Pavel Zlámal: Dirigent jako odrazový můstek a poučení posluchači

Pavel Zlámal: Dirigent jako odrazový můstek a poučení posluchači

Zatímco s kapelou The Fireballs hraje rokenrol a v B-Side Bandu přijde do styku s tradičním i moderním mainstreamovým jazzem i s úpravami popových hitů, v několika svých vlastních projektech se klarinetista a saxofonista Pavel Zlámal věnuje improvizované hudbě. Vystupuje sám, v duu, v komorních uskupeních, ale tak s většími ansámbly. Právě vydal nové CD v roli dirigenta improvizačního tělesa Divergent Connections Orchestra. A tato živá nahrávka byla hlavním tématem našeho rozhovoru.

Pod názvem Odlet III právě vyšlo koncertní album Divergent Connections Orchestra (DCO) pod vaším vedením. Jak byste tento orchestr charakterizoval?

Jedná se o improvizační orchestr, který vedu už asi tři roky. Vznikl jako součást mého doktorandského výzkumu, který se zaměřoval na volnou improvizaci zejména ve skupinové podobě. DCO je orchestr pro řízené improvizace, složený z hráčů, kteří společně improvizují, a já navíc tento hudební tok různými gesty – řekněme netradičně „dirigentskými“ – iniciuji a usměrňuji.

pavel_zlamal_2017_foto_jiri_slama02

Improvizovaná hudba vždy zachycuje kouzlo konkrétního okamžiku a nikdy se nezopakuje. Proč jste se rozhodli vydat právě tento konkrétní koncert, který proběhl 31.1. 2017 v budově Modeta v Brně na Cejlu?

Navíc se naše koncerty často odehrávají na místech, která nejsou akusticky uzpůsobena tomu, aby tam vznikaly krásné nahrávky. My jsme už dříve některé koncerty zaznamenali, ale bez zvláštních ambicí – spíš pro studijní účely. Ovšem u tohoto koncertu mě nadchla zvuková kvalita výstupu i celá geneze vzniku. Do pozapomenuté fabriky na Cejlu totiž naprosto nezištně a v podstatě bez přímé „objednávky“, přišel Jiří Klement, zkušený zvukový mistr s obdivuhodným respektem a citem, vyskládal tam své vybavení a celý koncert sejmul kontaktním způsobem, takže se s materiálem dalo ve studiu dál do nějaké míry pracovat. Následně z toho pan Klement „vymíchal“ první verzi, což byla hudba, kterou podle mě na místě nikdo takto čitelně slyšet nemohl, už jen kvůli akustickým podmínkám toho prostoru. A to mě nadchlo a zaselo myšlenku, možná trochu samolibou, že by byla škoda tento záznam nezprostředkovat dále a nevydat. Přitom si dobře uvědomuji, že tato hudba nemá být perfektní v tom slova smyslu, že by měla znít, jako by byla napsaná, a že například hráči na gesto zareagují hned a „správně“. Jsou tam hlušší místa, jsou tam prodlevy, drobné i větší „špíny“, ale v tomto projektu přesně o toto jde.

Vzpomněl jsem si na dva roky starou nahrávku Phoenix, na které čtyři tuzemští jazzmani improvizovali ve studiu, a producent Alexej Charvát nakonec z nahrávaného materiálu vybral to nejzajímavější a sestavil album. Jak to bylo ve vašem případě? Nabízíte skutečně celý koncert?

V rámci postprodukce jsme nahrávku pouze rozdělili na jednotlivé „písně“ a balancovali hlasitosti jednotlivých stop, ale jinak se jedná o záznam koncertu v kuse, tak jak jsme jej zahráli. Snaha retušovat to, co se „nepovedlo“, by byla pro případ tohoto záznamu irrelevantní. Smysl to má právě jako celek, kde je vše přiznané.

pavel_zlamal_2017_foto_jiri_slama03

Vše je přiznané, ale pocit z nahraného alba je nutně jiný než okamžik, kdy divák přímo sedí na koncertě. Má tedy vůbec smysl podobnou hudbu oficiálně vydávat?

Jiný pocit má určitě, tak jako u každé jiné hudby. Zatímco na koncertě DCO člověk vidí gesta dirigenta, reakce hráčů i drobné performativní prvky, na nahrávce je hudba od vizuální složky úplně odstřižena. Ale právě toto postavení do jiného kontextu mě na tom hrozně bavilo. Je tady však ještě jeden rozměr. Akce, v jejímž rámci koncert proběhl, byla celkově velmi spontánní, lidská, bez umělých oficialit, v podstatě underground. Lidé si sami zorganizovali setkání, během nějž se četlo, promítalo, hrálo, zpívalo… A věřím, že se kus té atmosféry, jakkoli latentně, na záznamu nachází. Dále tento akt vydání chápu jako drobný příspěvek do mozaiky toho, co se v Brně děje a tvoří, i když mimo oficiální hledáčky a mimo propagovanou scénu. I proto jsem rád, že se nahrávky ujalo undergroundové brněnské vydavatelství Ears & Wind Records.

Říkáte, že jste byl z výsledku nadšený. Dokázal byste popsat, v čem přesně je síla této nahrávky?

Pro mě je to nejvíc asi v jejím hudebním vývoji, a to právě při vědomí, jakým způsobem tato hudba vznikala. Nedokážu říct, jak to funguje na někoho, kdo vůbec nezná princip improvizované hudby a kdo bude tuto nahrávku srovnávat s hudbou komponovanou a nacvičenou. Ale věřím, že funkční momenty tam může najít každý, nejen člověk obeznámený s principy hudební spontaneity.

Vytyčujete hranici mezi poučenými a nepoučenými posluchači. Já bych ji však ještě posunul. Ta hudba nutně jinak funguje na vás, kteří zrovna stojíte nebo sedíte na pódiu, a na publikum, jakkoli je poučené. Může být vůbec zážitek pro posluchače stejně intenzivní jako pro tvůrce?

Snad ano. Může tomu jistě pomoci, pokud posluchač ví – nebo v průběhu pochopí –, že ta hudba vzniká jiným způsobem, přímo na místě. Má potom uši jinak nastražené. Pochopitelně je důležité to, co přichází z pódia, jak se interpreti do procesu vkládají – jak naplno, zda bez masky, pravdivě apod. Všechny souvislosti se tvoří na místě, není to žádná schovávaná za nacvičená klišé nebo vzory, třebaže jinak funkční a krásné, a to je třeba umět přijmout.

Dá se vůbec klišé dlouhodobě vyhýbat? Nevytvářejí se tím klišé nová?

Ano. Když se člověk snaží za každou cenu všemu vyhnout, i z toho se stává klišé – což může být někdy velmi otravné. Poznat je to potom třeba na urputnosti takové hudby. Vždy však záleží na vkusu, na přesvědčení a na přesvědčivosti. Někdy lze využít náznaky zavedených stylů a klišé, a když se použijí s dostatečnou autenticitou, působí dobře. Více než kolik klišé se použije nebo nepoužije, je pro mě důležitější, jak hudba působí jako celek. Volně improvizovaná hudba je někdy těžká, hůř čitelná, žádá si jinou pozornost. Ale snad to tak nemusí být vždy. DCO záměrně osciluje i na hranici známých rámců a hudebních stylů. Snažím se vyvolat obě tyto polohy i jejich mísení, tedy hraní v rámci klišé i mimo něj. Odtud pochází i složení orchestru. Působí v něm jazzmani, skladatelé, zvukoví experimentátoři i klasičtí hráči. Snažím se jejich přístupy kombinovat dohromady, stavět je do paralelních situací.

Když tyto přístupy kombinujete, v čem je největší úskalí? Kdo to nejvíc „drhne“?

Vlastně nevím. Pořád se cítím být na nějaké cestě za poznáním a nemám pocit, že bych dospěl k definitivním výsledkům, takže i ty problémy se neustále učím poznávat. Problémy svoje i ostatních hráčů, kteří vyrostli v jiných podmínkách, na jiné hudbě. Za největší úskalí bych považoval asi to, že hráč odmítne opustit svoje teritorium, na které je zvyklý, že odmítne jít někam dál za hranici své jistoty. Někdy tato nejistota způsobí například nedůvěru a strach, který se projeví ještě zarputilejším vymezováním. Pak to skutečně nemůže fungovat. Nakonec ale všichni neustále balancujeme právě na této hraně, jen velikost onoho „známého“ teritoria, nebo míra strachu je pro každého jiná. Je nesmysl někoho odsuzovat nebo direktivně úkolovat.

zlamal_pavel_2017_foto_jiri_slama04

Mluvíte o dirigentských gestech, jimiž chod orchestru usměrňujete. Není to ale protimluv: improvizovaná hudba a dirigent?

Vůči instituci dirigenta v improvizované hudbě se někteří vymezují absolutně a jiní ne. Je to podobné jako s využíváním prvků kompozice, ale z mého pohledu jde vždy o míru využití a o kombinaci improvizace a kompozice respektive dirigování. Být absolutně volný totiž v sobě také obnáší úskalí jako například to, že se člověk zacyklí ve vlastních klišé, ve vlastních způsobech hraní, jakkoli jsou originální. Pokud se nenastaví nějaká „překážka“, hrozí, že takto vznikající hudba bude vlastně neustále „stejná“. Dirigent tím pádem může posloužit jako odrazový můstek, jako impuls, inspirační moment.

Zaujalo mě, že váš improvizační orchestr pracuje se dvěma bicími soupravami. Byl to od počátku záměr?

Ano, byl to záměr. S výjimkou prvního koncertu hrál tento orchestr vždy se dvěma bicími soupravami. Důvodem však není nic jiného než můj osobní vkus a zvuková představa celého orchestru – mám rád energické hraní. Navíc se s DCO nechci vyhýbat stylovým rytmickým klišé. Baví mě, když mimo jiné zazní i čitelný groove nebo ortodoxní jazz. Zdvojení nástrojů pak také umožňuje zajímavé vrstvení hudebních ploch.

Vy ovšem máte vedle orchestru zkušenost s improvizovanou hudbou i v mnohem komornějších uskupeních, například v duu s kontrabasistou Georgem Cremaschim. V čem je hraní s orchestrem pro vás jiné?

Improvizací se snažím aktivně procházet jako celkem: od sólových výstupů přes komornější spojení až po větší skupiny a orchestry. DCO jsem založil s tím, že v něm působím jako hráč a dirigent-iniciátor. A všichni tuto moji roli do nějaké míry přijímají. Z této podstaty mi zde, oproti jiným variantám volného hraní, daleko více leží na srdci to, aby si všichni zúčastnění zahráli a zároveň, abych dokázal navodit nějaký smysluplný vývoj hudby. Celkový hudební oblouk by měl mít nějaký smysl, jak pro nás pro hráče, a jsme-li na pódiu, tak i pro posluchače.

Jaký je vůbec v Brně zájem o improvizovanou hudbu? Nacházíte dostatek diváků?

Tato hudba nemůže svou četností konkurovat například standardnímu nebo i modernímu jazzu, natož pak populárnímu mainstreamu. Ale to se nedá očekávat a bylo by nesmyslné si to vynucovat. Jednou za čas se dá najít prostor i vůle, a taková taškařice se dá uskutečnit. Avšak kromě naší vlastní iniciativy nacházíme společnou řeč například s festivalem Expozice Nové Hudby. Koncerty měly vždy odezvu, pro leckteré posluchače to bylo něco úplně nového, nepoznaného, za hranicí jejich představ.

Kde se vůbec poučený posluchač této hudby bere?

Jsou to podle mě lidé, kteří jsou ochotni hledat, a to právě i za hranicemi toho, co už znají. Mohou to být posluchači jazzu, vážné hudby, klidně i rockeři, ale spíš bych to vyjádřil všeobecněji: jsou to lidé poučení svým citem, ti, kteří pouze nepřejímají definice, ale sami jsou jako příjemci aktivní. A určitě to nutně nemusí být lidé s hudebním vzděláním. Často bývám překvapený, jací posluchači za mnou dokážou přijít a zapáleně se dělit o své dojmy. Řekl bych tedy, že jsou to lidé otevřených myslí.

Působíte souběžně v několika projektech. Plánujete vydat nějakou další nahrávku?

Pominu-li blížící se vydání desky rokenrolových The Fireballs & Gone Hepsville, kterou jsme nahráli v květnu v Berlíně, nebo na jaře vydanou kompilaci k deseti letům B-Side Bandu, pak momentálně pracuji na několika autorských projektech. Nejblíže je asi dokončení nahrávky ansámblu Heterofón. Ten je založený na specifičtější formě kompozice, respektive na aranžích, které žádají od hráčů jistou míru improvizace – někdy volným, někdy „jen“ aleatorickým způsobem. Jde tam o to, jak se věci poskládají k sobě a zároveň proti sobě. Kladu vedle sebe jazz se zvukem nejazzové, například soudobé hudby. Dále chystám nahrávku poměrně přímočaře jazzového kvarteta PQ s Martinem Konvičkou na piano, Václavem Pálkou na bicí a Jurajem Valenčíkem na kontrabas. A rád bych dotáhl do finále rytmičtější projekt s prozatímním označením ZKKP se spoluhráči z brněnského B-Side Bandu. Takže plány jsou a uvidíme, zda a jak se vše podaří.

Pavel Zlámal/ foto Jiří Sláma

Komentáře

Reagovat

Zatím nebyl přidán žádný komentář..

Posledním projektem Komorní opery Hudební fakulty Janáčkovy akademie múzických umění se stalo uvedení dvou českých jednoaktových oper: V studni Viléma Blodka (1834–1874) a Polapená nevěra Otmara Máchy (1922–2006). Hudební fakulta se při jejich realizaci spojila s Ateliérem divadla a výchovy pro neslyšící Divadelní fakulty JAMU a vznikl projekt, který se snaží hudbu přiblížit právě neslyšícím. Toto spojení se ovšem na prknech Divadla na Orlí neuskutečnilo poprvé. Již dříve zde byly uvedeny inscenace, které fungovaly na podobném principu: například Hudba pro oči (2014) se skladbami Leoše Janáčka a Bohuslava Martinů nebo Pojď se mnou do světa – písně Jiřího Bulise tlumočené do českého znakového jazyka (2020). Nyní recenzovaný projekt měl premiéry 16. a 17. března v Divadle na Orlí.  více

Pro čtvrtý abonentní koncert cyklu Filharmonie doma, který se odehrál 14. března v Besedním domě a nesl označení Mozartiana, zvolila Filharmonie Brno, tentokrát pod vedením česko-japonského dirigenta Chuheie Iwasakiho, čtyři skladby z 18.–20. století. Tato díla dramaturgicky spojuje buď přímo vznik v období klasicismu nebo inspirace hudebními postupy pro toto období typickými. Jako sólistka se v první polovině koncertu představila flétnistka Martina Venc Matušínskávíce

Druhou zastávkou krátkého česko-německého turné klavírního tria Neues Klaviertrio Dresden se stal 6. března v 16 hodin koncertní sál Hudební fakulty Janáčkovy akademie múzických umění. V celkem čtyřech městech (Praha, Brno, Lipsko a Drážďany) zazněl program složený ze světových premiér dvou českých a dvou německých skladatelů.  více

Steven Johnston je skotský písničkář, který v poslední době používá pseudonym Damask Rose. Stejně se jmenuje i album které v roce 2022 natočil v Brně s producenty Pavlem Šmídem a Vojtěchem Svatošem. Se stejným producentským týmem nyní pracuje na druhém albu.  více

Roky zakončené číslicí 4 jsou pro českou kulturu důležitým symbolem. Nejinak je tomu i letos, kdy si v rámci Roku české hudby 2024 připomínáme významná výročí spjatá s některými kulturními institucemi a řadou jmen známých hudebních skladatelů a umělců. Tím nejskloňovanějším je bezesporu Bedřich Smetana (1824–1884), u něhož si připomínáme hned dvě jubilea – dvě stě let od narození a sto čtyřicet let od úmrtí. K oslavám se samozřejmě připojila i Filharmonie Brno, která připravila pro diváky dva koncerty s názvem Smetana 200 konané 29. února a 1. března v Janáčkově divadle. Recenze se pojí s prvním z nich. Orchestr vystoupil pod taktovkou švýcarského dirigenta Michaela Tabachnika a mimo jiné doprovodil mladého tuzemského klavíristu Marka Kozáka. Program se však nevztahoval pouze ke tvorbě Bedřicha Smetany, naopak dal vyniknout kontextu autorovy doby skrze díla Ferenze Lizsta a Richarda Wagnera.  více

Čtyřicetidenní postní doba, v níž se právě nacházíme, značí pro většinu z nás přípravu slavení Velikonoc. Tento čas představuje příležitost k vlastnímu zamyšlení a ztišení v podobě modliteb. Sbor Ensemble Versus se mimo jiné věnuje duchovní a liturgické hudbě, pro letošní postní období si připravil ojedinělý komponovaný večer, jenž se uskutečnil ve středu 28. února v kostele sv. Augustina. Propracovanost a výjimečnost koncertu se propisovala nejen do pěveckých čísel, ale také do improvizací olomouckého varhaníka Karla Martínka a režie Kateřiny Křivánkovévíce

Koncerty Brno Contemporary Orchestra (BCO) lze jen stěží označit za tradiční. Jsou ale vystoupení, která se i tomuto vymykají a hranici ještě posouvají. Takovým byl úterní koncert pojmenovaný Ministerstvo pravdy: vyprávění o hudbě, která neumí budovat lepší zítřky. BCO pod vedením dirigenta Pavla Šnajdra provedlo v budově bývalého OV KSČ tři kompozice na první pohled odlišné přesto propojené. Před začátkem programu posluchači vyslechli hlavní rozhlasové zpravodajství z 26. února 1974. U pamětníků tento krok mohl vyvolat lehce nahořklou nostalgii, pro mladší šlo o krásnou ukázku vysílání v období těžké normalizace.  více

Přihodilo se vám někdy, že jste byli přítomni události a už v jejím průběhu jste si uvědomili, že se stáváte součástí historického okamžiku? Tento povznášející pocit jsem už znala, a proto mám radost, že jsem ho mohla prožít znovu na koncertě s názvem Na pomezí žánrů, který se konal 23. února v HaDivadle. U příležitosti 102. výročí narození rozhlasového barda Jaromíra Nečase a jako úvodní koncert oslav 100 let vysílání ho uspořádal Český rozhlas Brno v čele s folklorním dramaturgem Jaroslavem Kneislem.  více

Když se zmíní cembalo, většina lidí si představí hudbu starou, zejména barokní. Ač se zdálo, že cembalu po vynálezu kladívkového klavíru odzvonilo, mnozí autoři hudby 20. století pochopili, že se jedná o nástroj, který má sice jiné zvukové vlastnosti než piano, je však stále nástrojem plnohodnotným. Pravdivost této teze se ve čtvrtek 22. února v Besedním domě pokusila dokázat Filharmonie Brno pod vedením německého dirigenta Alexandera Liebreicha. Spolu s věhlasným cembalistou Mahanem Esfahanim provedla tři skladby 20. století, které cembalo postavily do tří různých rolí.  více

Diversní jaro v roce 2024 započalo prvním orchestrálním koncertem Ensemble Opera Diversa pod taktovkou dirigenta Patrika Červáka konaným v Domě pánů z Kunštátu v úterý 20. února. Dramaturgický koncept inspirovaný mýtickými náměty z oblasti antiky, ale také fantazijního světa spisovatele a filologa Johna Ronalda Reuela Tolkiena, netradičně podpořil i improvizovaný videoart tvůrce Tomáše Hrůzy. Sólově za doprovodu orchestru vystoupil kytarista Vít Dvořáčekvíce

Také Filharmonie Brno v čele se šéfdirigentem Dennisem Russellem Daviesem se letos přidává k oslavám Roku české hudby. V Janáčkově divadle se včera uskutečnil koncert věnovaný vokálně-instrumentálním dílům dvou exilových skladatelů rozdílných epoch – Antonína Rejchy (1770–1836) a Jana Nováka (1921–1984). V rámci večera se představili Český filharmonický sbor Brno pod vedením sbormistra Petra FialyMartina Janková (soprán), Pavla Vykopalová (mezzosoprán), Aleš Briscein (tenor) a Jiří Brückler (bas).  více

Pondělním koncertem Africa calls Europe byl v sále Konventu Milosrdných bratří zahájen XXI. ročník cyklu Barbara Maria Willi uvádí... Jak název večera napovídá, divákům bylo předvedeno propojení evropských a (nejen) afrických vlivů. O tento zajímavý dramaturgický počin se postaralo londýnské flétnové kvarteto i Flautisti ve složení Jitka KonečnáDoris KitzmantelIlona Veselovská a Monika Wimberger Devátá, ke kterému se v několika skladbách připojil perkusionista Jakub Kupčík. V první polovině večera nejdříve zazněla díla z renesanční a barokní epochy, ve druhé pak kompozice soudobých autorů.  více

Roky končící číslicí čtyři mají pro českou hudbu zásadní význam – kromě předních představitelů klasické hudby, ze kterých lze jmenovat Leoše Janáčka, Josefa Suka či Antonína Dvořáka, slaví svá jubilea také zásadní autoři české nonartificiální hudby jako například Jiří Šlitr či Karel Kryl. Tím nejzásadnějším výročím, které však letošek připadá, je bezesporu 200 let od narození zakladatele moderní české hudby Bedřicha Smetany. Národní divadlo Brno se tedy oslavy spojené s Rokem české hudby rozhodlo v projektu Smetana200 zahájit uvedením nové inscenace Smetanova Dalibora v koprodukci s Welsh National Opera. Představení režíroval David Pountney, jehož práce může být brněnským milovníkům opery známa například z inscenace Z mrtvého domu, která se uskutečnila v rámci festivalu Janáček Brno 2018. O hudební nastudování Dalibora se postaral Tomáš Hanus, který provedení při premiérovém uvedení v pátek 2. února rovněž řídil. Scénu navrhl Robert Innes Hopkins, kostýmy připravila Marie-Jeanne Lecca a světelného designu se ujal Fabrice Kebour. Postavy Smetanovy opery ztvárnili Tomasz Konieczny (Vladislav, král český), Peter Berger (Dalibor z Kozojed), Csilla Boross (Milada), Daniel Kfelíř (velitel stráže Budivoj), David Szendiuch (žalářník Beneš), Ondřej Koplík (Vítek), Jana Šrejma Kačírková (Jitka) a Petr Karas (soudce).  více

Podívat se na jednu z brněnských ikon nezvyklou optikou se snaží nová hudební inscenace Cabaret Janáček. Hudebního génia a inovátora v žánrově neobvyklém projektu propojili arthub Tamuza a Cabaret des Pechés, na jehož komorním jevišti se před diváky u stolků odehrál hodinový průřez Janáčkovým životem s nejznámějšími úryvky z jeho děl. A to vše za se děje za asistence mima, tří pěvců (lyrický a dramatický soprán s barytonem) s pianistkou a vše je navrch hned natřikrát alternováno.  více

Jako romantický muzikál podle bestselleru Johanny Spyri inzeruje Městské divadlo Brno svoji poslední novinku Heidi. Česká premiéra známého „příběhu děvčátka z hor“ ale dopadla všelijak. Nová hudební inscenace je totiž už ve svém originálním muzikálovém zpracování barvotiskovým kýčem, z jehož přeslazené schematičnosti málem až rozbolí zuby. Lineární režie Stanislava Moši tyto sladkobolné valéry v hudebním díle dvou německojazyčných autorů, skladatele a textaře Michaela Schanzeho a scenáristy Hanse Dietera Schreeba, při jeho prvním tuzemském uvedení ještě podtrhla.  více

Nejčtenější

Kritika

Posledním projektem Komorní opery Hudební fakulty Janáčkovy akademie múzických umění se stalo uvedení dvou českých jednoaktových oper: V studni Viléma Blodka (1834–1874) a Polapená nevěra Otmara Máchy (1922–2006). Hudební fakulta se při jejich realizaci spojila s Ateliérem divadla a výchovy pro neslyšící Divadelní fakulty JAMU a vznikl projekt, který se snaží hudbu přiblížit právě neslyšícím. Toto spojení se ovšem na prknech Divadla na Orlí neuskutečnilo poprvé. Již dříve zde byly uvedeny inscenace, které fungovaly na podobném principu: například Hudba pro oči (2014) se skladbami Leoše Janáčka a Bohuslava Martinů nebo Pojď se mnou do světa – písně Jiřího Bulise tlumočené do českého znakového jazyka (2020). Nyní recenzovaný projekt měl premiéry 16. a 17. března v Divadle na Orlí.  více