Jaromír Nečas: Člověk má žít tak dlouho, dokud má nějakou funkci

Jaromír Nečas: Člověk má žít tak dlouho, dokud má nějakou funkci

Sešli jsme se v bytě, kde Jaromír Nečas bydlí od roku 1946. Hudební redaktor a režisér, folklorista, pedagog a publicista, který jen tak mimochodem objevil world music, nedávno oslavil devadesáté druhé narozeniny. V šesti letech skončil v nemocnici v Uherském Hradišti se zánětem kostní dřeně a vypadalo to s ním tak zle, že dostal i poslední pomazání. Na postelích okolo leželi pytlák ze Znorov a vinař z Petrova. Podávali si přes nemocného kluka skleničky s vínem a občas mu taky nějakou dali. To ho prý zachránilo, ostatně láhev pracovního tramínu byla přítomna i našemu rozhovoru. Vlastně to ani není rozhovor, spíš vyprávění nebo sled asociací, které jen občas trošku postrčím dopředu. Kolem nás klavír, pár lidových nástrojů a spousta hudby i knih.

Chodíte pořád na koncerty na JAMU, často vás tam vídám...
Na JAMU je to takové sdílné, jsou to mladí a výborní muzikanti z celého světa. Já jsem v podstatě folklorista a zpívání mám kolem sebe dost, takže na zpěváky moc nechodím, i když třeba dobrý bulharský sbor samozřejmě neodmítnu. Taky už je mi dvaadevadesát a tolik toho nestihnu, ale vždyť já to mám tady všechno kolem sebe.

Ale když se dívám okolo, tak to nejsou zdaleka jen folklorní věci.
Ne, to je všecko, tohle je jenom poezie, hodně z devadesátek… tedy z devatenáctého století, Sova a tihle pánové. Teď jsem slyšel v televizi, že zase přicházejí do módy desky.

Ano, hodně kapel vydává vinyly místo cédéček.
Však ty cédéčka taky nejsou navěky, odcházejí. Mám tady takový pracovní víno, tramín z Kobylí, to bych vám mohl nabídnout. A ještě můj nejmladší syn Radek přivezl z Luhačovic místní vodu Aloisku.

Když jste narazil na tu poezii, vy jste se přátelil s Kainarem, Skácelem, Mikuláškem nebo Antonínem Přidalem.
Přidal je můj velkej kamarád, toho mám téměř zkompletovanýho. S Mikuláškem jsme se nejvíc potkávali U šlechtičen, jak je Etnografické muzeum. Ještě za komunistů tam bývala kavárna, kde se scházeli muzikanti, literáti a Mikulášek tam byl často. Zvlášť když si zlomil nohu a už byl po osmašedesátým odepsanej. Nevím už, co provedl, ale tehdy jsme každej něco provedli. On v sobě obyčejně nějaký deci měl, ale to se mu nikdy nic nestalo. A šel střízlivej, stoupl na pecku a zlomil si nohu. Napsal do svazu spisovatelů, který už od něj dával ruce pryč, že by potřeboval v jejich sídle nějakou dobu pobejt, než se uzdraví. Napsal jim ‚snad mě nekopnete’ – no a kopli ho.

Ale Kainar se stal zrovna v té době předsedou přípravného výboru Svazu československých spisovatelů.
On to moc nechtěl, ale nic jinýho mu nezbejvalo. On byl pořád mimo, hodně býval v Bechyni, tam bylo zase muzikantský sídlo. Býval tam se svojí druhou ženou, tu první nechal tady v Brně. Ona měla něco dohromady s pimprlatama, tak ji vyslali do Vietnamu, kde ta loutkařská tradice je významná, a když se vrátila, tak už byl Kainar odstěhovanej.

Prý jste chodili z vinárny zpátka do rozhlasu a pouštěli si desky.
No jo, tehdy se nebránilo, aby člověk trošku popil. Chodili jsme tam spíš s Mikuláškem, Skácelem, taková ta rozhlasová partyja. Chodili jsme na Solniční, tam byla (a stále je – pozn. red.) bulharská restaurace a naproti dobrá vinárna. A vždycky jsme si řekli, že si ještě zajdem do rozhlasu a něco si pustíme. Naše hity byly Věruju z Glagolské mše a ta, co natáčela s Ellingtonem... Mahalia Jackson. To bylo taky takový Věruju, který jsem si nechal od Tondy Přidala přebásnit, nazpíval jsem ho s cimbálem Jury Petrů a rozesílal jako PF. Já jsem nějaké takové péefko z mého života a oblastí kolem udělal skoro každý rok.

Vy jste ale sám hrál na cimbál.
To je kuriózní, jak jsem k tomu přišel. Já jsem odchovaný ve Strážnici a narozený v Kyjově, ale odtam byl můj otec převelenej do nové hospodářské školy ve Strážnici jako ředitel. O folkloru a vůbec o muzice jsem tenkrát vůbec ještě neměl ani šajnu. Ani potom, když jsme byli ve Slavkově. Až když jsem přišel do Brna – to byla nějaká sexta, septima – tak tam jsem najednou zahořel pro hudbu. To už tady byl Hitler. Našel jsem si učitelku klavíru, ta se odstěhovala a převelela mě ke své vlastní učitelce, a to byla žákyně Janáčka. Začal jsem taky chodit na koncerty na Stadion, kde byl hlavní sál. A jednou jdu a slyším bujaré veselení v hospodě. A byl tam Slovácký krúžek a seděl tam můj budoucí učitel za cimbálem, který neměl nohy. Místo nich byly čtyři židle a čtyři půllitry, aby to bylo akorát. V tom krúžku už jsem zůstal a po válce jsem hrál v souboru, kterému se říkalo Úlehlovci. Vladimír Úlehla zemřel hned po válce – ještě dopsal Živou píseň – a vedení souboru převzala jeho druhá žena Maryna. Pak jsem hrál v souboru Radost, patřil k tomu i ten Kainar a jejich přední komponista byl Ludvík Podéšť, ohromnej melodik. Nahodil na papír pár not a za čtrnáct dní to bylo na desce – Babičko, nauč mě charleston. No a dnes je ztracenej. Doba je jiná, myšlení je jiný.

Ono se to ale zase může někdy vynořit.
To se neztratí. Támhle za sebou mám tři portréty, Je tam Janáček, Bartók a ten třetí je Jan Novák, to byl takovej zbojník. Komponista jeden z nejlepších, ale on ten režim opravdu nemiloval. Byl dobře situovanej, protože dělal pro pražskej film. Pro Brněnský estrádní rozhlasový orchestr – říkalo se mu BERO – složil pět polek na česká přísloví. A do jedné vpašoval znělku tadadadadáda – víte, co to je? Polibte nám prdel. Někteří se smáli, někteří to ohlásili, a tak měl utrum v rozhlase. Pak nešel k volbám, byli s kasičkou až u něj doma, tak se vymluvil, že nemá čas a aby ho nerozptylovali z hudebních myšlenek. Tak ho vyloučili z brněnské odbočky Svazu skladatelů. V Praze se za něj ale postavili, takže to přežil až do osmašedesátýho, kdy už viděl, že to nepůjde, tak vzal rodinu a odstěhoval se. Umřel předčasně v Německu, ale nakonec ho vyzvedli a je pochovaný tady vedle Firkušnýho. Aspoň toho se dočkal, i když to už není ono.

Když se vrátím ke kavárně U šlechtičen – tam je i kaple, kde jste nahrál album Jaroslava Hutky Vandrovali hudci.
Ty jeho politický písničky se mě netýkaly, ale byl jsem jednou v Praze na jeho koncertě, najednou slyším, že zpívá lidový balady a že rozezpíval obecenstvo. To se běžně nedělo. Tak jsem ho pozval a udělali jsme mu tady koncert. To už byl Hutka sledovanej, brněnskej spisovatel Jindřich Uher napsal text na obal, ve kterém byla věta ‚Dejte nám pána, který málo platí, jen když nám dovolí svobodně zpívati’. Bylo nám jasný, že to tam nemůžeme dát, ale desku jsme vydali. Na koncertě byl i ředitel muzea, přišli i všelijací papaláši s červenýma knížkama a byl tam i náš vrchní dohled – my jsme mu říkali Fousáč, později se stal ředitelem v televizi. Říkal, že Hutku zná, samozřejmě z té špatné stránky.

Pomohl jste i Baladě pro banditu…
To byl hit Divadla Na provázku, jedna z jejich nejlepších věcích. Byli tam samí mladí, Donutil, Bittová… tak jsem to natočil a dal do vysílání. A volali mi z Prahy, že jim tu nahrávku mám poslat, tak jsem si říkal, že je s tím amen a všichni se smáli, že už jsem na odchodu. Ale poslechl si to Alois Indra (jedna z hlavních postav období normalizace) a tomu se to tak líbilo, že to nechal přetočit jako stereo. Ale ta první mono nahrávka byla stejně nejlepší, ještě ji mám. Tak takové jsou ty záležitosti kolem mě.

Kolem vás se toho točilo celkem dost – chodil jste za událostmi, nebo ony za vámi?
Já se beru za dobrýho redaktora. Jako cimbalista jsem nedělal nic velice kumštovního.

Natočil jste taky první desku Hradišťanu.
Hradišťan má svou historii, zatím poslední je v ní Jura Pavlica, kterej je rozevlátej, i když ta muzika hraje folklor výborně. Jeden jeho anglický kamrád sem jezdil na strážnické festivaly, podruhé se ženil a pozval si Hradišťan. Já jsem strávil po válce v Anglii dva roky u sestry. Ona tam odjela před válkou jako vychovatelka a hlavně tam měla svého partnera. Po válce jsme od nich dostali zprávu, že žijí a mají dvě děti. V Brně tehdy študoval režisér Evžen Sokolovský a založil experimentální divadlo. A Evžen u mě jednou zazvonil a říkal, že nemají s divadlem kde bydlet, takže se nastěhují ke mně. Jejich dramaturg si přivezl kufr knih z univerzitní knihovny – nevím, jestli je vrátil.

To už jste bydlel v tomto bytě?
Já jsem tu začal bydlet po pětačtyřicátým, tehdy to byla bouračka po náletu. Tři baráky tady patřily nějakému inženýru Černému a jeho tři syny jsem znal ze skauta. Potřebovali jsme klubovnu a oni říkali, že to není problém, jen musí někdo zajít na byťák. Já jsem zrovna neměl kde bydlet, tak jsem tam šel a šlo to hned, tenkrát tu moc lidí nebylo. Německá rodina, co tu bydlela, s tou jsem se nikdy nesetkal. A tak tu Evžen zkoušel s divadlem a já jsem si na jednu z těch hereček myslel. Ale líbila se i Evženovi, přiklonila se na jeho stranu, tak to je nejlepší odjet. Tak jsem jel k sestře do Anglie a dva roky tam studoval. Jak jsme se k tomu dostali? Tyhle zádrhele měl doktor Ludvík Kunz, ředitel etnografického muzea. Chodil po pódiu, vykládal, najednou se chytil za hlavu a povídá: ‚Teď jsem chtěl něco říct, ale už nevím co. Tak řeknu něco jinýho.‘

To můžeme klidně provozovat taky. Ale začali jsme tuhle fázi u Hradišťanu.
Jo tak. Jura Petrů starší, Slávek Volavý a Jaroslav Staněk, to bylo trio primášů, kteří něco znamenali, dělal jsem jim i cédéčko. Je na něm taky Vladimír Úlehla, který byl u zakládání Strážnických slavností a u druhých už nebyl na světě. Staněk jezdil s Hradišťanem po Evropě, ale neměli žádnou desku. Tak jsme to zkusili přes Panton a tam to šlo. On měl po osmašedesátým taky problémy, i když vlastně nic politického nedělali, a stálo je to existenci. Strana jim ani nechtěla půjčit kroje, aby se oblíkli. Měl krásnej pohřeb, pokud může být pohřeb krásnej. Můj kolega Jaroslav Jakubíček, dramaturg BROLNu v rozhlase, jel z toho pohřbu s jedním muzikantem z Velké nad Veličkou, Romem. Ten si pochvaloval kolik tam bylo víniska a chuťovek a že by takovej pohřeb měl být aspoň jednou za čtrnáct dní.

Poprvé jste pozval do rozhlasu i Hanu a Petra Ulrychovy.
Ty jsem našel… na to jsem ale byl jako redaktor v práci. Hudba, která měla trošku ozvuk západu, tehdy nebyla košer. Já jsem dělal rozhlasovou dramaturgii Gustavu Bromovi, ale viděl jsem, že tu kvete nějaká nová, rytmicky osvěžující muzika, tak jsem to zkusil. Měl jsem tehdy hodinový pořad v neděli ráno a muselo se to nějak naplnit. Plnit to jen tím oficiálním Brněnským estrádním rozhlasovým orchestrem nešlo. Natočil jsem s Ulrychovými něco v rozhlase a do toho nedělníčku jsem postupně dával tyhle mladý kapely. Už si ani nepamatuju, jak se jmenovaly. S těmi muzikanty se ještě potkávám, ale už jsou to taky starci. Když se v noci probudím, tak se dívám na dvojku, bývají tam nějaký historický záležitosti a taky ty lidi občas vidím.

Vy jste hrál na cimbál i s Břetislavem Bakalou.
Jak jste na to přišel? Brněnský symfonický orchestr začínal v rozhlase, to tady býval ještě syn toho houslisty… Kubelíka. Jednou zkoušel v rozhlasovým studiu, díval jsem se z balkónu do partitury i jemu do tváře, byl to krásný člověk. Jednou jsem byl ve Velké na Horňákách a vidím nastrojené muzikanty, tak jsem se jich ptal, kam jdou. Prý ‚nejaký Kubelich nás chce poslúchat’. Ale k tomu cimbálu a Bakalovi. Brněnskej skladatel Osvald Chlubna, on byl taky líznutej folklorem, napsal symfonickej verbuňk a byl v něm i cimbál. Byli jsme tu tři – Běhúnek byl ještě horší cimbalista než já a Antoš Frolka byl nedosažitelný. To bylo not, ale říkal jsem si, že něco zahraju a v symfoňáku se to ztratí. Zkoušíme, a najednou vidím, jak přišel Bakala – on to tenkrát neřídil – a nelenil se jít podívat, co tam má ten cimbál napsaný. Tak jsem to zblbl úplně, a on se jenom usmál a odešel.

Kromě klavíru tu máte nějaké lidové nástroje, třeba tamten dechový je odkud?
To je trombita z Rumunska. Já jsem měl kamaráda Švýcara, kterej byl v podstatě byznysmen, ale jezdil tady po východních zemích. Zjistil totiž, že je tu muzika, kterou na západě nemají. Prvně na to narazil v Rumunsku a vydával to ve Phillipsu. Až později si založil vlastní firmu, vydal toho spoustu. Teď před Vánocemi umřel v osmaosmdesáti letech při poslechu svých nahrávek Le Mystere des voix Bulgares (Tajemství bulharských hlasů). Přijel kdysi obchodně do Prahy, díval se po folklorních nahrávkách a já jsem tehdy s BROLNem natočil desku Na pěknú notečku s Leošem Janáčkem. Byl tam Dušan Holý, Luboš Holý, Jarmila Šuláková, sboreček, všichni byli mladí, mělo to šťávu. Chtěl se se mnou setkat a tak mi volala jeho sekretářka, ale to bylo na přelomu padesátých a šedesátých let, byli jsme skutečně za železnou oponou a nikdo sem nejezdil. Ředitel rozhlasu mi říkal, ať ho neberu do baráku, ať s ním jdu do hospody na oběd, kde na nás očka budou vidět. Moje žena ale ten den odešla nakoupit, zapomněla zavřít dveře a já jsem věšel záclony. Najednou za sebou slyším ‚Are you mister Nečas? I am Marcel Cellier, please to meet you.’ Tak jsem slezl se štaflí, vyhodit už jsem ho nemohl, když byl vevnitř. Chtěl slyšet i něco z rozhlasových archivů, tak jsem si říkal, že už mám stejně průser a vzal jsem ho i do rozhlasu. A večer jssme se jeli podívat do Tvrdonic na podlužáckej bál, byl nadšenej a pozval je do Švýcarska. Přátelství mezi Chanson de Lausanne a Břeclavanem pak trvalo celý věk. A my jsme se i přes všechny ty nesnáze pořád scházeli.

Vy ale pořád sledujete, co se kolem vás děje, vidím tady program Českých snů 2014. Když jsem vám gratuloval k narozeninám, tak jste preventivně odmítl přání dlouhého života, že už vás to nebaví. Mně se ale zdá, že vás toho baví ještě dost.
Člověk má žít tak dlouho, dokud má nějakou funkci, dokud něco dělá. V rozhlase už nejsem, protože už bych tam ani neměl co dělat. Myšlení je jiný, komunikace jsou jiný, slovník je jinej. Ale stejně, brněnský rozhlas teď slaví devadesáté narozeniny…

…takže jste o dva roky starší.
To jo. Ale chtěl jsem týden před koncertem BROLNu udělat posezení U šlechtičen s nahrávkami z rozhlasového archivu a ukázat pár těch nejlepších odrobinek. Končit to bude právě Marcelem Cellierem a mohli bychom si zahrát něco z toho, čím se loučil se životem.

Komentáře

Reagovat
  • Eva Sladka

    29. srpen 2014, 12:11
    Ahoj svagre! Jsem rada, ze se ti tak dobre dari. Treba se jeste nekdy uvidime. Pozdravuj sve deti, hlavne toho skoro cerstvyho padesatnika. /eva

Dále si přečtěte

České objevování fenoménu world music začalo v Brně. Jeho zvěstovatelem byl rozhlasový redaktor Jaromír Nečas, který se dnes dožívá dvaadevadesáti let. Blahopřejeme a připomínáme jeho sérii pořadů Barevný zpívající světvíce

Jitce Šuranské se podařil výborný sólový debut. Bylo by ale fantastické, kdyby dokázala na této hudební úrovni přejít k autorskému repertoáru.  více

Bezobratři se stylově otevírají, nicméně musím zdůraznit, že syrové folklorní inspirace na albu převažují. S nimi ostatně koresponduje i výběr písní  omezený především na prastarou dvojici témat „láska a smrt“.  více

Pokud člověk může o koncertě Fanfare Ciocărlia psát, neprožil ho správně. Tahle muzika má jediný úkol – vytancovat z hlavy všechny myšlenky.  více


O albu Folk Swings brněnského B-Side Bandu se na sociálních sítích živě diskutuje. Může si big band dovolit hrát „posvátné“ písně českého folku? A co když s ním tyto skladby zpívají přímo jejich autoři jako Jaromír Nohavica, Vlasta Redl nebo Slávek Janoušek? Jenže zatímco oni snad mohli do úprav mluvit, Karel Kryl, Zuzana Navarová nebo Wabi Ryvola úpravy svých písní už okomentovat nemohli… O tom, jak album vznikalo, proč zní Ryvolova Tereza jako kubánský tanec, proč Radek Pastrňák na albu zpívá neznámou píseň a nikoli Františka a proč je Podvod Honzy Nedvěda instrumentální, jsme hovořili s členy orchestru Petrem Kovaříkem a Pavlem Zlámalem. Právě oni totiž pro toto album vytvořili nové aranžmá známých i méně známých folkových písní.  více

Tiché lodi není kapela, ale projekt v Brně žijícího kytaristy a písničkáře Reného Müllera. Zatímco své předchozí album Časy vody (2015) nahrál ještě ve dvojici s Romanem Cipískem Cermanem, svým někdejším spoluhráčem z kapely Hynkovy zámky, na novince se Müller prezentuje úplně sám – jako autor hudby i textů, kytarista i zpěvák nebo – v jeho případě přesněji – vypravěč.  více

Brněnský písničkář s nejkratším vlastním jménem stál donedávna v čele bluesové kapely The Weathermakers. Vedl také efemerní trampské uskupení The Honzíci. To hlavní, čím přitahuje pozornost – vedle kytar a dalších nástrojů, které vyrábí pod značkou Red Bird – je však jeho sólová autorská tvorba. Po vyzrálém debutu Město (2018) se nyní přihlásil s novinkou Potom. V textech jde opět až na dřeň, své osobní problémy dokázal přetavit do nadčasových příběhů a mimořádných básnických obratů. A i když ve většině skladeb opustil bluesovou formu, svou esencí je nahrávka, na které se jako producent opět podílel Martin Kyšperský, bluesová až až.  více

Před nedávnem se v knihkupectvích objevila útlá kniha, na jejímž černobílém přebalu je fotografie hudebníka, redaktora, vydavatele a také jejího autora Jiřího Plocka. Poetický ale hlavně výstižný název Zápisky potulného lidopisce odkazuje nejen na jeho dráhu folklorního redaktora a muzikanta, ale přeneseně také poukazuje na jeho náturu.  více

Ten, koho na předchozím albu brněnské skupiny Budoár Staré dámy (Sůl, 2017) zaujala úvodní výrazná píseň se surrealistickým textem Z ježatých hor, může zajásat. Před třemi lety teprve počínající spolupráce se současným básníkem Luborem Kasalem nyní vyústila v celé album jeho zhudebněných textů. Písně na novince Kostřičky však spojuje ještě jeden charakteristický rukopis: produkce a aranžérský vklad multiinstrumentalisty Tomáše Vtípila.  více

Závěrečný koncert festivalu Janáček Brno 2020 sliboval velkolepé finále. Janáčkovo divadlo mělo hostit Bamberské symfoniky s jejich šéfdirigentem a brněnským rodákem Jakubem Hrůšou. Když se protivirová opatření rozjela naplno, zdálo se, že večer s díly Leoše Janáčka a Richarda Strausse bude muset být zrušen a konec festivalu vyšumí do ztracena. Bamberští symfonikové se však koncertu vzdát nechtěli, a tak společně s organizátory festivalu připravili živý stream nezměněného programu přímo z koncertní síně v Bamberku. V české premiéře zazněla Velká suita z opery Příhody lišky Bystroušky v dirigentově úpravě, druhou polovinou programu se stala Alpská symfonie Richarda Strausse.  více

Mezinárodní festival Janáček Brno 2020 včerejší maďarské představení opery Salome od Richarda Strausse promptně nahradil. Národní divadlo Brno namísto zrušeného hostování nabídlo koncertní program pod prostým názvem Orchestr Janáčkovy opery. Posluchači tak po dlouhé době mohli spatřit hráče, kteří za normálních okolností zůstávají skryti v orchestřišti. Kromě orchestru, který řídil dirigent Robert Kružík, vystoupili také houslista Josef Špaček a klavírista Miroslav Sekera. Program sestával příznačně pouze z děl Leoše Janáčka, a poněvadž původně plánovaná představení se již ve stále se zpřísňujícím karanténním prostředí nepodaří inscenovat, představoval večer na půdě Janáčkova divadla rozloučení s festivalem jako takovým. Posledním živým koncertem festivalu Janáček Brno 2020 je ještě dnešní vystoupení Filharmonie Brno v bazilice Nanebevzetí Panny Marie na Starém Brně.  více

Nedělní odpoledne se neslo ve znamení dalšího z koncertů festivalu Janáček Brno 2020. Prostor v Mozartově sále Reduty dostala hudba komorní v podání souboru Josef Suk Piano Quartet. Tento (rokem založení i věkovým složením) mladý ansámbl si pro návštěvu Brna přichystal skutečně krásný a rozmanitý program. S odpovídajícím nasazením jej také divákům představil.  více

Festival Janáček Brno 2020 patří mezi kulturní podniky, která současné i nastupující restrikce zasáhly nejvíce. Prestižní operní festival zažívá krušné časy. Než omezení zítra propuknou naplno, organizátorům se o víkendu ještě dvakrát podařilo uvést jednu z nejslavnějších oper Leoše Janáčka Její pastorkyňu. Festival původně plánovanou reprízu předsunul z pondělka na dnešek, aby se vyhnul vládním zákazům. Návštěvníci Janáčkova divadla si tak mohli užít operu, která stála u zrodu autorova celosvětového úspěchu, tentokrát v režii ředitele Národního divadla Brno Martina Glasera. Scénu navrhl Pavel Borák a kostýmy připravila Markéta Sládečková. V roli marnotratného a nestálého Števy vystoupil Richard Samek, jeho prchlivého nevlastního bratra a protivníka v lásce Lacu ztvárnil Peter Berger. Nešťastnou Jenůfu hrála a zpívala Pavla Vykopalová a její nevlastní matku, přísnou Kostelničku Karita Mattila. Představení řídil a nastudoval Marko Ivanović.  více

Hrubá hudba se ve svém krátkém, ani ne ročním životě stala fenoménem. Projekt Jiřího Hradila s jeho kapelou Lesní zvěř a Horňáckou muzikou Petra Mičky opěvují kritici, nutí však k přemýšlení i milovníky folkloru, obohacuje klubovou scénu a vyprodává sály. Nejinak se tomu stalo také předposlední zářijový večer v brněnském Kabinetu múz. A to i přes přísná hygienická opatření: povinnost sedět na židlích a dalších omezeních. Jednalo se již o druhý vyprodaný koncert této fúze ve stejném klubu. První se uskutečnil v únoru a byl zároveň křtem alba. Koncerty byly však velmi odlišné a je na nich dokonale vidět, jak se kvůli známým důvodům změnila situace.  více

Třetí (avšak první koncertní) večer sedmého ročníku festivalu Janáček Brno 2020 se odehrál na vysoké úrovni a přinesl kladné body festivalu v období jeho nynější nejisté budoucnosti. Nebyla to skutečnost překvapivá, jednalo se o koncert světově proslulého vídeňského sboru Arnold Schoenberg Chor, který na nesoutěžní přehlídku zavítal po čtyřech letech. Těžiště programu tkvělo ve tvorbě 20. století, přesáhl ovšem i do obou století sousedních.  více

Navzdory nepředvídatelnosti koronavirové situace byl v Janáčkově divadle v Brně včera zahájen festival Janáček Brno 2020. Slavnostní zahájení přehlídky obstarala premiéra opery Osud Leoše Janáčka v režii Roberta Carsena, jednoho z oceňovaných operních režisérů současnosti. Ostatně brněnské publikum mělo možnost se s jeho režijními vizemi Janáčkových oper seznámit již v minulosti; Carsenovo uchopení Věci Makropulos či Káti Kabanové patří k tomu nejlepšímu, co se na prknech Národního divadla v Brně za poslední léta objevilo. Inscenace Osudu na letošním ročníku Janáčkovského festivalu je nicméně ještě o něco výjimečnější neboť ji režisér vytvořil tentokrát přímo pro brněnskou operu. Kostýmy navrhla Annemarie Woods, scénu vytvořil Radu Boruzescu. V roli skladatele Živného se představili Philip Sheffield (starý Živný) a Enrico Casari (mladý Živný), jeho osudovou lásku Mílu Válkovou ztvárnila Alžběta Poláčková a její matku Natascha Petrinsky. Jako dr. Suda vystoupil Peter Račko, jako malíř Lhotský Jan Šťáva a Lukáš Bařák propůjčil svůj hlas postavě Konečného. Hudebního nastudování je dílem Marko Ivanoviće, který včerejší premiéru také řídil.  více

Doufejme, že nedělní koncert k patnáctiletému výročí velké muziky brněnského Dětského národopisného souboru Valášek, nebude poslední akcí, kterou měnící se vládní nařízení povolí. Pokud by tomu tak nedejbože bylo, jednalo by se o rozloučení důstojné.  více

Nově postavený kostel na brněnském sídlišti Lesná inspiroval flétnistku Martinu Komínkovou k vytvoření alba Resonance. Obal CD zdobí fotografie stropu chrámu, který hraje všemi barvami duhy. Podobně barevné je i samotné album, na kterém hudebnice používá několik různých typů fléten.  více

Do luxusního berlínského hotelu roku 1929 zavede diváky nový muzikálový titul Městského divadla Brno. Na zdejší Hudební scéně se včera odehrála česká premiéra už zjara připravovaného titulu Grand Hotel. Čeká vás pulsující příjemná retro podívaná, v níž se nešetří chytlavými swingujícími melodiemi ani emocemi všeho druhu.  více

Nejčtenější

Kritika

Závěrečný koncert festivalu Janáček Brno 2020 sliboval velkolepé finále. Janáčkovo divadlo mělo hostit Bamberské symfoniky s jejich šéfdirigentem a brněnským rodákem Jakubem Hrůšou. Když se protivirová opatření rozjela naplno, zdálo se, že večer s díly Leoše Janáčka a Richarda Strausse bude muset být zrušen a konec festivalu vyšumí do ztracena. Bamberští symfonikové se však koncertu vzdát nechtěli, a tak společně s organizátory festivalu připravili živý stream nezměněného programu přímo z koncertní síně v Bamberku. V české premiéře zazněla Velká suita z opery Příhody lišky Bystroušky v dirigentově úpravě, druhou polovinou programu se stala Alpská symfonie Richarda Strausse.  více