Na své první album Horní chlapci (1999) zhudebnil vystudovaný operní režisér a muzikálový herec Tomáš Kočko poezii valašského básníka Ladislava Nezdařila. Od té doby natočil několik výrazných alb, na kterých střídá autorskou tvorbu s originálními úpravami lidových písní. Na nejnovějším albu Cestou na jih jeho kapela Tomáš Kočko & Orchestr, doplněná řadou hostů, nabízí zajímavé verze lidových písní z různých moravských regionů. Tomáš Kočko za desku dostal svého druhého Anděla (v žánrové kategorii World music) a já jsem se jej pochopitelně na úvod zeptal právě na tento čerstvý úspěch.
Tomáši, co pro tebe zisk Anděla znamená? K čemu může být cena užitečná?
Lhal bych, kdybych řekl, že jsem Anděla nechtěl dostat. Ta soška se mi líbí a je příjemné vědět, že určitý počet hudebních publicistů, kteří se naším žánrem zabývají, shledalo Cestou na jih nejlepší deskou žánru world music roku 2012. Přál jsem ji svým muzikantům, svému Orchestru, který se na desce rozrostl o řadu báječných hudebních hostů. Nedávno jsem viděl pěkný pořad na ČT 24 – Historie.cs – s názvem Havel a Wałęsa a došlo mi, že relativizovat je možné cokoli. Třeba i Nobelovu cenu míru. Jistě lze relativizovat i Anděly. Ale ta cena tu je a je dobře, že tu je. V praxi nepomáhá ani tak kapele jako spíše naší manažerce Štěpánce, která s faktem, že máme aktuálně oceněné album, může pracovat a třeba rozhoupat nerozhodnuté organizátory festivalů…
Album jsi pojal jako písňovou cestu Moravou z tvého rodného Lašska přes Valašsko až po jihomoravské regiony. Podle čeho jsi zvolil tuto „trasu“?
Start a cíl byl jasný. Pocházím z Frýdku a moje žena z Vrbice, vinařské obce na jižní Moravě. Pomyslná trasa vedla moravskou částí karpatského oblouku, kam až to šlo, a skokem pak na Hanácké Slovácko. Vybral jsem si tedy trasu etnoregiony, které mám zažité a jejichž tradiční hudbu znám. Určitě zajímavá by byla cesta západem Moravy – Hanou, Malou Hanou, Horáckem… Ale neznám zdejší tradiční hudbu tak jako tu východomoravskou. Nicméně do budoucnosti je to výzva!
Podobnou cestu ze severu na jih Moravy, do Brna, jsi absolvoval i ty sám ve svém životě…
To je pravda. V Brně jsem studoval, takže cestu sever–jih a jih–sever jsem absolvoval v pravidelných intervalech studijního týdne. Brno je pro mne důležité město, protože tady jsem se na JAMU setkal s Petrem Ulrychem, který mi dal sbírku básní valašského básníka Ladislava Nezdařila A ta se pro mě stala vstupní branou k tomu, co dělám teď. Tady jsem si díky těm básním také poprvé uvědomil, že odněkud jsem, že to tam mám rád, a že se mi stýská…
Tak jako se od sebe liší písně ze Slezska a severní části Moravy na straně jedné a písně z jihu na straně druhé, liší se i obyvatelé jednotlivých regionů. V čem jsou podle tebe jiní Laši nebo Valaši a Jihomoravané?
Liší se zásadně v jednom. Seveřani pijí hlavně kořalku, jižani víno. A od toho se odvíjí téměř všechno. Přestože výroba vína obnáší opravdu hodně práce, je na jihu spousta tradic a svátků a víno je jejich nedílnou, ne-li ústřední, součástí… Jih Moravy si, protože není tak industrializovaný, zachoval svůj agrární charakter a to pomohlo uchovat mnoho starých tradic. Lidé jsou tu více spjati s půdou. Tím pádem mi připadají takoví ukotvenější a v dobrém slova smyslu konzervativní. Na druhou stranu lidé u nás mi připadají pružnější a připravenější přijímat impulzy odjinud, třeba z Polska… Obecně si myslím, že se sever a jih Moravy báječně doplňuje.
Vím, že máš Moravu rád a že se také zajímáš o její historii. Které je tvé oblíbené historické období?
Velká Morava, její vzestup i pád. I když je to historie vzdálená, až téměř mytická, jsme jejími dědici. Bez ohledu na to, že jsme občany státu, který – na rozdíl od Slovenska – Velkou Moravu nepovažuje za součást své státnosti. Přitom je Velká Morava fenomén, který ovlivnil kulturní dějiny Bulharska, Makedonie, Srbska a nakonec i Ruska a politické dějiny našeho středoevropského prostoru. Její odumřelé tělo dalo vzniknout třem pozdějším státům – českému, polskému a maďarskému – a zároveň je obestřena množstvím záhad. A to je přesně ten mix, který mě zajímá. Jsou však i další osobnosti, jejichž době mě zajímá. Musím zmínit Karla staršího ze Žerotína, Ctibora Tovačovského z Cimburka a samozřejmě Jana Ámose Komenského.
Jak vnímáš Brno coby kulturní město? Nabízí pro hudebníky dostatek možností?
Když budu srovnávat Brno s Ostravou, mám pocit, že oficiální kulturní instituce tady jaksi selhávají. Studia České televize i rozhlasu jsou v Ostravě kreativnější, pružnější a celkově mám pocit, že fungují lépe. I divadla slaví větší úspěchy než ta brněnská. Třeba letošní sedminásobná nominace na cenu Thálie pro ostravská divadla je prostě pecka! Na druhou stranu má Brno navrch v nezávislém, alternativním sektoru. Je tady víc hudebních klubů různého zaměření, a tak je kde hrát a posluchači mají kam chodit. Brno je výrazně studentské město, a kde je poptávka, je i nabídka. Ke svým památkám se Brno chová asi stejně jako zbytek republiky. Někdy mám pocit, že je považuje spíše za přítěž. Viz Velký Špalíček – fuj to je ale obluda! Anebo doslova za pět minut dvanáct opravená památka světového významu, vila Tugendhat.
Zmínil jsi divadla. Ty jsi studoval muzikálové herectví a operní režii a například s Těšínským divadlem jsi spolupracoval na projektech Těšínské niebo a Ondraszek – pan Łysej Góry. Promítá se tvůj vztah k divadlu i do koncertů tvé kapely? Dáváš si třeba víc záležet na pódiové stylizaci, na dramatičnosti vystoupení?
Jestli se promítá, pak nijak záměrně. Ale je fakt, že jsem oba zmíněné obory vystudoval a to si už ze sebe holt neodpářu. Moje hudební vidění je vlastně scéna jeviště nebo filmu. Každá písnička je minidramatem či miniskečí.
Věnuješ se i práci hudebního producenta, líbí se mi desky, které jsi dělal s metalovou skupinou Silent Stream Of Godless Elegy. Co tě na práci producenta baví?
Práce producenta je báječně dobrodružná a trošku mi připomíná práci divadelního režiséra. V případě Silent Stream Of Godless Elegy to znamená dostat hudební materiál – scénář –, muzikanty – tedy herce – a vymyslet, kudy by se budoucí nahrávka – divadelní hra – měla ubírat, co jí chceme říct.
Vrátím se k albu Cestou na jih, které patří v tvé diskografii k nejbohatěji aranžovaným počinům. Přizval jsi na ně brněnské jazzmany, Zuzanu Lapčíkovou a Alici Holubovou, Petra Vavříka a další hosty. Vlastně o každé písni a její úpravě by se dalo psát zvlášť…
Je to přesně, jak říkáš. Každá písnička je příběh sám o sobě. Třeba Máš, máš/Mamko, mamko – dvě písně z Hanáckého Slovácka spojeny v jednu. Jedna z Uherčic, druhá z Velkých Pavlovic. Harmonická i nápěvová blízkost, ženská intimita versus mužské furiantství. Odkaz na Leoše Janáčka (seveřana působícího na jihu), který Mamko, mamko použil jako sbor ve své opeře Její pastorkyňa, a proto ta Sinfonietta na závěr… Každá písnička dostala kabátek podle toho, čím mě oslovila, co ve mně evokovala. A zásadně jsem se nechtěl omezovat obsazením kmenového Orchestru. Chtěl jsem dát našim posluchačům CD s hudbou, kterou slyším. Ne tu, kterou můžou slyšet na koncertech.
Ano, v sestavě například nemáte většinu dechových nástrojů, které slyšíme v písních Pytal se mě a Na vrch Lopeníka. Co tě vedlo právě k těmto aranžím?
Ještě bych doplnil Povidali, že sem umreu. Tam jsou žestě taky velmi významné. O to významnější, že v etnoregionu odkud tahle písnička je, tedy na Horňácku, dodnes hrává přechodová forma lidové muziky, takzvaný štrajch, který je kombinací cimbálky a dechovky. Dechovka mi totiž už nějaký ten rok leží v hlavě. Proč vypadá poslední vývojová fáze lidové hudby u nás tak, jak vypadá? Proč je to jen polka, valčík a jen dur a moll? Kam se poděly všechny ty pestré rytmy, církevní stupnice a durmollové harmonie a melodie? Dechovkou samotnou to nebude. Něco se stalo s námi, že je nám příjemnější poslouchat jednoduchou, nenáročnou muziku a nenáročné texty. Pokusil jsem se použít žestě v moravské písničce jinak, než se dnes běžně používají. Vyšel mi z toho takový kvazi Balkán. Ale není to nelogické, když si uvědomíme, že moravská lidovka patří do rodiny východní hudby. Mimochodem nedávno začala vysílat televize Šlágr a já jsem si uvědomil, že moravská lidovka postoupila do své další vývojové fáze – čudlíkové. Dvoje klávesy, trubka a zpěv. Klávesista zmáčkne čudlík a ozve se taneční elektronická kapela, do které bezpohlavně zpívají muž a žena lidové písničky a taneční šlágry let minulých…
Jak do tvého uvažování o současnosti moravské lidové hudby zapadá romská lidová O poštaris? A co tě vedlo k tomu, že jsi v ní použil riff z hitu I Feel Good?
Cikáni, respektive cikánské kapely a muzikanti, významným způsobem ovlivnili podobu moravské lidové muziky. Importovali z východu nové cifry, zavedli do moravské hudby velký stolový cimbál i způsoby kontrování. Proto jsem na desce moravských písniček chtěl mít jednu cikánskou. Patří sem. O poštaris je skvělý flák a vždycky, když jsem ho v duchu zpíval, vloudil se mi tam riff z písně Jamese Browna I Feel Good. James Brown, tedy Jakub Hnědý, a cikánská lidovka, to k sobě, řekl bych, tak nějak vtipně jde.
Na album jsi zařadil také svou autorskou píseň Poslední božec, inspirovanou momentálně velmi populární knihou Kateřiny Tučkové Žítkovské bohyně. Jak ten nápad vznikl?
Žítkovské bohyně jsem dočetl v průběhu přípravy nové desky. Rozhodl jsem se Moravským Kopanicím věnovat ještě jednu písničku. Autorskou. Ještě před touhle knížkou jsem byl na přednášce pana Jiljíka, kde dokonce zpívala kopaničářské písničky vnučka poslední bohyně z Žítkové, paní Gabrhelová. Tam jsem se dozvěděl i o božcích, mužských zástupcích lidové magie. Příběh posledního z nich vypráví píseň Poslední božec. Ta písnička ale za mnou přišla teprve až po přečtení sugestivní knížky Kateřiny Tučkové.
Už jsme zmínili čerstvou cenu Anděl. Nezeptal jsem se ale, jak jste Anděla oslavili, případně kde ještě slavit budete…
Orchestr Anděla zapil v Praze, já jsem pak v Brně ve Staré Pekárně poseděl s některými členy Orchestru, s hosty, s vydavatelem, zvukařem a v neposlední řadě i s jedním z akademiků. V dubnu vyrážíme na šňůru, která bude jarně andělská a jeden z koncertů zahrajeme i v Brně. Konkrétně v oné zmíněné Staré Pekárně.
A protože náš rozhovor vychází na Pondělí velikonoční, musím se zeptat, jestli dodržuješ velikonoční zvyky.
Samozřejmě. Pletu si „žilu“, chodím pomladit rodinné příslušnice ženského pohlaví a pak i sousedky a sbírám vajíčka a sladkosti. Velikonoční pondělí trávíváme s rodinou na severu na chalupě v Beskydech nebo na jihu na Vrbici u rodičů mé ženy. Konkrétně letos to bude ta druhá varianta.
Zatím nebyl přidán žádný komentář..