Jiří Kotača: Mám rád, když mě skladba vcucne do sebe

25. březen 2020, 10:00

Jiří Kotača: Mám rád, když mě skladba vcucne do sebe

Trumpetista Jiří Kotača stojí v čele mladého, ale velmi zajímavého a zdravě ambiciózního big bandu Cotatcha Orchestra. Zatímco brněnský orchestr na své první album teprve čeká, nedávno Kotača vydal CD se svým komornějším tělesem, s mezinárodním Alf Carlsson/Jiří Kotača Quartetem. Album se jmenuje Journeys.

Váš Alf Carlsson/Jiří Kotača Quartet má vlastně dva kapelníky. Můžete kolegu Alfa představit?

Alf je kytarista, který pochází ze švédského Stockholmu. Potkal jsem se s ním před několika lety na studiích v holandském Rotterdamu, kde jsme měli společné předměty a stýkali jsme se i mimo školu… Rotterdam jsme po půl roce oba ve stejný čas opustili a znovu jsme se později potkali v Česku. Alf přijel na výlet, protože u nás nikdy předtím nebyl. A z výletu, nebo spíš místo něj, bylo kratší koncertní turné a následně potom také vznikla regulérní kapela.

V ní vedle vás dvou hrají dva slovenští hráči…

Ano, na basu hraje slovenský kontrabasista žijící v Brně Peter Korman a na bicí Kristián Kuruc, které také žije v Brně. SPeterem jsme spolužáci z JAMU. Znali jsme se dlouho, hráli jsme spolu ve škole a měli jsme spolu ještě jednu kapelu. Kristián také studoval na JAMU, byl o ročník níž, ale v jeden čas tam byl vlastně jediným bubeníkem.

Toto kvarteto není vaším jediným projektem, sám jako možná ještě důležitější vnímám Cotatcha Orchestra. Proč jste tedy první album natočil právě s Alfem Carlssonem?

To je dobrá otázka. Tak jako kapela vznikla vlastně náhodou, byla náhoda, že jsem jako první vydal kvartetové album. Tak to prostě přišlo. Kvartet jsme založili před třemi roky a odehráli jsme s ním už řádově vyšší desítky koncertů. Říkali jsme si tedy, že bychom mohli natočit album. Nahráli jsme je loni v červenci a vyšlo v listopadu, šlo to tedy velmi rychle. Materiálu jsme měli dost a poměrně dost jsme jej na koncertech obehráli. Také to není náš první repertoár. Ze skladeb, které jsme prezentovali na prvních dvou šňůrách, je tam možná jedna. Repertoár se tedy dost obměnil, a také proto jsme si říkali, že by to chtělo desku.

Mohla to tedy být už druhá deska…

Teoreticky ano, ale já zastávám názor, že není dobré nahrávat rychlokvašky, že je lepší, aby se to nejprve usadilo. Proto jsme album vydali až teď.

Album je až překvapivě pestré a členité. Napadá mě tedy otázka: Jakou hudbu vy sám rád posloucháte?

Nejsem příliš vyhraněný. Poslouchám primárně jazz a jeho odnože, i když raději mluvím o improvizované hudbě. Přijde mi čím dál těžší jazz charakterizovat a jediným pojítkem u všeho, co se jako jazz označuje, je právě to, že jde o improvizovanou hudbu. V případě této naší kapely je z mého pohledu docela silný vliv amerického trumpetisty Christiana Scotta a také Ambrose Akinmusira, kterého mám rovněž rád. A nedávno jsem například poslouchal saxofonistu Logana Richardsona a ten mě také bavil.

Na albu se střídají vaše a Alfovy autorské skladby. Jak jste repertoár dávali dohromady?

Abych mohl na tuto otázku odpovědět, musím se znovu vrátit ke vzniku kapely. Jak už jsem říkal, Alf přijel do Česka nejprve na výlet, ale já jsem mu navrhl, že bychom si mohli spolu zahrát. Z původně naplánovaného jednoho koncertu byly čtyři a z výletu se stalo turné, zorganizované ovšem relativně na poslední chvíli. Repertoár jsme vyřešili tak, že jsme se potkali a dali jsme dohromady některé skladby od Alfa a i ode mne a k tomu po jedné od Petera a Kristiána. Rozhodně jsme ale od počátku chtěli hrát své vlastní skladby, případně autorská aranžmá standardů. Na konci prvního turné jsme se rozhodli, že budeme pokračovat, a dohodli se, že budeme psát pro kvartet a pro jeho konkrétní členy muziku na míru. Dost jsme se spolu bavili o svých hudebních preferencích. Na spolupráci s Alfem mě baví způsob, jakým pracuje se zvukem. Já na zvuk také kladu velký důraz, mám rád, když se berou v potaz i drobné nuance. A to Alf z mého pohledu opravdu umí. Chtěli jsme nahrávku postavit hodně na zvuku a velmi nás ovlivnila zvuková estetika labelu ECM. Hodně jsme také řešili, jak psát linky pro kytaru a trubku, protože občas hrajeme unisona, a tak jsme přemýšleli, v jakých rejstřících to zní dobře. V naší hudbě se mísí vlivy moderního mainstreamu, trochu švédského folkloru a jako koření i něco málo z folkloru slovenského a moravského.

Čím vás oslovuje zvuk ECM?

Asi svou intimitou. Když poslouchám nahrávky ECM nebo skladby severských interpretů, pohladí mě po srdíčku a úplně mě vcucnou do sebe. To mám rád. Naše hudba je myslím také hodně intimní, i když asi záleží na konkrétní skladbě. Chceme vytvářet určitou náladu, což severští interpreti umí, a my se snažíme o něco podobného.

Zmínil jste, že jste hledali rejstříky, aby trubka, resp. křídlovka, s kytarou zněly dobře. Je funkce jednotlivých nástrojů jiná u vašich a u Alfových skladeb? 

Trošku ano. Naše sestava je ale poměrně standardní, od trubky nebo křídlovky se čeká, že je nositelem melodických linek. Kytara samozřejmě také, ale zároveň má polohu doprovodného nástroje. Basa a bicí hrají v klasickém modu. Takhle to využívá více Alf, zatímco já jsem se například u skladby Journeys záměrně snažil porušit tradiční funkce nástrojů. Basa má tedy v první části skladby funkci melodického nástroje a hraje linku s křídlovkou, zatímco kytara hraje roli nástroje doprovodného a basového. Některé skladby, například Namida, pak mají nestandardní struktury.

Jaká specifika má ve vašem případě komponování pro konkrétní hráče?

Když píšu pro konkrétní lidi, vím, co jsou jako muzikanti schopni zahrát a co mají rádi. A to je u mě dost rozhodující. Když jsem komponoval Journeys, věděl jsem, jak můžu napsat téma, aby jej Peťo na kontrabas zahrál. Je to těžká linka a já jsem chtěl, aby ji hrál smyčcem.

Do jaké míry jsou skladby na albu Journeys napsané a do jaké míry je tam prostor pro improvizaci? 

Píšeme tak, že máme danou strukturu, kterou ale poměrně často měníme, dále je tam harmonická struktura a melodie. Namida nebo Journeys jsou víc vypsané v notách, střídají se úplně nebo částečně improvizované části s plochami, které jsou zase konkrétně zapsané v notách. Naopak Lake 3700 Feet Under nebo Uummannaq Traditional Music For Lovers jsou více improvizované, až na témata na začátku a konci skladeb. Ale celkově je deska víc improvizovaná než vypsaná. 

Čím je pro vás vůbec hudební album jako formát? Jaký má smysl? 

Je to záznam toho, co kapela do té doby udělala. Zároveň je to nějaká vizitka. Doba, kdy byly fyzické nosiče důležitou součástí hudebního byznysu, je pryč. Jazzoví muzikanti dnes natáčejí alba především proto, aby měli vizitku a zaznamenali, co udělali.

Album jste pojmenovali Journeys, Cesty. Na jaké cesty tedy posluchače zvete?

Slovo journeys pro nás má více významů. S Alfem jsme se potkali na našich cestách za studii a potom znovu, když přijel na výlet do Česka. Alf žije ve Stockholmu a my ostatní v Brně. Nejsme schopni zkoušet a hrát pravidelně, takže jsme vždycky koncertovali formou turné. Takže jsme s kapelou pořád na cestách. Zároveň jsou to cesty jako hudební výlety a objevování nových možností a zvukových kombinací.

Fungujete jako trumpetista, skladatel a také jako kapelník big bandu. Která z těchto funkcí je pro vás momentálně nejdůležitější?

Jsem v první řadě trumpetista. Cítím se především jako muzikant, to mě naplňuje úplně nejvíc. Baví mě hrát cokoli, co mám rád, bez ohledu na žánry, i když jazz převažuje. Na druhém místě jsem kapelník a až potom skladatel. Rád bych to pořadí změnil, ale kvůli kapelničení mi nezbývá příliš času na komponování. Skládám rád, ale za tři hodiny mezi vyřizováním mailů a cestami na koncerty skladbu nenapíšu. Potřebuji se na více dní zklidnit a najít delší dobu, kdy nemusím odpovídat na e-maily a telefonovat.

V jaké fázi je nyní připravované první album Cotatcha Orchestra? 

Na albu chceme zachytit program, který už nějakou dobu hrajeme a který se jmenuje Bigbandová elektronika. Jsou to hlavně autorské skladby Martina Konvičky a zčásti také Jirky Levíčka a jedna moje. Budou to tedy vlastní skladby a moderní bigbandový zvuk kombinovaný s ambientní elektronikou. Nahrávat jsme chtěli letos na jaře, ale plány jsme museli kvůli koronaviru změnit. Zavřely se hranice a my máme v kapele nejen tuzemské hráče. Takže se to celé zdrží a zatím nikdo neví, jak dlouho to potrvá. Doufejme, že zdržení bude co nejkratší. Místo natáčení teď chystáme s big bandem jedno překvapení, které s nahráváním souvisí. V nejbližších dnech to zveřejníme.

Foto archiv Jiřího Kotači

Komentáře

Reagovat

Zatím nebyl přidán žádný komentář..

Kdo zná B-Side Band především z interpretace světových hitů se zpěvem Vojtěcha Dyka, případně z loňského alba Folk Swing, bude možná novým nastudováním Missy Jazz Jaromíra Hniličky překvapen. Málokterá skladba je však s tímto brněnským big bandem spojena tak pevně jako právě legendární Hniličkova Jazzová mševíce

U příležitosti svých loňských 66. narozenin vydal dokumentarista, písničkář, hudebník, divadelník a spisovatel Jiří Vondrák dvojalbum, které je spíše (téměř) reprezentativním průřezem jeho hudebními aktivitami než výběrem největších hitů. Více než o „best of“ jde o zajímavou směs typu „od hitů k raritám“, od starých písní k novým a od folku k bigbítu. Výborná příležitost pro základní seznámení s Vondrákem coby renesanční osobností brněnské scény, díky jinde nevydaným nebo stěží sehnatelným nahrávkám nepostradatelná kolekce pro sběratele a v neposlední řadě 2CD, jehož minimálně první polovina se moc dobře poslouchá.  více

Tramp-swingová kapela s brněnskými kořeny Hajcman (název je odvozený z pojmenování důlní ocelové výztuže odkazuje k zálibě frontmana, jeskyňáře Martina Škrobáka; jeho první kapela se ostatně jmenovala Stalaktit) vydala očekávané debutové album Jednou to bude. Kdo předpokládal, že půjde o autorský projekt, tipoval správně. Ovšem nikoliv z pera členů kapely, přestože malá dvoupísňová ochutnávka od Martina Škrobáka dává naději na další desku poskládanou z vlastního autorského zpěvníku. Gros debutové písňové kolekce plánované více než desetiletí pochází ze šuplíku Jaroslava Velinského alias Kapitána Kida. Tato legenda trampské písně je i Martinův dlouholetý kamarád, spolupracovník a vzor. Jak je popsáno ve sleevenote k albu i k připojenému zpěvníčku, nahrávku „prastarých vykopávek“ plánoval Kapitán Kid už kolem roku 2005 ještě s předchozí Škrobákovou kapelou Banjo Gang. Ke společnému nahrávání s Martinem a jeho kamarády nakonec došlo, ovšem přednost dostaly Velinského nejznámější trampské hity na CD Tempo di kůň (vyšlo 2007). Na již provedenou inventuru šuplíků a Kapitánem Kidem revidovaný předvýběr tak přišel čas až několik let po autorově smrti – jde tedy víceméně o hold váženému autorovi.  více

V rámci týdenního hudebního maratonu Please, do not disturb, který se uskutečnil 15.–21. března, navštívilo komorní těleso Brno Contemporary Orchestra pod taktovkou Pavla Šnajdra sedm brněnských hotelů. V nich dalo zaznít výběru z děl současných hudebních skladatelů. Projekt, který vznikl ve spolupráci s platformou Terén – Pole performativního umění, však nechtěl být pouhým záznamem koncertů. A tak měl každý večer své tematické ukotvení, režii i herce. O prvních čtyřech „hotelových toulkách“ jsme referovali v předchozí recenzi – dnes je na řadě závěrečná hotelová trojice.  více

Zatímco koncertní sály a operní domy zejí prázdnotou, v sedmi brněnských hotelích bylo díky komornímu tělesu Brno Contemporary Orchestra pod taktovkou Pavla Šnajdra a platformě Terén – Pole performativního umění neobvykle rušno. Každý večer v týdnu od 15. do 21. března měli milovníci moderní artificiální hudby možnost navštívit prostřednictvím služby YouTube jeden z vybraných hotelů. Mohli se nechat pohltit nejen přízračnou atmosférou prázdných pokojů a chodeb, ale také pestrou dramaturgií spojenou s netradičním vizuálním uchopením. Cyklus Please, do not disturb, jak svůj počin Brno Contemporary Orchestra a Terén nazvali, nesestával pouze z tradičních koncertních záznamů. Každým večerem totiž prostupovala ještě samostatná „příběhová“ linka, která někdy přímo, jindy jen zpovzdálí interagovala s hudebníky či samotným prostorem.  více

Kulturní svět stále hledá cesty, jak krásy hudby přenést z prázdných sálů k divákům doma. V rámci možností se to ale naštěstí daří a před umělci se otevírají nové výzvy. Jednu takovou pokořilo půvabné dámské trio Drei Engeln, když do virtuálního světa vyslalo svůj první streamovaný koncert, který ale ze svého brněnského působiště přeneslo do kostela Všech svatých v Rožnově pod Radhoštěm. Téměř hodinový program zaměřený převážně na barokní skladby obsahoval stylově i tematicky pestrou nabídku ve zpěvně-cembalovém obsazení.  více

„Je to úplně dokonalý, pouštím si to furt a furt mi to zní v hlavě,“ napsal vystudovaný muzikolog a brněnský politik Matěj H. Hudební publicista s pseudonymem Max B. píše v jiné diskusi na Facebooku o „absolutní příšernosti“. Málokteré tuzemské album natočené v roce 2020 se dočkalo tak různorodých reakcí jako Folk Swings, kolekce původně folkových písní v bigbandovém aranžmá a v podání B-Side Bandu pod vedením Josefa Buchty.  více

Na konci roku 2020 vydala Filharmonie Brno dvojici nahrávek sestávajících z děl Antonína Dvořáka a Antonína Rejchy. „Dvořákovské“ CD se skladatelovou první symfonií a Maličkostmi v úpravě a instrumentaci šéfdirigenta brněnské filharmonie Dennise Russella Daviese jsme zde již recenzovali. Nyní se zaměříme na nahrávku hudebního obrazu Lenora skladatele Antonína Rejchy na text balady Gottfrieda Augusta Bürgera. Na CD se představili Martina Janková v roli Lenory, Pavla Vykopalová jako její matka, Wojciech Parchem v roli vypravěče a Jiří Brückler jako zesnulý voják Vilém. Po boku orchestru Filharmonie Brno vystoupil také Český filharmonický sbor Brno pod vedením sbormistra Petra Fialy. Stejně jako v případě nahrávky s díly Antonína Dvořáka, i tento projekt řídil dirigent Dennis Russell Davies.  více

Současný jazz je jedním z nejobtížněji definovatelných hudebních stylů. Existuje totiž v celé řadě podob: od víceméně puristických historických podžánrů (ragtime, swing, dixieland, bebop, hard bop, free jazz a další) se postupně víc a víc rozvolňuje do nejrůznějších fúzí, čerpá novou inspiraci mimo jiné z rocku, world music, folklóru či z vážné hudby. Takže vedle autorů a interpretů straight-ahead jazzu se také u nás vyprofilovalo několik autorských osobností hledajících a vytvářejících jeho novou podobu.  více

Po lednových streamovaných koncertech doplněných sérií originálních video-upoutávek se Czech Ensemble Baroque včera opět vrátil se živým večerním přenosem. Tentokrát se jednalo o druhý koncert z cyklu Bacha na Mozarta, který byl přeložený z 21. října. Z prostor Konventu Milosrdných bratří na něm zazněl, jako stěžejní část programu, žalm Dixit Dominus Georga Friedricha Händela.  více

Koronavirová krize roku 2020 (a 2021) měla a stále má takový dopad na podobu hudebního trhu, že si badatelé s odstupem budou možná klást otázku, zda v této době vyšly vůbec nějaké nahrávky, které neovlivnila. Robert Křesťan s Druhou trávou chtěl pracovat na dvojalbu, na kterém měl vedle sebe postavit coververze písní svých oblíbenců a novou autorskou tvorbu. Součástí ambiciózního projektu se stal britský producent Eddie Stevens, avšak přerušená možnost cestování mezi Českem a Londýnem zastavila i práce na 2CD. Kapela se rozhodla nečekat na uvolnění a vydala Díl první samostatně. Nejde o přesnou podobu původně zamýšleného prvního disku. „Vydat jen převzaté skladby bez jakékoli patrné vazby mezi nimi a původní tvorbou nám připadlo nedostatečné a producentský styl Eddieho Stevense je natolik jednotlivý a jistým způsobem jednotící, že jsme se rozhodli na prvním nosiči vydat mix obou a s druhým dílem počkat,“ vysvětluje Křesťan. Před sebou tedy máme Díl první, což ovšem není žádná polovičatá nahrávka nebo nedokončené dílo. Druhé trávě se navzdory vyšší moci podařilo nahrát jednu z nejsilnějších českých desek roku 2020.  více

Stávající epidemiologickou situaci s nemožností živého koncertování využila řada větších i menších hudebních těles k přípravě nových nosičů. Jedním z nich je i Filharmonie Brno, která rozšířila svoji nabídku o vlastní edici CD nahrávek s odvážným mottem: Hudba, kterou hned tak někde nekoupíte. Ačkoliv by se mohlo zdát, že jde v prvé řadě o povedený slogan marketingové sekce, tato stručná charakteristika není pouhým a prázdným lákadlem. Již první dvojice desek vydaných na konci roku 2020 nabídla neprávem pozapomenuté oratorium Antonína Rejchy Lenora (zaznělo při koncertech 5., 6. a 7. února 2020). Filharmonici nahráli také program s Dvořákovou Symfonií č. 1 v c moll Zlonické zvony a skladbou Bagatelles, op. 47 (Maličkosti), obojí v úpravě (a v případě Maličkostí i bohatší instrumentaci) šéfdirigenta Filharmonie Brno Dennise Russella Daviese. A právě toto album bude předmětem našeho hodnocení.  více

Jedno starší – pravda, ne úplně typické – album skupiny Květy začínalo slovy: „Nejtišší kapela na světě tak, aby nerušila sousedy.“ To nejnovější, nazvané trochu záhadně Květy Květy, začíná textem: „Řítíme se do tmy tou největší rychlostí.“ Dá se něco vyvozovat z toho, že kapela kolem Martina E. Kyšperského v nejpomalejším roce, v době lockdownu, přišla s nejrychlejším a možná s nejenergičtějším albem za svou kariéru? Nebo je důležitější, že přes veškerý tlak, který z Květů Květů coby kolektivní práce vyvěrá, jde vlastně o velmi samotářskou a intimní desku?  více

Sedmý rok své oficiální existence završil brněnský bigband Cotatcha Orchestra dlouho připravovaným debutovým albem autorských skladeb tří komponistů – většinou z pera pianisty Martina Konvičky, s mírným přispěním Jiřího Levíčka a bandleadera Jiřího Kotači. Název Bigbandová elektronika/Bigband Electronics naznačuje, že skladby překračují čistě jazzový rámec směrem k různým nadžánrovým fúzím, ale pevné mantinely tím rozhodně nevymezuje.  více

Tomáš Kytnar, šéf brněnského klubu Stará Pekárna a kapelník skupiny Tady To Máš, léta zhudebňoval slovenské texty. Několik svých alb postavil na poezii současných slovenských básníků Judity Kaššovicové a Erika Ondrejičky. Na otázku, jestli se českým textům vyhýbá záměrně, v rozhovoru pro Brno – Město hudby v roce 2013 odpověděl: „Opravdu trochu přemýšlím o češtině, ale nějak systematicky hledat nebo si dávat inzerát rozhodně nebudu. Jako slovenští básníci vlastně přišli ke mně, musí cestou náhody přijít i ti čeští, nebo ne?“ Uplynulo sedm let. Kytnar od té doby se svou skupinou vydal „slovenská“ alba Srdiečka tiché a Krajina diamantov a… letos přichází změna. Novinka Ryba Květovoň propojila Kytnarův typický skladatelský rukopis s českou poezií Bogdana Trojaka.  více

Nejčtenější

Kritika

Kulturní svět stále hledá cesty, jak krásy hudby přenést z prázdných sálů k divákům doma. V rámci možností se to ale naštěstí daří a před umělci se otevírají nové výzvy. Jednu takovou pokořilo půvabné dámské trio Drei Engeln, když do virtuálního světa vyslalo svůj první streamovaný koncert, který ale ze svého brněnského působiště přeneslo do kostela Všech svatých v Rožnově pod Radhoštěm. Téměř hodinový program zaměřený převážně na barokní skladby obsahoval stylově i tematicky pestrou nabídku ve zpěvně-cembalovém obsazení.  více