Nebeztebe: Porsche s kombinačkami nepostavíte

Nebeztebe: Porsche s kombinačkami nepostavíte

Skupina Nebeztebe na brněnské scéně před pár lety doslova zazářila. Pětičlenná sestava s výraznou rytmikou, která se s nadhledem pohybovala nad styly, slavila vítězství na Portě a mířila na obrovské multižánrové festivaly. Zdánlivě v nejlepším kapelník Štěpán Hulc kapelu uspal a vrátil se až letos s úplně novou, tříčlennou sestavou. Noví Nebeztebe ve složení kytara, housle a mandolína nerezignovali na multižánrovost. Znovu koncertují a chystají konceptuální album Zásobování duše.

Štěpáne, skupina Nebeztebe vznikla v roce 2008. Co bylo tehdy hlavním důvodem pro její založení? A měl jste v té době nějaké vzory, které vás inspirovaly?

Bez kapely a pódií už to dál nešlo. Prostě se tomu neubráníte. Konkrétní vzory jsem pro tu situaci totálního kořenového amatérismu neměl. Měl jsem určitou představu o vlastním zvuku a ten se mi myslím podařilo v té naší kuchyni, kde jsme zpočátku zkoušeli, nějak ukuchtit.

Před pár lety jste slavili nemalé úspěchy. Zvítězili jste v jihomoravském kole Porty, v celostátním měřítku jste vyhráli Portu autorskou. Co pro vás osobně bylo zatím největším úspěchem?

Po hudební stránce? Těch soutěžních ocenění si moc vážím, ale vede letošní koncert 21. března v Brně v Morseart, comeback s vyladěným zvukem, projekcemi a světly. Směr, jakým to pro nás má smysl dělat dál.

K tomu se za chvíli dostaneme podrobněji. Ale mě by zajímalo, proč jste se v době, kdy se vám dařilo, rozhodl pro pauzu a poté pro zeštíhlení sestavy?

Ze zoufalství. Příliš mnoho manažerování, řízení a provozu plus permanentní změny v obsazení bezmála umořily panáčka poetu, tedy mne. Došlo mi, že to neberu za správný konec. Byli jsme koncertně aktivní, soutěžně úspěšná kapela s „už zase“ jedním členem na odchodu, dalším nejspíš přicházejícím a s fantastickou festivalovou nabídkou, kterou jsem už prostě unaveně nechal být. Všechno jsme léta dělali za pochodu, na nic nebylo dost času, spolu s fluktuujícími muzikanty, kterých bylo přes dvacet, kapelou prošuměl materiál na dvě alba a výsledný neusazený „neurotic-revival“ vlastní kapely mě ničil. Potřeboval jsem vystoupit z toho kolotoče, který už s hudbou neměl mnoho společného. Začít tvořit, dostat se hudbě znovu pod kůži, oddat se jí.

Jak reagovali bývalí spoluhráči, když jste jim řekl, že s nimi už dál nepočítáte?

Ono to vlastně vyplynulo z děje. Poslední stálý baskytarista měl ještě svou kapelu, rozhodl se odejít a normálně jsme se domluvili. Perkusista si nesedl se dvěma dalšími, s útlumem koncertní činnosti přestal postupně chodit na zkoušky, a když jsme to s ním uzavřeli, pronesl památnou úsměvnou větu: „Co tak najednou?“ Dnes už vím, že to buď funguje celé včetně vzájemné připravenosti hned, nebo ne.

hulc_stepan_foto_jiri_slama_01

Z té úspěšné pětičlenné sestavy jste nakonec zůstal sám, ale Honza „Yetty“ Vrtěna, současný člen Nebeztebe, vlastně úplným nováčkem není.

Ano, Yetty, má pravá ruka, která nás při tvorbě velmi těší tím, že dělá z jakési veselé vnitřní poťouchlosti často něco úplně jiného než ta levá, mě na rok a půl po domluvě opustila. A když jsem potřeboval již klasicky záskok na soutěž, v klidu a bez problému u nás pan spoluzakládající člen zase zakotvil.

A jak se stala členkou Nebeztebe Tereza? Vzal jste ji původně jako zpěvačku, nebo jako houslistku?

Jako zpěvačku. Moje levá ruka, která k neskonalé hrůze Yettyho ví stále přesně, co on coby má pravá ruka improvizačně vyvádí, pro nás v roce 2012 nahrála ve studiu housle ve dvou písních. O dva roky později jsme se rozešli se zpěvačkou, a Terka řekla jen něco ve smyslu, že jestli potřebujeme, tak školená sice není, ale zvládne to. Přišla skvěle připravená a její feeling mě oslovil. Později jsme vytáhli několik houslových partů z aranží předchozích sestav a já si ještě o pár strof v čase dál uvědomil, jaký poklad pro věci příští jsme tím získali.

Výsledkem je pro váš žánr ne úplně typické obsazení kytara, mandolína a housle…

Žánrové zařazení Nebeztebe je pro mě čím dál tím vzdálenější otázkou, ale když pro to máte cit a dáte tomu čas, tak se dá zahrát něžná filharmonie na dvě vidličky. A v Honzovi a Tereze jsem ty dvě vidličky našel.

Všichni vedle akustických nástrojů používáte i různé efekty. Byla to od počátku jasná volba?

Ano. I jedna chytrá kniha říká, že Porsche jen s kombinačkami v ruce prostě nepostavíte. Baví mě modelovat zvuk kapely tak, aby v něm čekal na posluchače okouzlující moment, který si automaticky nezařadí mezi ostatní škatulky typu „kytara“ nebo „bicí“.

Jak je to vlastně dnes s repertoárem? Hrajete v nové sestavě i ty písně, které hráli původní rockoví Nebeztebe?

Dva songy z předchozího repertoáru kapely zařazujeme jako přídavky. Zapadnou dobře do atmosféry po finále nového setu, což jsou úplně staré kusy, se kterými jsem dlouho nevěděl, co dělat.

V jaké fázi rozpracovanosti tyto starší písně byly? A jak s tímto materiálem v kapele pracujete?

Textově jsem měl většinou hotovo až přetextováno, takže jsem po letech s radostí škrtal, až jsem ty skorobásně vyčistil na nosné jádro. Jejich hudební doprovodné a melodické motivy nebyly zrovna ucelené. Což se vlastně hodilo, protože teď pracujeme tak, že coby kapelní tvůrčí hlídač provokatér ty motivy hraju pro sebe i ty mé dvě ruce, jak jsem Terku a Yettyho pojmenoval předtím, a improvizací zkoušíme, co by to chtělo. Během tohoto období prvotních a až únavně krásných zmatků se starám, aby nápady dostaly svůj prostor bez tlaku na výsledek. Pomáhám hlasům a rytmům ožít, čekám, až opustí běžná schémata a začnou si tvořit vlastní, čekám, až mě nadchnou. Následující pokusy o větší celky na pár týdnů odložím a přebírám se v tom pelmelu s odstupem. Když nám konečně skladba sama dýchá v rukou, tak na nás obvykle samospádem vykukují drobnosti, kterými to celé za pochodu šperkujeme.

Vznikají i úplně nové písně?

V této sestavě a playlistu jednu novou společně vytvořenou máme, ale dlouhodobě jde o zavádějící pojem, protože například záznamy nápadů, které si během těch jedenácti let pečlivě katalogizuji jako „Yettyho trance motivy“, trpělivě vyhlíží svou chvíli. Obsáhly by bez problému samostatný projekt či desku. A až se do nich pustíme, budou taky jako nové.

Když skládáte nové písně, myslíte konkrétně na aktuální sestavu, nebo je prvotní nápad použitelný v jakémkoli obsazení?

Myslím, že prvotní nápad na obsazení úplně nezávislý není. Obsazení, které slyším dopředu já, je někdy až rockově-orchestrálně-trance-etno-beatového typu. A to hledám v prolínání zvukového světa vyefektované mandolíny a klasické nádhery houslí nad nylonovou nebo elektrickou kytarou a stompboxem, nahrazujícím bicí či perkuse.

Váš nový koncertní program a také chystané album se jmenuje Zásobování duše. Proč tento název?

Viděl jsem fotografii plechových dveří, na kterých bylo přes šablonu sprejem nastříkáno „Zetor – zásobování duše“. Vyfotila to moje kamarádka fotografka Jitka Daňková a já si dlouho myslel, že přímo v Zetoru. Až nedávno jsem náhodou zjistil, že se jedná o kontejner, na který se už léta dívám v Dolních Kounicích na zahradě přes údolí. Ten nápis tam na mě čekal, zahrnuje vše, co od hudby potřebuju. Zásobování duše je síto, které vezmu a zkouším, jestli jím skladba projde, nebo ne.

nebeztebe_booklet_zasobovani_touhy

Musí podle vás mít deska koncept?

Moje ano, ale dříve jsem o tom nevěděl. Kapela je živočich, a dokud jsem se prioritně staral o ni, nenápadně vyžadovala s každou změnou sestavy jiný materiál. Díky tomu nebylo možné repertoár dlouhodobě uchopit. Sám jsem si musel přijít na to, že potřebuji jasný koncept, který mě povede.

Skládáte písně s texty i instrumentální skladby. Čím si skladba řekne, že nebudete potřebovat text?

To prostě ucítíte během práce, že vám text nechybí. Silný hudební motiv jej skutečně nepotřebuje, pokud využijete možnosti, které otevírá. I když i tak ke mně někdy zaznívají slova a fráze.

Kdy bychom se měli dočkat alba Zásobování duše? A co o něm můžete prozradit?

Osobní záležitost s niterným obsahem. Zásobování duše zažívám vždy, když ty skladby hrajeme. Když to zažije i posluchač, budu bez sebe štěstím. Po praktické stránce doděláváme poslední píseň, místy ještě ladíme už vyřešené aranže dalších kousků. Způsob nahrávání, místo a lidi už máme, takže nám půjde spíše o autentický zvuk, živost a atmosféru než o dlouhou studiovou práci. Moc se na to těším. Když to půjde, bude deska na světě do konce roku.

Budou na albu nějací hosté?

Možná ano. Teď mají naše pracovní nahrávky v ruce dva kolegové a uvidíme, s čím přijdou. Buď jejich přístup ty skladby podpoří, nebo tam prostě budeme jenom my tři.

nebeztebe_2019_foto_jiri_slama_02

Na koncertech chcete více pracovat s vizuální složkou a konkrétně s projekcemi. Proč?

V rámci aktuální šňůry Vítáme jaro 2019 už si s sebou projekce vozíme, kde můžeme, a výsledek nás i publikum jednoznačně přesvědčil, že to skvěle funguje. Vnímám je jako pro hudebníka nesmírně obohacující možnost vyjádření. Může umocnit hudební message. Zpočátku to byla jen taková připomínka přítele Shannyho, že by Zásobování duše velmi jednoduchá projekce mohla hodně prospět. Realizovali jsme ji a hned posunuli dál díky de facto novému členovi kapely Michalu Minárikovi, který s námi sice na nic nehraje, ale pustil se s nadšením na základě mých představ do střihu videa a do projekcí. Propagaci kapely dělá se mnou a řeší postupně všechno, co už mi hlava nebere. Plánujeme klipy ve vlastní režii – už se jen bavíme o nápadech a možnostech. Je to prostě super složka činností, která Nebeztebe chyběla. Chceme vlastní zvuk, světla a projekční vybavení, samostatnost.

Budete se dál hlásit do různých soutěží, ať už na Portu nebo jinam? A je to pro vás důležité?

Je možné, že se zase někam přihlásíme, tenhle rok už jsme taky jednu stihli a vše co se kolem této konkrétní soutěže dělo, bylo pro mě nesmírně přínosné. Je ale důležité říct, že v tomto případě jako pro manažera kapely, ne jako pro hudebníka.

Jste brněnská kapela. Jak vnímáte současnou brněnskou scénu? Máte na ní nějaké spřízněné skupiny nebo muzikanty? Kdo je vám blízký?

Jako otec a manžel si z rámce běžného rodinného života šetřím maximum času na Nebeztebe. Reálně se tak ke mně dostanou až některé výsledky práce lidí, kteří hudbě definitivně propadli, a já mám obrovskou radost z jejich růstu. Naštěstí během pár let se tu nakonec všichni obrazně řečeno potkáme v Tescu, když ne na pódiu. Hned po manželce Magdaleně, se kterou jsme Nebeztebe rozjížděli a teď jí dělám hudebního kopilota v její vlastní tvorbě, se nejvíc vídám s kapelníkem Funkychicken Shannym, který dělá funky tak, že mě to baví a navzájem si pouštíme ty naše výtvory… Dostal mě Martin Kyšperský svým Miláčkem slunce, nadchly mě punkové Kruhy a hipster-alternativní Makak, mám rád rockovou cestu Safe Escape, na duši mě pohladil Dan Vertígo svou poslední tvorbou tak, že jsem mu to musel zavolat, užiju si Aivn’s Naked Trio nebo Toma Jegra a jeho alba 2015 a Souznění, oceňuju a respektuju Nevermore & Kosmonaut, jsem zvědavý na nové album Kupodivu… Určitě jsem na leckoho zapomněl a půl Brna minul. Jazoo byli skvělí, dokud byli, a teď jsou pro mě nejvíc zajímaví prog-rockoví Pool (radostné spojení kouzelníků Elshishe, Ondry Maliny, Ondry Kaprála a Petra Bartoňka, kteří by stáli každý samostatně za zmínku) a Kudla s kapelou v krabici.

Foto Jiří Sláma

Komentáře

Reagovat

Zatím nebyl přidán žádný komentář..

Posledním projektem Komorní opery Hudební fakulty Janáčkovy akademie múzických umění se stalo uvedení dvou českých jednoaktových oper: V studni Viléma Blodka (1834–1874) a Polapená nevěra Otmara Máchy (1922–2006). Hudební fakulta se při jejich realizaci spojila s Ateliérem divadla a výchovy pro neslyšící Divadelní fakulty JAMU a vznikl projekt, který se snaží hudbu přiblížit právě neslyšícím. Toto spojení se ovšem na prknech Divadla na Orlí neuskutečnilo poprvé. Již dříve zde byly uvedeny inscenace, které fungovaly na podobném principu: například Hudba pro oči (2014) se skladbami Leoše Janáčka a Bohuslava Martinů nebo Pojď se mnou do světa – písně Jiřího Bulise tlumočené do českého znakového jazyka (2020). Nyní recenzovaný projekt měl premiéry 16. a 17. března v Divadle na Orlí.  více

Pro čtvrtý abonentní koncert cyklu Filharmonie doma, který se odehrál 14. března v Besedním domě a nesl označení Mozartiana, zvolila Filharmonie Brno, tentokrát pod vedením česko-japonského dirigenta Chuheie Iwasakiho, čtyři skladby z 18.–20. století. Tato díla dramaturgicky spojuje buď přímo vznik v období klasicismu nebo inspirace hudebními postupy pro toto období typickými. Jako sólistka se v první polovině koncertu představila flétnistka Martina Venc Matušínskávíce

Druhou zastávkou krátkého česko-německého turné klavírního tria Neues Klaviertrio Dresden se stal 6. března v 16 hodin koncertní sál Hudební fakulty Janáčkovy akademie múzických umění. V celkem čtyřech městech (Praha, Brno, Lipsko a Drážďany) zazněl program složený ze světových premiér dvou českých a dvou německých skladatelů.  více

Steven Johnston je skotský písničkář, který v poslední době používá pseudonym Damask Rose. Stejně se jmenuje i album které v roce 2022 natočil v Brně s producenty Pavlem Šmídem a Vojtěchem Svatošem. Se stejným producentským týmem nyní pracuje na druhém albu.  více

Roky zakončené číslicí 4 jsou pro českou kulturu důležitým symbolem. Nejinak je tomu i letos, kdy si v rámci Roku české hudby 2024 připomínáme významná výročí spjatá s některými kulturními institucemi a řadou jmen známých hudebních skladatelů a umělců. Tím nejskloňovanějším je bezesporu Bedřich Smetana (1824–1884), u něhož si připomínáme hned dvě jubilea – dvě stě let od narození a sto čtyřicet let od úmrtí. K oslavám se samozřejmě připojila i Filharmonie Brno, která připravila pro diváky dva koncerty s názvem Smetana 200 konané 29. února a 1. března v Janáčkově divadle. Recenze se pojí s prvním z nich. Orchestr vystoupil pod taktovkou švýcarského dirigenta Michaela Tabachnika a mimo jiné doprovodil mladého tuzemského klavíristu Marka Kozáka. Program se však nevztahoval pouze ke tvorbě Bedřicha Smetany, naopak dal vyniknout kontextu autorovy doby skrze díla Ferenze Lizsta a Richarda Wagnera.  více

Čtyřicetidenní postní doba, v níž se právě nacházíme, značí pro většinu z nás přípravu slavení Velikonoc. Tento čas představuje příležitost k vlastnímu zamyšlení a ztišení v podobě modliteb. Sbor Ensemble Versus se mimo jiné věnuje duchovní a liturgické hudbě, pro letošní postní období si připravil ojedinělý komponovaný večer, jenž se uskutečnil ve středu 28. února v kostele sv. Augustina. Propracovanost a výjimečnost koncertu se propisovala nejen do pěveckých čísel, ale také do improvizací olomouckého varhaníka Karla Martínka a režie Kateřiny Křivánkovévíce

Koncerty Brno Contemporary Orchestra (BCO) lze jen stěží označit za tradiční. Jsou ale vystoupení, která se i tomuto vymykají a hranici ještě posouvají. Takovým byl úterní koncert pojmenovaný Ministerstvo pravdy: vyprávění o hudbě, která neumí budovat lepší zítřky. BCO pod vedením dirigenta Pavla Šnajdra provedlo v budově bývalého OV KSČ tři kompozice na první pohled odlišné přesto propojené. Před začátkem programu posluchači vyslechli hlavní rozhlasové zpravodajství z 26. února 1974. U pamětníků tento krok mohl vyvolat lehce nahořklou nostalgii, pro mladší šlo o krásnou ukázku vysílání v období těžké normalizace.  více

Přihodilo se vám někdy, že jste byli přítomni události a už v jejím průběhu jste si uvědomili, že se stáváte součástí historického okamžiku? Tento povznášející pocit jsem už znala, a proto mám radost, že jsem ho mohla prožít znovu na koncertě s názvem Na pomezí žánrů, který se konal 23. února v HaDivadle. U příležitosti 102. výročí narození rozhlasového barda Jaromíra Nečase a jako úvodní koncert oslav 100 let vysílání ho uspořádal Český rozhlas Brno v čele s folklorním dramaturgem Jaroslavem Kneislem.  více

Když se zmíní cembalo, většina lidí si představí hudbu starou, zejména barokní. Ač se zdálo, že cembalu po vynálezu kladívkového klavíru odzvonilo, mnozí autoři hudby 20. století pochopili, že se jedná o nástroj, který má sice jiné zvukové vlastnosti než piano, je však stále nástrojem plnohodnotným. Pravdivost této teze se ve čtvrtek 22. února v Besedním domě pokusila dokázat Filharmonie Brno pod vedením německého dirigenta Alexandera Liebreicha. Spolu s věhlasným cembalistou Mahanem Esfahanim provedla tři skladby 20. století, které cembalo postavily do tří různých rolí.  více

Diversní jaro v roce 2024 započalo prvním orchestrálním koncertem Ensemble Opera Diversa pod taktovkou dirigenta Patrika Červáka konaným v Domě pánů z Kunštátu v úterý 20. února. Dramaturgický koncept inspirovaný mýtickými náměty z oblasti antiky, ale také fantazijního světa spisovatele a filologa Johna Ronalda Reuela Tolkiena, netradičně podpořil i improvizovaný videoart tvůrce Tomáše Hrůzy. Sólově za doprovodu orchestru vystoupil kytarista Vít Dvořáčekvíce

Také Filharmonie Brno v čele se šéfdirigentem Dennisem Russellem Daviesem se letos přidává k oslavám Roku české hudby. V Janáčkově divadle se včera uskutečnil koncert věnovaný vokálně-instrumentálním dílům dvou exilových skladatelů rozdílných epoch – Antonína Rejchy (1770–1836) a Jana Nováka (1921–1984). V rámci večera se představili Český filharmonický sbor Brno pod vedením sbormistra Petra FialyMartina Janková (soprán), Pavla Vykopalová (mezzosoprán), Aleš Briscein (tenor) a Jiří Brückler (bas).  více

Pondělním koncertem Africa calls Europe byl v sále Konventu Milosrdných bratří zahájen XXI. ročník cyklu Barbara Maria Willi uvádí... Jak název večera napovídá, divákům bylo předvedeno propojení evropských a (nejen) afrických vlivů. O tento zajímavý dramaturgický počin se postaralo londýnské flétnové kvarteto i Flautisti ve složení Jitka KonečnáDoris KitzmantelIlona Veselovská a Monika Wimberger Devátá, ke kterému se v několika skladbách připojil perkusionista Jakub Kupčík. V první polovině večera nejdříve zazněla díla z renesanční a barokní epochy, ve druhé pak kompozice soudobých autorů.  více

Roky končící číslicí čtyři mají pro českou hudbu zásadní význam – kromě předních představitelů klasické hudby, ze kterých lze jmenovat Leoše Janáčka, Josefa Suka či Antonína Dvořáka, slaví svá jubilea také zásadní autoři české nonartificiální hudby jako například Jiří Šlitr či Karel Kryl. Tím nejzásadnějším výročím, které však letošek připadá, je bezesporu 200 let od narození zakladatele moderní české hudby Bedřicha Smetany. Národní divadlo Brno se tedy oslavy spojené s Rokem české hudby rozhodlo v projektu Smetana200 zahájit uvedením nové inscenace Smetanova Dalibora v koprodukci s Welsh National Opera. Představení režíroval David Pountney, jehož práce může být brněnským milovníkům opery známa například z inscenace Z mrtvého domu, která se uskutečnila v rámci festivalu Janáček Brno 2018. O hudební nastudování Dalibora se postaral Tomáš Hanus, který provedení při premiérovém uvedení v pátek 2. února rovněž řídil. Scénu navrhl Robert Innes Hopkins, kostýmy připravila Marie-Jeanne Lecca a světelného designu se ujal Fabrice Kebour. Postavy Smetanovy opery ztvárnili Tomasz Konieczny (Vladislav, král český), Peter Berger (Dalibor z Kozojed), Csilla Boross (Milada), Daniel Kfelíř (velitel stráže Budivoj), David Szendiuch (žalářník Beneš), Ondřej Koplík (Vítek), Jana Šrejma Kačírková (Jitka) a Petr Karas (soudce).  více

Podívat se na jednu z brněnských ikon nezvyklou optikou se snaží nová hudební inscenace Cabaret Janáček. Hudebního génia a inovátora v žánrově neobvyklém projektu propojili arthub Tamuza a Cabaret des Pechés, na jehož komorním jevišti se před diváky u stolků odehrál hodinový průřez Janáčkovým životem s nejznámějšími úryvky z jeho děl. A to vše za se děje za asistence mima, tří pěvců (lyrický a dramatický soprán s barytonem) s pianistkou a vše je navrch hned natřikrát alternováno.  více

Jako romantický muzikál podle bestselleru Johanny Spyri inzeruje Městské divadlo Brno svoji poslední novinku Heidi. Česká premiéra známého „příběhu děvčátka z hor“ ale dopadla všelijak. Nová hudební inscenace je totiž už ve svém originálním muzikálovém zpracování barvotiskovým kýčem, z jehož přeslazené schematičnosti málem až rozbolí zuby. Lineární režie Stanislava Moši tyto sladkobolné valéry v hudebním díle dvou německojazyčných autorů, skladatele a textaře Michaela Schanzeho a scenáristy Hanse Dietera Schreeba, při jeho prvním tuzemském uvedení ještě podtrhla.  více

Nejčtenější

Kritika

Posledním projektem Komorní opery Hudební fakulty Janáčkovy akademie múzických umění se stalo uvedení dvou českých jednoaktových oper: V studni Viléma Blodka (1834–1874) a Polapená nevěra Otmara Máchy (1922–2006). Hudební fakulta se při jejich realizaci spojila s Ateliérem divadla a výchovy pro neslyšící Divadelní fakulty JAMU a vznikl projekt, který se snaží hudbu přiblížit právě neslyšícím. Toto spojení se ovšem na prknech Divadla na Orlí neuskutečnilo poprvé. Již dříve zde byly uvedeny inscenace, které fungovaly na podobném principu: například Hudba pro oči (2014) se skladbami Leoše Janáčka a Bohuslava Martinů nebo Pojď se mnou do světa – písně Jiřího Bulise tlumočené do českého znakového jazyka (2020). Nyní recenzovaný projekt měl premiéry 16. a 17. března v Divadle na Orlí.  více