Ponk nebo punk… podobnosti se nebráníme

Ponk nebo punk… podobnosti se nebráníme

S houslistou a zpěvákem Michalem Krystýnkem, bývalým členem Hradišťanu, hovoříme o triu Ponk, o albu Postfolklor, o mrtvém folkloru, užitečném folklorismu a divokých zelených zástěrách. A také uvádíme na pravou míru jednu nepravdu, která se dostala na obal CD.

Michale, jak se přihodilo, že skupina Ponk vznikla právě jako trio?
Dávno nejsme teenageři a všichni máme zkušenosti s živým hraním, takže jsme nějak intuitivně tušili, že by tento model mohl zafungovat. Počet tří muzikantů je kromě toho výhodný i čistě pragmaticky – z hlediska logistického, ekonomického i technického. Také platí, že „více lidí, více problémů“. My jsme měli to štěstí, že jsme na sebe narazili, a nikoho dalšího k sobě nepotřebujeme.

Že to budou právě housle, cimbál a kontrabas, bylo jasné od začátku?
Na počátku byla jen mlhavá idea, přáli jsme si zareagovat na folklorismus nějakým neotřelým způsobem. Spolu se mnou stál u zrodu kapely náš cimbalista, doktor Eduard Tomaštík. K houslím a cimbálu jsme potřebovali doplnit basu a rytmus. Když jsme však narazili na Jakuba Nožičku, věděli jsme, že jsme s basou vyřešili i rytmus. Více jsme nepotřebovali. Nějakou dobu jsme hledali správný zvuk, což nebylo jednoduché. Podobné trio totiž nikdo z nás neznal. Nemohu sice opomenout Stana Palúcha a jeho skvělé trio Pacora, ale ti hrají jinou hudbu, která míří spíše k jazzu nebo jazz-folkloru. My podobné aspirace nemáme, a zvlášť vzhledem k mé lenosti ani mít nemůžeme.

Proč jste se pojmenovali právě Ponk?
Název jsme hledali delší dobu. Mělo to být něco výstižného, úderného a lehce zapamatovatelného. Ponk je – jak dříve narození vědí – pracovní stůl. A v našem případě je takovým pracovním stolem cimbál. Kromě toho se nabízí podobnost s punkem a my se jí rozhodně nebráníme.

Album jste nazvali Postfolklor a v bookletu píšete: „Folklor nezemřel včera ani před týdnem, je to už hodně dávno… Na úrodné půdě jeho ostatků se rodí postfolklor.“ Je to s folklorem skutečně tak vážné?
Řekl bych, že je to ještě vážnější (smích). To téma je velice ožehavé. My všichni, kdo v Ponku účinkujeme, jsme vyrostli na folkloristickém základě, všichni jsme hráli v cimbálovkách, prošli jsme klasickým folklorním školením. Jenže člověk v určité fázi zjistí, že to není tak, jak by to mělo nebo mohlo být. Rád používám analogii s americkým blues, které prošlo zcela jiným procesem. Blues nikdy nezemřelo, a nemuselo se tedy znovu rodit jako nějaké „post-blues“. U nás však bohužel byla jiná situace. Od 40. nebo 50. let zde byla tendence ke konzervaci lidových tradic, obyčejů, hudby i tanců. A dnes víme, že rozdíl mezi skutečným folklorem a folklorismem je podstatný a že ty dva pojmy jsou si na míle vzdálené. Dnes nebude nikdo chodit v kroji a sekat trávu kosou. Každý půjde do Mountfieldu a trávu poseče traktůrkem. Ale to mu nebrání prožít hody v kroji a pořádně se pobavit. To je folklorismus. Z folkloru zbyl pouze povrch, to balzamované.

Já se s dovolením přidržím paralely s blues. To z Delty Mississippi migrovalo do Chicaga, elektrifikovalo se a dnešní moderní blues patří k mainstreamu. Myslíte tedy, že kdyby se folklor nekonzervoval, ale třeba přirozeně elektrifikoval, nemuseli bychom dnes vymýšlet postfolklor?
Žádné „kdyby“ neexistuje, ale ta úvaha je podle mne správná. Těžko si sice představit elektrifikaci cimbálu v 50. letech, ale tento směr uvažování je velmi blízký mému. Blues mělo mnohem lepší podmínky, vždyť americká hudba udává krok světové populární hudbě. Moravský folklor je proti tomu lokální záležitost. Ale tím spíš mi může být líto, že je ve své podstatě mrtvý. To, co vidíme a slyšíme na různých přehlídkách a festivalech, je stejný případ, jako když přijdete do skanzenu ve Strážnici a nějací dobrovolníci vám v těch staveních hrají původní obyvatele.

S vaším nekonvenčním přístupem k folklornímu materiálu ladí i nové názvy původně lidových písní. Místo Hodonína máte Göding, místo Nových Zámků Newcastle, bratři jsou Bros. Proč?
Já bych byl nerad, kdyby z toho všeho vyplynulo, že se trefuji do folkloristů. Kdybych tím sám neprošel, nemohl bych dnes dělat něco tak zajímavého, jako je Ponk, takže vlastně folkloristům patří můj dík. Pokud jde o názvy písní, nechtěli jsme být úplně prvoplánoví. Sušil, Bartoš nebo Janáček si ve svých sbírkách také dávali záležet na tom, jak kterou píseň nazvou. My jsme se snažili držet této tradice, ale po svém.

V čem přesně jsou vaše úpravy lidových písní originální?
Důležité je především to, že nikdo z nás nezůstal v myšlenkových mantinelech folklorismu. V tom, co produkujeme, se podle mého naprosto přirozeně odráží to, čím jsme si prošli jako posluchači, ať už je to metal, hiphop, klasický rock nebo mainstreamový pop. To nesouvisí jen s podobou aranží, ale spíše se vstřebáním různých vlivů a s jejich reprodukcí naším vlastním jazykem.

Tato práce s vlivy jiných žánrů probíhá spontánně – tedy máte to naposlouchané a tryská to z vás –, nebo jde o vědomý a racionální proces?
Určitý prvek racia tam stoprocentně je, protože různé melodie vyžadují různý aranžérský přístup. A je podružné, jestli vás inspirují Black Sabbath, Metallica, nebo Jay-Z a jestli se ta inspirace projeví v basovém rifu, ve snaze o frázování nebo v kytarovém vyznění cimbálu. Díky tomu, že jsme všichni tři na podobné vlně, jdou ty věci hodně přirozeně ven. A není třeba až tak moc kalkulovat, protože všichni jsme začínali na cimbálovce, nástroje nějak ovládáme, jenom nás prostě nebavilo dělat to pořád stejně.

Odvážná je i grafika alba…
Jedna naše kamarádka – říká si Pola Puk-puk – se ve výtvarném umění delší dobu zabývá něčím podobným tomu, co jsme se my rozhodli dělat v hudbě. Konkrétně ji zajímá použití tradičních lidových motivů a přístupů v současném umění. Po několika schůzkách jsme usoudili, že jí můžeme nechat volnou ruku. Naše očekávání nejen splnila, ale dokonce předčila.

A proč jste obal pojali v černé a zelené barvě?
Hledali jsme něco, co by primárně nevypadalo lidově. Ta svítivá zelená se myslím nikde moc nevyskytuje, snad jen na nějakých divočejších zástěrách. A černá proto, že album se původně mělo jmenovat Kruté písně a celé pojednává o problematice smrti.

Vaše album je prostě dotažené do posledního detailu – včetně masteringu, který probíhal v Nashvillu…
To musím uvést na pravou míru. Fantastické bylo nahrávání v LVGNC Studios v Bratislavě. Mix jsme svěřili v Praze mému velkému příteli a umělci Kolibovi a poté jsme nahrávku poslali na mastering do Nashvillu. Album se nám však vrátilo v podobě, která nesplnila naše očekávání, a my jsme to nechtěli vzdát před cílem. Nakonec jsme tedy i pro značnou časovou tíseň vsadili na jistotu a vybrali jsme si Ecsona Waldese, podle mě jednoho z nejlepších českých mistrů masteringu. Jen obal už byl vytištěný, a tak se tam tato informace bohužel nedostala.

Foto archiv kapely a Lenka Jíšová

Komentáře

Reagovat

Zatím nebyl přidán žádný komentář..

Dále si přečtěte

Josef Klíč píše hudbu k filmům a divadelním hrám, složil fanfáry pro významné instituce v Rakousku nebo oficiální znělky měst Moravské Třebové a Šlapanic. Náš rozhovor ale zůstal rozkročen mezi dvěma body jeho práce – undergroundem a vážnou hudbou.  více

Se skupinou Veselá bída zpívá valašské lidové písně. Ve folkrockové Dobrohošti se podílel i na tvorbě repertoáru. Hostoval na albech znojemské skupiny Lucrezia Borgia, jejíž kapelník Antonín Maceček pro něj dokonce složil celé, zatím nerealizované, album. Do širšího povědomí se však František Segrado dostal díky spolupráci s textařem Michalem Horáčkem.  více

Šedesáté narozeniny letos v březnu oslavil Jiří Vondrák, významná postava brněnské kultury – písničkář, dokumentarista, režisér, autor divadelních her i prózy, někdejší vydavatel a principál Divadla šansonu. Povídali jsme si u něj doma. O zahraničních úspěších skupiny Bowle, o setkávání s Bulatem Okudžavou, o vztahu k Řekům nebo o novém albu šansonů, na kterém právě pracuje. Mimochodem Jiří Vondrák se ve skutečnosti jmenuje Vondráček a z Brna nepochází.  více


Strážnická zpěvačka a cimbalistka Magdalena Múčková se už v útlém věku projevila jako výrazný talent: v soutěži dětských zpěváků si ve finále zazpívala s brněnským BROLNem – a nahrávka to byla natolik vydařená, že ji Český rozhlas Brno dodnes uchovává jako tzv. trvalku. Dětský hlásek vyzrál v krásně zabarvený, nezaměnitelný hlas mladé ženy, která si velmi brzy osvojila disciplínu pro lidovou zpěvačku nejnáročnější, totiž interpretaci lidových balad: kupříkladu její vlastní úpravy baladických příběhů z rodného strážnického Dolňácka Vydala máti, vydala dcéru a V širém poli hruščička jsou čisté a působivé. Ve dvaceti se nebojácně postavila do čela mladé strážnické cimbálové muziky Danaj, která letos oslavila třicetiny, a natočila s ní devět CD – mezi jinými ceněná tematická alba Písničky z malířovy palety (2000, reedice 2018), vánoční Nenechte nás dlúho státi (1996), Vladimíru Úlehlovi dedikované CD Písňovou zahradou (2008) nebo letošní Desatero (2018).  V BROLNu na čas zakotvila jako kmenová cimbalistka a zpěvačka, dodnes se současným “malým” BROLNem občas hostuje. Kromě hraní na cimbál, zpívání, komponování muzikantských pásem a úprav písní pro “svou” CM Danaj vyučuje hru na cimbál na ZUŠ ve Veselí a ve Skalici - a našla si i práci redaktorskou a scénáristickou: v pořadu U nás aneb Od cimbálu k lidové kultuře v TV Noe představuje divákům výrazné osobnosti české a moravské lidové muziky. Jak je zřejmé, kulaté narozeniny nemá vlastně ani čas oslavit v klidu … V rámci letošního festivalu Janáček Brno prezentovala svůj autorský pořad Kvítí milodějné – takže bylo o čem si povídat.  více

Když trio Ponk v obsazení housle, cimbál a kontrabas přišlo se svým prvním albem Postfolklor a konceptem mrtvého folkloru, psal jsem, že se kapele podařilo „vnést do vybraného [folklorního] materiálu kus sama sebe, použít v písních spoustu hudebních vtípků a jasně čitelných i méně nápadných obratů z jiných žánrů, a přitom zachovat jejich podstatu“. Ponk tehdy hrál úpravy lidových písní, kterým sice ponechal texty a melodie, ale s velmi úsporným a čistě akustickým instrumentářem dokázal tento tradiční repertoár obohatit o prvky rocku a dalších žánrů. Vtip spočíval ve využití netradičních rytmických vzorců, způsobu hry a energie. Na podobném principu by se dalo vystavět hned několik alb, a tak po debutu s písněmi o smrti mohl Ponk natočit kolekce lidových písní svatebních nebo vánočních. Nestalo se tak a je to dobře.  více

Ve čtvrtek a v pátek proběhly v Brně dva zcela odlišné koncerty, avšak s jedním společným jmenovatelem. Byla jím Horňácká muzika Petra Mičky. První čtvrteční akce se konala v klubu Leitnerka a šlo o dvojkoncert s kapelou Lesní zvěř. Páteční program hostil husovický klub Musilka a za doprovodu zmíněné kapely se na něm představili zpěváci a zpěvačky z horňácké obce Hrubá Vrbka.  více

Mezinárodní operní a hudební festival Janáček Brno 2018 vyvrcholil operním představením Výlety páně Broučka v nastudování Národního divadla (Praha) v režii Slávy Daubnerové se scénografií Pavla Boráka a s kostýmy Simony Vachálkové. V hlavních rolích se představili Jaroslav Březina, Aleš Briscein, František Zahradníček, Alžběta Poláčková, Jiří Sulženko, Andrea Široká, Stanislava Jirků, Martin Šrejma, Roman Janál a Josef Moravec. Orchestr a sbor Národního divadla řídil Jaroslav Kyzlink, o taneční čísla se postarali členové Baletu Národního divadla a externisté.  více

První prosincový víkend se na Mezinárodním festivalu Janáček Brno 2018 nesl ve znamení krásy a poetiky lidové písně, tak jak ji vnímal skladatel sám. Sobotní odpoledne v Mahenově divadle patřilo folkloru ryzímu přímo ze skladatelova rodného kraje. Neděle potom patřila slavnostnímu představení jednoho z jeho největších folklorem inspirovaných děl – Moravská lidová poezie v písních – v působivých prostorách vily Tugendhat.  více

Ze soutěže Blues Aperitiv postoupil letos na mezinárodní festival Blues Alive do Šumperka slovenská skupina Kiero Grande, dále dvě polské kapely a brněnský hudebník Jan Fic se svým sólovým projektem. Honza, který si pod značkou Red Bird Instruments sám vyrábí kytary z krabic od doutníků (cigar box guitars) a další nástroje, je jinak známý jako frontman skupiny The Weathermakers, s níž si syrové blues zahrál i na Portě. A na několika festivalech se mihl i jako kapelník recesistické trampské skupiny The Honzíci. Následující rozhovor vznikl u příležitosti vydání sólového alba Město, které Jan Fic společně s producentem Martinem Kyšperským oficiálně představí 17. prosince v brněnském obchůdku Stereo – Vinyl Culture Shop.  více

Uplynulý týden plný hudebních akcí završilo finálové kolo soutěže Central European Jazz Competition pořádané dvojicí „sousedících“ jazzových festivalů –  JazzFestBrno a Poysdorf Jazz & Wine. Přeshraniční hudební projekt  našlápl ke slibné budoucnosti: už první ročník jazzového klání ve svém finálovém odpoledni nabídl šest půlhodinových bloků finalistů, kteří překvapili šíří hudebního záběru i muzikantskou kvalitou.  více

Předposledním divadelním dílem vrcholícího hudebního festivalu Janáček Brno 2018 se včera stala mistrova poslední dokončená opera Z mrtvého domu, kterou inspiroval Dostojevského román. Inscenaci připravila Velšská národní opera v koprodukci se Skotskou operou, představení režíroval David Pountney, scénu navrhnula Maria Bjornson a orchestr řídil Tomáš Hanus. V hlavních rolích se představili Mark Le Brocq, Alan Oke, Simon Bailey, Ben McAteer a Paula Greenwood. Posluchači měli jedinečnou možnost poslechnout si Janáčkovo dílo v kritické edici Sira Charlese Mackerrase a nedávno zesnulého janáčkovského badatele a muzikologa Johna Tyrrella. Poněkud atypické pro mnoho posluchačů mohlo být uvedení v anglickém jazyce s českými titulky.  více

Hlavním dramaturgickým záměrem letošního Mezinárodního festivalu Janáček Brno 2018 je uvedení kompletního hudebně-dramatického autorova díla. Po divácky úspěšné Káti Kabanové a precizním provedení Věci Makropulos včera přišel na řadu polský soubor Teatr Wielki z Poznani s uvedením Její pastorkyně tedy díla, které dvanáct let po své Brněnské premiéře v roce 1904 otevřelo Leoši Janáčkovi dveře na mezinárodní hudební scénu.  více

Na mezinárodním hudebním festivalu Janáček Brno 2018 zaznělo mnoho rozličných a kvalitativně rozdílných operních představen. Jednou za čas se objeví inscenace, které rozdělí brněnské publikum na dva nesmiřitelné tábory, jedni jsou nadšeni novátorstvím, množstvím mimohudebních odkazů a smělou režií, druzí hořekují nad nelogickým symbolismem, odklonem od operního libreta a konečně políčkem do tváře skladatele. Písňový cyklus Zápisník zmizelého od belgického tělesa Muziektheater Transparant v režii Iva van Hoveho a se skladatelskými přípisky Annelies Van Parys kontroverzní v naznačeném slova smyslu byl. Na novém jevištním tvaru se podílel také scénograf Jan Versweyveld, kostymérka An D’Huys a dramaturg Krystian Lada. V sólových rolích se představili Ed Lyon, Marie Hamard a Hugo Koolschijn, na klavír doprovázena Lada Valešová a za scénou účinkovaly členky sborové akademie De Munt/La Monnaie. Zápisník zmizelého včera zazněl v sále Mahenova divadla.  více

Druhý z doprovodných folklorních koncertů festivalu Janáček Brno se uskutečnil v divadle Reduta. Dle všeho laťka, kterou nastavil ten první, zůstává stále vysoko. Pořad nazvaný Chodníčky k lidové písni měl představit divákům jeden z Janáčkových nejoblíbenějších slováckých regionů – Horňácko. Tohoto úkolu se svědomitě ujala cimbálová kapela s výstižným názvem Musica Folklorica.  více

Dvakrát hudební mistrovství prvotřídní kvality a pokaždé jinak. Jednou jako posluchačsky náročná hudební show, kterou jen poučení posluchači vnímali jako připomínku tragických událostí. A podruhé jako odlehčený a roztančený večer s písněmi, které si mohl zpívat celý sál Sono Centra. Pořadatelé JazzFestu Brno ukázali, že není jazzové kvinteto jako jazzové kvinteto. Oba lídři posledních dvou koncertů letošního ročníku festivalu si právem vysloužili bouřlivý potlesk. Přitom by člověk na scéně stěží pohledal dva tak rozdílné typy hudebníků, jako jsou Terence Blanchard a Richard Bona.  více

Brněnský Slovácký krúžek oslavil v sobotu 110. výročí svého vzniku. A díky velkému zájmu diváků si je připomněl hned dvěma odpoledními koncerty v kulturním centru Rubín.  více

Národní divadlo moravskoslezské z Ostravy se na hlavním programu festivalu Janáček Brno podílelo již několikrát. Včera soubor zavítal do brněnského Mahenova divadla se zcela novou inscenací nepříliš často uváděné opery Osud v režii svého ředitele Jiřího Nekvasila, se scénou Daniela Dvořáka, kostýmy Simony Rybákové a v hudebním nastudování hudebního ředitele Jakuba Kleckera. Moravskoslezské divadlo se tak v tuzemsku stalo teprve druhým divadelním domem, který za dobu své existence uvedl všechny opery Leoše Janáčka. V hlavních rolích se představili Martin Šrejma jako skladatel Živný, Veronika Holbová jako Míla Válková a Petra Alvarez Šimková jako její matka, ve vedlejších pak Roman Hoza v roli malíře Lhotského a Tomáš Kořínek jako doktor Suda, dále účinkoval Sbor a orchestr Národního divadla moravskoslezského.  více

Mezinárodní hudební festival Janáček Brno je v plném proudu, posluchači si ještě nestačili vychutnat povedenou instrumentaci Ondřeje Kyase v novém scénickém nastudování Šárky a už se na ně valí další produkce. Jednoaktová opera Počátek románu a balet Rákoš Rákoczy zazněly v provedení studentů Konzervatoře Brno s Orchestrem a sborem studentů téže instituce. Vystoupil také umělecký soubor Hradišťan. Režie se chopila Kristiana Belcredi, scénu a kostýmy navrhla Sylva Marková. Obě působí v tělese Ensemble Opera Diversa. Choreografie se ujala umělecká vedoucí souboru Hradišťan Ladislava Košíková. Představení řídil Tomáš Krejčí.  více

Nejčtenější

Kritika

Mezinárodní operní a hudební festival Janáček Brno 2018 vyvrcholil operním představením Výlety páně Broučka v nastudování Národního divadla (Praha) v režii Slávy Daubnerové se scénografií Pavla Boráka a s kostýmy Simony Vachálkové. V hlavních rolích se představili Jaroslav Březina, Aleš Briscein, František Zahradníček, Alžběta Poláčková, Jiří Sulženko, Andrea Široká, Stanislava Jirků, Martin Šrejma, Roman Janál a Josef Moravec. Orchestr a sbor Národního divadla řídil Jaroslav Kyzlink, o taneční čísla se postarali členové Baletu Národního divadla a externisté.  více