (vedoucí bubenické třídy) a multiinstrumentalisté Jiří Slavík a Marian Friedl (průvodci Toulek po jazzových cestičkách), které doplní Kateřina Hanzlíková s lekcemi Tancohraní. S výjimkou kompozice, kde se přepokládá účast dětí starších dvanácti let, jsou ostatní „třídy“ otevřené i těm nejmenším. Další informace jsme si vyptali od spoluautora nápadu na dětský workshop a ředitele JazzFestu Brno Viléma Spilky.  více

Muzikál Nine podle legendárního filmu 8 a půl režiséra Fredericka Feliniho připravilo v režii Stanislava Moši jako předposlední premiéru sezóny Městské divadlo Brno. Na zdejší hudební scéně vypravili místy až lechtivou erotickou šou, které vévodí zajímavá scéna, zdařilé kostýmy, výtečné hudební nastudování a energie ženského herectví. Smyslnost některých taneční čísel naštěstí nepřebila ústřední téma hrdinovy krize: středního věku, umělecké i vztahové.  více

Letošní ročník festivalu JazzFestBrno měl několik vrcholů – záleželo samozřejmě na osobním vkusu každého návštěvníka, na jeho očekáváních a samozřejmě na tom, kdo toho kolik stihl navštívit. Pro autora článku patřil k vrcholům žánrově a aranžérsky pestrý večer s basistou Stanleym Clarkem 23. dubna a také předposlední koncert festivalu, vystoupení „toho druhého“ Avishaie Cohena v Huse na provázku 28. dubna. Byla to hudebně čistá esence jazzu s poselstvím. Naléhavá, srdcervoucí a poetická.  více

Jeden z hudebních vrcholů minulého týdne představoval koncert hudebního seskupení Malina Brothers se dvěma jedinečnými hostujícími hudebníky, Kateřinou García a Charlie McCoyem v brněnském Sono Centru. A protože se při vystoupení pořizoval profesionální videozáznam s televizní technikou pro první live DVD této kapely, byl mimořádný i samotný večer – délkou i kvalitou.  více

V rámci Temných hodinek Velikonočního festivalu duchovní hudby vystoupil včera pod vedením dirigenta Jakuba Kydlíčka Barokní orchestr Pražské konzervatoře. Instrumentalisty doplnila sopranistka Anna Petrtylová, altistka Monika Machovičová, tenorista Marek Žihla a basista David Malát. Zaznělo na český text komponované Oratorium na Velký pátek moravského skladatele a kantora Josefa Schreiera.  více

Série koncertů s názvem Harafica tour 2019 se v úterý 16. dubna přenesla ze slovenské Skalice do Brna. Cimbálová muzika z Uherského Hradiště na něm představila neuvěřitelně pestrou směsici žánrů, hostů a občas i pocitů.  více

Kostel svatého Josefa se včera stal místem soukromých výpovědí skladatele Františka Gregora Emmerta a houslisty Milana Paľy. V pozvolna se stmívajících prostorách chrámu zazněla skladba Ecce Homo, symfonie pro sólové housle.  více

Letošní ročník festivalu JazzfestBrno nabízí nepřeberné množství rozmanitých crossoverů , žánrových směsic a fúzí. V duchu tohoto stylového spektra v rekonstruovaném (akusticky významně vylepšeném) sále Janáčkova divadla nabídl svůj vyhlášený osobitý nadžánrový sound klasik jazz fusion a britský kytarista John McLaughlin se svou formací The 4th Dimension. V Brně se představil vůbec poprvé.  více

Nejčtenější

Kritika

V rámci letošní European Tour zavítal Bobby McFerrin poprvé do brněnského Sono Centra, kde se mu podařilo bezezbytku využít skvělou akustiku i blízký kontakt s publikem. Legenda se vrátila. Vrací se k nám ostatně často a nejen do Brna.  více