Se skladatelem a muzikantem Tomášem Šenkyříkem o novém albu I vši, na kterém ve spolupráci s Tomášem Vtípilem hraje zhudebněné básně Ivana Martina Jirouse. Vzpomínalo se také na Šenkyříkovu kapelu Cymbelín nebo na někdejší album terénních nahrávek romských písní Giľa Ďíla Giľora, které produkoval.
Tomáši, kdy ses poprvé setkal s poezií Ivana Martina Jirouse a jak na tebe tehdy zapůsobila?
Bylo to někdy kolem roku 1992, když mi kamarádka Zuzana na cestě mezi kuchyní a obývákem dala do ruky knížku Magorovy labutí písně. Ta poezie mě okamžitě uchvátila. Některé verše mi potom začaly tak nějak přirozeně znít v hlavě a bylo to stále intenzivnější.
Už se skupinou Cymbelín jste na album Kolem osy zařadili zhudebněnou báseň Panně Marii s děťátkem. Byla ona na počátku tvého zhudebňování Magorových veršů?
V podstatě ano. Ale i když jsme ji vydali v roce 2001 v úpravě pro kapelu, původně jsem ji totiž napsal pro ženský sbor. Současně s ní jsem ještě zhudebnil někdy v roce 1994 také báseň Obklopeni nenávistí pro mužský sbor. Ale Panně Marii s děťátkem byla první, napadla mě brzy ráno v autobuse Vsetín–Brno.
Vím, že ses nakonec s Ivanem Martinem Jirousem setkal a že si právě Pannu Marii s děťátkem měl možnost poslechnout. Jak se mu líbila?
Když jsme báseň natočili, sháněl jsem Magora všude možně, ale nedařilo se mi s ním setkat. Tak jsem mu nahrávku na oficiálně vydané magnetofonové kazetě nechal ve Vydří na parapetu za oknem. Až asi za rok se mi donesly zprávy, že se mu to líbí a že to pouštěl na různých pařbách. Pak jsme se osobně potkali v Roxy a tam mi řekl osobně, že měl z toho radost a že je mu tato hudební poloha blízká. Někdy v roce 2005 jsme vystupovali v Jemnici na festivalu Magor dětem. Hrál jsem tam s Tomášem Hradilem (Chorchestr) různé coververze Velvetů apod. Po hraní jsme seděli za pódiem a já jsem Magorovi bezprostředně řekl, že jsem právě zhudebnil jeho báseň Kateřina řekla, že bych mu to chtěl zahrát a jestli bych mohl zhudebnit i další jeho básně. Řekl mi: „Jasně, líbí se mi, jak to děláš, zhudebni, co chceš.“
Svůj program zhudebňování Magorovy poezie jsi nakonec zhmotnil na albu I vši, k jehož realizaci sis přizval Tomáše Vtípila. Proč právě jej?
Tomášovu hudbu mám rád už od doby, kdy jsem jej slyšel někdy v devadesátých letech na Skleněné louce. Vždycky jsem v jeho hudbě cítil spřízněnost. Jeho skladby mají v sobě prostor a svobodu a aranžérský nadhled. Za těch dvacet let, co jsem Magorovy básně zhudebňoval, jsem si uvědomil, že jsem v tom tak ponořený, že potřebuju někoho, kdo bude mít nad tím vším nadhled a produkčně ten projekt zaštítí, ale zároveň bude mít vztah k Magorovi. Vzpomněl jsem si na Tomáše a v tu chvíli jsem pocítil takový klid, že to bylo pro mě znamení. Věděl jsem, že je to dobré rozhodnutí.
Jak jste s Tomášem pracovali na aranžích písní? Kdo měl poslední slovo?
Tomáš byl producent. Od začátku jsem k tomu tedy přistupoval tak, i když ne nijak programově, že bude mít poslední slovo on. Než jsme začali, poslal jsem mu všechna dema – nahrávky s doprovodem kytary, případně s elektronikou a noiseovými plochami. Něco z toho se objevilo pak i přímo na albu, nebo prošlo samplerem. O všem jsme se s Tomášem bavili, byl to dialog. Byl jsem překvapený, že ani jednou nedošlo k tomu, že bychom nějakou věc cítili zásadně rozdílně. Ještě než jsme začali točit, vysvětlil mi, jak chce každou píseň pojmout. Po aranžérské stránce měl celé album na starosti. Během natáčení jsem pak zažil několik intenzivních jamů, kdy jsem například hrál na synťák Korg MS20 nebo na extrémně podladěnou kytaru přes nejrůznější krabičky. Tomáš to vždycky dokázal výborně sestřihat a zapustit do struktury celé skladby.
Já jsem ve své recenzi vašeho alba vyzdvihl rozdrásanost a zároveň pokoru Magorových veršů. Co z toho se podle tebe nejhůře přenáší do hudby?
Pokud tě nějaká báseň osloví a máš potřebu ji zhudebnit – a to se netýká jen Magorovy poezie –, cítíš takové pnutí a pak to jde samo, bez ohledu na polohu. Báseň tě sama někam vede a ukazuje ti cestu nějakého hudebního vyjádření. Rozdrásanost se dá vyjádřit zběsilými noiseovými vlnami, ale třeba taky jen violou oscilující na jednom tónu v pianissimu. Já jsem se do zhudebňování básní nikdy nenutil. Mám rád spoustu poezie, u které necítím žádnou potřebu doprovodit ji hudbou, neslyším za jejími verši žádný zvuk…
Zhudebněnoubáseň Obklopeni nenávistí, o které jsi už mluvil, jsi na albu věnoval „Josefu Šenkyříkovi, knězi vězněnému komunistickým režimem“. Stává se ti často, že v tobě něčí verše nechávají evokovat konkrétní vzpomínku na někoho blízkého?
V podstatě ano, taky ve mě evokují konkrétní zážitky, představy, obrazy, vůně… Tady to bylo obzvlášť silné, protože se jedná o nejbližší rodinu. Myslím si, že se nám podařilo – a obzvláště Tomášovi obzvláště v aranžích – zachytit tu nechutnou komunistickou mašinérii.
Tvůj hudební záběr je pochopitelně mnohem širší. V jakém stavu je teď kapela Cymbelín? Před několika lety jsme se bavili o tom, že chystáte CD písní pro děti. Dočkáme se jej někdy?
Cymbelín je teď ve stavu takového hlubšího spánku. Z dětského alba jsme natočili jen jednu písničku, Komáři, která pak vyšla u Indies Scope na CD Bongo bonboniéra. Písničky máme, teď ale nedokážu říct, jestli se k tomu někdy vůbec rozhoupeme. Navíc mám rozpracované další dva projekty, spíše z oblasti experimentální nebo soudobé vážné hudby, což je cymbelínovské poetice vzdálené. A v nich jsem teď hodně ponořený.
Pokud jde o soudobou hudbu, v letech 2006 a 2007 ses dostal do finále skladatelské soutěže Musica Nova. Vycházíš jako autor vážné hudby z podobných inspiračních zdrojů jako kapelník Cymbelínu, nebo bereš obě disciplíny jako oddělené nádoby?
Obě oceněné skladby, Dear Kitty a Tinarinaj, byly silně inspirovány moravským a romským folklorem, což platilo u Cymbelínu taky. Takže se dá říct, že ty zdroje jsou podobné. Rozdíl je pak samozřejmě v žánru. Zatímco Cymbelín je kapela hrající písničky, zmíněné věci jsou elektroakustické skladby na hony vzdálené tradičnímu písňovému schématu.
Ovšem i Cymbelín se během let žánrově posouval – od akustického folku k aranžérsky košatějšímu tvaru na pomezí stylů. Jak se vůbec dnes díváš na folk, se kterým jsi kdysi začínal? Baví tě ještě?
Baví. Ve svém domácím studiu si neustále nahrávám nějaké nápady a písničky s kytarou, které by se daly určitě označit za folk. Když jsem si třeba v jednom větším obchodě v Londýně procházel oddělení, které bylo označeno termínem folk, bylo tam tolik nádherné hudby… Jsem taky nadšeným posluchačem folku. Mým snem je mít kompletního Dylana na vinylu.
Vystudoval jsi hudební vědu. Na které vyučující a případně které momenty ze školy nejraději vzpomínáš?
Dobrá otázka! V poslední době jsem měl takové nostalgické období, kdy jsem na katedru hodně vzpomínal. Je zvláštní, že vlastně neustále vzpomínám na studium a průběžně na mne vyskakují různé myšlenky našich profesorů. A musím říct, že mi to pomáhá. Nevím, jak je to teď, ale v devadesátých letech mi velmi vyhovovalo, že naši profesoři byli hodně otevření, pokud jde o naše směřování. Každého zajímalo něco jiného. Někdo chtěl dělat baroko, někdo Martinů, Janáčka, někdo soudobou hudbu… Vše bylo podporováno a odborně zajištěno. Rád si vzpomínám na Stanislava Tesaře, tvého jmenovce, u které jsem psal diplomku na téma gregoriánský chorál, na Miloše Štědroně, Dušana Holého, ale také na vynikajícího estetika Petra Osolsobě, který mě úžasně inspiroval.
Nějakou dobu jsi pracoval v Muzeu romské kultury. V čem je podle tebe romský folklor inspirativní pro nás Neromy?
Úplně vším – melodikou, harmonií, spontaneitou, celkovým přístupem. Jednou jsem šel ráno do muzea a na schodech seděl kluk a hrál na kytaru. Kytara, stará obouchaná „španěla“ zněla výborně, měla takový kovový zvuk, ostrý attack. Pořád jsem se mu díval na pravou ruku, a pak jsem se ho zeptal, co vlastně používá za trsátko. Řekl, je to normální „simka“ z telefonu… Je třeba vnímat, že romský folklor je hodně široký pojem. Že například folklor usedlých Romů, tzv. phurikane giľa, je odlišný od tradiční vrstvy písňového folkloru olašských Romů. Zde si může člověk například uvědomit obrovskou sílu jednohlasu – je to až archetypální síla, která k nám promlouvá z poměrně vzdálených věků. Mimochodem i v soudobé vážné hudbě má jednohlas své velké příznivce, například tady v Brně je to mně hudebně velmi blízký Pavel Zemek.
Pocházíš z východní Moravy, studoval jsi, žil i pracoval v Brně, v posledních letech bydlíš v Židlochovicích. Kde se cítíš doma?
Jsem doma v Židlochovicích, bydlíme tu s ženou a dětmi. Ale kořeny mám, jak říkáš, na východní Moravě. Čím su starší, tím víc je cítím. Když jedu k rodičům a z dálky vidím, jak se v kopcích rýsuje malá kopule Svatého Hostýna, velmi ožívám.
V Židlochovicích zastáváš funkci místostarosty. Pečuješ nějak o kulturní život ve městě?
Ano, jako radní města mám kulturu ve své kompetenci. Jsem za to rád, strašně mě to baví, protože mám pocit, že zde můžeme vytvářet zajímavé věci. Není asi na místě, abych vyjmenovával, co se tu všechno děje, ale mám radost, že jsme nedávno dokončili rekonstrukci knihovny, která nyní sídlí v nádherných prostorách Robertovy vily. Navýšili jsme příspěvky pro místní spolky, které tady vytvářejí nesmírně zajímavé akce. Mám pocit, že zde vzniká dobrý komunitní život, který má pozitivní dopad na to, jak se ve městě člověk cítí. Tohle chci určitě podporovat. Před třemi lety jsme v Židlochovicích zrušili bez jakýchkoli výjimek hazard, což je taky součást kultury. Když totiž jdeš z kostela a po třicet vteřinách na tebe bliká jackpot, je to tristní… Jinak Židlochovice jsou velice zajímavé i zvukově. Z věže zvonice nám zvoní třikrát denně středověký zvon Svatý Urban, v přírodním parku Výhon nebo v zámeckém parku zní strhující čtvrttónové ptačí melodie a je tu také svět zvuků pod vodou – Svratka a mokřady. Nedávno mi přišly z Anglie dva hydrofony, mikrofony pro natáčení pod vodou. Už jsem udělal první nahrávky a jsem nadšený, jaký svět zvuků nám příroda pod hladinou nabízí.
Zatím nebyl přidán žádný komentář..