Příběh proroka a flétnisty jako prostor pro zastavení

17. říjen 2019, 8:00

Příběh proroka a flétnisty jako prostor pro zastavení

Prorok větru je multižánrový projekt flétnistky Martiny Komínkové. Vytvořila ho v Itálii a po italské premiéře se s ním poprvé představí ve svém domovském Brně. Česká premiéra proběhne v brněnském Divadle na Orlí v neděli 3. listopadu. Večerní představení od 19.00 je vyprodané, ale stále je možné zakoupit lístky na odpolední představení ve 14.00.

Martino, tvůj projekt Prorok větru vychází ze stejnojmenné knihy Stefana Biavaschiho. Vzpomeneš si na okamžik, kdy sis uvědomila, že bys měla chuť převést to, čím tě kniha oslovila, do představení?

Nápad převést knihu do představení jsem měla hned od první chvíle, co se mi dostala do ruky. Na vhodný okamžik k realizaci tohoto snu jsem si ale trpělivě počkala, bylo to více než dvanáct let. Čím mě kniha oslovila, není těžké uhodnout. Jedná se o příběh flétnisty Nátana, ke kterému promlouvá vítr o různých životních tématech, což je pro mne velmi zajímavé, lákavé a osobní.

„Dlouho jsem se na to vnitřně připravovala,“ říkáš v rozhovoru s mou kolegyní s Radkou Rozkovcovou pro Radio Proglas. Co tedy taková „vnitřní příprava“ obnášela? Byla pro tebe třeba důležitá i postava proroka Nátana ve starozákonním kontextu?

Jako zdroj jsem brala pouze knihu Stefana Biavaschiho. Těsně před tím, než jsem se pustila do samotné práce, jsem asi půl roku přemýšlela o formě zpracování, o typu hudby, o samotné instrumentaci. Nechtěla jsem běžné představení, ale mým přáním bylo vytvořit dílo, které zprostředkuje těm, kdo je zhlédnou, prostor pro zastavení, k osobní reflexi nad tématy. Poslouchala jsem různé hudebníky a rozhovory s nimi a inspirovali mě například Rachel Claudio nebo čínský skladatel Tan Dun. Nejtěžší bylo překonat vlastní pochyby o tom, zda něco takového mohu dokázat, neměla jsem nejmenší zkušenost podobného druhu.

kominkova_martina_foto_Veronika_Dvorakova_03

S nápadem jsi oslovila přímo autora knihy. Jak proběhla první komunikace s ním?

Moderní možnosti komunikace jsou  skvělé, bylo snadné najít kontakt na Facebooku. Tato první komunikace proběhla v roce 2016. Autorovi jsem poslala dotaz, zda by souhlasil se zpracováním knihy na představení. Jeho reakce byla víc než nadšená, napsal mi, že sám měl stejný nápad, ale doposud v Itálii nenašel flétnistu, který by to chtěl zrealizovat.

Jak potom proběhlo první osobní setkání?

Osobně jsme se poprvé setkali až v den italské premiéry, kdy vážil celkem dalekou cestu z Milána až do Loppiana u Florencie. Byla jsem lehce napjatá, protože jsem s ním moc věcí nekonzultovala. Texty jsem například vybrala sama, ale italská režisérka Emma Pantano mi potvrdila, že jsou dostatečně provázané. Slova Stefana Biavaschiho po představení byla až obdivná, zmínil například, že jsem vybrala témata obtížnější na zpracování.

Představení jsi připravovala v Itálii, protože jste tam rok s celou rodinou žili. Mělo to nějaké výhody oproti třeba českému prostředí?

Určitě, hned několik. Zaprvé to bylo vystoupení ze zaběhaných kolejí a rolí. Po dvaceti letech, co intenzivně vyučuji na flétnu, to byl první rok, kdy jsem vůbec neučila. Tím pádem jsem měla prostor pro nové věci, jako je tvorba. Taky jsem si hlouběji uvědomila, co jsem už déle pozorovala, a to, že mě stále častěji baví improvizovat a ne pouze interpretovat přesně zapsané skladby. Tedy spíše než jako flétnistka se cítím jako umělec s potřebou sebevyjádření.

kominkova_martina_foto_Veronika_Dvorakova_02

Představení se skládá z hudby, textu a videoprojekce. Přitom video ukazuje momenty z našeho současného světa. Jaká je tedy přesně souvislost této obrazové složky s textem a tvou hudbou?

Souvislost je velmi úzká, protože tvůrkyně Marta Carino vycházela nejen z vybraných textů, ale také už měla k dispozici i hudbu. Projekce tedy znázorňuje to, o čem text vypráví, ale do zpracování vložila autorka svůj umělecký pohled. Například v části, v níž se mluví o smrti, použila téma hrozeb ničení země. Vše jsme spolu probírali a musím přiznat, že to byla jedna z nejtěžších částí. Přece jen pro mne nebylo vždy snadné vyjádřit v italštině mé vnitřní pohledy. Ráda bych ale zmínila reakci mého přítele Lau Kwok Hunga, umělce z Loppiana, který vnímal, že všechny složky spolu navzájem komunikují jako trialog.

Během představení vystupuješ na pódiu sama a používáš přitom, jak sama říkáš, „celou řadu fléten“. Jakou roli tyto jednotlivé nástroje hrají?

Používám hlavně zobcové flétny, nejvíce tenorovou a také sopránovou a altovou. Zajímavostí je jihoamerická flétna quena, tu jsem získala v Itálii od kamaráda, který mi ji na mé přání zakoupil v Argentině a přivezl. Nejprve jsem z ní nedostala ani tón, ale nakonec se z ní stala ústřední flétna, na kterou hraji všechny zvuky větru a motiv Proroka. Díky tomu, že má quena oba konce otevřené, poskytuje zajímavé zvukové možnosti, které jsou za použití efektu delay pro posluchače opravdu nečekané. Dále používám zvonkohru Koshi, která má nádherný terapeutický zvuk, dešťovou hůl a taky zpívám. Objeví se i záznam zvuku moře.

Flétna je melodický nástroj, akordy na ni nezahraješ. Vnímáš to jako určitý handicap, nebo je to i svým způsobem výhoda, z které se dá těžit? 

Zpočátku jsem to opravdu vnímala jako handicap a lámala si hlavu, jak hudbu postavit, aby byla harmonicky plná. Pak se ale ukázalo, že to není třeba. Používám efekty delay, které zvuk znásobí a vyplní. V jednom případě si naživo nahrávám podklad na looper. Také do flétny zpívám, a mám tak hned dvojhlas. S výslednou verzí jsem spokojená, protože vnímám Proroka jako prostého flétnistu, jehož jednoduché melodie jsou vlastně velmi silné a působivé. Výhoda flétny je také v tom, že je při hře na ni velmi jasně slyšet každá prožívaná emoce, nic neschováte.

Na projekt se podařilo vybrat finance přes kampaň na webu HitHit. Dostávala jsi během kampaně nějaké zajímavé reakce od přátel nebo od lidí, kteří se o projektu dozvěděli až právě díky kampani?

Dostali jsme množství pozitivních reakcí. Lidé psali, že knihu mají doma a že se k ní díky projektu zase vrátili a začetli. Nejzajímavější byla reakce kamaráda hudebníka, který nám napsal, že jej kniha provázela, když cestoval a hrál po Evropě, a silně cítil provázanost s příběhem.

kominkova_martina_foto_Veronika_Dvorakova_04

V Itálii jste onen rok žili v komunitě rodin z celého světa. Vím, že váš program byl hodně duchovní, ale inspiroval tě společný dlouhodobý pobyt s rodinami z jiných částí světa i umělecky?

Já bych řekla, že pro mě převažovala právě ta stránka soužití s lidmi z celého světa. Nebyly to jen rodiny, ale také mladí lidé, těch skupin tam bylo hodně. Ano, inspiroval mě, protože stabilně v Loppianu žije a tvoří mnoho umělců, a to jak hudebníků, tak i výtvarníků. Našla jsem tam celý tým, který mi pomohl představení zrealizovat.

Po červnové premiéře v Itálii je před tebou česká premiéra v Brně, respektive dvě představení v jeden den. Co bude s projektem dál? Kdy a kde se budou konat další představení?

Představení odehraji také v Kroměříži a dále 31. ledna v Salesiánském divadle v Praze. Rozjednáno je účinkování v rámci festivalů anebo třeba Noci kostelů. Pokud má někdo k dispozici vhodný prostor a příležitost, rádi přijedeme. Protože je kniha přeložena do většiny evropských jazyků, dovedu si představit další verzi například v němčině. Toto představení je pro mě dlouhodobým projektem. Když jsem vytvořila hudbu, jasně jsem vnímala, že to je to, co mi opravdu dává smysl, co chci lidem přinášet. Prorok říká, že když budeš lidem hrát, můžeš jim dát život a v přeneseném smyslu třeba novou naději.

Počítáš i se zaznamenáním představení, ať ve formě videa, nebo třeba jeho audio složky na CD?

Co není, může být. Kromě tebe, Milane, už se mě na to ptali i další lidé. Momentálně tíhnu spíše k audio záznamu. Vše je otázka času a peněz. Sponzory hledám v podstatě stále, protože abych mohla snižovat náklady na pronájem techniky, je třeba postupně pořídit alespoň část techniky vlastní. Kniha Prorok větru je v češtině už bohužel vyprodaná a rádi bychom napomohli, aby znovu vyšla a zájemci si ji mohli přečíst.

Ve Francii existuje trio Nebula Machina ve složení kontrabasový klarinet, kontrabas a trubka, které své album Vento nebbie torrenti pojalo také jako ukázku různých zvuků větru. Je to tedy příbuzné téma. Dokážeš si představit, že bys k flétnám do tohoto projektu přizvala nějaký jiný nástroj?

To zní moc zajímavě, díky za skvělý tip pod stromeček. Jinak ze začátku jsem o nějaké spolupráci přemýšlela, protože ji mám velmi ráda, ráda se nechám inspirovat zajímavými hudebníky. A v podstatě je jedno, o jaký nástroj jde. Nakonec si ale hodně užívám, že jsem na pódiu sama za sebe, protože příběh Proroka silně vypovídá o mém vlastním životě a umělecké cestě. Možná by se mi v představení líbilo ještě více přírodních zvuků, ať autenticky nahraných, nebo za využití netradičních nástrojů.

Martina Komínková/ foto Veronika Dvořáková

Komentáře

Reagovat

Zatím nebyl přidán žádný komentář..

Posledním projektem Komorní opery Hudební fakulty Janáčkovy akademie múzických umění se stalo uvedení dvou českých jednoaktových oper: V studni Viléma Blodka (1834–1874) a Polapená nevěra Otmara Máchy (1922–2006). Hudební fakulta se při jejich realizaci spojila s Ateliérem divadla a výchovy pro neslyšící Divadelní fakulty JAMU a vznikl projekt, který se snaží hudbu přiblížit právě neslyšícím. Toto spojení se ovšem na prknech Divadla na Orlí neuskutečnilo poprvé. Již dříve zde byly uvedeny inscenace, které fungovaly na podobném principu: například Hudba pro oči (2014) se skladbami Leoše Janáčka a Bohuslava Martinů nebo Pojď se mnou do světa – písně Jiřího Bulise tlumočené do českého znakového jazyka (2020). Nyní recenzovaný projekt měl premiéry 16. a 17. března v Divadle na Orlí.  více

Pro čtvrtý abonentní koncert cyklu Filharmonie doma, který se odehrál 14. března v Besedním domě a nesl označení Mozartiana, zvolila Filharmonie Brno, tentokrát pod vedením česko-japonského dirigenta Chuheie Iwasakiho, čtyři skladby z 18.–20. století. Tato díla dramaturgicky spojuje buď přímo vznik v období klasicismu nebo inspirace hudebními postupy pro toto období typickými. Jako sólistka se v první polovině koncertu představila flétnistka Martina Venc Matušínskávíce

Druhou zastávkou krátkého česko-německého turné klavírního tria Neues Klaviertrio Dresden se stal 6. března v 16 hodin koncertní sál Hudební fakulty Janáčkovy akademie múzických umění. V celkem čtyřech městech (Praha, Brno, Lipsko a Drážďany) zazněl program složený ze světových premiér dvou českých a dvou německých skladatelů.  více

Steven Johnston je skotský písničkář, který v poslední době používá pseudonym Damask Rose. Stejně se jmenuje i album které v roce 2022 natočil v Brně s producenty Pavlem Šmídem a Vojtěchem Svatošem. Se stejným producentským týmem nyní pracuje na druhém albu.  více

Roky zakončené číslicí 4 jsou pro českou kulturu důležitým symbolem. Nejinak je tomu i letos, kdy si v rámci Roku české hudby 2024 připomínáme významná výročí spjatá s některými kulturními institucemi a řadou jmen známých hudebních skladatelů a umělců. Tím nejskloňovanějším je bezesporu Bedřich Smetana (1824–1884), u něhož si připomínáme hned dvě jubilea – dvě stě let od narození a sto čtyřicet let od úmrtí. K oslavám se samozřejmě připojila i Filharmonie Brno, která připravila pro diváky dva koncerty s názvem Smetana 200 konané 29. února a 1. března v Janáčkově divadle. Recenze se pojí s prvním z nich. Orchestr vystoupil pod taktovkou švýcarského dirigenta Michaela Tabachnika a mimo jiné doprovodil mladého tuzemského klavíristu Marka Kozáka. Program se však nevztahoval pouze ke tvorbě Bedřicha Smetany, naopak dal vyniknout kontextu autorovy doby skrze díla Ferenze Lizsta a Richarda Wagnera.  více

Čtyřicetidenní postní doba, v níž se právě nacházíme, značí pro většinu z nás přípravu slavení Velikonoc. Tento čas představuje příležitost k vlastnímu zamyšlení a ztišení v podobě modliteb. Sbor Ensemble Versus se mimo jiné věnuje duchovní a liturgické hudbě, pro letošní postní období si připravil ojedinělý komponovaný večer, jenž se uskutečnil ve středu 28. února v kostele sv. Augustina. Propracovanost a výjimečnost koncertu se propisovala nejen do pěveckých čísel, ale také do improvizací olomouckého varhaníka Karla Martínka a režie Kateřiny Křivánkovévíce

Koncerty Brno Contemporary Orchestra (BCO) lze jen stěží označit za tradiční. Jsou ale vystoupení, která se i tomuto vymykají a hranici ještě posouvají. Takovým byl úterní koncert pojmenovaný Ministerstvo pravdy: vyprávění o hudbě, která neumí budovat lepší zítřky. BCO pod vedením dirigenta Pavla Šnajdra provedlo v budově bývalého OV KSČ tři kompozice na první pohled odlišné přesto propojené. Před začátkem programu posluchači vyslechli hlavní rozhlasové zpravodajství z 26. února 1974. U pamětníků tento krok mohl vyvolat lehce nahořklou nostalgii, pro mladší šlo o krásnou ukázku vysílání v období těžké normalizace.  více

Přihodilo se vám někdy, že jste byli přítomni události a už v jejím průběhu jste si uvědomili, že se stáváte součástí historického okamžiku? Tento povznášející pocit jsem už znala, a proto mám radost, že jsem ho mohla prožít znovu na koncertě s názvem Na pomezí žánrů, který se konal 23. února v HaDivadle. U příležitosti 102. výročí narození rozhlasového barda Jaromíra Nečase a jako úvodní koncert oslav 100 let vysílání ho uspořádal Český rozhlas Brno v čele s folklorním dramaturgem Jaroslavem Kneislem.  více

Když se zmíní cembalo, většina lidí si představí hudbu starou, zejména barokní. Ač se zdálo, že cembalu po vynálezu kladívkového klavíru odzvonilo, mnozí autoři hudby 20. století pochopili, že se jedná o nástroj, který má sice jiné zvukové vlastnosti než piano, je však stále nástrojem plnohodnotným. Pravdivost této teze se ve čtvrtek 22. února v Besedním domě pokusila dokázat Filharmonie Brno pod vedením německého dirigenta Alexandera Liebreicha. Spolu s věhlasným cembalistou Mahanem Esfahanim provedla tři skladby 20. století, které cembalo postavily do tří různých rolí.  více

Diversní jaro v roce 2024 započalo prvním orchestrálním koncertem Ensemble Opera Diversa pod taktovkou dirigenta Patrika Červáka konaným v Domě pánů z Kunštátu v úterý 20. února. Dramaturgický koncept inspirovaný mýtickými náměty z oblasti antiky, ale také fantazijního světa spisovatele a filologa Johna Ronalda Reuela Tolkiena, netradičně podpořil i improvizovaný videoart tvůrce Tomáše Hrůzy. Sólově za doprovodu orchestru vystoupil kytarista Vít Dvořáčekvíce

Také Filharmonie Brno v čele se šéfdirigentem Dennisem Russellem Daviesem se letos přidává k oslavám Roku české hudby. V Janáčkově divadle se včera uskutečnil koncert věnovaný vokálně-instrumentálním dílům dvou exilových skladatelů rozdílných epoch – Antonína Rejchy (1770–1836) a Jana Nováka (1921–1984). V rámci večera se představili Český filharmonický sbor Brno pod vedením sbormistra Petra FialyMartina Janková (soprán), Pavla Vykopalová (mezzosoprán), Aleš Briscein (tenor) a Jiří Brückler (bas).  více

Pondělním koncertem Africa calls Europe byl v sále Konventu Milosrdných bratří zahájen XXI. ročník cyklu Barbara Maria Willi uvádí... Jak název večera napovídá, divákům bylo předvedeno propojení evropských a (nejen) afrických vlivů. O tento zajímavý dramaturgický počin se postaralo londýnské flétnové kvarteto i Flautisti ve složení Jitka KonečnáDoris KitzmantelIlona Veselovská a Monika Wimberger Devátá, ke kterému se v několika skladbách připojil perkusionista Jakub Kupčík. V první polovině večera nejdříve zazněla díla z renesanční a barokní epochy, ve druhé pak kompozice soudobých autorů.  více

Roky končící číslicí čtyři mají pro českou hudbu zásadní význam – kromě předních představitelů klasické hudby, ze kterých lze jmenovat Leoše Janáčka, Josefa Suka či Antonína Dvořáka, slaví svá jubilea také zásadní autoři české nonartificiální hudby jako například Jiří Šlitr či Karel Kryl. Tím nejzásadnějším výročím, které však letošek připadá, je bezesporu 200 let od narození zakladatele moderní české hudby Bedřicha Smetany. Národní divadlo Brno se tedy oslavy spojené s Rokem české hudby rozhodlo v projektu Smetana200 zahájit uvedením nové inscenace Smetanova Dalibora v koprodukci s Welsh National Opera. Představení režíroval David Pountney, jehož práce může být brněnským milovníkům opery známa například z inscenace Z mrtvého domu, která se uskutečnila v rámci festivalu Janáček Brno 2018. O hudební nastudování Dalibora se postaral Tomáš Hanus, který provedení při premiérovém uvedení v pátek 2. února rovněž řídil. Scénu navrhl Robert Innes Hopkins, kostýmy připravila Marie-Jeanne Lecca a světelného designu se ujal Fabrice Kebour. Postavy Smetanovy opery ztvárnili Tomasz Konieczny (Vladislav, král český), Peter Berger (Dalibor z Kozojed), Csilla Boross (Milada), Daniel Kfelíř (velitel stráže Budivoj), David Szendiuch (žalářník Beneš), Ondřej Koplík (Vítek), Jana Šrejma Kačírková (Jitka) a Petr Karas (soudce).  více

Podívat se na jednu z brněnských ikon nezvyklou optikou se snaží nová hudební inscenace Cabaret Janáček. Hudebního génia a inovátora v žánrově neobvyklém projektu propojili arthub Tamuza a Cabaret des Pechés, na jehož komorním jevišti se před diváky u stolků odehrál hodinový průřez Janáčkovým životem s nejznámějšími úryvky z jeho děl. A to vše za se děje za asistence mima, tří pěvců (lyrický a dramatický soprán s barytonem) s pianistkou a vše je navrch hned natřikrát alternováno.  více

Jako romantický muzikál podle bestselleru Johanny Spyri inzeruje Městské divadlo Brno svoji poslední novinku Heidi. Česká premiéra známého „příběhu děvčátka z hor“ ale dopadla všelijak. Nová hudební inscenace je totiž už ve svém originálním muzikálovém zpracování barvotiskovým kýčem, z jehož přeslazené schematičnosti málem až rozbolí zuby. Lineární režie Stanislava Moši tyto sladkobolné valéry v hudebním díle dvou německojazyčných autorů, skladatele a textaře Michaela Schanzeho a scenáristy Hanse Dietera Schreeba, při jeho prvním tuzemském uvedení ještě podtrhla.  více

Nejčtenější

Kritika

Posledním projektem Komorní opery Hudební fakulty Janáčkovy akademie múzických umění se stalo uvedení dvou českých jednoaktových oper: V studni Viléma Blodka (1834–1874) a Polapená nevěra Otmara Máchy (1922–2006). Hudební fakulta se při jejich realizaci spojila s Ateliérem divadla a výchovy pro neslyšící Divadelní fakulty JAMU a vznikl projekt, který se snaží hudbu přiblížit právě neslyšícím. Toto spojení se ovšem na prknech Divadla na Orlí neuskutečnilo poprvé. Již dříve zde byly uvedeny inscenace, které fungovaly na podobném principu: například Hudba pro oči (2014) se skladbami Leoše Janáčka a Bohuslava Martinů nebo Pojď se mnou do světa – písně Jiřího Bulise tlumočené do českého znakového jazyka (2020). Nyní recenzovaný projekt měl premiéry 16. a 17. března v Divadle na Orlí.  více