Jaromír Nečas: Člověk má žít tak dlouho, dokud má nějakou funkci

Jaromír Nečas: Člověk má žít tak dlouho, dokud má nějakou funkci

Sešli jsme se v bytě, kde Jaromír Nečas bydlí od roku 1946. Hudební redaktor a režisér, folklorista, pedagog a publicista, který jen tak mimochodem objevil world music, nedávno oslavil devadesáté druhé narozeniny. V šesti letech skončil v nemocnici v Uherském Hradišti se zánětem kostní dřeně a vypadalo to s ním tak zle, že dostal i poslední pomazání. Na postelích okolo leželi pytlák ze Znorov a vinař z Petrova. Podávali si přes nemocného kluka skleničky s vínem a občas mu taky nějakou dali. To ho prý zachránilo, ostatně láhev pracovního tramínu byla přítomna i našemu rozhovoru. Vlastně to ani není rozhovor, spíš vyprávění nebo sled asociací, které jen občas trošku postrčím dopředu. Kolem nás klavír, pár lidových nástrojů a spousta hudby i knih.

Chodíte pořád na koncerty na JAMU, často vás tam vídám...
Na JAMU je to takové sdílné, jsou to mladí a výborní muzikanti z celého světa. Já jsem v podstatě folklorista a zpívání mám kolem sebe dost, takže na zpěváky moc nechodím, i když třeba dobrý bulharský sbor samozřejmě neodmítnu. Taky už je mi dvaadevadesát a tolik toho nestihnu, ale vždyť já to mám tady všechno kolem sebe.

Ale když se dívám okolo, tak to nejsou zdaleka jen folklorní věci.
Ne, to je všecko, tohle je jenom poezie, hodně z devadesátek… tedy z devatenáctého století, Sova a tihle pánové. Teď jsem slyšel v televizi, že zase přicházejí do módy desky.

Ano, hodně kapel vydává vinyly místo cédéček.
Však ty cédéčka taky nejsou navěky, odcházejí. Mám tady takový pracovní víno, tramín z Kobylí, to bych vám mohl nabídnout. A ještě můj nejmladší syn Radek přivezl z Luhačovic místní vodu Aloisku.

Když jste narazil na tu poezii, vy jste se přátelil s Kainarem, Skácelem, Mikuláškem nebo Antonínem Přidalem.
Přidal je můj velkej kamarád, toho mám téměř zkompletovanýho. S Mikuláškem jsme se nejvíc potkávali U šlechtičen, jak je Etnografické muzeum. Ještě za komunistů tam bývala kavárna, kde se scházeli muzikanti, literáti a Mikulášek tam byl často. Zvlášť když si zlomil nohu a už byl po osmašedesátým odepsanej. Nevím už, co provedl, ale tehdy jsme každej něco provedli. On v sobě obyčejně nějaký deci měl, ale to se mu nikdy nic nestalo. A šel střízlivej, stoupl na pecku a zlomil si nohu. Napsal do svazu spisovatelů, který už od něj dával ruce pryč, že by potřeboval v jejich sídle nějakou dobu pobejt, než se uzdraví. Napsal jim ‚snad mě nekopnete’ – no a kopli ho.

Ale Kainar se stal zrovna v té době předsedou přípravného výboru Svazu československých spisovatelů.
On to moc nechtěl, ale nic jinýho mu nezbejvalo. On byl pořád mimo, hodně býval v Bechyni, tam bylo zase muzikantský sídlo. Býval tam se svojí druhou ženou, tu první nechal tady v Brně. Ona měla něco dohromady s pimprlatama, tak ji vyslali do Vietnamu, kde ta loutkařská tradice je významná, a když se vrátila, tak už byl Kainar odstěhovanej.

Prý jste chodili z vinárny zpátka do rozhlasu a pouštěli si desky.
No jo, tehdy se nebránilo, aby člověk trošku popil. Chodili jsme tam spíš s Mikuláškem, Skácelem, taková ta rozhlasová partyja. Chodili jsme na Solniční, tam byla (a stále je – pozn. red.) bulharská restaurace a naproti dobrá vinárna. A vždycky jsme si řekli, že si ještě zajdem do rozhlasu a něco si pustíme. Naše hity byly Věruju z Glagolské mše a ta, co natáčela s Ellingtonem... Mahalia Jackson. To bylo taky takový Věruju, který jsem si nechal od Tondy Přidala přebásnit, nazpíval jsem ho s cimbálem Jury Petrů a rozesílal jako PF. Já jsem nějaké takové péefko z mého života a oblastí kolem udělal skoro každý rok.

Vy jste ale sám hrál na cimbál.
To je kuriózní, jak jsem k tomu přišel. Já jsem odchovaný ve Strážnici a narozený v Kyjově, ale odtam byl můj otec převelenej do nové hospodářské školy ve Strážnici jako ředitel. O folkloru a vůbec o muzice jsem tenkrát vůbec ještě neměl ani šajnu. Ani potom, když jsme byli ve Slavkově. Až když jsem přišel do Brna – to byla nějaká sexta, septima – tak tam jsem najednou zahořel pro hudbu. To už tady byl Hitler. Našel jsem si učitelku klavíru, ta se odstěhovala a převelela mě ke své vlastní učitelce, a to byla žákyně Janáčka. Začal jsem taky chodit na koncerty na Stadion, kde byl hlavní sál. A jednou jdu a slyším bujaré veselení v hospodě. A byl tam Slovácký krúžek a seděl tam můj budoucí učitel za cimbálem, který neměl nohy. Místo nich byly čtyři židle a čtyři půllitry, aby to bylo akorát. V tom krúžku už jsem zůstal a po válce jsem hrál v souboru, kterému se říkalo Úlehlovci. Vladimír Úlehla zemřel hned po válce – ještě dopsal Živou píseň – a vedení souboru převzala jeho druhá žena Maryna. Pak jsem hrál v souboru Radost, patřil k tomu i ten Kainar a jejich přední komponista byl Ludvík Podéšť, ohromnej melodik. Nahodil na papír pár not a za čtrnáct dní to bylo na desce – Babičko, nauč mě charleston. No a dnes je ztracenej. Doba je jiná, myšlení je jiný.

Ono se to ale zase může někdy vynořit.
To se neztratí. Támhle za sebou mám tři portréty, Je tam Janáček, Bartók a ten třetí je Jan Novák, to byl takovej zbojník. Komponista jeden z nejlepších, ale on ten režim opravdu nemiloval. Byl dobře situovanej, protože dělal pro pražskej film. Pro Brněnský estrádní rozhlasový orchestr – říkalo se mu BERO – složil pět polek na česká přísloví. A do jedné vpašoval znělku tadadadadáda – víte, co to je? Polibte nám prdel. Někteří se smáli, někteří to ohlásili, a tak měl utrum v rozhlase. Pak nešel k volbám, byli s kasičkou až u něj doma, tak se vymluvil, že nemá čas a aby ho nerozptylovali z hudebních myšlenek. Tak ho vyloučili z brněnské odbočky Svazu skladatelů. V Praze se za něj ale postavili, takže to přežil až do osmašedesátýho, kdy už viděl, že to nepůjde, tak vzal rodinu a odstěhoval se. Umřel předčasně v Německu, ale nakonec ho vyzvedli a je pochovaný tady vedle Firkušnýho. Aspoň toho se dočkal, i když to už není ono.

Když se vrátím ke kavárně U šlechtičen – tam je i kaple, kde jste nahrál album Jaroslava Hutky Vandrovali hudci.
Ty jeho politický písničky se mě netýkaly, ale byl jsem jednou v Praze na jeho koncertě, najednou slyším, že zpívá lidový balady a že rozezpíval obecenstvo. To se běžně nedělo. Tak jsem ho pozval a udělali jsme mu tady koncert. To už byl Hutka sledovanej, brněnskej spisovatel Jindřich Uher napsal text na obal, ve kterém byla věta ‚Dejte nám pána, který málo platí, jen když nám dovolí svobodně zpívati’. Bylo nám jasný, že to tam nemůžeme dát, ale desku jsme vydali. Na koncertě byl i ředitel muzea, přišli i všelijací papaláši s červenýma knížkama a byl tam i náš vrchní dohled – my jsme mu říkali Fousáč, později se stal ředitelem v televizi. Říkal, že Hutku zná, samozřejmě z té špatné stránky.

Pomohl jste i Baladě pro banditu…
To byl hit Divadla Na provázku, jedna z jejich nejlepších věcích. Byli tam samí mladí, Donutil, Bittová… tak jsem to natočil a dal do vysílání. A volali mi z Prahy, že jim tu nahrávku mám poslat, tak jsem si říkal, že je s tím amen a všichni se smáli, že už jsem na odchodu. Ale poslechl si to Alois Indra (jedna z hlavních postav období normalizace) a tomu se to tak líbilo, že to nechal přetočit jako stereo. Ale ta první mono nahrávka byla stejně nejlepší, ještě ji mám. Tak takové jsou ty záležitosti kolem mě.

Kolem vás se toho točilo celkem dost – chodil jste za událostmi, nebo ony za vámi?
Já se beru za dobrýho redaktora. Jako cimbalista jsem nedělal nic velice kumštovního.

Natočil jste taky první desku Hradišťanu.
Hradišťan má svou historii, zatím poslední je v ní Jura Pavlica, kterej je rozevlátej, i když ta muzika hraje folklor výborně. Jeden jeho anglický kamrád sem jezdil na strážnické festivaly, podruhé se ženil a pozval si Hradišťan. Já jsem strávil po válce v Anglii dva roky u sestry. Ona tam odjela před válkou jako vychovatelka a hlavně tam měla svého partnera. Po válce jsme od nich dostali zprávu, že žijí a mají dvě děti. V Brně tehdy študoval režisér Evžen Sokolovský a založil experimentální divadlo. A Evžen u mě jednou zazvonil a říkal, že nemají s divadlem kde bydlet, takže se nastěhují ke mně. Jejich dramaturg si přivezl kufr knih z univerzitní knihovny – nevím, jestli je vrátil.

To už jste bydlel v tomto bytě?
Já jsem tu začal bydlet po pětačtyřicátým, tehdy to byla bouračka po náletu. Tři baráky tady patřily nějakému inženýru Černému a jeho tři syny jsem znal ze skauta. Potřebovali jsme klubovnu a oni říkali, že to není problém, jen musí někdo zajít na byťák. Já jsem zrovna neměl kde bydlet, tak jsem tam šel a šlo to hned, tenkrát tu moc lidí nebylo. Německá rodina, co tu bydlela, s tou jsem se nikdy nesetkal. A tak tu Evžen zkoušel s divadlem a já jsem si na jednu z těch hereček myslel. Ale líbila se i Evženovi, přiklonila se na jeho stranu, tak to je nejlepší odjet. Tak jsem jel k sestře do Anglie a dva roky tam studoval. Jak jsme se k tomu dostali? Tyhle zádrhele měl doktor Ludvík Kunz, ředitel etnografického muzea. Chodil po pódiu, vykládal, najednou se chytil za hlavu a povídá: ‚Teď jsem chtěl něco říct, ale už nevím co. Tak řeknu něco jinýho.‘

To můžeme klidně provozovat taky. Ale začali jsme tuhle fázi u Hradišťanu.
Jo tak. Jura Petrů starší, Slávek Volavý a Jaroslav Staněk, to bylo trio primášů, kteří něco znamenali, dělal jsem jim i cédéčko. Je na něm taky Vladimír Úlehla, který byl u zakládání Strážnických slavností a u druhých už nebyl na světě. Staněk jezdil s Hradišťanem po Evropě, ale neměli žádnou desku. Tak jsme to zkusili přes Panton a tam to šlo. On měl po osmašedesátým taky problémy, i když vlastně nic politického nedělali, a stálo je to existenci. Strana jim ani nechtěla půjčit kroje, aby se oblíkli. Měl krásnej pohřeb, pokud může být pohřeb krásnej. Můj kolega Jaroslav Jakubíček, dramaturg BROLNu v rozhlase, jel z toho pohřbu s jedním muzikantem z Velké nad Veličkou, Romem. Ten si pochvaloval kolik tam bylo víniska a chuťovek a že by takovej pohřeb měl být aspoň jednou za čtrnáct dní.

Poprvé jste pozval do rozhlasu i Hanu a Petra Ulrychovy.
Ty jsem našel… na to jsem ale byl jako redaktor v práci. Hudba, která měla trošku ozvuk západu, tehdy nebyla košer. Já jsem dělal rozhlasovou dramaturgii Gustavu Bromovi, ale viděl jsem, že tu kvete nějaká nová, rytmicky osvěžující muzika, tak jsem to zkusil. Měl jsem tehdy hodinový pořad v neděli ráno a muselo se to nějak naplnit. Plnit to jen tím oficiálním Brněnským estrádním rozhlasovým orchestrem nešlo. Natočil jsem s Ulrychovými něco v rozhlase a do toho nedělníčku jsem postupně dával tyhle mladý kapely. Už si ani nepamatuju, jak se jmenovaly. S těmi muzikanty se ještě potkávám, ale už jsou to taky starci. Když se v noci probudím, tak se dívám na dvojku, bývají tam nějaký historický záležitosti a taky ty lidi občas vidím.

Vy jste hrál na cimbál i s Břetislavem Bakalou.
Jak jste na to přišel? Brněnský symfonický orchestr začínal v rozhlase, to tady býval ještě syn toho houslisty… Kubelíka. Jednou zkoušel v rozhlasovým studiu, díval jsem se z balkónu do partitury i jemu do tváře, byl to krásný člověk. Jednou jsem byl ve Velké na Horňákách a vidím nastrojené muzikanty, tak jsem se jich ptal, kam jdou. Prý ‚nejaký Kubelich nás chce poslúchat’. Ale k tomu cimbálu a Bakalovi. Brněnskej skladatel Osvald Chlubna, on byl taky líznutej folklorem, napsal symfonickej verbuňk a byl v něm i cimbál. Byli jsme tu tři – Běhúnek byl ještě horší cimbalista než já a Antoš Frolka byl nedosažitelný. To bylo not, ale říkal jsem si, že něco zahraju a v symfoňáku se to ztratí. Zkoušíme, a najednou vidím, jak přišel Bakala – on to tenkrát neřídil – a nelenil se jít podívat, co tam má ten cimbál napsaný. Tak jsem to zblbl úplně, a on se jenom usmál a odešel.

Kromě klavíru tu máte nějaké lidové nástroje, třeba tamten dechový je odkud?
To je trombita z Rumunska. Já jsem měl kamaráda Švýcara, kterej byl v podstatě byznysmen, ale jezdil tady po východních zemích. Zjistil totiž, že je tu muzika, kterou na západě nemají. Prvně na to narazil v Rumunsku a vydával to ve Phillipsu. Až později si založil vlastní firmu, vydal toho spoustu. Teď před Vánocemi umřel v osmaosmdesáti letech při poslechu svých nahrávek Le Mystere des voix Bulgares (Tajemství bulharských hlasů). Přijel kdysi obchodně do Prahy, díval se po folklorních nahrávkách a já jsem tehdy s BROLNem natočil desku Na pěknú notečku s Leošem Janáčkem. Byl tam Dušan Holý, Luboš Holý, Jarmila Šuláková, sboreček, všichni byli mladí, mělo to šťávu. Chtěl se se mnou setkat a tak mi volala jeho sekretářka, ale to bylo na přelomu padesátých a šedesátých let, byli jsme skutečně za železnou oponou a nikdo sem nejezdil. Ředitel rozhlasu mi říkal, ať ho neberu do baráku, ať s ním jdu do hospody na oběd, kde na nás očka budou vidět. Moje žena ale ten den odešla nakoupit, zapomněla zavřít dveře a já jsem věšel záclony. Najednou za sebou slyším ‚Are you mister Nečas? I am Marcel Cellier, please to meet you.’ Tak jsem slezl se štaflí, vyhodit už jsem ho nemohl, když byl vevnitř. Chtěl slyšet i něco z rozhlasových archivů, tak jsem si říkal, že už mám stejně průser a vzal jsem ho i do rozhlasu. A večer jssme se jeli podívat do Tvrdonic na podlužáckej bál, byl nadšenej a pozval je do Švýcarska. Přátelství mezi Chanson de Lausanne a Břeclavanem pak trvalo celý věk. A my jsme se i přes všechny ty nesnáze pořád scházeli.

Vy ale pořád sledujete, co se kolem vás děje, vidím tady program Českých snů 2014. Když jsem vám gratuloval k narozeninám, tak jste preventivně odmítl přání dlouhého života, že už vás to nebaví. Mně se ale zdá, že vás toho baví ještě dost.
Člověk má žít tak dlouho, dokud má nějakou funkci, dokud něco dělá. V rozhlase už nejsem, protože už bych tam ani neměl co dělat. Myšlení je jiný, komunikace jsou jiný, slovník je jinej. Ale stejně, brněnský rozhlas teď slaví devadesáté narozeniny…

…takže jste o dva roky starší.
To jo. Ale chtěl jsem týden před koncertem BROLNu udělat posezení U šlechtičen s nahrávkami z rozhlasového archivu a ukázat pár těch nejlepších odrobinek. Končit to bude právě Marcelem Cellierem a mohli bychom si zahrát něco z toho, čím se loučil se životem.

Komentáře

Reagovat
  • Eva Sladka

    29. srpen 2014, 12:11
    Ahoj svagre! Jsem rada, ze se ti tak dobre dari. Treba se jeste nekdy uvidime. Pozdravuj sve deti, hlavne toho skoro cerstvyho padesatnika. /eva

Dále si přečtěte

České objevování fenoménu world music začalo v Brně. Jeho zvěstovatelem byl rozhlasový redaktor Jaromír Nečas, který se dnes dožívá dvaadevadesáti let. Blahopřejeme a připomínáme jeho sérii pořadů Barevný zpívající světvíce

Jitce Šuranské se podařil výborný sólový debut. Bylo by ale fantastické, kdyby dokázala na této hudební úrovni přejít k autorskému repertoáru.  více

Bezobratři se stylově otevírají, nicméně musím zdůraznit, že syrové folklorní inspirace na albu převažují. S nimi ostatně koresponduje i výběr písní  omezený především na prastarou dvojici témat „láska a smrt“.  více

Pokud člověk může o koncertě Fanfare Ciocărlia psát, neprožil ho správně. Tahle muzika má jediný úkol – vytancovat z hlavy všechny myšlenky.  více


V pátek 14. února se v brněnském Sono centru odehrál žánrově pestrý festival, který byl současně oslavou tří dekád činnosti tří vydavatelských větví, které si spojujeme s původním jednoduchým názvem Indies Records. V průběhu let se vydavatelství Indies Records rozdělilo na tři subjekty se třemi svébytnými edičními katalogy – Indies MG, Indies Scope a Indies Happy Trails, za nimiž stojí vydavatelské osobnosti Miloš Gruber, Milan Páleš a Jaromír Kratochvíl.  více

Evolet je umělecké jméno v Brně usazené slovenské písničkářky a vystudované psycholožky Evy Jurčákové. Její první veřejnou hudební aktivitou bylo trio Soundno, na které později navázala několika fázemi projektu, který si už říkal také Evolet. Bylo to nejprve duo s kytaristou Jurajem Serišem, poté krátce větší spíše příležitostné uskupení s výrazným ženským prvkem (vedle Evy v ní zpívaly Hana Voříšková a Hana Fatamorgana), až nakonec vznikla plnohodnotná kapela, v níž autorku písní doprovázejí tři zkušení brněnští hráči: Martin Kyšperský (zde především baskytara plus další nástroje), Antonín Koutný (kytara) a Jakub Kočička (bicí).  více

Osudová komedie, třetí díl hudební trilogie či fantasy muzikál. Těmito přívlastky vymezují inscenátoři nový autorský kus Ráj z dílny dvojice Zdenek Merta a Stanislav Moša. Jejich už deváté společné dílo na poli hudebního divadla mělo včera premiéru na velké scéně Městského divadla Brno. Výsledek budí rozpaky.  více

Pro operní soubor Národního divadla Brno vzniklo autorské dílo režiséra, libretisty a scénografa Davida Radoka a skladatele, ale i šéfdirigenta operního souboru Marka Ivanoviće. Včera premiérovaná opera Monument vypráví příběh sochaře Otakara Švece (1892–1955), jehož návrh se stal v roce 1955 předobrazem Stalinova pomníku na Letné. V titulních rolích se v Janáčkově divadle uvedli: Stanislav Sem (Sochař), Markéta Cukrová (Manželka), Roman Hoza (Kolega) a Ondřej Koplík (Ministr kultury). Sólové party doplňovaly operní sbor, Český akademický sbor a Dětský sbor Brno. Orchestr Janáčkovy opery řídil autor hudby Marko Ivanović.  více

Hudební vydavatelství Indies oslaví na den přesně 14. února 2020 v brněnském Sono Centru úctyhodných třicet let od svého založení. Na dvou pódiích zahraje tucet kapel a na programu je i několik opravdu unikátních koncertů. Na vše, co tomuto jedinečnému podniku v podobě firmy i slavnostního večera předcházelo, vzpomíná zakladatel Indies Milan Páleš.  více

Violoncellista Josef Klíč, koncertní mistr Janáčkova divadla v Brně, má vedle klasické hudby blízko také k undergroundu, spolupracuje s básníky a napsal několik zásadních skladeb na pomezí soudobé a alternativní hudby. Jeho nové sólové album Josef Klíč & His One Man Cello Squad obsahuje písně beze slov, což je, jak Klíč podotkl v loňském rozhovoru pro náš server, forma, „která existovala už v době renesance“. A vysvětluje: „Píseň beze slov je skladba, do které si můžeš dosadit text. Má nějakou melodii a ty si na ni dokážeš text sám pro sebe zazpívat. Musí to tedy být skladba s nosnou melodií.“  více

Další den po mocném zážitku z provedení Requiem arménského skladatele Tigrana Mansurjana jsem měl možnost potkat i jejího stvořitele. Křehká, jemná a upřímná hudba mně tak předznamenávala jejího autora, se kterým jsem strávil několik vzácných chvil v ředitelském salónku brněnského Besedního domu ve velmi přátelském rozhovoru.  více

Vydá-li kapela nové album po deseti letech a nazve je Dej si čas, zavání to sympatickou sebeironií. Jenže co je to deset let proti prodlevám u jiných kapel, jejich fanoušci na novinku čekali osmnáct (AG Flek) nebo dokonce třicet let (Progres 2). U Mošen to prý bylo navíc tak, že nové album začalo vznikat už před pár lety, ale skupina na ně chtěla zařadit některé úplně nové písně, které potřeboval docvičit a docizelovat.  více

Ten večer byl nejen slavnostní, mimořádně obsazený, ale zejména v mnoha optikách hodnotný, přínosný i významný. Nablýskané baletní gala souboru Národního divadla Brno včera v Janáčkově divadle totiž ukázalo mnoho důležitých věcí. Jednak se galakoncert odkázal k úctyhodnému stému výročí baletního souboru v Brně, dále představil město jako respektované ohnisko tanečního umění, kam neváhají přijet největší hvězdy současnosti. A  konečně: v této prvoligové konkurenci obstál i domácí soubor, který se poměřil s evropskou špičkou. Připočtěte k tomu ještě opravdu bouřící nabitý sál Janáčkovy opery čili přes tisícovku spokojených diváků a výše avizované umělecké zisky jsou završené.  více

Stylově rozkročený je abonentský cyklus Filharmonie doma II „Klasicky i moderně“ už v názvu a dramaturgický plán staví na uvádění hudby starších období do souvislostí s hudbou (post)moderní. Po zahajovacím koncertu abonmá, na kterém si posluchači mohli vychutnat díla Antonína Dvořáka a Laurie Anderson vedle sebe, na koncertech 23. a 24. ledna pořadatelé postavili skladby vzdálené bezmála tři století. První polovina večera patřila kantátám Liebster Jesu, mein Verlangen a Also hat Gott die Welt geliebt Johanna Sebastiana Bacha, ta druhá pak Requiem nejvýznamnějšího současného arménského skladatele Tigrana Mansurjana, který byl provedení přítomen. Ve všech skladbách vystoupili sopranistka Anja Petersen a barytonista Andrew Redmond, kteří stanuli také u premiéry Mansurjanova díla v roce 2011, a sbor Czech Ensemble Baroque Choir pod vedením Terezy Válkové. Koncert řídil Alexander Liebreich, na jehož objednávku bylo pro Mnichovský komorní orchestr a berlínský sbor RIAS toto Requiem zkomponováno. Společně s Anjou Petersen a Andrewem Redmondem nahrál Alexander Liebreich v minulém roce Requiem pro ECM Records. Výsledný nosič byl nominován nejen na cenu Grammy, ale obdržel také prestižní International Classical Music Award.  více

Jurovi Hradilovi se před několika lety stal zázrak. Tento vyznavač elektronické nu jazzové alternativy přijel do zvlněné karpatské krajiny kamsi na pomezí Moravy a Slovenska a uslyšel píseň, jednu, dvě, stovky. Nebyla to rozostřená ozvěna starých časů, ale jasný tón horňácké písničky.  více

Třetí koncert abonentního cyklu Filharmonie Brno Doma I nazvaný Z Nové Říše do světa včera představil v Besedním domě tvorbu autorů, které pojí společný původ v Nové Říši i skutečnost, že jsou jejich díla v koncertních sálech dosud uváděna velmi zřídka. Jako klíčový bod vzácného programu se měl podle původního plánu představit koncertní mistr České filharmonie Jiří Vodička – role sólového houslisty a hráčského středobodu večera se však po ohlášení Vodičkovy indispozice s předstihem pouhých dvou dní ujal houslový virtuos Milan Paľa. Skladby novoříšských rodáků Jana Nováka a Antonína a Pavla Vranických řídil stálý dirigent Janáčkovy opery Robert Kružík.  více

Původně mělo jít o třetí část projektu YM, v jehož rámci jednotliví členové skupiny Květy natáčejí sólové desky různých žánrů a kolegové z kapely je doprovázejí. Po Lorenzových hoších Martina Kyšperského ve stylu country a po elektronickém Japonci Aleše Pilgra vyšlo žánrově těžko zařaditelné Solárium Ondřeje Kyase. Jako sólová deska, s epizodní účastí Aleše Pilgra a bez hráčského vkladu Martina Kyšperského.  více

Malý hudební klub Ponava V Brně je již několik let znám svou velmi kvalitní hudební produkcí. Místy se v jeho rozmanitém programu objevují také folklorní projekty. Ve čtvrtek zde vystoupilo duo známého multiinstrumentalisty Mariana Friedla a lašské zpěvačky Sabriny Pasičnyk.  více

Zatímco brněnskému jazzovému publiku je trumpetista Jiří Kotača znám především jako kapelník progresivního big bandu Cotatcha Orchestra, na svém prvním CD se představuje s jinou formací. Švédského kytaristu Alfa Carlssona poznal při studiích v Nizozemsku, znovu se potkali a kapelu založili při Alfově turistické cestě do Česka. Na společný výlet za hudbou pak pozvali dva velmi talentované slovenské hráče, bubeníka Kristiána Kuruce a kontrabasistu Petera Kormana, který je ostatně členem Kotačova big bandu. Mezinárodní formace hraje Kotačovy i Carlssonovy autorské skladby a inspiruje se více či méně také moravským, slovenským a především skandinávským folklorem. Album dostalo název Journeys, protože kolem cest – za hudbou, za poznáním i do nitra duší – se život nejen této kapely točí především.  více

Nejčtenější

Kritika

Osudová komedie, třetí díl hudební trilogie či fantasy muzikál. Těmito přívlastky vymezují inscenátoři nový autorský kus Ráj z dílny dvojice Zdenek Merta a Stanislav Moša. Jejich už deváté společné dílo na poli hudebního divadla mělo včera premiéru na velké scéně Městského divadla Brno. Výsledek budí rozpaky.  více