Václav Luks: Barokní hudba nepotřebuje vysvětlovat

Václav Luks: Barokní hudba nepotřebuje vysvětlovat

Osudy nešťastné královny Dido a hrdiny Gilgameše na sebe navážou ve společném provedení děl Henryho Purcella a Bohuslava Martinů. Propojení barokní opery s hudbou 20. století chystá Janáčkova opera jako poslední premiéru sezóny. Především o barokní části představení jsme mluvili s Václavem Luksem, renomovaným interpretem staré hudby, zakladatelem a dirigentem sdružení Collegium 1704. 

Dido a Aeneas patří k nejhranějším titulům přinejmenším mezi barokními operami. Čím si vysvětlujete její oblibu?
Paradoxní je, že se nejedná o ideální dílo pro celovečerní produkci, protože je velmi krátké. Ale právě ta zkratka v sobě skrývá specifický půvab a spočívá v ní i genialita té opery. Dido a Aeneas trvá něco málo přes tři čtvrtě hodiny, což je ve srovnání s velkými italskými operami seria málo. Purcell ale na této malé ploše dokázal dokonale vykreslit charakteristiky postav, přisoudit jim vývoj, postavit dramatickou linku. Je tam všechno, co se od správné opery očekává, ve zkomprimované podobě. Centrální a atraktivní roli v opeře hraje sbor, který je vlastně nejdůležitějším aktérem – zabírá víc času než hlavní postavy. A vytváří určitý rytmus, protože každou scénu pojednávající o určitých emocích umocní, uzavře a pokračuje se dál. Takže se jedná o vícevrstevnaté, svým způsobem dokonalé dílo. A jakýsi druh barokní minimal music.

Nebo barokní verismus... Zmiňoval jste silnou úlohu sboru, pro Janáčkovu operu by to tedy mělo být ideální dílo…
Sbor Janáčkovy opery je skutečně vynikající, ale byl jsem velmi mile potěšen i orchestrem. Je velice otevřený, flexibilní a panuje v něm přátelská a kreativní atmosféra. Když jste ale zmínil verismus – žánr toho díla je specifický i tím, že se nejedná o typickou operu seria. Je to druh semiopery nebo masky, ale Purcell především navazuje na shakespearovský realismus, na anglickou divadelní tradici. A tento druh divadla je dodnes velmi sdělný, živý a atraktivní pro diváky. A pro inscenátory je jeho krátký rozměr atraktivní tím, že se dá – nebo dokonce musí – kombinovat s jinými díly. V tomto případě je to s hudbou 20. století, a věřím, že ta kombinace je nosná.

Aeneas opouští Didonu, aby splnil vůli bohů; spor citů a povinnosti je starý mytický i operní motiv. Co takový příběh říká dnešnímu člověku?
Rozpor mezi tím, co bychom chtěli, a co musíme udělat, je aktuální dodnes – ať je to vůle bohů nebo finanční správy. Splnit svůj etický závazek a úkol, který je v rozporu s vlastními přáními, to je něco, co provází člověka po celé dějiny.

A dal by se obecně charakterizovat vztah baroka k dnešní době? Barokní opery zažívají v posledních asi čtyřiceti letech velkou vlnu zájmu, a přitom se předtím snad sto padesát let prakticky nehrály…
Barokní opery měly v minulosti pověst zkostnatělého žánru kvůli strojeným libretům, ale to byl velký omyl. Když si přečtete ve zkratce děj barokní opery, tak může skutečně působit banálně a nerafinovaně. V tom ale nespočívá její kouzlo. Kouzlo barokní opery spočívá v situacích, které děj poskytne. A Metastasio nebo jiní libretisté toho dokázali mistrovsky využít. V rámci jednoduchého příběhu dochází k hlubokým emocionálním střetům a rozporům, k vnitřním procesům, které jsou naprosto aktuální i pro současného člověka. Protože doba se sice změnila, ale lidé se příliš nezměnili.
Navíc je tu hlavní atribut opery – hudba. Atraktivita barokní hudby spočívá v tom, že umění barokních mistrů splňovalo požadavek – nebo jejich vlastní ambici – na vysokou uměleckou úroveň a současně na naprostou sdělnost. Barokní hudba nepotřebuje vysvětlovat, a přitom není podbízivá. Je rafinovaná, umělecká. To jsou obrovské cíle, které je velice obtížné spojit, a barokní hudbě se to dařilo na sto procent. Věřím, že jako nikdy předtím v dějinách hudby, ani nikdy potom.

S Purcellovou operou bude v jednom večeru uvedeno také oratorium Bohuslava Martinů Epos o Gilgamešovi, které studuje Marko Ivanović. Probíráte to spolu nějak, nebo se jedná o dvě zcela nezávislé části?
Zkouší se naprosto odděleně a jediným spojujícím prvkem je režisér Jiří Heřman. Jeho scénická řeč je velmi specifická a charakteristická a věřím, že právě díky své výraznosti dokáže obě dvě díla propojit. Na duchovní úrovni je mezi oběma díly spousta paralel.

Našel byste mezi Purcellem a Martinů i nějaké čistě hudební souvislosti?
Je to podobný rozměr obou děl. Potom funkce sboru, která je u Martinů ještě výraznější – koneckonců jedná se o oratorium. To jsou z hudebního hlediska ty základní paralely. U Martinů je to samozřejmě inspirace archaickým tématem a jeho obliba předromantické hudby. Jeho hudbě je vlastní krystalická čistota stejně jako Purcellově. Obě díla vedle sebe mohou velmi dobře stát.

Operu studujete s orchestrem Janáčkovy opery. Co k němu ze své praxe provozování staré hudby přinášíte?
Máme zmenšené obsazení, což je dáno partiturou. A z mého Collegia 1704 se přidávají hráči bassa continua a jedna houslistka. Zacházení se smyčcovými nástroji je v barokní hudbě radikálně odlišné a lépe ho demonstruje zkušený hráč než já jako původem klávesista a hráč na dechový nástroj. Jana Chytilová má tedy roli asistentky a inspirace pro ostatní. Navíc pochází z Kroměříže a studovala v Brně, takže našla v orchestru spoustu bývalých přátel a kolegů. Orchestr přijal velmi rychle za své, že se hraje s minimem vibrata, že se artikuluje, rytmická stránka je zásadní. Přijal způsob hry, v němž vlastní řeč hráče tvoří ruka se smyčcem. Běžné orchestry přijdou se zákazem vibrata o základní výrazový prostředek, najednou jim všechno zní jaksi neuměle, a trvá dlouho, než barva zvuku najde nový tvar. To se tady podařilo překonat prakticky okamžitě.

Mluvil jste o flexibilním a rychle reagujícím orchestru. Jak jsou na tom pěvci?
Máme velice tvárný ansámbl, z větší části tvořený zpěváky angažovanými v divadle. Výjimkou je Markéta Cukrová, která zpívá jednu ze dvou alternací Didony, Kateřina Kněžíková jako Belinda, Václav Čížek v roli námořníka a polský kontratenorista Karol Bartosiński. To byla nutnost, pokud jsme chtěli roli Ducha obsadit kontratenorem, respektive altusem. Bartosiński zároveň ztvárňuje i Druhou čarodějnici. Všichni zpěváci ale přistupují k práci velice otevřeně.

Basso continuo hrají hudebníci z vašeho Collegia 1704. Co vlastně continuo v barokní hudbě vytváří?
Má částečně sólovou funkci, protože doprovází sólové recitativy a arióza. Zajímavé je, že právě u Purcella jsou všechny postavy doprovázeny v sólech pouze continuem – kromě závěrečného lamenta Didony a scény čaroděje uprostřed. Orchestr jinak doprovází pouze sbor. V souvislosti s orchestrem z continua vychází harmonická a rytmická struktura. Barokní hudba je stavěná tak, že vychází od basu. Ne nadarmo nazýval německý teoretik Hugo Riemann celou éru až do Beethovena „érou generálního basu“. Nejde jen o praxi realizace harmonie, ale je to myšlenková báze tehdejších skladatelů. Oni vycházeli od basu, a od basu by měla vycházet i hudební realizace. Protože odkud vychází myšlenka skladatele, odtud bychom měli vycházet i my jako interpreti.

Když jste dělal v Praze Myslivečkovu operu L’Olimpiade, nadchly mě pečlivě a živě nastudované recitativy. Pro člověka od staré hudby je to asi samozřejmost, ale jinak bych řekl, že je tendence v nich strašně škrtat. K čemu je ta spousta slov mezi krásnými písničkami?
Tady se vracíme k tomu, o čem jsme mluvili na začátku. Barokní opera seria nebo ještě i mozartovská obsahuje jako prvoplánovější prvek ty „krásné písničky“. A realizátor se k nim nechá svést, protože to je to nejjednodušší. Opera seria v sobě ale skrývá úžasné scény a psychologický vývoj postav, který je skrytý právě v recitativech. Árie zpravidla ilustruje to, co se v recitativu odehrálo. Všechno se v ní shrne a podtrhne, ale vlastní střet a drama probíhá v recitativech. Víme, že Shakespearova nebo Molièrova dramata byla doprovázena hudbou a byly tam i balety. Kdybychom vzali takové provedení, vyškrtali celého Shakespeara a nechali jen hudební čísla, tak by jistě zůstala pěkná hudba, ale drama by se neudálo. Když někdo vyškrtá a zkrátí recitativy, tak připraví publikum o vlastní drama. Dílo je tím zmrzačené. Je to velmi těžké pro zpěváky vychované na opeře 19. století. Jakmile hudba nemá krásnou melodickou linku a oblouk, na kterých by ukázali svůj krásný hlas, a mají místo toho deklamovat, tak se necítí ve své kůži.

Jak se vůbec pracuje s recitativem člověku, když třeba neovládá aktivně jazyk, ve kterém zpívá?
Pokud je dobře informován a ovládá aspoň základy jazyka, tak to zvládne. Ovšem znalost jazyka do hloubky je důležitá i kvůli výslovnosti. A emocionální vztah ke každému slovu je také velmi důležitý. Bez znalosti jazyka je potom se vším mnohem obtížnější práce.

Opera Dido a Aeneas se poprvé hrála v taneční škole. Kdo ji tam hrál, jak to asi mohlo vypadat?
Byl to dívčí ansámbl, ale o samotném průběhu představení nemáme příliš mnoho zpráv. Dílo se ale stalo velmi rychle populární a ještě z průběhu 18. století je několik přepracovaných verzí. Objevují se verze, kde Čaroděje zpívá bas, a tím, že neexistuje původní provozovací materiál, je těžké se původní verze dobrat.

Zkusme si ale zaspekulovat, jaká byla úroveň provedení. Neděláme si přehnané iluze o schopnostech tehdejších interpretů, nebo se tehdy na prvotřídní interpretaci tak nehledělo?
Důležité je inspirovat se ideální představou skladatele a ideálními možnostmi té doby. Můžeme říct, že za určitých okolností neměli ideální personál, museli se potýkat s různými problémy a dělat kompromisy. Bach si často stěžuje na nekvalitní hudebníky, Händel nadává na zpěváky, existovaly provozní problémy jako dnes. Jsem ale přesvědčen, že v centrech opery, jako byl Londýn, neapolské divadlo San Carlo, Benátky nebo Drážďany, byla úroveň představení neuvěřitelně vysoká. Často se zkoušelo velice rychle a díla i rychle vznikala. Ale také jsou zprávy o tom, že když byl čas a finance, tak si skladatelé i provozovací aparát rádi vzali velmi mnoho času na zkoušky. Naším cílem by měla být realizace hudby v ideálních podmínkách. Nemůžeme si říct, že je historicky správné dělat kompromisy jen proto, že se o nich někde zmiňuje Bach. 

Bohuslav Martinů (1890–1959) / Henry Purcell  (1659–1695)
Epos o Gilgamešovi / Dido a Aeneas

Národní divadlo Brno 13. 5., 15. 5., 20. 5. a 10. 6. 2016

 Foto Luděk Sojka, Jiří Sláma a Michal Adamovský

Epos o Gilgamešovi / Dido a Aeneas

13.5.2016, 19:00 / Janáčkovo divadlo

Pavla Vykopalová Gala

19.5.2016, 19:00 / Janáčkovo divadlo

Příhody lišky Bystroušky

22.5.2016, 19:00 / Janáčkovo divadlo

Prodaná nevěsta

24.5.2016, 19:00 / Janáčkovo divadlo

Tosca

25.5.2016, 19:00 / Janáčkovo divadlo

La traviata

31.5.2016, 19:00 / Janáčkovo divadlo

Hubička

2.6.2016, 19:00 / Mahenovo divadlo

Carmen

9.6.2016, 19:00 / Janáčkovo divadlo




Světoznámý jazzový klavírista a kapelník Count Basie by 21. srpna oslavil 120. narozeniny. Big band Cotatcha Orchestra se rozhodl u této příležitosti uspořádat tribute koncert, při kterém zazněl početný výběr ze skladeb orchestru Counta Basieho. Při několika kompozicích se pak před pódiem objevila taneční skupina Rhythm Pilots z taneční školy Swing Wings a společně s big bandem v neděli v Cabaretu des Péchés připravili autentickou podívanou jako vystřiženou z amerických tančíren třicátých a čtyřicátých let minulého století.  více

Koncert s podtitulem Haydn a Šostakovič v g moll uzavřel ve čtvrtek 16. května v Besedním domě abonentní řadu Filharmonie doma. Jednalo se také o poslední koncert sezóny 2023/24 (když nepočítáme páteční reprízu), při kterém v čele Filharmonie Brno stanul její šéfdirigent Dennis Russell Davies. V druhé půli večera pak orchestr doplnili zpěváci Jana Šrejma Kačírková (soprán) a Jiří Služenko (bas). Jak už z názvu koncertu vyplývá, dramaturgie vedle sebe v rámci čtvrtečního programu postavila díla Josepha Haydna a Dimitrije Šostakoviče, která spojuje takřka výhradně pouze tónina, ve které byla napsána.  více

Dina e Mel je chorvatské hudební duo, které tvoří zpěvačka Dina Bušić a kytaristka Melita Ivković. Obě klasicky vzdělané hudebnice se soustavně věnují písním etnické menšiny Arbenešů, etnických Albánců, kteří v minulosti migrovali do chorvatského Zadaru. Duo Dina e Mel vystoupí v srpnu 2024 na festivalu Maraton hudby Brno v rámci programu Balkan Soirée.  více

Koncertem s názvem Epilogy zakončila Filharmonie Brno abonentní řadu Filharmonie v divadle I s podtitulem Oslavná. Pod taktovkou Tomáše Netopila provedla 9. května program složený ze skladeb Sergeje Rachmaninova, Gustava Mahlera a Alfreda Schnittkeho, které svým způsobem, více či méně, epilogy jsou.  více

Brno – město hudby UNESCO v loňském roce zahájilo víceletý projekt, který si klade za cíl zmapovat a zviditelnit brněnskou amatérskou hudební scénu. V letošním roce se projekt věnuje folklorním souborům. Vyvrcholením Roku folklorních souborů bude společný happening, který proběhne 6. června v odpoledních hodinách a zaplní celé historické centrum Brna. Pro tuto příležitost se projekt propojí s již tradiční akcí Brněnsko tančí a zpívá, která se dlouhodobě snaží o prezentaci lidové kultury etnografické oblasti Brněnska.  více

Po roce a půl se do Brna vrátila legenda současného instrumentálního jazz rocku (fusion) Snarky Puppy. V devítičlenné sestavě vystoupili 1. května v rámci Jazz Festu Brno ve vyprodaném Sono Centru. Během více než hodinu a půl dlouhé show zahráli jak několik skladeb z nejnovějšího alba Empire Central, tak výběr z přechozích nahrávek.  více

Brno – město hudby UNESCO v loňském roce zahájilo víceletý projekt, který si klade za cíl prozkoumat a zviditelnit brněnskou amatérskou hudební scénu. V minulém roce se zaměřil na pěvecké sbory, letošní ročník je věnován folklorním souborům a dalším tělesům, které mají jako svůj hlavní inspirační zdroj lidovou píseň.  více

Exkurz do hudby tří, částečně ovšem čtyř století připravila divákům Filharmonie Brno při pátém koncertu abonentní řady Filharmonie doma. Ve čtvrtek 25. dubna v Besedním domě provedla pod vedením dirigenta Takeshiho Moriuchiho skladby Maurice Ravela, Roberta Schumanna, Johna Adamse a Wolfganga Amadea Mozarta. Při interpretaci Schumannova písňového cyklu Láska a život ženy, který dal celému koncertu název, orchestr doplnila mezzosopranistka Markéta Cukrovávíce

Koncert tělesa Brno Contemporary Orchestra v čele s vedoucím a dirigentem Pavlem Šnajdrem uskutečněný ve čtvrtek 18. dubna v netradičních prostorách kavárny Pole Rebelbean nesl podtitul Vyprávění o hudbě, která neumí kalkulovat. Dramaturgicky se večer inspiroval dvěmi literárními díly – My od Jevgenije Zamjatina a Paříž ve dvacátém století od Julese Verna – utopicky líčící budoucnost lidstva, ale i hudby. Kromě orchestru se publiku představili také mezzosopranistka Marie Kopecká-VerhoevenDominique Defontaines a francouzský ansámbl Rés(O)nances věnující se prolínání výtvarného umění s hudbou.  více

Stávající šéfdirigent Filharmonie Brno – Dennis Russell Davies oslavil v úterý 16. dubna osmdesáté narozeniny. U této příležitosti připravila filharmonie koncert s názvem Smetana 200 &Davies 80, na kterém zazněl cyklus symfonických básní Má vlast od Bedřicha Smetany. Ve čtvrtek 18. dubna se tak v Besedním domě symbolicky propojilo Smetanovo a Daviesovo jubileum. Má vlast ovšem nezazněla v tradiční orchestrální verzi, ale v transkripci pro čtyřruční klavír, kterou vytvořil sám autor bezprostředně po dokončení cyklu. Dennise Russella Daviese, který se tentokrát nepředstavil jako dirigent, ale jako klavírista, doplnila jeho životní i umělecká partnerka Maki Namekawa. Celý koncert pak doprovodily vizualizace Cori O’Lana a umělecký přednes Michala Bumbálkavíce

Léta se čtyřkou na konci si v Česku pravidelně připomínáme jako Rok české hudby. Je ale samozřejmé, že výročí nemají pouze čeští skladatelé a jejich díla, ale také skladby autorů zahraničních, nebo takových, u kterých by se dal o zmíněné českosti vést spor. Program s příhodným názvem Rapsodie v modrém 100, složený ze dvou kompozic, které mají v tomto roce své kulaté výročí, s přidáním skladby od letošního jubilanta, provedla ve čtvrtek 11. dubna 2024 v Janáčkově divadle Filharmonie Brno pod vedením Dennise Russella Daviese, který se tentokrát představil také jako klavírní sólista.  více

Neznámý Leoš Janáček a počátky baroka byl název koncertu souboru Musica Florea věnujícího se poučené interpretaci, V roce 1992 ho založil violoncellista a dirigent Marek Štryncl. Od roku 2002 soubor pořádá speciální koncertní řady, v nichž se zaměřuje na prezentaci nově objevených i známých skladeb. A právě večery věnované Janáčkovým drobným liturgickým sborovým skladbám na latinské texty a převážně instrumentálním raně barokním dílům představují koncertní řadu, při které se posluchačům představili sólisté Barbora Kotlánová (soprán), Stanislava Mihalcová (soprán), Daniela Čermáková (alt), Hasan El Dunia (tenor) a Jaromír Nosek (bas).  více

Brněnský Velikonoční festival duchovní hudby vyvrcholil nedělním koncertem v katedrále sv. Petra a Pavla. Napříč letošním 31. ročníkem a také při posledním hudebním večeru zněla díla ryze českých skladatelů. Tentokrát v podání sólistů Pavly Vykopalové (soprán), Jany Hrochové (mezzosoprán), Eduarda Martyniuka (tenor), Jozefa Benciho (bas), varhaníka Petra Kolaře, dále Českého filharmonického sboru Brno pod vedením sbormistra Petra Fialy. Glagolská mše jako prvotřídní záležitost klasické hudby, byla uvedena za doprovodu Filharmonie Brno s milým hostem, dirigentem Tomášem Netopilemvíce

Po Smetanově Daliborovi dorazila v pátek 5. dubna na prkna Janáčkova divadla další z oper velikánů české národní hudby – pohádková Rusalka Antonína Dvořáka na libreto Jaroslava Kvapila. V režii Davida Radoka, který dílo uchopil předně jako vážnou dramatickou a symbolickou operu, z níž mj. zcela vyškrtl komické postavy Hajného a Kuchtíka. Scénografie se rovněž ujal Radok, přičemž vycházel z konceptu Rusalky scénografa Larse-Ake Thessmana uvedené při inscenaci v operním domě GöteborgsOperan roku 2012. Kostýmy navrhla Zuzana Ježková, choreografii připravila Andrea Miltnerová a světelného designu se ujal Přemysl Janda. V pěveckých rolích se představili Jana Šrejma Kačírková (Rusalka), Peter Berger (Princ), Jan Šťáva (Vodník), Eliška Gattringerová (Cizí kněžna), Václava Krejčí Housková (Ježibaba), Tadeáš Hoza (Lovec) a Doubravka SoučkováIvana Pavlů a Monika Jägerová (trojice žínek). Sbor vedl Pavel Koňárek a hudebního nastudování a premiérového uvedení se chopil dirigent Marko Ivanovićvíce

Jedním z nejvýraznějších prvků letošního ročníku Velikonočního festivalu duchovní hudby bylo uvedení úctyhodného počtu skladeb, které zazněly ve světové premiéře. Jednou z těchto kompozic představovalo také Niedzielne rano (Nedělní ráno) skladatele Martina Smolky (*1959), které vzniklo na objednávku festivalu a v podání Cappelly Mariany. Ve složení Barbora Kabátková – soprán, Daniela Čermáková – alt, Vojtěch Semerád – tenor/umělecký vedoucí, Tomáš Lajtkep – tenor a Tomáš Šelc – baryton. Skladba zazněla v pátek 5. dubna v kostele sv. Augustina. Smolkovo dílo bylo doplněno chorálem a kompozicemi ze 13.–16. století.  více

Nejčtenější

Kritika

Světoznámý jazzový klavírista a kapelník Count Basie by 21. srpna oslavil 120. narozeniny. Big band Cotatcha Orchestra se rozhodl u této příležitosti uspořádat tribute koncert, při kterém zazněl početný výběr ze skladeb orchestru Counta Basieho. Při několika kompozicích se pak před pódiem objevila taneční skupina Rhythm Pilots z taneční školy Swing Wings a společně s big bandem v neděli v Cabaretu des Péchés připravili autentickou podívanou jako vystřiženou z amerických tančíren třicátých a čtyřicátých let minulého století.  více