Ponk nebo punk… podobnosti se nebráníme

Ponk nebo punk… podobnosti se nebráníme

S houslistou a zpěvákem Michalem Krystýnkem, bývalým členem Hradišťanu, hovoříme o triu Ponk, o albu Postfolklor, o mrtvém folkloru, užitečném folklorismu a divokých zelených zástěrách. A také uvádíme na pravou míru jednu nepravdu, která se dostala na obal CD.

Michale, jak se přihodilo, že skupina Ponk vznikla právě jako trio?
Dávno nejsme teenageři a všichni máme zkušenosti s živým hraním, takže jsme nějak intuitivně tušili, že by tento model mohl zafungovat. Počet tří muzikantů je kromě toho výhodný i čistě pragmaticky – z hlediska logistického, ekonomického i technického. Také platí, že „více lidí, více problémů“. My jsme měli to štěstí, že jsme na sebe narazili, a nikoho dalšího k sobě nepotřebujeme.

Že to budou právě housle, cimbál a kontrabas, bylo jasné od začátku?
Na počátku byla jen mlhavá idea, přáli jsme si zareagovat na folklorismus nějakým neotřelým způsobem. Spolu se mnou stál u zrodu kapely náš cimbalista, doktor Eduard Tomaštík. K houslím a cimbálu jsme potřebovali doplnit basu a rytmus. Když jsme však narazili na Jakuba Nožičku, věděli jsme, že jsme s basou vyřešili i rytmus. Více jsme nepotřebovali. Nějakou dobu jsme hledali správný zvuk, což nebylo jednoduché. Podobné trio totiž nikdo z nás neznal. Nemohu sice opomenout Stana Palúcha a jeho skvělé trio Pacora, ale ti hrají jinou hudbu, která míří spíše k jazzu nebo jazz-folkloru. My podobné aspirace nemáme, a zvlášť vzhledem k mé lenosti ani mít nemůžeme.

Proč jste se pojmenovali právě Ponk?
Název jsme hledali delší dobu. Mělo to být něco výstižného, úderného a lehce zapamatovatelného. Ponk je – jak dříve narození vědí – pracovní stůl. A v našem případě je takovým pracovním stolem cimbál. Kromě toho se nabízí podobnost s punkem a my se jí rozhodně nebráníme.

Album jste nazvali Postfolklor a v bookletu píšete: „Folklor nezemřel včera ani před týdnem, je to už hodně dávno… Na úrodné půdě jeho ostatků se rodí postfolklor.“ Je to s folklorem skutečně tak vážné?
Řekl bych, že je to ještě vážnější (smích). To téma je velice ožehavé. My všichni, kdo v Ponku účinkujeme, jsme vyrostli na folkloristickém základě, všichni jsme hráli v cimbálovkách, prošli jsme klasickým folklorním školením. Jenže člověk v určité fázi zjistí, že to není tak, jak by to mělo nebo mohlo být. Rád používám analogii s americkým blues, které prošlo zcela jiným procesem. Blues nikdy nezemřelo, a nemuselo se tedy znovu rodit jako nějaké „post-blues“. U nás však bohužel byla jiná situace. Od 40. nebo 50. let zde byla tendence ke konzervaci lidových tradic, obyčejů, hudby i tanců. A dnes víme, že rozdíl mezi skutečným folklorem a folklorismem je podstatný a že ty dva pojmy jsou si na míle vzdálené. Dnes nebude nikdo chodit v kroji a sekat trávu kosou. Každý půjde do Mountfieldu a trávu poseče traktůrkem. Ale to mu nebrání prožít hody v kroji a pořádně se pobavit. To je folklorismus. Z folkloru zbyl pouze povrch, to balzamované.

Já se s dovolením přidržím paralely s blues. To z Delty Mississippi migrovalo do Chicaga, elektrifikovalo se a dnešní moderní blues patří k mainstreamu. Myslíte tedy, že kdyby se folklor nekonzervoval, ale třeba přirozeně elektrifikoval, nemuseli bychom dnes vymýšlet postfolklor?
Žádné „kdyby“ neexistuje, ale ta úvaha je podle mne správná. Těžko si sice představit elektrifikaci cimbálu v 50. letech, ale tento směr uvažování je velmi blízký mému. Blues mělo mnohem lepší podmínky, vždyť americká hudba udává krok světové populární hudbě. Moravský folklor je proti tomu lokální záležitost. Ale tím spíš mi může být líto, že je ve své podstatě mrtvý. To, co vidíme a slyšíme na různých přehlídkách a festivalech, je stejný případ, jako když přijdete do skanzenu ve Strážnici a nějací dobrovolníci vám v těch staveních hrají původní obyvatele.

S vaším nekonvenčním přístupem k folklornímu materiálu ladí i nové názvy původně lidových písní. Místo Hodonína máte Göding, místo Nových Zámků Newcastle, bratři jsou Bros. Proč?
Já bych byl nerad, kdyby z toho všeho vyplynulo, že se trefuji do folkloristů. Kdybych tím sám neprošel, nemohl bych dnes dělat něco tak zajímavého, jako je Ponk, takže vlastně folkloristům patří můj dík. Pokud jde o názvy písní, nechtěli jsme být úplně prvoplánoví. Sušil, Bartoš nebo Janáček si ve svých sbírkách také dávali záležet na tom, jak kterou píseň nazvou. My jsme se snažili držet této tradice, ale po svém.

V čem přesně jsou vaše úpravy lidových písní originální?
Důležité je především to, že nikdo z nás nezůstal v myšlenkových mantinelech folklorismu. V tom, co produkujeme, se podle mého naprosto přirozeně odráží to, čím jsme si prošli jako posluchači, ať už je to metal, hiphop, klasický rock nebo mainstreamový pop. To nesouvisí jen s podobou aranží, ale spíše se vstřebáním různých vlivů a s jejich reprodukcí naším vlastním jazykem.

Tato práce s vlivy jiných žánrů probíhá spontánně – tedy máte to naposlouchané a tryská to z vás –, nebo jde o vědomý a racionální proces?
Určitý prvek racia tam stoprocentně je, protože různé melodie vyžadují různý aranžérský přístup. A je podružné, jestli vás inspirují Black Sabbath, Metallica, nebo Jay-Z a jestli se ta inspirace projeví v basovém rifu, ve snaze o frázování nebo v kytarovém vyznění cimbálu. Díky tomu, že jsme všichni tři na podobné vlně, jdou ty věci hodně přirozeně ven. A není třeba až tak moc kalkulovat, protože všichni jsme začínali na cimbálovce, nástroje nějak ovládáme, jenom nás prostě nebavilo dělat to pořád stejně.

Odvážná je i grafika alba…
Jedna naše kamarádka – říká si Pola Puk-puk – se ve výtvarném umění delší dobu zabývá něčím podobným tomu, co jsme se my rozhodli dělat v hudbě. Konkrétně ji zajímá použití tradičních lidových motivů a přístupů v současném umění. Po několika schůzkách jsme usoudili, že jí můžeme nechat volnou ruku. Naše očekávání nejen splnila, ale dokonce předčila.

A proč jste obal pojali v černé a zelené barvě?
Hledali jsme něco, co by primárně nevypadalo lidově. Ta svítivá zelená se myslím nikde moc nevyskytuje, snad jen na nějakých divočejších zástěrách. A černá proto, že album se původně mělo jmenovat Kruté písně a celé pojednává o problematice smrti.

Vaše album je prostě dotažené do posledního detailu – včetně masteringu, který probíhal v Nashvillu…
To musím uvést na pravou míru. Fantastické bylo nahrávání v LVGNC Studios v Bratislavě. Mix jsme svěřili v Praze mému velkému příteli a umělci Kolibovi a poté jsme nahrávku poslali na mastering do Nashvillu. Album se nám však vrátilo v podobě, která nesplnila naše očekávání, a my jsme to nechtěli vzdát před cílem. Nakonec jsme tedy i pro značnou časovou tíseň vsadili na jistotu a vybrali jsme si Ecsona Waldese, podle mě jednoho z nejlepších českých mistrů masteringu. Jen obal už byl vytištěný, a tak se tam tato informace bohužel nedostala.

Foto archiv kapely a Lenka Jíšová

Komentáře

Reagovat

Zatím nebyl přidán žádný komentář..

Dále si přečtěte

Josef Klíč píše hudbu k filmům a divadelním hrám, složil fanfáry pro významné instituce v Rakousku nebo oficiální znělky měst Moravské Třebové a Šlapanic. Náš rozhovor ale zůstal rozkročen mezi dvěma body jeho práce – undergroundem a vážnou hudbou.  více

Se skupinou Veselá bída zpívá valašské lidové písně. Ve folkrockové Dobrohošti se podílel i na tvorbě repertoáru. Hostoval na albech znojemské skupiny Lucrezia Borgia, jejíž kapelník Antonín Maceček pro něj dokonce složil celé, zatím nerealizované, album. Do širšího povědomí se však František Segrado dostal díky spolupráci s textařem Michalem Horáčkem.  více

Šedesáté narozeniny letos v březnu oslavil Jiří Vondrák, významná postava brněnské kultury – písničkář, dokumentarista, režisér, autor divadelních her i prózy, někdejší vydavatel a principál Divadla šansonu. Povídali jsme si u něj doma. O zahraničních úspěších skupiny Bowle, o setkávání s Bulatem Okudžavou, o vztahu k Řekům nebo o novém albu šansonů, na kterém právě pracuje. Mimochodem Jiří Vondrák se ve skutečnosti jmenuje Vondráček a z Brna nepochází.  více


Jen zřídka je hlavním tématem pro rozhovor jedna jediná skladba. V případě violoncellisty Josefa Klíče, koncertního mistra Národního divadla v Brně, se to však nabízelo. Nestává se každý den, že by se český skladatel se svou písní dostal do finále celosvětové soutěže. Důvodů pro povídání však bylo víc – vzpomínky na zesnulého Jaroslava Erika Friče, Josefovo zaměstnání v Janáčkově divadle i připravované nové album.  více

Pro včerejší zahajovací koncert jubilejního 20. ročníku Festivalu Špilberk zvolila Filharmonie Brno dramaturgii sestávající z osvědčených i méně známých kusů. Podtitul Romantický karneval celý večer ponořil do karnevalového duchu, spjatého s oslavami před začátkem masopustu. Program si tedy vytyčil za cíl charakterizovat právě období veselí, oslav a masek skladbami, které svou náladou vypovídají o této periodě v roce. Téměř zaplněné nádvoří tak mělo příležitost vychutnat si nenáročný a líbivý program, který se také svou nižší teplotou snáze přiblížil onomu chladnému masopustní období.  více

Brno jako město hudby zapsané v UNESCO, má za sebou čtyři festivalové dny plné hudby a tance. Na celkem dvaadvaceti hudebních stanovištích probíhaly desítky koncertů a vystoupení se stovkami účinkujících. Hudba v ulicích zněla na každém rohu, nejvíce pozornosti však letos poutaly čtyři pokoje od výtvarnice Kateřiny Šedé, ve kterých se střídali umělci různých žánrů i národností. Lákadlem byly také vystoupení britských Motionhouse a No Fit State Circus, kteří opakovaně uhranuli náměstí Svobody svými akrobatickými kousky a dechberoucím představením. Nově vznikly také dvě velké scény – Dominik stage na Dominikánském náměstí a Django stage na Malinovského náměstí. Tady se vystřídali umělci jako Jana Kirschner, Monika Bagárová, minus123minut nebo Jan P. Muchow & The Antagonists. Již tradičně festival doprovázel zvuk flašinetářů, kteří se v Brně sešli v rámci svého 10. Mezinárodního setkání. Letos premiérově vystoupili na Maratonu hudby Brno také umělci partnerských měst hudby UNESCO. Zpěvačka a multiinstrumentalistka Tinatin Tsereteli (Hannover) a houslista Nicola Manzan (Bologna). Atmosféru celého festivalu zachycuje video, které najdete níže.

Folkové prázdniny v Náměšti nad Oslavou jsou výjimečný festival. Dramaturgií, strukturou, atmosférou. Každý ročník má své téma, každý večer má své téma, a dokonce i některá jednotlivá vystoupení mají svá témata. Dlouholetému dramaturgovi festivalu Michalu Schmidtovi se i letos podařilo skvěle vyvážit české premiéry a skutečně mimořádné projekty s návraty a jistotami. Letošní téma Folkových prázdnin bylo O duši, ale tato týdenní přehlídka má duši každý rok.  více

Po téměř magickém zjevení v podobě CD Moravské hlasy - Jihomoravský kraj, které vyšlo před dvěma lety, jsme se konečně dočkali jeho pokračování. Autor tohoto odvážného počinu Jiří Plocek se v něm vydal dále, severně česko - slovenským pomezím až do kraje Zlínského.  více

Monumentální dílo Saul od Georga Friedricha Händela se v české premiéře dočkalo také scénického zpracování. Na závěr Hudebního festivalu Znojmo (po lednovém koncertním provedení v Brně a v Praze) jej nyní nastudoval soubor Czech Ensemble Baroque v čele s předními pěveckými osobnostmi působícími na české i zahraniční scéně.   více

Skupina Nebeztebe na brněnské scéně před pár lety doslova zazářila. Pětičlenná sestava s výraznou rytmikou, která se s nadhledem pohybovala nad styly, slavila vítězství na Portě a mířila na obrovské multižánrové festivaly. Zdánlivě v nejlepším kapelník Štěpán Hulc kapelu uspal a vrátil se až letos s úplně novou, tříčlennou sestavou. Noví Nebeztebe ve složení kytara, housle a mandolína nerezignovali na multižánrovost. Znovu koncertují a chystají konceptuální album Zásobování duše.  více

V rámci Olomouckých barokních slavností představil jako v pořadí pátou inscenaci programu domácí soubor Ensemble Damian. Čtyři po sobě jdoucí večery byla uvedena komická opera ĽElice skladatele Pietra Andrea Zianiho, která v režijním zpracování (a pod vedením) Tomáše Hanzlíka zazněla v obnovené premiéře.  více

Jedním z hudebníků, kteří se představí na Folkových prázdninách v Náměšti nad Oslavou v rámci speciálního programu Harfy nad Oslavou, bude kolumbijský harfeník Edmar Castañeda. V Náměšti bude mít také sólový recitál v rámci večera nazvaného O duši s lehkostí i naléhavostí. V telefonickém rozhovoru – volali jsme mu do New Yorku, kde žije – jsme s Edmarem Castañedou hovořili například o harfě sestrojené speciálně podle jeho představ nebo o jeho spolupráci s českou zpěvačkou Martou Töpferovou.  více

Třetí večer Olomouckých barokních slavností o víkendu nabídnul obnovenou premiéru hned tří samostatných hudebních celků. Znovuobjevený cembalový koncert, melodram Kázání na svatého Jána Pavla a oratorium Františka Antonína Míči uvedl soubor Ensemble Damian v dobové interpretaci a netradičně také každé dílo předvedl v jiném prostoru jezuitského konviktu.  více

Olomoucké barokní slavnosti začaly. Ve zdejším jezuitském konviktu otevřela jejich 7. ročník novodobá premiéra serenaty Il tribunale di Giove rakouského hudebního skladatele Karla Ditterse von Dittersdorfa. Dílo bylo poprvé uvedeno při oslavách narozenin pruského krále Fridricha II. Velikého 27. ledna 1775 a po vratislavské repríze roku 1777 upadlo v zapomnění. Tento neblahý osud se rozhodlo zvrátit hudební těleso Ensemble Damian, které v čele s uměleckým vedoucím ansámblu a režisérem Tomášem Hanzlíkem se dílo pokusilo přivést zpět k životu. V sólových rolích vystoupili Leandro Lafont (Osud, Apollon), Kristýna Vylíčilová (Génius Evropy, Minerva), Lucie Kaňková (Čas, Štěstěna), Monika Jägerová (Jupiter) a Jakub Rousek (Mars). Kostýmy i scénu navrhl režisér Hanzlík.  více

Festival Slunce ve Strážnici se bude letos konat už podvacáté. Především milovníci folkové muziky a klasického bigbítu mají v kalendáři poznačený termín 12. a 13. července. O historii festivalu, o jeho vrcholných momentech i těžkostech a také o tom, čím bude jiný letošní ročník, jsme hovořili s ředitelem Festivalu Slunce Pavlem Kopřivou.  více

Konec prvního prázdninového týdne se nesl ve znamení oslav. Na 7. července totiž připadá narození Aleny Veselé, významné brněnské varhanice a profesorky JAMU, která v tento den oslavila úctyhodných 96 let. Koncert uspořádaný právě k tomuto jubileu byl zároveň finální položkou 39. ročníku Brněnského varhanního festivalu a jako oslava narozenin zakladatelky (a nyní patronky celé přehlídky) má již v jeho programu pevné postavení.  více

Žijeme ve svobodné demokratické společnosti, v níž úlohou státu je vytvářet prostředí a podmínky pro rozvoj kreativity a tvůrčího potenciálu s vědomím skutečnosti, že živé umění dneška vytváří kulturní dědictví budoucnosti.  více

CD Transparent Water vzniklo dialog dvou výrazných osobností z různých částí světa – kubánského pianisty Omara Sosy a senegalského hráče na koru, mnohostrunný africký nástroj, Seckou Keity. Zatímco na album si přizvali několik dalších hudebníků, na koncertech je doprovází jediný z nich, venezuelský hráč na perkuse Gustavo Ovalles. Program, který před rokem nadchl publikum na festivalu Colours of Ostrava, si budete moci letos vychutnat v zámeckém parku v Náměšti nad Oslavou. Pánové vystoupí v rámci Folkových prázdnin v pondělí 29. července. Zatímco Keita se do Náměště vrací (v roce 2016 se účastnil projektu Struny nad Oslavou a letos bude také součástí večera Harfy nad Oslavou), pro předního kubánského pianistu se bude jednat o první výlet na Vysočinu.  více

Nejčtenější

Kritika

Pro včerejší zahajovací koncert jubilejního 20. ročníku Festivalu Špilberk zvolila Filharmonie Brno dramaturgii sestávající z osvědčených i méně známých kusů. Podtitul Romantický karneval celý večer ponořil do karnevalového duchu, spjatého s oslavami před začátkem masopustu. Program si tedy vytyčil za cíl charakterizovat právě období veselí, oslav a masek skladbami, které svou náladou vypovídají o této periodě v roce. Téměř zaplněné nádvoří tak mělo příležitost vychutnat si nenáročný a líbivý program, který se také svou nižší teplotou snáze přiblížil onomu chladnému masopustní období.  více