Václav Luks: Barokní hudba nepotřebuje vysvětlovat

Václav Luks: Barokní hudba nepotřebuje vysvětlovat

Osudy nešťastné královny Dido a hrdiny Gilgameše na sebe navážou ve společném provedení děl Henryho Purcella a Bohuslava Martinů. Propojení barokní opery s hudbou 20. století chystá Janáčkova opera jako poslední premiéru sezóny. Především o barokní části představení jsme mluvili s Václavem Luksem, renomovaným interpretem staré hudby, zakladatelem a dirigentem sdružení Collegium 1704. 

Dido a Aeneas patří k nejhranějším titulům přinejmenším mezi barokními operami. Čím si vysvětlujete její oblibu?
Paradoxní je, že se nejedná o ideální dílo pro celovečerní produkci, protože je velmi krátké. Ale právě ta zkratka v sobě skrývá specifický půvab a spočívá v ní i genialita té opery. Dido a Aeneas trvá něco málo přes tři čtvrtě hodiny, což je ve srovnání s velkými italskými operami seria málo. Purcell ale na této malé ploše dokázal dokonale vykreslit charakteristiky postav, přisoudit jim vývoj, postavit dramatickou linku. Je tam všechno, co se od správné opery očekává, ve zkomprimované podobě. Centrální a atraktivní roli v opeře hraje sbor, který je vlastně nejdůležitějším aktérem – zabírá víc času než hlavní postavy. A vytváří určitý rytmus, protože každou scénu pojednávající o určitých emocích umocní, uzavře a pokračuje se dál. Takže se jedná o vícevrstevnaté, svým způsobem dokonalé dílo. A jakýsi druh barokní minimal music.

Nebo barokní verismus... Zmiňoval jste silnou úlohu sboru, pro Janáčkovu operu by to tedy mělo být ideální dílo…
Sbor Janáčkovy opery je skutečně vynikající, ale byl jsem velmi mile potěšen i orchestrem. Je velice otevřený, flexibilní a panuje v něm přátelská a kreativní atmosféra. Když jste ale zmínil verismus – žánr toho díla je specifický i tím, že se nejedná o typickou operu seria. Je to druh semiopery nebo masky, ale Purcell především navazuje na shakespearovský realismus, na anglickou divadelní tradici. A tento druh divadla je dodnes velmi sdělný, živý a atraktivní pro diváky. A pro inscenátory je jeho krátký rozměr atraktivní tím, že se dá – nebo dokonce musí – kombinovat s jinými díly. V tomto případě je to s hudbou 20. století, a věřím, že ta kombinace je nosná.

Aeneas opouští Didonu, aby splnil vůli bohů; spor citů a povinnosti je starý mytický i operní motiv. Co takový příběh říká dnešnímu člověku?
Rozpor mezi tím, co bychom chtěli, a co musíme udělat, je aktuální dodnes – ať je to vůle bohů nebo finanční správy. Splnit svůj etický závazek a úkol, který je v rozporu s vlastními přáními, to je něco, co provází člověka po celé dějiny.

A dal by se obecně charakterizovat vztah baroka k dnešní době? Barokní opery zažívají v posledních asi čtyřiceti letech velkou vlnu zájmu, a přitom se předtím snad sto padesát let prakticky nehrály…
Barokní opery měly v minulosti pověst zkostnatělého žánru kvůli strojeným libretům, ale to byl velký omyl. Když si přečtete ve zkratce děj barokní opery, tak může skutečně působit banálně a nerafinovaně. V tom ale nespočívá její kouzlo. Kouzlo barokní opery spočívá v situacích, které děj poskytne. A Metastasio nebo jiní libretisté toho dokázali mistrovsky využít. V rámci jednoduchého příběhu dochází k hlubokým emocionálním střetům a rozporům, k vnitřním procesům, které jsou naprosto aktuální i pro současného člověka. Protože doba se sice změnila, ale lidé se příliš nezměnili.
Navíc je tu hlavní atribut opery – hudba. Atraktivita barokní hudby spočívá v tom, že umění barokních mistrů splňovalo požadavek – nebo jejich vlastní ambici – na vysokou uměleckou úroveň a současně na naprostou sdělnost. Barokní hudba nepotřebuje vysvětlovat, a přitom není podbízivá. Je rafinovaná, umělecká. To jsou obrovské cíle, které je velice obtížné spojit, a barokní hudbě se to dařilo na sto procent. Věřím, že jako nikdy předtím v dějinách hudby, ani nikdy potom.

S Purcellovou operou bude v jednom večeru uvedeno také oratorium Bohuslava Martinů Epos o Gilgamešovi, které studuje Marko Ivanović. Probíráte to spolu nějak, nebo se jedná o dvě zcela nezávislé části?
Zkouší se naprosto odděleně a jediným spojujícím prvkem je režisér Jiří Heřman. Jeho scénická řeč je velmi specifická a charakteristická a věřím, že právě díky své výraznosti dokáže obě dvě díla propojit. Na duchovní úrovni je mezi oběma díly spousta paralel.

Našel byste mezi Purcellem a Martinů i nějaké čistě hudební souvislosti?
Je to podobný rozměr obou děl. Potom funkce sboru, která je u Martinů ještě výraznější – koneckonců jedná se o oratorium. To jsou z hudebního hlediska ty základní paralely. U Martinů je to samozřejmě inspirace archaickým tématem a jeho obliba předromantické hudby. Jeho hudbě je vlastní krystalická čistota stejně jako Purcellově. Obě díla vedle sebe mohou velmi dobře stát.

Operu studujete s orchestrem Janáčkovy opery. Co k němu ze své praxe provozování staré hudby přinášíte?
Máme zmenšené obsazení, což je dáno partiturou. A z mého Collegia 1704 se přidávají hráči bassa continua a jedna houslistka. Zacházení se smyčcovými nástroji je v barokní hudbě radikálně odlišné a lépe ho demonstruje zkušený hráč než já jako původem klávesista a hráč na dechový nástroj. Jana Chytilová má tedy roli asistentky a inspirace pro ostatní. Navíc pochází z Kroměříže a studovala v Brně, takže našla v orchestru spoustu bývalých přátel a kolegů. Orchestr přijal velmi rychle za své, že se hraje s minimem vibrata, že se artikuluje, rytmická stránka je zásadní. Přijal způsob hry, v němž vlastní řeč hráče tvoří ruka se smyčcem. Běžné orchestry přijdou se zákazem vibrata o základní výrazový prostředek, najednou jim všechno zní jaksi neuměle, a trvá dlouho, než barva zvuku najde nový tvar. To se tady podařilo překonat prakticky okamžitě.

Mluvil jste o flexibilním a rychle reagujícím orchestru. Jak jsou na tom pěvci?
Máme velice tvárný ansámbl, z větší části tvořený zpěváky angažovanými v divadle. Výjimkou je Markéta Cukrová, která zpívá jednu ze dvou alternací Didony, Kateřina Kněžíková jako Belinda, Václav Čížek v roli námořníka a polský kontratenorista Karol Bartosiński. To byla nutnost, pokud jsme chtěli roli Ducha obsadit kontratenorem, respektive altusem. Bartosiński zároveň ztvárňuje i Druhou čarodějnici. Všichni zpěváci ale přistupují k práci velice otevřeně.

Basso continuo hrají hudebníci z vašeho Collegia 1704. Co vlastně continuo v barokní hudbě vytváří?
Má částečně sólovou funkci, protože doprovází sólové recitativy a arióza. Zajímavé je, že právě u Purcella jsou všechny postavy doprovázeny v sólech pouze continuem – kromě závěrečného lamenta Didony a scény čaroděje uprostřed. Orchestr jinak doprovází pouze sbor. V souvislosti s orchestrem z continua vychází harmonická a rytmická struktura. Barokní hudba je stavěná tak, že vychází od basu. Ne nadarmo nazýval německý teoretik Hugo Riemann celou éru až do Beethovena „érou generálního basu“. Nejde jen o praxi realizace harmonie, ale je to myšlenková báze tehdejších skladatelů. Oni vycházeli od basu, a od basu by měla vycházet i hudební realizace. Protože odkud vychází myšlenka skladatele, odtud bychom měli vycházet i my jako interpreti.

Když jste dělal v Praze Myslivečkovu operu L’Olimpiade, nadchly mě pečlivě a živě nastudované recitativy. Pro člověka od staré hudby je to asi samozřejmost, ale jinak bych řekl, že je tendence v nich strašně škrtat. K čemu je ta spousta slov mezi krásnými písničkami?
Tady se vracíme k tomu, o čem jsme mluvili na začátku. Barokní opera seria nebo ještě i mozartovská obsahuje jako prvoplánovější prvek ty „krásné písničky“. A realizátor se k nim nechá svést, protože to je to nejjednodušší. Opera seria v sobě ale skrývá úžasné scény a psychologický vývoj postav, který je skrytý právě v recitativech. Árie zpravidla ilustruje to, co se v recitativu odehrálo. Všechno se v ní shrne a podtrhne, ale vlastní střet a drama probíhá v recitativech. Víme, že Shakespearova nebo Molièrova dramata byla doprovázena hudbou a byly tam i balety. Kdybychom vzali takové provedení, vyškrtali celého Shakespeara a nechali jen hudební čísla, tak by jistě zůstala pěkná hudba, ale drama by se neudálo. Když někdo vyškrtá a zkrátí recitativy, tak připraví publikum o vlastní drama. Dílo je tím zmrzačené. Je to velmi těžké pro zpěváky vychované na opeře 19. století. Jakmile hudba nemá krásnou melodickou linku a oblouk, na kterých by ukázali svůj krásný hlas, a mají místo toho deklamovat, tak se necítí ve své kůži.

Jak se vůbec pracuje s recitativem člověku, když třeba neovládá aktivně jazyk, ve kterém zpívá?
Pokud je dobře informován a ovládá aspoň základy jazyka, tak to zvládne. Ovšem znalost jazyka do hloubky je důležitá i kvůli výslovnosti. A emocionální vztah ke každému slovu je také velmi důležitý. Bez znalosti jazyka je potom se vším mnohem obtížnější práce.

Opera Dido a Aeneas se poprvé hrála v taneční škole. Kdo ji tam hrál, jak to asi mohlo vypadat?
Byl to dívčí ansámbl, ale o samotném průběhu představení nemáme příliš mnoho zpráv. Dílo se ale stalo velmi rychle populární a ještě z průběhu 18. století je několik přepracovaných verzí. Objevují se verze, kde Čaroděje zpívá bas, a tím, že neexistuje původní provozovací materiál, je těžké se původní verze dobrat.

Zkusme si ale zaspekulovat, jaká byla úroveň provedení. Neděláme si přehnané iluze o schopnostech tehdejších interpretů, nebo se tehdy na prvotřídní interpretaci tak nehledělo?
Důležité je inspirovat se ideální představou skladatele a ideálními možnostmi té doby. Můžeme říct, že za určitých okolností neměli ideální personál, museli se potýkat s různými problémy a dělat kompromisy. Bach si často stěžuje na nekvalitní hudebníky, Händel nadává na zpěváky, existovaly provozní problémy jako dnes. Jsem ale přesvědčen, že v centrech opery, jako byl Londýn, neapolské divadlo San Carlo, Benátky nebo Drážďany, byla úroveň představení neuvěřitelně vysoká. Často se zkoušelo velice rychle a díla i rychle vznikala. Ale také jsou zprávy o tom, že když byl čas a finance, tak si skladatelé i provozovací aparát rádi vzali velmi mnoho času na zkoušky. Naším cílem by měla být realizace hudby v ideálních podmínkách. Nemůžeme si říct, že je historicky správné dělat kompromisy jen proto, že se o nich někde zmiňuje Bach. 

Bohuslav Martinů (1890–1959) / Henry Purcell  (1659–1695)
Epos o Gilgamešovi / Dido a Aeneas

Národní divadlo Brno 13. 5., 15. 5., 20. 5. a 10. 6. 2016

 Foto Luděk Sojka, Jiří Sláma a Michal Adamovský

Epos o Gilgamešovi / Dido a Aeneas

13.5.2016, 19:00 / Janáčkovo divadlo

Pavla Vykopalová Gala

19.5.2016, 19:00 / Janáčkovo divadlo

Příhody lišky Bystroušky

22.5.2016, 19:00 / Janáčkovo divadlo

Prodaná nevěsta

24.5.2016, 19:00 / Janáčkovo divadlo

Tosca

25.5.2016, 19:00 / Janáčkovo divadlo

La traviata

31.5.2016, 19:00 / Janáčkovo divadlo

Hubička

2.6.2016, 19:00 / Mahenovo divadlo

Carmen

9.6.2016, 19:00 / Janáčkovo divadlo




Téměř po třiceti letech se na brněnské jeviště vrací opereta Veselá vdova maďarského skladatele s moravskými kořeny Franze Lehára. Inscenace režijního tandemu Magdalena Švecová a Martin Pacek měla premiéru 3. února v Janáčkově divadle.  více

Naloučany jsou malá obec na řece Oslavě v kraji Vysočina a mají svého fotografa. Portréty zdejších obyvatel se díky němu dostaly do Knihovny amerického kongresu a staly se tak součástí největší sbírky tohoto média od jeho počátků. Necelé dvě stovky místních jsou na to náležitě hrdí. Proto společnými silami uspořádali svému fotografovi akci, na kterou jen tak nezapomenou nejen oni, sám pan fotograf, ale i všichni ostatní návštěvníci, kteří se rozhodli zvlněnou zasněženou krajinou dojet až před místní kulturní dům.  více

Ve zrekonstruovaném sále největší české Sokolovny na Kounicově ulici v Brně se setkali folklorní nadšenci z celé Moravy. Tradiční už sedmdesátý první ples zde v sobotu 21. ledna uspořádal Slovácký krúžek Brno. Propojily se tak dva spolky s hlubokou prvorepublikovou tradicí. Dohromady jim to ladilo, jako by po celou tu dobu až dodnes patřily k sobě.  více

Městské divadlo Brno vyrukovalo s českou premiérou muzikálu Matilda podle slavné, stejnojmenné knihy Roalda Dahla, jednoho z nejprodávanějších autorů světa. Rodinné představení v režii Petra Gazdíka v hledišti aspiruje na podívanou pro všechny věkové kategorie. Na jevišti však v této náročné produkci vítězí děti v čele s představitelkou hlavní role Maruškou Juráčkovou, jejíž výkon budí nejen co do kvantity textu, kvality zpěvu a zvládání pohybu respekt. Pro spravedlnost: dětské role jsou však třikrát alternovány a jejich představitelé prošli stejnou přípravou.  více

Noam Vazana, vystupující pod přezdívkou Nani, je izraelská zpěvačka, která se věnuje písním v židovském jazyce ladino. Na album Andalusian Brew z roku 2017 shromáždila lidové písně, z nichž některé slýchala jako malá od své babičky. V roce 2021 natočila své první autorské album s písněmi v ladinu, nazvané Ke Haber. Na podzim 2022 vystoupila v Brně v klubu Music Lab v duu s brněnským perkusistou Jakubem Škrhou. Před koncertem vznikl následující rozhovor.  více

Drama, filozofii nebo zajímavě nastíněnou psychologii děl nabízel poslední velký koncert Filharmonie Brno v Janáčkově divadle. Posluchačsky přívětivý program s příhodným názvem Dávné nordické příběhy nastudoval a s orchestrem provedl dánský dirigent Michael Schønwandt (*1953), nynější šéfdirigent Orchestru Národní opery Montpellier. Jeho obliba propagování soudobých skladatelů se projevila v samotné dramaturgii. Kromě známých děl od Edvarda Griega nebo Jeana Sibelia měli posluchači možnost se seznámit i s dánským autorem Hansem Abrahamsenem (*1952). Publiku se v jeho díle představila také americká sopranistka Nicole Chevaliervíce

Na předvánočním koncertu kapely Musica Folklorica v klubu Stará pekárna nečekaně oznámil svůj odchod do důchodu vydavatel a zakladatel vydavatelství Indies Milan Páleš. Stalo se tak symbolicky při křtu posledního loňského folklorního počinu, který nese název Rok na Slovácku. Jaké jsou jeho plány v důchodovém režimu? A nezmizí folklor z edičního plánu tohoto prestižního vydavatelství?  více

Dvacet let spolupráce ve skupině Květy slavili nedávno Martin Kyšperský a Aleš Pilgr. Zatímco spoluhráči a nástroje kolem nich se během dvou dekád měnili, oni dva zůstávají konstantou jedné z nejzásadnějších kapel brněnské scény tohoto století. Jde ovšem o konstantu – řekněme – dynamickou –, protože oba protagonisté střídají různé nástroje a přístupy. Martin si od kytary odskakuje k dalším nástrojům a Aleš se z bubeníka stal kontrabasistou a od roku 2023 bude znovu bubeníkem. Tento kontext je pak důležitý i pro pochopení nového alba Duo, které natočili Kyšperský s Pilgrem jako – ano, duo.  více

Rumunská skupina Fanfare Ciocărlia, přezdívaná „nejrychlejší dechovka světa“, pochází z malé vesnice Zece Prajini, ležící na severovýchodním okraji Rumunska, u hranic s Moldavskem. Vznikla před čtvrtstoletím, v roce 1997. Skupina romských hudebníků s tubami, tenorovými rohy, trubkami a saxofony se tehdy rozhodla šířit balkánskou dechovou hudbu po světě. V rámci svého zdánlivě nekonečného turné přijela v létě 2022 také do Brna, kde vystoupila na festivalu Maraton Hudby. Koncert, který byl ozdobou festivalové Balkánské scény, si připomeneme v rozhovoru se saxofonistou Oprică Ivanceou. Z rumunštiny tlumočil a odpovědi spontánně doplňoval Henry Ernst, původně německý zvukař, který kapelu pro svět objevil a dodnes je jejím manažerem a také vydavatelem.  více

Saucējas je ženský vokální soubor z Lotyšska, který se věnuje lidovým písním z této pobaltské země. V repertoáru má mimo jiné písně pastýřské, pracovní, písně na oslavu dobré úrody, případně písně k jednotlivým ročním obdobím. V létě 2022 skupina vystoupila živě na festivalu Maraton Hudby v Brně a tam jsme s nimi také natočili rozhovor, který vám nyní nabízíme jako ohlédnutí za koncertním létem v Brně. Na naše otázky odpovídají členky souboru Vineta Romāne a Elīna Ellene.  více

O tom že fake news nejsou záležitostí pouze našeho století se mohli přesvědčit návštěvníci závěrečného koncertu letošního 19. ročníku cyklu Barbara Maria Willi uvádí... – v sále Konventu Milosrdných bratří 14. prosince s programem Renesanční fake news pro potěchu dneška aneb Lenguas Malas (zlé jazyky) vystoupil španělský vokální soubor Cantoría sestávající ze sopranistky Inés Alonso, altisty Oriola Guimery, tenoristy a uměleckého vedoucího souboru Jorgeho Losana a basisty Oriola Quintana. Vokální kvarteto je součástí prestižního mezinárodního projektu EEEMERGING+.  více

Třetí adventní pondělí 12. prosince vystřídal hudební klub Stará pekárna rock za folklor, když hostil kapelu Musica Folklorica, která zde pokřtila své další album s názvem Rok na Slovácku. Booklet představuje litografie Františka Pavlici, které jsou přiřazeny každému měsíci v roce a tvoří kalendář. Ten pak tematicky doplňují jednotlivé sady písní.  více

Masarykova univerzita v čele s rektorem Martinem Barešem každý rok pořádá adventní koncert, který se po tříleté odmlce uskutečnil ve středu 7. prosince v bazilice Nanebevzetí Panny Marie na Starém Brně. Kromě domácího Pěveckého sboru Masarykovy univerzity se také představil VOX IUVENALIS, působící pod Vysokým učením technickým v Brně, a smíšený sbor Kantiléna. Všechna jmenovaná tělesa vystoupila pod vedením sbormistra Jana Ocetkavíce

Prvního prosince brněnský klub Fléda nabídl koncert ukrajinského kvartetu DakhaBrakha inspirovaného lidovou hudbou. „Dávat“ a „brát“ je překlad názvu kapely (v originále ДаxаБраxа), vyňatého ze staré ukrajinštiny. Co člověku může dát setkání s válkou poznamenaným národem? Zejména poznání, co vše bere válka. Avšak nejen proto byl tento koncert jednou z neopakovatelných příležitostí zažít hudbu plnou silných emocí na jevišti i v hledišti.  více

V úterý 22. listopadu uplynulo 20 let od úmrtí významného muzikologa, pedagoga, redaktora a vedoucího Ústavu hudební vědy na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity – profesora Jiřího Fukače (15. ledna 1936 – 22. listopadu 2002).  více

Nejčtenější

Kritika

Téměř po třiceti letech se na brněnské jeviště vrací opereta Veselá vdova maďarského skladatele s moravskými kořeny Franze Lehára. Inscenace režijního tandemu Magdalena Švecová a Martin Pacek měla premiéru 3. února v Janáčkově divadle.  více