Roman Polák: Podezřívám Wagnera, že hledal vykoupení skrze ženu

23. září 2013, 0:43

Roman Polák: Podezřívám Wagnera, že hledal vykoupení skrze ženu

„Lhůta vypršela, opět uplynulo sedm let,“ začíná svůj monolog titulní hrdina opery Richarda Wagnera Bludný Holanďan. Od minulé brněnské inscenace Holanďana uplynulo již let více, premiéra nové je nachystána na tento pátek 27. září. Mluvili jsme o ní s režisérem Romanem Polákem, v současné době ředitelem činohry Slovenského národního divadla.

Jste především činoherní režisér, ale máte za sebou i několik oper od Lazebníka sevillského až po Cikkerova Coriolana a Suchoňovu Krútňavu. Umíte si přečíst partituru, vnímáte text v přímé souvislosti s hudbou?
Musím si pouštět nahrávku a zároveň si přitom čtu libreto. Na základě toho, co slyším, si potom dělám do partitury poznámky. Vnímám tedy libreto zároveň s hudbou, ale noty přímo nečtu.

Je Wagnerovo hudební drama pro činoherního režiséra bližší než komická opera?
Když to srovnám třeba s Lazebníkem sevillským, tak určitě. To je opravdu sled árií a ansámblů, kdežto Wagner je to, co je pro mě v divadle nejzajímavější – totiž gesamtkunstwerk. Wagner zhasnul světlo v hledišti, chtěl vytvořit skutečné hudební drama. Je vzrušující, když se můžete dostat zevnitř do díla člověka, který vytvořil jednu ze zásadních reforem hudebního divadla.

Byl byste ochoten postavit paralelu mezi Richardem Wagnerem a nějakým činoherním autorem? Mohl byste říct třeba „Wagner je v hudebním dramatu to samé, co Ibsen v činohře“ nebo něco podobného?
Možná je to svým způsobem Goethe. Třeba jeho faustovské téma je široké, básnivé, na jedné straně cítíme, že je to realista, ale jako by mu ten realismus nestačil. Potřebuje jít i do určitých metaforických rovin a takový je i Wagner. Wagner se pohybuje v rovině mýtů, bájí, ale navzdory tomu vypovídá o reálném člověku v reálných společenských podmínkách.

Bludný Holanďan ještě není úplně reformní dílo, je v něm spousta operních konvencí v postavách i situacích. Projevuje se to nějak ve vaší inscenaci?
Pro mě je Bludný Holanďan především jedna velká metafora o oběti a sebeobětování. Na jedné straně je muž, který se rouhá, hřeší a chce se rovnat Bohu. Na druhé straně je žena, které nestačí reálný vztah s Erikem, jako by jí nestačil celý tento reálný svět. Touží po oběti, po něčem větším a silnějším. Senta říká věci jako „vykoupím tě skrze sebe“, „budeš skrze mě spasen“, Holanďan zase zpívá „skrz tebe se vykoupím“. Když se na to podíváme z hlediska křesťanské víry, tak je to silný pocit oběti, ale je to také rouhání. Místo přijetí věčného odpuštění skrze Boha se tu Bůh zaměňuje za ženu. Wagner se tu tedy rouhá stejně jako proti dobovým operním konvencím. To rouhání má v sobě na jedné straně sílu jakéhosi mysticismu, a na druhé straně je v tom cítit šílený individualismus. Podezřívám Wagnera, že hledal vykoupení skrze ženu za svoje vlastní hříchy. To je poselství, které je v té opeře skryté, protože Wagner byl stejný individualista jako Holanďan. Také bloudil po světě a rouhal se tím, co všechno chtěl dosáhnout. Byl za to možná potrestaný tím, že se mu jeho touhy vyplnily, to je trest za obrovskou vnitřní sílu, kterou chtěl vložit do své tvorby. Německý národ potom vzal jeho touhy za své a dostalo se to všechno do negativního kontextu, hlavně v dobách německého fašismu.

Inscenace Bludného Holanďana, foto Jana Hallová

bludny-holandan-001 bludny-holandan-002 bludny-holandan-003 bludny-holandan-004 bludny-holandan-005 bludny-holandan-006 bludny-holandan-007 bludny-holandan-008 bludny-holandan-009 bludny-holandan-010

Bludného Holanďana lze pochopitelně chápat jako chmurnou legendu až pohádku o prokletém námořníkovi. Je v něm ale také silný faustovský motiv věčného hledání smyslu života, případně motiv nekonvenční individuality vyloučené ze společnosti. Určil jste si nějaký výklad, nebo prostě ilustrujete děj a necháte diváka, ať si vybere to, co mu vyhovuje?
Nevím, jestli ilustruji děj. Snažím se vytvořit metaforický prostor, který má znaky jisté stylizovanosti, a minimalistickými prostředky chci tento silný příběh vyprávět. Už když si jej přeložíme do „neduchovní“ řeči – na jedné straně je Holanďan, který má v sobě negativní rysy, přestoupil zákon, a na druhé straně je Senta, které vztah s reálným chlapem nestačí, a snaží se z všednosti a průměrnosti vymanit, touží po něčem neobvyklém. I toto jsou přece touhy mnohých žen: nevdat se ve své vesnici, žít jinde, mít silný vztah. Mnohé o tom jen sní, mnohým se to i podaří, a potom na to doplatí. A kolik mužů touží – stejně jako Holanďan – najít někoho, kdo je chápe se vším všudy, i s negativními vlastnostmi, s chybami, hříchy i pokušeními. Najít ženu, která je skutečně přijme, bude jim věrná a stane se součástí jejich života. Takže ve Wagnerovi jsou kromě samotného bájného děje zakódované i velmi realistické touhy – v tom je jeho ambivalence.

V centru opery stojí neuchopitelný přízrak prokletého Holanďana.  Může jeho požadavek na věrnou lásku až za hrob splnit někdo normální, nebo musí přijít blouznivá Senta?
Smysl Bludného Holanďana je v tom, aby se oddělili lidé normální od nenormálních. Takže je tu nenormální Holanďan, a Senta, která sice vyšla z normálního prostředí, ale také má v sobě prvky nenormálnosti. Je v tom i jistá Wagnerova touha najít takovou nenormální ženu a myslím, že se o to několikrát v životě pokoušel. Nevím, jestli ta poslední byla úspěšná, dovnitř vztahů nevidíme, ale aspoň se mu povedlo užít si stáří s mladou partnerkou.

…ale zdá se, že se tomu přiblížil.
Ano, byl ke svému ideálu blízko.

Jaká verze opery se v Brně inscenuje – hraje se s přestávkami, jaký je konec, podle čeho jste se rozhodovali?
Hrajeme s jednou přestávkou po prvním dějství, konec bych zatím nechal jako překvapení.

Čím je prostor Janáčkova divadla specifický – až už v dobrém nebo ve zlém?
Nad tím jsem nepřemýšlel. Byl jsem tu jako gymnazista na školním výletě, hrála se Jenúfa a působilo to na mě velmi silně, jako velký prostor. Tak jsem to měl i zafixované, ale když teď sedím blíž zpěvákům, tak už to tak nevnímám. Je to místo, kde pracuji, necítím nějakého genia loci.

Myslel jsem spíš jeviště z technického hlediska, jestli je něčím zvláštní…
Je to standard.

Brněnský operní sbor je po hudební stránce značka kvality. Pracuje se s ním dobře i scénicky, vychází vám vstříc, nebo se odboráři dívají deset minut před koncem zkoušky významně na hodinky?
Pracují profesionálně i s nasazením.

Holanďan prohlásil „nikdy se nevzdám", ale Satan ho slyšel a vzal ho za slovo, jak zpívá Senta ve své baladě. „Nikdy“ se proměnilo ve věčné bloudění oceány a stačil na to jeden neuvážený výkřik. Jaká je tedy síla slova?
Křesťanství zakazuje přísahat, přísaha sama je hříchem, stejné je to s prokletím – je to démonizující, nebo jako by se chtěl člověk rovnat Bohu. Takže i to jedno slovo, jedno prokletí, jedno rouhání je něco, co může člověka ovlivnit. Mám rád přísloví „člověk míní, a Bůh mění", ale tady nejsme u přísloví. Mluvíme o tom, že ať je člověk jakkoliv silný a odhodlaný dokázat téměř nemožné, stále je to jenom člověk. A bylo by dobré, kdybychom si všichni uvědomili, že i když jsme sofistikovaní a máme v tomto stadiu vývoje velké vědomosti, stále jsme jenom lidé. A stále je tu také něco, co je silnější – ať už tomu říkáme příroda, Bůh, nekonečné znalosti, pořád je ještě něco nad námi. Ne proto, abychom se dostávali do nějaké deprese a malověrnosti, ale má nás to přimět k jisté pokoře.

Foto archiv SND a Boris Klepal, scéna Bludného Holanďana Jana Hallová.

Komentáře

Reagovat

Zatím nebyl přidán žádný komentář..

Dále si přečtěte

Národní divadlo Brno přišlo v roce stoletého jubilea Benjamina Brittena s jeho operou Sen noci svatojánské. Krásné, působivé a inteligentní dílo dopadlo dobře po hudební stránce, na inscenaci se  samozřejmě podíváme také.  více

Dirigent ani režisér Mozartovu operu všech oper dokonale nezvládli, jejich práce by nedopadla dobře ani s nejlepšími zpěváky na světě.  více


Zpěvačka Lizz Wright se narodila v roce 1980 v rodině pastora. Od dětství měla blízko ke gospelové hudbě, zpívala ve sboru a později si zamilovala i další původně afromaerické hudební žánry včetně soulu, blues a jazzu. Zatímco v listopadu 2019 vystoupila v Šumperku na festivalu Blues Alive se svou vlastní kapelou, v Brně ji doprovodí Filharmonie Brno a trio pražských jazzmanů (David Dorůžka – kytara, Tomáš Baroš – kontrabas, Daniel Šoltis – bicí). Koncert se koná 3. května v Janáčkově divadle a je součástí festivalu JAZZFESTBRNO 2020.  více

V pátek 14. února se v brněnském Sono centru odehrál žánrově pestrý festival, který byl současně oslavou tří dekád činnosti tří vydavatelských větví, které si spojujeme s původním jednoduchým názvem Indies Records. V průběhu let se vydavatelství Indies Records rozdělilo na tři subjekty se třemi svébytnými edičními katalogy – Indies MG, Indies Scope a Indies Happy Trails, za nimiž stojí vydavatelské osobnosti Miloš Gruber, Milan Páleš a Jaromír Kratochvíl.  více

Evolet je umělecké jméno v Brně usazené slovenské písničkářky a vystudované psycholožky Evy Jurčákové. Její první veřejnou hudební aktivitou bylo trio Soundno, na které později navázala několika fázemi projektu, který si už říkal také Evolet. Bylo to nejprve duo s kytaristou Jurajem Serišem, poté krátce větší spíše příležitostné uskupení s výrazným ženským prvkem (vedle Evy v ní zpívaly Hana Voříšková a Hana Fatamorgana), až nakonec vznikla plnohodnotná kapela, v níž autorku písní doprovázejí tři zkušení brněnští hráči: Martin Kyšperský (zde především baskytara plus další nástroje), Antonín Koutný (kytara) a Jakub Kočička (bicí).  více

Osudová komedie, třetí díl hudební trilogie či fantasy muzikál. Těmito přívlastky vymezují inscenátoři nový autorský kus Ráj z dílny dvojice Zdenek Merta a Stanislav Moša. Jejich už deváté společné dílo na poli hudebního divadla mělo včera premiéru na velké scéně Městského divadla Brno. Výsledek budí rozpaky.  více

Pro operní soubor Národního divadla Brno vzniklo autorské dílo režiséra, libretisty a scénografa Davida Radoka a skladatele, ale i šéfdirigenta operního souboru Marka Ivanoviće. Včera premiérovaná opera Monument vypráví příběh sochaře Otakara Švece (1892–1955), jehož návrh se stal v roce 1955 předobrazem Stalinova pomníku na Letné. V titulních rolích se v Janáčkově divadle uvedli: Stanislav Sem (Sochař), Markéta Cukrová (Manželka), Roman Hoza (Kolega) a Ondřej Koplík (Ministr kultury). Sólové party doplňovaly operní sbor, Český akademický sbor a Dětský sbor Brno. Orchestr Janáčkovy opery řídil autor hudby Marko Ivanović.  více

Hudební vydavatelství Indies oslaví na den přesně 14. února 2020 v brněnském Sono Centru úctyhodných třicet let od svého založení. Na dvou pódiích zahraje tucet kapel a na programu je i několik opravdu unikátních koncertů. Na vše, co tomuto jedinečnému podniku v podobě firmy i slavnostního večera předcházelo, vzpomíná zakladatel Indies Milan Páleš.  více

Violoncellista Josef Klíč, koncertní mistr Janáčkova divadla v Brně, má vedle klasické hudby blízko také k undergroundu, spolupracuje s básníky a napsal několik zásadních skladeb na pomezí soudobé a alternativní hudby. Jeho nové sólové album Josef Klíč & His One Man Cello Squad obsahuje písně beze slov, což je, jak Klíč podotkl v loňském rozhovoru pro náš server, forma, „která existovala už v době renesance“. A vysvětluje: „Píseň beze slov je skladba, do které si můžeš dosadit text. Má nějakou melodii a ty si na ni dokážeš text sám pro sebe zazpívat. Musí to tedy být skladba s nosnou melodií.“  více

Další den po mocném zážitku z provedení Requiem arménského skladatele Tigrana Mansurjana jsem měl možnost potkat i jejího stvořitele. Křehká, jemná a upřímná hudba mně tak předznamenávala jejího autora, se kterým jsem strávil několik vzácných chvil v ředitelském salónku brněnského Besedního domu ve velmi přátelském rozhovoru.  více

Vydá-li kapela nové album po deseti letech a nazve je Dej si čas, zavání to sympatickou sebeironií. Jenže co je to deset let proti prodlevám u jiných kapel, jejich fanoušci na novinku čekali osmnáct (AG Flek) nebo dokonce třicet let (Progres 2). U Mošen to prý bylo navíc tak, že nové album začalo vznikat už před pár lety, ale skupina na ně chtěla zařadit některé úplně nové písně, které potřeboval docvičit a docizelovat.  více

Ten večer byl nejen slavnostní, mimořádně obsazený, ale zejména v mnoha optikách hodnotný, přínosný i významný. Nablýskané baletní gala souboru Národního divadla Brno včera v Janáčkově divadle totiž ukázalo mnoho důležitých věcí. Jednak se galakoncert odkázal k úctyhodnému stému výročí baletního souboru v Brně, dále představil město jako respektované ohnisko tanečního umění, kam neváhají přijet největší hvězdy současnosti. A  konečně: v této prvoligové konkurenci obstál i domácí soubor, který se poměřil s evropskou špičkou. Připočtěte k tomu ještě opravdu bouřící nabitý sál Janáčkovy opery čili přes tisícovku spokojených diváků a výše avizované umělecké zisky jsou završené.  více

Stylově rozkročený je abonentský cyklus Filharmonie doma II „Klasicky i moderně“ už v názvu a dramaturgický plán staví na uvádění hudby starších období do souvislostí s hudbou (post)moderní. Po zahajovacím koncertu abonmá, na kterém si posluchači mohli vychutnat díla Antonína Dvořáka a Laurie Anderson vedle sebe, na koncertech 23. a 24. ledna pořadatelé postavili skladby vzdálené bezmála tři století. První polovina večera patřila kantátám Liebster Jesu, mein Verlangen a Also hat Gott die Welt geliebt Johanna Sebastiana Bacha, ta druhá pak Requiem nejvýznamnějšího současného arménského skladatele Tigrana Mansurjana, který byl provedení přítomen. Ve všech skladbách vystoupili sopranistka Anja Petersen a barytonista Andrew Redmond, kteří stanuli také u premiéry Mansurjanova díla v roce 2011, a sbor Czech Ensemble Baroque Choir pod vedením Terezy Válkové. Koncert řídil Alexander Liebreich, na jehož objednávku bylo pro Mnichovský komorní orchestr a berlínský sbor RIAS toto Requiem zkomponováno. Společně s Anjou Petersen a Andrewem Redmondem nahrál Alexander Liebreich v minulém roce Requiem pro ECM Records. Výsledný nosič byl nominován nejen na cenu Grammy, ale obdržel také prestižní International Classical Music Award.  více

Jurovi Hradilovi se před několika lety stal zázrak. Tento vyznavač elektronické nu jazzové alternativy přijel do zvlněné karpatské krajiny kamsi na pomezí Moravy a Slovenska a uslyšel píseň, jednu, dvě, stovky. Nebyla to rozostřená ozvěna starých časů, ale jasný tón horňácké písničky.  více

Třetí koncert abonentního cyklu Filharmonie Brno Doma I nazvaný Z Nové Říše do světa včera představil v Besedním domě tvorbu autorů, které pojí společný původ v Nové Říši i skutečnost, že jsou jejich díla v koncertních sálech dosud uváděna velmi zřídka. Jako klíčový bod vzácného programu se měl podle původního plánu představit koncertní mistr České filharmonie Jiří Vodička – role sólového houslisty a hráčského středobodu večera se však po ohlášení Vodičkovy indispozice s předstihem pouhých dvou dní ujal houslový virtuos Milan Paľa. Skladby novoříšských rodáků Jana Nováka a Antonína a Pavla Vranických řídil stálý dirigent Janáčkovy opery Robert Kružík.  více

Původně mělo jít o třetí část projektu YM, v jehož rámci jednotliví členové skupiny Květy natáčejí sólové desky různých žánrů a kolegové z kapely je doprovázejí. Po Lorenzových hoších Martina Kyšperského ve stylu country a po elektronickém Japonci Aleše Pilgra vyšlo žánrově těžko zařaditelné Solárium Ondřeje Kyase. Jako sólová deska, s epizodní účastí Aleše Pilgra a bez hráčského vkladu Martina Kyšperského.  více

Malý hudební klub Ponava V Brně je již několik let znám svou velmi kvalitní hudební produkcí. Místy se v jeho rozmanitém programu objevují také folklorní projekty. Ve čtvrtek zde vystoupilo duo známého multiinstrumentalisty Mariana Friedla a lašské zpěvačky Sabriny Pasičnyk.  více

Nejčtenější

Kritika

Osudová komedie, třetí díl hudební trilogie či fantasy muzikál. Těmito přívlastky vymezují inscenátoři nový autorský kus Ráj z dílny dvojice Zdenek Merta a Stanislav Moša. Jejich už deváté společné dílo na poli hudebního divadla mělo včera premiéru na velké scéně Městského divadla Brno. Výsledek budí rozpaky.  více