Zabelov Group a hledání zvukových možností

Zabelov Group a hledání zvukových možností

Festival JAZZFESTBRNO se letos rozšiřuje o novou programovou linii Tension, která bude představovat hudebníky na pomezí jazzu a elektronické hudby. Jedním z interpretů, kteří se představí 28. března v prostoru Praha v Brně, bude česko-ukrajinské duo Zabelov Group, které nedávno vydalo nové album s názvem Eg. Rozhovor s Romanem Zabelovem (akordeon, hlas, klavír, varhany, harfa…) a Janem Šiklem (bicí, trubka, kytara, perkuse…) vznikl v jedné pražské kavárně těsně před kapelní zkouškou.

Vzpomenete si ještě, kdy a jak jste se seznámili?

R: Ani jeden to přesně nevíme. Můžeme jen analyzovat, co bylo v minulosti. Ve stejné době jsme studovali na stejné škole a to nás nějak propojilo.

J: Studovali jsme s Romanem oba na pražské konzervatoři – já skladbu a Roman nejprve akordeon a později také skladbu. A během studia jsme zjistili, že si spolu potřebujeme vyzkoušet zahrát.

Když jste oba studovali skladbu, vzniklo vaše duo původně jako projekt více autorský než interpretační?

R: Ne. Ten projekt zrál velmi dlouho. Já jsem na začátku vybudoval nějaký repertoár a začal jsem jej hrát sólově. Čas od času mě zvali na nějaký festival, na kterém jsem pak expresivně hrál věci pro posluchače nepochopitelné. Pořád jsem ale hledal někoho, s kým bych své nápady mohl rozvíjet směrem k rytmice. Zafungovalo to, až jsme na sebe narazili s Honzou.

Honzo, jak na tebe jako posluchače působily ony hůře pochopitelné akordeonové skladby?

J: Z té první fáze si pamatuju dva dojmy. Jeden byl úplně bezprostřední. Učaroval mi zvuk akordeonu, protože s takovým typem koncertního nástroje jsem do té doby neměl bezprostřední zkušenost. Druhý dojem se týkal kompozic. Vzpomínám si, že mi Roman představoval určité formy a já jsem mu vysvětloval, že tak to nejde, že je třeba ty skladby zjednodušit, zpřehlednit, udělat kratší.

R: Ostatně na prvním albu máme všechny skladby v délce od jedenácti do patnácti minut.

J: Ano, až po pár letech došlo na má slova.

Je pravda, že na novém albu Eg mají skladby průměrně kolem pěti minut. Jak vůbec to album vnímáte? Má nějaký koncept? Tvoří písně na něm nějaký celek?

J: Přímo koncept tam není. Předchozí nahrávky jsme pořizovali jako záznam živého procesu. Nyní jsme měli silnou potřebu udělat novou desku – i pomocí detailní práce se zvukem – z úplně opačné strany, poskládat ji ve studiu, a to i přesto, že v pozadí byla hudba, kterou jsme předtím nazkoušeli a o které jsme věděli, že funguje. Dál jsme tuto hudbu chtěli zpracovávat pomocí terénních nahrávek a za přispění hostů a také různě experimentovat se zvukem, jak nám to živé hraní nedovoluje.

Já to tedy vnímám tak, že i takto popsaný proces vzniku alba je koncept. Co tedy bylo na úplném začátku? Fragmenty skladeb?

R: To je docela těžká otázka. Ty skladby, ve kterých hraje roli bicí souprava, většinou vycházejí z nějakého mého motivu, se kterým zkoušíme pracovat, hledáme společné rytmické spojnice, nějaký groove. Když se z toho něco zrodí, skladba postupně spěje k dalším břehům. Melodicky a harmonicky to tedy vychází ode mne, ale společně skladbu doděláváme do finální fáze a snažíme se ji obohatit pomocí elektroniky, samplů a všeho, co nám přijde vhodné pro danou kompozici. Ambientní skladby pak vznikají třeba tak, že s Honzou přemýšlíme nad tím, jak bychom mohli experimentovat se zvukem. Rozhodli jsme se například nahrát varhany a trubku v kostele, k tomu zpěv, zkusili jsme s tím pracovat. Výsledná skladba pak vzniká z takového hledání a zkoušení různých zvukových možností a spojování toho všeho dohromady. Měli jsme volnou ruku a spoustu času a dospělo to k tvaru, který můžete slyšet na desce.

Romane, když tvoříš ty prvotní nápady, jak je v hlavě vnímáš? Jako příběhy? Pocity? Barvy?

R: Zajímavá otázka, ale já takto nepřemýšlím. Proces vzniku skladeb je pro mne naprosto přirozený. Večer si sednu a nějak se projeví energie, kterou jsem nastřádal za celý den.

Roman je akordeonista, Honza hraje především na bicí, ale ve skutečnosti každý z vás ovládá i další nástroje. Podle čeho jste se rozhodovali, které barvy a zvuky se budou ke které skladbě hodit?

J: Seděli jsme nad konkrétním materiálem a bavili jsme se o tom, co která skladba potřebuje, aby byla úplná. Často to mohla být otázka formy, jindy šlo spíše o barvu a hledání signifikantního nástroje, který tomu pomůže. Já se rád obklopuji nástroji, a tak mám ve zkušebně takový malý arsenál různých možností. Někdy tedy jen tak vezmeme z regálu polofunkční nástroj a zkoušíme. Někdy to nevyjde, ale jindy vznikne něco zajímavého.

R: Je v tom určitě náhoda. Když kompozice funguje a forma je vystavěna, snažíme se dát tomu pestřejší barvy. Často to bývá spojeno s konkrétní myšlenkou. Třeba jsme si říkali, že varhany a harmonika jsou příbuzné nástroje, a chtěli jsme tedy přirozený zvuk akordeonu obohatit varhanami. Vznikla taková zvláštní symbióza. Nebo jiný příklad: V jedné skladbě hraji na harfu, protože jsme něco takového chtěli vyzkoušet.

Hosty jste pak zvali v případech, kdy už jste sami nevěděli, jaké zvuky použít?

J: To, co jsme byli schopni obsloužit sami, zafungovalo, ale mělo to svoje limity. Rádi jsme tedy pozvali hosty, kteří jsou mistry ve svém oboru, a ti k našemu albu mohli přidat něco ze sebe. Já mám například doma kontrabas a rád na něj brnkám, ale nenapadlo by mě zahrát takový part, jaký na desce předvedl Jaromír Honzák.

V jeho případě šlo o improvizaci, nebo ten part byl napsaný?

R: Vycházel z vypsaného partu, ale přispěl samozřejmě i něčím ze sebe. My jsme našim hostům jen naznačili, co a jak bychom chtěli, ale nakonec do toho vnesli něco, co bychom ani nebyli schopni napsat. Jaromír Honzák nebo saxofonista Petr Kalfus jsou vynikající hráči a dokážou ze svých nástrojů dostat něco, co obyčejný skladatel do not jen tak nenapíše.

Jaromír Honzák a Petr Kalfus jsou naši přední jazzoví hráči a k jazzu býváte někdy řazeni i vy. Je tedy to, co hrajete, jazz, nebo není?

J: Přesně to je odpověď: Je, nebo není. Platí samozřejmě obojí. My jednoznačnou odpověď dávat nechceme a ani nemůžeme. Doufáme naopak, že ji budete dávat vy novináři, kteří se nás ptáte. Pro nás to principiálně není důležité. Tou otázku samozřejmě nepohrdáme, zajímá nás, co jsme, ale je to takové prazvláštní zjednodušení. Pro nás je přirozenější takovou otázku odsunout, sednout si k nástrojům a začít hrát. O to nám jde.

Ptám se i proto, že v Brně budete hrát v rámci festivalu JAZZFESTBRNO. Dokázali byste popsat, do jakého prostředí se vaše hudba nejvíc hodí?

R: To je těžká otázka. Evidentní je náročnost naší tvorby, není to zábavná hudba, je v ní intelektuální základ. Často jsou tam hluboce promyšlené rytmické pasáže, je v tom nekonvenční přístup. Využíváme samozřejmě už existující nástroje, ale snažíme se hru pojmout po svém. Někdo říká, že to je jazz, jiný, že to není jazz. Hrát tedy můžeme vlastně všude, jen záleží na tom, nakolik jsou posluchači otevření. Jazzový posluchač je zvyklý na složité hudební projevy, a to k nám možná otevírá rychlejší cestu.

Vnímáte album Eg jako důležitý mezník, nebo prostě jako část vaší společné hudební cesty?

J: Asi až za čas zjistíme, jestli je to důležitý mezník. Ale vnímáme to album jako zastavení na cestě, na kterou jsme se vydali. Pro naše setkání s Romanem je důležité, že jsme v permanentním zápřahu našich idejí. Dáváme si konkrétní úkoly, máme vize. V tom smyslu jsme na cestě.

Vycházejí vaše současné koncerty z alba Eg?

R: Jelikož to album je přímo spojeno se studiovou prací a s hledáním bohatého zvuku, je samozřejmé, že spoustu skladeb z něj naživo nezahrajeme. Ale kvůli křtu jsme vybrali a nazkoušeli asi pět skladeb. Ještě se uvidí, jestli a jak s nimi budeme dál pracovat. V něčem se už dnes cítíme dál, máme další nápady. Zvukově se pořád posouváme dopředu a my se nechceme zastavovat.

Foto archiv JazzFestBrno

Komentáře

Reagovat

Zatím nebyl přidán žádný komentář..

Posledním projektem Komorní opery Hudební fakulty Janáčkovy akademie múzických umění se stalo uvedení dvou českých jednoaktových oper: V studni Viléma Blodka (1834–1874) a Polapená nevěra Otmara Máchy (1922–2006). Hudební fakulta se při jejich realizaci spojila s Ateliérem divadla a výchovy pro neslyšící Divadelní fakulty JAMU a vznikl projekt, který se snaží hudbu přiblížit právě neslyšícím. Toto spojení se ovšem na prknech Divadla na Orlí neuskutečnilo poprvé. Již dříve zde byly uvedeny inscenace, které fungovaly na podobném principu: například Hudba pro oči (2014) se skladbami Leoše Janáčka a Bohuslava Martinů nebo Pojď se mnou do světa – písně Jiřího Bulise tlumočené do českého znakového jazyka (2020). Nyní recenzovaný projekt měl premiéry 16. a 17. března v Divadle na Orlí.  více

Pro čtvrtý abonentní koncert cyklu Filharmonie doma, který se odehrál 14. března v Besedním domě a nesl označení Mozartiana, zvolila Filharmonie Brno, tentokrát pod vedením česko-japonského dirigenta Chuheie Iwasakiho, čtyři skladby z 18.–20. století. Tato díla dramaturgicky spojuje buď přímo vznik v období klasicismu nebo inspirace hudebními postupy pro toto období typickými. Jako sólistka se v první polovině koncertu představila flétnistka Martina Venc Matušínskávíce

Druhou zastávkou krátkého česko-německého turné klavírního tria Neues Klaviertrio Dresden se stal 6. března v 16 hodin koncertní sál Hudební fakulty Janáčkovy akademie múzických umění. V celkem čtyřech městech (Praha, Brno, Lipsko a Drážďany) zazněl program složený ze světových premiér dvou českých a dvou německých skladatelů.  více

Steven Johnston je skotský písničkář, který v poslední době používá pseudonym Damask Rose. Stejně se jmenuje i album které v roce 2022 natočil v Brně s producenty Pavlem Šmídem a Vojtěchem Svatošem. Se stejným producentským týmem nyní pracuje na druhém albu.  více

Roky zakončené číslicí 4 jsou pro českou kulturu důležitým symbolem. Nejinak je tomu i letos, kdy si v rámci Roku české hudby 2024 připomínáme významná výročí spjatá s některými kulturními institucemi a řadou jmen známých hudebních skladatelů a umělců. Tím nejskloňovanějším je bezesporu Bedřich Smetana (1824–1884), u něhož si připomínáme hned dvě jubilea – dvě stě let od narození a sto čtyřicet let od úmrtí. K oslavám se samozřejmě připojila i Filharmonie Brno, která připravila pro diváky dva koncerty s názvem Smetana 200 konané 29. února a 1. března v Janáčkově divadle. Recenze se pojí s prvním z nich. Orchestr vystoupil pod taktovkou švýcarského dirigenta Michaela Tabachnika a mimo jiné doprovodil mladého tuzemského klavíristu Marka Kozáka. Program se však nevztahoval pouze ke tvorbě Bedřicha Smetany, naopak dal vyniknout kontextu autorovy doby skrze díla Ferenze Lizsta a Richarda Wagnera.  více

Čtyřicetidenní postní doba, v níž se právě nacházíme, značí pro většinu z nás přípravu slavení Velikonoc. Tento čas představuje příležitost k vlastnímu zamyšlení a ztišení v podobě modliteb. Sbor Ensemble Versus se mimo jiné věnuje duchovní a liturgické hudbě, pro letošní postní období si připravil ojedinělý komponovaný večer, jenž se uskutečnil ve středu 28. února v kostele sv. Augustina. Propracovanost a výjimečnost koncertu se propisovala nejen do pěveckých čísel, ale také do improvizací olomouckého varhaníka Karla Martínka a režie Kateřiny Křivánkovévíce

Koncerty Brno Contemporary Orchestra (BCO) lze jen stěží označit za tradiční. Jsou ale vystoupení, která se i tomuto vymykají a hranici ještě posouvají. Takovým byl úterní koncert pojmenovaný Ministerstvo pravdy: vyprávění o hudbě, která neumí budovat lepší zítřky. BCO pod vedením dirigenta Pavla Šnajdra provedlo v budově bývalého OV KSČ tři kompozice na první pohled odlišné přesto propojené. Před začátkem programu posluchači vyslechli hlavní rozhlasové zpravodajství z 26. února 1974. U pamětníků tento krok mohl vyvolat lehce nahořklou nostalgii, pro mladší šlo o krásnou ukázku vysílání v období těžké normalizace.  více

Přihodilo se vám někdy, že jste byli přítomni události a už v jejím průběhu jste si uvědomili, že se stáváte součástí historického okamžiku? Tento povznášející pocit jsem už znala, a proto mám radost, že jsem ho mohla prožít znovu na koncertě s názvem Na pomezí žánrů, který se konal 23. února v HaDivadle. U příležitosti 102. výročí narození rozhlasového barda Jaromíra Nečase a jako úvodní koncert oslav 100 let vysílání ho uspořádal Český rozhlas Brno v čele s folklorním dramaturgem Jaroslavem Kneislem.  více

Když se zmíní cembalo, většina lidí si představí hudbu starou, zejména barokní. Ač se zdálo, že cembalu po vynálezu kladívkového klavíru odzvonilo, mnozí autoři hudby 20. století pochopili, že se jedná o nástroj, který má sice jiné zvukové vlastnosti než piano, je však stále nástrojem plnohodnotným. Pravdivost této teze se ve čtvrtek 22. února v Besedním domě pokusila dokázat Filharmonie Brno pod vedením německého dirigenta Alexandera Liebreicha. Spolu s věhlasným cembalistou Mahanem Esfahanim provedla tři skladby 20. století, které cembalo postavily do tří různých rolí.  více

Diversní jaro v roce 2024 započalo prvním orchestrálním koncertem Ensemble Opera Diversa pod taktovkou dirigenta Patrika Červáka konaným v Domě pánů z Kunštátu v úterý 20. února. Dramaturgický koncept inspirovaný mýtickými náměty z oblasti antiky, ale také fantazijního světa spisovatele a filologa Johna Ronalda Reuela Tolkiena, netradičně podpořil i improvizovaný videoart tvůrce Tomáše Hrůzy. Sólově za doprovodu orchestru vystoupil kytarista Vít Dvořáčekvíce

Také Filharmonie Brno v čele se šéfdirigentem Dennisem Russellem Daviesem se letos přidává k oslavám Roku české hudby. V Janáčkově divadle se včera uskutečnil koncert věnovaný vokálně-instrumentálním dílům dvou exilových skladatelů rozdílných epoch – Antonína Rejchy (1770–1836) a Jana Nováka (1921–1984). V rámci večera se představili Český filharmonický sbor Brno pod vedením sbormistra Petra FialyMartina Janková (soprán), Pavla Vykopalová (mezzosoprán), Aleš Briscein (tenor) a Jiří Brückler (bas).  více

Pondělním koncertem Africa calls Europe byl v sále Konventu Milosrdných bratří zahájen XXI. ročník cyklu Barbara Maria Willi uvádí... Jak název večera napovídá, divákům bylo předvedeno propojení evropských a (nejen) afrických vlivů. O tento zajímavý dramaturgický počin se postaralo londýnské flétnové kvarteto i Flautisti ve složení Jitka KonečnáDoris KitzmantelIlona Veselovská a Monika Wimberger Devátá, ke kterému se v několika skladbách připojil perkusionista Jakub Kupčík. V první polovině večera nejdříve zazněla díla z renesanční a barokní epochy, ve druhé pak kompozice soudobých autorů.  více

Roky končící číslicí čtyři mají pro českou hudbu zásadní význam – kromě předních představitelů klasické hudby, ze kterých lze jmenovat Leoše Janáčka, Josefa Suka či Antonína Dvořáka, slaví svá jubilea také zásadní autoři české nonartificiální hudby jako například Jiří Šlitr či Karel Kryl. Tím nejzásadnějším výročím, které však letošek připadá, je bezesporu 200 let od narození zakladatele moderní české hudby Bedřicha Smetany. Národní divadlo Brno se tedy oslavy spojené s Rokem české hudby rozhodlo v projektu Smetana200 zahájit uvedením nové inscenace Smetanova Dalibora v koprodukci s Welsh National Opera. Představení režíroval David Pountney, jehož práce může být brněnským milovníkům opery známa například z inscenace Z mrtvého domu, která se uskutečnila v rámci festivalu Janáček Brno 2018. O hudební nastudování Dalibora se postaral Tomáš Hanus, který provedení při premiérovém uvedení v pátek 2. února rovněž řídil. Scénu navrhl Robert Innes Hopkins, kostýmy připravila Marie-Jeanne Lecca a světelného designu se ujal Fabrice Kebour. Postavy Smetanovy opery ztvárnili Tomasz Konieczny (Vladislav, král český), Peter Berger (Dalibor z Kozojed), Csilla Boross (Milada), Daniel Kfelíř (velitel stráže Budivoj), David Szendiuch (žalářník Beneš), Ondřej Koplík (Vítek), Jana Šrejma Kačírková (Jitka) a Petr Karas (soudce).  více

Podívat se na jednu z brněnských ikon nezvyklou optikou se snaží nová hudební inscenace Cabaret Janáček. Hudebního génia a inovátora v žánrově neobvyklém projektu propojili arthub Tamuza a Cabaret des Pechés, na jehož komorním jevišti se před diváky u stolků odehrál hodinový průřez Janáčkovým životem s nejznámějšími úryvky z jeho děl. A to vše za se děje za asistence mima, tří pěvců (lyrický a dramatický soprán s barytonem) s pianistkou a vše je navrch hned natřikrát alternováno.  více

Jako romantický muzikál podle bestselleru Johanny Spyri inzeruje Městské divadlo Brno svoji poslední novinku Heidi. Česká premiéra známého „příběhu děvčátka z hor“ ale dopadla všelijak. Nová hudební inscenace je totiž už ve svém originálním muzikálovém zpracování barvotiskovým kýčem, z jehož přeslazené schematičnosti málem až rozbolí zuby. Lineární režie Stanislava Moši tyto sladkobolné valéry v hudebním díle dvou německojazyčných autorů, skladatele a textaře Michaela Schanzeho a scenáristy Hanse Dietera Schreeba, při jeho prvním tuzemském uvedení ještě podtrhla.  více

Nejčtenější

Kritika

Posledním projektem Komorní opery Hudební fakulty Janáčkovy akademie múzických umění se stalo uvedení dvou českých jednoaktových oper: V studni Viléma Blodka (1834–1874) a Polapená nevěra Otmara Máchy (1922–2006). Hudební fakulta se při jejich realizaci spojila s Ateliérem divadla a výchovy pro neslyšící Divadelní fakulty JAMU a vznikl projekt, který se snaží hudbu přiblížit právě neslyšícím. Toto spojení se ovšem na prknech Divadla na Orlí neuskutečnilo poprvé. Již dříve zde byly uvedeny inscenace, které fungovaly na podobném principu: například Hudba pro oči (2014) se skladbami Leoše Janáčka a Bohuslava Martinů nebo Pojď se mnou do světa – písně Jiřího Bulise tlumočené do českého znakového jazyka (2020). Nyní recenzovaný projekt měl premiéry 16. a 17. března v Divadle na Orlí.  více