Jiří Plocek: Píseň vypovídá o člověku, o společnosti i o době

1. únor 2017, 3:00

Jiří Plocek: Píseň vypovídá o člověku, o společnosti i o době

Jiří Plocek si muzikantské řemeslo vyzkoušel ze všech možných úhlů pohledu: jako řadový hráč ve skupině Poutníci, jako kapelník Teagrassu, jako vydavatel i rozhlasový redaktor. Jeho zamyšlení o hudbě každý rok moc rád poslouchám na odborném kolokviu v rámci Folkových prázdnin v Náměšti nad Oslavou. Nedávno se Jiří pustil do velkého díla. Chce prozkoumat a jako knižní monografii sepsat a vydat fenomén, který nazval Píseň duše.

Jirko, na začátku roku 2017 jsi odešel na volnou nohu z místa redaktora Českého rozhlasu Brno. Co bylo hlavním důvodem?

Těch důvodů bylo několik současně a dohromady se nějak během poslední doby sečetly. Velmi důležité pro mne však bylo, jak jsem dlouhodobě s rozporuplným pocitem vnímal směřování brněnské stanice podle centrální koncepce regionálního vysílání. Směřování ke zjednodušenému účelovému pojetí, v podstatě na bázi kvazikomerčního zadání, tedy pro určitou posluchačskou skupinu (venkov, senioři) a s minimálními personálními a výrobními kapacitami. Z respektované plnohodnotné kulturní instituce s velkým archivem, oborovými redakcemi a výrobním zázemím se stala jedna z malých regionálních stanic, jejíž prestiž a poslechovost do pořád ještě značné míry vychází z váhy, jakou měl brněnský rozhlas v minulosti. Stačí vyjet do regionů a mluvit s lidmi. Jen pro hrubou ilustraci: V Praze v centru působí asi 1100 zaměstnanců, ve všech regionálních studiích – je jich dvanáct – dohromady asi 400. Kolegové se snaží, seč můžou, ale dlouhodobě to není udržitelný stav. Brno potřebuje plnohodnotný mediální dům s potřebnými personálními kapacitami a zázemím. Nyní je to vlastně svou filosofií regionální expozitura centra, které stáhlo celou řadu funkcí na sebe, včetně tvorby některých pořadů. Ale Brno ani Morava se nedá takto odbývat, na to je to příliš potentní a kulturně svébytná oblast. Doufám, že bude ještě pokračovat veřejná diskuse nad pojetím regionálního vysílání veřejnoprávního rozhlasu, do níž jsem se v loňském roce zapojil. Jako Brňan i Moravan nehodlám na tuto tematiku rezignovat. Koncesionářské poplatky platí lidé ze všech regionů, tedy je nutné o těchto věcech vážně debatovat.

Léta tě znám jako člověka, který se hudbě věnoval a věnuje nejen jako aktivní muzikant, vydavatel a publicista, ale také jako člověk, který o hudbě přemýšlí. Kde hledat kořeny tvé plánované monografie Píseň duše?

To byl také jeden z důvodů k rozhodnutí se osvobodit od mediálního provozu. Uvědomil jsem si, že se vlastně celý můj život tak či onak točí kolem hudby a zvláště pak kolem písně. Ať už jsem fungoval jako muzikant v populární skupině Poutníci či pro mne „výzkumnické“ kapele Teagrass, nebo jako hudební vydavatel, producent a v posledních jedenácti letech jako rozhlasový redaktor, vždycky jsem žil v bezprostředním kontaktu s písní. Najednou se mi v době rozhlasového útlumu začalo intenzivně vynořovat téma písně a v něm se spojovalo vlastně všechno, co k němu posledních několik let zprvu intuitivně a posléze i systematicky shromažďuji. Rozhovory, nahrávky, knížky, teoretická pojednání, písňové sbírky.

jiri_plocek_rozhovor_2017_foto_slama_02„Píseň je esenciální součástí lidské kultury,“ píšeš na svých webových stránkách. Předpokládám ale, že i pro tebe jako člověka se role písně proměňovala a vyvíjela. Čím pro tebe píseň byla třeba v době tvého hraní s Poutníky a v čem je pro tebe její role jiná dnes?

K Poutníkům jsem nastupoval jednak jako do kapely, která byla muzikantsky velmi inspirativní, ale současně vedle toho měla neobyčejně silné písňové poselství. Texty Roberta Křesťana pro mne nesly neobyčejně silný náboj. Když jsme je hráli před nabitým sálem a vytvořila se ta správná atmosféra, tak mi občas šly až slzy do očí. U některých písní se mi to při poslechu vrací doteď. Později jsem poznal píseň v širším záběru, zakusil jsem na sobě působení lidové písně, ale také jsem našel skrze mnohovrstevnatý fenomén world music cestu k jiným hudebním žánrům. Začal jsem píseň vnímat nejen jako redaktor, ale zkrátka i jako pozorovatel – ona o mnoha věcech vypovídá: o člověku jako jednotlivci, o společnosti, o národu, o době.

Vím, že práci na Písni duše máš rozvrženou na několik let. Můžeš tedy přiblížit, jak by práce měla probíhat?

V první řadě musím utřídit a doplnit materiál, který mám v archivu. Vytáhnout z toho obsah a dát mu systém. Utřídit poznatky. Odhaduju, že to je práce tak na dva roky. Zkusím ještě doplnit některé rozhovory, sehnat si další literaturu. Možná i ještě nějaké písně natočit, abych si něco ověřil. Pak bych rád začal sepisovat.

„Souhrnné pojednání o písni bude určeno všem zájemcům o pochopení role písně v lidské kultuře – tedy například studentům a pedagogům rozličných humanitních oborů, umělcům či terapeutům,“ uvádíš. Budeš dílo během jeho vzniku s odborníky z „rozličných humanitních oborů“ konzultovat?

No samozřejmě. Měla by to být práce syntetická, nad-oborová. Do všeho jsem osobně nemohl zasáhnout. Budu zcela jistě potřebovat konzultace či spolupráci s muzikologem, etnologem, psychologem, literárním vědcem.

jiri_plocek_rozhovor_2017_foto_slama_03Jako muzikant se pohybuješ nebo ses pohyboval na poli lidové písně, ale také například bluegrassu. Hrál jsi písně, jejichž autory neznáme, i skladby současných autorů. Tvoří lidová a umělá píseň ve tvém pojetí dvě rozdílné kategorie, nebo mají více společného?

Vnímáme je jako dvě rozdílné kategorie, ale v zásadě jde o dva krajní póly jednoho pole. Každou píseň v jejím pratvaru někdo vytvořil. I tu lidovou. Přirozeným variačním procesem či vědomým přetvářením pak vznikaly její další podoby, které se aktivně, spontánní interpretací šířily mezi lidmi a získaly tak na autorské anonymitě. Takzvaná umělá píseň je vědomou aktivitou tvůrce známého jména, často i značně sofistikovaného charakteru, která může dosáhnout i velké popularity v pasívním přijímání, ale může a nemusí být lehce reinterpretovatelná. Ale jak říkám, jde tu spíše o úhel pohledu a časový kontext. Tvorba dnešních písničkářů – folkových či rockových – dává zcela jistě už dnes základ pokladnici „lidové“ písně budoucnosti.

V roce 2003 jsi vydal knihu o hudbě středovýchodní Evropy. Je podle tebe píseň našeho kulturního okruhu něčím specifická, nebo jsou role písně, o kterých budeš v monografii Píseň duše pojednávat, stejné na celém světě?

Tady bych rozlišoval hned na úvod vrstvu staré tradiční písně. To, čemu dnes běžně říkáme lidová píseň, je vlastně plodem venkovské kultury, jejího života, jejích rituálů. Tato píseň stále žije, poněvadž prostým způsobem oslovuje univerzální a hluboké struktury či motivy naší psychiky. Po hudební stránce pak odráží svéráz toho či onoho regionu nebo kulturního okruhu. V této souvislosti bych rád uvedl, že Morava je v Evropě dosti unikátní oblast – je svým způsobem mostem mezi evropským západem a východem, s nimiž je na každé své straně spřízněna. Lze to popsat i muzikologicky, zabýval se tím už Leoš Janáček. Tuto tradiční vrstvu kříží v nové době vlivy globální a vzniká amalgám, který si myslím, že taktéž odráží jistá specifika – duchovní, regionální, historická.

Píseň v sobě propojuje textovou a hudební složku. V čem se podle tebe píseň coby „výpověď o duši člověka“ liší od instrumentální hudby nebo na druhé straně od literárních útvarů?

Dobrá píseň, kde nepostřehneš mechaničnost přiřazení hudební i naopak textové složky, je jedinečná právě v tom propojení obojího. Vnímání textu je násobeno použitou hudbou a naopak. Když pak slyšíš ty věci odděleně, nepůsobí na tebe tak intenzívně. Zajímavé je, že když se někdy muzikanti pokoušejí zhudebnit báseň, je to poznat natolik, že ti ta hudební složka může až začít vadit. Je to účelové. Ve výsledku prostě ruší účinek textu. Mate jej. Banalizuje. Pak si ten text přečteš na bílém papíře, v klidu, a řekneš si, ach. Vstoupí to do tebe. Na druhou stranu jsou texty písní, které samy na papíře působí formálně, bez poetického náboje.

Na webu vyzýváš ty, kterým tvůj projekt připadá užitečný, o podporu. Plánuješ i nějaké konkrétnější žádosti o podporu – ať už by to byly granty, nebo třeba crowdfunding?

Podpora lidí, kteří mi na základě mé dosavadní práce věří, je pro mne zásadní. Jsou to vlastně takoví mí parťáci. Já jim nic neprodávám, já je zvu ke spoluúčasti na díle, které tu doposud nebylo. Někteří mi pomáhají i nefinančně: radou, službou. O grantech jsem uvažoval, tam jsem vždy trochu limitován svým nezávislým mimo-oborovým postavením. U grantů je potřeba jisté institucionální zázemí a akademická historie. Tu já nemám. Crowdfunding pochopitelně plánuju. U něj je nutno ovšem dobře naformulovat jasné a časově omezené cíle. To si musím ještě promyslet.

Máš už v hlavě nějakou konkrétní představu, jak by kniha Píseň duše mohla vypadat? Měla by mít třeba jako přílohu CD? Obrazový doprovod? Ukázky pro tebe zásadních písňových textů? Noty?

Měl by to být kompaktní monografie a v ní určitě od všeho kousek. Nebude a ani nemůže to být například jakkoli koncipovaná písňová sbírka. Při množství písní, jimiž budu procházet, to není reálné. Spíše budu rozebírat určité symbolické příklady a ukázky. Rád bych tam měl i nějaké přímé výpovědi, rozhovory. Chci celou práci pojmout do značné míry esejisticky. Esej ti umožňuje pracovat se symbolickými, výraznými prvky, současně takové literární pojetí umožňuje nevodit jistou imaginativnost. Je samozřejmé, že musíš pracovat s fakty a ověřenými skutečnostmi na základě dílčích prací či monografií z jednotlivých oborů, ale také pracuješ s oblastí duchovních skutečností, kde se dotýkáš i cítění čtenáře. To je pro píseň a její působení klíčové. Hudební ukázky nevylučuju, bylo by to krásné, ale při záběru mého tématu je to problematické – z hlediska technického a autorskoprávního.

jiri_plocek_rozhovor_2017_foto_slama_04Píseň duše není jediný tvůj aktuální projekt. Nově máš například poslechové pořad v klubu Leitnerova v Brně. Jakou hudbu pouštíš? Podle čeho ji vybíráš?

Podle intuice, osobní zkušenosti, prožitků. To křížím s tematickým kontextem (třeba sborové zpěvy, hudba určitého regionu či žánru). A taky tu funguje jeden velmi prostý mechanismus: Procházím své doposud nevyskládané archivy cédéček a narážím na věci, které mne inspirují. Výsledkem jsou takové meditativní potulky s hudbou.

Pracuješ také na knize o Janu Konopáskovi, držiteli ceny Gustava Broma z roku 2016. Čím je pro tebe konkrétně Jan Konopásek?

Obrovská hudební legenda. Český muzikant, který to dotáhl do těch nejvyšších pater světového jazzu, do orchestrů Woodyho Hermana, Buddyho Riche a dalších. A současně snad poslední žijící aktivní spolutvůrce naší moderní jazzové historie. Orchestr Karla Krautgartnera, Studio 5, S+H Quartet – to jsou jeho zásadní jazzové štace. Nejbližší parťák a kamarád Karla Velebného. Ve svých pětaosmdesáti letech chlapík s neuvěřitelnou pamětí, zrcadlo důležité části české kultury po druhé světové válce. A taky svědek muzikantského života ve světě. Ve všem zajímavý a navíc i skvělý člověk. Snad se nám ta knížka pro nakladatelství Galén povede.

A jaký máš vůbec jako člověk zaměřený na píseň vztah k jazzu?

Jazz je pro mne – stejně jako pro Jana Konopáska – synonymum svobody. Svobody tvořivého přístupu, který přichází s improvizací, nečekanými kroky, s objevováním bez žánrových hranic. Tento motiv se projevil v mém angažmá u Poutníků (já jsem svoje sóla vždy víceméně improvizoval) a také v účasti na různých nebluegrassových tvořivých projektech mých kamarádů (Svaťa Kotas, Luboš Novotný, Luboš Malina), stejně jako v naší kapele Teagrass.

V roce 2005 jsi vydal s Jitkou Šuranskou album Písňobraní, za které jste dostali Anděla. Jitka dnes hraje s Martinem Krajíčkem, kterému jsi jako vydavatel kdysi vydal velmi povedené album (KK Band – Šoulet). Jak se ti současné Jitčino trio líbí?

Moc se mi to líbí. Je to zase další krok na hudební cestě, kterou jsme před lety začali s Jitkou prošlapávat. Já jsem svou aktivní hudební cestu tehdy víceméně uzavíral, směřoval jsem k jednoduchosti, zatímco Jitka něco začínala – a já její cestu dnes s obdivem sleduju. Ona i její spoluhráči jsou muzikanti nejvyšší interpretační třídy a přitom také vynalézaví, tvořiví.

Ty sám máš nějaké plány jako muzikant? Nebo tě publicistická a badatelská práce úplně pohltí?

Rád bych si občas trošku zahrál s Jitkou Šuranskou. Bez nároku na nějaké novoty. Na pohodu. Uvidíme, jak mi budou sloužit ruce, mám problémy s pohyblivostí prstů na levé ruce. Ale tuto skutečnost beru to jako signál: Dělej si, co chceš, ale vždycky v přiměřeném rozsahu! – Takže mne všechno táhne především k té práci na Písni duše.

Jiří Plocek/ foto Jiří Sláma

Komentáře

Reagovat

Zatím nebyl přidán žádný komentář..

V rámci Temných hodinek Velikonočního festivalu duchovní hudby vystoupil včera pod vedením dirigenta Jakuba Kydlíčka Barokní orchestr Pražské konzervatoře. Instrumentalisty doplnila sopranistka Anna Petrtylová, altistka Monika Machovičová, tenorista Marek Žihla a basista David Malát. Zaznělo na český text komponované Oratorium na Velký pátek moravského skladatele a kantora Josefa Schreiera.  více

Série koncertů s názvem Harafica tour 2019 se v úterý 16. dubna přenesla ze slovenské Skalice do Brna. Cimbálová muzika z Uherského Hradiště na něm představila neuvěřitelně pestrou směsici žánrů, hostů a občas i pocitů.  více

Kostel svatého Josefa se včera stal místem soukromých výpovědí skladatele Františka Gregora Emmerta a houslisty Milana Paľy. V pozvolna se stmívajících prostorách chrámu zazněla skladba Ecce Homo, symfonie pro sólové housle.  více

Letošní ročník festivalu JazzfestBrno nabízí nepřeberné množství rozmanitých crossoverů , žánrových směsic a fúzí. V duchu tohoto stylového spektra v rekonstruovaném (akusticky významně vylepšeném) sále Janáčkova divadla nabídl svůj vyhlášený osobitý nadžánrový sound klasik jazz fusion a britský kytarista John McLaughlin se svou formací The 4th Dimension. V Brně se představil vůbec poprvé.  více

Koncert s podtitulem Nova et Vetera zahájil na Květnou neděli 28. ročník Velikonočního festivalu duchovní hudby s tématem Ceremonie/Je dobré slavit Pána. Kromě gregoriánského chorálu svatého týdne v podání tělesa Schola Gregoriana Pragensis, který včerejší koncert zahájil, zazněla světová premiéra skladby So Shall He Descend estonského autora Toiva Tuleva v provedení sopranistky Ivany Rusko, mezzosopranistky Bettiny Schneebeli, tenoristy Jaroslava Březiny, barytonisty Jiřího Hájka, sboristek Anety Bendové Podracké, Jany Vondrů a Pavly Radostové, sboru Ars Brunensis pod vedením sbormistra Dana Kalouska a Filharmonie Brno pod taktovkou šéfdirigenta orchestru Denise Russella Daviese. Dílo vzniklo na objednávku festivalu a přímo na míru katedrále svatého Petra a Pavla.  více

Festival JazzFestBrno letos rozšířil svou nabídku o „elektronickou“ programovou linii Tension. V rámci které vystoupily 28. března v prostoru Praha v Brně formace Zabelov Group a HRTL Spaghetti Ensemble. Ideově blízko však k této nové řadě měl i dvouhodinový koncert, který se odehrál 5. dubna ve vyprodaném Sono Centru. Manchesterské trio GoGo Penguin sice využívá desetiletími prověřený instrumentální půdorys jazzového klavírního tria, ale na svých albech i koncertech osciluje kolem elektronické hudby coby východiska.

Přestože obecně bývá pozornost posluchačů zaměřena především na již lety prověřená hudební tělesa, včerejší koncert nově vzniklého ansámblu Camerata Brunensis v Historickém sále brněnského Biskupského dvora dokázal, že i mladá krev může nabídnout pozoruhodný umělecký zážitek. Koncert vznikl ve spolupráci Moravského zemského muzea a Akademie staré hudby při Masarykově univerzitě, kterou interpreti Cameraty Brunensis navštěvují. Ansámbl tvoří sopranistka Veronika Vojířová, která vystupovala například se soubory Collegium Marianum, Collegium Floreum, Capella Regia Praha či Cappella Mariana, a flétnistka Michaela Durajová, kterou mohli posluchači slyšet například s Orchestrální akademií Filharmonie Brno, s Moravskou filharmonií Olomouc, s orchestrem Czech Virtuosi či s Pražským filharmonickým orchestrem. Také kontrabasista a violonista Matyáš Berdych pravidelně hraje s významnými hudebními tělesy, jako je například Musica Florea, Collegium Marianum nebo Czech Ensemble Baroque. Páteř ansámblu tvoří cembalista Jan Hajič fungující jako korepetitor pražského sboru Vagantes, na Pražské konzervatoři doprovází koncerty a mistrovské kurzy a pod vedením Roberta Huga působí jako záložní varhaník pražské Akademické farnosti.  více

Filip Míšek a Ema Brabcová spolupracují už dvacet let. Pokrali se v roce 1999 v kapele Roe-Deer, v jejímž rámci pak vytvořili vlastní projekt s názvem Khoiba. Pod tímto názvem vydali alba Nice Traps (2004) a Mellow Drama (2007), zazářili na tuzemské scéně a dali o sobě vědět i v sousedním Německu, ale poté se každý z protagonistů vydal vlastní cestou – Filip si vymyslel sólový projekt Dikolson a Ema působila nejprve v kapele Luno a poté se stala součástí skupiny The Antagonists pod vedením Jana P. Muchowa. Až v lednu 2019 na sebe upozornila znovuzrozená Khoiba – nejprve singlem Log a o dva měsíce později albem Khoiba. Dvojice je v rámci intenzivního jarního turné přijede představit i do Brna. Koncert v Kabinetu múz se koná 24. dubna a Khoibu na něm podpoří Jan Boroš s Čarami života, oceněnými letos cenou Apollo.  více

Každá premiéra Vojenského uměleckého souboru Ondráš je událostí, která se těší velkému zájmu folklorních nadšenců. Nejinak tomu bylo ve čtvrtek v lehce stísněných prostorách Divadla Bolka Polívky. Koncert s názvem Krajinou času byl vyprodán více než měsíc předem.  více

Včerejší koncert z Šéfdirigentské řady Filharmonie Brno představil v komorně pojatém programu koncertní mistryni Coloradského symfonického orchestru houslistku Yumi Hwang-Williams. Společně s šéfdirigentem brněnské filharmonie Dennisem Russellem Daviesem přednesla některá z klasických i moderních děl zkomponovaných pro housle a klavír. Brněnské publikum tak mělo možnost seznámit se sólistkou ještě dříve, než zítra stane po boku samotného orchestru Filharmonie Brno.  více

V téměř čtyřhodinovém programu mohli ve Veselí nad Moravou diváci i účinkující slavit osmdesáté narozeniny legendy horňáckého folkloru Martina Hrbáče. Koncert, který se v neděli 24. března k této příležitosti konal, se však zapíše do dějin nejen svojí délkou, ale zejména plejádou folklorních legend, které se na jevišti vystřídaly.  více

Klavírní recitál šéfdirigenta brněnské filharmonie Denise Russella Daviese a jeho manželky klavíristky Maki Namekawy včera v Besedním domě nabídnul skladby tří výrazných tváří amerického minimalismu. V průběhu večera zazněla minimalistická tvorba Steva Reicha v podobě díla Piano Phase, skladba Hallelujah Junction Johna Adamse a Four Movements for Two Pianos Philipa Glasse.  více

Festival JAZZFESTBRNO se letos rozšiřuje o novou programovou linii Tension, která bude představovat hudebníky na pomezí jazzu a elektronické hudby. Jedním z interpretů, kteří se představí 28. března v prostoru Praha v Brně, bude česko-ukrajinské duo Zabelov Group, které nedávno vydalo nové album s názvem Eg. Rozhovor s Romanem Zabelovem (akordeon, hlas, klavír, varhany, harfa…) a Janem Šiklem (bicí, trubka, kytara, perkuse…) vznikl v jedné pražské kavárně těsně před kapelní zkouškou.  více

Dvojkoncerty, typické pro festival JAZZFESTBRNO, často pracují s modelem velká světová hvězda a před ní méně známá česká nebo evropská kapela. V sobotu 16. března tomu bylo v Divadle Husa na provázku jinak. Po česko-polském septetu Štěpánky Balcarové sice následoval recitál výborného amerického trumpetisty Theo Crokera, ale pro řadu návštěvníků byla hvězdná domácí sestava se jmény jako Jaromír Honzák nebo Marcel Bárta větším lákadlem než u nás zatím spíše neznámý Croker, vnuk jiného úspěšného amerického trumpetisty, Doca Cheathama. Ať už ale posluchač přišel do komorního prostředí Husy na provázku na zhudebněné polské verše nebo na americkou jazzovou party, jistě neodcházel zklamán. I když se v druhé polovině namísto funkového večírku konal regulérní jazzový koncert.  více

Zatímco slavnější z rodu Marsalisů, trumpetista Wynton, se v rámci brněnského JazzFestu představil už opakovaně, jeho starší bratr, saxofonista Branford, zavítal na jižní Moravu poprvé. Koncertem jeho Quartetu začal další ročník festivalu JazzFestBrno, který si po necelých dvou dekádách existence drží pozici nejkvalitnější jazzové přehlídky v republice.  více

Nejčtenější

Kritika

V rámci Temných hodinek Velikonočního festivalu duchovní hudby vystoupil včera pod vedením dirigenta Jakuba Kydlíčka Barokní orchestr Pražské konzervatoře. Instrumentalisty doplnila sopranistka Anna Petrtylová, altistka Monika Machovičová, tenorista Marek Žihla a basista David Malát. Zaznělo na český text komponované Oratorium na Velký pátek moravského skladatele a kantora Josefa Schreiera.  více