Pavel Černoch: Kariéru dělají většinou střelci a ranaři

Pavel Černoch: Kariéru dělají většinou střelci a ranaři

Debut tenoristy Pavla Černocha v Brně byl kdysi hodně nenápadný. Jako součást dětské Kantilény si publikum z jeviště sotva někoho zapomatuje, s vedlejšími rolemi v Kouzelné flétně se díry do světa také nedělají. Od začátků už ale uplynulo pár let, Pavel Černoch je stabilní součástí světového operního dění a rád by s velkými rolemi zdolal i Metropolitní operu. Do Brna se letos v prosinci vrátí s prvním velkým galakoncertem své kariéry.

Chystáte na prosinec operní koncert v Janáčkově divadle v Brně. Co vás přimělo se vrátit na vaši výchozí profesionální scénu, kde jste před mnoha lety začínal?
Bylo to víc věcí a vlastně se to nabízí. Je to můj první sólový galakoncert tohoto formátu, Brno je moje rodné město, a hlavně – Janáčkovo divadlo je jeviště, na kterém jsem v životě stál vůbec poprvé. Poprvé v životě jsem tam zažil, co je to adrenalin na jevišti – zpíval jsem ve svých jedenácti letech v Kocouru Mikešovi a v Jakobínovi. Původně ten koncert měl být v září na Dvořákově Praze, ale nakonec jsem to musel odříct kvůli Káti Kabanové v Oslu – plánovalo se dva roky dopředu. Potom za mnou přišel dirigent Jaroslav Kyzlink a šéf brněnské opery Jiří Heřman. Nabídli mi uspořádání galakoncertu v předvánočním čase a přizpůsobili se také s termínem, připadlo mi to úplně senzační. Na koncertě mě doprovodí orchestr i sbor a ještě si vezmu nějaké hosty, kteří jsou členy souboru.

Jaký program máte do Brna v plánu?
Koncert bude mít čtyři bloky, první bude italský, druhý český, třetí francouzský a nakonec nějaké přídavky, jestli o ně publikum bude stát. Jsou to věci, které jsem na jevišti už zpíval, plus další, které teprve zpívat budu. V italském bloku bude árie a duet Cavaradossiho z Tosky, Ponchielliho Gioconda a velká scéna ze Simona Boccanegry, v českém samozřejmě Jeník a Princ. Ve francouzské části bude Květinová árie z Carmen a prosadil jsem si z ní taky celý závěrečný duet i se sborem. Toscu se mnou bude zpívat Iveta Jiříková a Carmen Václava Krejčí Housková.

Na JAMU jste studoval hudební management a spolupracoval jste s agenturou Amneris Jitky Zerhauové. Máte manažerské uvažování?
Absolutně, já jsem manažer a mám dokonce pořád svůj byznys. Vždycky jsem chtěl dělat krizový management, to mě baví, mám rád průšvihy – ať už je to v privátní sféře nebo s kamarády, tak mám hned varianty postupů, návrhy jak to řešit, úplně se mi vypnou emoce a nastoupí racionální přístup. V Brně jsem pomáhal Jitce Zerhauové v kulturním management. V tomto období jsem se seznámil s Hanou Průšovou která rozjížděla organizování společenských akcí, kongresů, seminářů, zkrátka marketing event. Dělal jsem na její akce dlouho kulturní servis, ale už jsem pronikal i do všeho okolo. A v roce 2002 jsem si založil svoji eventovou firmu – to jsem totiž pořád ještě nevěřil, že budu zpívat profesionálně, a upřímě jsem si s mojí ctižádostí neuměl představit, že budu navždy zaměstnaný v oblastním divadle. Ta firma funguje dodnes a je to pro mě velmi důležitý protipól k opernímu zpěvu. Žiju dva životy ve dvou zcela odlišných světech a to mě baví.

To musí být dobré i na jevišti, když umíte vypnout emoce…
To je velmi důležité. Já jsem měl dlouho s emocemi na jevišti problém, protože jsem hodně citlivý, například na konci v Traviatě jsem se pokaždé rozbrečel. Měl jsem vynikající partnerky, které mě úplně dostávaly, ale když jsem viděl Kristinu Opolais v Rusalce, jak jí v závěrečném duetu tečou slzy a přitom mě v tom šeru tahá za ruku a zuřivě šeptá: „Nahoď mi text! Nahoď mi text!“, tak jsem pochopil, že to vůbec neprožívá a všechno geniálně hraje. To byla pro mě veliká škola. Moje mamka jezdí na všechny premiéry a některá představení a vždycky, když mám nejmíň emocí, jsem nejvíc pod kontrolou a mám největší odstup, tak je z toho úplně unešená. To mi potom říká: „Tys to tak prožíval, to bylo fantastický!“ Ale v okamžiku, kdy se do toho začnu emočně angažovat sám, tak ten přenos na diváka nefunguje. To se potom dozvím, že to nebylo ono, že jsem byl nepřirozený a hrozně nervózní.

Na našich operních jevištích se neobjevujete – máte vůbec nějaké nabídky z českých divadel? Nebo možná lépe – máte přijatelné nabídky?
Teď už mám. Když jsem toho neměl tolik v zahraničí, tak jsem žádné nabídky neměl. Teď, když jsem trošku známější – myslím v úzkém kruhu odborné veřejnosti –, tak nabídky mám, ale jsou to často taková plácnutí do vody. Třeba někdo zavolá v lednu a ptá se, jestli bych mohl v létě vystoupit na festivalu v Českém Krumlově. Něco mi nabízel hudební ředitel Státní opery Martin Leginus, ale to bylo jen rok dopředu, takže to také nešlo. Aby mi zavolali z Národního divadla, zeptali se, jestli mám za dva roky čas a co chci zpívat, to bych musel být asi Kaufmann. Ale kdybych byl Kaufmann, tak by mě zase nemohli zaplatit, takže je to začarovaný kruh. Daří se to ale s Českou filharmonií a to jsem moc rád.

Myslíte Verdiho Requiem minulý rok v Rudolfinu?
To byl záskok a bylo to trochu legrační. Oni mě vůbec neznali a ani pořádně nevěděli, že existuju. Tenor jim den před vystoupením odřekl, oni volali agenturu v Mnichově, která nikoho na zítra neměla, ti zavolali do Londýna, a ti volali mé agentuře do New Yorku. Tam jim řekli, že o dvě stě metrů dál je na Vinohradech Pavel Černoch, nasedne na dvaadvacítku a sjede to do Rudolfina zazpívat.
Pan Bělohlávek mě ale zná dlouho, sleduje mě a každý rok od něj mám nabídku: do Londýna na BBC Proms a jiné, nyní jsme společně naplánovali zahájení příští sezóny s Písní o Zemi Gustava Mahlera a Novoroční koncert 2017 – ten bude s Olgou Peretjatko, se kterou se dobře znám, dělali jsme spolu v La Scale a v Berlínské Státní opeře Carskou nevěstu. A ještě mám nabídku na rok 2018, to je významné výročí založení Československa, kdy se bude hrát samá česká hudba. Mám si najít volný termín a vybrat dílo, které bychom s Českou filharmonií provedli. Podobné nabídky mám i od Radia Classic.

Zmiňoval jste, že vás znají „v úzkém kruhu odborné veřejnosti“. Jak je to se světoznámostí operních pěvců, o které se často mluví v souvislosti s kdekým, kdo má slušné angažmá v Berlíně nebo v Curychu?
Světoznámý je Jonas Kaufmann a Anna Netrebko, Pavel Černoch ne. Zpívám v Mnichově, v Londýně, v Hamburku, v Miláně, v Bostonu, v Moskvě, v Zurichu, ale světoznámý nejsem. Světoznámost není daná jen rolemi, tím, kde je zpíváte, a jak jste dobrý. Je důležité, pro jakou kariéru se rozhodnete a jestli se rozhodnete pro velké PR, protože to je dnes všechno placené. A navíc potřebujete smlouvy s nahrávacími společnostmi. Zpěvákovi z „horních, dolních“ žádná velká PR agentura zřejmě spolupráci nenabídne a samozřejmě že musíte mít o co to opřít. Já nejsem světoznámý zpěvák, určitě mě znají všichni v úzkém profesním okruhu a operní fanoušci, ale obecně funguje jen ten Kaufmann – testuji si to na svých kamarádech z byznysu. A rád bych nabídku od nějaké PR agentury jednou dostal, stejně tak jak se to povedlo s mým operním managementem. Ale nechci rozesílat dopisy a dožadovat se spolupráce, to jsem nikdy s nikým nedělal a nemám to ani v úmyslu.

Ano, ale člověk o těch světoznámých hvězdách čte každou chvíli…
A ted máte namysli Kaufmana nebo někoho kdo zpívá v cizině v jednom divadle a v Česku se prezentuje jako světoznámý? Každý z těchto kolegů se sám může rozhodnout, jak se chce prezentovat a já nikoho soudit nebudu. Na druhou stranu je zajímavé, že média, která by si měla zjistit, jak je to ve skutečnosti, si raději kvůli sledovanosti vymyslí úplně cokoliv. A to sleduji i v mém byznysu.
Musím ale říct jednu důležitou věc: já hvězdné ambice mám a během příštích deseti let se chci dostat nejdál jak to půjde. Jediná smlouva, která mi chybí, je Metropolitní opera, a na tom teď pracuji. Ještě musím v Evropě hodně rolí odzpívat a doufám, že se to potom podaří. On je totiž rozdíl v tom, jaké role zpíváte a s jakou rolí se tam chcete dostat. Je důležité, jestli zpíváte Carlose nebo Cavaradossiho, Fausta nebo Prince, nebo Monostata. Pokud tam půjdu, tak s velkým repertoárem. A jít tam jako Monostatos nebo jako Carlos, to je ten podstatný rozdíl. Nevím, jestli to říkám srozumitelně.

Já vám rozumím. Když jsem vás viděl debutovat v Brně, tak jste zpíval Monostata, a i kdybyste byl bůhvíjak dobrý, tak jste nebyl ten hlavní. Takže chápu, že nechcete do Metropolitní jen tak, abyste mohl říkat, že jste tam byl.
Upřímě to není jen o tom, co já chci nebo nechci, ale je to hodně o rozhodnutí mé agentury. Kdybych neměl opravdu dobrý management, tak dělám jenom Janáčka a Prince. Přes moji agenuru mám nabídky na pět produkcí Káti Kabanové ročně, a také na Števu, Lacu, Alberta Gregora a Prince. Ale naše ambice jsou větší, takže nedělám víc než dvě až tři české produkce do roka. Loni jsem dělal Rusalku, Káťu Kabanovou a Její pastorkyňu, a k tomu Madam Butterfly, Faustovo prokletí a Carmen. Příští rok dělám dvakrát Dona Carlose, Hoffmannovy povídky a k tomu zase Pastorkyňa a Makropulos, takže je to vyvážené.

Z MET se stalo magické místo, které ostatní velké opery úplně zatlačilo do pozadí.
Určitě, Vídeň nebo La Scala jsou proti ní dnes pozadu, důležitá je MET a Covent Garden. Mě ta Metropolitní trošku štve: pro laiky i odbornou veřejnost je to nejvyšší meta a dokud jí nedosáhnete, tak k těm „nejlepším“ v jejich očích nepatříte. Mně by se hrozně líbilo, kdyby se to podařilo a měl bych jednou pro vždy pokoj s nekonečnými otázkami typu: „A co Metropolitní?“

Třeba Vídeňská státní opera má výbornou úroveň, ale zdá se mi, že někde zaspala a jako by o sobě skoro nedávala vědět. Podobně jako se mi zdá, že Berlínští filharmonici mediálně úplně převálcovali Vídeňské. A přitom vídeňáci jsou skvělý orchestr a koneckonců s nimi pracuje i Simon Rattle…
Tady vidíte, jak je to s kvalitou a mediální slávou.

České opery se běžně inscenují bez českých pěvců. Byla vůbec někdy čeština tím, co vám pomohlo k roli?
Ne, nikdy.

Specializujete se na operu, písně nejsou váš obor. Co vás táhne zrovna k hudebně-dramatickému tvaru?
Já jsem si to nevybral, to je otázka příležitostí. Já miluji písně, chci je dělat. Moje agentura je ale orientovaná z devadesáti procent na operu, projekty na sebe navazují a berou mi všechen čas. Koncerty dělám, ale to je pořád dokola Verdiho Requiem, Beethovenova Devátá – tu jsem dělal před dvěma měsíci na BBC Proms s Andrisem Nelsonsem –, teď mě čeká Janáčkova Glagolská s Johnem Elliotem Gardinerem v curyšské Tonhalle. Mám také rozjednanou spolupráci s velkou německou koncertní agenturou. Ale dramatický útvar a jeviště mě baví, protože jsem komediant, rád přenáším emoce a líbí se mi, když jdou lidé domů ubrečení a šťastní. V tom vidím hlavní smysl naší práce.

Richard Novák říkal, že písňový večer považuje za nejobtížnější pěveckou disciplínu. Neodrazuje od ní její přílišná prácnost v kombinaci s menším efektem?
Efekt v jakém slova smylu? Písně musíte milovat. Nikdo vám za ně nezaplatí a lidi na to nejdou. Musíte mít k té věci obrovskou lásku a udělat si ji i pro sebe. A obtížná je taky: aby výsledek za něco stál, všechno musíte umět zpaměti, musíte mít perfektního doprovazeče a ideální je zpívat v jazyce, kterému rozumíte.

Jak vznikne z nadějného hlasu použitelný nástroj?
Když máte talent a dobrý materiál, tak musíte mít ještě velkou intuici, být strašně sebekritický a mít to štěstí, že se dostanete k člověku, který je schopen vás vést správně a všechno naučit. Podstatné je, že si mladí lidé nechtějí přiznat, když jejich učitel stojí za houby. Jsou na nějaké významné akademii, vidí, že jim to nejde, nedaří se jim, nezpívají, a přesto zůstávají a nemají odvahu ten stav změnit. Já kolem sebe vidím, že kariéru dělají většinou střelci a ranaři. Jakmile to nešlo podle jejich představ nebo se s učitelem necítili dobře, tak šli pryč, spousta z nich žádnou akademii ani nemá, studovali soukromě. Pořád ale hledali cestu, která je pro ně správná, hledali se a sebekriticky k sobě přistupovali. Z dobrého materiálu udělá dobrý nástroj jenom mistr, to je stejné jako u dřeva a houslí. Když je vyrábí patlal, tak znít nebudou.

Jen nový hlas si člověk narozdíl od houslí nekoupí.
Ale koupí, dvě operace hlasivek ještě jdou, třetí už ne, to už nebývá co operovat.

Když se jde někdo na konzervatoři učit zpívat, tak vlastně vůbec nic neumí a snadno se psychicky uváže na učitele, který ho učí všechno od začátku. Není to všechno spíš věc osobnosti?
Ale o tom celou dobu mluvím, ten člověk není schopen nalít sám sobě čistého vína. Nedávno jsem měl vzrušenou diskusi s mojí agenturou kvůli časovému plánu a říkal jsem jim: „Na jevišti budu potom stát já sám, já musím zazpívat. A když nezazpívám dobře, tak budete první, kdo o mě ztratí zájem. Takže mi dejte pokoj.“ K těmto věcem se musí přistupovat strašně pragmaticky a nádherný vztah k učiteli je na nic, když nezazpíváte. Když se podíváte na operní studia po Evropě, tak jsou tam mladí zpěváci z celého světa, ale z Česka žádní, a já nechápu proč. Jsou výjimky, třeba v Curychu je Ivana Rusko, ale to jsou většinou lidé, kteří v Česku ani nestudovali.

Kdy jste začal o svém hlasu sám uvažovat jako o nadějném?
To bylo strašně pozdě. Když jsem začal brát svůj hlas vážně jako nástroj své kariéry, tak mi bylo asi třicet pět let. Což je před nějakými pěti, šesti lety. Já neustále pracuji, pořád se učím, každou roli studuji se svým učitelem, ale taky cítím, že to jde pořád dál, a to je to, co v životě potřebuji.

Takže jste neukončil studium zpěvu?
Ne, to je jako se sportem, nemůžete nikdy přestat trénovat. To je úplně stejná záležitost – svaly, změny organismu s věkem, a jakmile přestanete trénovat, tak jde všechno pryč. Není možné si říct: „Tak jsem se naučil zpívat a teď zpívám,“ to je iluze.

Ještě se zeptám, co máte v blízké době v plánu, na jaké inscenace a v jakých divadlech se chystáte?
Teď je to Don Carlos ve velké pětiaktové verzi ve francouštině, mám už ale smlouvy na všechny další existující verze. Tu nejdelší francouzskou dělám v Hamburku v režii Petra Konwitschného. Potom klasickou italskou, kterou se bude v září 2016 otvírat nová opera v Kolíně nad Rýnem. A ještě kratší francouzskou verzi v pařížské Bastille, kde alternuji s Kaufmannem a nakonec dlouhou italskou v Mnichově. Dál mě čeká koncertní provedení Jolanty s Těmirkanovem a Sankt Petěrburskou filharmonií v Petěrbugu a Hoffmannovy povídky ve Stuttgartu. A zahájení festivalu v Bregenzu 2016 operou Hamlet, napsal ji Verdiho žák Franco Faccio. Dál ještě Kníže Igor, revival inscenace z Metropolitní opery, Káťa Kabanová v Coven Garden v Londýně a mnoho dalších věcí.

Foto archiv Pavla Černocha

Komentáře

Reagovat

Zatím nebyl přidán žádný komentář..

Dále si přečtěte

Od dnešního dne je možné zakoupit vstupenky na koncert Pavel Černoch Gala, který proběhne v Janáčkově divadle a bude jeho jediným vystoupením v České republice pro tento rok. Jako host vystoupí mezzosopranistka Václava Krejčí Housková, Iveta Jiříková spolu se sborem a orchestrem Janáčkovy opery pod vedením dirigenta Jaroslava Kyzlink.  více

Pavel Černoch Gala

12.12.2015, 19:00 / Janáčkovo divadlo

Prvním impulsem pro setkání s basistou Richardem Novákem byl letošní ročník Velikonočního festivalu duchovní hudby. Skoro jsme u něj začali, potom jsme u něj i skončili, ale zkuste mluvit o letošku s člověkem, který zpívá už šedesát let. Richardu Novákovi bude letos osmdesát tři let a zpívá pořád výborně. A kdybyste měli v následujícím textu pocit, že se snad místy trochu chlubí, nenechte se mýlit. Jsou to všechno prostě sdělené skutečnosti.  více

Rozhovor s Karlem Heřmanem o  jeho domovských kapelách Čankišou a Ukulele Orchestra, muzikálech a kouzlu neměnného prostředí.  více




Jedno starší – pravda, ne úplně typické – album skupiny Květy začínalo slovy: „Nejtišší kapela na světě tak, aby nerušila sousedy.“ To nejnovější, nazvané trochu záhadně Květy Květy, začíná textem: „Řítíme se do tmy tou největší rychlostí.“ Dá se něco vyvozovat z toho, že kapela kolem Martina E. Kyšperského v nejpomalejším roce, v době lockdownu, přišla s nejrychlejším a možná s nejenergičtějším albem za svou kariéru? Nebo je důležitější, že přes veškerý tlak, který z Květů Květů coby kolektivní práce vyvěrá, jde vlastně o velmi samotářskou a intimní desku?  více

Sedmý rok své oficiální existence završil brněnský bigband Cotatcha Orchestra dlouho připravovaným debutovým albem autorských skladeb tří komponistů – většinou z pera pianisty Martina Konvičky, s mírným přispěním Jiřího Levíčka a bandleadera Jiřího Kotači. Název Bigbandová elektronika/Bigband Electronics naznačuje, že skladby překračují čistě jazzový rámec směrem k různým nadžánrovým fúzím, ale pevné mantinely tím rozhodně nevymezuje.  více

Tomáš Kytnar, šéf brněnského klubu Stará Pekárna a kapelník skupiny Tady To Máš, léta zhudebňoval slovenské texty. Několik svých alb postavil na poezii současných slovenských básníků Judity Kaššovicové a Erika Ondrejičky. Na otázku, jestli se českým textům vyhýbá záměrně, v rozhovoru pro Brno – Město hudby v roce 2013 odpověděl: „Opravdu trochu přemýšlím o češtině, ale nějak systematicky hledat nebo si dávat inzerát rozhodně nebudu. Jako slovenští básníci vlastně přišli ke mně, musí cestou náhody přijít i ti čeští, nebo ne?“ Uplynulo sedm let. Kytnar od té doby se svou skupinou vydal „slovenská“ alba Srdiečka tiché a Krajina diamantov a… letos přichází změna. Novinka Ryba Květovoň propojila Kytnarův typický skladatelský rukopis s českou poezií Bogdana Trojaka.  více

Poetický název Květy nevadnoucí za sebou skrývá prozatím poslední vydavatelský počin Jiřího Plocka. Kompilační CD oslavuje čtvrtstoletí od vzniku moravské folklorní řady v jeho vydavatelství GNOSIS BRNO. Jde o čtrnáct alb, která vznikala mezi lety 1995 až 2005.  A nejsou to alba ledajaká. Nadšení a cit Jiřího Plocka pro píseň je nesporný, z nahrávek však dýchá mnohem víc. Jde například o zápal samotných zpěváků, který Jiří Plocek během natáčení rozdmýchával, nechal je hrát a zpívat podle jejich vůle a nálady. Musím zdůraznit také samotný výběr interpretů. Jména jsou to dnes již opravdu ikonická – František Okénka, Zdeněk Kašpar, Karel Rajmic, Vlasta Grycová, Jiřina Miklošková a mnozí další. Někteří z nich už bohužel opustili tento svět. Jiní, které na albu slyšíme jako nadané děti, sami už vychovávají další generace zpěváků, například Tomáš Beníček. Záměrně zmiňuji zpěváky, samotné album je i po hudební stránce kvalitní. Všechny písně jsou však přednášeny výjimečnými interprety. I to jim v duchu živé lidové tradice dodává jedinečnost.  více

Dva roky po monotematickém albu Bleděmodré město, za které získala nominaci na žánrového Anděla, vydala brněnská skupina Nevermore & Kosmonaut novinku se záhadným názvem XCR-9. Více prozrazuje podtitul Písně do rakety. Zatímco na minulém albu jsme se s Michalem Šimíčkem a jeho kapelou procházeli ulicemi města Brna, tentokrát nás písničkář, který léta používá přezdívku Kosmonaut, bere na fiktivní cestu do vesmíru.  více

O albu Folk Swings brněnského B-Side Bandu se na sociálních sítích živě diskutuje. Může si big band dovolit hrát „posvátné“ písně českého folku? A co když s ním tyto skladby zpívají přímo jejich autoři jako Jaromír Nohavica, Vlasta Redl nebo Slávek Janoušek? Jenže zatímco oni snad mohli do úprav mluvit, Karel Kryl, Zuzana Navarová nebo Wabi Ryvola úpravy svých písní už okomentovat nemohli… O tom, jak album vznikalo, proč zní Ryvolova Tereza jako kubánský tanec, proč Radek Pastrňák na albu zpívá neznámou píseň a nikoli Františka a proč je Podvod Honzy Nedvěda instrumentální, jsme hovořili s členy orchestru Petrem Kovaříkem a Pavlem Zlámalem. Právě oni totiž pro toto album vytvořili nové aranžmá známých i méně známých folkových písní.  více

Tiché lodi není kapela, ale projekt v Brně žijícího kytaristy a písničkáře Reného Müllera. Zatímco své předchozí album Časy vody (2015) nahrál ještě ve dvojici s Romanem Cipískem Cermanem, svým někdejším spoluhráčem z kapely Hynkovy zámky, na novince se Müller prezentuje úplně sám – jako autor hudby i textů, kytarista i zpěvák nebo – v jeho případě přesněji – vypravěč.  více

Brněnský písničkář s nejkratším vlastním jménem stál donedávna v čele bluesové kapely The Weathermakers. Vedl také efemerní trampské uskupení The Honzíci. To hlavní, čím přitahuje pozornost – vedle kytar a dalších nástrojů, které vyrábí pod značkou Red Bird – je však jeho sólová autorská tvorba. Po vyzrálém debutu Město (2018) se nyní přihlásil s novinkou Potom. V textech jde opět až na dřeň, své osobní problémy dokázal přetavit do nadčasových příběhů a mimořádných básnických obratů. A i když ve většině skladeb opustil bluesovou formu, svou esencí je nahrávka, na které se jako producent opět podílel Martin Kyšperský, bluesová až až.  více

Před nedávnem se v knihkupectvích objevila útlá kniha, na jejímž černobílém přebalu je fotografie hudebníka, redaktora, vydavatele a také jejího autora Jiřího Plocka. Poetický ale hlavně výstižný název Zápisky potulného lidopisce odkazuje nejen na jeho dráhu folklorního redaktora a muzikanta, ale přeneseně také poukazuje na jeho náturu.  více

Ten, koho na předchozím albu brněnské skupiny Budoár Staré dámy (Sůl, 2017) zaujala úvodní výrazná píseň se surrealistickým textem Z ježatých hor, může zajásat. Před třemi lety teprve počínající spolupráce se současným básníkem Luborem Kasalem nyní vyústila v celé album jeho zhudebněných textů. Písně na novince Kostřičky však spojuje ještě jeden charakteristický rukopis: produkce a aranžérský vklad multiinstrumentalisty Tomáše Vtípila.  více

Závěrečný koncert festivalu Janáček Brno 2020 sliboval velkolepé finále. Janáčkovo divadlo mělo hostit Bamberské symfoniky s jejich šéfdirigentem a brněnským rodákem Jakubem Hrůšou. Když se protivirová opatření rozjela naplno, zdálo se, že večer s díly Leoše Janáčka a Richarda Strausse bude muset být zrušen a konec festivalu vyšumí do ztracena. Bamberští symfonikové se však koncertu vzdát nechtěli, a tak společně s organizátory festivalu připravili živý stream nezměněného programu přímo z koncertní síně v Bamberku. V české premiéře zazněla Velká suita z opery Příhody lišky Bystroušky v dirigentově úpravě, druhou polovinou programu se stala Alpská symfonie Richarda Strausse.  více

Mezinárodní festival Janáček Brno 2020 včerejší maďarské představení opery Salome od Richarda Strausse promptně nahradil. Národní divadlo Brno namísto zrušeného hostování nabídlo koncertní program pod prostým názvem Orchestr Janáčkovy opery. Posluchači tak po dlouhé době mohli spatřit hráče, kteří za normálních okolností zůstávají skryti v orchestřišti. Kromě orchestru, který řídil dirigent Robert Kružík, vystoupili také houslista Josef Špaček a klavírista Miroslav Sekera. Program sestával příznačně pouze z děl Leoše Janáčka, a poněvadž původně plánovaná představení se již ve stále se zpřísňujícím karanténním prostředí nepodaří inscenovat, představoval večer na půdě Janáčkova divadla rozloučení s festivalem jako takovým. Posledním živým koncertem festivalu Janáček Brno 2020 je ještě dnešní vystoupení Filharmonie Brno v bazilice Nanebevzetí Panny Marie na Starém Brně.  více

Nedělní odpoledne se neslo ve znamení dalšího z koncertů festivalu Janáček Brno 2020. Prostor v Mozartově sále Reduty dostala hudba komorní v podání souboru Josef Suk Piano Quartet. Tento (rokem založení i věkovým složením) mladý ansámbl si pro návštěvu Brna přichystal skutečně krásný a rozmanitý program. S odpovídajícím nasazením jej také divákům představil.  více

Festival Janáček Brno 2020 patří mezi kulturní podniky, která současné i nastupující restrikce zasáhly nejvíce. Prestižní operní festival zažívá krušné časy. Než omezení zítra propuknou naplno, organizátorům se o víkendu ještě dvakrát podařilo uvést jednu z nejslavnějších oper Leoše Janáčka Její pastorkyňu. Festival původně plánovanou reprízu předsunul z pondělka na dnešek, aby se vyhnul vládním zákazům. Návštěvníci Janáčkova divadla si tak mohli užít operu, která stála u zrodu autorova celosvětového úspěchu, tentokrát v režii ředitele Národního divadla Brno Martina Glasera. Scénu navrhl Pavel Borák a kostýmy připravila Markéta Sládečková. V roli marnotratného a nestálého Števy vystoupil Richard Samek, jeho prchlivého nevlastního bratra a protivníka v lásce Lacu ztvárnil Peter Berger. Nešťastnou Jenůfu hrála a zpívala Pavla Vykopalová a její nevlastní matku, přísnou Kostelničku Karita Mattila. Představení řídil a nastudoval Marko Ivanović.  více

Hrubá hudba se ve svém krátkém, ani ne ročním životě stala fenoménem. Projekt Jiřího Hradila s jeho kapelou Lesní zvěř a Horňáckou muzikou Petra Mičky opěvují kritici, nutí však k přemýšlení i milovníky folkloru, obohacuje klubovou scénu a vyprodává sály. Nejinak se tomu stalo také předposlední zářijový večer v brněnském Kabinetu múz. A to i přes přísná hygienická opatření: povinnost sedět na židlích a dalších omezeních. Jednalo se již o druhý vyprodaný koncert této fúze ve stejném klubu. První se uskutečnil v únoru a byl zároveň křtem alba. Koncerty byly však velmi odlišné a je na nich dokonale vidět, jak se kvůli známým důvodům změnila situace.  více

Nejčtenější

Kritika

Závěrečný koncert festivalu Janáček Brno 2020 sliboval velkolepé finále. Janáčkovo divadlo mělo hostit Bamberské symfoniky s jejich šéfdirigentem a brněnským rodákem Jakubem Hrůšou. Když se protivirová opatření rozjela naplno, zdálo se, že večer s díly Leoše Janáčka a Richarda Strausse bude muset být zrušen a konec festivalu vyšumí do ztracena. Bamberští symfonikové se však koncertu vzdát nechtěli, a tak společně s organizátory festivalu připravili živý stream nezměněného programu přímo z koncertní síně v Bamberku. V české premiéře zazněla Velká suita z opery Příhody lišky Bystroušky v dirigentově úpravě, druhou polovinou programu se stala Alpská symfonie Richarda Strausse.  více