Václav Luks: Barokní hudba nepotřebuje vysvětlovat

Václav Luks: Barokní hudba nepotřebuje vysvětlovat

Osudy nešťastné královny Dido a hrdiny Gilgameše na sebe navážou ve společném provedení děl Henryho Purcella a Bohuslava Martinů. Propojení barokní opery s hudbou 20. století chystá Janáčkova opera jako poslední premiéru sezóny. Především o barokní části představení jsme mluvili s Václavem Luksem, renomovaným interpretem staré hudby, zakladatelem a dirigentem sdružení Collegium 1704. 

Dido a Aeneas patří k nejhranějším titulům přinejmenším mezi barokními operami. Čím si vysvětlujete její oblibu?
Paradoxní je, že se nejedná o ideální dílo pro celovečerní produkci, protože je velmi krátké. Ale právě ta zkratka v sobě skrývá specifický půvab a spočívá v ní i genialita té opery. Dido a Aeneas trvá něco málo přes tři čtvrtě hodiny, což je ve srovnání s velkými italskými operami seria málo. Purcell ale na této malé ploše dokázal dokonale vykreslit charakteristiky postav, přisoudit jim vývoj, postavit dramatickou linku. Je tam všechno, co se od správné opery očekává, ve zkomprimované podobě. Centrální a atraktivní roli v opeře hraje sbor, který je vlastně nejdůležitějším aktérem – zabírá víc času než hlavní postavy. A vytváří určitý rytmus, protože každou scénu pojednávající o určitých emocích umocní, uzavře a pokračuje se dál. Takže se jedná o vícevrstevnaté, svým způsobem dokonalé dílo. A jakýsi druh barokní minimal music.

Nebo barokní verismus... Zmiňoval jste silnou úlohu sboru, pro Janáčkovu operu by to tedy mělo být ideální dílo…
Sbor Janáčkovy opery je skutečně vynikající, ale byl jsem velmi mile potěšen i orchestrem. Je velice otevřený, flexibilní a panuje v něm přátelská a kreativní atmosféra. Když jste ale zmínil verismus – žánr toho díla je specifický i tím, že se nejedná o typickou operu seria. Je to druh semiopery nebo masky, ale Purcell především navazuje na shakespearovský realismus, na anglickou divadelní tradici. A tento druh divadla je dodnes velmi sdělný, živý a atraktivní pro diváky. A pro inscenátory je jeho krátký rozměr atraktivní tím, že se dá – nebo dokonce musí – kombinovat s jinými díly. V tomto případě je to s hudbou 20. století, a věřím, že ta kombinace je nosná.

Aeneas opouští Didonu, aby splnil vůli bohů; spor citů a povinnosti je starý mytický i operní motiv. Co takový příběh říká dnešnímu člověku?
Rozpor mezi tím, co bychom chtěli, a co musíme udělat, je aktuální dodnes – ať je to vůle bohů nebo finanční správy. Splnit svůj etický závazek a úkol, který je v rozporu s vlastními přáními, to je něco, co provází člověka po celé dějiny.

A dal by se obecně charakterizovat vztah baroka k dnešní době? Barokní opery zažívají v posledních asi čtyřiceti letech velkou vlnu zájmu, a přitom se předtím snad sto padesát let prakticky nehrály…
Barokní opery měly v minulosti pověst zkostnatělého žánru kvůli strojeným libretům, ale to byl velký omyl. Když si přečtete ve zkratce děj barokní opery, tak může skutečně působit banálně a nerafinovaně. V tom ale nespočívá její kouzlo. Kouzlo barokní opery spočívá v situacích, které děj poskytne. A Metastasio nebo jiní libretisté toho dokázali mistrovsky využít. V rámci jednoduchého příběhu dochází k hlubokým emocionálním střetům a rozporům, k vnitřním procesům, které jsou naprosto aktuální i pro současného člověka. Protože doba se sice změnila, ale lidé se příliš nezměnili.
Navíc je tu hlavní atribut opery – hudba. Atraktivita barokní hudby spočívá v tom, že umění barokních mistrů splňovalo požadavek – nebo jejich vlastní ambici – na vysokou uměleckou úroveň a současně na naprostou sdělnost. Barokní hudba nepotřebuje vysvětlovat, a přitom není podbízivá. Je rafinovaná, umělecká. To jsou obrovské cíle, které je velice obtížné spojit, a barokní hudbě se to dařilo na sto procent. Věřím, že jako nikdy předtím v dějinách hudby, ani nikdy potom.

S Purcellovou operou bude v jednom večeru uvedeno také oratorium Bohuslava Martinů Epos o Gilgamešovi, které studuje Marko Ivanović. Probíráte to spolu nějak, nebo se jedná o dvě zcela nezávislé části?
Zkouší se naprosto odděleně a jediným spojujícím prvkem je režisér Jiří Heřman. Jeho scénická řeč je velmi specifická a charakteristická a věřím, že právě díky své výraznosti dokáže obě dvě díla propojit. Na duchovní úrovni je mezi oběma díly spousta paralel.

Našel byste mezi Purcellem a Martinů i nějaké čistě hudební souvislosti?
Je to podobný rozměr obou děl. Potom funkce sboru, která je u Martinů ještě výraznější – koneckonců jedná se o oratorium. To jsou z hudebního hlediska ty základní paralely. U Martinů je to samozřejmě inspirace archaickým tématem a jeho obliba předromantické hudby. Jeho hudbě je vlastní krystalická čistota stejně jako Purcellově. Obě díla vedle sebe mohou velmi dobře stát.

Operu studujete s orchestrem Janáčkovy opery. Co k němu ze své praxe provozování staré hudby přinášíte?
Máme zmenšené obsazení, což je dáno partiturou. A z mého Collegia 1704 se přidávají hráči bassa continua a jedna houslistka. Zacházení se smyčcovými nástroji je v barokní hudbě radikálně odlišné a lépe ho demonstruje zkušený hráč než já jako původem klávesista a hráč na dechový nástroj. Jana Chytilová má tedy roli asistentky a inspirace pro ostatní. Navíc pochází z Kroměříže a studovala v Brně, takže našla v orchestru spoustu bývalých přátel a kolegů. Orchestr přijal velmi rychle za své, že se hraje s minimem vibrata, že se artikuluje, rytmická stránka je zásadní. Přijal způsob hry, v němž vlastní řeč hráče tvoří ruka se smyčcem. Běžné orchestry přijdou se zákazem vibrata o základní výrazový prostředek, najednou jim všechno zní jaksi neuměle, a trvá dlouho, než barva zvuku najde nový tvar. To se tady podařilo překonat prakticky okamžitě.

Mluvil jste o flexibilním a rychle reagujícím orchestru. Jak jsou na tom pěvci?
Máme velice tvárný ansámbl, z větší části tvořený zpěváky angažovanými v divadle. Výjimkou je Markéta Cukrová, která zpívá jednu ze dvou alternací Didony, Kateřina Kněžíková jako Belinda, Václav Čížek v roli námořníka a polský kontratenorista Karol Bartosiński. To byla nutnost, pokud jsme chtěli roli Ducha obsadit kontratenorem, respektive altusem. Bartosiński zároveň ztvárňuje i Druhou čarodějnici. Všichni zpěváci ale přistupují k práci velice otevřeně.

Basso continuo hrají hudebníci z vašeho Collegia 1704. Co vlastně continuo v barokní hudbě vytváří?
Má částečně sólovou funkci, protože doprovází sólové recitativy a arióza. Zajímavé je, že právě u Purcella jsou všechny postavy doprovázeny v sólech pouze continuem – kromě závěrečného lamenta Didony a scény čaroděje uprostřed. Orchestr jinak doprovází pouze sbor. V souvislosti s orchestrem z continua vychází harmonická a rytmická struktura. Barokní hudba je stavěná tak, že vychází od basu. Ne nadarmo nazýval německý teoretik Hugo Riemann celou éru až do Beethovena „érou generálního basu“. Nejde jen o praxi realizace harmonie, ale je to myšlenková báze tehdejších skladatelů. Oni vycházeli od basu, a od basu by měla vycházet i hudební realizace. Protože odkud vychází myšlenka skladatele, odtud bychom měli vycházet i my jako interpreti.

Když jste dělal v Praze Myslivečkovu operu L’Olimpiade, nadchly mě pečlivě a živě nastudované recitativy. Pro člověka od staré hudby je to asi samozřejmost, ale jinak bych řekl, že je tendence v nich strašně škrtat. K čemu je ta spousta slov mezi krásnými písničkami?
Tady se vracíme k tomu, o čem jsme mluvili na začátku. Barokní opera seria nebo ještě i mozartovská obsahuje jako prvoplánovější prvek ty „krásné písničky“. A realizátor se k nim nechá svést, protože to je to nejjednodušší. Opera seria v sobě ale skrývá úžasné scény a psychologický vývoj postav, který je skrytý právě v recitativech. Árie zpravidla ilustruje to, co se v recitativu odehrálo. Všechno se v ní shrne a podtrhne, ale vlastní střet a drama probíhá v recitativech. Víme, že Shakespearova nebo Molièrova dramata byla doprovázena hudbou a byly tam i balety. Kdybychom vzali takové provedení, vyškrtali celého Shakespeara a nechali jen hudební čísla, tak by jistě zůstala pěkná hudba, ale drama by se neudálo. Když někdo vyškrtá a zkrátí recitativy, tak připraví publikum o vlastní drama. Dílo je tím zmrzačené. Je to velmi těžké pro zpěváky vychované na opeře 19. století. Jakmile hudba nemá krásnou melodickou linku a oblouk, na kterých by ukázali svůj krásný hlas, a mají místo toho deklamovat, tak se necítí ve své kůži.

Jak se vůbec pracuje s recitativem člověku, když třeba neovládá aktivně jazyk, ve kterém zpívá?
Pokud je dobře informován a ovládá aspoň základy jazyka, tak to zvládne. Ovšem znalost jazyka do hloubky je důležitá i kvůli výslovnosti. A emocionální vztah ke každému slovu je také velmi důležitý. Bez znalosti jazyka je potom se vším mnohem obtížnější práce.

Opera Dido a Aeneas se poprvé hrála v taneční škole. Kdo ji tam hrál, jak to asi mohlo vypadat?
Byl to dívčí ansámbl, ale o samotném průběhu představení nemáme příliš mnoho zpráv. Dílo se ale stalo velmi rychle populární a ještě z průběhu 18. století je několik přepracovaných verzí. Objevují se verze, kde Čaroděje zpívá bas, a tím, že neexistuje původní provozovací materiál, je těžké se původní verze dobrat.

Zkusme si ale zaspekulovat, jaká byla úroveň provedení. Neděláme si přehnané iluze o schopnostech tehdejších interpretů, nebo se tehdy na prvotřídní interpretaci tak nehledělo?
Důležité je inspirovat se ideální představou skladatele a ideálními možnostmi té doby. Můžeme říct, že za určitých okolností neměli ideální personál, museli se potýkat s různými problémy a dělat kompromisy. Bach si často stěžuje na nekvalitní hudebníky, Händel nadává na zpěváky, existovaly provozní problémy jako dnes. Jsem ale přesvědčen, že v centrech opery, jako byl Londýn, neapolské divadlo San Carlo, Benátky nebo Drážďany, byla úroveň představení neuvěřitelně vysoká. Často se zkoušelo velice rychle a díla i rychle vznikala. Ale také jsou zprávy o tom, že když byl čas a finance, tak si skladatelé i provozovací aparát rádi vzali velmi mnoho času na zkoušky. Naším cílem by měla být realizace hudby v ideálních podmínkách. Nemůžeme si říct, že je historicky správné dělat kompromisy jen proto, že se o nich někde zmiňuje Bach. 

Bohuslav Martinů (1890–1959) / Henry Purcell  (1659–1695)
Epos o Gilgamešovi / Dido a Aeneas

Národní divadlo Brno 13. 5., 15. 5., 20. 5. a 10. 6. 2016

 Foto Luděk Sojka, Jiří Sláma a Michal Adamovský

Epos o Gilgamešovi / Dido a Aeneas

13.5.2016, 19:00 / Janáčkovo divadlo

Pavla Vykopalová Gala

19.5.2016, 19:00 / Janáčkovo divadlo

Příhody lišky Bystroušky

22.5.2016, 19:00 / Janáčkovo divadlo

Prodaná nevěsta

24.5.2016, 19:00 / Janáčkovo divadlo

Tosca

25.5.2016, 19:00 / Janáčkovo divadlo

La traviata

31.5.2016, 19:00 / Janáčkovo divadlo

Hubička

2.6.2016, 19:00 / Mahenovo divadlo

Carmen

9.6.2016, 19:00 / Janáčkovo divadlo




Navzdory nepředvídatelnosti koronavirové situace byl v Janáčkově divadle v Brně včera zahájen festival Janáček Brno 2020. Slavnostní zahájení přehlídky obstarala premiéra opery Osud Leoše Janáčka v režii Roberta Carsena, jednoho z oceňovaných operních režisérů současnosti. Ostatně brněnské publikum mělo možnost se s jeho režijními vizemi Janáčkových oper seznámit již v minulosti; Carsenovo uchopení Věci Makropulos či Káti Kabanové patří k tomu nejlepšímu, co se na prknech Národního divadla v Brně za poslední léta objevilo. Inscenace Osudu na letošním ročníku Janáčkovského festivalu je nicméně ještě o něco výjimečnější neboť ji režisér vytvořil tentokrát přímo pro brněnskou operu. Kostýmy navrhla Annemarie Woods, scénu vytvořil Radu Boruzescu. V roli skladatele Živného se představili Philip Sheffield (starý Živný) a Enrico Casari (mladý Živný), jeho osudovou lásku Mílu Válkovou ztvárnila Alžběta Poláčková a její matku Natascha Petrinsky. Jako dr. Suda vystoupil Peter Račko, jako malíř Lhotský Jan Šťáva a Lukáš Bařák propůjčil svůj hlas postavě Konečného. Hudebního nastudování je dílem Marko Ivanoviće, který včerejší premiéru také řídil.  více

Doufejme, že nedělní koncert k patnáctiletému výročí velké muziky brněnského Dětského národopisného souboru Valášek, nebude poslední akcí, kterou měnící se vládní nařízení povolí. Pokud by tomu tak nedejbože bylo, jednalo by se o rozloučení důstojné.  více

Nově postavený kostel na brněnském sídlišti Lesná inspiroval flétnistku Martinu Komínkovou k vytvoření alba Resonance. Obal CD zdobí fotografie stropu chrámu, který hraje všemi barvami duhy. Podobně barevné je i samotné album, na kterém hudebnice používá několik různých typů fléten.  více

Do luxusního berlínského hotelu roku 1929 zavede diváky nový muzikálový titul Městského divadla Brno. Na zdejší Hudební scéně se včera odehrála česká premiéra už zjara připravovaného titulu Grand Hotel. Čeká vás pulsující příjemná retro podívaná, v níž se nešetří chytlavými swingujícími melodiemi ani emocemi všeho druhu.  více

Na svém prvním albu L’épitaphe des papillons spojila brněnská skupina Plum Dumplings energický rock s francouzskými texty. Byl to koncept originální a nosný: na kontrastu mezi křehkou francouzštinou a zkreslenými kytarami se dalo stavět. Přesto se kapela na letos vydané desce Jiný místo rozhodla pro změnu. „Už nějakou dobu jsem měla potřebu, aby mi lidi rozuměli,“ vysvětluje zpěvačka Adéla Polka, proč se rozhodla zpívat ve svém rodném jazyce. Album Jiný místo s českými texty rozhodně není krokem někam zpět. Plum Dumplings se povedlo natočit energií nabité album plné poezie. A to bez jakýchkoli kompromisů.  více

Národní divadlo Brno na závěr léta připravilo dětskou operu skladatele Evžena Zámečníka Ferda Mravenec podle předlohy Ondřeje Sekory. Příběhy optimistického mravence, který „všechno umí a všechno zná“ a neštítí se „práce všeho druhu“, se však nyní v Janáčkově divadle neobjevily poprvé. Zámečníkovo dílo o osmi obrazech si mezi lety 1977 a 1986 s ohromným úspěchem získalo srdce brněnského publika; pomohlo přivést celou řadu dětí k nejvytříbenější formě hudebního divadla, tedy k opeře. Dnes se tito již dospělí hudebníci, herci, inscenátoři, osvětlovači a mnozí další rozhodli vzdát hold skladateli, který pro brněnský hudební život také vykonal spoustu „práce všeho druhu“.  více

Dlouho očekávaný program s jednotným názvem Obrázky z výstavy zazněl včera pod širým nebem při 21. ročníku Mezinárodního hudebního festivalu Špilberk. Většina stálých diváků Filharmonie Brno ví, jakými peripetiemi právě tento chystaný koncertní program prošel, když z původního dvojího uvedení v březnu v Janáčkově divadle sešlo na poslední chvíli. Už tehdy se těleso nenechalo odradit koronavirovými omezeními a koncert nakonec vysílalo online, pro velký úspěch dokonce dvakrát. Tento skvělý počin můžeme brát jako netradiční, avšak intenzivní veřejnou generálku, která předeslala včerejší, velmi vydařené živé provedení za přítomnosti diváků.  více

Polovina května zavdala (nejen) české hudební scéně důvod k radosti – spolupráce klavíristy Ivo Kahánka, dirigenta Jakuba Hrůši a orchestru Bamberger Symphoniker. Tato součinnost v podobě alba Dvořák & Martinů: Piano Concertos byla odměněna BBC Music Magazine Award v kategorii Nejlepší koncert. Ocenění patří k nejprestižnějším, které lze ve světě artificiální hudby získat. Přehlížený a nezřídka dehonestovaný Dvořákův Klavírní koncert g moll na koncertních pódiích často zazníval v úpravě klavíristy a pedagoga Viléma Kurze. Nyní stanul po boku Klavírního koncertu č. 4 „Inkantace“ Bohuslava Martinů, díla, které při svém uvedení sice bylo chváleno za skvělou instrumentaci a imaginativní virtuozitu, avšak kritizováno za eklekticismus a absenci formální homogenity. Na první pohled se tedy nejedná o repertoár vykalkulovaný z oblíbených skladeb a z obecně uznávaných vrcholů klavírní koncertní literatury. A to je toliko jeden z mnoha sympatických aspektů této nahrávky.  více

Že se letošní Horňácké slavnosti v tradičním termínu (poblíž svátku sv. Máří Magdaleny) a rozsahu (tří až pěti dnů) neuskuteční, rozhodla rada obce Velké na Veličkou už v půli dubna. Pochopitelně se nedal předpovídat vývoj krizových opatření směrem k třetímu červencovému týdnu, ale horňáčtí muzikanti se pokusili vymyslet alespoň částečné náhradní řešení pro zachování kontinuity. Nakonec se oficiálně konaly dva koncerty ve do dvou po sobě následujících sobotách: 18. července se v Kulturním domě ve Velké nad Veličkou uskutečnil přímý přenos veřejné rozhlasové nahrávky Českého rozhlasu Brno pod titulem Hrajte že ně, hrajte aneb Horňácké trochu jinak. O týden později se ve sportovním areálu v Javorníku pořádalo tradiční klání o „najvěčího znalca horňáckých sedláckých“ pod patronací Horňácké cimbálové muziky Libora Supa. Obě akce si pochopitelně našly své diváky a posluchače.  více

V předvečer premiéry operní pantomimy Der Traum, která se má stát pomyslným vyvrcholením 16. ročníku Hudebního festivalu Znojmo, dostali jeho návštěvníci možnost nahlédnout do prostor impozantního, avšak chátrajícího Louckého kláštera. Toto specifické místo s jedinečnou atmosférou nebylo vybrané náhodou. Jmenovaná přehlídka se totiž nestará pouze o kulturní přítomnost, ale spolufinancuje i řadu rekonstrukcí chátrajících památek. Již několik let je jeho cílem obnova Louckého kláštera, a tak se podobně jako v minulých letech stal včerejší koncert vhodnou příležitostí k dobročinné dražbě vín, jejíž výtěžek je určený právě na opravu devastované budovy. S pestrým programem sestávajícím z děl Henryho Purcella, Giovanniho Battisty Pergolesiho, Šimona Brixiho, Georga Friedricha Händela, Antonia Vivaldiho a Wolfganga Amadea Mozarta se na prosluněném nádvoří a za cinkotu skleniček představil Znojemský komorní orchestr doplněný čestnými hosty, violisty Reinholdem Riegerem a Emilem Machainem. Jako sólisté vystoupili sopranistka Zuzana Barochová a pozounista Tomáš Votava, koncert řídil houslista a pedagog Marek Filip, který je současně uměleckým vedoucím ansámblu.  více

Letošní ročník Hudebního festivalu Znojmo se pomalu blíží ke své polovině; stihnul i tak nabídnout řadu pozoruhodných hudebních večerů v čele s koncertem při svíčkách či Divadlem světel Dua Kchun. Včerejší program oslovil ponejvíce milovníky díla Johanna Sebastiana Bacha, jehož kantáty Wachet auf, ruft uns die Stimme a Tönet, ihr Pauken! Erschallet, Trompeten! zazněly v nastudování orchestru Czech Ensemble Baroque pod taktovkou Romana Válka ve znojemském kostele Nalezení sv. Kříže. V sólových partech vystoupily sopranistky Romana Kružíková a Pavla Radostová, altistka Lucie Netušilová Karafiátová, tenorista Jakub Kubín a basista Jiří Miroslav Procházka.  více

Brněnská rocková skupina Kulturní úderka v čele se zpěvákem a kytaristou Štěpánem Dokoupilem tentokrát své fanoušky nenechala čekat příliš dlouho. Zatímco mezi jejím prvním a druhým albem byla patnáctiletá pauza, novinka Black Metall vyšla necelé dva roky po předchozím albu Sarajevská Katarzija. S názvem nového alba je třeba zacházet opatrně. S black metalem coby hudebním žánrem totiž Úderka nic společného neměla a nemá. Stále máme co do činění nikoli s metalem, ale s poměrně syrovým rockem, který ovšem v některých momentech příjemně zjemňují klávesy Omera Blentiče, případně trubka hostujícího Jana Kozelka.  více

Kulturní život se pokusil v nerovném boji s virovým přízrakem a vládními nařízeními přesunout do sterilního a „životu bezpečného“ prostředí sociálních sítí. Hudební instituce se v nejtemnějších měsících předháněly v uvádění záznamů památných koncertů a významné operní domy vysílaly do světa divácky nejúspěšnější představení.  více

Brněnský hudebník, zpěvák, skladatel, producent a frontman skupiny Květy Martin Evžen Kyšperský vymyslel nový projekt. Nazval jej Dula a vydal s ním debutové album Uran. Na magnetofonové kazetě ve sběratelském nákladu pouhých 50 kusů. Kdo však kazetu s kresbou z pozůstalosti Martinovy přítelkyně Alenky Černé nesežene, nemusí zoufat. Dula je k dispozici samozřejmě také digitálně.  více

V Křišťálovém sále Staré radnice pořádalo hudební těleso Ensemble Opera Diversa svůj poslední předprázdninový koncert. Tentokrát však nevystoupili kmenoví hudebníci ansámblu, ale klavíristka Kristýna Znamenáčková, s jejíž energickou a technicky brilantní hrou se posluchači jmenovaného souboru mohli seznámit již na zatím posledním albu tělesa titulovaném prostě Jan Novák, Vol. 3. Náplní úterního koncertu však nebyla tvorba Jana Nováka – Kristýna Znamenáčková představila díla přecházející od impresionistických nálad, přes dravé jazzové rytmy až k vycizelovanému hudebnímu jazyku 60. let. Pojítkem autorů se stala hudebními směry a nápady přetékající Paříž – právě zde se setkali Ježek s Martinů, Mompou a Koechlin.  více

Nejčtenější

Kritika

Navzdory nepředvídatelnosti koronavirové situace byl v Janáčkově divadle v Brně včera zahájen festival Janáček Brno 2020. Slavnostní zahájení přehlídky obstarala premiéra opery Osud Leoše Janáčka v režii Roberta Carsena, jednoho z oceňovaných operních režisérů současnosti. Ostatně brněnské publikum mělo možnost se s jeho režijními vizemi Janáčkových oper seznámit již v minulosti; Carsenovo uchopení Věci Makropulos či Káti Kabanové patří k tomu nejlepšímu, co se na prknech Národního divadla v Brně za poslední léta objevilo. Inscenace Osudu na letošním ročníku Janáčkovského festivalu je nicméně ještě o něco výjimečnější neboť ji režisér vytvořil tentokrát přímo pro brněnskou operu. Kostýmy navrhla Annemarie Woods, scénu vytvořil Radu Boruzescu. V roli skladatele Živného se představili Philip Sheffield (starý Živný) a Enrico Casari (mladý Živný), jeho osudovou lásku Mílu Válkovou ztvárnila Alžběta Poláčková a její matku Natascha Petrinsky. Jako dr. Suda vystoupil Peter Račko, jako malíř Lhotský Jan Šťáva a Lukáš Bařák propůjčil svůj hlas postavě Konečného. Hudebního nastudování je dílem Marko Ivanoviće, který včerejší premiéru také řídil.  více