Jiří Plocek: Píseň vypovídá o člověku, o společnosti i o době

1. únor 2017, 3:00

Jiří Plocek: Píseň vypovídá o člověku, o společnosti i o době

Jiří Plocek si muzikantské řemeslo vyzkoušel ze všech možných úhlů pohledu: jako řadový hráč ve skupině Poutníci, jako kapelník Teagrassu, jako vydavatel i rozhlasový redaktor. Jeho zamyšlení o hudbě každý rok moc rád poslouchám na odborném kolokviu v rámci Folkových prázdnin v Náměšti nad Oslavou. Nedávno se Jiří pustil do velkého díla. Chce prozkoumat a jako knižní monografii sepsat a vydat fenomén, který nazval Píseň duše.

Jirko, na začátku roku 2017 jsi odešel na volnou nohu z místa redaktora Českého rozhlasu Brno. Co bylo hlavním důvodem?

Těch důvodů bylo několik současně a dohromady se nějak během poslední doby sečetly. Velmi důležité pro mne však bylo, jak jsem dlouhodobě s rozporuplným pocitem vnímal směřování brněnské stanice podle centrální koncepce regionálního vysílání. Směřování ke zjednodušenému účelovému pojetí, v podstatě na bázi kvazikomerčního zadání, tedy pro určitou posluchačskou skupinu (venkov, senioři) a s minimálními personálními a výrobními kapacitami. Z respektované plnohodnotné kulturní instituce s velkým archivem, oborovými redakcemi a výrobním zázemím se stala jedna z malých regionálních stanic, jejíž prestiž a poslechovost do pořád ještě značné míry vychází z váhy, jakou měl brněnský rozhlas v minulosti. Stačí vyjet do regionů a mluvit s lidmi. Jen pro hrubou ilustraci: V Praze v centru působí asi 1100 zaměstnanců, ve všech regionálních studiích – je jich dvanáct – dohromady asi 400. Kolegové se snaží, seč můžou, ale dlouhodobě to není udržitelný stav. Brno potřebuje plnohodnotný mediální dům s potřebnými personálními kapacitami a zázemím. Nyní je to vlastně svou filosofií regionální expozitura centra, které stáhlo celou řadu funkcí na sebe, včetně tvorby některých pořadů. Ale Brno ani Morava se nedá takto odbývat, na to je to příliš potentní a kulturně svébytná oblast. Doufám, že bude ještě pokračovat veřejná diskuse nad pojetím regionálního vysílání veřejnoprávního rozhlasu, do níž jsem se v loňském roce zapojil. Jako Brňan i Moravan nehodlám na tuto tematiku rezignovat. Koncesionářské poplatky platí lidé ze všech regionů, tedy je nutné o těchto věcech vážně debatovat.

Léta tě znám jako člověka, který se hudbě věnoval a věnuje nejen jako aktivní muzikant, vydavatel a publicista, ale také jako člověk, který o hudbě přemýšlí. Kde hledat kořeny tvé plánované monografie Píseň duše?

To byl také jeden z důvodů k rozhodnutí se osvobodit od mediálního provozu. Uvědomil jsem si, že se vlastně celý můj život tak či onak točí kolem hudby a zvláště pak kolem písně. Ať už jsem fungoval jako muzikant v populární skupině Poutníci či pro mne „výzkumnické“ kapele Teagrass, nebo jako hudební vydavatel, producent a v posledních jedenácti letech jako rozhlasový redaktor, vždycky jsem žil v bezprostředním kontaktu s písní. Najednou se mi v době rozhlasového útlumu začalo intenzivně vynořovat téma písně a v něm se spojovalo vlastně všechno, co k němu posledních několik let zprvu intuitivně a posléze i systematicky shromažďuji. Rozhovory, nahrávky, knížky, teoretická pojednání, písňové sbírky.

jiri_plocek_rozhovor_2017_foto_slama_02„Píseň je esenciální součástí lidské kultury,“ píšeš na svých webových stránkách. Předpokládám ale, že i pro tebe jako člověka se role písně proměňovala a vyvíjela. Čím pro tebe píseň byla třeba v době tvého hraní s Poutníky a v čem je pro tebe její role jiná dnes?

K Poutníkům jsem nastupoval jednak jako do kapely, která byla muzikantsky velmi inspirativní, ale současně vedle toho měla neobyčejně silné písňové poselství. Texty Roberta Křesťana pro mne nesly neobyčejně silný náboj. Když jsme je hráli před nabitým sálem a vytvořila se ta správná atmosféra, tak mi občas šly až slzy do očí. U některých písní se mi to při poslechu vrací doteď. Později jsem poznal píseň v širším záběru, zakusil jsem na sobě působení lidové písně, ale také jsem našel skrze mnohovrstevnatý fenomén world music cestu k jiným hudebním žánrům. Začal jsem píseň vnímat nejen jako redaktor, ale zkrátka i jako pozorovatel – ona o mnoha věcech vypovídá: o člověku jako jednotlivci, o společnosti, o národu, o době.

Vím, že práci na Písni duše máš rozvrženou na několik let. Můžeš tedy přiblížit, jak by práce měla probíhat?

V první řadě musím utřídit a doplnit materiál, který mám v archivu. Vytáhnout z toho obsah a dát mu systém. Utřídit poznatky. Odhaduju, že to je práce tak na dva roky. Zkusím ještě doplnit některé rozhovory, sehnat si další literaturu. Možná i ještě nějaké písně natočit, abych si něco ověřil. Pak bych rád začal sepisovat.

„Souhrnné pojednání o písni bude určeno všem zájemcům o pochopení role písně v lidské kultuře – tedy například studentům a pedagogům rozličných humanitních oborů, umělcům či terapeutům,“ uvádíš. Budeš dílo během jeho vzniku s odborníky z „rozličných humanitních oborů“ konzultovat?

No samozřejmě. Měla by to být práce syntetická, nad-oborová. Do všeho jsem osobně nemohl zasáhnout. Budu zcela jistě potřebovat konzultace či spolupráci s muzikologem, etnologem, psychologem, literárním vědcem.

jiri_plocek_rozhovor_2017_foto_slama_03Jako muzikant se pohybuješ nebo ses pohyboval na poli lidové písně, ale také například bluegrassu. Hrál jsi písně, jejichž autory neznáme, i skladby současných autorů. Tvoří lidová a umělá píseň ve tvém pojetí dvě rozdílné kategorie, nebo mají více společného?

Vnímáme je jako dvě rozdílné kategorie, ale v zásadě jde o dva krajní póly jednoho pole. Každou píseň v jejím pratvaru někdo vytvořil. I tu lidovou. Přirozeným variačním procesem či vědomým přetvářením pak vznikaly její další podoby, které se aktivně, spontánní interpretací šířily mezi lidmi a získaly tak na autorské anonymitě. Takzvaná umělá píseň je vědomou aktivitou tvůrce známého jména, často i značně sofistikovaného charakteru, která může dosáhnout i velké popularity v pasívním přijímání, ale může a nemusí být lehce reinterpretovatelná. Ale jak říkám, jde tu spíše o úhel pohledu a časový kontext. Tvorba dnešních písničkářů – folkových či rockových – dává zcela jistě už dnes základ pokladnici „lidové“ písně budoucnosti.

V roce 2003 jsi vydal knihu o hudbě středovýchodní Evropy. Je podle tebe píseň našeho kulturního okruhu něčím specifická, nebo jsou role písně, o kterých budeš v monografii Píseň duše pojednávat, stejné na celém světě?

Tady bych rozlišoval hned na úvod vrstvu staré tradiční písně. To, čemu dnes běžně říkáme lidová píseň, je vlastně plodem venkovské kultury, jejího života, jejích rituálů. Tato píseň stále žije, poněvadž prostým způsobem oslovuje univerzální a hluboké struktury či motivy naší psychiky. Po hudební stránce pak odráží svéráz toho či onoho regionu nebo kulturního okruhu. V této souvislosti bych rád uvedl, že Morava je v Evropě dosti unikátní oblast – je svým způsobem mostem mezi evropským západem a východem, s nimiž je na každé své straně spřízněna. Lze to popsat i muzikologicky, zabýval se tím už Leoš Janáček. Tuto tradiční vrstvu kříží v nové době vlivy globální a vzniká amalgám, který si myslím, že taktéž odráží jistá specifika – duchovní, regionální, historická.

Píseň v sobě propojuje textovou a hudební složku. V čem se podle tebe píseň coby „výpověď o duši člověka“ liší od instrumentální hudby nebo na druhé straně od literárních útvarů?

Dobrá píseň, kde nepostřehneš mechaničnost přiřazení hudební i naopak textové složky, je jedinečná právě v tom propojení obojího. Vnímání textu je násobeno použitou hudbou a naopak. Když pak slyšíš ty věci odděleně, nepůsobí na tebe tak intenzívně. Zajímavé je, že když se někdy muzikanti pokoušejí zhudebnit báseň, je to poznat natolik, že ti ta hudební složka může až začít vadit. Je to účelové. Ve výsledku prostě ruší účinek textu. Mate jej. Banalizuje. Pak si ten text přečteš na bílém papíře, v klidu, a řekneš si, ach. Vstoupí to do tebe. Na druhou stranu jsou texty písní, které samy na papíře působí formálně, bez poetického náboje.

Na webu vyzýváš ty, kterým tvůj projekt připadá užitečný, o podporu. Plánuješ i nějaké konkrétnější žádosti o podporu – ať už by to byly granty, nebo třeba crowdfunding?

Podpora lidí, kteří mi na základě mé dosavadní práce věří, je pro mne zásadní. Jsou to vlastně takoví mí parťáci. Já jim nic neprodávám, já je zvu ke spoluúčasti na díle, které tu doposud nebylo. Někteří mi pomáhají i nefinančně: radou, službou. O grantech jsem uvažoval, tam jsem vždy trochu limitován svým nezávislým mimo-oborovým postavením. U grantů je potřeba jisté institucionální zázemí a akademická historie. Tu já nemám. Crowdfunding pochopitelně plánuju. U něj je nutno ovšem dobře naformulovat jasné a časově omezené cíle. To si musím ještě promyslet.

Máš už v hlavě nějakou konkrétní představu, jak by kniha Píseň duše mohla vypadat? Měla by mít třeba jako přílohu CD? Obrazový doprovod? Ukázky pro tebe zásadních písňových textů? Noty?

Měl by to být kompaktní monografie a v ní určitě od všeho kousek. Nebude a ani nemůže to být například jakkoli koncipovaná písňová sbírka. Při množství písní, jimiž budu procházet, to není reálné. Spíše budu rozebírat určité symbolické příklady a ukázky. Rád bych tam měl i nějaké přímé výpovědi, rozhovory. Chci celou práci pojmout do značné míry esejisticky. Esej ti umožňuje pracovat se symbolickými, výraznými prvky, současně takové literární pojetí umožňuje nevodit jistou imaginativnost. Je samozřejmé, že musíš pracovat s fakty a ověřenými skutečnostmi na základě dílčích prací či monografií z jednotlivých oborů, ale také pracuješ s oblastí duchovních skutečností, kde se dotýkáš i cítění čtenáře. To je pro píseň a její působení klíčové. Hudební ukázky nevylučuju, bylo by to krásné, ale při záběru mého tématu je to problematické – z hlediska technického a autorskoprávního.

jiri_plocek_rozhovor_2017_foto_slama_04Píseň duše není jediný tvůj aktuální projekt. Nově máš například poslechové pořad v klubu Leitnerova v Brně. Jakou hudbu pouštíš? Podle čeho ji vybíráš?

Podle intuice, osobní zkušenosti, prožitků. To křížím s tematickým kontextem (třeba sborové zpěvy, hudba určitého regionu či žánru). A taky tu funguje jeden velmi prostý mechanismus: Procházím své doposud nevyskládané archivy cédéček a narážím na věci, které mne inspirují. Výsledkem jsou takové meditativní potulky s hudbou.

Pracuješ také na knize o Janu Konopáskovi, držiteli ceny Gustava Broma z roku 2016. Čím je pro tebe konkrétně Jan Konopásek?

Obrovská hudební legenda. Český muzikant, který to dotáhl do těch nejvyšších pater světového jazzu, do orchestrů Woodyho Hermana, Buddyho Riche a dalších. A současně snad poslední žijící aktivní spolutvůrce naší moderní jazzové historie. Orchestr Karla Krautgartnera, Studio 5, S+H Quartet – to jsou jeho zásadní jazzové štace. Nejbližší parťák a kamarád Karla Velebného. Ve svých pětaosmdesáti letech chlapík s neuvěřitelnou pamětí, zrcadlo důležité části české kultury po druhé světové válce. A taky svědek muzikantského života ve světě. Ve všem zajímavý a navíc i skvělý člověk. Snad se nám ta knížka pro nakladatelství Galén povede.

A jaký máš vůbec jako člověk zaměřený na píseň vztah k jazzu?

Jazz je pro mne – stejně jako pro Jana Konopáska – synonymum svobody. Svobody tvořivého přístupu, který přichází s improvizací, nečekanými kroky, s objevováním bez žánrových hranic. Tento motiv se projevil v mém angažmá u Poutníků (já jsem svoje sóla vždy víceméně improvizoval) a také v účasti na různých nebluegrassových tvořivých projektech mých kamarádů (Svaťa Kotas, Luboš Novotný, Luboš Malina), stejně jako v naší kapele Teagrass.

V roce 2005 jsi vydal s Jitkou Šuranskou album Písňobraní, za které jste dostali Anděla. Jitka dnes hraje s Martinem Krajíčkem, kterému jsi jako vydavatel kdysi vydal velmi povedené album (KK Band – Šoulet). Jak se ti současné Jitčino trio líbí?

Moc se mi to líbí. Je to zase další krok na hudební cestě, kterou jsme před lety začali s Jitkou prošlapávat. Já jsem svou aktivní hudební cestu tehdy víceméně uzavíral, směřoval jsem k jednoduchosti, zatímco Jitka něco začínala – a já její cestu dnes s obdivem sleduju. Ona i její spoluhráči jsou muzikanti nejvyšší interpretační třídy a přitom také vynalézaví, tvořiví.

Ty sám máš nějaké plány jako muzikant? Nebo tě publicistická a badatelská práce úplně pohltí?

Rád bych si občas trošku zahrál s Jitkou Šuranskou. Bez nároku na nějaké novoty. Na pohodu. Uvidíme, jak mi budou sloužit ruce, mám problémy s pohyblivostí prstů na levé ruce. Ale tuto skutečnost beru to jako signál: Dělej si, co chceš, ale vždycky v přiměřeném rozsahu! – Takže mne všechno táhne především k té práci na Písni duše.

Jiří Plocek/ foto Jiří Sláma

Komentáře

Reagovat

Zatím nebyl přidán žádný komentář..

Pokud patříte mezi příznivce a posluchače tzv. staré hudby, o hudebním tělese Czech Ensemble Baroque a jeho uměleckém vedoucím Romanu Válkovi jste již bezpochyby slyšeli. Ansámbl se věnuje historicky poučené interpretaci děl starších slohových období, převážně baroka a klasicismu. Hlavní devizou orchestru je pak uvádění velkých hudebně-dramatických útvarů. Mezi nedávné počiny patří například uměle vytvořené oratorium Příběh o Kristu sestavené z tematicky spojitých děl skladatele Heinricha Schütze. Velkou pozornost věnuje ansámbl také dílu Františka Xavera Richtera, jehož Requiem, Te Deum a pašijové oratorium Deposizione dalla croce di Gesu Cristo patří k zatím posledním nahrávkám orchestru.  více

Jednou za čas na koncertních programech objeví i skladby, které posluchači ještě nemohli ocenit. Ve většině případů tyto premiéry slouží především k okořenění jinak standardního repertoáru večera. Ať už se jedná o zbrusu nové hudební dílo nebo o novodobou premiéru, které předcházelo dlouhé badatelské úsilí v archivu, vše je povětšinou nasazeno po boku letitých klasik. Zazní-li tak například rekonstruovaná symfonie neznámého skladatele období klasicismu, je téměř jisté, že si k ní poslechneme určitě i Mozarta, Beethovena nebo Haydna. Program koncertu brněnského orchestru Ensemble Opera Diversa s houslovým virtuózem Milanem Paľou, kterým těleso zahájilo svůj koncertní cyklus Slovensko v Brně, však sestával pouze z premiér soudobé hudby.  více

Po více než padesáti letech vrátilo Národní divadlo Brno na repertoár Pikovou dámu Petra Iljiče Čajkovského. Premiéra 17. února v Mahenově divadle v inscenaci Martina Glasera znamenala pro hudební divadlo ještě jeden návrat – po více než šedesáti letech se na brněnská prkna vrátila také Soňa Červená.  více

Hudbymilovní obyvatelé Brna si rádi připomínají návštěvu Wolfganga Amadea Mozarta ve města na přelomu let 1767-1768. Tématem třetího abonentního koncertu brněnských filharmoniků z cyklu Filharmonie doma I se však stala skladatelova návštěva Prahy. A nebylo tomu bezdůvodně. V profesionální dráze nejvýraznějšího představitele vídeňského klasicismu zaujímá Praha nezpochybnitelné místo. V souladu se zvoleným tématem pak dramaturgové vybrali důležité mezníky v autorově tvorbě, které právě s Prahou a Pražany souvisí. Orchestr Filharmonie Brno vedl Alexander Liebreich a na klavír hrál Saleem Ashkar.  více

Ve čtvrtek 8. února se v prostorách kavárny Era v Černých Polích konalo čtvrté a prozatím poslední pokračování cyklu Folklor a city, ojedinělého spojení osvětové aktivity a folklorní zábavy. Téma úvodní přednášky etnologa Martina Sítka bylo případně aktuální: masopustní tradice v České republice.  více

Tři mušketýři byli ve skutečnosti čtyři. Podobně i 3fo3 (čti „tři fotři“) jsou také čtyři. K zakládajícím členům skupiny Bombarďák Michalu Daleckému, Jiřímu Jelínkovi a Filipu Nebřenskému se jako d’Artagnan přidal Matěj Pospíšil. Jinak však zůstává vše při starém. Bombarďák – respektive textař Jiří Jelínek – promlouvá k dětem dynamickým jazykem plným módních i moderních výrazů. Na ploše velmi krátkých písní (průměrná stopáž pod dvě minuty) dokáže rozehrát vtipné příběhy plné slovních hříček i situačního humoru. Jedna píseň navazuje na druhou většinou v rychlém tempu, vedle zpěvu se zde poměrně často i mluví, stírá se zde tedy hranice mezi písní a divadelním skečem, ale vše dokonale zapadá do sebe.  více

V brněnském Konventu Milosrdných bratří proběhl v pátek 2. února úvodní koncert letošního festivalu iberoamerické kultury Ibérica. Flamencový zpěv vokalistky Rocio Márquez se v něm potkal s virtuózním pojetím hráče na violu da gamba Fahmi Alqhai.  více

Město Brno je ideálním podhoubím pro mnoho soudobých hudebních projektů. Festival Expozice nové hudby, Moravský podzim nebo i řadové koncerty větších či menších hudebních těles mají nezřídka jedno společné – programovou snahu o uvádění nových a dosud neslyšených děl. V brněnském kulturním kvasu však zaujímá v tomto směru nepopiratelnou vedoucí pozici Brno Contemporary Orchestra pod uměleckým vedením Pavla Šnajdra. Již z názvu ansámblu je patrné, že stěžejní místo v jeho repertoáru zaujímají právě díla soudobých autorů. Přesto že by se mělo jednat o jednu z nejušlechtilejších a nejdůležitějších služeb milovníkům hudby, poloprázdný sál Besedního domu tomu nasvědčoval jen stěží. Nezájem publika o novou hudbu a mladé autory je smutný a skličující. Na druhou stranu je potřeba pokárat i orchestr samotný – z hlediska sebeprezentace dovedou zapracovat lépe i studentské orchestry.  více

Čtvrtý koncert komorního cyklu Spolku přátel hudby nabídl posluchačům průřez repertoárem skladatelů První vídeňské školy. V programu večera však díla pojilo nejen stylové zařazení ale také obsazení skladeb. Koncert byl totiž věnován výhradně klavírním triům Josepha Haydna, Wolfganga Amadea Mozarta a Ludwiga van Beethovena. V brněnském Besedním domě díla předneslo hudební těleso Lobkowicz trio, které tvoří houslista Jan Mráček, violoncellista Ivan Vokáč a klavírista Lukáš Klánský.  více

Kongresové centrum brněnského výstaviště v sobotu 27.1. hostilo již 68. ročník Slováckého plesu. Organizátorem této akce je brněnský Slovácký krúžek, který se řadí k nejstarším stále fungujícím folklorním souborům v České republice. Založen byl v roce 1908 za účelem setkávání studentů z Moravského Slovácka.  více

Písňové hity jako Stayin´Alive, Night Fever či How Deep Is Your Love ve vynikajícím pěveckém provedení, dále výtečně postavená i odtančená choreografie v nablýskaném kostýmovém disco muzikálu a tři mimořádné výkony v hlavních rolích. To vše jsou devízy nového brněnského muzikálu Horečka sobotní noci. V Městském divadle Brno jej nastudoval režisér Stanislav Moša.  více

Brno je město plné kontrastů. Již krátká procházka po jeho centru odhalí kuriózní protiklady: pasáž Rozkvět vedle Domu pánů z Lipé nebo obchodní dům Omega zasazený do historického centra jsou zářnými příklady. I brněnská filharmonie staví své hudební produkce na kontrastu starého s novým. Nejednou jsem chválil svěží dramaturgii koncertů, která sahá k protikladným hudebním dílům a uvádí kombinace skladeb, které jinak vedle sebe většinou nemají šanci zaznít. V případě koncertu nazvaném Romantické pohádky ze středy 24. ledna se však dramaturgové drželi při zemi. Neobjevily se žádné nenadále disonance nebo nástrojové kombinace a ani hudební jazyk nijak zvláště nevybočoval z umírněných konvencí. Nemáme však pouze protiklady starého a nového, známého a neznámého, ale naneštěstí také kvalitního a nekvalitního a v neposlední řadě i zajímavého a nezajímavého.  více

Cimbál je nástroj, který si většina z nás spojuje s lidovou hudbou. Může za to zejména dlouhá tradice cimbálových muzik, které se v průběhu 20. století začaly na území Moravy postupně prosazovat.  více

Již po šesté představil balet Národního divadla Brno nadějné choreografy z vlastních řad. V divadle Reduta měl včera premiéru další ročník raritního projektu s názvem Choreografické ateliéry. V devíti mini inscenacích se představili sólisté a členové souboru vlastními choreografiemi.  více

Když se řekne „řecká píseň“, někdo si vybaví Děti z Pirea v podání Yvetty Simonové a Milana Chladila (nebo ještě starší verzi Evy Martinové a Karla Dudy). O něco blíže k současnosti stojí Martha a Tena Elefteriadu, které i v sezóně 2018 stále koncertují a navíc pořádají kurzy řeckých tanců. Sestry, které se vedle řecké hudby pohybovaly na poli rocku i popu (a Marthino album Kresby tuší je skvostné), podle mladého brněnského autora a hudebníka Jannise Morase „připravily cestu“ nové generaci řeckých interpretů. V Brně v současné době funguje několik kapel zpívajících řecky a přitom se ústřední postavou této muzikantské komunity stává právě Jannis, jeden ze tří hudebně aktivních bratrů Morasových. Se svým otcem hrají všichni tři ve skupině I Parea, Jannis se věnuje stylu rebetiko v kapele Anatoli a vedle toho má svou autorskou kapelu Jannis Moras & banda. V ní mu vedle bratrů Alexise (baskytara) a Markose (bicí) dělají společnost dvě mladé dámy – Iva Oulehlová (flétny, klarinet) a Zuzana Mitrengová (zpěv). Jannis Moras & banda sice modulací vokálů, harmoniemi a samozřejmě texty v pro nás exotické řečtině tradiční hudbu připomene, ale ve skutečnosti se jedná o folkrockovou kapelu, která hraje výhradně písně svého kapelníka. A Jannis Moras je momentálně jedním z nejzajímavějších brněnských písničkářů.  více