Ponk nebo punk… podobnosti se nebráníme

Ponk nebo punk… podobnosti se nebráníme

S houslistou a zpěvákem Michalem Krystýnkem, bývalým členem Hradišťanu, hovoříme o triu Ponk, o albu Postfolklor, o mrtvém folkloru, užitečném folklorismu a divokých zelených zástěrách. A také uvádíme na pravou míru jednu nepravdu, která se dostala na obal CD.

Michale, jak se přihodilo, že skupina Ponk vznikla právě jako trio?
Dávno nejsme teenageři a všichni máme zkušenosti s živým hraním, takže jsme nějak intuitivně tušili, že by tento model mohl zafungovat. Počet tří muzikantů je kromě toho výhodný i čistě pragmaticky – z hlediska logistického, ekonomického i technického. Také platí, že „více lidí, více problémů“. My jsme měli to štěstí, že jsme na sebe narazili, a nikoho dalšího k sobě nepotřebujeme.

Že to budou právě housle, cimbál a kontrabas, bylo jasné od začátku?
Na počátku byla jen mlhavá idea, přáli jsme si zareagovat na folklorismus nějakým neotřelým způsobem. Spolu se mnou stál u zrodu kapely náš cimbalista, doktor Eduard Tomaštík. K houslím a cimbálu jsme potřebovali doplnit basu a rytmus. Když jsme však narazili na Jakuba Nožičku, věděli jsme, že jsme s basou vyřešili i rytmus. Více jsme nepotřebovali. Nějakou dobu jsme hledali správný zvuk, což nebylo jednoduché. Podobné trio totiž nikdo z nás neznal. Nemohu sice opomenout Stana Palúcha a jeho skvělé trio Pacora, ale ti hrají jinou hudbu, která míří spíše k jazzu nebo jazz-folkloru. My podobné aspirace nemáme, a zvlášť vzhledem k mé lenosti ani mít nemůžeme.

Proč jste se pojmenovali právě Ponk?
Název jsme hledali delší dobu. Mělo to být něco výstižného, úderného a lehce zapamatovatelného. Ponk je – jak dříve narození vědí – pracovní stůl. A v našem případě je takovým pracovním stolem cimbál. Kromě toho se nabízí podobnost s punkem a my se jí rozhodně nebráníme.

Album jste nazvali Postfolklor a v bookletu píšete: „Folklor nezemřel včera ani před týdnem, je to už hodně dávno… Na úrodné půdě jeho ostatků se rodí postfolklor.“ Je to s folklorem skutečně tak vážné?
Řekl bych, že je to ještě vážnější (smích). To téma je velice ožehavé. My všichni, kdo v Ponku účinkujeme, jsme vyrostli na folkloristickém základě, všichni jsme hráli v cimbálovkách, prošli jsme klasickým folklorním školením. Jenže člověk v určité fázi zjistí, že to není tak, jak by to mělo nebo mohlo být. Rád používám analogii s americkým blues, které prošlo zcela jiným procesem. Blues nikdy nezemřelo, a nemuselo se tedy znovu rodit jako nějaké „post-blues“. U nás však bohužel byla jiná situace. Od 40. nebo 50. let zde byla tendence ke konzervaci lidových tradic, obyčejů, hudby i tanců. A dnes víme, že rozdíl mezi skutečným folklorem a folklorismem je podstatný a že ty dva pojmy jsou si na míle vzdálené. Dnes nebude nikdo chodit v kroji a sekat trávu kosou. Každý půjde do Mountfieldu a trávu poseče traktůrkem. Ale to mu nebrání prožít hody v kroji a pořádně se pobavit. To je folklorismus. Z folkloru zbyl pouze povrch, to balzamované.

Já se s dovolením přidržím paralely s blues. To z Delty Mississippi migrovalo do Chicaga, elektrifikovalo se a dnešní moderní blues patří k mainstreamu. Myslíte tedy, že kdyby se folklor nekonzervoval, ale třeba přirozeně elektrifikoval, nemuseli bychom dnes vymýšlet postfolklor?
Žádné „kdyby“ neexistuje, ale ta úvaha je podle mne správná. Těžko si sice představit elektrifikaci cimbálu v 50. letech, ale tento směr uvažování je velmi blízký mému. Blues mělo mnohem lepší podmínky, vždyť americká hudba udává krok světové populární hudbě. Moravský folklor je proti tomu lokální záležitost. Ale tím spíš mi může být líto, že je ve své podstatě mrtvý. To, co vidíme a slyšíme na různých přehlídkách a festivalech, je stejný případ, jako když přijdete do skanzenu ve Strážnici a nějací dobrovolníci vám v těch staveních hrají původní obyvatele.

S vaším nekonvenčním přístupem k folklornímu materiálu ladí i nové názvy původně lidových písní. Místo Hodonína máte Göding, místo Nových Zámků Newcastle, bratři jsou Bros. Proč?
Já bych byl nerad, kdyby z toho všeho vyplynulo, že se trefuji do folkloristů. Kdybych tím sám neprošel, nemohl bych dnes dělat něco tak zajímavého, jako je Ponk, takže vlastně folkloristům patří můj dík. Pokud jde o názvy písní, nechtěli jsme být úplně prvoplánoví. Sušil, Bartoš nebo Janáček si ve svých sbírkách také dávali záležet na tom, jak kterou píseň nazvou. My jsme se snažili držet této tradice, ale po svém.

V čem přesně jsou vaše úpravy lidových písní originální?
Důležité je především to, že nikdo z nás nezůstal v myšlenkových mantinelech folklorismu. V tom, co produkujeme, se podle mého naprosto přirozeně odráží to, čím jsme si prošli jako posluchači, ať už je to metal, hiphop, klasický rock nebo mainstreamový pop. To nesouvisí jen s podobou aranží, ale spíše se vstřebáním různých vlivů a s jejich reprodukcí naším vlastním jazykem.

Tato práce s vlivy jiných žánrů probíhá spontánně – tedy máte to naposlouchané a tryská to z vás –, nebo jde o vědomý a racionální proces?
Určitý prvek racia tam stoprocentně je, protože různé melodie vyžadují různý aranžérský přístup. A je podružné, jestli vás inspirují Black Sabbath, Metallica, nebo Jay-Z a jestli se ta inspirace projeví v basovém rifu, ve snaze o frázování nebo v kytarovém vyznění cimbálu. Díky tomu, že jsme všichni tři na podobné vlně, jdou ty věci hodně přirozeně ven. A není třeba až tak moc kalkulovat, protože všichni jsme začínali na cimbálovce, nástroje nějak ovládáme, jenom nás prostě nebavilo dělat to pořád stejně.

Odvážná je i grafika alba…
Jedna naše kamarádka – říká si Pola Puk-puk – se ve výtvarném umění delší dobu zabývá něčím podobným tomu, co jsme se my rozhodli dělat v hudbě. Konkrétně ji zajímá použití tradičních lidových motivů a přístupů v současném umění. Po několika schůzkách jsme usoudili, že jí můžeme nechat volnou ruku. Naše očekávání nejen splnila, ale dokonce předčila.

A proč jste obal pojali v černé a zelené barvě?
Hledali jsme něco, co by primárně nevypadalo lidově. Ta svítivá zelená se myslím nikde moc nevyskytuje, snad jen na nějakých divočejších zástěrách. A černá proto, že album se původně mělo jmenovat Kruté písně a celé pojednává o problematice smrti.

Vaše album je prostě dotažené do posledního detailu – včetně masteringu, který probíhal v Nashvillu…
To musím uvést na pravou míru. Fantastické bylo nahrávání v LVGNC Studios v Bratislavě. Mix jsme svěřili v Praze mému velkému příteli a umělci Kolibovi a poté jsme nahrávku poslali na mastering do Nashvillu. Album se nám však vrátilo v podobě, která nesplnila naše očekávání, a my jsme to nechtěli vzdát před cílem. Nakonec jsme tedy i pro značnou časovou tíseň vsadili na jistotu a vybrali jsme si Ecsona Waldese, podle mě jednoho z nejlepších českých mistrů masteringu. Jen obal už byl vytištěný, a tak se tam tato informace bohužel nedostala.

Foto archiv kapely a Lenka Jíšová

Komentáře

Reagovat

Zatím nebyl přidán žádný komentář..

Dále si přečtěte

Josef Klíč píše hudbu k filmům a divadelním hrám, složil fanfáry pro významné instituce v Rakousku nebo oficiální znělky měst Moravské Třebové a Šlapanic. Náš rozhovor ale zůstal rozkročen mezi dvěma body jeho práce – undergroundem a vážnou hudbou.  více

Se skupinou Veselá bída zpívá valašské lidové písně. Ve folkrockové Dobrohošti se podílel i na tvorbě repertoáru. Hostoval na albech znojemské skupiny Lucrezia Borgia, jejíž kapelník Antonín Maceček pro něj dokonce složil celé, zatím nerealizované, album. Do širšího povědomí se však František Segrado dostal díky spolupráci s textařem Michalem Horáčkem.  více

Šedesáté narozeniny letos v březnu oslavil Jiří Vondrák, významná postava brněnské kultury – písničkář, dokumentarista, režisér, autor divadelních her i prózy, někdejší vydavatel a principál Divadla šansonu. Povídali jsme si u něj doma. O zahraničních úspěších skupiny Bowle, o setkávání s Bulatem Okudžavou, o vztahu k Řekům nebo o novém albu šansonů, na kterém právě pracuje. Mimochodem Jiří Vondrák se ve skutečnosti jmenuje Vondráček a z Brna nepochází.  více


Jako druhou premiéru letošní sezóny uvedla Janáčkova opera Národního divadla Brno Manon Lescaut operního velikána Giacoma Pucciniho. Režie nové inscenace, která poprvé uvedli 7. února v Janáčkově divadle, se ujal Štěpán Pácl, za dirigentský pult se postavil Ondrej Olos a v hlavních rolích se představili Jana Šrejma Kačírková (Manon Lescaut), Jiří Brückler (Lescaut), Peter Berger (Renato des Grieux) a Zdeněk Plech (Geronte di Ravior).  více

První letošní koncert souboru Brno Contemporary Orchestra z cyklu Auskultace nesl název Gastro s podtitulem Večeře pro Magdalenu Dobromilu Rettigovou (1785–1845). Orchestr v neděli 2. února provedl v jídelně Masarykova studentského domova dvě kompozice, resp. performance a happening Ondřeje Adámka (*1979), který se ujal také taktovky. Pro diváky tak nastala ne zcela obvyklá situace, kdy se do čela orchestru nepostavil dirigent Pavel Šnajdr.  více

Čtvrtý koncert v rámci abonomá Filharmonie doma, s podtitulem Metamorfózy, věnovala Filharmonie Brno pod taktovkou šéfdirigenta Dennise Russella Daviese dílům Josepha Haydna, Antonína Rejchy a Richarda Strausse. Jako sólista se v Klavírním koncertu druhého jmenovaného skladatele měl původně představit klavírista Ivan Ilić, ze zdravotních důvodů však koncert odřekl. Zástupu se pohotově ujal Jan Bartoš a diváci si tak mohli ve čtvrtek 30. ledna v Besedním domě vyslechnout původní program.  více

Nový autorský titul od víkendu nabízí na velké scéně Městské divadlo Brno. Jedná se o hudební Pohádku o živé vodě a je pod ní podepsaný autor libreta a režisér či zdejší principál Stanislav Moša, který už dlouhá léta tvoří v tandemu s hudebním skladatelem Zdenkem Mertou. Nyní se jedná o jejich už desátou autorskou spolupráci, při níž se znovu vrátili k pohádkovému žánru (jejich první pohádkou byla Zahradu divů v roce 2004). Výsledkem je výpravný titul, který myslí na malé i odrostlé diváky.  více

Už druhý letošní program pořádaný Filharmonií Brno oslavil jubileum významného skladatele. Zatímco Novoroční koncert byl věnován Johannu Straussovi mladšímu, koncert konaný 16. ledna v Janáčkově divadle připomněl nadcházející výročí Maurice Ravela (1875–1937), od jehož narození uplyne 7. března 150 let. Při koncertu složeném čistě z Ravelových děl se do čela Filharmonie Brno po delší době postavil její šéfdirigent Dennis Russell Davies. Během čtvrtečního večera zazněly mimo jiné oba Ravelovy klavírní koncerty, při kterých se za klavír posadil francouzský klavírista Alexandre Tharaudvíce

První letošní koncert abonentní řady Filharmonie doma, který se odehrál 10. ledna v Besedním domě, věnovala Filharmonie Brno pod taktovkou Tomáše Netopila Wolfgangu Amadeu Mozartovi. Kromě jeho děl ale zazněla také krátká kompozice Justė Janulytė, která diváky na krátkou chvíli přenesla z klasicismu do 21. století. V první polovině večera se k orchestru přidala dvojice sólistů ve složení Fedor Rudin (housle) a Pavel Nikl (viola).  více

Novoroční koncert Filharmonie Brno je již 1. ledna v Janáčkově divadle zaběhlou tradicí. Ani letošní rok nebyl výjimkou, a orchestr pod vedením dirigenta Michela Tabachnika provedl program složený zejména z děl Johanna Strausse mladšího. Brněnská filharmonie takto zahájila takzvaný straussovský rok. V roce 2025 totiž má skladatel titulovaný jako král valčíků významné jubileum 200 let od narození. Straussovy kompozice doplnily skladby Ericha Wolfganga Korngolda, Richarda Strausse a Dimitrije Šostakoviče.  více

Dva večery po sobě hostilo koncem listopadu brněnské Divadlo Husa na provázku taneční představení s názvem Bohyně. Šlo o magisterskou práci Jana Kysučana. Stávající vedoucí taneční složky Vojenského uměleckého souboru Ondráš s představením inspirovaným kopaničářskými bohyněmi, ale i pohanskou minulostí, před dvěma lety absolvoval na Vysoké škole múzických umění v Bratislavě. V rozhovoru jsme se dostali pod pokličku umělecké choreografie i představení samotného.  více

„Kultura je most“ zaznělo při – v pořadí již druhém - Koncertě česko-rakouského partnerství, který se odehrál v pátek 20. prosince na zámku Thalheim. Jednalo se o závěrečný večer 5. ročníku celoevropského projektu České sny 2024 a také o součást oslav Roku české hudby i mezinárodního hudebního festivalu Concentus Moraviae. Kultura je most spojující nejen odlišné generace, různé společenské vrstvy, ale i celé národy. A právě projekt České sny, který jen v roce 2024 prezentoval hudbu českých skladatelů v 50 evropských městech 22 různých států, toho může být výmluvným příkladem. Ostatně jen v prosinci zazněla kromě závěrečného koncertu v Rakousku řada dalších 11 v jižní části Evropy od portugalského Amarante přes italské Pesaro až po chorvatský Varaždin. Koncert byl věnován bývalému dolnorakouskému zemskému hejtmanovi Erwinu Pröllovi, který se dlouhodobě zasazuje o budování a prohlubování vztahů mezi Českou republikou a Rakouskem.  více

Dějiny pravidelného rozhlasového vysílání z Brna se začaly psát v roce 1924, rok po zahájení vysílání pražského rozhlasu a jen dva roky po vzniku prvního pravidelného vysílání v Evropě – londýnského BBC. Už celé jedno století je brněnské studio Českého rozhlasu motorem nejen hudebního, ale i obecně kulturního dění na Moravě, které svým vysíláním významně ovlivnilo. Důležitou roli sehrál brněnský rozhlas také v oblasti hudebního folkloru. Od svých začátků byl významným dokumentátorem lidové hudby v terénu a svým vysíláním neoddiskutovatelně ovlivnil vývoj hudebního folklorismu na našem území. Stalo se tak především díky neúnavné činnosti několika generací redaktorů a dramaturgů folklorního vysílání, kteří lidovou píseň a hudbu nejen zaznamenávali v terénu, ale prostřednictvím vysílání jí dávali druhý život. Právě díky nim se z interpretů, jako byli Božena Šebetovská, Jožka Severin, Dušan a Luboš Holí, Jarmila Šuláková, Vlasta Grycová a řada dalších, staly folklorní legendy. A zejména díky rozhlasu se všeobecně známými staly desítky lidových písní, které by jinak zůstaly zapomenuty.  více

Posledním předvánočním koncertem uzavřela Filharmonie Brno letošní část abonentní řady Filharmonie doma. Do jejího čela se vůbec poprvé postavil hvězdný houslista Fabio Biondi, který je známý především interpretací barokní hudby. Kromě smyčce se ale chopil také taktovky a brněnskému publiku se tak představil ve dvojroli houslista / dirigent. Společně s Filharmonií Brno provedl ve čtvrtek 19. 12. v Besedním domě díla Antonia Vivaldiho, Jana Dismase Zelenky, Pietra Nardiniho a Luigi Boccheriniho.  více

Kolem svátku svaté Doroty (6. února) a zejména od sv. Floriána (4. května) do sv. Martina (11. listopadu) se asi ve stovce obcí Brněnska a více jak dvaceti městských částech Brna každoročně konají slavnosti, které jsou od nepaměti, mnohde dodnes, nejvýznamnější událostí kulturního roku. Jejich hlavními účastníky bývala svobodná mládež odrostlá škole, chasa, která si na rok volila své zástupce - dva až čtyři stárky. Tato stárkovská organizace začala od začátku 20. století zanikat a pořadatelství jedněch hodů v obci se rozdrobilo mezi řadu spolků. S jejich rušením či ukončením činnosti se pořadatelství hodů přerušilo, případně v letech nesvobody přecházely hody do ilegality. Jejich dnešní slavení je tedy tradice obnovovaná, v dosídlených či novějších lokalitách zaváděná.  více

Vánoce v Brně znamenají také tradiční předvánoční koncert Brno Contemporary Orchestra (BCO), který se tentokrát uskutečnil s titulkem Z Ameriky do Tuřan. Odehrál se 18. prosince a po roční pauze se opět vrátil do tuřanské sokolovny. BCO pod vedením dirigenta Pavla Šnajdra provedlo skladby Mauricia Kagela, Steva Reicha, Trevora Grahla a tradičně i Miloslava Kabeláče. Společně s orchestrem se publiku představila čtveřice zpěváků ve složení Aneta Podracká BendováKornél MikeczMichal Kuča a Martin Kotulan. V závěru první poloviny pak Pavel Šnajdr vyměnil taktovku za tleskání, v čemž ho doplnil Petr Hladíkvíce

Po roce 1989 se začalo Brno pomalu ale jistě z hermeticky uzavřené socialistické republiky chystat na divoké devadesátky plné nevyjasněných vražd, podvodů s lehkými topnými oleji a mafiánských tanečků v rytmu diska. Stěny dětských pokojů plnila Nirvana a plechovky od Coca Coly, na nočním stolku nesmělo chybět poslední Bravíčko. Měl i v této době folklor své místo, musel si ho znovu vydobýt nebo jde o maják, který rozbouřené dějiny nijak nezasáhly?  více

Téma v názvu je dosti široké a neodvažuji se svůj text nazvat jinak, než letmým ohlédnutím. Nejdříve si však dovolím malou retrospektivu.  více

Nejčtenější

Kritika

Jako druhou premiéru letošní sezóny uvedla Janáčkova opera Národního divadla Brno Manon Lescaut operního velikána Giacoma Pucciniho. Režie nové inscenace, která poprvé uvedli 7. února v Janáčkově divadle, se ujal Štěpán Pácl, za dirigentský pult se postavil Ondrej Olos a v hlavních rolích se představili Jana Šrejma Kačírková (Manon Lescaut), Jiří Brückler (Lescaut), Peter Berger (Renato des Grieux) a Zdeněk Plech (Geronte di Ravior).  více