Jaromír Nečas: Člověk má žít tak dlouho, dokud má nějakou funkci

Jaromír Nečas: Člověk má žít tak dlouho, dokud má nějakou funkci

Sešli jsme se v bytě, kde Jaromír Nečas bydlí od roku 1946. Hudební redaktor a režisér, folklorista, pedagog a publicista, který jen tak mimochodem objevil world music, nedávno oslavil devadesáté druhé narozeniny. V šesti letech skončil v nemocnici v Uherském Hradišti se zánětem kostní dřeně a vypadalo to s ním tak zle, že dostal i poslední pomazání. Na postelích okolo leželi pytlák ze Znorov a vinař z Petrova. Podávali si přes nemocného kluka skleničky s vínem a občas mu taky nějakou dali. To ho prý zachránilo, ostatně láhev pracovního tramínu byla přítomna i našemu rozhovoru. Vlastně to ani není rozhovor, spíš vyprávění nebo sled asociací, které jen občas trošku postrčím dopředu. Kolem nás klavír, pár lidových nástrojů a spousta hudby i knih.

Chodíte pořád na koncerty na JAMU, často vás tam vídám...
Na JAMU je to takové sdílné, jsou to mladí a výborní muzikanti z celého světa. Já jsem v podstatě folklorista a zpívání mám kolem sebe dost, takže na zpěváky moc nechodím, i když třeba dobrý bulharský sbor samozřejmě neodmítnu. Taky už je mi dvaadevadesát a tolik toho nestihnu, ale vždyť já to mám tady všechno kolem sebe.

Ale když se dívám okolo, tak to nejsou zdaleka jen folklorní věci.
Ne, to je všecko, tohle je jenom poezie, hodně z devadesátek… tedy z devatenáctého století, Sova a tihle pánové. Teď jsem slyšel v televizi, že zase přicházejí do módy desky.

Ano, hodně kapel vydává vinyly místo cédéček.
Však ty cédéčka taky nejsou navěky, odcházejí. Mám tady takový pracovní víno, tramín z Kobylí, to bych vám mohl nabídnout. A ještě můj nejmladší syn Radek přivezl z Luhačovic místní vodu Aloisku.

Když jste narazil na tu poezii, vy jste se přátelil s Kainarem, Skácelem, Mikuláškem nebo Antonínem Přidalem.
Přidal je můj velkej kamarád, toho mám téměř zkompletovanýho. S Mikuláškem jsme se nejvíc potkávali U šlechtičen, jak je Etnografické muzeum. Ještě za komunistů tam bývala kavárna, kde se scházeli muzikanti, literáti a Mikulášek tam byl často. Zvlášť když si zlomil nohu a už byl po osmašedesátým odepsanej. Nevím už, co provedl, ale tehdy jsme každej něco provedli. On v sobě obyčejně nějaký deci měl, ale to se mu nikdy nic nestalo. A šel střízlivej, stoupl na pecku a zlomil si nohu. Napsal do svazu spisovatelů, který už od něj dával ruce pryč, že by potřeboval v jejich sídle nějakou dobu pobejt, než se uzdraví. Napsal jim ‚snad mě nekopnete’ – no a kopli ho.

Ale Kainar se stal zrovna v té době předsedou přípravného výboru Svazu československých spisovatelů.
On to moc nechtěl, ale nic jinýho mu nezbejvalo. On byl pořád mimo, hodně býval v Bechyni, tam bylo zase muzikantský sídlo. Býval tam se svojí druhou ženou, tu první nechal tady v Brně. Ona měla něco dohromady s pimprlatama, tak ji vyslali do Vietnamu, kde ta loutkařská tradice je významná, a když se vrátila, tak už byl Kainar odstěhovanej.

Prý jste chodili z vinárny zpátka do rozhlasu a pouštěli si desky.
No jo, tehdy se nebránilo, aby člověk trošku popil. Chodili jsme tam spíš s Mikuláškem, Skácelem, taková ta rozhlasová partyja. Chodili jsme na Solniční, tam byla (a stále je – pozn. red.) bulharská restaurace a naproti dobrá vinárna. A vždycky jsme si řekli, že si ještě zajdem do rozhlasu a něco si pustíme. Naše hity byly Věruju z Glagolské mše a ta, co natáčela s Ellingtonem... Mahalia Jackson. To bylo taky takový Věruju, který jsem si nechal od Tondy Přidala přebásnit, nazpíval jsem ho s cimbálem Jury Petrů a rozesílal jako PF. Já jsem nějaké takové péefko z mého života a oblastí kolem udělal skoro každý rok.

Vy jste ale sám hrál na cimbál.
To je kuriózní, jak jsem k tomu přišel. Já jsem odchovaný ve Strážnici a narozený v Kyjově, ale odtam byl můj otec převelenej do nové hospodářské školy ve Strážnici jako ředitel. O folkloru a vůbec o muzice jsem tenkrát vůbec ještě neměl ani šajnu. Ani potom, když jsme byli ve Slavkově. Až když jsem přišel do Brna – to byla nějaká sexta, septima – tak tam jsem najednou zahořel pro hudbu. To už tady byl Hitler. Našel jsem si učitelku klavíru, ta se odstěhovala a převelela mě ke své vlastní učitelce, a to byla žákyně Janáčka. Začal jsem taky chodit na koncerty na Stadion, kde byl hlavní sál. A jednou jdu a slyším bujaré veselení v hospodě. A byl tam Slovácký krúžek a seděl tam můj budoucí učitel za cimbálem, který neměl nohy. Místo nich byly čtyři židle a čtyři půllitry, aby to bylo akorát. V tom krúžku už jsem zůstal a po válce jsem hrál v souboru, kterému se říkalo Úlehlovci. Vladimír Úlehla zemřel hned po válce – ještě dopsal Živou píseň – a vedení souboru převzala jeho druhá žena Maryna. Pak jsem hrál v souboru Radost, patřil k tomu i ten Kainar a jejich přední komponista byl Ludvík Podéšť, ohromnej melodik. Nahodil na papír pár not a za čtrnáct dní to bylo na desce – Babičko, nauč mě charleston. No a dnes je ztracenej. Doba je jiná, myšlení je jiný.

Ono se to ale zase může někdy vynořit.
To se neztratí. Támhle za sebou mám tři portréty, Je tam Janáček, Bartók a ten třetí je Jan Novák, to byl takovej zbojník. Komponista jeden z nejlepších, ale on ten režim opravdu nemiloval. Byl dobře situovanej, protože dělal pro pražskej film. Pro Brněnský estrádní rozhlasový orchestr – říkalo se mu BERO – složil pět polek na česká přísloví. A do jedné vpašoval znělku tadadadadáda – víte, co to je? Polibte nám prdel. Někteří se smáli, někteří to ohlásili, a tak měl utrum v rozhlase. Pak nešel k volbám, byli s kasičkou až u něj doma, tak se vymluvil, že nemá čas a aby ho nerozptylovali z hudebních myšlenek. Tak ho vyloučili z brněnské odbočky Svazu skladatelů. V Praze se za něj ale postavili, takže to přežil až do osmašedesátýho, kdy už viděl, že to nepůjde, tak vzal rodinu a odstěhoval se. Umřel předčasně v Německu, ale nakonec ho vyzvedli a je pochovaný tady vedle Firkušnýho. Aspoň toho se dočkal, i když to už není ono.

Když se vrátím ke kavárně U šlechtičen – tam je i kaple, kde jste nahrál album Jaroslava Hutky Vandrovali hudci.
Ty jeho politický písničky se mě netýkaly, ale byl jsem jednou v Praze na jeho koncertě, najednou slyším, že zpívá lidový balady a že rozezpíval obecenstvo. To se běžně nedělo. Tak jsem ho pozval a udělali jsme mu tady koncert. To už byl Hutka sledovanej, brněnskej spisovatel Jindřich Uher napsal text na obal, ve kterém byla věta ‚Dejte nám pána, který málo platí, jen když nám dovolí svobodně zpívati’. Bylo nám jasný, že to tam nemůžeme dát, ale desku jsme vydali. Na koncertě byl i ředitel muzea, přišli i všelijací papaláši s červenýma knížkama a byl tam i náš vrchní dohled – my jsme mu říkali Fousáč, později se stal ředitelem v televizi. Říkal, že Hutku zná, samozřejmě z té špatné stránky.

Pomohl jste i Baladě pro banditu…
To byl hit Divadla Na provázku, jedna z jejich nejlepších věcích. Byli tam samí mladí, Donutil, Bittová… tak jsem to natočil a dal do vysílání. A volali mi z Prahy, že jim tu nahrávku mám poslat, tak jsem si říkal, že je s tím amen a všichni se smáli, že už jsem na odchodu. Ale poslechl si to Alois Indra (jedna z hlavních postav období normalizace) a tomu se to tak líbilo, že to nechal přetočit jako stereo. Ale ta první mono nahrávka byla stejně nejlepší, ještě ji mám. Tak takové jsou ty záležitosti kolem mě.

Kolem vás se toho točilo celkem dost – chodil jste za událostmi, nebo ony za vámi?
Já se beru za dobrýho redaktora. Jako cimbalista jsem nedělal nic velice kumštovního.

Natočil jste taky první desku Hradišťanu.
Hradišťan má svou historii, zatím poslední je v ní Jura Pavlica, kterej je rozevlátej, i když ta muzika hraje folklor výborně. Jeden jeho anglický kamrád sem jezdil na strážnické festivaly, podruhé se ženil a pozval si Hradišťan. Já jsem strávil po válce v Anglii dva roky u sestry. Ona tam odjela před válkou jako vychovatelka a hlavně tam měla svého partnera. Po válce jsme od nich dostali zprávu, že žijí a mají dvě děti. V Brně tehdy študoval režisér Evžen Sokolovský a založil experimentální divadlo. A Evžen u mě jednou zazvonil a říkal, že nemají s divadlem kde bydlet, takže se nastěhují ke mně. Jejich dramaturg si přivezl kufr knih z univerzitní knihovny – nevím, jestli je vrátil.

To už jste bydlel v tomto bytě?
Já jsem tu začal bydlet po pětačtyřicátým, tehdy to byla bouračka po náletu. Tři baráky tady patřily nějakému inženýru Černému a jeho tři syny jsem znal ze skauta. Potřebovali jsme klubovnu a oni říkali, že to není problém, jen musí někdo zajít na byťák. Já jsem zrovna neměl kde bydlet, tak jsem tam šel a šlo to hned, tenkrát tu moc lidí nebylo. Německá rodina, co tu bydlela, s tou jsem se nikdy nesetkal. A tak tu Evžen zkoušel s divadlem a já jsem si na jednu z těch hereček myslel. Ale líbila se i Evženovi, přiklonila se na jeho stranu, tak to je nejlepší odjet. Tak jsem jel k sestře do Anglie a dva roky tam studoval. Jak jsme se k tomu dostali? Tyhle zádrhele měl doktor Ludvík Kunz, ředitel etnografického muzea. Chodil po pódiu, vykládal, najednou se chytil za hlavu a povídá: ‚Teď jsem chtěl něco říct, ale už nevím co. Tak řeknu něco jinýho.‘

To můžeme klidně provozovat taky. Ale začali jsme tuhle fázi u Hradišťanu.
Jo tak. Jura Petrů starší, Slávek Volavý a Jaroslav Staněk, to bylo trio primášů, kteří něco znamenali, dělal jsem jim i cédéčko. Je na něm taky Vladimír Úlehla, který byl u zakládání Strážnických slavností a u druhých už nebyl na světě. Staněk jezdil s Hradišťanem po Evropě, ale neměli žádnou desku. Tak jsme to zkusili přes Panton a tam to šlo. On měl po osmašedesátým taky problémy, i když vlastně nic politického nedělali, a stálo je to existenci. Strana jim ani nechtěla půjčit kroje, aby se oblíkli. Měl krásnej pohřeb, pokud může být pohřeb krásnej. Můj kolega Jaroslav Jakubíček, dramaturg BROLNu v rozhlase, jel z toho pohřbu s jedním muzikantem z Velké nad Veličkou, Romem. Ten si pochvaloval kolik tam bylo víniska a chuťovek a že by takovej pohřeb měl být aspoň jednou za čtrnáct dní.

Poprvé jste pozval do rozhlasu i Hanu a Petra Ulrychovy.
Ty jsem našel… na to jsem ale byl jako redaktor v práci. Hudba, která měla trošku ozvuk západu, tehdy nebyla košer. Já jsem dělal rozhlasovou dramaturgii Gustavu Bromovi, ale viděl jsem, že tu kvete nějaká nová, rytmicky osvěžující muzika, tak jsem to zkusil. Měl jsem tehdy hodinový pořad v neděli ráno a muselo se to nějak naplnit. Plnit to jen tím oficiálním Brněnským estrádním rozhlasovým orchestrem nešlo. Natočil jsem s Ulrychovými něco v rozhlase a do toho nedělníčku jsem postupně dával tyhle mladý kapely. Už si ani nepamatuju, jak se jmenovaly. S těmi muzikanty se ještě potkávám, ale už jsou to taky starci. Když se v noci probudím, tak se dívám na dvojku, bývají tam nějaký historický záležitosti a taky ty lidi občas vidím.

Vy jste hrál na cimbál i s Břetislavem Bakalou.
Jak jste na to přišel? Brněnský symfonický orchestr začínal v rozhlase, to tady býval ještě syn toho houslisty… Kubelíka. Jednou zkoušel v rozhlasovým studiu, díval jsem se z balkónu do partitury i jemu do tváře, byl to krásný člověk. Jednou jsem byl ve Velké na Horňákách a vidím nastrojené muzikanty, tak jsem se jich ptal, kam jdou. Prý ‚nejaký Kubelich nás chce poslúchat’. Ale k tomu cimbálu a Bakalovi. Brněnskej skladatel Osvald Chlubna, on byl taky líznutej folklorem, napsal symfonickej verbuňk a byl v něm i cimbál. Byli jsme tu tři – Běhúnek byl ještě horší cimbalista než já a Antoš Frolka byl nedosažitelný. To bylo not, ale říkal jsem si, že něco zahraju a v symfoňáku se to ztratí. Zkoušíme, a najednou vidím, jak přišel Bakala – on to tenkrát neřídil – a nelenil se jít podívat, co tam má ten cimbál napsaný. Tak jsem to zblbl úplně, a on se jenom usmál a odešel.

Kromě klavíru tu máte nějaké lidové nástroje, třeba tamten dechový je odkud?
To je trombita z Rumunska. Já jsem měl kamaráda Švýcara, kterej byl v podstatě byznysmen, ale jezdil tady po východních zemích. Zjistil totiž, že je tu muzika, kterou na západě nemají. Prvně na to narazil v Rumunsku a vydával to ve Phillipsu. Až později si založil vlastní firmu, vydal toho spoustu. Teď před Vánocemi umřel v osmaosmdesáti letech při poslechu svých nahrávek Le Mystere des voix Bulgares (Tajemství bulharských hlasů). Přijel kdysi obchodně do Prahy, díval se po folklorních nahrávkách a já jsem tehdy s BROLNem natočil desku Na pěknú notečku s Leošem Janáčkem. Byl tam Dušan Holý, Luboš Holý, Jarmila Šuláková, sboreček, všichni byli mladí, mělo to šťávu. Chtěl se se mnou setkat a tak mi volala jeho sekretářka, ale to bylo na přelomu padesátých a šedesátých let, byli jsme skutečně za železnou oponou a nikdo sem nejezdil. Ředitel rozhlasu mi říkal, ať ho neberu do baráku, ať s ním jdu do hospody na oběd, kde na nás očka budou vidět. Moje žena ale ten den odešla nakoupit, zapomněla zavřít dveře a já jsem věšel záclony. Najednou za sebou slyším ‚Are you mister Nečas? I am Marcel Cellier, please to meet you.’ Tak jsem slezl se štaflí, vyhodit už jsem ho nemohl, když byl vevnitř. Chtěl slyšet i něco z rozhlasových archivů, tak jsem si říkal, že už mám stejně průser a vzal jsem ho i do rozhlasu. A večer jssme se jeli podívat do Tvrdonic na podlužáckej bál, byl nadšenej a pozval je do Švýcarska. Přátelství mezi Chanson de Lausanne a Břeclavanem pak trvalo celý věk. A my jsme se i přes všechny ty nesnáze pořád scházeli.

Vy ale pořád sledujete, co se kolem vás děje, vidím tady program Českých snů 2014. Když jsem vám gratuloval k narozeninám, tak jste preventivně odmítl přání dlouhého života, že už vás to nebaví. Mně se ale zdá, že vás toho baví ještě dost.
Člověk má žít tak dlouho, dokud má nějakou funkci, dokud něco dělá. V rozhlase už nejsem, protože už bych tam ani neměl co dělat. Myšlení je jiný, komunikace jsou jiný, slovník je jinej. Ale stejně, brněnský rozhlas teď slaví devadesáté narozeniny…

…takže jste o dva roky starší.
To jo. Ale chtěl jsem týden před koncertem BROLNu udělat posezení U šlechtičen s nahrávkami z rozhlasového archivu a ukázat pár těch nejlepších odrobinek. Končit to bude právě Marcelem Cellierem a mohli bychom si zahrát něco z toho, čím se loučil se životem.

Komentáře

Reagovat
  • Eva Sladka

    29. srpen 2014, 12:11
    Ahoj svagre! Jsem rada, ze se ti tak dobre dari. Treba se jeste nekdy uvidime. Pozdravuj sve deti, hlavne toho skoro cerstvyho padesatnika. /eva

Dále si přečtěte

České objevování fenoménu world music začalo v Brně. Jeho zvěstovatelem byl rozhlasový redaktor Jaromír Nečas, který se dnes dožívá dvaadevadesáti let. Blahopřejeme a připomínáme jeho sérii pořadů Barevný zpívající světvíce

Jitce Šuranské se podařil výborný sólový debut. Bylo by ale fantastické, kdyby dokázala na této hudební úrovni přejít k autorskému repertoáru.  více

Bezobratři se stylově otevírají, nicméně musím zdůraznit, že syrové folklorní inspirace na albu převažují. S nimi ostatně koresponduje i výběr písní  omezený především na prastarou dvojici témat „láska a smrt“.  více

Pokud člověk může o koncertě Fanfare Ciocărlia psát, neprožil ho správně. Tahle muzika má jediný úkol – vytancovat z hlavy všechny myšlenky.  více


Světoznámý jazzový klavírista a kapelník Count Basie by 21. srpna oslavil 120. narozeniny. Big band Cotatcha Orchestra se rozhodl u této příležitosti uspořádat tribute koncert, při kterém zazněl početný výběr ze skladeb orchestru Counta Basieho. Při několika kompozicích se pak před pódiem objevila taneční skupina Rhythm Pilots z taneční školy Swing Wings a společně s big bandem v neděli v Cabaretu des Péchés připravili autentickou podívanou jako vystřiženou z amerických tančíren třicátých a čtyřicátých let minulého století.  více

Koncert s podtitulem Haydn a Šostakovič v g moll uzavřel ve čtvrtek 16. května v Besedním domě abonentní řadu Filharmonie doma. Jednalo se také o poslední koncert sezóny 2023/24 (když nepočítáme páteční reprízu), při kterém v čele Filharmonie Brno stanul její šéfdirigent Dennis Russell Davies. V druhé půli večera pak orchestr doplnili zpěváci Jana Šrejma Kačírková (soprán) a Jiří Služenko (bas). Jak už z názvu koncertu vyplývá, dramaturgie vedle sebe v rámci čtvrtečního programu postavila díla Josepha Haydna a Dimitrije Šostakoviče, která spojuje takřka výhradně pouze tónina, ve které byla napsána.  více

Dina e Mel je chorvatské hudební duo, které tvoří zpěvačka Dina Bušić a kytaristka Melita Ivković. Obě klasicky vzdělané hudebnice se soustavně věnují písním etnické menšiny Arbenešů, etnických Albánců, kteří v minulosti migrovali do chorvatského Zadaru. Duo Dina e Mel vystoupí v srpnu 2024 na festivalu Maraton hudby Brno v rámci programu Balkan Soirée.  více

Koncertem s názvem Epilogy zakončila Filharmonie Brno abonentní řadu Filharmonie v divadle I s podtitulem Oslavná. Pod taktovkou Tomáše Netopila provedla 9. května program složený ze skladeb Sergeje Rachmaninova, Gustava Mahlera a Alfreda Schnittkeho, které svým způsobem, více či méně, epilogy jsou.  více

Brno – město hudby UNESCO v loňském roce zahájilo víceletý projekt, který si klade za cíl zmapovat a zviditelnit brněnskou amatérskou hudební scénu. V letošním roce se projekt věnuje folklorním souborům. Vyvrcholením Roku folklorních souborů bude společný happening, který proběhne 6. června v odpoledních hodinách a zaplní celé historické centrum Brna. Pro tuto příležitost se projekt propojí s již tradiční akcí Brněnsko tančí a zpívá, která se dlouhodobě snaží o prezentaci lidové kultury etnografické oblasti Brněnska.  více

Po roce a půl se do Brna vrátila legenda současného instrumentálního jazz rocku (fusion) Snarky Puppy. V devítičlenné sestavě vystoupili 1. května v rámci Jazz Festu Brno ve vyprodaném Sono Centru. Během více než hodinu a půl dlouhé show zahráli jak několik skladeb z nejnovějšího alba Empire Central, tak výběr z přechozích nahrávek.  více

Brno – město hudby UNESCO v loňském roce zahájilo víceletý projekt, který si klade za cíl prozkoumat a zviditelnit brněnskou amatérskou hudební scénu. V minulém roce se zaměřil na pěvecké sbory, letošní ročník je věnován folklorním souborům a dalším tělesům, které mají jako svůj hlavní inspirační zdroj lidovou píseň.  více

Exkurz do hudby tří, částečně ovšem čtyř století připravila divákům Filharmonie Brno při pátém koncertu abonentní řady Filharmonie doma. Ve čtvrtek 25. dubna v Besedním domě provedla pod vedením dirigenta Takeshiho Moriuchiho skladby Maurice Ravela, Roberta Schumanna, Johna Adamse a Wolfganga Amadea Mozarta. Při interpretaci Schumannova písňového cyklu Láska a život ženy, který dal celému koncertu název, orchestr doplnila mezzosopranistka Markéta Cukrovávíce

Koncert tělesa Brno Contemporary Orchestra v čele s vedoucím a dirigentem Pavlem Šnajdrem uskutečněný ve čtvrtek 18. dubna v netradičních prostorách kavárny Pole Rebelbean nesl podtitul Vyprávění o hudbě, která neumí kalkulovat. Dramaturgicky se večer inspiroval dvěmi literárními díly – My od Jevgenije Zamjatina a Paříž ve dvacátém století od Julese Verna – utopicky líčící budoucnost lidstva, ale i hudby. Kromě orchestru se publiku představili také mezzosopranistka Marie Kopecká-VerhoevenDominique Defontaines a francouzský ansámbl Rés(O)nances věnující se prolínání výtvarného umění s hudbou.  více

Stávající šéfdirigent Filharmonie Brno – Dennis Russell Davies oslavil v úterý 16. dubna osmdesáté narozeniny. U této příležitosti připravila filharmonie koncert s názvem Smetana 200 &Davies 80, na kterém zazněl cyklus symfonických básní Má vlast od Bedřicha Smetany. Ve čtvrtek 18. dubna se tak v Besedním domě symbolicky propojilo Smetanovo a Daviesovo jubileum. Má vlast ovšem nezazněla v tradiční orchestrální verzi, ale v transkripci pro čtyřruční klavír, kterou vytvořil sám autor bezprostředně po dokončení cyklu. Dennise Russella Daviese, který se tentokrát nepředstavil jako dirigent, ale jako klavírista, doplnila jeho životní i umělecká partnerka Maki Namekawa. Celý koncert pak doprovodily vizualizace Cori O’Lana a umělecký přednes Michala Bumbálkavíce

Léta se čtyřkou na konci si v Česku pravidelně připomínáme jako Rok české hudby. Je ale samozřejmé, že výročí nemají pouze čeští skladatelé a jejich díla, ale také skladby autorů zahraničních, nebo takových, u kterých by se dal o zmíněné českosti vést spor. Program s příhodným názvem Rapsodie v modrém 100, složený ze dvou kompozic, které mají v tomto roce své kulaté výročí, s přidáním skladby od letošního jubilanta, provedla ve čtvrtek 11. dubna 2024 v Janáčkově divadle Filharmonie Brno pod vedením Dennise Russella Daviese, který se tentokrát představil také jako klavírní sólista.  více

Neznámý Leoš Janáček a počátky baroka byl název koncertu souboru Musica Florea věnujícího se poučené interpretaci, V roce 1992 ho založil violoncellista a dirigent Marek Štryncl. Od roku 2002 soubor pořádá speciální koncertní řady, v nichž se zaměřuje na prezentaci nově objevených i známých skladeb. A právě večery věnované Janáčkovým drobným liturgickým sborovým skladbám na latinské texty a převážně instrumentálním raně barokním dílům představují koncertní řadu, při které se posluchačům představili sólisté Barbora Kotlánová (soprán), Stanislava Mihalcová (soprán), Daniela Čermáková (alt), Hasan El Dunia (tenor) a Jaromír Nosek (bas).  více

Brněnský Velikonoční festival duchovní hudby vyvrcholil nedělním koncertem v katedrále sv. Petra a Pavla. Napříč letošním 31. ročníkem a také při posledním hudebním večeru zněla díla ryze českých skladatelů. Tentokrát v podání sólistů Pavly Vykopalové (soprán), Jany Hrochové (mezzosoprán), Eduarda Martyniuka (tenor), Jozefa Benciho (bas), varhaníka Petra Kolaře, dále Českého filharmonického sboru Brno pod vedením sbormistra Petra Fialy. Glagolská mše jako prvotřídní záležitost klasické hudby, byla uvedena za doprovodu Filharmonie Brno s milým hostem, dirigentem Tomášem Netopilemvíce

Po Smetanově Daliborovi dorazila v pátek 5. dubna na prkna Janáčkova divadla další z oper velikánů české národní hudby – pohádková Rusalka Antonína Dvořáka na libreto Jaroslava Kvapila. V režii Davida Radoka, který dílo uchopil předně jako vážnou dramatickou a symbolickou operu, z níž mj. zcela vyškrtl komické postavy Hajného a Kuchtíka. Scénografie se rovněž ujal Radok, přičemž vycházel z konceptu Rusalky scénografa Larse-Ake Thessmana uvedené při inscenaci v operním domě GöteborgsOperan roku 2012. Kostýmy navrhla Zuzana Ježková, choreografii připravila Andrea Miltnerová a světelného designu se ujal Přemysl Janda. V pěveckých rolích se představili Jana Šrejma Kačírková (Rusalka), Peter Berger (Princ), Jan Šťáva (Vodník), Eliška Gattringerová (Cizí kněžna), Václava Krejčí Housková (Ježibaba), Tadeáš Hoza (Lovec) a Doubravka SoučkováIvana Pavlů a Monika Jägerová (trojice žínek). Sbor vedl Pavel Koňárek a hudebního nastudování a premiérového uvedení se chopil dirigent Marko Ivanovićvíce

Jedním z nejvýraznějších prvků letošního ročníku Velikonočního festivalu duchovní hudby bylo uvedení úctyhodného počtu skladeb, které zazněly ve světové premiéře. Jednou z těchto kompozic představovalo také Niedzielne rano (Nedělní ráno) skladatele Martina Smolky (*1959), které vzniklo na objednávku festivalu a v podání Cappelly Mariany. Ve složení Barbora Kabátková – soprán, Daniela Čermáková – alt, Vojtěch Semerád – tenor/umělecký vedoucí, Tomáš Lajtkep – tenor a Tomáš Šelc – baryton. Skladba zazněla v pátek 5. dubna v kostele sv. Augustina. Smolkovo dílo bylo doplněno chorálem a kompozicemi ze 13.–16. století.  více

Nejčtenější

Kritika

Světoznámý jazzový klavírista a kapelník Count Basie by 21. srpna oslavil 120. narozeniny. Big band Cotatcha Orchestra se rozhodl u této příležitosti uspořádat tribute koncert, při kterém zazněl početný výběr ze skladeb orchestru Counta Basieho. Při několika kompozicích se pak před pódiem objevila taneční skupina Rhythm Pilots z taneční školy Swing Wings a společně s big bandem v neděli v Cabaretu des Péchés připravili autentickou podívanou jako vystřiženou z amerických tančíren třicátých a čtyřicátých let minulého století.  více