Václav Luks: Barokní hudba nepotřebuje vysvětlovat

Václav Luks: Barokní hudba nepotřebuje vysvětlovat

Osudy nešťastné královny Dido a hrdiny Gilgameše na sebe navážou ve společném provedení děl Henryho Purcella a Bohuslava Martinů. Propojení barokní opery s hudbou 20. století chystá Janáčkova opera jako poslední premiéru sezóny. Především o barokní části představení jsme mluvili s Václavem Luksem, renomovaným interpretem staré hudby, zakladatelem a dirigentem sdružení Collegium 1704. 

Dido a Aeneas patří k nejhranějším titulům přinejmenším mezi barokními operami. Čím si vysvětlujete její oblibu?
Paradoxní je, že se nejedná o ideální dílo pro celovečerní produkci, protože je velmi krátké. Ale právě ta zkratka v sobě skrývá specifický půvab a spočívá v ní i genialita té opery. Dido a Aeneas trvá něco málo přes tři čtvrtě hodiny, což je ve srovnání s velkými italskými operami seria málo. Purcell ale na této malé ploše dokázal dokonale vykreslit charakteristiky postav, přisoudit jim vývoj, postavit dramatickou linku. Je tam všechno, co se od správné opery očekává, ve zkomprimované podobě. Centrální a atraktivní roli v opeře hraje sbor, který je vlastně nejdůležitějším aktérem – zabírá víc času než hlavní postavy. A vytváří určitý rytmus, protože každou scénu pojednávající o určitých emocích umocní, uzavře a pokračuje se dál. Takže se jedná o vícevrstevnaté, svým způsobem dokonalé dílo. A jakýsi druh barokní minimal music.

Nebo barokní verismus... Zmiňoval jste silnou úlohu sboru, pro Janáčkovu operu by to tedy mělo být ideální dílo…
Sbor Janáčkovy opery je skutečně vynikající, ale byl jsem velmi mile potěšen i orchestrem. Je velice otevřený, flexibilní a panuje v něm přátelská a kreativní atmosféra. Když jste ale zmínil verismus – žánr toho díla je specifický i tím, že se nejedná o typickou operu seria. Je to druh semiopery nebo masky, ale Purcell především navazuje na shakespearovský realismus, na anglickou divadelní tradici. A tento druh divadla je dodnes velmi sdělný, živý a atraktivní pro diváky. A pro inscenátory je jeho krátký rozměr atraktivní tím, že se dá – nebo dokonce musí – kombinovat s jinými díly. V tomto případě je to s hudbou 20. století, a věřím, že ta kombinace je nosná.

Aeneas opouští Didonu, aby splnil vůli bohů; spor citů a povinnosti je starý mytický i operní motiv. Co takový příběh říká dnešnímu člověku?
Rozpor mezi tím, co bychom chtěli, a co musíme udělat, je aktuální dodnes – ať je to vůle bohů nebo finanční správy. Splnit svůj etický závazek a úkol, který je v rozporu s vlastními přáními, to je něco, co provází člověka po celé dějiny.

A dal by se obecně charakterizovat vztah baroka k dnešní době? Barokní opery zažívají v posledních asi čtyřiceti letech velkou vlnu zájmu, a přitom se předtím snad sto padesát let prakticky nehrály…
Barokní opery měly v minulosti pověst zkostnatělého žánru kvůli strojeným libretům, ale to byl velký omyl. Když si přečtete ve zkratce děj barokní opery, tak může skutečně působit banálně a nerafinovaně. V tom ale nespočívá její kouzlo. Kouzlo barokní opery spočívá v situacích, které děj poskytne. A Metastasio nebo jiní libretisté toho dokázali mistrovsky využít. V rámci jednoduchého příběhu dochází k hlubokým emocionálním střetům a rozporům, k vnitřním procesům, které jsou naprosto aktuální i pro současného člověka. Protože doba se sice změnila, ale lidé se příliš nezměnili.
Navíc je tu hlavní atribut opery – hudba. Atraktivita barokní hudby spočívá v tom, že umění barokních mistrů splňovalo požadavek – nebo jejich vlastní ambici – na vysokou uměleckou úroveň a současně na naprostou sdělnost. Barokní hudba nepotřebuje vysvětlovat, a přitom není podbízivá. Je rafinovaná, umělecká. To jsou obrovské cíle, které je velice obtížné spojit, a barokní hudbě se to dařilo na sto procent. Věřím, že jako nikdy předtím v dějinách hudby, ani nikdy potom.

S Purcellovou operou bude v jednom večeru uvedeno také oratorium Bohuslava Martinů Epos o Gilgamešovi, které studuje Marko Ivanović. Probíráte to spolu nějak, nebo se jedná o dvě zcela nezávislé části?
Zkouší se naprosto odděleně a jediným spojujícím prvkem je režisér Jiří Heřman. Jeho scénická řeč je velmi specifická a charakteristická a věřím, že právě díky své výraznosti dokáže obě dvě díla propojit. Na duchovní úrovni je mezi oběma díly spousta paralel.

Našel byste mezi Purcellem a Martinů i nějaké čistě hudební souvislosti?
Je to podobný rozměr obou děl. Potom funkce sboru, která je u Martinů ještě výraznější – koneckonců jedná se o oratorium. To jsou z hudebního hlediska ty základní paralely. U Martinů je to samozřejmě inspirace archaickým tématem a jeho obliba předromantické hudby. Jeho hudbě je vlastní krystalická čistota stejně jako Purcellově. Obě díla vedle sebe mohou velmi dobře stát.

Operu studujete s orchestrem Janáčkovy opery. Co k němu ze své praxe provozování staré hudby přinášíte?
Máme zmenšené obsazení, což je dáno partiturou. A z mého Collegia 1704 se přidávají hráči bassa continua a jedna houslistka. Zacházení se smyčcovými nástroji je v barokní hudbě radikálně odlišné a lépe ho demonstruje zkušený hráč než já jako původem klávesista a hráč na dechový nástroj. Jana Chytilová má tedy roli asistentky a inspirace pro ostatní. Navíc pochází z Kroměříže a studovala v Brně, takže našla v orchestru spoustu bývalých přátel a kolegů. Orchestr přijal velmi rychle za své, že se hraje s minimem vibrata, že se artikuluje, rytmická stránka je zásadní. Přijal způsob hry, v němž vlastní řeč hráče tvoří ruka se smyčcem. Běžné orchestry přijdou se zákazem vibrata o základní výrazový prostředek, najednou jim všechno zní jaksi neuměle, a trvá dlouho, než barva zvuku najde nový tvar. To se tady podařilo překonat prakticky okamžitě.

Mluvil jste o flexibilním a rychle reagujícím orchestru. Jak jsou na tom pěvci?
Máme velice tvárný ansámbl, z větší části tvořený zpěváky angažovanými v divadle. Výjimkou je Markéta Cukrová, která zpívá jednu ze dvou alternací Didony, Kateřina Kněžíková jako Belinda, Václav Čížek v roli námořníka a polský kontratenorista Karol Bartosiński. To byla nutnost, pokud jsme chtěli roli Ducha obsadit kontratenorem, respektive altusem. Bartosiński zároveň ztvárňuje i Druhou čarodějnici. Všichni zpěváci ale přistupují k práci velice otevřeně.

Basso continuo hrají hudebníci z vašeho Collegia 1704. Co vlastně continuo v barokní hudbě vytváří?
Má částečně sólovou funkci, protože doprovází sólové recitativy a arióza. Zajímavé je, že právě u Purcella jsou všechny postavy doprovázeny v sólech pouze continuem – kromě závěrečného lamenta Didony a scény čaroděje uprostřed. Orchestr jinak doprovází pouze sbor. V souvislosti s orchestrem z continua vychází harmonická a rytmická struktura. Barokní hudba je stavěná tak, že vychází od basu. Ne nadarmo nazýval německý teoretik Hugo Riemann celou éru až do Beethovena „érou generálního basu“. Nejde jen o praxi realizace harmonie, ale je to myšlenková báze tehdejších skladatelů. Oni vycházeli od basu, a od basu by měla vycházet i hudební realizace. Protože odkud vychází myšlenka skladatele, odtud bychom měli vycházet i my jako interpreti.

Když jste dělal v Praze Myslivečkovu operu L’Olimpiade, nadchly mě pečlivě a živě nastudované recitativy. Pro člověka od staré hudby je to asi samozřejmost, ale jinak bych řekl, že je tendence v nich strašně škrtat. K čemu je ta spousta slov mezi krásnými písničkami?
Tady se vracíme k tomu, o čem jsme mluvili na začátku. Barokní opera seria nebo ještě i mozartovská obsahuje jako prvoplánovější prvek ty „krásné písničky“. A realizátor se k nim nechá svést, protože to je to nejjednodušší. Opera seria v sobě ale skrývá úžasné scény a psychologický vývoj postav, který je skrytý právě v recitativech. Árie zpravidla ilustruje to, co se v recitativu odehrálo. Všechno se v ní shrne a podtrhne, ale vlastní střet a drama probíhá v recitativech. Víme, že Shakespearova nebo Molièrova dramata byla doprovázena hudbou a byly tam i balety. Kdybychom vzali takové provedení, vyškrtali celého Shakespeara a nechali jen hudební čísla, tak by jistě zůstala pěkná hudba, ale drama by se neudálo. Když někdo vyškrtá a zkrátí recitativy, tak připraví publikum o vlastní drama. Dílo je tím zmrzačené. Je to velmi těžké pro zpěváky vychované na opeře 19. století. Jakmile hudba nemá krásnou melodickou linku a oblouk, na kterých by ukázali svůj krásný hlas, a mají místo toho deklamovat, tak se necítí ve své kůži.

Jak se vůbec pracuje s recitativem člověku, když třeba neovládá aktivně jazyk, ve kterém zpívá?
Pokud je dobře informován a ovládá aspoň základy jazyka, tak to zvládne. Ovšem znalost jazyka do hloubky je důležitá i kvůli výslovnosti. A emocionální vztah ke každému slovu je také velmi důležitý. Bez znalosti jazyka je potom se vším mnohem obtížnější práce.

Opera Dido a Aeneas se poprvé hrála v taneční škole. Kdo ji tam hrál, jak to asi mohlo vypadat?
Byl to dívčí ansámbl, ale o samotném průběhu představení nemáme příliš mnoho zpráv. Dílo se ale stalo velmi rychle populární a ještě z průběhu 18. století je několik přepracovaných verzí. Objevují se verze, kde Čaroděje zpívá bas, a tím, že neexistuje původní provozovací materiál, je těžké se původní verze dobrat.

Zkusme si ale zaspekulovat, jaká byla úroveň provedení. Neděláme si přehnané iluze o schopnostech tehdejších interpretů, nebo se tehdy na prvotřídní interpretaci tak nehledělo?
Důležité je inspirovat se ideální představou skladatele a ideálními možnostmi té doby. Můžeme říct, že za určitých okolností neměli ideální personál, museli se potýkat s různými problémy a dělat kompromisy. Bach si často stěžuje na nekvalitní hudebníky, Händel nadává na zpěváky, existovaly provozní problémy jako dnes. Jsem ale přesvědčen, že v centrech opery, jako byl Londýn, neapolské divadlo San Carlo, Benátky nebo Drážďany, byla úroveň představení neuvěřitelně vysoká. Často se zkoušelo velice rychle a díla i rychle vznikala. Ale také jsou zprávy o tom, že když byl čas a finance, tak si skladatelé i provozovací aparát rádi vzali velmi mnoho času na zkoušky. Naším cílem by měla být realizace hudby v ideálních podmínkách. Nemůžeme si říct, že je historicky správné dělat kompromisy jen proto, že se o nich někde zmiňuje Bach. 

Bohuslav Martinů (1890–1959) / Henry Purcell  (1659–1695)
Epos o Gilgamešovi / Dido a Aeneas

Národní divadlo Brno 13. 5., 15. 5., 20. 5. a 10. 6. 2016

 Foto Luděk Sojka, Jiří Sláma a Michal Adamovský

Epos o Gilgamešovi / Dido a Aeneas

13.5.2016, 19:00 / Janáčkovo divadlo

Pavla Vykopalová Gala

19.5.2016, 19:00 / Janáčkovo divadlo

Příhody lišky Bystroušky

22.5.2016, 19:00 / Janáčkovo divadlo

Prodaná nevěsta

24.5.2016, 19:00 / Janáčkovo divadlo

Tosca

25.5.2016, 19:00 / Janáčkovo divadlo

La traviata

31.5.2016, 19:00 / Janáčkovo divadlo

Hubička

2.6.2016, 19:00 / Mahenovo divadlo

Carmen

9.6.2016, 19:00 / Janáčkovo divadlo




Zpěvačka Lizz Wright se narodila v roce 1980 v rodině pastora. Od dětství měla blízko ke gospelové hudbě, zpívala ve sboru a později si zamilovala i další původně afromaerické hudební žánry včetně soulu, blues a jazzu. Zatímco v listopadu 2019 vystoupila v Šumperku na festivalu Blues Alive se svou vlastní kapelou, v Brně ji doprovodí Filharmonie Brno a trio pražských jazzmanů (David Dorůžka – kytara, Tomáš Baroš – kontrabas, Daniel Šoltis – bicí). Koncert se koná 3. května v Janáčkově divadle a je součástí festivalu JAZZFESTBRNO 2020.  více

V pátek 14. února se v brněnském Sono centru odehrál žánrově pestrý festival, který byl současně oslavou tří dekád činnosti tří vydavatelských větví, které si spojujeme s původním jednoduchým názvem Indies Records. V průběhu let se vydavatelství Indies Records rozdělilo na tři subjekty se třemi svébytnými edičními katalogy – Indies MG, Indies Scope a Indies Happy Trails, za nimiž stojí vydavatelské osobnosti Miloš Gruber, Milan Páleš a Jaromír Kratochvíl.  více

Evolet je umělecké jméno v Brně usazené slovenské písničkářky a vystudované psycholožky Evy Jurčákové. Její první veřejnou hudební aktivitou bylo trio Soundno, na které později navázala několika fázemi projektu, který si už říkal také Evolet. Bylo to nejprve duo s kytaristou Jurajem Serišem, poté krátce větší spíše příležitostné uskupení s výrazným ženským prvkem (vedle Evy v ní zpívaly Hana Voříšková a Hana Fatamorgana), až nakonec vznikla plnohodnotná kapela, v níž autorku písní doprovázejí tři zkušení brněnští hráči: Martin Kyšperský (zde především baskytara plus další nástroje), Antonín Koutný (kytara) a Jakub Kočička (bicí).  více

Osudová komedie, třetí díl hudební trilogie či fantasy muzikál. Těmito přívlastky vymezují inscenátoři nový autorský kus Ráj z dílny dvojice Zdenek Merta a Stanislav Moša. Jejich už deváté společné dílo na poli hudebního divadla mělo včera premiéru na velké scéně Městského divadla Brno. Výsledek budí rozpaky.  více

Pro operní soubor Národního divadla Brno vzniklo autorské dílo režiséra, libretisty a scénografa Davida Radoka a skladatele, ale i šéfdirigenta operního souboru Marka Ivanoviće. Včera premiérovaná opera Monument vypráví příběh sochaře Otakara Švece (1892–1955), jehož návrh se stal v roce 1955 předobrazem Stalinova pomníku na Letné. V titulních rolích se v Janáčkově divadle uvedli: Stanislav Sem (Sochař), Markéta Cukrová (Manželka), Roman Hoza (Kolega) a Ondřej Koplík (Ministr kultury). Sólové party doplňovaly operní sbor, Český akademický sbor a Dětský sbor Brno. Orchestr Janáčkovy opery řídil autor hudby Marko Ivanović.  více

Hudební vydavatelství Indies oslaví na den přesně 14. února 2020 v brněnském Sono Centru úctyhodných třicet let od svého založení. Na dvou pódiích zahraje tucet kapel a na programu je i několik opravdu unikátních koncertů. Na vše, co tomuto jedinečnému podniku v podobě firmy i slavnostního večera předcházelo, vzpomíná zakladatel Indies Milan Páleš.  více

Violoncellista Josef Klíč, koncertní mistr Janáčkova divadla v Brně, má vedle klasické hudby blízko také k undergroundu, spolupracuje s básníky a napsal několik zásadních skladeb na pomezí soudobé a alternativní hudby. Jeho nové sólové album Josef Klíč & His One Man Cello Squad obsahuje písně beze slov, což je, jak Klíč podotkl v loňském rozhovoru pro náš server, forma, „která existovala už v době renesance“. A vysvětluje: „Píseň beze slov je skladba, do které si můžeš dosadit text. Má nějakou melodii a ty si na ni dokážeš text sám pro sebe zazpívat. Musí to tedy být skladba s nosnou melodií.“  více

Další den po mocném zážitku z provedení Requiem arménského skladatele Tigrana Mansurjana jsem měl možnost potkat i jejího stvořitele. Křehká, jemná a upřímná hudba mně tak předznamenávala jejího autora, se kterým jsem strávil několik vzácných chvil v ředitelském salónku brněnského Besedního domu ve velmi přátelském rozhovoru.  více

Vydá-li kapela nové album po deseti letech a nazve je Dej si čas, zavání to sympatickou sebeironií. Jenže co je to deset let proti prodlevám u jiných kapel, jejich fanoušci na novinku čekali osmnáct (AG Flek) nebo dokonce třicet let (Progres 2). U Mošen to prý bylo navíc tak, že nové album začalo vznikat už před pár lety, ale skupina na ně chtěla zařadit některé úplně nové písně, které potřeboval docvičit a docizelovat.  více

Ten večer byl nejen slavnostní, mimořádně obsazený, ale zejména v mnoha optikách hodnotný, přínosný i významný. Nablýskané baletní gala souboru Národního divadla Brno včera v Janáčkově divadle totiž ukázalo mnoho důležitých věcí. Jednak se galakoncert odkázal k úctyhodnému stému výročí baletního souboru v Brně, dále představil město jako respektované ohnisko tanečního umění, kam neváhají přijet největší hvězdy současnosti. A  konečně: v této prvoligové konkurenci obstál i domácí soubor, který se poměřil s evropskou špičkou. Připočtěte k tomu ještě opravdu bouřící nabitý sál Janáčkovy opery čili přes tisícovku spokojených diváků a výše avizované umělecké zisky jsou završené.  více

Stylově rozkročený je abonentský cyklus Filharmonie doma II „Klasicky i moderně“ už v názvu a dramaturgický plán staví na uvádění hudby starších období do souvislostí s hudbou (post)moderní. Po zahajovacím koncertu abonmá, na kterém si posluchači mohli vychutnat díla Antonína Dvořáka a Laurie Anderson vedle sebe, na koncertech 23. a 24. ledna pořadatelé postavili skladby vzdálené bezmála tři století. První polovina večera patřila kantátám Liebster Jesu, mein Verlangen a Also hat Gott die Welt geliebt Johanna Sebastiana Bacha, ta druhá pak Requiem nejvýznamnějšího současného arménského skladatele Tigrana Mansurjana, který byl provedení přítomen. Ve všech skladbách vystoupili sopranistka Anja Petersen a barytonista Andrew Redmond, kteří stanuli také u premiéry Mansurjanova díla v roce 2011, a sbor Czech Ensemble Baroque Choir pod vedením Terezy Válkové. Koncert řídil Alexander Liebreich, na jehož objednávku bylo pro Mnichovský komorní orchestr a berlínský sbor RIAS toto Requiem zkomponováno. Společně s Anjou Petersen a Andrewem Redmondem nahrál Alexander Liebreich v minulém roce Requiem pro ECM Records. Výsledný nosič byl nominován nejen na cenu Grammy, ale obdržel také prestižní International Classical Music Award.  více

Jurovi Hradilovi se před několika lety stal zázrak. Tento vyznavač elektronické nu jazzové alternativy přijel do zvlněné karpatské krajiny kamsi na pomezí Moravy a Slovenska a uslyšel píseň, jednu, dvě, stovky. Nebyla to rozostřená ozvěna starých časů, ale jasný tón horňácké písničky.  více

Třetí koncert abonentního cyklu Filharmonie Brno Doma I nazvaný Z Nové Říše do světa včera představil v Besedním domě tvorbu autorů, které pojí společný původ v Nové Říši i skutečnost, že jsou jejich díla v koncertních sálech dosud uváděna velmi zřídka. Jako klíčový bod vzácného programu se měl podle původního plánu představit koncertní mistr České filharmonie Jiří Vodička – role sólového houslisty a hráčského středobodu večera se však po ohlášení Vodičkovy indispozice s předstihem pouhých dvou dní ujal houslový virtuos Milan Paľa. Skladby novoříšských rodáků Jana Nováka a Antonína a Pavla Vranických řídil stálý dirigent Janáčkovy opery Robert Kružík.  více

Původně mělo jít o třetí část projektu YM, v jehož rámci jednotliví členové skupiny Květy natáčejí sólové desky různých žánrů a kolegové z kapely je doprovázejí. Po Lorenzových hoších Martina Kyšperského ve stylu country a po elektronickém Japonci Aleše Pilgra vyšlo žánrově těžko zařaditelné Solárium Ondřeje Kyase. Jako sólová deska, s epizodní účastí Aleše Pilgra a bez hráčského vkladu Martina Kyšperského.  více

Malý hudební klub Ponava V Brně je již několik let znám svou velmi kvalitní hudební produkcí. Místy se v jeho rozmanitém programu objevují také folklorní projekty. Ve čtvrtek zde vystoupilo duo známého multiinstrumentalisty Mariana Friedla a lašské zpěvačky Sabriny Pasičnyk.  více

Nejčtenější

Kritika

Osudová komedie, třetí díl hudební trilogie či fantasy muzikál. Těmito přívlastky vymezují inscenátoři nový autorský kus Ráj z dílny dvojice Zdenek Merta a Stanislav Moša. Jejich už deváté společné dílo na poli hudebního divadla mělo včera premiéru na velké scéně Městského divadla Brno. Výsledek budí rozpaky.  více