Pavel Černoch: Kariéru dělají většinou střelci a ranaři

Pavel Černoch: Kariéru dělají většinou střelci a ranaři

Debut tenoristy Pavla Černocha v Brně byl kdysi hodně nenápadný. Jako součást dětské Kantilény si publikum z jeviště sotva někoho zapomatuje, s vedlejšími rolemi v Kouzelné flétně se díry do světa také nedělají. Od začátků už ale uplynulo pár let, Pavel Černoch je stabilní součástí světového operního dění a rád by s velkými rolemi zdolal i Metropolitní operu. Do Brna se letos v prosinci vrátí s prvním velkým galakoncertem své kariéry.

Chystáte na prosinec operní koncert v Janáčkově divadle v Brně. Co vás přimělo se vrátit na vaši výchozí profesionální scénu, kde jste před mnoha lety začínal?
Bylo to víc věcí a vlastně se to nabízí. Je to můj první sólový galakoncert tohoto formátu, Brno je moje rodné město, a hlavně – Janáčkovo divadlo je jeviště, na kterém jsem v životě stál vůbec poprvé. Poprvé v životě jsem tam zažil, co je to adrenalin na jevišti – zpíval jsem ve svých jedenácti letech v Kocouru Mikešovi a v Jakobínovi. Původně ten koncert měl být v září na Dvořákově Praze, ale nakonec jsem to musel odříct kvůli Káti Kabanové v Oslu – plánovalo se dva roky dopředu. Potom za mnou přišel dirigent Jaroslav Kyzlink a šéf brněnské opery Jiří Heřman. Nabídli mi uspořádání galakoncertu v předvánočním čase a přizpůsobili se také s termínem, připadlo mi to úplně senzační. Na koncertě mě doprovodí orchestr i sbor a ještě si vezmu nějaké hosty, kteří jsou členy souboru.

Jaký program máte do Brna v plánu?
Koncert bude mít čtyři bloky, první bude italský, druhý český, třetí francouzský a nakonec nějaké přídavky, jestli o ně publikum bude stát. Jsou to věci, které jsem na jevišti už zpíval, plus další, které teprve zpívat budu. V italském bloku bude árie a duet Cavaradossiho z Tosky, Ponchielliho Gioconda a velká scéna ze Simona Boccanegry, v českém samozřejmě Jeník a Princ. Ve francouzské části bude Květinová árie z Carmen a prosadil jsem si z ní taky celý závěrečný duet i se sborem. Toscu se mnou bude zpívat Iveta Jiříková a Carmen Václava Krejčí Housková.

Na JAMU jste studoval hudební management a spolupracoval jste s agenturou Amneris Jitky Zerhauové. Máte manažerské uvažování?
Absolutně, já jsem manažer a mám dokonce pořád svůj byznys. Vždycky jsem chtěl dělat krizový management, to mě baví, mám rád průšvihy – ať už je to v privátní sféře nebo s kamarády, tak mám hned varianty postupů, návrhy jak to řešit, úplně se mi vypnou emoce a nastoupí racionální přístup. V Brně jsem pomáhal Jitce Zerhauové v kulturním management. V tomto období jsem se seznámil s Hanou Průšovou která rozjížděla organizování společenských akcí, kongresů, seminářů, zkrátka marketing event. Dělal jsem na její akce dlouho kulturní servis, ale už jsem pronikal i do všeho okolo. A v roce 2002 jsem si založil svoji eventovou firmu – to jsem totiž pořád ještě nevěřil, že budu zpívat profesionálně, a upřímě jsem si s mojí ctižádostí neuměl představit, že budu navždy zaměstnaný v oblastním divadle. Ta firma funguje dodnes a je to pro mě velmi důležitý protipól k opernímu zpěvu. Žiju dva životy ve dvou zcela odlišných světech a to mě baví.

To musí být dobré i na jevišti, když umíte vypnout emoce…
To je velmi důležité. Já jsem měl dlouho s emocemi na jevišti problém, protože jsem hodně citlivý, například na konci v Traviatě jsem se pokaždé rozbrečel. Měl jsem vynikající partnerky, které mě úplně dostávaly, ale když jsem viděl Kristinu Opolais v Rusalce, jak jí v závěrečném duetu tečou slzy a přitom mě v tom šeru tahá za ruku a zuřivě šeptá: „Nahoď mi text! Nahoď mi text!“, tak jsem pochopil, že to vůbec neprožívá a všechno geniálně hraje. To byla pro mě veliká škola. Moje mamka jezdí na všechny premiéry a některá představení a vždycky, když mám nejmíň emocí, jsem nejvíc pod kontrolou a mám největší odstup, tak je z toho úplně unešená. To mi potom říká: „Tys to tak prožíval, to bylo fantastický!“ Ale v okamžiku, kdy se do toho začnu emočně angažovat sám, tak ten přenos na diváka nefunguje. To se potom dozvím, že to nebylo ono, že jsem byl nepřirozený a hrozně nervózní.

Na našich operních jevištích se neobjevujete – máte vůbec nějaké nabídky z českých divadel? Nebo možná lépe – máte přijatelné nabídky?
Teď už mám. Když jsem toho neměl tolik v zahraničí, tak jsem žádné nabídky neměl. Teď, když jsem trošku známější – myslím v úzkém kruhu odborné veřejnosti –, tak nabídky mám, ale jsou to často taková plácnutí do vody. Třeba někdo zavolá v lednu a ptá se, jestli bych mohl v létě vystoupit na festivalu v Českém Krumlově. Něco mi nabízel hudební ředitel Státní opery Martin Leginus, ale to bylo jen rok dopředu, takže to také nešlo. Aby mi zavolali z Národního divadla, zeptali se, jestli mám za dva roky čas a co chci zpívat, to bych musel být asi Kaufmann. Ale kdybych byl Kaufmann, tak by mě zase nemohli zaplatit, takže je to začarovaný kruh. Daří se to ale s Českou filharmonií a to jsem moc rád.

Myslíte Verdiho Requiem minulý rok v Rudolfinu?
To byl záskok a bylo to trochu legrační. Oni mě vůbec neznali a ani pořádně nevěděli, že existuju. Tenor jim den před vystoupením odřekl, oni volali agenturu v Mnichově, která nikoho na zítra neměla, ti zavolali do Londýna, a ti volali mé agentuře do New Yorku. Tam jim řekli, že o dvě stě metrů dál je na Vinohradech Pavel Černoch, nasedne na dvaadvacítku a sjede to do Rudolfina zazpívat.
Pan Bělohlávek mě ale zná dlouho, sleduje mě a každý rok od něj mám nabídku: do Londýna na BBC Proms a jiné, nyní jsme společně naplánovali zahájení příští sezóny s Písní o Zemi Gustava Mahlera a Novoroční koncert 2017 – ten bude s Olgou Peretjatko, se kterou se dobře znám, dělali jsme spolu v La Scale a v Berlínské Státní opeře Carskou nevěstu. A ještě mám nabídku na rok 2018, to je významné výročí založení Československa, kdy se bude hrát samá česká hudba. Mám si najít volný termín a vybrat dílo, které bychom s Českou filharmonií provedli. Podobné nabídky mám i od Radia Classic.

Zmiňoval jste, že vás znají „v úzkém kruhu odborné veřejnosti“. Jak je to se světoznámostí operních pěvců, o které se často mluví v souvislosti s kdekým, kdo má slušné angažmá v Berlíně nebo v Curychu?
Světoznámý je Jonas Kaufmann a Anna Netrebko, Pavel Černoch ne. Zpívám v Mnichově, v Londýně, v Hamburku, v Miláně, v Bostonu, v Moskvě, v Zurichu, ale světoznámý nejsem. Světoznámost není daná jen rolemi, tím, kde je zpíváte, a jak jste dobrý. Je důležité, pro jakou kariéru se rozhodnete a jestli se rozhodnete pro velké PR, protože to je dnes všechno placené. A navíc potřebujete smlouvy s nahrávacími společnostmi. Zpěvákovi z „horních, dolních“ žádná velká PR agentura zřejmě spolupráci nenabídne a samozřejmě že musíte mít o co to opřít. Já nejsem světoznámý zpěvák, určitě mě znají všichni v úzkém profesním okruhu a operní fanoušci, ale obecně funguje jen ten Kaufmann – testuji si to na svých kamarádech z byznysu. A rád bych nabídku od nějaké PR agentury jednou dostal, stejně tak jak se to povedlo s mým operním managementem. Ale nechci rozesílat dopisy a dožadovat se spolupráce, to jsem nikdy s nikým nedělal a nemám to ani v úmyslu.

Ano, ale člověk o těch světoznámých hvězdách čte každou chvíli…
A ted máte namysli Kaufmana nebo někoho kdo zpívá v cizině v jednom divadle a v Česku se prezentuje jako světoznámý? Každý z těchto kolegů se sám může rozhodnout, jak se chce prezentovat a já nikoho soudit nebudu. Na druhou stranu je zajímavé, že média, která by si měla zjistit, jak je to ve skutečnosti, si raději kvůli sledovanosti vymyslí úplně cokoliv. A to sleduji i v mém byznysu.
Musím ale říct jednu důležitou věc: já hvězdné ambice mám a během příštích deseti let se chci dostat nejdál jak to půjde. Jediná smlouva, která mi chybí, je Metropolitní opera, a na tom teď pracuji. Ještě musím v Evropě hodně rolí odzpívat a doufám, že se to potom podaří. On je totiž rozdíl v tom, jaké role zpíváte a s jakou rolí se tam chcete dostat. Je důležité, jestli zpíváte Carlose nebo Cavaradossiho, Fausta nebo Prince, nebo Monostata. Pokud tam půjdu, tak s velkým repertoárem. A jít tam jako Monostatos nebo jako Carlos, to je ten podstatný rozdíl. Nevím, jestli to říkám srozumitelně.

Já vám rozumím. Když jsem vás viděl debutovat v Brně, tak jste zpíval Monostata, a i kdybyste byl bůhvíjak dobrý, tak jste nebyl ten hlavní. Takže chápu, že nechcete do Metropolitní jen tak, abyste mohl říkat, že jste tam byl.
Upřímě to není jen o tom, co já chci nebo nechci, ale je to hodně o rozhodnutí mé agentury. Kdybych neměl opravdu dobrý management, tak dělám jenom Janáčka a Prince. Přes moji agenuru mám nabídky na pět produkcí Káti Kabanové ročně, a také na Števu, Lacu, Alberta Gregora a Prince. Ale naše ambice jsou větší, takže nedělám víc než dvě až tři české produkce do roka. Loni jsem dělal Rusalku, Káťu Kabanovou a Její pastorkyňu, a k tomu Madam Butterfly, Faustovo prokletí a Carmen. Příští rok dělám dvakrát Dona Carlose, Hoffmannovy povídky a k tomu zase Pastorkyňa a Makropulos, takže je to vyvážené.

Z MET se stalo magické místo, které ostatní velké opery úplně zatlačilo do pozadí.
Určitě, Vídeň nebo La Scala jsou proti ní dnes pozadu, důležitá je MET a Covent Garden. Mě ta Metropolitní trošku štve: pro laiky i odbornou veřejnost je to nejvyšší meta a dokud jí nedosáhnete, tak k těm „nejlepším“ v jejich očích nepatříte. Mně by se hrozně líbilo, kdyby se to podařilo a měl bych jednou pro vždy pokoj s nekonečnými otázkami typu: „A co Metropolitní?“

Třeba Vídeňská státní opera má výbornou úroveň, ale zdá se mi, že někde zaspala a jako by o sobě skoro nedávala vědět. Podobně jako se mi zdá, že Berlínští filharmonici mediálně úplně převálcovali Vídeňské. A přitom vídeňáci jsou skvělý orchestr a koneckonců s nimi pracuje i Simon Rattle…
Tady vidíte, jak je to s kvalitou a mediální slávou.

České opery se běžně inscenují bez českých pěvců. Byla vůbec někdy čeština tím, co vám pomohlo k roli?
Ne, nikdy.

Specializujete se na operu, písně nejsou váš obor. Co vás táhne zrovna k hudebně-dramatickému tvaru?
Já jsem si to nevybral, to je otázka příležitostí. Já miluji písně, chci je dělat. Moje agentura je ale orientovaná z devadesáti procent na operu, projekty na sebe navazují a berou mi všechen čas. Koncerty dělám, ale to je pořád dokola Verdiho Requiem, Beethovenova Devátá – tu jsem dělal před dvěma měsíci na BBC Proms s Andrisem Nelsonsem –, teď mě čeká Janáčkova Glagolská s Johnem Elliotem Gardinerem v curyšské Tonhalle. Mám také rozjednanou spolupráci s velkou německou koncertní agenturou. Ale dramatický útvar a jeviště mě baví, protože jsem komediant, rád přenáším emoce a líbí se mi, když jdou lidé domů ubrečení a šťastní. V tom vidím hlavní smysl naší práce.

Richard Novák říkal, že písňový večer považuje za nejobtížnější pěveckou disciplínu. Neodrazuje od ní její přílišná prácnost v kombinaci s menším efektem?
Efekt v jakém slova smylu? Písně musíte milovat. Nikdo vám za ně nezaplatí a lidi na to nejdou. Musíte mít k té věci obrovskou lásku a udělat si ji i pro sebe. A obtížná je taky: aby výsledek za něco stál, všechno musíte umět zpaměti, musíte mít perfektního doprovazeče a ideální je zpívat v jazyce, kterému rozumíte.

Jak vznikne z nadějného hlasu použitelný nástroj?
Když máte talent a dobrý materiál, tak musíte mít ještě velkou intuici, být strašně sebekritický a mít to štěstí, že se dostanete k člověku, který je schopen vás vést správně a všechno naučit. Podstatné je, že si mladí lidé nechtějí přiznat, když jejich učitel stojí za houby. Jsou na nějaké významné akademii, vidí, že jim to nejde, nedaří se jim, nezpívají, a přesto zůstávají a nemají odvahu ten stav změnit. Já kolem sebe vidím, že kariéru dělají většinou střelci a ranaři. Jakmile to nešlo podle jejich představ nebo se s učitelem necítili dobře, tak šli pryč, spousta z nich žádnou akademii ani nemá, studovali soukromě. Pořád ale hledali cestu, která je pro ně správná, hledali se a sebekriticky k sobě přistupovali. Z dobrého materiálu udělá dobrý nástroj jenom mistr, to je stejné jako u dřeva a houslí. Když je vyrábí patlal, tak znít nebudou.

Jen nový hlas si člověk narozdíl od houslí nekoupí.
Ale koupí, dvě operace hlasivek ještě jdou, třetí už ne, to už nebývá co operovat.

Když se jde někdo na konzervatoři učit zpívat, tak vlastně vůbec nic neumí a snadno se psychicky uváže na učitele, který ho učí všechno od začátku. Není to všechno spíš věc osobnosti?
Ale o tom celou dobu mluvím, ten člověk není schopen nalít sám sobě čistého vína. Nedávno jsem měl vzrušenou diskusi s mojí agenturou kvůli časovému plánu a říkal jsem jim: „Na jevišti budu potom stát já sám, já musím zazpívat. A když nezazpívám dobře, tak budete první, kdo o mě ztratí zájem. Takže mi dejte pokoj.“ K těmto věcem se musí přistupovat strašně pragmaticky a nádherný vztah k učiteli je na nic, když nezazpíváte. Když se podíváte na operní studia po Evropě, tak jsou tam mladí zpěváci z celého světa, ale z Česka žádní, a já nechápu proč. Jsou výjimky, třeba v Curychu je Ivana Rusko, ale to jsou většinou lidé, kteří v Česku ani nestudovali.

Kdy jste začal o svém hlasu sám uvažovat jako o nadějném?
To bylo strašně pozdě. Když jsem začal brát svůj hlas vážně jako nástroj své kariéry, tak mi bylo asi třicet pět let. Což je před nějakými pěti, šesti lety. Já neustále pracuji, pořád se učím, každou roli studuji se svým učitelem, ale taky cítím, že to jde pořád dál, a to je to, co v životě potřebuji.

Takže jste neukončil studium zpěvu?
Ne, to je jako se sportem, nemůžete nikdy přestat trénovat. To je úplně stejná záležitost – svaly, změny organismu s věkem, a jakmile přestanete trénovat, tak jde všechno pryč. Není možné si říct: „Tak jsem se naučil zpívat a teď zpívám,“ to je iluze.

Ještě se zeptám, co máte v blízké době v plánu, na jaké inscenace a v jakých divadlech se chystáte?
Teď je to Don Carlos ve velké pětiaktové verzi ve francouštině, mám už ale smlouvy na všechny další existující verze. Tu nejdelší francouzskou dělám v Hamburku v režii Petra Konwitschného. Potom klasickou italskou, kterou se bude v září 2016 otvírat nová opera v Kolíně nad Rýnem. A ještě kratší francouzskou verzi v pařížské Bastille, kde alternuji s Kaufmannem a nakonec dlouhou italskou v Mnichově. Dál mě čeká koncertní provedení Jolanty s Těmirkanovem a Sankt Petěrburskou filharmonií v Petěrbugu a Hoffmannovy povídky ve Stuttgartu. A zahájení festivalu v Bregenzu 2016 operou Hamlet, napsal ji Verdiho žák Franco Faccio. Dál ještě Kníže Igor, revival inscenace z Metropolitní opery, Káťa Kabanová v Coven Garden v Londýně a mnoho dalších věcí.

Foto archiv Pavla Černocha

Komentáře

Reagovat

Zatím nebyl přidán žádný komentář..

Dále si přečtěte

Od dnešního dne je možné zakoupit vstupenky na koncert Pavel Černoch Gala, který proběhne v Janáčkově divadle a bude jeho jediným vystoupením v České republice pro tento rok. Jako host vystoupí mezzosopranistka Václava Krejčí Housková, Iveta Jiříková spolu se sborem a orchestrem Janáčkovy opery pod vedením dirigenta Jaroslava Kyzlink.  více

Pavel Černoch Gala

12.12.2015, 19:00 / Janáčkovo divadlo

Prvním impulsem pro setkání s basistou Richardem Novákem byl letošní ročník Velikonočního festivalu duchovní hudby. Skoro jsme u něj začali, potom jsme u něj i skončili, ale zkuste mluvit o letošku s člověkem, který zpívá už šedesát let. Richardu Novákovi bude letos osmdesát tři let a zpívá pořád výborně. A kdybyste měli v následujícím textu pocit, že se snad místy trochu chlubí, nenechte se mýlit. Jsou to všechno prostě sdělené skutečnosti.  více

Rozhovor s Karlem Heřmanem o  jeho domovských kapelách Čankišou a Ukulele Orchestra, muzikálech a kouzlu neměnného prostředí.  více




Že se letošní Horňácké slavnosti v tradičním termínu (poblíž svátku sv. Máří Magdaleny) a rozsahu (tří až pěti dnů) neuskuteční, rozhodla rada obce Velké na Veličkou už v půli dubna. Pochopitelně se nedal předpovídat vývoj krizových opatření směrem k třetímu červencovému týdnu, ale horňáčtí muzikanti se pokusili vymyslet alespoň částečné náhradní řešení pro zachování kontinuity. Nakonec se oficiálně konaly dva koncerty ve do dvou po sobě následujících sobotách: 18. července se v Kulturním domě ve Velké nad Veličkou uskutečnil přímý přenos veřejné rozhlasové nahrávky Českého rozhlasu Brno pod titulem Hrajte že ně, hrajte aneb Horňácké trochu jinak. O týden později se ve sportovním areálu v Javorníku pořádalo tradiční klání o „najvěčího znalca horňáckých sedláckých“ pod patronací Horňácké cimbálové muziky Libora Supa. Obě akce si pochopitelně našly své diváky a posluchače.  více

V předvečer premiéry operní pantomimy Der Traum, která se má stát pomyslným vyvrcholením 16. ročníku Hudebního festivalu Znojmo, dostali jeho návštěvníci možnost nahlédnout do prostor impozantního, avšak chátrajícího Louckého kláštera. Toto specifické místo s jedinečnou atmosférou nebylo vybrané náhodou. Jmenovaná přehlídka se totiž nestará pouze o kulturní přítomnost, ale spolufinancuje i řadu rekonstrukcí chátrajících památek. Již několik let je jeho cílem obnova Louckého kláštera, a tak se podobně jako v minulých letech stal včerejší koncert vhodnou příležitostí k dobročinné dražbě vín, jejíž výtěžek je určený právě na opravu devastované budovy. S pestrým programem sestávajícím z děl Henryho Purcella, Giovanniho Battisty Pergolesiho, Šimona Brixiho, Georga Friedricha Händela, Antonia Vivaldiho a Wolfganga Amadea Mozarta se na prosluněném nádvoří a za cinkotu skleniček představil Znojemský komorní orchestr doplněný čestnými hosty, violisty Reinholdem Riegerem a Emilem Machainem. Jako sólisté vystoupili sopranistka Zuzana Barochová a pozounista Tomáš Votava, koncert řídil houslista a pedagog Marek Filip, který je současně uměleckým vedoucím ansámblu.  více

Letošní ročník Hudebního festivalu Znojmo se pomalu blíží ke své polovině; stihnul i tak nabídnout řadu pozoruhodných hudebních večerů v čele s koncertem při svíčkách či Divadlem světel Dua Kchun. Včerejší program oslovil ponejvíce milovníky díla Johanna Sebastiana Bacha, jehož kantáty Wachet auf, ruft uns die Stimme a Tönet, ihr Pauken! Erschallet, Trompeten! zazněly v nastudování orchestru Czech Ensemble Baroque pod taktovkou Romana Válka ve znojemském kostele Nalezení sv. Kříže. V sólových partech vystoupily sopranistky Romana Kružíková a Pavla Radostová, altistka Lucie Netušilová Karafiátová, tenorista Jakub Kubín a basista Jiří Miroslav Procházka.  více

Brněnská rocková skupina Kulturní úderka v čele se zpěvákem a kytaristou Štěpánem Dokoupilem tentokrát své fanoušky nenechala čekat příliš dlouho. Zatímco mezi jejím prvním a druhým albem byla patnáctiletá pauza, novinka Black Metall vyšla necelé dva roky po předchozím albu Sarajevská Katarzija. S názvem nového alba je třeba zacházet opatrně. S black metalem coby hudebním žánrem totiž Úderka nic společného neměla a nemá. Stále máme co do činění nikoli s metalem, ale s poměrně syrovým rockem, který ovšem v některých momentech příjemně zjemňují klávesy Omera Blentiče, případně trubka hostujícího Jana Kozelka.  více

Kulturní život se pokusil v nerovném boji s virovým přízrakem a vládními nařízeními přesunout do sterilního a „životu bezpečného“ prostředí sociálních sítí. Hudební instituce se v nejtemnějších měsících předháněly v uvádění záznamů památných koncertů a významné operní domy vysílaly do světa divácky nejúspěšnější představení.  více

Brněnský hudebník, zpěvák, skladatel, producent a frontman skupiny Květy Martin Evžen Kyšperský vymyslel nový projekt. Nazval jej Dula a vydal s ním debutové album Uran. Na magnetofonové kazetě ve sběratelském nákladu pouhých 50 kusů. Kdo však kazetu s kresbou z pozůstalosti Martinovy přítelkyně Alenky Černé nesežene, nemusí zoufat. Dula je k dispozici samozřejmě také digitálně.  více

V Křišťálovém sále Staré radnice pořádalo hudební těleso Ensemble Opera Diversa svůj poslední předprázdninový koncert. Tentokrát však nevystoupili kmenoví hudebníci ansámblu, ale klavíristka Kristýna Znamenáčková, s jejíž energickou a technicky brilantní hrou se posluchači jmenovaného souboru mohli seznámit již na zatím posledním albu tělesa titulovaném prostě Jan Novák, Vol. 3. Náplní úterního koncertu však nebyla tvorba Jana Nováka – Kristýna Znamenáčková představila díla přecházející od impresionistických nálad, přes dravé jazzové rytmy až k vycizelovanému hudebnímu jazyku 60. let. Pojítkem autorů se stala hudebními směry a nápady přetékající Paříž – právě zde se setkali Ježek s Martinů, Mompou a Koechlin.  více

Těsně před vypuknutím koronavirové krize vydala brněnská skupina Plum Dumplings nové album. Na rozdíl od oficiálního debutu L’épitaphe des papillons (2014), nazpívaného francouzsky, skupina tentokrát vsadila na české texty. Hovoříme se zpěvačkou, která si říká Adéla Polka.  více

Brněnský zpěvák, skladatel a klávesista Oldřich Veselý zemřel v lednu 2018. V únoru 2019 se v sále Semilasso konal 10. Brněnský Beatfest, věnovaný jeho památce. A o rok později vyšel na CD pod názvem Malý princ záznam z tohoto koncertu, doplněný několika bonusy.  více

Dvacátého čtvrtého května letošního roku, pět dní před dvaadevadesátými narozeninami, odešla na věčnost paní Anna Kománková – a s ní rovněž velice rozsáhlý zpěvník (nejen) javornických a horňáckých balad, který nosila v hlavě. Kteroukoliv píseň uchovanou v paměti dokázala osobitým, nenapodobitelným způsobem interpretovat. Celý život pečovala o vzácný odkaz, tedy dědictví po předcích – o to zajímavěji, že stovky mnohdy komplikovaných nápěvů a mnoho desítek slok a variant balad si nezapisovala, ale všechny znala zpaměti. I po devadesátce, kdy už jí nesloužilo zdraví a veřejně nevystupovala, zůstávala v kontaktu s Javornickým ženským sborem, který oživila a dlouhá léta vedla. Nikdy se nikam nevnucovala, a přitom z dovedností svých předků hodně uměla: kromě zpěvu (desítek nápěvů z kancionálu a stovek lidových písní) byla výbornou vyšívačkou: Každou součástku kroje, který nosila, si ušila a vyšila vlastnoručně.  více

V sále Konventu Milosrdných bratří uzavřel soubor Brno Contemporary Orchestra pod vedením dirigenta Pavla Šnajdra svoji devátou sezonu koncertem nazvaným Con certo: s jistotou nebo s čertem?. Program uvedl díla ve světě současné klasické hudby již zavedených autorů Alexeje Frieda, Olgy Neuwirth a György Ligetiho, jehož koncert pro housle provedl s orchestrem houslový virtuóz Milan Paľa.  více

Hudební pohádku O statečném kováři nasadilo jako letošní novinku svého open air festivalu na Biskupském dvoře Městské divadlo Brno. V pondělí měla oficiální odloženou premiéru. Pod úchvatnými kulisami brněnské katedrály vznikla inscenace, která si malé i velké diváky získá jadrnou muzikou Petra Ulrycha, svojí prostou poetikou, hravou divadelností a také jednoduše, ale působivě stavěnou atmosférou.  více

Každému, kdo měl donedávna co do činění s českomoravskou scénou folk a country, se při vyslovení jména Jiří moravský Brabec (1955-2018) vybaví nepřehlédnutelná postava mohutného vousáče, silný hlas a nevyčerpatelný zdroj informací se záviděníhodným přehledem nejen o jmenovaném hudebním žánru. Řeč je o složité, ale právem respektované osobnosti, která uměla překvapit znalostmi v celé řadě odvětví, ale také sebeironickým humorem i nečekanou tělesnou obratností. Bohužel, naposledy udivil okolí náhlým odchodem a to pár dnů před svými třiašedesátými narozeninami v červnu 2018, takřka nepovšimnut veřejnoprávními médii, pro která tolik let pracoval.  více

Po trojici koncertů, které posluchačům v rámci komorního minicyklu Konec streamu. Hrajeme zase živě! připravila Filharmonie Brno, se v pátek uskutečnil závěrečný večer nejen tohoto neobvyklého projektu, ale prakticky vzato celé sezóny 2019/2020. Po violoncellové sekci s harfou, harfě s kontrabasem a po bicích nástrojích s projekcí a tancem rozeznělo sál Besedního domu mnohem tradičnější obsazení v podobě smyčcového kvarteta. To samo o sobě ničemu nevadí, ostatně právě smyčcová kvarteta zaujímají v rámci evropské hudební tradice zvláštní místo a v průběhu více než dvou a půl století vzniklo od dob „Papa“ Haydna až po současnost impozantní množství kvalitní hudební literatury. Rozhodně si členové smyčcových kvartet nemohou stěžovat na nedostatek zajímavých děl určených pro jejich obsazení, jako tomu tu a tam bývá u jiných komorních těles. Hudebníci Marie Pšenicová (housle), Jan Rybka (housle), Petr Pšenica (viola) a Lukáš Svoboda (violoncello) však šli (ať již z vlastní, či cizí iniciativy) zcela jinou cestou. Samotná dramaturgie koncertu připomínala spíše zkoušku na blížící se svatební sezónu než závěrečný koncert cyklu, který má uzavřít ročník 2019/2020 i Besední dům.  více

Po úspěšném vystoupení violoncellové sekce s harfou včera dala Filharmonie Brno v nově vzniklém minicyklu Konec streamu. Hrajeme zase živě! prostor ještě komornějšímu obsazení. Ve středu 27. května měli posluchači možnost navštívit koncert manželské dvojice Ivany Švestkové (harfa) a Marka Švestky (kontrabas). Program sestával nejen ze skladeb určených přímo pro tyto nástroje, ale podobně jako v případě zahajovacího koncertu v této sérii zazněly také úpravy více či méně známých děl světové hudební literatury.  více

Nejčtenější

Kritika

V předvečer premiéry operní pantomimy Der Traum, která se má stát pomyslným vyvrcholením 16. ročníku Hudebního festivalu Znojmo, dostali jeho návštěvníci možnost nahlédnout do prostor impozantního, avšak chátrajícího Louckého kláštera. Toto specifické místo s jedinečnou atmosférou nebylo vybrané náhodou. Jmenovaná přehlídka se totiž nestará pouze o kulturní přítomnost, ale spolufinancuje i řadu rekonstrukcí chátrajících památek. Již několik let je jeho cílem obnova Louckého kláštera, a tak se podobně jako v minulých letech stal včerejší koncert vhodnou příležitostí k dobročinné dražbě vín, jejíž výtěžek je určený právě na opravu devastované budovy. S pestrým programem sestávajícím z děl Henryho Purcella, Giovanniho Battisty Pergolesiho, Šimona Brixiho, Georga Friedricha Händela, Antonia Vivaldiho a Wolfganga Amadea Mozarta se na prosluněném nádvoří a za cinkotu skleniček představil Znojemský komorní orchestr doplněný čestnými hosty, violisty Reinholdem Riegerem a Emilem Machainem. Jako sólisté vystoupili sopranistka Zuzana Barochová a pozounista Tomáš Votava, koncert řídil houslista a pedagog Marek Filip, který je současně uměleckým vedoucím ansámblu.  více