Jiří Kotača: Mám rád, když mě skladba vcucne do sebe

25. březen 2020, 10:00

Jiří Kotača: Mám rád, když mě skladba vcucne do sebe

Trumpetista Jiří Kotača stojí v čele mladého, ale velmi zajímavého a zdravě ambiciózního big bandu Cotatcha Orchestra. Zatímco brněnský orchestr na své první album teprve čeká, nedávno Kotača vydal CD se svým komornějším tělesem, s mezinárodním Alf Carlsson/Jiří Kotača Quartetem. Album se jmenuje Journeys.

Váš Alf Carlsson/Jiří Kotača Quartet má vlastně dva kapelníky. Můžete kolegu Alfa představit?

Alf je kytarista, který pochází ze švédského Stockholmu. Potkal jsem se s ním před několika lety na studiích v holandském Rotterdamu, kde jsme měli společné předměty a stýkali jsme se i mimo školu… Rotterdam jsme po půl roce oba ve stejný čas opustili a znovu jsme se později potkali v Česku. Alf přijel na výlet, protože u nás nikdy předtím nebyl. A z výletu, nebo spíš místo něj, bylo kratší koncertní turné a následně potom také vznikla regulérní kapela.

V ní vedle vás dvou hrají dva slovenští hráči…

Ano, na basu hraje slovenský kontrabasista žijící v Brně Peter Korman a na bicí Kristián Kuruc, které také žije v Brně. SPeterem jsme spolužáci z JAMU. Znali jsme se dlouho, hráli jsme spolu ve škole a měli jsme spolu ještě jednu kapelu. Kristián také studoval na JAMU, byl o ročník níž, ale v jeden čas tam byl vlastně jediným bubeníkem.

Toto kvarteto není vaším jediným projektem, sám jako možná ještě důležitější vnímám Cotatcha Orchestra. Proč jste tedy první album natočil právě s Alfem Carlssonem?

To je dobrá otázka. Tak jako kapela vznikla vlastně náhodou, byla náhoda, že jsem jako první vydal kvartetové album. Tak to prostě přišlo. Kvartet jsme založili před třemi roky a odehráli jsme s ním už řádově vyšší desítky koncertů. Říkali jsme si tedy, že bychom mohli natočit album. Nahráli jsme je loni v červenci a vyšlo v listopadu, šlo to tedy velmi rychle. Materiálu jsme měli dost a poměrně dost jsme jej na koncertech obehráli. Také to není náš první repertoár. Ze skladeb, které jsme prezentovali na prvních dvou šňůrách, je tam možná jedna. Repertoár se tedy dost obměnil, a také proto jsme si říkali, že by to chtělo desku.

Mohla to tedy být už druhá deska…

Teoreticky ano, ale já zastávám názor, že není dobré nahrávat rychlokvašky, že je lepší, aby se to nejprve usadilo. Proto jsme album vydali až teď.

Album je až překvapivě pestré a členité. Napadá mě tedy otázka: Jakou hudbu vy sám rád posloucháte?

Nejsem příliš vyhraněný. Poslouchám primárně jazz a jeho odnože, i když raději mluvím o improvizované hudbě. Přijde mi čím dál těžší jazz charakterizovat a jediným pojítkem u všeho, co se jako jazz označuje, je právě to, že jde o improvizovanou hudbu. V případě této naší kapely je z mého pohledu docela silný vliv amerického trumpetisty Christiana Scotta a také Ambrose Akinmusira, kterého mám rovněž rád. A nedávno jsem například poslouchal saxofonistu Logana Richardsona a ten mě také bavil.

Na albu se střídají vaše a Alfovy autorské skladby. Jak jste repertoár dávali dohromady?

Abych mohl na tuto otázku odpovědět, musím se znovu vrátit ke vzniku kapely. Jak už jsem říkal, Alf přijel do Česka nejprve na výlet, ale já jsem mu navrhl, že bychom si mohli spolu zahrát. Z původně naplánovaného jednoho koncertu byly čtyři a z výletu se stalo turné, zorganizované ovšem relativně na poslední chvíli. Repertoár jsme vyřešili tak, že jsme se potkali a dali jsme dohromady některé skladby od Alfa a i ode mne a k tomu po jedné od Petera a Kristiána. Rozhodně jsme ale od počátku chtěli hrát své vlastní skladby, případně autorská aranžmá standardů. Na konci prvního turné jsme se rozhodli, že budeme pokračovat, a dohodli se, že budeme psát pro kvartet a pro jeho konkrétní členy muziku na míru. Dost jsme se spolu bavili o svých hudebních preferencích. Na spolupráci s Alfem mě baví způsob, jakým pracuje se zvukem. Já na zvuk také kladu velký důraz, mám rád, když se berou v potaz i drobné nuance. A to Alf z mého pohledu opravdu umí. Chtěli jsme nahrávku postavit hodně na zvuku a velmi nás ovlivnila zvuková estetika labelu ECM. Hodně jsme také řešili, jak psát linky pro kytaru a trubku, protože občas hrajeme unisona, a tak jsme přemýšleli, v jakých rejstřících to zní dobře. V naší hudbě se mísí vlivy moderního mainstreamu, trochu švédského folkloru a jako koření i něco málo z folkloru slovenského a moravského.

Čím vás oslovuje zvuk ECM?

Asi svou intimitou. Když poslouchám nahrávky ECM nebo skladby severských interpretů, pohladí mě po srdíčku a úplně mě vcucnou do sebe. To mám rád. Naše hudba je myslím také hodně intimní, i když asi záleží na konkrétní skladbě. Chceme vytvářet určitou náladu, což severští interpreti umí, a my se snažíme o něco podobného.

Zmínil jste, že jste hledali rejstříky, aby trubka, resp. křídlovka, s kytarou zněly dobře. Je funkce jednotlivých nástrojů jiná u vašich a u Alfových skladeb? 

Trošku ano. Naše sestava je ale poměrně standardní, od trubky nebo křídlovky se čeká, že je nositelem melodických linek. Kytara samozřejmě také, ale zároveň má polohu doprovodného nástroje. Basa a bicí hrají v klasickém modu. Takhle to využívá více Alf, zatímco já jsem se například u skladby Journeys záměrně snažil porušit tradiční funkce nástrojů. Basa má tedy v první části skladby funkci melodického nástroje a hraje linku s křídlovkou, zatímco kytara hraje roli nástroje doprovodného a basového. Některé skladby, například Namida, pak mají nestandardní struktury.

Jaká specifika má ve vašem případě komponování pro konkrétní hráče?

Když píšu pro konkrétní lidi, vím, co jsou jako muzikanti schopni zahrát a co mají rádi. A to je u mě dost rozhodující. Když jsem komponoval Journeys, věděl jsem, jak můžu napsat téma, aby jej Peťo na kontrabas zahrál. Je to těžká linka a já jsem chtěl, aby ji hrál smyčcem.

Do jaké míry jsou skladby na albu Journeys napsané a do jaké míry je tam prostor pro improvizaci? 

Píšeme tak, že máme danou strukturu, kterou ale poměrně často měníme, dále je tam harmonická struktura a melodie. Namida nebo Journeys jsou víc vypsané v notách, střídají se úplně nebo částečně improvizované části s plochami, které jsou zase konkrétně zapsané v notách. Naopak Lake 3700 Feet Under nebo Uummannaq Traditional Music For Lovers jsou více improvizované, až na témata na začátku a konci skladeb. Ale celkově je deska víc improvizovaná než vypsaná. 

Čím je pro vás vůbec hudební album jako formát? Jaký má smysl? 

Je to záznam toho, co kapela do té doby udělala. Zároveň je to nějaká vizitka. Doba, kdy byly fyzické nosiče důležitou součástí hudebního byznysu, je pryč. Jazzoví muzikanti dnes natáčejí alba především proto, aby měli vizitku a zaznamenali, co udělali.

Album jste pojmenovali Journeys, Cesty. Na jaké cesty tedy posluchače zvete?

Slovo journeys pro nás má více významů. S Alfem jsme se potkali na našich cestách za studii a potom znovu, když přijel na výlet do Česka. Alf žije ve Stockholmu a my ostatní v Brně. Nejsme schopni zkoušet a hrát pravidelně, takže jsme vždycky koncertovali formou turné. Takže jsme s kapelou pořád na cestách. Zároveň jsou to cesty jako hudební výlety a objevování nových možností a zvukových kombinací.

Fungujete jako trumpetista, skladatel a také jako kapelník big bandu. Která z těchto funkcí je pro vás momentálně nejdůležitější?

Jsem v první řadě trumpetista. Cítím se především jako muzikant, to mě naplňuje úplně nejvíc. Baví mě hrát cokoli, co mám rád, bez ohledu na žánry, i když jazz převažuje. Na druhém místě jsem kapelník a až potom skladatel. Rád bych to pořadí změnil, ale kvůli kapelničení mi nezbývá příliš času na komponování. Skládám rád, ale za tři hodiny mezi vyřizováním mailů a cestami na koncerty skladbu nenapíšu. Potřebuji se na více dní zklidnit a najít delší dobu, kdy nemusím odpovídat na e-maily a telefonovat.

V jaké fázi je nyní připravované první album Cotatcha Orchestra? 

Na albu chceme zachytit program, který už nějakou dobu hrajeme a který se jmenuje Bigbandová elektronika. Jsou to hlavně autorské skladby Martina Konvičky a zčásti také Jirky Levíčka a jedna moje. Budou to tedy vlastní skladby a moderní bigbandový zvuk kombinovaný s ambientní elektronikou. Nahrávat jsme chtěli letos na jaře, ale plány jsme museli kvůli koronaviru změnit. Zavřely se hranice a my máme v kapele nejen tuzemské hráče. Takže se to celé zdrží a zatím nikdo neví, jak dlouho to potrvá. Doufejme, že zdržení bude co nejkratší. Místo natáčení teď chystáme s big bandem jedno překvapení, které s nahráváním souvisí. V nejbližších dnech to zveřejníme.

Foto archiv Jiřího Kotači

Komentáře

Reagovat

Zatím nebyl přidán žádný komentář..

Ten, koho na předchozím albu brněnské skupiny Budoár Staré dámy (Sůl, 2017) zaujala úvodní výrazná píseň se surrealistickým textem Z ježatých hor, může zajásat. Před třemi lety teprve počínající spolupráce se současným básníkem Luborem Kasalem nyní vyústila v celé album jeho zhudebněných textů. Písně na novince Kostřičky však spojuje ještě jeden charakteristický rukopis: produkce a aranžérský vklad multiinstrumentalisty Tomáše Vtípila.  více

Závěrečný koncert festivalu Janáček Brno 2020 sliboval velkolepé finále. Janáčkovo divadlo mělo hostit Bamberské symfoniky s jejich šéfdirigentem a brněnským rodákem Jakubem Hrůšou. Když se protivirová opatření rozjela naplno, zdálo se, že večer s díly Leoše Janáčka a Richarda Strausse bude muset být zrušen a konec festivalu vyšumí do ztracena. Bamberští symfonikové se však koncertu vzdát nechtěli, a tak společně s organizátory festivalu připravili živý stream nezměněného programu přímo z koncertní síně v Bamberku. V české premiéře zazněla Velká suita z opery Příhody lišky Bystroušky v dirigentově úpravě, druhou polovinou programu se stala Alpská symfonie Richarda Strausse.  více

Mezinárodní festival Janáček Brno 2020 včerejší maďarské představení opery Salome od Richarda Strausse promptně nahradil. Národní divadlo Brno namísto zrušeného hostování nabídlo koncertní program pod prostým názvem Orchestr Janáčkovy opery. Posluchači tak po dlouhé době mohli spatřit hráče, kteří za normálních okolností zůstávají skryti v orchestřišti. Kromě orchestru, který řídil dirigent Robert Kružík, vystoupili také houslista Josef Špaček a klavírista Miroslav Sekera. Program sestával příznačně pouze z děl Leoše Janáčka, a poněvadž původně plánovaná představení se již ve stále se zpřísňujícím karanténním prostředí nepodaří inscenovat, představoval večer na půdě Janáčkova divadla rozloučení s festivalem jako takovým. Posledním živým koncertem festivalu Janáček Brno 2020 je ještě dnešní vystoupení Filharmonie Brno v bazilice Nanebevzetí Panny Marie na Starém Brně.  více

Nedělní odpoledne se neslo ve znamení dalšího z koncertů festivalu Janáček Brno 2020. Prostor v Mozartově sále Reduty dostala hudba komorní v podání souboru Josef Suk Piano Quartet. Tento (rokem založení i věkovým složením) mladý ansámbl si pro návštěvu Brna přichystal skutečně krásný a rozmanitý program. S odpovídajícím nasazením jej také divákům představil.  více

Festival Janáček Brno 2020 patří mezi kulturní podniky, která současné i nastupující restrikce zasáhly nejvíce. Prestižní operní festival zažívá krušné časy. Než omezení zítra propuknou naplno, organizátorům se o víkendu ještě dvakrát podařilo uvést jednu z nejslavnějších oper Leoše Janáčka Její pastorkyňu. Festival původně plánovanou reprízu předsunul z pondělka na dnešek, aby se vyhnul vládním zákazům. Návštěvníci Janáčkova divadla si tak mohli užít operu, která stála u zrodu autorova celosvětového úspěchu, tentokrát v režii ředitele Národního divadla Brno Martina Glasera. Scénu navrhl Pavel Borák a kostýmy připravila Markéta Sládečková. V roli marnotratného a nestálého Števy vystoupil Richard Samek, jeho prchlivého nevlastního bratra a protivníka v lásce Lacu ztvárnil Peter Berger. Nešťastnou Jenůfu hrála a zpívala Pavla Vykopalová a její nevlastní matku, přísnou Kostelničku Karita Mattila. Představení řídil a nastudoval Marko Ivanović.  více

Hrubá hudba se ve svém krátkém, ani ne ročním životě stala fenoménem. Projekt Jiřího Hradila s jeho kapelou Lesní zvěř a Horňáckou muzikou Petra Mičky opěvují kritici, nutí však k přemýšlení i milovníky folkloru, obohacuje klubovou scénu a vyprodává sály. Nejinak se tomu stalo také předposlední zářijový večer v brněnském Kabinetu múz. A to i přes přísná hygienická opatření: povinnost sedět na židlích a dalších omezeních. Jednalo se již o druhý vyprodaný koncert této fúze ve stejném klubu. První se uskutečnil v únoru a byl zároveň křtem alba. Koncerty byly však velmi odlišné a je na nich dokonale vidět, jak se kvůli známým důvodům změnila situace.  více

Třetí (avšak první koncertní) večer sedmého ročníku festivalu Janáček Brno 2020 se odehrál na vysoké úrovni a přinesl kladné body festivalu v období jeho nynější nejisté budoucnosti. Nebyla to skutečnost překvapivá, jednalo se o koncert světově proslulého vídeňského sboru Arnold Schoenberg Chor, který na nesoutěžní přehlídku zavítal po čtyřech letech. Těžiště programu tkvělo ve tvorbě 20. století, přesáhl ovšem i do obou století sousedních.  více

Navzdory nepředvídatelnosti koronavirové situace byl v Janáčkově divadle v Brně včera zahájen festival Janáček Brno 2020. Slavnostní zahájení přehlídky obstarala premiéra opery Osud Leoše Janáčka v režii Roberta Carsena, jednoho z oceňovaných operních režisérů současnosti. Ostatně brněnské publikum mělo možnost se s jeho režijními vizemi Janáčkových oper seznámit již v minulosti; Carsenovo uchopení Věci Makropulos či Káti Kabanové patří k tomu nejlepšímu, co se na prknech Národního divadla v Brně za poslední léta objevilo. Inscenace Osudu na letošním ročníku Janáčkovského festivalu je nicméně ještě o něco výjimečnější neboť ji režisér vytvořil tentokrát přímo pro brněnskou operu. Kostýmy navrhla Annemarie Woods, scénu vytvořil Radu Boruzescu. V roli skladatele Živného se představili Philip Sheffield (starý Živný) a Enrico Casari (mladý Živný), jeho osudovou lásku Mílu Válkovou ztvárnila Alžběta Poláčková a její matku Natascha Petrinsky. Jako dr. Suda vystoupil Peter Račko, jako malíř Lhotský Jan Šťáva a Lukáš Bařák propůjčil svůj hlas postavě Konečného. Hudebního nastudování je dílem Marko Ivanoviće, který včerejší premiéru také řídil.  více

Doufejme, že nedělní koncert k patnáctiletému výročí velké muziky brněnského Dětského národopisného souboru Valášek, nebude poslední akcí, kterou měnící se vládní nařízení povolí. Pokud by tomu tak nedejbože bylo, jednalo by se o rozloučení důstojné.  více

Nově postavený kostel na brněnském sídlišti Lesná inspiroval flétnistku Martinu Komínkovou k vytvoření alba Resonance. Obal CD zdobí fotografie stropu chrámu, který hraje všemi barvami duhy. Podobně barevné je i samotné album, na kterém hudebnice používá několik různých typů fléten.  více

Do luxusního berlínského hotelu roku 1929 zavede diváky nový muzikálový titul Městského divadla Brno. Na zdejší Hudební scéně se včera odehrála česká premiéra už zjara připravovaného titulu Grand Hotel. Čeká vás pulsující příjemná retro podívaná, v níž se nešetří chytlavými swingujícími melodiemi ani emocemi všeho druhu.  více

Na svém prvním albu L’épitaphe des papillons spojila brněnská skupina Plum Dumplings energický rock s francouzskými texty. Byl to koncept originální a nosný: na kontrastu mezi křehkou francouzštinou a zkreslenými kytarami se dalo stavět. Přesto se kapela na letos vydané desce Jiný místo rozhodla pro změnu. „Už nějakou dobu jsem měla potřebu, aby mi lidi rozuměli,“ vysvětluje zpěvačka Adéla Polka, proč se rozhodla zpívat ve svém rodném jazyce. Album Jiný místo s českými texty rozhodně není krokem někam zpět. Plum Dumplings se povedlo natočit energií nabité album plné poezie. A to bez jakýchkoli kompromisů.  více

Národní divadlo Brno na závěr léta připravilo dětskou operu skladatele Evžena Zámečníka Ferda Mravenec podle předlohy Ondřeje Sekory. Příběhy optimistického mravence, který „všechno umí a všechno zná“ a neštítí se „práce všeho druhu“, se však nyní v Janáčkově divadle neobjevily poprvé. Zámečníkovo dílo o osmi obrazech si mezi lety 1977 a 1986 s ohromným úspěchem získalo srdce brněnského publika; pomohlo přivést celou řadu dětí k nejvytříbenější formě hudebního divadla, tedy k opeře. Dnes se tito již dospělí hudebníci, herci, inscenátoři, osvětlovači a mnozí další rozhodli vzdát hold skladateli, který pro brněnský hudební život také vykonal spoustu „práce všeho druhu“.  více

Dlouho očekávaný program s jednotným názvem Obrázky z výstavy zazněl včera pod širým nebem při 21. ročníku Mezinárodního hudebního festivalu Špilberk. Většina stálých diváků Filharmonie Brno ví, jakými peripetiemi právě tento chystaný koncertní program prošel, když z původního dvojího uvedení v březnu v Janáčkově divadle sešlo na poslední chvíli. Už tehdy se těleso nenechalo odradit koronavirovými omezeními a koncert nakonec vysílalo online, pro velký úspěch dokonce dvakrát. Tento skvělý počin můžeme brát jako netradiční, avšak intenzivní veřejnou generálku, která předeslala včerejší, velmi vydařené živé provedení za přítomnosti diváků.  více

Polovina května zavdala (nejen) české hudební scéně důvod k radosti – spolupráce klavíristy Ivo Kahánka, dirigenta Jakuba Hrůši a orchestru Bamberger Symphoniker. Tato součinnost v podobě alba Dvořák & Martinů: Piano Concertos byla odměněna BBC Music Magazine Award v kategorii Nejlepší koncert. Ocenění patří k nejprestižnějším, které lze ve světě artificiální hudby získat. Přehlížený a nezřídka dehonestovaný Dvořákův Klavírní koncert g moll na koncertních pódiích často zazníval v úpravě klavíristy a pedagoga Viléma Kurze. Nyní stanul po boku Klavírního koncertu č. 4 „Inkantace“ Bohuslava Martinů, díla, které při svém uvedení sice bylo chváleno za skvělou instrumentaci a imaginativní virtuozitu, avšak kritizováno za eklekticismus a absenci formální homogenity. Na první pohled se tedy nejedná o repertoár vykalkulovaný z oblíbených skladeb a z obecně uznávaných vrcholů klavírní koncertní literatury. A to je toliko jeden z mnoha sympatických aspektů této nahrávky.  více

Nejčtenější

Kritika

Závěrečný koncert festivalu Janáček Brno 2020 sliboval velkolepé finále. Janáčkovo divadlo mělo hostit Bamberské symfoniky s jejich šéfdirigentem a brněnským rodákem Jakubem Hrůšou. Když se protivirová opatření rozjela naplno, zdálo se, že večer s díly Leoše Janáčka a Richarda Strausse bude muset být zrušen a konec festivalu vyšumí do ztracena. Bamberští symfonikové se však koncertu vzdát nechtěli, a tak společně s organizátory festivalu připravili živý stream nezměněného programu přímo z koncertní síně v Bamberku. V české premiéře zazněla Velká suita z opery Příhody lišky Bystroušky v dirigentově úpravě, druhou polovinou programu se stala Alpská symfonie Richarda Strausse.  více