Kanadský režisér Robert Carsen dnes patří k režisérské elitě ve světě opery. Jeho produkce jsou již řadu let na repertoáru nejvýznamnějších operních domů, ať se jedná o milánskou La Scalu, Metropolitní operu v New Yorku, festival v anglickém Glyndebourne nebo Royal Opera House Covent Garden. Jeho práce je často označována jako tzv. regietheater, protože obvykle inscenuje opery v době a místech odlišných od původní partitury. Přesto jeho inscenace vynikají osobitou poetikou, dramaturgickou sevřeností a především jsou emotivním, živým a nesmírně působivým divadlem. Festival Janáček Brno 2016 zahájí jedna z nejslavnějších Carsenových inscenací, Janáčkova Káťa Kabanová. Nastuduje ji soubor Janáčkovy opery NdB, brněnské divadlo tak bude prvním souborem v ČR, které má inscenaci Roberta Carsena na stálém repertoáru.
Patříte mezi nejúspěšnější operní režiséry na světě, ale nejdřív jste studoval divadlo. Co vás přivedlo k rozhodnutí stát se operním režisérem?
Odpověď není tak jednoduchá. Byl jsem herec, už odmala jsem chtěl hrát. Potom jsem chodil na univerzitu v Kanadě, ze které jsem odešel na divadelní školu do Anglie, a právě tam se mnou jeden učitel začal mluvit o režírování. Přišlo mu, že bych mohl být dobrý režisér. Rozhodl jsem se tedy začít jako asistent režie a trochu jsem pracoval v divadle. Požádali mě o pomoc s jedním operním představením na italském festivalu Spoletto, a to byla má první zkušenost. Myslel jsem si, že budu pracovat na opeře jen jednou, ale hodně se mi to líbilo, protože miluji hudbu, a tím to začalo. Takže k opeře jsem se dostal přes divadlo a moje herecká příprava mi pomohla při práci se zpěváky, protože vím, jaké to je hrát.
Režíroval jste velké množství oper, od éry baroka po díla z 20. století, a mezi nimi pět oper od Leoše Janáčka, což je hodně, vzhledem k tomu, že Janáček jich napsal jen devět. Která byla vaše první Janáčkova opera a proč jste se ji rozhodl režírovat?
Janáčka jsem měl vždy velmi rád. Jako první jsem od něj v londýnské Královské opeře viděl Její pastorkyňu, která mě úplně šokovala svou silou – jak hudby, tak divadelním ztvárněním – a tak jsem se rozhodl se o Janáčkovi dozvědět víc. To bylo na začátku období oživení zájmu o Janáčkova díla v Anglii, kde se hrála řada jeho děl, a to i ve Skotsku a v Anglické národní opeře… Rychle jsem si uvědomil, že díla tohoto skladatele bych velmi rád režíroval. Začal jsem pracovat pro Vlámskou operu v Antverpách a Gentu, realizoval jsem společně s uměleckým ředitelem Markem Clémeurem cyklus Pucciniho oper a Marc se potom zeptal: „No, a co budeme dělat teď?“ A já na to: „A co třeba cyklus Janáčka? Ten bych dělal nejraději.“ A tak jsme to udělali. Začali jsme s Její pastorkyní, kterou jsme hráli na mnoha místech, a pokračovali s Káťou, kterou byla také mnohokrát uvedena a patří k mým oblíbeným dílům. A také jsme nastudovali Příhody lišky Bystroušky. Marc Clémeur poté z Vlámské opery odešel do Opéra du Rhin ve Štrasburku, kde cyklus pokračoval – podruhé jsme nastudovali Příhody lišky Bystroušky, Věc Makropulos a Z mrtvého domu. A tak vznikl tento cyklus. Pro mě je Janáček bezpochyby jedním ze tří nejlepších operních skladatelů. Jeho dramatické umění je tak zhuštěné a zároveň poetické, to je prostě zázrak. Dále se mi líbí, že Janáček je naprostý samorost. Nepokračuje v žádné tradici a po něm se neobjevil nikdo jako on. Je absolutně jedinečný. A jeho díla jsou podle mě velmi oblíbená, což je naprosto pochopitelné, když uvážíte dopad jeho díla a krásu jeho hudby.
Kdo jsou další dva vaši nejoblíbenější skladatelé?
Mám velmi rád Glucka a Händela. Může se vám to zdát podivné, ale pro mě mezi Gluckem a Janáčkem existuje určitý vztah – jejich hudba je strohá a nezajímají je žádné ozdoby ani umělé nebo kosmetické záležitosti. Velmi základní a velmi pravdivá. Glucka mám opravdu velmi rád.
Jak vypadá váš osobní proces, když začínáte pracovat na nové opeře?
Nejdřív se musím ponořit do světa daného díla, zkouším pochopit, o co se v něm jedná a proč jej skladatel chtěl složit. Umělci se většinou snaží neopakovat a vždy chtějí udělat něco nového, takže je zajímavé objevovat, jaký vztah mají skladatelé ke svým libretům a libretistům. Někteří jsou neustále v konfliktu, zatímco jiní se pokoušejí najít dílo, které pro ně bude podnětné a vzrušující. Klíčem k emocionálnímu uchopení hudby je porozumět tomu, co libreto znamenalo pro skladatele, proč chtěl vytvořit zvukovou krajinu okolo nějakého určitého příběhu. Poté samozřejmě začnu spolupracovat se scénografem. Příběh opery není nezbytně to, co se v opeře odehrává, takže když chcete odvyprávět příběh pro určité místo a určitý čas, musíte se snažit najít, o co se v něm skutečně jedná a co skutečně znamená. Zinscenování chápu jako most mezi publikem a účinkujícími, takže představení je způsob, jak přitáhnout publikum co nejblíž opeře. Režiséři jsou vypravěči příběhů, já se snažím převyprávět příběh, který napsal někdo jiný. Vždy mě zajímá to, jak daný příběh zachovat, aby se z něj nestalo něco jiného. Jinak bych si napsal vlastní operu. S publikem je to jako s dítětem a pohádkou na dobrou noc – příběh zná, ale chce ho slyšet pokaždé znovu, aby prožilo stejné vzrušení jako poprvé, ale musíte mu to říct velmi silným způsobem. To je pro režiséra velký úkol, protože pokaždé musí vše znovu vymyslet.
Četl jste Ostrovského Bouři před tím, než jste začal pracovat na Káti Kabanové?
Ano, četl. A také jsem ji několikrát viděl. Příliš často se nehraje, ale v Severní Americe a Evropě se hrává a já jsem ji viděl dvakrát.
Co je pro vás zásadní bod v Káti Kabanové? Z čeho vzešla koncepce této inscenace?
Některé Janáčkovy opery jsou svým způsobem velmi živelné. Bouře je samozřejmě jedna věc, ale je tam přítomna i metafora vody. Káťa se chce zabít, utopit v řece, ale je tam i izolace vody, tedy to, že se cítí tak osamělá a tak nedosažitelná… Je tam tedy osamělost Káti a voda je také symbol v jungovském pojetí. A zdálo se mi, že by bylo krásné to při představení použít. Oddělit lidi a spojit je. Je to další z operních příběhů, které ukazují, jak si byl Janáček, a svým způsobem i Verdi, dobře vědom dopadu společnosti a maloměšťáckého myšlení a pokrytecké odsuzující morálky na život lidí, kterým nelze tak lehce porozumět. Takže – možná ne tak silně jako v Její pastorkyni – jsou zde přítomni lidé žijící uvnitř společenského prostředí a také to, jak je toto prostředí posuzuje. Bylo tedy důležité vytvořit silný svět, který bude zastupovat Kabanichu, Tichona a tuto rodinu, do které byla Káťa přivedena, ale kde jí nikdo nerozumí. Janáček, tak trochu jako Puccini, velmi dobře rozuměl psychologii ženy z mnoha důvodů, které z jeho života známe (Kamila a další). Ale mě nikdy moc nezajímá hledání spojitostí se životem autora. Je důležité vědět, co se v životě autora dělo, ale podle mě práce umělce přesahuje jeho bezprostřední zkušenosti. V Káti zde máme velmi hluboké poetické duševní rozpoložení, emocionální bytost, která je tak zranitelná a křehká, ale která v sobě má i velkou sílu. Je tam něco tajemného, co nelze zcela vysvětlit nebo dostatečně vyjasnit, aniž byste z Janáčka něco neztratili. Jeho libreta jsou velmi zhuštěná, jak z her vyšrtával spoustu věcí a ponechával jen to, co považoval za nezbytné. Myslím, že musíte zachovat i to tajemství.
Jaká je vaše interpretace postavy Borise, do kterého se Káťa tak bezhlavě zamiluje?
Je to trochu zvláštní, ale Boris by mohl být kdokoli. Je dost jasné, že Boris není hoden lásky, kterou mu Káťa dává, podobně jako v případě postavy Števy v Její pastorkyni. My víme, že on si chce jen užít, a z toho, jak s ním strýc Dikój zachází, vidíme, že je to pěkný flákač. Rozmazlený hezoun, který nemá moc pevný charakter. Prostě jeden z těch, kteří jsou připraveni někoho zneužít, asi jako Pinkerton… Nemá vůbec představu o tom, do čeho se zaplétá. Ta dívka se mu vlastně vrhá do náruče a on je příliš marnivý na to, aby si uvědomil, že dojde ke katastrofě. To neznamená, že ji nemiluje, svým způsobem, ale Káťa skončí tak, že… Neutopí se jen proto, že se jde utopit. Postaví se na něco, co neudrží její váhu, a prostě tím propadne. On ji není připraven přijmout jako projekt, žít s ní… Je to přesný opak Varvary a Kudrjaše, kteří utečou za novým životem. Odejdou, ale Boris na to není připraven… Vlastně ji nezvládne. Ona mu nahání strach.
Jak reagoval ředitel Vlámské opery Marc Clémeur, když jste mu řekl, že chcete celé jeviště pokrýt vodou?
To nebyl problém. Myslím, že to považovali za dobrý nápad. Byl to pro divadlo samozřejmě náročný úkol, ale podle mě to bylo v pohodě. Museli jsme přijít na to, jak to udělat. Dívky jsou celé ve vodě, takže jsme tu vodu museli ohřát a filtrovat, což je trochu složitější, ale nakonec jsme to vymysleli.
Čeština není ve světě opery příliš běžná. Jak se s ní při práci na Janáčkových operách vyrovnáváte?
Měl jsem doslovný překlad, slovo od slova, vepsaný přímo do partitury, takže jsem přesně věděl, co každé slovo znamená. Stejně jsem to měl i u Rusalky.
Jak pracujete se zpěváky, aby své postavě porozuměli?
Je to sdílená záležitost. Diskutujeme o tom. V některých případech už svou roli někdy předtím hráli, takže sami cítí, co je pro jejich postavu správné. A potom na tom společně pracujeme. Při práci na opeře objevíte spoustu věcí a dopředu se dá připravit jen do určité míry. Když pak na scénách skutečně poprvé pracujete, objevíte spoustu věcí, třeba interakci postav a to, co některé věci znamenají či mohou znamenat, a na tom pak stavíte. Postupně při práci zjišťujete čím dál víc o celém díle a celém světě dané opery.
Mnohá z vašich představení se hrají v různých divadlech po celém světě. Věnujete se rád novému nastudování a zkoušíte přizpůsobit scénu danému divadlu, zpěvákům či zemi? Bude Káťa Kabanová stejné představení v Brně jako v Antverpách, nebo se časem změnilo a bylo jiné i v Madridu a Miláně?
No, ne, přijde na to. Zaprvé je to fyzické představení… Když jej od začátku pojmete jako koprodukci, tak už přesně víte, ve kterém divadle se bude hrát, takže si dáte záležet, aby to dokonale sedlo. Ale když jde o představení převzaté jiným divadlem, nebo méně obvykle jako v případě Brna, kdy jej vlastně přetváříme pro divadlo, to je něco jiného. Pro Brno jej dokážeme připravit přesně tak, jak si myslíme, že je pro Brno nejlepší, protože začínáme od nuly. Když režírujete, obvykle zjistím, že při novém představení a u prvních dvou opětovných nastudování věci měníte, přizpůsobujete, upravujete to, co jste napoprvé neudělali dokonale, a pak je představení obvykle v pořádku. Je hotové a víte, co je nejlepší. Ale věci se samozřejmě pokaždé trochu mění. Nemohu přijet a zůstat v Brně po celou dobu přípravy, protože v době, kdy se o tom rozhodlo, jsem už měl jiné závazky. Mám ale velmi dobrou asistentku, která byla u každého nastudování, takže ho velmi dobře zná a já tím pádem vím, že to bude dobré. Přivést představení do Brna je velmi důležité, je to pro nás všechny velmi vzrušující a jsme za to moc rádi.
Je ještě nějaká Janáčkova opera, kterou byste rád režíroval?
Myslíte Broučka, Osud nebo něco takového? Možná jednou Broučka, nevím. Popravdě ji tak dobře neznám. Velmi doufám, že znovu uvedeme Z mrtvého domu, protože ji mám opravdu rád, a taky mám moc rád Věc Makropulos, kterou jsme hráli pouze dvakrát. Operu Z mrtvého domu jsme zatím ještě znovu nenastudovali a Věc Makropulos jsme hráli v Benátkách a znovu loni v Antverpách. Úžasná opera. Prostě skvělá.
Co pro vás znamená opera?
Když funguje, je to absolutně nejsilnější forma živého divadla díky jedinečné schopnosti kombinovat intelekt a emoce. Máte totiž libreto, což je konkrétní intelektuální entita, v kombinaci s emocionálním a abstraktním charakterem hudby. Jedním z důvodů, proč jsou Janáčkovy opery tak silné, je to, že vás intelektuálně a emocionálně uspokojí. Jsou to intelektuální díla, kdy musíte přemýšlet, o co v nich jde a o způsobu, kterým se Janáček ptá, co to je lidská bytost a co jsou naše tužby a ztráty a frustrace. Janáčkovo divadelní dílo vyvolává pochybnosti o tom, co činí člověka člověkem, a o tom, jak je těžké být šťastný. A samozřejmě má jeho hudba velkou sílu. Zcela nás pohltí a má na nás přímý emocionální dopad. To je pro mě opera. Tato alchymie mezi dvěma různými stranami, jako jsou intelekt/emoce, abstrakce/konkrétno, mezi všemi možnými protiklady. A slova a hudba. V opeře jde o protiklady v harmonii. A slovo opera to celé vystihuje, protože je to plurál od slova opus, což latinsky znamená dílo, takže opera znamená díla. Označuje různé věci spojené dohromady – choreografii, osvětlení, scénu, prostě tohle všechno.
Rozhovor vznikl ve spolupráci s Týdeníkem Rozhlas.
Zatím nebyl přidán žádný komentář..