Ponk nebo punk… podobnosti se nebráníme

Ponk nebo punk… podobnosti se nebráníme

S houslistou a zpěvákem Michalem Krystýnkem, bývalým členem Hradišťanu, hovoříme o triu Ponk, o albu Postfolklor, o mrtvém folkloru, užitečném folklorismu a divokých zelených zástěrách. A také uvádíme na pravou míru jednu nepravdu, která se dostala na obal CD.

Michale, jak se přihodilo, že skupina Ponk vznikla právě jako trio?
Dávno nejsme teenageři a všichni máme zkušenosti s živým hraním, takže jsme nějak intuitivně tušili, že by tento model mohl zafungovat. Počet tří muzikantů je kromě toho výhodný i čistě pragmaticky – z hlediska logistického, ekonomického i technického. Také platí, že „více lidí, více problémů“. My jsme měli to štěstí, že jsme na sebe narazili, a nikoho dalšího k sobě nepotřebujeme.

Že to budou právě housle, cimbál a kontrabas, bylo jasné od začátku?
Na počátku byla jen mlhavá idea, přáli jsme si zareagovat na folklorismus nějakým neotřelým způsobem. Spolu se mnou stál u zrodu kapely náš cimbalista, doktor Eduard Tomaštík. K houslím a cimbálu jsme potřebovali doplnit basu a rytmus. Když jsme však narazili na Jakuba Nožičku, věděli jsme, že jsme s basou vyřešili i rytmus. Více jsme nepotřebovali. Nějakou dobu jsme hledali správný zvuk, což nebylo jednoduché. Podobné trio totiž nikdo z nás neznal. Nemohu sice opomenout Stana Palúcha a jeho skvělé trio Pacora, ale ti hrají jinou hudbu, která míří spíše k jazzu nebo jazz-folkloru. My podobné aspirace nemáme, a zvlášť vzhledem k mé lenosti ani mít nemůžeme.

Proč jste se pojmenovali právě Ponk?
Název jsme hledali delší dobu. Mělo to být něco výstižného, úderného a lehce zapamatovatelného. Ponk je – jak dříve narození vědí – pracovní stůl. A v našem případě je takovým pracovním stolem cimbál. Kromě toho se nabízí podobnost s punkem a my se jí rozhodně nebráníme.

Album jste nazvali Postfolklor a v bookletu píšete: „Folklor nezemřel včera ani před týdnem, je to už hodně dávno… Na úrodné půdě jeho ostatků se rodí postfolklor.“ Je to s folklorem skutečně tak vážné?
Řekl bych, že je to ještě vážnější (smích). To téma je velice ožehavé. My všichni, kdo v Ponku účinkujeme, jsme vyrostli na folkloristickém základě, všichni jsme hráli v cimbálovkách, prošli jsme klasickým folklorním školením. Jenže člověk v určité fázi zjistí, že to není tak, jak by to mělo nebo mohlo být. Rád používám analogii s americkým blues, které prošlo zcela jiným procesem. Blues nikdy nezemřelo, a nemuselo se tedy znovu rodit jako nějaké „post-blues“. U nás však bohužel byla jiná situace. Od 40. nebo 50. let zde byla tendence ke konzervaci lidových tradic, obyčejů, hudby i tanců. A dnes víme, že rozdíl mezi skutečným folklorem a folklorismem je podstatný a že ty dva pojmy jsou si na míle vzdálené. Dnes nebude nikdo chodit v kroji a sekat trávu kosou. Každý půjde do Mountfieldu a trávu poseče traktůrkem. Ale to mu nebrání prožít hody v kroji a pořádně se pobavit. To je folklorismus. Z folkloru zbyl pouze povrch, to balzamované.

Já se s dovolením přidržím paralely s blues. To z Delty Mississippi migrovalo do Chicaga, elektrifikovalo se a dnešní moderní blues patří k mainstreamu. Myslíte tedy, že kdyby se folklor nekonzervoval, ale třeba přirozeně elektrifikoval, nemuseli bychom dnes vymýšlet postfolklor?
Žádné „kdyby“ neexistuje, ale ta úvaha je podle mne správná. Těžko si sice představit elektrifikaci cimbálu v 50. letech, ale tento směr uvažování je velmi blízký mému. Blues mělo mnohem lepší podmínky, vždyť americká hudba udává krok světové populární hudbě. Moravský folklor je proti tomu lokální záležitost. Ale tím spíš mi může být líto, že je ve své podstatě mrtvý. To, co vidíme a slyšíme na různých přehlídkách a festivalech, je stejný případ, jako když přijdete do skanzenu ve Strážnici a nějací dobrovolníci vám v těch staveních hrají původní obyvatele.

S vaším nekonvenčním přístupem k folklornímu materiálu ladí i nové názvy původně lidových písní. Místo Hodonína máte Göding, místo Nových Zámků Newcastle, bratři jsou Bros. Proč?
Já bych byl nerad, kdyby z toho všeho vyplynulo, že se trefuji do folkloristů. Kdybych tím sám neprošel, nemohl bych dnes dělat něco tak zajímavého, jako je Ponk, takže vlastně folkloristům patří můj dík. Pokud jde o názvy písní, nechtěli jsme být úplně prvoplánoví. Sušil, Bartoš nebo Janáček si ve svých sbírkách také dávali záležet na tom, jak kterou píseň nazvou. My jsme se snažili držet této tradice, ale po svém.

V čem přesně jsou vaše úpravy lidových písní originální?
Důležité je především to, že nikdo z nás nezůstal v myšlenkových mantinelech folklorismu. V tom, co produkujeme, se podle mého naprosto přirozeně odráží to, čím jsme si prošli jako posluchači, ať už je to metal, hiphop, klasický rock nebo mainstreamový pop. To nesouvisí jen s podobou aranží, ale spíše se vstřebáním různých vlivů a s jejich reprodukcí naším vlastním jazykem.

Tato práce s vlivy jiných žánrů probíhá spontánně – tedy máte to naposlouchané a tryská to z vás –, nebo jde o vědomý a racionální proces?
Určitý prvek racia tam stoprocentně je, protože různé melodie vyžadují různý aranžérský přístup. A je podružné, jestli vás inspirují Black Sabbath, Metallica, nebo Jay-Z a jestli se ta inspirace projeví v basovém rifu, ve snaze o frázování nebo v kytarovém vyznění cimbálu. Díky tomu, že jsme všichni tři na podobné vlně, jdou ty věci hodně přirozeně ven. A není třeba až tak moc kalkulovat, protože všichni jsme začínali na cimbálovce, nástroje nějak ovládáme, jenom nás prostě nebavilo dělat to pořád stejně.

Odvážná je i grafika alba…
Jedna naše kamarádka – říká si Pola Puk-puk – se ve výtvarném umění delší dobu zabývá něčím podobným tomu, co jsme se my rozhodli dělat v hudbě. Konkrétně ji zajímá použití tradičních lidových motivů a přístupů v současném umění. Po několika schůzkách jsme usoudili, že jí můžeme nechat volnou ruku. Naše očekávání nejen splnila, ale dokonce předčila.

A proč jste obal pojali v černé a zelené barvě?
Hledali jsme něco, co by primárně nevypadalo lidově. Ta svítivá zelená se myslím nikde moc nevyskytuje, snad jen na nějakých divočejších zástěrách. A černá proto, že album se původně mělo jmenovat Kruté písně a celé pojednává o problematice smrti.

Vaše album je prostě dotažené do posledního detailu – včetně masteringu, který probíhal v Nashvillu…
To musím uvést na pravou míru. Fantastické bylo nahrávání v LVGNC Studios v Bratislavě. Mix jsme svěřili v Praze mému velkému příteli a umělci Kolibovi a poté jsme nahrávku poslali na mastering do Nashvillu. Album se nám však vrátilo v podobě, která nesplnila naše očekávání, a my jsme to nechtěli vzdát před cílem. Nakonec jsme tedy i pro značnou časovou tíseň vsadili na jistotu a vybrali jsme si Ecsona Waldese, podle mě jednoho z nejlepších českých mistrů masteringu. Jen obal už byl vytištěný, a tak se tam tato informace bohužel nedostala.

Foto archiv kapely a Lenka Jíšová

Komentáře

Reagovat

Zatím nebyl přidán žádný komentář..

Dále si přečtěte

Josef Klíč píše hudbu k filmům a divadelním hrám, složil fanfáry pro významné instituce v Rakousku nebo oficiální znělky měst Moravské Třebové a Šlapanic. Náš rozhovor ale zůstal rozkročen mezi dvěma body jeho práce – undergroundem a vážnou hudbou.  více

Se skupinou Veselá bída zpívá valašské lidové písně. Ve folkrockové Dobrohošti se podílel i na tvorbě repertoáru. Hostoval na albech znojemské skupiny Lucrezia Borgia, jejíž kapelník Antonín Maceček pro něj dokonce složil celé, zatím nerealizované, album. Do širšího povědomí se však František Segrado dostal díky spolupráci s textařem Michalem Horáčkem.  více

Šedesáté narozeniny letos v březnu oslavil Jiří Vondrák, významná postava brněnské kultury – písničkář, dokumentarista, režisér, autor divadelních her i prózy, někdejší vydavatel a principál Divadla šansonu. Povídali jsme si u něj doma. O zahraničních úspěších skupiny Bowle, o setkávání s Bulatem Okudžavou, o vztahu k Řekům nebo o novém albu šansonů, na kterém právě pracuje. Mimochodem Jiří Vondrák se ve skutečnosti jmenuje Vondráček a z Brna nepochází.  více


V letošním roce navštívilo Mezinárodní folklorní festival ve Strážnici více jak 41 000 lidí tedy rekordní počet. Číslo, které překvapí. V době, do které se tolikrát předpovídal zánik folkloru i folklorismu, se na jednom místě sejde tak obrovské množství lidí. Co je k tomu vede? Letošní jubilejní 80. ročník tomu jistě napomohl, ale samotné výročí by určitě nestačilo. V čem spočívá její kouzlo? Každý návštěvník si z festivalu odnáší jiný zážitek, jinou vzpomínku, jiný příběh. A právě ten svůj vám nyní nabídnu. Jaká tedy byla moje Strážnice 2025? A našla jsem odpověď na otázku, co stojí za tak velkým zájmem?  více

Jedním z členů mezinárodní poroty letošního ročníku Veszprém Street Music Festivalu bude Milan Tesař – programový ředitel, vedoucí hudební redakce Radia Proglas, šéf panelu World Music Charts Europe a dramaturg festivalu Maraton hudby Brno. Vyslání zástupce právě z Brna není náhodné – město je stejně jako Veszprém člen sítě UNESCO Creative Cities of Music a pravidelně zapojuje do mezinárodní kulturní spolupráce a podpory mladých talentů.  více

Závěrečný koncert jubilejního 30. ročníku festivalu Concentus Moraviae, který nesl název Rondo festivo, se uskutečnil několik kilometrů za českými hranicemi, v dominikánském kostele v malém rakouském městečku Retz. Zde v podání belgického souboru Bryggen zazněly skladby Maxe Richtera a Edwarda Griega. Dvojrole houslistky a dirigentky se ujala umělecká vedoucí souboru Jolente De Maeyervíce

Benefiční akce s názvem Večery s Ondrášem opět oživila nádvoří hradu Špilberk. Vojenský umělecký soubor Ondráš zde ve druhé půli června předvedl dva celovečerní programy, které připomněly nové i starší choreografie a hudební úpravy. První večer nabídl premiéru pořadu Pocta Jaroslavu Juráškovi, připravenou ke stému výročí narození této významné osobnosti folklorního hnutí druhé poloviny 20. století. Druhý večer s názvem Ondrášovské putování provedl hudbou i tancem po regionech Čech, Moravy, Slezska, Slovenska a Rumunska.  více

První brněnský koncert 30. ročníku „putovního“ festivalu Concentus Moraviae se odehrál v neděli 22. června v sále konventu Milosrdných bratří. V podání ansámblu a nocte temporis ve složení Anna Besson (traverso, musette), Myriam Rignol (viola da gamba), Béatrice Martin (cembalo), Simon Linné (theorba) a Reinoud Van Mechelen (tenor, umělecký vedoucí) zazněl program pojmenovaný Oh, ma belle brunette! (Ó, má krásna brunetko). Název brunetka je vedle označení hnědovlasé dámy také hudební forma vycházející z dvorské písně, která byla velmi populární ve Francii na přelomu 17. a 18. století. Pařížský vydavatel Christophe Ballard publikoval mezi lety 1703–1711 tři sbírky těchto brunetek, které doplňovaly i písně dvorské či pijácké. Tento repertoár při nedělním koncertu doplnilo několik instrumentálních kompozic.  více

Právě teď se ve francouzském městě na okraji Paříže Enghien-les-Bains koná XVII. výroční zasedání Sítě kreativních měst UNESCO (UCCN). Brno na tomto zasedání reprezentuje koordinátorka Brna - města hudby UNESCO Jana Padrnosová a Lukáš Pavlica z Odboru kultury Magistrátu města Brna, kteří se aktivně zapojují do odborných panelů, síťování a mezinárodní výměny zkušeností.  více

Jedním z nejzajímavějších souborů, které se na letošním ročníku mezinárodního hudebního festivalu Concentus Moraviae objevily, byl bezesporu Zefiro Torna pod vedením loutnisty Jurgena De bruyn. Jejich hudební program s názvem Balzám zazněl v sobotu 14. června na Panském dvoru v Telči a o den později na zámku v Jaroměřicích nad Rokytnou. Tento text se věnuje prvnímu z vystoupení.  více

Na prkna Janáčkova divadla zavítala v české premiéře opera Král Roger polského hudebního skladatele Karola Szymanowského. Titulní postavy se zhostil Jiří Brückler, královu choť, Roxanu, ztvárnila Veronika Rovná, Rogerovy pravé ruky, mudrce Edrisiho, se ujal Vít NosekPetr Nekoranec vystoupil coby Pastýř a hlavní zdroj Rogerova příkoří. Roli Velekněze nastudoval David Szendiuch, jako Diakonistka se objevila Jana Hrochová a sólový soprán a tenor zazněly v podání Evy Daňhelové a Pavla Valenty. Kromě sólistů vystoupil také Sbor a orchestr Janáčkovy opery NdB pod vedením Martina Buchty a Dětský sbor Brno se sbormistryní Valerií Maťašovou. Režie byla dílem Vladimíra Johna, scénu navrhl Martin Chocholoušek a kostýmy Barbora Rašková. Světelného designu se chopil Martin Kroupa a choreografii zpracovali Jan Kodet a Michal Heriban. Hudebního nastudování se ujal Robert Kružík, který premiérové provedení rovněž řídil.  více

Mezinárodní hudební festival Concentus Moraviae, který každoročně přináší světové interprety a vedoucí osobnosti artificiální hudby do více než dvaceti měst na Moravě a v Dolním Rakousku, zahájil v sobotu 31. května v Porta coeli v Předklášteří svůj jubilejní 30. ročník. Hudební náplní večera se stala polyfonie z přelomu 14. a 15. století v provedení souboru Graindelavoix pod vedením dirigenta, spisovatele, filmaře a antropologa Björna Schmelzera.  více

Šestý koncert abonentního cyklu Filharmonie doma, který nesl název Beethoven, „český Beethoven“ a Martinů, se uskutečnil ve čtvrtek 22. května v Besedním domě. Jak název napovídá, na programu se objevila díla Jana Václava Huga Voříška, Bohuslava Martinů a Ludwiga van Beethovena. Do čela Filharmonie Brno se tentokrát postavila dirigentka Alena Hron a v první polovině koncertu brněnský orchestr doplnilo Trio Bohémo ve složení Matouš Pěruška – housle, Kristina Vocetková – violoncello a Jan Vojtek – klavír. Celý večer byl věnován nedávno zesnulé prof. Aleně Štěpánkové Veselé, brněnské varhanici, bývalé rektorce JAMU a jedné z nejvýraznějších osob brněnského kulturního dění.  více

Stejně jako v životě a tvorbě Dušana Holého i na koncertě se střídaly dvě polohy lidové písně. První z nich, věrná tradici a zakořeněná ve svém přirozeném prostředí regionu, zazněla v podání Horňácké muziky Petra Mičky. Druhá - výrazně stylizovaná a přetvořená pro potřeby koncertního provedení - zazněla v úpravách pro BROLN v současné době pod dirigentským smyčcem primáše Petra Varmuži.  více

Městské divadlo v Brně nejnověji uvádí Šakalí léta tedy původně filmový muzikál z období padesátých let, který vznikl na motivy povídek spisovatele Petra Šabacha. Film Šakalí léta natočil Jan Hřebejk a provázely jej písně Ivana Hlase. V roce 1993 získal jako první snímek také nově vzniklou oborovou cenu Český lev, a to hned ve čtyřech kategoriích. Bylo jen otázkou času, kdy po látce šáhne divadlo, k čemuž došlo v roce 2001 v Plzni. A muzikálová Šakalí léta od té doby mocně brázdí republiku…  více

Na 10. ročníku festivalu Maraton hudby Brno vystoupí polské ženské trio Sutari. Na svém kontě mají stovky koncertů ve více než 20 zemích světa včetně vystoupení na světovém hudebním veletrhu WOMEX v roce 2015 nebo live session pro americké rádio KEXP. Vydaly několik oceňovaných alb, z nich to nejnovější, z roku 2024, se jmenuje #kołysankidlaświata a obsahuje ukolébavky. Jejich hudba kombinuje tradiční polské písně s moderními prvky a dotýká se témat přírody, svobody, ženskosti a sesterství. Sutari zahájí v sobotu 9. srpna World music scénu festivalu v brněnském klubu První patro. Na naše otázky odpovídaly kolektivně všechny tři členky skupiny – Basia Songin, Kasia Kapela a Dobromiła Życzyńska.  více

Ke světlu – tak znělo označení závěrečného koncertu Velikonočního festivalu duchovní hudby, jehož letošní 32. ročník nesl podtitul Smíření. V podání domácí a pořadatelské Filharmonie Brno zazněla 27. dubna v kostele sv. Janů pod taktovkou Anny-Marie Helsing díla Ralpha Vaughana Williamse a Einojuhaniho Rautavaary. V první části koncertu se jako sólista představil Josef Špačekvíce

Letos si připomínáme 100. výroční narození kanadského jazzového klavíristy a skladatele Oscara Petersona (1925–2007). K této příležitosti nastudovalo klavírní trio ve složení Luboš Šrámek (klavír), Marián Ševčík (bicí) a Matěj Štubiak (kontrabas) Petersonovu Velikonoční suitu – jednu z mála jazzových duchovních skladeb, kterou hráči uvedli ve středu 23. dubna v Besedním domě v rámci Velikonočního festivalu duchovní hudby.  více

Nejčtenější

Kritika

Závěrečný koncert jubilejního 30. ročníku festivalu Concentus Moraviae, který nesl název Rondo festivo, se uskutečnil několik kilometrů za českými hranicemi, v dominikánském kostele v malém rakouském městečku Retz. Zde v podání belgického souboru Bryggen zazněly skladby Maxe Richtera a Edwarda Griega. Dvojrole houslistky a dirigentky se ujala umělecká vedoucí souboru Jolente De Maeyervíce