Zpěvačka Lizz Wright se narodila v roce 1980 v rodině pastora. Od dětství měla blízko ke gospelové hudbě, zpívala ve sboru a později si zamilovala i další původně afromaerické hudební žánry včetně soulu, blues a jazzu. Zatímco v listopadu 2019 vystoupila v Šumperku na festivalu Blues Alive se svou vlastní kapelou, v Brně ji doprovodí Filharmonie Brno a trio pražských jazzmanů (David Dorůžka – kytara, Tomáš Baroš – kontrabas, Daniel Šoltis – bicí). Koncert se koná 3. května v Janáčkově divadle a je součástí festivalu JAZZFESTBRNO 2020.
Dlouho jste zpívala se sborem, případně s menšími vokálními soubory. Když nyní stojíte na pódiu jako sólová zpěvačka, nechybí vám další hlasy, které by vás podpořily?
Občas mám pocit, jako bych někde vzadu ve své hlavě slyšela zpívat sbor, který mě doprovází a podporuje. Pořád to tam někde je. Vedle toho mám ale také skvělé vztahy se svými spoluhráči, kteří hrají roli ostatních hlasů na pódiu.
Se svou vlastní kapelou jste vystoupila na festivalu Blues Alive v Šumperku. Jak jste vlastně své spoluhráče objevila?
Na své spoluhráče jsem měla opravdu štěstí. Po dvaceti letech v hudebním byznysu se totiž mohu spolehnout na své přátele, kteří mi doporučí své dobré známé. Dnes tedy se mnou hrají lidé, které mi někdo blízký doporučil. Já se na pódiu chovám velmi spontánně, jsem otevřená a potřebuji, aby to ti, kdo se mnou hrají, respektovali a přizpůsobovali se tomu.
Všiml jsem si, že jste na pódiu velmi spontánní. Přistihl jsem se ale při přemýšlení, do jaké míry je to, co vidíme a slyšíme, připravené a do jaké míry je to improvizace. Prozradíte?
Nemám přesně připravené, co budu na pódiu dělat. Známe se spoluhráči dopředu pořadí písní, bavíme se o přechodech mezi jednotlivými skladbami. Především se však během vystoupení snažím vnímat energii, která mezi mnou a mými spoluhráči proudí. Když mám pocit, že bych měla udělat něco jinak, než máme připraveno, udělám to. Důležité je především, abychom byli pravdiví. Já totiž naše vystoupení nepovažuji ani tak za koncert, jako spíše za vzájemné sdílení. Ukazujeme, jací jsme jako lidé. Se svými spoluhráči trávím spoustu času, někdy jsme spolu celé hodiny v jednom autě. Tím pádem se velmi dobře známe a dokážeme se jeden na druhého napojit. I tehdy, když v rukou nedržíme nástroje, spolu vlastně hrajeme. To, co se tedy mezi námi odehrává na pódiu, je opravdové.
Začínala jste jako gospelová zpěvačka, a tedy interpretka duchovní hudby. Je stále adresátem vašich písní Bůh?
Zpěvem se smiřuji sama se sebou. A zpívám také Bohu, kterého vnímám jako energii lásky. Jako toho, kdo daroval život mně i vám. Opět tedy musím zdůraznit, že svůj zpěv nevnímám jako koncert, jako umělecký výkon na pódiu, ale spíše jako poděkování za dary, které dostávám. A jako radost, že mohu vydat něco ze sebe.
Je zpívání v gospelovém sboru dobrou školou i pro civilní sólový zpěv?
To, že jsem vyrůstala v křesťanské rodině a pohybovala se v církevním prostředí, dnes vnímám jako velký dar. Díky tomu se dnes umím postavit se před shromáždění lidí, modlit se, meditovat nebo plakat prostřednictvím písně. Díky této schopnosti otevřít se a sdílet s ostatními lidmi vnímám hudbu jako opravdové společenství. Snažím se tedy, aby si i diváci uvědomili, že jsou součástí okamžiku, který – opět opakuji – není jen koncertem.
Jak ale potom toto vše, o čem mluvíte, převést na CD? Dá se to vůbec?
Je obtížné toto vše převést na CD, to je vám určitě jasné stejně jako mně. Na pódiu prožívám opravdu hluboký vztah se svými bratry – hudebníky. Ve studiu vás může tlačit čas, nahrávání vás stojí peníze… Ale samozřejmě jsme schopní připravit zajímavý projekt s krásným obalem, který pak na koncertech představujeme a stavíme na něm. Ale opravdu to není úplně snadné.
Použila jste slovo projekt. Berete tedy jednotlivá svá alba jako svým způsobem samostatné projekty?
Když mluvím o umělecké spolupráci, ráda používám slovo projekt. Mé nejnovější album Grace produkoval můj dobrý přítel Joe Henry, jeden z mých nejoblíbenějších skladatelů. Známe se třináct let a o tom, jak bude album vypadat, jsme diskutovali dlouhé hodiny. Pokusila jsem se mu s použitím metafor popsat, jak bych si výsledek představovala, a on mě přesně pochopil. Je to básník, umí skvěle pracovat se slovy. Spolupráce s ním je pro mne tak přirozená a jednoduchá, jako když si spolu hrají dvě děti.
Když na svém albu pracujete s producentem, stává se, že vám například nabídne skladbu, se kterou se z nějakého důvodu nedokážete ztotožnit?
Ano, to se může stát. V každém případě se jednotlivé písně opravdu poctivě učím zpívat. Vnímám totiž jako dar, že mám hlas, jehož prostřednictvím mohu lidem předat své pocity. Přála bych si, aby se při poslechu mých nahrávek nebo koncertů lidé s mými písněmi ztotožňovali, aby měli pocit, že zpívám i o nich. Aby více přemýšleli o sobě než o mně.
V Brně v květnu vystoupíte s doprovodem velkého orchestru, Filharmonie Brno. Jak takové koncerty vnímáte?
Mám takové koncerty moc ráda. Vše je na nich zapsané dopředu v notách a já si moc vážím lidí, kteří umí napsat kvalitní hudbu. Sama se na takový koncert musím trochu jinak připravit, ale výsledek je stejně magický. Mám například velmi ráda aranže Vince Mendozy, na kterých jsem pracovala s muzikanty z Německa. Ti byli mé hudbě velmi otevřeni a přinesli do písní nové světlo. Opravdu miluji zpěv s doprovodem symfonického orchestru. Mám na sobě dlouhé šaty, hudba zní vznešeně, je to krása…
V Brně budete zpívat v rámci jazzového festivalu, v Šumperku jste zpívala na bluesovém festivalu, stále máte v repertoáru gospel, soul nebo například píseň od Boba Dylana. Vyžaduje skloubení tohoto všeho nějakou zvláštní techniku zpěvu?
Mám klasické hudební vzdělání a pracuji s určitými dechovými technikami, ale když zpívám gospel, musím se především soustředit na to, co chci lidem předat. Musím být fyzicky i mentálně připravena na to, abych zachytila konkrétní myšlenku a co nejvěrněji ji předala dál. Dělám všechno proto, aby se mi to dařilo.
Zatím nebyl přidán žádný komentář..