Nordens Tone: Jazyk má velký vliv na melodii

Nordens Tone: Jazyk má velký vliv na melodii

V Náměšti nad Oslavou na Folkových prázdninách 2017 vystoupí mimo jiné dvě výrazné skupiny z Dánska. V pondělí 24. července to bude instrumentální uskupení Dreamers’ Circus a ve čtvrtek 27. července kvarteto Nordens Tone. To tvoří tři jazzoví hudebníci (piano, kontrabas, saxofon) a zpěvačka Jullie Hjetland, která zpívá v osmi různých severských jazycích. A právě s ní jsme telefonicky hovořili.

Se skupinou Nordens Tone zpíváte v několika severských jazycích, ale vím, že sama máte po rodičích dánské a norské kořeny. Vzpomenete si, ve kterých jazycích jste zpívala jako malá?

To je dobrá otázka. Moje babička je Norka, ale první píseň, kterou mě naučila, byla ve švédštině. Také jsem část svého dětství strávila ve Švédsku. Přišla jsem tedy do kontaktu se směsí skandinávských jazyků. Už jako malá jsem se tedy setkávala s dánštinou, norštinou a švédštinou.

Vedle dánštiny, norštiny a švédštiny, což jsou všechno navzájem příbuzné skandinávské jazyky, zpíváte i ve finštině nebo velmi exotické grónštině. Jak jste se dostala k těmto jazykům?

Moje maminka se odstěhovala do Grónska a já jsem ji čas od času navštěvovala. A začala jsem se učit grónsky. Proto mi přišlo naprosto přirozené, že jsem zkusila grónsky i zpívat. Kromě toho jsem studovala jako svůj magisterský obor nordistiku a musela jsem strávit jeden semestr v každé ze skandinávských zemí a k tomu jeden semestr ve Finsku. Naučila jsem se tedy také několik písní ve finštině. Finsky se mi ostatně zpívá velmi dobře, i když tomu jazyku většina lidí nerozumí. Finština se totiž píše stejně, jako se vyslovuje, a je to tedy velmi snadné. Rozumět finštině je těžké, ale naučit se správnou výslovnost je jednoduché. Takže finština a grónština ke mně přišly takto přirozeně.

Jak skupina Nordens Tone vznikla?

Na začátku měl pianista Pojken Flensborg nápad, že propojí pomocí tónů jednotlivé severské národy. Neměla to být přímo kapela, ale spíše jednorázový projekt, který by natočil jedno tematické album s populárními melodiemi z jednotlivých zemí. Pojken už předtím delší dobu spolupracoval s kontrabasistou Torbenem a několikrát hrál také se saxofonistou Hansem Mydtskovem. Hans byl mým učitelem na hudební akademii a věděl, že zpívám plynule švédsky a norsky. Když tedy začali o tomto projektu uvažovat, hned si vzpomněl na mne a pozval mě na zkoušku. A protože se jim líbilo, jak zpívám, stala jsem se členkou skupiny. Tedy vlastně zpočátku pouze projektu. Jenže jsme vydali CD, pak jsme měli docela dost koncertů a zjistili jsme, že by nás bavilo pokračovat. Našlo totiž jen o to, že na počátku byl zajímavý nápad, ale fungovala mezi námi i chemie. A proto spolu hrajeme tak dlouho. Příští rok budeme slavit deset let od vzniku kapely.

Po zmíněném prvním CD následovalo druhé album Septentrio, které vás zastihlo v odlišné situaci. To jste už věděli, že nejde o jednorázový projekt. Jak jste na toto album vybírali písně?

Pro toto CD jsme vybrali písně, které se nám líbily, a přidali jsme k nim své vlastní skladby. Myslím, že na prvním albu žádnou vlastní kompozici nemáme. Na CD Septentrio jsme zařadili moje skladby Ajö a Til a Torbenovu kompozici De små børns smil. Je to tedy taková pestřejší směs.

Když píšete skladby pro Nordens Tone, máte hned v hlavně kompletní zvuk, aranžmá?

Písně aranžujeme společně. Ale například minulé pondělí jsem začala psát novou skladbu pro Nordens Tone a v hlavě jsem měla od počátku zvuk naší skupiny. To, jak to zní dohromady, je pro mne důležitější než zvuk jednotlivých nástrojů. Je to už takový typický „zvuk Nordens Tone“ a právě jím se od ostatních skupin lišíme. Stane se mi například, že začnu psát píseň pro svůj sólový projekt. Ale jakmile začne skladba vznikat, uvědomím si, že se mnohem víc hodí právě pro Nordens Tone.

Vrátím se ještě k lidovým písním jednotlivých severských národů. Liší se od sebe nějak podle vás písně z Dánska, Norska a Švédska?

Myslím, že jazyk má velký vliv na melodii. Jazyk je totiž forma, podle níž tvarujeme zvuk, když mluvíme. Švédská, norská a dánská kultura se jedna od druhé velmi liší, ale současně jsou si blízké. Uvědomujeme si, že jsou mezi námi drobné rozdíly, které jsou ale naprosto zřetelné. Když například vy, kteří nejste ze Severu, uslyšíte švédskou, dánskou a norskou píseň, budou vám připadat podobné, ale nám se to tak jevit nebude.

Vaše zatím nejnovější album obsahuje skladby dánského skladatele Carla Nielssena. Proč jste si vybrali právě jej?

V roce 2015 jsme si připomínali 150 let od jeho narození. Nejen my jsme tedy natáčeli album se skladbami Carla Nielsena, ale jeho hudbě se věnovala řada dalších interpretů. V té době to u nás byla tak trochu móda. Ale musím zdůraznit, že Carl Nielsen je největší klasik dánské hudby – podobně jako v Norsku Grieg nebo ve Finsku Sibelius. Jeho hudba, jeho aranžmá a vůbec způsob, jakým přemýšlel, mají velmi blízko k lidové hudbě. Vím, že to je případ mnoha skladatelů klasické hudby, ale dánská vážná hudba není až tak populární, a v jeho skladbách jsme našli něco, co nám v každodenním životě chybí. Jeho způsob komponování byl zvláštní – byla to velká hudba a současně byla velmi lidová, blízká obyčejným lidem.

Co budete hrát v Náměšti nad Oslavou na Folkových prázdninách?

Možná zahrajeme něco úplně nového. Velmi pozvolna totiž připravujeme nové CD, které chceme natáčet v říjnu. Už ty písně postupně zkoušíme a myslím, že na vašem festivalu už některé z nich představíme. Jinak však budeme hrát skladby z našich tří desek. Ale možná to tedy bude i něco nového, ještě uvidíme.

Nordes Tone/ foto archiv skupiny

Komentáře

Reagovat

Zatím nebyl přidán žádný komentář..

Temperament i emoce romské hudby jsou všeobecně známým faktem. Se stejnou vervou a pozitivní energií vzniklo v roce 2016 také komunitní nahrávací studio Amaro records. Celý dobrovolnický projekt vznikl za podpory a garance organizace IQ Roma servis. Odpovědnou osobou a dobrým duchem je Petra Borovičková, sama výborná zpěvačka a členka několika kapel. Strůjcem myšlenky byl Gejza Horváth, přední romský hudebník, který již dříve vedl kurzy pro mladé romské muzikanty. Spatřoval v nich obrovský potenciál.  více

Když umělec tvrdí, že vymyslel nový hudební žánr, může to znít nabubřele. Ale lze to vnímat i jako známku určité bezradnosti („nevím, kam bych se zaškatulkoval“) nebo do třetice jako vtipnou hru. A i když to Kurt Rosenwinkel se svým albem Caipi myslí vážně, přikláním se k třetí variantě. Jeho směs jihoamerických rytmů, jazzu, rocku a popu skutečně nelze jedním slovem definovat a pojmenování podle brazilského nápoje caipirinha („A je to opravdu moc dobré pití,“ zdůrazňuje kytarista) je vtipné a funkční zároveň. Brněnská premiéra Rosenwinelova „nového žánru“ byla svým způsobem také hravá, ale především profesionální a dobrodružná.  více

Své česko-slovenské turné zakončila na brněnské Flédě kapela Billy Barman ze Slovenska. Tato série koncertů byla zajímavá nejen svoji čistě akustickou podobou, ale zejména propojením s pěti zpěvačkami SĹUKu (Slovenský ľudový umelecký kolektív). Tato fúze populární hudby a folkloru vznikla původně pro festival Tatra Flowers. Její nebývalý úspěch však způsobil, že se hudebníci rozhodli repertoár rozšířit a představit se nejen na domácí slovenské půdě, ale také u českých sousedů.  více

„Věděl jsem, s kým bych rád spolupracoval, a podle toho jsem se snažil sestavit kapelu, která by měla příjemný zvuk,“ řekl v roce 2015, krátce po vydání svého zásadního alba Living Being, francouzský akordeonista Vincent Peirani. V té době měl za sebou několik zajímavých akustických projektů včetně alba se saxofonistou Emilem Parisienem a v tomto stylu pokračoval i nadále. V roce 2016 vzniklo příjemné CD duetů s pianistou Michaelem Wollným a nedávno spolupracoval s klavíristou Stefanem Bollanim a s Berlínskou filharmonií na albu Mediterraneo, inspirovaném klasickou hudbou. Projekt Living Being je však úplně jiného charakteru, je zhmotněním akordeonistovy představy o elektrické hudbě na pomezí jazzu, rocku a dalších žánrů. A právě s tímto programem Peirani a jeho kapela přijeli do brněnského divadla Husa na provázku.  více

V sobotu 14. dubna se v Dělnickém domě v Brně-Židenicích uskutečnilo tradiční vystoupení souboru Javorník a jeho hostů. V roli hosta se představil soubor Olšava z Uherského Brodu. Historie těchto dvojkoncertů se datuje od roku 2003, od té doby se na jednom pódiu vystřídalo již třináct folklorních souborů.  více

„Historie kapely Gazdina roba sahá až do 90. let minulého století, kdy se většina dnešních členů potkávala v brněnských regionálních kapelách. […] Gazdina roba fungovala dlouhá léta jako studiový projekt. Zásadní zlom nastává až po deseti letech existence, završené v roce 2004 vydáním prvního regulérního alba s příznačným názvem Deset let jsme se neviděli. […] V roce 2017 vydala kapela druhé album První poslední.“  Tolik základní údaje z webu www.gazdinaroba.cz. Suchá fakta, z nichž zdaleka není zřejmé, že Gazdina roba, tak trochu utajená kapela na brněnské scéně, patří v žánru rockového písničkářství, k němuž se hlásí, ke špičkám. Hudební energie se v jejím případě dokonale pojí s poetikou textů.  více

Po opulentním představení Avishaie Cohena se JazzFestBrno o víkendu vrátil do skromnějšího, takřka klubového prostředí Divadla Husa na provázku. Slušelo jak pódiové sestavě skvělých multižánrových hudebníků Blue Shadows s hostujícím zpěvákem Jamesem Harriesem, tak pozoruhodnému ansámblu obnoveného projektu kontrabasisty Tomáše Lišky Invisible World.  více

„Doteď jsem nahrával instrumentální alba – nikoli bez výjimky, ale z velké většiny instrumentální. Toto je opravdu první deska, na které zpívám od začátku až do konce, ve sto procentech písní, což je pro mne velká změna. Ale potřeboval jsem takový krok udělat. Udělal jsem si tu radost, že jsem natočil písňové album,“ řekl mi před několika málo měsíci v telefonickém rozhovoru izraelský kontrabasista Avishai Cohen. Hovořili jsme samozřejmě o jeho aktuálním albu 1970, na kterém klade vedle sebe své autorské písně inspirované populární hudbou 70. let, klasiku Eddieho Palmieriho Vamos Pa’l Monte, americký gospel Motherless Child nebo lidové písně z Předního východu. Album 1970 je v jeho kontextu příklonem k popovému jazyku možná výjimečné, ale současně odkazuje i ke kontrabasistově osobní historii, k jeho lásce k jazzu a tradiční židovské hudbě. Aktuální turné, jehož součástí byl koncert v brněnském Boby centru v rámci festivalu JazzFestBrno, sice s tématem alba koresponduje, ale částečně se od něj liší. Je ještě popovější a překvapuje i poučené posluchače.  více

Jít proti názoru většiny je již ze samé podstaty nepopulární. Představuje-li navíc ona většina nadšené, skandující a ve stoje tleskající publikum, pak je kritikova dušička menší než jeho obliba u výkonných umělců. A přesto je někdy potřeba vstát – nebo v některých případech zůstat sedět. Předposlední koncert Velikonočního festivalu duchovní hudby, na kterém zazněly části mešního oratoria od významných skladatelů 14. a 15. století, nabídl sice mnoho kvalitních a vybroušených prvků, to vše však po boku neméně problematických hudebních ploch. O provedení se postaral soubor Mala Punica pod vedením Pedra Memelsdorffa. Díla Mattea de Perugia, Antonia Zacara da Teramo a dosud neznámých skladatelů rozezněla ve čtvrtek večer prostory brněnské baziliky Nanebevzetí Panny Marie.  více

Rozestupy mezi jednotlivými řadovými alby skupiny Cimbal Classic se zvětšují. Tentokrát museli fanoušci melodických písniček Dalibora Štrunce na novinku čekat osm let (předtím pět). V mezidobí však kapela a především její principál nezaháleli. V roce 2010 vzniklo CD Betlém s písněmi z představení Městského divadla Brno, v roce 2013 skupina natočila zvláštní instrumentální album Melodies From Around The Globe se 46 pouze půldruhé minuty dlouhými melodiemi ze zemí, které se tehdy účastnily biatlonového mistrovství v Novém Městě na Moravě. A v roce 2016 vyšlo autorské „vážné“ album Dalibora Štrunce Malované na cimbál se skladbami v interpretaci tří mladých cimbalistek, Štruncových žákyň. V roce 2016 však Dalibor Štrunc také slavil padesáté narozeniny a téma zrání, bilancování a – nebojme se to pojmenovat – počínajícího stárnutí předznamenává novinkovou desku. Úvodní píseň Padesátý první – ano, co rok, to jeden „bratříček“ – je totiž právě o tom, že „už toho kňourání a stesků bylo dost“ a že „až nás bude šedesát, to teprve bude věk“. Ostatně propojení rozverného charakteru se štruncovsky silnou melodií a vynikajícími aranžemi dělá právě z této písně jeden z nejsilnějších momentů nejen tohoto alba, ale celé diskografie kapely.  více

Oratorium Janovy pašije skladatele Johanna Sebastiana Bacha představuje jeden z nezpochybnitelných klenotů světové hudební literatury. Mnoho dirigentů se snaží překvapit posluchače novým, svěžím, energickým a výrazově bohatým uchopením skladatelovy hudby. Mezi tělesa, která tuto nelehkou výzvu dobrovolně přijímají, patří i Czech Ensemble Baroque pod vedením dirigenta a uměleckého vedoucího Romana Válka. V jejich provedení zaznělo jedno z nejznámějších a nejinterpretovanějších Bachových děl přímo na Velký pátek v brněnském kostele Neposkvrněného Početí Panny Marie.  více

S podtitulem Zůstaňte zde a bděte se mnou včera nabídnul Velikonoční festival duchovní hudby další z koncertů a to v kostele svatého Augustina. K uvedení Vigilie pro šest hlasů a instrumentální soubor Wolfganga Rihma přizval festival dva renomované německé soubory – Ensemble Musikfabrik a vokální sexteto Singer Pur, pro které bylo dílo zkomponováno. Za bravurním provedení nesmírně drásavé skladby stál dirigent Christian Eggen.  více

Velikonoční festival duchovní hudby ve svém druhém dni nabídnul v kostele Neposkvrněného početí panny Marie na Křenové ulici Lidové pašije podle svatého Jana, jejichž autorem je Petr Varmuža – umělecký vedoucí BROLNu.  více

Další z řady dvojkoncertů mezinárodního festivalu Jazz Fest Brno 2018 se odehrál v sobotu v Divadle Husa na provázku. Oba tentokrát propojil skladatel a multiinstrumentalista Jiří Slavík. V první půli programu předvedl své jazzové interpretační a improvizační schopnosti, když na piano doprovodil jazzového bubeníka Douga Hammonda. Poté představil koncertní verzi svého unikátního projektu Mateřština, za který vloni získal cenu Anděl v kategorii world music.  více

Velikonoční festival duchovní hudby včera večer v Brně odstartoval svůj 27. ročník. Tentokrát pod zastřešujícím tématem Zahrada, vinice. Přehlídka duchovní hudby láká své posluchače nejen vysokou kvalitou hudební produkce, ale do značné míry také propracovaným dramaturgickým plánem, který vždy v souladu s každoročním tématem uvádí po boku historických hudebních milníků díla nová, neotřelá nebo alespoň nepříliš často slýchaná. Ačkoliv skutečným středobodem nedělního večera bylo jediné oratorium Ludwiga van Beethovena Kristus na hoře Olivetské, Filharmonie Brno a Český filharmonický sbor Brno zahájili zatím poslední ročník festivalu offertoriem Intende Voci od Franze Schuberta.  více

Nejčtenější

Kritika

Když umělec tvrdí, že vymyslel nový hudební žánr, může to znít nabubřele. Ale lze to vnímat i jako známku určité bezradnosti („nevím, kam bych se zaškatulkoval“) nebo do třetice jako vtipnou hru. A i když to Kurt Rosenwinkel se svým albem Caipi myslí vážně, přikláním se k třetí variantě. Jeho směs jihoamerických rytmů, jazzu, rocku a popu skutečně nelze jedním slovem definovat a pojmenování podle brazilského nápoje caipirinha („A je to opravdu moc dobré pití,“ zdůrazňuje kytarista) je vtipné a funkční zároveň. Brněnská premiéra Rosenwinelova „nového žánru“ byla svým způsobem také hravá, ale především profesionální a dobrodružná.  více