Pavel Zlámal: Dirigent jako odrazový můstek a poučení posluchači

Pavel Zlámal: Dirigent jako odrazový můstek a poučení posluchači

Zatímco s kapelou The Fireballs hraje rokenrol a v B-Side Bandu přijde do styku s tradičním i moderním mainstreamovým jazzem i s úpravami popových hitů, v několika svých vlastních projektech se klarinetista a saxofonista Pavel Zlámal věnuje improvizované hudbě. Vystupuje sám, v duu, v komorních uskupeních, ale tak s většími ansámbly. Právě vydal nové CD v roli dirigenta improvizačního tělesa Divergent Connections Orchestra. A tato živá nahrávka byla hlavním tématem našeho rozhovoru.

Pod názvem Odlet III právě vyšlo koncertní album Divergent Connections Orchestra (DCO) pod vaším vedením. Jak byste tento orchestr charakterizoval?

Jedná se o improvizační orchestr, který vedu už asi tři roky. Vznikl jako součást mého doktorandského výzkumu, který se zaměřoval na volnou improvizaci zejména ve skupinové podobě. DCO je orchestr pro řízené improvizace, složený z hráčů, kteří společně improvizují, a já navíc tento hudební tok různými gesty – řekněme netradičně „dirigentskými“ – iniciuji a usměrňuji.

pavel_zlamal_2017_foto_jiri_slama02

Improvizovaná hudba vždy zachycuje kouzlo konkrétního okamžiku a nikdy se nezopakuje. Proč jste se rozhodli vydat právě tento konkrétní koncert, který proběhl 31.1. 2017 v budově Modeta v Brně na Cejlu?

Navíc se naše koncerty často odehrávají na místech, která nejsou akusticky uzpůsobena tomu, aby tam vznikaly krásné nahrávky. My jsme už dříve některé koncerty zaznamenali, ale bez zvláštních ambicí – spíš pro studijní účely. Ovšem u tohoto koncertu mě nadchla zvuková kvalita výstupu i celá geneze vzniku. Do pozapomenuté fabriky na Cejlu totiž naprosto nezištně a v podstatě bez přímé „objednávky“, přišel Jiří Klement, zkušený zvukový mistr s obdivuhodným respektem a citem, vyskládal tam své vybavení a celý koncert sejmul kontaktním způsobem, takže se s materiálem dalo ve studiu dál do nějaké míry pracovat. Následně z toho pan Klement „vymíchal“ první verzi, což byla hudba, kterou podle mě na místě nikdo takto čitelně slyšet nemohl, už jen kvůli akustickým podmínkám toho prostoru. A to mě nadchlo a zaselo myšlenku, možná trochu samolibou, že by byla škoda tento záznam nezprostředkovat dále a nevydat. Přitom si dobře uvědomuji, že tato hudba nemá být perfektní v tom slova smyslu, že by měla znít, jako by byla napsaná, a že například hráči na gesto zareagují hned a „správně“. Jsou tam hlušší místa, jsou tam prodlevy, drobné i větší „špíny“, ale v tomto projektu přesně o toto jde.

Vzpomněl jsem si na dva roky starou nahrávku Phoenix, na které čtyři tuzemští jazzmani improvizovali ve studiu, a producent Alexej Charvát nakonec z nahrávaného materiálu vybral to nejzajímavější a sestavil album. Jak to bylo ve vašem případě? Nabízíte skutečně celý koncert?

V rámci postprodukce jsme nahrávku pouze rozdělili na jednotlivé „písně“ a balancovali hlasitosti jednotlivých stop, ale jinak se jedná o záznam koncertu v kuse, tak jak jsme jej zahráli. Snaha retušovat to, co se „nepovedlo“, by byla pro případ tohoto záznamu irrelevantní. Smysl to má právě jako celek, kde je vše přiznané.

pavel_zlamal_2017_foto_jiri_slama03

Vše je přiznané, ale pocit z nahraného alba je nutně jiný než okamžik, kdy divák přímo sedí na koncertě. Má tedy vůbec smysl podobnou hudbu oficiálně vydávat?

Jiný pocit má určitě, tak jako u každé jiné hudby. Zatímco na koncertě DCO člověk vidí gesta dirigenta, reakce hráčů i drobné performativní prvky, na nahrávce je hudba od vizuální složky úplně odstřižena. Ale právě toto postavení do jiného kontextu mě na tom hrozně bavilo. Je tady však ještě jeden rozměr. Akce, v jejímž rámci koncert proběhl, byla celkově velmi spontánní, lidská, bez umělých oficialit, v podstatě underground. Lidé si sami zorganizovali setkání, během nějž se četlo, promítalo, hrálo, zpívalo… A věřím, že se kus té atmosféry, jakkoli latentně, na záznamu nachází. Dále tento akt vydání chápu jako drobný příspěvek do mozaiky toho, co se v Brně děje a tvoří, i když mimo oficiální hledáčky a mimo propagovanou scénu. I proto jsem rád, že se nahrávky ujalo undergroundové brněnské vydavatelství Ears & Wind Records.

Říkáte, že jste byl z výsledku nadšený. Dokázal byste popsat, v čem přesně je síla této nahrávky?

Pro mě je to nejvíc asi v jejím hudebním vývoji, a to právě při vědomí, jakým způsobem tato hudba vznikala. Nedokážu říct, jak to funguje na někoho, kdo vůbec nezná princip improvizované hudby a kdo bude tuto nahrávku srovnávat s hudbou komponovanou a nacvičenou. Ale věřím, že funkční momenty tam může najít každý, nejen člověk obeznámený s principy hudební spontaneity.

Vytyčujete hranici mezi poučenými a nepoučenými posluchači. Já bych ji však ještě posunul. Ta hudba nutně jinak funguje na vás, kteří zrovna stojíte nebo sedíte na pódiu, a na publikum, jakkoli je poučené. Může být vůbec zážitek pro posluchače stejně intenzivní jako pro tvůrce?

Snad ano. Může tomu jistě pomoci, pokud posluchač ví – nebo v průběhu pochopí –, že ta hudba vzniká jiným způsobem, přímo na místě. Má potom uši jinak nastražené. Pochopitelně je důležité to, co přichází z pódia, jak se interpreti do procesu vkládají – jak naplno, zda bez masky, pravdivě apod. Všechny souvislosti se tvoří na místě, není to žádná schovávaná za nacvičená klišé nebo vzory, třebaže jinak funkční a krásné, a to je třeba umět přijmout.

Dá se vůbec klišé dlouhodobě vyhýbat? Nevytvářejí se tím klišé nová?

Ano. Když se člověk snaží za každou cenu všemu vyhnout, i z toho se stává klišé – což může být někdy velmi otravné. Poznat je to potom třeba na urputnosti takové hudby. Vždy však záleží na vkusu, na přesvědčení a na přesvědčivosti. Někdy lze využít náznaky zavedených stylů a klišé, a když se použijí s dostatečnou autenticitou, působí dobře. Více než kolik klišé se použije nebo nepoužije, je pro mě důležitější, jak hudba působí jako celek. Volně improvizovaná hudba je někdy těžká, hůř čitelná, žádá si jinou pozornost. Ale snad to tak nemusí být vždy. DCO záměrně osciluje i na hranici známých rámců a hudebních stylů. Snažím se vyvolat obě tyto polohy i jejich mísení, tedy hraní v rámci klišé i mimo něj. Odtud pochází i složení orchestru. Působí v něm jazzmani, skladatelé, zvukoví experimentátoři i klasičtí hráči. Snažím se jejich přístupy kombinovat dohromady, stavět je do paralelních situací.

Když tyto přístupy kombinujete, v čem je největší úskalí? Kdo to nejvíc „drhne“?

Vlastně nevím. Pořád se cítím být na nějaké cestě za poznáním a nemám pocit, že bych dospěl k definitivním výsledkům, takže i ty problémy se neustále učím poznávat. Problémy svoje i ostatních hráčů, kteří vyrostli v jiných podmínkách, na jiné hudbě. Za největší úskalí bych považoval asi to, že hráč odmítne opustit svoje teritorium, na které je zvyklý, že odmítne jít někam dál za hranici své jistoty. Někdy tato nejistota způsobí například nedůvěru a strach, který se projeví ještě zarputilejším vymezováním. Pak to skutečně nemůže fungovat. Nakonec ale všichni neustále balancujeme právě na této hraně, jen velikost onoho „známého“ teritoria, nebo míra strachu je pro každého jiná. Je nesmysl někoho odsuzovat nebo direktivně úkolovat.

zlamal_pavel_2017_foto_jiri_slama04

Mluvíte o dirigentských gestech, jimiž chod orchestru usměrňujete. Není to ale protimluv: improvizovaná hudba a dirigent?

Vůči instituci dirigenta v improvizované hudbě se někteří vymezují absolutně a jiní ne. Je to podobné jako s využíváním prvků kompozice, ale z mého pohledu jde vždy o míru využití a o kombinaci improvizace a kompozice respektive dirigování. Být absolutně volný totiž v sobě také obnáší úskalí jako například to, že se člověk zacyklí ve vlastních klišé, ve vlastních způsobech hraní, jakkoli jsou originální. Pokud se nenastaví nějaká „překážka“, hrozí, že takto vznikající hudba bude vlastně neustále „stejná“. Dirigent tím pádem může posloužit jako odrazový můstek, jako impuls, inspirační moment.

Zaujalo mě, že váš improvizační orchestr pracuje se dvěma bicími soupravami. Byl to od počátku záměr?

Ano, byl to záměr. S výjimkou prvního koncertu hrál tento orchestr vždy se dvěma bicími soupravami. Důvodem však není nic jiného než můj osobní vkus a zvuková představa celého orchestru – mám rád energické hraní. Navíc se s DCO nechci vyhýbat stylovým rytmickým klišé. Baví mě, když mimo jiné zazní i čitelný groove nebo ortodoxní jazz. Zdvojení nástrojů pak také umožňuje zajímavé vrstvení hudebních ploch.

Vy ovšem máte vedle orchestru zkušenost s improvizovanou hudbou i v mnohem komornějších uskupeních, například v duu s kontrabasistou Georgem Cremaschim. V čem je hraní s orchestrem pro vás jiné?

Improvizací se snažím aktivně procházet jako celkem: od sólových výstupů přes komornější spojení až po větší skupiny a orchestry. DCO jsem založil s tím, že v něm působím jako hráč a dirigent-iniciátor. A všichni tuto moji roli do nějaké míry přijímají. Z této podstaty mi zde, oproti jiným variantám volného hraní, daleko více leží na srdci to, aby si všichni zúčastnění zahráli a zároveň, abych dokázal navodit nějaký smysluplný vývoj hudby. Celkový hudební oblouk by měl mít nějaký smysl, jak pro nás pro hráče, a jsme-li na pódiu, tak i pro posluchače.

Jaký je vůbec v Brně zájem o improvizovanou hudbu? Nacházíte dostatek diváků?

Tato hudba nemůže svou četností konkurovat například standardnímu nebo i modernímu jazzu, natož pak populárnímu mainstreamu. Ale to se nedá očekávat a bylo by nesmyslné si to vynucovat. Jednou za čas se dá najít prostor i vůle, a taková taškařice se dá uskutečnit. Avšak kromě naší vlastní iniciativy nacházíme společnou řeč například s festivalem Expozice Nové Hudby. Koncerty měly vždy odezvu, pro leckteré posluchače to bylo něco úplně nového, nepoznaného, za hranicí jejich představ.

Kde se vůbec poučený posluchač této hudby bere?

Jsou to podle mě lidé, kteří jsou ochotni hledat, a to právě i za hranicemi toho, co už znají. Mohou to být posluchači jazzu, vážné hudby, klidně i rockeři, ale spíš bych to vyjádřil všeobecněji: jsou to lidé poučení svým citem, ti, kteří pouze nepřejímají definice, ale sami jsou jako příjemci aktivní. A určitě to nutně nemusí být lidé s hudebním vzděláním. Často bývám překvapený, jací posluchači za mnou dokážou přijít a zapáleně se dělit o své dojmy. Řekl bych tedy, že jsou to lidé otevřených myslí.

Působíte souběžně v několika projektech. Plánujete vydat nějakou další nahrávku?

Pominu-li blížící se vydání desky rokenrolových The Fireballs & Gone Hepsville, kterou jsme nahráli v květnu v Berlíně, nebo na jaře vydanou kompilaci k deseti letům B-Side Bandu, pak momentálně pracuji na několika autorských projektech. Nejblíže je asi dokončení nahrávky ansámblu Heterofón. Ten je založený na specifičtější formě kompozice, respektive na aranžích, které žádají od hráčů jistou míru improvizace – někdy volným, někdy „jen“ aleatorickým způsobem. Jde tam o to, jak se věci poskládají k sobě a zároveň proti sobě. Kladu vedle sebe jazz se zvukem nejazzové, například soudobé hudby. Dále chystám nahrávku poměrně přímočaře jazzového kvarteta PQ s Martinem Konvičkou na piano, Václavem Pálkou na bicí a Jurajem Valenčíkem na kontrabas. A rád bych dotáhl do finále rytmičtější projekt s prozatímním označením ZKKP se spoluhráči z brněnského B-Side Bandu. Takže plány jsou a uvidíme, zda a jak se vše podaří.

Pavel Zlámal/ foto Jiří Sláma

Komentáře

Reagovat

Zatím nebyl přidán žádný komentář..

Eva Jurčáková pochází z malé vesnice Nozdrovice z Trenčínského kraje na Slovensku. Do Brna poprvé přijela na výletě s gymnáziem a okamžitě si toto město zamilovala. „Cítila jsem tehdy tu atmosféru kavárenského povalečství,“ vzpomíná s úsměvem. Když se o pár let později hlásila na vysokou školu, bylo pro ni Brno jasnou volbou. Po úspěšném studiu psychologie Eva na Moravě zůstala a v současné době vydává své první album s kapelou Evolet, kterou vedle ní tvoří brněnští hudebníci známí z mnoha jiných projektů – Antonín Koutný (kytara), Martin Kyšperský (baskytara) a Jakub Kočička (bicí). Křest alba se koná ve středu 26. června v klubu Mersey.  více

Jedním z největších příslibů 24. ročníku mezinárodního festivalu Concentus Moraviae byl včerejší koncert legendárního ansámblu Borodin Quartet, kterému jedinečný zvuk vtiskla nejen tvrdá píle, ale také spolupráce se skladatelem Dmitrijem Šostakovičem. Tuto osobní a interpretační stopu si těleso dodnes hýčká a postupuje ji každému novému členovi. Program se odehrál v knihovně zámku v Náměšti nad Oslavou, kde v 18. a 19. století sídlil hudbymilovný rod Haugwitzů. Hudba Sergeje Prokofjeva, Josepha Haydna a Dmitrije Šostakoviče tak promlouvala k posluchačům na místě více než důstojném.  více

Nádvoří hradu Špilberk v letních měsících často rozeznívá hudba. Až do září je možné spojit prohlídku hradu také s kulturním zážitkem. Pořadatelé se snažili připravit program napříč žánry, aby si přišel na své opravdu každý. Večer patřil lidovým tónům. Pódium i přes nepříznivé počasí ovládl Vojenský umělecký soubor Ondráš.  více

Dan Vertígo je živel, neřízená střela. Když má zahrát tři soutěžní písně na Portě, nepostřehnete, zda ještě probíhá zvuková zkouška, nebo jestli je svérázná komunikace se zvukařem a diváky součástí sofistikované performance pro porotu. Ošlehán zkušenostmi z pouličního hraní z Brna, Prahy i odjinud, vydal nyní Dan své druhé album. Čistě autorské, pestré, postavené na vlastních hudebních, cestovatelských a pozorovatelských zážitcích. Ale především – v dobrém slova smyslu – ukázněnější, než by člověk, který měl s tímto brněnským písničkářem spíše letmé kontakty, čekal.  více

Poslední premiéra sezóny brněnské opery nezvykle spojila dvě díla. V Janáčkově divadle byla uvedena surrealistická opera Tři fragmenty z Juliette Bohuslava Martinů vedle operního dílka Lidský hlas Francise Poulenca. Komponovaný večer včera v režii a scénografickém řešení Davida Radoka propojil dva až absurdní světy. A spojení to bylo vskutku pozoruhodné dramaturgicky, vizuálně ale též interpretačně.  více

Polský ansámbl Szymanowski Quartet na festivalu Concentus Moraviae včera přesdtavil v řeznovickém kostele sv. Petra a Pavla díla svých krajanů Karola Szymanowského, Stanisława Moniuszka a Gražyny Bacewiczové. Koncert byl součástí celosvětových oslav dvou stého výročí narození Stanisława Moniuszka, který je mnohými pokládán za zakladatele polské národní hudby. Večeru udělila záštitu velvyslankyně Polské republiky v ČR J. E. Barbara Ćwioro.  více

S kvartetní tvorbou mistrů evropské hudby se návštěvníci koncertů setkávají poměrně často. Haydnovy smyčcové kvartety tvoří stálici v repertoáru nejednoho tělesa a vzrůstající pozornost je věnována také dílům soudobých evropských skladatelů. Pouze výjimečně však mají posluchači možnost nahlédnout do hudební kuchyně asijských nebo jihoamerických národů. Právě s tímto mankem se rozhodl bojovat ansámbl Cuarteto Q-Arte věnující se tvorbě latinskoamerických autorů. Program, který včera představili na zámku ve Slavkově u Brna, sestával z děl Silvestra Revueltase, Alberta Ginastery a Astora Piazzolly. Všichni tři skladatelé spojují ve svém díle prvky domácí kultury s evropským školením a vlivy či impulzy různých žánrů.  více

Proč být jednou z mnoha průměrných kapel, když můžeme být kapelou jedinečnou? Do tohoto hesla by se dala zhustit desetiletá historie brněnské skupiny Kupodivu. V roce 2009 se saxofonista Jaroslav Pilný a hráč na klávesy a Petr Šašinka poprvé bavili o založení kapely. V roce 2019 Kupodivu vydávají své první dlouhohrající album. Přesně v polovině tohoto desetiletého období, v roce 2014, proběhla důležitá změna, kdy se původní folková kapela přetransformovala do zajímavého tvaru s klávesami, saxofonem a baskytarou, zato bez kytary. Sestava, která skladbou barev připomíná spíše jazzové kapely, v posledních letech zabodovala na mnoha folkových festivalech. Kupodivu získali autorskou Portu, cenu Rady Notování, vyhráli Moravského vrabce, byli druzí na Mohelnickém dostavníku. Tam všude předvedli hudbu, která se více než k táborovým ohňům hodí do městských klubů, a to zdaleka nejen folkových. Album Živočišné pudy dosavadní tvorbu kapely shrnuje důstojným způsobem, podtrženým kvalitním zvukem ze zlínského studia V.  více

Izraelské těleso Jerusalem Quartet patří po dlouhá léta k předním světovým interpretům kvartetní tvorby a v současné době se jedná o jeden z nejcitovanějších ansámblů komorní hudby. Na festivalu Concentus Moraviae vystoupili houslisté Alexander Pavlovsky, Sergei Bresler, violista Ori Kam a violoncellista Kyril Zlotnikov včera ve velkém zámeckém sále mikulovského zámku s programem časově se rozprostírajícím od Josepha Haydna až po Bélu Bartóka. Záštitu koncertu udělil velvyslanec Izraele v České republice J. E. Daniel Meron.  více

Nejen vážnou hudbou živ je člověk, jak o tom už dvacet let přesvědčuje hudební těleso Epoque Quartet sestávající z houslistů Davida Pokorného, Vladimíra Klánského, violisty Vladimíra Kroupy a violoncellisty Víta Petráška. Pro sobotní koncert v rámci festivalu Concentus Moraviae, který se odehrál ve foyer třebíčského divadla Pasáž, si hudebníci přizvali ještě basklarinetistu Petra Valáška, klavíristu Karla Košárka a perkusistu Olega Sokolova. Dramaturgie večera sestávala výhradně z děl současných autorů koketujících ve svých skladbách nejen s hudebními minimalismem, ale také jazzem a dalšími populárními žánry.  více

Koncert hudebního tělesa Miloslav Ištvan Quartett, který zazněl v jídelně zámku ve Velkém Meziříčí v rámci mezinárodního hudebního festivalu Concentus Moraviae, sliboval v krátké videopozvánce zveřejněné na stránkách kvarteta dramaturgii připomínající let balistické střely. Odpal večera iniciovalo Adagio a fuga c moll Wolfganga Amadea Mozarta následované Smyčcovým kvartetem č. 1 z podnětu Tolstého Kreutzerovy sonáty Leoše Janáčka. Zbylé kinetické energie využil ansámbl k interpretaci dnes již ikonického 1. smyčcového kvartetu Miloslava Ištvana. Ladné přistání v podobě Meditace na svatováclavský chorál Josefa Suka uzavřelo nejen večer, ale také jedenáctiletou a úspěchy nabitou kariéru samotného smyčcového kvarteta. Milovníci komorní tvorby tak měli poslední příležitost vyslechnout si průřez hudební historií ve společném podání houslistů Milana Paľy, Jana Bělohlávka, violisty Stanislava Vacka a violoncellisty Štěpána Filípka.  více

Název alba klame. I když skupina Šarivary používá český fonetický přepis francouzských výrazů charivari a mélange, netvoří ji ani jeden Čech. V čele kvarteta, které se dalo dohromady v Brně, stojí francouzská zpěvačka, flétnistka a akordeonistka Aude Martin a americký kytarista a zpěvák Chris Coleman. Spolu s nimi kapelu tvoří švédský trumpetista Christopher Strandh a slovenský baskytarista Tomáš Ulahel. Podobně jako je pestré národnostní složení skupiny, je barevná i její hudba.  více

Poslední květnový den ožilo Dominikánské náměstí v Brně hudbou, zpěvem i tancem. O půl třetí odpoledne začal program celostátního happeningu základních uměleckých škol ZUŠ Open pod patronátem Nadačního fondu Magdaleny Kožené vyhlášením výsledků soutěže TO JE talent. Účastnici si nepřišli pouze vyzvednout ceny. Dokázalo to hned několik z oceněných zpěváků a hudebníků. Rozšiřující se dav posluchačů přitáhla například Lucie Sedláčková s písní Ewy Farné Měls mě vůbec rád nebo zpěvačka a klavíristka Veronika Vávrová s baladou Million reasons od Lady Gaga.  více

Program letošního ročníku festivalu Concentus Moraviae představuje nevídaný průřez více než dvaceti českými a zahraničními smyčcovými kvartety. Vyjímečného houslistu, skladatele, profesora The Royal Northern College of Music v anglickém Manchesteru a dlouholetého primária Škampova kvarteta Pavla Fischera oslovil publicista Lukáš Pavlica.   více

Ve čtvrtek 30. května v 11 hodin se v bazilice na Starém Brně konalo rozloučení s velkou postavou moravské kultury. Ne ovšem té kultury, která proudí každodenně kolem nás v časopisech a médiích, ale kultury nazývané nezávislá, alternativní, undergroundová, a v osobě zesnulého navíc protnuté duchovní radikalitou a křesťanskou tradicí. Jaroslav Erik Frič zemřel 24. května 2019 po těžké nemoci v 69 letech, duševně ovšem aktivní do posledních dnů.  více

Nejčtenější

Kritika

Jedním z největších příslibů 24. ročníku mezinárodního festivalu Concentus Moraviae byl včerejší koncert legendárního ansámblu Borodin Quartet, kterému jedinečný zvuk vtiskla nejen tvrdá píle, ale také spolupráce se skladatelem Dmitrijem Šostakovičem. Tuto osobní a interpretační stopu si těleso dodnes hýčká a postupuje ji každému novému členovi. Program se odehrál v knihovně zámku v Náměšti nad Oslavou, kde v 18. a 19. století sídlil hudbymilovný rod Haugwitzů. Hudba Sergeje Prokofjeva, Josepha Haydna a Dmitrije Šostakoviče tak promlouvala k posluchačům na místě více než důstojném.  více