Shilpa Ray: Vrátná s harmoniem

18. říjen 2017, 4:00

Shilpa Ray: Vrátná s harmoniem

Ve středu 25. října vystoupí v Kabinetu múz americká zpěvačka a skladatelka s indickými kořeny Shilpa Ray. Vrací se na místo činu, protože v Brně už předloni představovala své album Last Year’s Savage. Před rokem vystoupila v Tasově u Veselí nad Moravou na festivalu Beseda u bigbítu a nyní se vrací do Brna, aby představila svou novinku Door Girl.

Jste známa jako zpěvačka a autorka, která se doprovází na harmonium, ale prý jste úplně na počátku své kariéry zpívala a cappella. Co se vám na zpěvu bez doprovodu nástrojů líbí?

Nic zvláštního se mi na tom nelíbí. Úplně na začátku jsem pravidelně vystupovala v jednom klubu během večerů Open Mic, kam mohl kdokoli přijít, zazpívat a zahrát. A já jsem tam zpívala a cappella. Až se mě jednoho dne pořadatel zeptal, jestli nehraji na nějaký nástroj, že bych tam mohla pravidelně vystupovat. Řekla jsem: „Ano, hraju na harmonium.“ A tak jsem na ně začala veřejně hrát.  

Do hry na harmonium vás ale rodiče nutili, a dokonce vám zakazovali poslouchat a hrát rock. Svůj tehdejší odpor k indické hudbě a tomuto nástroji jste už tedy překonala?

Ano, je to krásný nástroj, mám ho ráda. Jen jsem si, když jsem byla malá, nikdy nepředstavovala, že ze mne bude opravdová hudebnice. Jako dítě jsem hudbě, kterou jsem hrála, nerozuměla, nebavilo mě to. Chtěla jsem hrát na kytaru, ale rodiče chtěli, abych se učila na harmonium a na klavír.

Jak vznikají vaše písně? Také u harmonia?

Skládám většinou u kláves. Buď hraju na klavír, nebo na varhany. A je mi vlastně jedno, který z těch nástrojů použiji. Je to většinou ten, ke kterému to mám blíž.

Svá poslední alba jste vydala u brooklynského avantgardního vydavatelství Northern Spy Records. Jak se vám s ním spolupracuje?

Spolupráce s tímto labelem je skvělá. Velmi mě podporují a nikdy mi nediktují, co přesně mám dělat. Tím pádem mám jako umělkyně dostatek prostoru.

A jsou vůbec v době, kdy si každý může pořídit třeba i doma kvalitní nahrávku a přes internet ji dostat k fanouškům, třeba hudební vydavatelství?

Stále je důležité místo nablízku někoho, kdo vám pomůže. Dnes si umělec opravdu může svou hudbu vydat sám, ale na druhou stranu vydavatelství vás v tom podpoří. Vyzkoušela jsem si vydávat hudbu sama, ale je s tím spousta práce. Já budu raději koncertovat, než se zaobírat papírováním a starat se o distribuci nahrávek. Je skvělé, když za vámi stojí tým lidí, kteří vám pomáhají. Rozhodně je pro mne lepší tuto podporu mít, než se o všechno starat sama.

Proč se vaše nejnovější album jmenuje Door Girl („dívka od dveří“, vrátná)?

Je to totiž moje profese v jednom baru v New Yorku. Chodím tam do práce, ale občas tam i vystupuji jako hudebnice. A přede mnou se tam odehrává spousta zajímavých a inspirativních příběhů.

Znamená to tedy, že Door Girl je koncepční album, sestavené z takových příběhů?  

Tohle je rozhodně koncepční deska. Nevím, jestli bych takto označila všechny své nahrávky, ale o té poslední to určitě platí. Někdy za mým albem není úplně jasná představa, ale jindy mám hlavně konkrétní myšlenku a tu se pokouším nahrávkou sdělit.

Jak byste charakterizovala rozdíl mezi nejnovějším albem a předchozím Last Year’s Savage?

Myslím, že Last Year’s Savage je osobnější a drsnější a kombinujeme na něm více stylů. Oproti tomu album Door Girl je na poslech možná lehčí, stravitelnější. Je zajímavé, že spousta lidí si myslí, že z těchto dvou alb je právě to novější osobnější. Ale není tomu tak.

Vystupujete sólově i s kapelou. Jak vznikají kapelní aranže vašich písní?

Většinou mám nějaký nápad a také představu, kam mohou ostatní hudebníci jít, kam mohou skladbu posunout. Často ale měníme sestavu a každý muzikant je jiný. Například dva různí bubeníci budou hrát jinak. Dohodneme se tedy na základním rytmu, ale jinak se skladba může koncert od koncertu lišit.

Proslavila vás spolupráce s Nickem Cavem, jejž jste doprovázela na koncertech a který vám potom vydal vaši první nahrávku. Jak na toto období vzpomínáte?

Spolupráce s Nickem Cavem pro mne byla velmi důležitá. Zůstali jsme přáteli a také jsme fanoušky jeden druhého. Nicku Caveovi vděčím za mnohé. Hrozně moc mě toho naučil, aranžoval mé písně, produkoval mé nahrávky. Byl mým velkým učitelem.

Spolupracovala jste také s Patti Smith a s dalšími osobnostmi. Na koho nejraději vzpomínáte?

Všechny tyto spolupráce pro mne byly důležité. Je inspirativní pracovat s jinými lidmi, kteří mají jiný přístup k psaní písní. Ráda vystupuji se svými vlastními písněmi, ráda je skládám, ale stejně tak je pro mne důležité stát na pódiu s někým jiným a pomáhat mu. I to je výzva.

V čem je to pro vás jiné, stát na pódiu se slavnějším kolegou nebo kolegyní a být tam sama za sebe?

Když jste na pódiu a doprovázíte někoho jiného, předpokládá se, že budete pozorně poslouchat, co dělá. Tím pádem se držím trochu zpátky. Pravidla jsou nějak nastavena a musí se dodržet. Ale zároveň je pro mne velmi důležité hrát s ostatními lidmi a komunikovat s nimi, sdílet se navzájem.

Vracíte se k nám do Česka, kde se musíte smířit s tím, že ne každý rozumí vašim textům. Je to pro vás problém? 

V takovém případě musí samotná hudba být velmi silná. Nedávno jsem viděla dokument o hercích z doby němého filmu, a ti museli s publikem komunikovat beze slov. Já sice ráda píšu texty, ráda se vyjadřuji prostřednictvím slov, ale v takovém případě musí hudba převzít roli hlavního sdělení.

Shilpa Ray/ foto archiv umělkyně

Včerejší premiérou v Mahenově divadle přibyla do repertoáru Národního divadla Brno (NdB) opera Così fan tutte Wolfganga Amadea Mozarta v zajímavém zpracování Anny Petrželkové. V příběhu o neprozřetelném pokoušení lidských citů vystoupila sopranistka Pavla Vykopalová jako Fiordiligi, mezzosopranistka Václava Krejčí Housková jako Dorabella a Andrea Široká jako Despina. Z mužských rolí stanul na pódiu Ondřej Koplík jako Ferrando, Roman Hoza jako Guglielmo a Jan Šťáva představil Dona Alfonsa. V představení dále účinkoval sbor a orchestr Janáčkovy opery NdB.  více

Skupina Plachý host vznikla v Brně kolem kytaristy a skladatele Martina Kostaše a zpěváka Pavla Kudrny. V souvislosti s jejím prvním albem, natočeným v roce 2015, jsem upozorňoval na sympatickou „plachost“, která jako by se z názvu tělesa přenesla do samotných písní. Skladby to byly opravdu tiché a jejich meditativní atmosféru jen občas narušovaly rockovější rejstříky Kudrnova hlasu a výpomoc hostů. Ostatně skupinu na debutu vedle obou zakladatelů teoreticky tvořili saxofonista Marek Bílý a hráč na perkuse Lukáš Krejčí, avšak celá sestava se představila pouze ve čtyřech skladbách. Na druhém albu Sbírka otazníků, natočeném v roce 2017 je to jinak. Vedle zmíněné čtveřice jsou jako členové skupiny uvedeni baskytarista Radovan Leskovský a bubeník Pavel Magnusek, a i když se všech šest hráčů sejde pouze v písni Uvnitř, zvuk Plachého hosta zhutněl, lehce zrockověl, vybarvil se. Písně jsou méně plaché, a tak zatímco minulé album mi svou náladou připomínalo Oldřicha Janotu nebo sólového Vladimíra Václavka, tentokrát jako bych za některými písněmi slyšel AG Flek.  více

Pavel Koudelka, bývalý bubeník skupin Dunaj, Z kopce, Krutnava nebo Mňága a Žďorp, se nedávno stal členem hned dvou nových formací. Jednou z nich je bubenické duo s Pavlem Fajtem Zesilovači a tou druhou skupina Kucharski. V ní spolupracuje s muzikanty známými z třebíčské skupiny FruFru – zpěvákem Václavem Bartošem, kytaristou Vladimírem Dudkem a baskytaristou Adamem Kotrbou – a s hráčem na klávesy Víťou Košíčkem. Kapela Kucharski bude mít koncertní premiéru ve čtvrtek 17. května v Brně ve Staré Pekárně.  více

Na začátku i na konci jarního programu letošního JazzfestuBrno stály koncerty bigbandů. A v obou případech to byl vrcholný umělecký zážitek. Christian McBride Big Band se při jednom ze tří závěrečných koncertů letošního evropského turné poprvé představil v brněnském Sono Centru. A byla to paráda: nadžánrové, zábavné a odlehčené hraní, přitom plné virtuozity a hráčské i tvůrčí invence. „Když spolu hrajeme, je to jeden velký večírek,“ předeslal kontrabasista a bandleader Christian McBride v anonci na své vystoupení – on i jeho spoluhráči to bezezbytku potvrdili.  více

Po třech letech natočily Rózinky z jihomoravských Kozojídek své druhé album. Děvčata spolu navštěvují základní uměleckou školu a písničky jim stále píše jejich paní učitelka Kateřina Mičková, která skupinu dala dohromady. Dívky společně vystoupily v rozhlasových a televizních pořadech a hrály na různých festivalech od Folkových prázdnin v Náměšti nad Oslavou až po rockový TrutnOff. Otázka, zda skupina bude životaschopná, až její členky vyrostou a dopějí (a budou mít zřejmě jiné hudební zájmy a chutě), stále visí ve vzduchu. Nad deskou Cvrkot se lehce vznáší, ovšem nikoli jako hrozba, ale spíše jako důvod k větší pestrosti alba.  více

Břitký humor, skvělé melodie, rozkošnou pohádkovou scénografii, báječné herecké výkony a nápaditou režii si dosyta užijí návštěvníci poslední muzikálové novinky Spamalot v Městském divadle Brno. Inscenace Stanislava Slováka je ukázkou svižného, důvtipného a po všech stránkách kompaktního hudebního divadla. A troufám si tvrdit, že na jevišti Hudební scény MDB jde o nejlepší muzikálovou inscenaci sezony.  více

Čtvrtý abonentní koncert z cyklu Filharmonie na Stadionu nabídl skladby tří významných českých skladatelů, kteří dobrovolně nebo z nutnosti pobývali dlouhou dobu mimo rodnou zem. Ačkoliv se Antonín Dvořák i Josef Suk do své domoviny vždy s úspěchem vrátili, třetímu autorovi – Bohuslavu Martinů – se toto velké přání nesplnilo. Koncert zahájila Česká suita Antonína Dvořáka, následovalo Fantastické scherzo Josefa Suka a po přestávce zazněl Koncert pro violoncello a orchestr č. 2 Bohuslava Martinů. Večer řídil dirigent Robert Kružík a na violoncello se představil Tomáš Jamník.  více

Stále žasnu nad tím, jak hluboká je studna nápadů Martina Kyšperského, potažmo celé jeho kapely Květy. Vždyť jen v roce 2017: Martin převzal Anděla za sólovou desku Vlakem. S Květy skvěle sehrál roli svazácké kapely a zpíval své autorské „normalizační“ hity v seriálu Svět pod hlavou (který o rok později zaslouženě obdržel Českého lva). Květy v nové sestavě s Ondřejem Kyasem vydaly skvělou desku Komik do půl osmé (mrzí mě, že Anděl ji minul, ale na vině je podle mě zredukování počtu žánrových cen a „lehký“ chaos v nové bezbřehé škatulce Alternativa). Vyšla kniha Průvodce po albech a historii kapely Květy a spolu s ní ještě jedno řadové album Spí vánoční pták. A mezitím Květy spustily projekt YM, v jehož rámci se všichni tři členové představí se skladbami v určitém nečekaném žánru. Začal to opět Martin Kyšperský s programem country písní – veřejná premiéra s hostujícím Petrem Uvirou proběhla ve vysílání Radia Proglas v prosinci 2017. Na rok 2018 jsou připraveny elektronické písně Aleše Pilgra a poté snad i folktronica Ondřeje Kyase.  více

Temperament i emoce romské hudby jsou všeobecně známým faktem. Se stejnou vervou a pozitivní energií vzniklo v roce 2016 také komunitní nahrávací studio Amaro records. Celý dobrovolnický projekt vznikl za podpory a garance organizace IQ Roma servis. Odpovědnou osobou a dobrým duchem je Petra Borovičková, sama výborná zpěvačka a členka několika kapel. Strůjcem myšlenky byl Gejza Horváth, přední romský hudebník, který již dříve vedl kurzy pro mladé romské muzikanty. Spatřoval v nich obrovský potenciál.  více

Když umělec tvrdí, že vymyslel nový hudební žánr, může to znít nabubřele. Ale lze to vnímat i jako známku určité bezradnosti („nevím, kam bych se zaškatulkoval“) nebo do třetice jako vtipnou hru. A i když to Kurt Rosenwinkel se svým albem Caipi myslí vážně, přikláním se k třetí variantě. Jeho směs jihoamerických rytmů, jazzu, rocku a popu skutečně nelze jedním slovem definovat a pojmenování podle brazilského nápoje caipirinha („A je to opravdu moc dobré pití,“ zdůrazňuje kytarista) je vtipné a funkční zároveň. Brněnská premiéra Rosenwinelova „nového žánru“ byla svým způsobem také hravá, ale především profesionální a dobrodružná.  více

Své česko-slovenské turné zakončila na brněnské Flédě kapela Billy Barman ze Slovenska. Tato série koncertů byla zajímavá nejen svoji čistě akustickou podobou, ale zejména propojením s pěti zpěvačkami SĹUKu (Slovenský ľudový umelecký kolektív). Tato fúze populární hudby a folkloru vznikla původně pro festival Tatra Flowers. Její nebývalý úspěch však způsobil, že se hudebníci rozhodli repertoár rozšířit a představit se nejen na domácí slovenské půdě, ale také u českých sousedů.  více

„Věděl jsem, s kým bych rád spolupracoval, a podle toho jsem se snažil sestavit kapelu, která by měla příjemný zvuk,“ řekl v roce 2015, krátce po vydání svého zásadního alba Living Being, francouzský akordeonista Vincent Peirani. V té době měl za sebou několik zajímavých akustických projektů včetně alba se saxofonistou Emilem Parisienem a v tomto stylu pokračoval i nadále. V roce 2016 vzniklo příjemné CD duetů s pianistou Michaelem Wollným a nedávno spolupracoval s klavíristou Stefanem Bollanim a s Berlínskou filharmonií na albu Mediterraneo, inspirovaném klasickou hudbou. Projekt Living Being je však úplně jiného charakteru, je zhmotněním akordeonistovy představy o elektrické hudbě na pomezí jazzu, rocku a dalších žánrů. A právě s tímto programem Peirani a jeho kapela přijeli do brněnského divadla Husa na provázku.  více

V sobotu 14. dubna se v Dělnickém domě v Brně-Židenicích uskutečnilo tradiční vystoupení souboru Javorník a jeho hostů. V roli hosta se představil soubor Olšava z Uherského Brodu. Historie těchto dvojkoncertů se datuje od roku 2003, od té doby se na jednom pódiu vystřídalo již třináct folklorních souborů.  více

„Historie kapely Gazdina roba sahá až do 90. let minulého století, kdy se většina dnešních členů potkávala v brněnských regionálních kapelách. […] Gazdina roba fungovala dlouhá léta jako studiový projekt. Zásadní zlom nastává až po deseti letech existence, završené v roce 2004 vydáním prvního regulérního alba s příznačným názvem Deset let jsme se neviděli. […] V roce 2017 vydala kapela druhé album První poslední.“  Tolik základní údaje z webu www.gazdinaroba.cz. Suchá fakta, z nichž zdaleka není zřejmé, že Gazdina roba, tak trochu utajená kapela na brněnské scéně, patří v žánru rockového písničkářství, k němuž se hlásí, ke špičkám. Hudební energie se v jejím případě dokonale pojí s poetikou textů.  více

Po opulentním představení Avishaie Cohena se JazzFestBrno o víkendu vrátil do skromnějšího, takřka klubového prostředí Divadla Husa na provázku. Slušelo jak pódiové sestavě skvělých multižánrových hudebníků Blue Shadows s hostujícím zpěvákem Jamesem Harriesem, tak pozoruhodnému ansámblu obnoveného projektu kontrabasisty Tomáše Lišky Invisible World.  více

Nejčtenější

Kritika

Včerejší premiérou v Mahenově divadle přibyla do repertoáru Národního divadla Brno (NdB) opera Così fan tutte Wolfganga Amadea Mozarta v zajímavém zpracování Anny Petrželkové. V příběhu o neprozřetelném pokoušení lidských citů vystoupila sopranistka Pavla Vykopalová jako Fiordiligi, mezzosopranistka Václava Krejčí Housková jako Dorabella a Andrea Široká jako Despina. Z mužských rolí stanul na pódiu Ondřej Koplík jako Ferrando, Roman Hoza jako Guglielmo a Jan Šťáva představil Dona Alfonsa. V představení dále účinkoval sbor a orchestr Janáčkovy opery NdB.  více