Festival JAZZFESTBRNO se letos rozšiřuje o novou programovou linii Tension, která bude představovat hudebníky na pomezí jazzu a elektronické hudby. Jedním z interpretů, kteří se představí 28. března v prostoru Praha v Brně, bude česko-ukrajinské duo Zabelov Group, které nedávno vydalo nové album s názvem Eg. Rozhovor s Romanem Zabelovem (akordeon, hlas, klavír, varhany, harfa…) a Janem Šiklem (bicí, trubka, kytara, perkuse…) vznikl v jedné pražské kavárně těsně před kapelní zkouškou.
Vzpomenete si ještě, kdy a jak jste se seznámili?
R: Ani jeden to přesně nevíme. Můžeme jen analyzovat, co bylo v minulosti. Ve stejné době jsme studovali na stejné škole a to nás nějak propojilo.
J: Studovali jsme s Romanem oba na pražské konzervatoři – já skladbu a Roman nejprve akordeon a později také skladbu. A během studia jsme zjistili, že si spolu potřebujeme vyzkoušet zahrát.
Když jste oba studovali skladbu, vzniklo vaše duo původně jako projekt více autorský než interpretační?
R: Ne. Ten projekt zrál velmi dlouho. Já jsem na začátku vybudoval nějaký repertoár a začal jsem jej hrát sólově. Čas od času mě zvali na nějaký festival, na kterém jsem pak expresivně hrál věci pro posluchače nepochopitelné. Pořád jsem ale hledal někoho, s kým bych své nápady mohl rozvíjet směrem k rytmice. Zafungovalo to, až jsme na sebe narazili s Honzou.
Honzo, jak na tebe jako posluchače působily ony hůře pochopitelné akordeonové skladby?
J: Z té první fáze si pamatuju dva dojmy. Jeden byl úplně bezprostřední. Učaroval mi zvuk akordeonu, protože s takovým typem koncertního nástroje jsem do té doby neměl bezprostřední zkušenost. Druhý dojem se týkal kompozic. Vzpomínám si, že mi Roman představoval určité formy a já jsem mu vysvětloval, že tak to nejde, že je třeba ty skladby zjednodušit, zpřehlednit, udělat kratší.
R: Ostatně na prvním albu máme všechny skladby v délce od jedenácti do patnácti minut.
J: Ano, až po pár letech došlo na má slova.
Je pravda, že na novém albu Eg mají skladby průměrně kolem pěti minut. Jak vůbec to album vnímáte? Má nějaký koncept? Tvoří písně na něm nějaký celek?
J: Přímo koncept tam není. Předchozí nahrávky jsme pořizovali jako záznam živého procesu. Nyní jsme měli silnou potřebu udělat novou desku – i pomocí detailní práce se zvukem – z úplně opačné strany, poskládat ji ve studiu, a to i přesto, že v pozadí byla hudba, kterou jsme předtím nazkoušeli a o které jsme věděli, že funguje. Dál jsme tuto hudbu chtěli zpracovávat pomocí terénních nahrávek a za přispění hostů a také různě experimentovat se zvukem, jak nám to živé hraní nedovoluje.
Já to tedy vnímám tak, že i takto popsaný proces vzniku alba je koncept. Co tedy bylo na úplném začátku? Fragmenty skladeb?
R: To je docela těžká otázka. Ty skladby, ve kterých hraje roli bicí souprava, většinou vycházejí z nějakého mého motivu, se kterým zkoušíme pracovat, hledáme společné rytmické spojnice, nějaký groove. Když se z toho něco zrodí, skladba postupně spěje k dalším břehům. Melodicky a harmonicky to tedy vychází ode mne, ale společně skladbu doděláváme do finální fáze a snažíme se ji obohatit pomocí elektroniky, samplů a všeho, co nám přijde vhodné pro danou kompozici. Ambientní skladby pak vznikají třeba tak, že s Honzou přemýšlíme nad tím, jak bychom mohli experimentovat se zvukem. Rozhodli jsme se například nahrát varhany a trubku v kostele, k tomu zpěv, zkusili jsme s tím pracovat. Výsledná skladba pak vzniká z takového hledání a zkoušení různých zvukových možností a spojování toho všeho dohromady. Měli jsme volnou ruku a spoustu času a dospělo to k tvaru, který můžete slyšet na desce.
Romane, když tvoříš ty prvotní nápady, jak je v hlavě vnímáš? Jako příběhy? Pocity? Barvy?
R: Zajímavá otázka, ale já takto nepřemýšlím. Proces vzniku skladeb je pro mne naprosto přirozený. Večer si sednu a nějak se projeví energie, kterou jsem nastřádal za celý den.
Roman je akordeonista, Honza hraje především na bicí, ale ve skutečnosti každý z vás ovládá i další nástroje. Podle čeho jste se rozhodovali, které barvy a zvuky se budou ke které skladbě hodit?
J: Seděli jsme nad konkrétním materiálem a bavili jsme se o tom, co která skladba potřebuje, aby byla úplná. Často to mohla být otázka formy, jindy šlo spíše o barvu a hledání signifikantního nástroje, který tomu pomůže. Já se rád obklopuji nástroji, a tak mám ve zkušebně takový malý arsenál různých možností. Někdy tedy jen tak vezmeme z regálu polofunkční nástroj a zkoušíme. Někdy to nevyjde, ale jindy vznikne něco zajímavého.
R: Je v tom určitě náhoda. Když kompozice funguje a forma je vystavěna, snažíme se dát tomu pestřejší barvy. Často to bývá spojeno s konkrétní myšlenkou. Třeba jsme si říkali, že varhany a harmonika jsou příbuzné nástroje, a chtěli jsme tedy přirozený zvuk akordeonu obohatit varhanami. Vznikla taková zvláštní symbióza. Nebo jiný příklad: V jedné skladbě hraji na harfu, protože jsme něco takového chtěli vyzkoušet.
Hosty jste pak zvali v případech, kdy už jste sami nevěděli, jaké zvuky použít?
J: To, co jsme byli schopni obsloužit sami, zafungovalo, ale mělo to svoje limity. Rádi jsme tedy pozvali hosty, kteří jsou mistry ve svém oboru, a ti k našemu albu mohli přidat něco ze sebe. Já mám například doma kontrabas a rád na něj brnkám, ale nenapadlo by mě zahrát takový part, jaký na desce předvedl Jaromír Honzák.
V jeho případě šlo o improvizaci, nebo ten part byl napsaný?
R: Vycházel z vypsaného partu, ale přispěl samozřejmě i něčím ze sebe. My jsme našim hostům jen naznačili, co a jak bychom chtěli, ale nakonec do toho vnesli něco, co bychom ani nebyli schopni napsat. Jaromír Honzák nebo saxofonista Petr Kalfus jsou vynikající hráči a dokážou ze svých nástrojů dostat něco, co obyčejný skladatel do not jen tak nenapíše.
Jaromír Honzák a Petr Kalfus jsou naši přední jazzoví hráči a k jazzu býváte někdy řazeni i vy. Je tedy to, co hrajete, jazz, nebo není?
J: Přesně to je odpověď: Je, nebo není. Platí samozřejmě obojí. My jednoznačnou odpověď dávat nechceme a ani nemůžeme. Doufáme naopak, že ji budete dávat vy novináři, kteří se nás ptáte. Pro nás to principiálně není důležité. Tou otázku samozřejmě nepohrdáme, zajímá nás, co jsme, ale je to takové prazvláštní zjednodušení. Pro nás je přirozenější takovou otázku odsunout, sednout si k nástrojům a začít hrát. O to nám jde.
Ptám se i proto, že v Brně budete hrát v rámci festivalu JAZZFESTBRNO. Dokázali byste popsat, do jakého prostředí se vaše hudba nejvíc hodí?
R: To je těžká otázka. Evidentní je náročnost naší tvorby, není to zábavná hudba, je v ní intelektuální základ. Často jsou tam hluboce promyšlené rytmické pasáže, je v tom nekonvenční přístup. Využíváme samozřejmě už existující nástroje, ale snažíme se hru pojmout po svém. Někdo říká, že to je jazz, jiný, že to není jazz. Hrát tedy můžeme vlastně všude, jen záleží na tom, nakolik jsou posluchači otevření. Jazzový posluchač je zvyklý na složité hudební projevy, a to k nám možná otevírá rychlejší cestu.
Vnímáte album Eg jako důležitý mezník, nebo prostě jako část vaší společné hudební cesty?
J: Asi až za čas zjistíme, jestli je to důležitý mezník. Ale vnímáme to album jako zastavení na cestě, na kterou jsme se vydali. Pro naše setkání s Romanem je důležité, že jsme v permanentním zápřahu našich idejí. Dáváme si konkrétní úkoly, máme vize. V tom smyslu jsme na cestě.
Vycházejí vaše současné koncerty z alba Eg?
R: Jelikož to album je přímo spojeno se studiovou prací a s hledáním bohatého zvuku, je samozřejmé, že spoustu skladeb z něj naživo nezahrajeme. Ale kvůli křtu jsme vybrali a nazkoušeli asi pět skladeb. Ještě se uvidí, jestli a jak s nimi budeme dál pracovat. V něčem se už dnes cítíme dál, máme další nápady. Zvukově se pořád posouváme dopředu a my se nechceme zastavovat.
Zatím nebyl přidán žádný komentář..