Jiří Kotača: Mám rád, když mě skladba vcucne do sebe

25. březen 2020, 10:00

Jiří Kotača: Mám rád, když mě skladba vcucne do sebe

Trumpetista Jiří Kotača stojí v čele mladého, ale velmi zajímavého a zdravě ambiciózního big bandu Cotatcha Orchestra. Zatímco brněnský orchestr na své první album teprve čeká, nedávno Kotača vydal CD se svým komornějším tělesem, s mezinárodním Alf Carlsson/Jiří Kotača Quartetem. Album se jmenuje Journeys.

Váš Alf Carlsson/Jiří Kotača Quartet má vlastně dva kapelníky. Můžete kolegu Alfa představit?

Alf je kytarista, který pochází ze švédského Stockholmu. Potkal jsem se s ním před několika lety na studiích v holandském Rotterdamu, kde jsme měli společné předměty a stýkali jsme se i mimo školu… Rotterdam jsme po půl roce oba ve stejný čas opustili a znovu jsme se později potkali v Česku. Alf přijel na výlet, protože u nás nikdy předtím nebyl. A z výletu, nebo spíš místo něj, bylo kratší koncertní turné a následně potom také vznikla regulérní kapela.

V ní vedle vás dvou hrají dva slovenští hráči…

Ano, na basu hraje slovenský kontrabasista žijící v Brně Peter Korman a na bicí Kristián Kuruc, které také žije v Brně. SPeterem jsme spolužáci z JAMU. Znali jsme se dlouho, hráli jsme spolu ve škole a měli jsme spolu ještě jednu kapelu. Kristián také studoval na JAMU, byl o ročník níž, ale v jeden čas tam byl vlastně jediným bubeníkem.

Toto kvarteto není vaším jediným projektem, sám jako možná ještě důležitější vnímám Cotatcha Orchestra. Proč jste tedy první album natočil právě s Alfem Carlssonem?

To je dobrá otázka. Tak jako kapela vznikla vlastně náhodou, byla náhoda, že jsem jako první vydal kvartetové album. Tak to prostě přišlo. Kvartet jsme založili před třemi roky a odehráli jsme s ním už řádově vyšší desítky koncertů. Říkali jsme si tedy, že bychom mohli natočit album. Nahráli jsme je loni v červenci a vyšlo v listopadu, šlo to tedy velmi rychle. Materiálu jsme měli dost a poměrně dost jsme jej na koncertech obehráli. Také to není náš první repertoár. Ze skladeb, které jsme prezentovali na prvních dvou šňůrách, je tam možná jedna. Repertoár se tedy dost obměnil, a také proto jsme si říkali, že by to chtělo desku.

Mohla to tedy být už druhá deska…

Teoreticky ano, ale já zastávám názor, že není dobré nahrávat rychlokvašky, že je lepší, aby se to nejprve usadilo. Proto jsme album vydali až teď.

Album je až překvapivě pestré a členité. Napadá mě tedy otázka: Jakou hudbu vy sám rád posloucháte?

Nejsem příliš vyhraněný. Poslouchám primárně jazz a jeho odnože, i když raději mluvím o improvizované hudbě. Přijde mi čím dál těžší jazz charakterizovat a jediným pojítkem u všeho, co se jako jazz označuje, je právě to, že jde o improvizovanou hudbu. V případě této naší kapely je z mého pohledu docela silný vliv amerického trumpetisty Christiana Scotta a také Ambrose Akinmusira, kterého mám rovněž rád. A nedávno jsem například poslouchal saxofonistu Logana Richardsona a ten mě také bavil.

Na albu se střídají vaše a Alfovy autorské skladby. Jak jste repertoár dávali dohromady?

Abych mohl na tuto otázku odpovědět, musím se znovu vrátit ke vzniku kapely. Jak už jsem říkal, Alf přijel do Česka nejprve na výlet, ale já jsem mu navrhl, že bychom si mohli spolu zahrát. Z původně naplánovaného jednoho koncertu byly čtyři a z výletu se stalo turné, zorganizované ovšem relativně na poslední chvíli. Repertoár jsme vyřešili tak, že jsme se potkali a dali jsme dohromady některé skladby od Alfa a i ode mne a k tomu po jedné od Petera a Kristiána. Rozhodně jsme ale od počátku chtěli hrát své vlastní skladby, případně autorská aranžmá standardů. Na konci prvního turné jsme se rozhodli, že budeme pokračovat, a dohodli se, že budeme psát pro kvartet a pro jeho konkrétní členy muziku na míru. Dost jsme se spolu bavili o svých hudebních preferencích. Na spolupráci s Alfem mě baví způsob, jakým pracuje se zvukem. Já na zvuk také kladu velký důraz, mám rád, když se berou v potaz i drobné nuance. A to Alf z mého pohledu opravdu umí. Chtěli jsme nahrávku postavit hodně na zvuku a velmi nás ovlivnila zvuková estetika labelu ECM. Hodně jsme také řešili, jak psát linky pro kytaru a trubku, protože občas hrajeme unisona, a tak jsme přemýšleli, v jakých rejstřících to zní dobře. V naší hudbě se mísí vlivy moderního mainstreamu, trochu švédského folkloru a jako koření i něco málo z folkloru slovenského a moravského.

Čím vás oslovuje zvuk ECM?

Asi svou intimitou. Když poslouchám nahrávky ECM nebo skladby severských interpretů, pohladí mě po srdíčku a úplně mě vcucnou do sebe. To mám rád. Naše hudba je myslím také hodně intimní, i když asi záleží na konkrétní skladbě. Chceme vytvářet určitou náladu, což severští interpreti umí, a my se snažíme o něco podobného.

Zmínil jste, že jste hledali rejstříky, aby trubka, resp. křídlovka, s kytarou zněly dobře. Je funkce jednotlivých nástrojů jiná u vašich a u Alfových skladeb? 

Trošku ano. Naše sestava je ale poměrně standardní, od trubky nebo křídlovky se čeká, že je nositelem melodických linek. Kytara samozřejmě také, ale zároveň má polohu doprovodného nástroje. Basa a bicí hrají v klasickém modu. Takhle to využívá více Alf, zatímco já jsem se například u skladby Journeys záměrně snažil porušit tradiční funkce nástrojů. Basa má tedy v první části skladby funkci melodického nástroje a hraje linku s křídlovkou, zatímco kytara hraje roli nástroje doprovodného a basového. Některé skladby, například Namida, pak mají nestandardní struktury.

Jaká specifika má ve vašem případě komponování pro konkrétní hráče?

Když píšu pro konkrétní lidi, vím, co jsou jako muzikanti schopni zahrát a co mají rádi. A to je u mě dost rozhodující. Když jsem komponoval Journeys, věděl jsem, jak můžu napsat téma, aby jej Peťo na kontrabas zahrál. Je to těžká linka a já jsem chtěl, aby ji hrál smyčcem.

Do jaké míry jsou skladby na albu Journeys napsané a do jaké míry je tam prostor pro improvizaci? 

Píšeme tak, že máme danou strukturu, kterou ale poměrně často měníme, dále je tam harmonická struktura a melodie. Namida nebo Journeys jsou víc vypsané v notách, střídají se úplně nebo částečně improvizované části s plochami, které jsou zase konkrétně zapsané v notách. Naopak Lake 3700 Feet Under nebo Uummannaq Traditional Music For Lovers jsou více improvizované, až na témata na začátku a konci skladeb. Ale celkově je deska víc improvizovaná než vypsaná. 

Čím je pro vás vůbec hudební album jako formát? Jaký má smysl? 

Je to záznam toho, co kapela do té doby udělala. Zároveň je to nějaká vizitka. Doba, kdy byly fyzické nosiče důležitou součástí hudebního byznysu, je pryč. Jazzoví muzikanti dnes natáčejí alba především proto, aby měli vizitku a zaznamenali, co udělali.

Album jste pojmenovali Journeys, Cesty. Na jaké cesty tedy posluchače zvete?

Slovo journeys pro nás má více významů. S Alfem jsme se potkali na našich cestách za studii a potom znovu, když přijel na výlet do Česka. Alf žije ve Stockholmu a my ostatní v Brně. Nejsme schopni zkoušet a hrát pravidelně, takže jsme vždycky koncertovali formou turné. Takže jsme s kapelou pořád na cestách. Zároveň jsou to cesty jako hudební výlety a objevování nových možností a zvukových kombinací.

Fungujete jako trumpetista, skladatel a také jako kapelník big bandu. Která z těchto funkcí je pro vás momentálně nejdůležitější?

Jsem v první řadě trumpetista. Cítím se především jako muzikant, to mě naplňuje úplně nejvíc. Baví mě hrát cokoli, co mám rád, bez ohledu na žánry, i když jazz převažuje. Na druhém místě jsem kapelník a až potom skladatel. Rád bych to pořadí změnil, ale kvůli kapelničení mi nezbývá příliš času na komponování. Skládám rád, ale za tři hodiny mezi vyřizováním mailů a cestami na koncerty skladbu nenapíšu. Potřebuji se na více dní zklidnit a najít delší dobu, kdy nemusím odpovídat na e-maily a telefonovat.

V jaké fázi je nyní připravované první album Cotatcha Orchestra? 

Na albu chceme zachytit program, který už nějakou dobu hrajeme a který se jmenuje Bigbandová elektronika. Jsou to hlavně autorské skladby Martina Konvičky a zčásti také Jirky Levíčka a jedna moje. Budou to tedy vlastní skladby a moderní bigbandový zvuk kombinovaný s ambientní elektronikou. Nahrávat jsme chtěli letos na jaře, ale plány jsme museli kvůli koronaviru změnit. Zavřely se hranice a my máme v kapele nejen tuzemské hráče. Takže se to celé zdrží a zatím nikdo neví, jak dlouho to potrvá. Doufejme, že zdržení bude co nejkratší. Místo natáčení teď chystáme s big bandem jedno překvapení, které s nahráváním souvisí. V nejbližších dnech to zveřejníme.

Foto archiv Jiřího Kotači

Komentáře

Reagovat

Zatím nebyl přidán žádný komentář..

Jedno starší – pravda, ne úplně typické – album skupiny Květy začínalo slovy: „Nejtišší kapela na světě tak, aby nerušila sousedy.“ To nejnovější, nazvané trochu záhadně Květy Květy, začíná textem: „Řítíme se do tmy tou největší rychlostí.“ Dá se něco vyvozovat z toho, že kapela kolem Martina E. Kyšperského v nejpomalejším roce, v době lockdownu, přišla s nejrychlejším a možná s nejenergičtějším albem za svou kariéru? Nebo je důležitější, že přes veškerý tlak, který z Květů Květů coby kolektivní práce vyvěrá, jde vlastně o velmi samotářskou a intimní desku?  více

Sedmý rok své oficiální existence završil brněnský bigband Cotatcha Orchestra dlouho připravovaným debutovým albem autorských skladeb tří komponistů – většinou z pera pianisty Martina Konvičky, s mírným přispěním Jiřího Levíčka a bandleadera Jiřího Kotači. Název Bigbandová elektronika/Bigband Electronics naznačuje, že skladby překračují čistě jazzový rámec směrem k různým nadžánrovým fúzím, ale pevné mantinely tím rozhodně nevymezuje.  více

Tomáš Kytnar, šéf brněnského klubu Stará Pekárna a kapelník skupiny Tady To Máš, léta zhudebňoval slovenské texty. Několik svých alb postavil na poezii současných slovenských básníků Judity Kaššovicové a Erika Ondrejičky. Na otázku, jestli se českým textům vyhýbá záměrně, v rozhovoru pro Brno – Město hudby v roce 2013 odpověděl: „Opravdu trochu přemýšlím o češtině, ale nějak systematicky hledat nebo si dávat inzerát rozhodně nebudu. Jako slovenští básníci vlastně přišli ke mně, musí cestou náhody přijít i ti čeští, nebo ne?“ Uplynulo sedm let. Kytnar od té doby se svou skupinou vydal „slovenská“ alba Srdiečka tiché a Krajina diamantov a… letos přichází změna. Novinka Ryba Květovoň propojila Kytnarův typický skladatelský rukopis s českou poezií Bogdana Trojaka.  více

Poetický název Květy nevadnoucí za sebou skrývá prozatím poslední vydavatelský počin Jiřího Plocka. Kompilační CD oslavuje čtvrtstoletí od vzniku moravské folklorní řady v jeho vydavatelství GNOSIS BRNO. Jde o čtrnáct alb, která vznikala mezi lety 1995 až 2005.  A nejsou to alba ledajaká. Nadšení a cit Jiřího Plocka pro píseň je nesporný, z nahrávek však dýchá mnohem víc. Jde například o zápal samotných zpěváků, který Jiří Plocek během natáčení rozdmýchával, nechal je hrát a zpívat podle jejich vůle a nálady. Musím zdůraznit také samotný výběr interpretů. Jména jsou to dnes již opravdu ikonická – František Okénka, Zdeněk Kašpar, Karel Rajmic, Vlasta Grycová, Jiřina Miklošková a mnozí další. Někteří z nich už bohužel opustili tento svět. Jiní, které na albu slyšíme jako nadané děti, sami už vychovávají další generace zpěváků, například Tomáš Beníček. Záměrně zmiňuji zpěváky, samotné album je i po hudební stránce kvalitní. Všechny písně jsou však přednášeny výjimečnými interprety. I to jim v duchu živé lidové tradice dodává jedinečnost.  více

Dva roky po monotematickém albu Bleděmodré město, za které získala nominaci na žánrového Anděla, vydala brněnská skupina Nevermore & Kosmonaut novinku se záhadným názvem XCR-9. Více prozrazuje podtitul Písně do rakety. Zatímco na minulém albu jsme se s Michalem Šimíčkem a jeho kapelou procházeli ulicemi města Brna, tentokrát nás písničkář, který léta používá přezdívku Kosmonaut, bere na fiktivní cestu do vesmíru.  více

O albu Folk Swings brněnského B-Side Bandu se na sociálních sítích živě diskutuje. Může si big band dovolit hrát „posvátné“ písně českého folku? A co když s ním tyto skladby zpívají přímo jejich autoři jako Jaromír Nohavica, Vlasta Redl nebo Slávek Janoušek? Jenže zatímco oni snad mohli do úprav mluvit, Karel Kryl, Zuzana Navarová nebo Wabi Ryvola úpravy svých písní už okomentovat nemohli… O tom, jak album vznikalo, proč zní Ryvolova Tereza jako kubánský tanec, proč Radek Pastrňák na albu zpívá neznámou píseň a nikoli Františka a proč je Podvod Honzy Nedvěda instrumentální, jsme hovořili s členy orchestru Petrem Kovaříkem a Pavlem Zlámalem. Právě oni totiž pro toto album vytvořili nové aranžmá známých i méně známých folkových písní.  více

Tiché lodi není kapela, ale projekt v Brně žijícího kytaristy a písničkáře Reného Müllera. Zatímco své předchozí album Časy vody (2015) nahrál ještě ve dvojici s Romanem Cipískem Cermanem, svým někdejším spoluhráčem z kapely Hynkovy zámky, na novince se Müller prezentuje úplně sám – jako autor hudby i textů, kytarista i zpěvák nebo – v jeho případě přesněji – vypravěč.  více

Brněnský písničkář s nejkratším vlastním jménem stál donedávna v čele bluesové kapely The Weathermakers. Vedl také efemerní trampské uskupení The Honzíci. To hlavní, čím přitahuje pozornost – vedle kytar a dalších nástrojů, které vyrábí pod značkou Red Bird – je však jeho sólová autorská tvorba. Po vyzrálém debutu Město (2018) se nyní přihlásil s novinkou Potom. V textech jde opět až na dřeň, své osobní problémy dokázal přetavit do nadčasových příběhů a mimořádných básnických obratů. A i když ve většině skladeb opustil bluesovou formu, svou esencí je nahrávka, na které se jako producent opět podílel Martin Kyšperský, bluesová až až.  více

Před nedávnem se v knihkupectvích objevila útlá kniha, na jejímž černobílém přebalu je fotografie hudebníka, redaktora, vydavatele a také jejího autora Jiřího Plocka. Poetický ale hlavně výstižný název Zápisky potulného lidopisce odkazuje nejen na jeho dráhu folklorního redaktora a muzikanta, ale přeneseně také poukazuje na jeho náturu.  více

Ten, koho na předchozím albu brněnské skupiny Budoár Staré dámy (Sůl, 2017) zaujala úvodní výrazná píseň se surrealistickým textem Z ježatých hor, může zajásat. Před třemi lety teprve počínající spolupráce se současným básníkem Luborem Kasalem nyní vyústila v celé album jeho zhudebněných textů. Písně na novince Kostřičky však spojuje ještě jeden charakteristický rukopis: produkce a aranžérský vklad multiinstrumentalisty Tomáše Vtípila.  více

Závěrečný koncert festivalu Janáček Brno 2020 sliboval velkolepé finále. Janáčkovo divadlo mělo hostit Bamberské symfoniky s jejich šéfdirigentem a brněnským rodákem Jakubem Hrůšou. Když se protivirová opatření rozjela naplno, zdálo se, že večer s díly Leoše Janáčka a Richarda Strausse bude muset být zrušen a konec festivalu vyšumí do ztracena. Bamberští symfonikové se však koncertu vzdát nechtěli, a tak společně s organizátory festivalu připravili živý stream nezměněného programu přímo z koncertní síně v Bamberku. V české premiéře zazněla Velká suita z opery Příhody lišky Bystroušky v dirigentově úpravě, druhou polovinou programu se stala Alpská symfonie Richarda Strausse.  více

Mezinárodní festival Janáček Brno 2020 včerejší maďarské představení opery Salome od Richarda Strausse promptně nahradil. Národní divadlo Brno namísto zrušeného hostování nabídlo koncertní program pod prostým názvem Orchestr Janáčkovy opery. Posluchači tak po dlouhé době mohli spatřit hráče, kteří za normálních okolností zůstávají skryti v orchestřišti. Kromě orchestru, který řídil dirigent Robert Kružík, vystoupili také houslista Josef Špaček a klavírista Miroslav Sekera. Program sestával příznačně pouze z děl Leoše Janáčka, a poněvadž původně plánovaná představení se již ve stále se zpřísňujícím karanténním prostředí nepodaří inscenovat, představoval večer na půdě Janáčkova divadla rozloučení s festivalem jako takovým. Posledním živým koncertem festivalu Janáček Brno 2020 je ještě dnešní vystoupení Filharmonie Brno v bazilice Nanebevzetí Panny Marie na Starém Brně.  více

Nedělní odpoledne se neslo ve znamení dalšího z koncertů festivalu Janáček Brno 2020. Prostor v Mozartově sále Reduty dostala hudba komorní v podání souboru Josef Suk Piano Quartet. Tento (rokem založení i věkovým složením) mladý ansámbl si pro návštěvu Brna přichystal skutečně krásný a rozmanitý program. S odpovídajícím nasazením jej také divákům představil.  více

Festival Janáček Brno 2020 patří mezi kulturní podniky, která současné i nastupující restrikce zasáhly nejvíce. Prestižní operní festival zažívá krušné časy. Než omezení zítra propuknou naplno, organizátorům se o víkendu ještě dvakrát podařilo uvést jednu z nejslavnějších oper Leoše Janáčka Její pastorkyňu. Festival původně plánovanou reprízu předsunul z pondělka na dnešek, aby se vyhnul vládním zákazům. Návštěvníci Janáčkova divadla si tak mohli užít operu, která stála u zrodu autorova celosvětového úspěchu, tentokrát v režii ředitele Národního divadla Brno Martina Glasera. Scénu navrhl Pavel Borák a kostýmy připravila Markéta Sládečková. V roli marnotratného a nestálého Števy vystoupil Richard Samek, jeho prchlivého nevlastního bratra a protivníka v lásce Lacu ztvárnil Peter Berger. Nešťastnou Jenůfu hrála a zpívala Pavla Vykopalová a její nevlastní matku, přísnou Kostelničku Karita Mattila. Představení řídil a nastudoval Marko Ivanović.  více

Hrubá hudba se ve svém krátkém, ani ne ročním životě stala fenoménem. Projekt Jiřího Hradila s jeho kapelou Lesní zvěř a Horňáckou muzikou Petra Mičky opěvují kritici, nutí však k přemýšlení i milovníky folkloru, obohacuje klubovou scénu a vyprodává sály. Nejinak se tomu stalo také předposlední zářijový večer v brněnském Kabinetu múz. A to i přes přísná hygienická opatření: povinnost sedět na židlích a dalších omezeních. Jednalo se již o druhý vyprodaný koncert této fúze ve stejném klubu. První se uskutečnil v únoru a byl zároveň křtem alba. Koncerty byly však velmi odlišné a je na nich dokonale vidět, jak se kvůli známým důvodům změnila situace.  více

Nejčtenější

Kritika

Závěrečný koncert festivalu Janáček Brno 2020 sliboval velkolepé finále. Janáčkovo divadlo mělo hostit Bamberské symfoniky s jejich šéfdirigentem a brněnským rodákem Jakubem Hrůšou. Když se protivirová opatření rozjela naplno, zdálo se, že večer s díly Leoše Janáčka a Richarda Strausse bude muset být zrušen a konec festivalu vyšumí do ztracena. Bamberští symfonikové se však koncertu vzdát nechtěli, a tak společně s organizátory festivalu připravili živý stream nezměněného programu přímo z koncertní síně v Bamberku. V české premiéře zazněla Velká suita z opery Příhody lišky Bystroušky v dirigentově úpravě, druhou polovinou programu se stala Alpská symfonie Richarda Strausse.  více