Zdeněk Němeček: Villon byl génius prostoty

Zdeněk Němeček: Villon byl génius prostoty

Balady nejen Villonovy je název nového alba skupiny Quanti Minoris v čele se Zdeňkem Němečkem. S muzikantem, který se na koncertech obklopuje mnoha nástroji dechovými a strunnými, který od dětství miluje tvorbu Françoise Villona a který si vysnil svou vlastní podobu „středověkého pouličního bigbítu“, jsem si povídal u něj doma den po křtu zmíněného CD. Vzpomínali jsme i na Zdeňkovu pestrou hudební minulost.

Zdeňku, tvé jméno je od 80. let spojeno s brněnskou hudební scénou. Pocházíš ale ze Zábřehu. Jak na tebe Brno působilo, když jsi sem poprvé přijel?
V Brně jsem se poprvé objevil na Silvestra 1979 a natrvalo jsem se sem přesunul v únoru 1980. Přijel jsem s nastraženýma ušima a s velkou pokorou jsem sledoval všechno to, o čem jsem dřív jen slyšel. Brno jsme u nás na severu vnímali jako metropoli, a to i metropoli kulturní, byla to pro mne mekka. Progres, Synkopy, to všechno pro mě byly velké pojmy. Neměl jsem pocit, že bych se jim mohl vyrovnat, měl jsem hrozný strach, myslel jsem, že nic neumím.

Ale nebyl jsi žádný hudební nováček…
V Zábřehu jsem hrával asi od 13 let v bigbítu na bicí a později na flétnu. Pak jsem šel na vojnu a odtud do dolů, kde jsem nikoho neznal. Navíc jsem si v dolech zmrzačil palec. A tak jsem vytáhl kytaru a začal se věnovat písničkaření a zhudebňování Villona, který mě mimochodem zajímal už od mých čtrnácti let. Na konci 70. let jsem vyhrál Karvinský totem – čtyři ročníky přede mnou byl první Pepa Streichl a já jsem jej z prvního místa vytlačil.

Do Brna jsi tedy přijel jako písničkář, ale vrátil ses k bigbítu.
Ano, první kapela, se kterou jsem v Brně hrál, byla Dogma Art. Byl to hard rock, ale my jsme to moc neškatulkovali. Chtěli jsme prostě hrát bigbít, ale zajímavá byla kombinace flétna a klarinet. Nahrávky z první fáze skupiny se bohužel nedochovaly, podařilo se zaznamenat až koncert z roku 1986. Nahrávka donedávna kolovala mezi lidmi a až nedávno ji zpěvák Láďa Škaroupka převedl na CD. Někdy v roce 1986 jsem odešel k Miloši Makovskému do skupiny Taxi, kde jsem ovšem hrál na baskytaru. A asi od roku 1988 do začátku 90. let jsem hrál s Avokádem. Po revoluci jsme však zjistili, že se bigbítem nedá uživit, a tak jsem muziky nechal.

Mezitím jsi ovšem paralelně pokračoval ve své folkové dráze…
Když jsem přišel do Brna, písničkářskou dráhu jsem na pár let přerušil. Dostal jsem ale lano od Vondráka a Bodláka, které jsem měl původně doprovázet na cello. V květnu 1982 jsem šel na volnou nohu. Na to cello jsem ještě při natáčení v rozhlase doprovázel, společně s Vondrákem–Bodlákem, Marthu Elefteriadu, ale pak jsem přešel ke kytaře a flétně. Když skončil Vondrák—Bodlák, udělal jsem si vlastní písničkový pořad a k tomu pásmo Já, François Villon. A bigbít jsem hrál samozřejmě paralelně s tím.

Zmínil jsi spolupráci s kytaristou Milošem Makovským ve skupině Taxi. Jaká byla role basisty v kapele tak výrazné muzikantské osobnosti? A hrál jsi vůbec někdy předtím na basu?
Bylo to složité a náročné. Miloš je hrozný pedant a současně měl jasnou představu, jak ta muzika má vypadat. Takže se hrály technicky nesmírně náročné party. Já jsem opravdu nebyl hotový basista, jen jsem mu nabídl, že se na basu naučím, protože se mi jeho muzika hrozně líbila. Nechtěl jsem nic jiného než hrát s Milošem a on mi dal půl roku na to, abych se na basu naučil. Chodil jsem osm nebo deset hodin denně s basou na krku a pořád jsem hrál. Bylo to krušné, ale byla to jedna z největších škol, které jsem dostal.

Z tvého vyprávění – a také z toho, jak tě znám z posledních let – mám pocit, že se velmi rychle naučíš hrát na jakýkoli nástroj. Je to podle tebe spíš talent, nebo píle?
Já moc nedřu, jsem spíš lenoch. Dokonce cítím, že bych měl víc cvičit, ale nechce se mi. Bude to asi tím, že mi nedělá problém se s nástrojem seznámit. Do hudebky jsem jako dítě muzikanta nechodil, to by tatínek považoval za ostudu. Musel jsem se už jako malý vším prokousávat sám, ale táta, který v Zábřehu vedl padesátičlenný orchestr, mi byl maximální oporou.

Je nějaký nástroj, který ti moc nejde?
Třeba klavír. Na ten zahraju, co potřebuju, abych si ukázal akordy nebo vedení vokálů. Umím na něj zaimprovizovat, ale to je všechno. Jinak mě klavír nikdy moc nevtáhl.

Pojďme dál. Říkal jsi, že v roce 1990 jsi s hudbou dočasně skončil, protože se jí nedalo uživit. Čím ses tedy živil?
Věnoval jsem se realitní činnosti. A protože občas si klient přivedl právníka, nemohl jsem být hloupější. A tak jsem šel studovat práva a v roce 1996 jsem promoval. Tehdy jsem si uvědomil, že už mám opět čas na muziku. A protože jsem v té době nebyl s žádnými muzikanty v kontaktu, měl jsem pocit, že bych měl zkusit něco úplně nového. Skupina Vaganti, která se věnovala historizujícímu folku, zrovna přes inzerát hledala nového člena a já jsem cítil, že je v tom určitý potenciál. Oni totiž hráli přesně to, co jsem kdysi hledal a co jsem neuměl zhmotnit ve Villonovi. Já jsem si sice občas přehrával anglického renesančního loutnistu Dowlanda, měl jsem loutnové tabulatury, ale bylo to poměrně těžké a ne ve všem jsem se úplně vyznal. Vaganti to však měli nastudované a s nimi jsem do staré hudby mohl proniknout lépe než sám. Pomohli mi dostat se víc do hloubky středověkého chápání muziky.

Vaganti krátce předtím (1995) natočili kazetu Vytáhli jsme do boje. Titulní skladbu Jany Janové jsi o více než deset let později v bigbítové úpravě zařadil na své album Pijácké mravy. Měl jsi podobné nápady v hlavě, už kdy jsi Vaganty slyšel poprvé? Představoval sis tam hned rockový doprovod?
Vaganti mě tenkrát pozvali na koncert do Blanska a tam jsem od nich dostal tu kazetu. Poslouchal jsem ji pak v autě na cestě domů a skutečně jsem si říkal, že je v tom potenciál jako hrom, ale že bych ty písničky udělal trochu jinak. Vlastně jsem tam už slyšel ten bigbít. S kapelnicí Janou Janovou jsem se tedy dohodl, že do kapely půjdu, ale navrhl jsem jí zúžení sestavy. Skončili jsme ve čtyřech a domluvili jsme se na trochu jiném přístupu. Když odešla původní violoncellistka, přivedl jsem Aťu Lákáše a v té době to znělo velmi dobře. Jenže já jsem pak chtěl hrát častěji než zbytek kapely, a tak jsme si s Aťou udělali duo Quanti minoris. Jezdili jsme po hradech a natočili jsme cédéčko Buchlovská rána, k jehož natáčení jsem přizval i Vaganty a proto název CD Quanti–Vaganti. Je sice ještě akustické, ale místy už má nádech rockové muziky. Mezitím spolupráce s Vaganty pomalu usínala a v roce 2006 měla už premiéru bigbítová sestava Quanti Minoris (jejíž název, na rozdíl od akustického dua, píšeme s oběma počátečními písmeny velkými).

Ta sestava je ojedinělá a přitom čitelná. V popředí jsi ty se spoustou nástrojů, k nimž se určitě ještě dostaneme, a tebe jistí klasická rocková trojka – elektrická kytara, basa a bicí. Jak dlouho jsi takový zvuk měl v hlavě?
Už dvacet let jsem to takto plánoval. Přesně jsem věděl, co chci. Jen mi trvalo, než jsem našel vhodné spoluhráče. V roce 2000 mě oslovili Jura Pařez a Michal Pospíšil, jestli bych neoživil basu a nešel s nimi hrát takový normální bigbít. Přemluvili mě, baskytaru jsem vytáhl po patnácti letech, a hrál jsem tedy s jejich skupinou Pozdní sběr. Moc mě to ale nebavilo. Vadí mi tancovačky, nerad hraju od osmi večer do tří do rána, nemám rád kolem sebe opilé lidi. Ale řekl jsem si, že když oni mě přemluvili na basu, já bych je mohl přemluvit, aby se mnou zároveň hráli středověk. Byli tam výborní muzikanti, například bubeník Kuba Petr, absolvent JAMU. Zkoušel jsem to s nimi dvakrát, ale oni mě pokaždé vyprovodili, že takové množství lichých dob se nedá hrát.

Nakonec jsi rockovou sestavu vytvořil s kytaristou Davidem Grossem, baskytaristou Pavlem Bartou a bubeníkem Romanem Goldou, tedy muzikanty do té doby neznámými.
Pavla Bartu jsem před lety učil trochu na basu a flétnu, chodíval ke mně na čumendu a inspiraci. V roce 2005 jsem jej po několika letech potkal a on mi řekl, že má kapelu, že zkoušejí ve sklepě a pozval mě, abych si s nimi šel zahrát. Vzal jsem tedy flétnu a šel. Rytmika byla dobrá, Pavel hrál na basu dost slušně, bubeník byl výborný. Měli tři hotové písničky a pár rozdělaných. Já jsem jim navrhl, ať na svůj dosavadní repertoár zapomenou, že jim nabídnu něco úplně jiného. Zpočátku to bylo docela krušné, kluci nevěděli, co mám v hlavě, zkoušeli tam hrát podle své představy a nešlo jim to. Třeba David půl roku nevěděl, co s kytarou, málem s tím praštil. Ale pak se to zlomilo, kluci se v té muzice začali hledat a pochopili, o co mi jde. Roman musel začít hrát na bicí úplně jinak, stejně tak David na kytaru. Ono se to nezdá, ale je to velmi citlivé. Aranže některých písní jsem piloval třeba dva roky, než jsem je pustil ven. Nakonec to kluci zvládli velmi dobře, až na Pavla, který to po třech letech vzdal. Krátce jsme to zkoušeli s Aťou Lukášem na cello (Aťa mi hostuje na každém CD) a pak jsme našli nového basistu Davida Růžičku. Dnes jsem se sestavou naprosto spokojený, nemáme ani žádné ponorkové nemoci.

Říkal jsi, že nemáš rád tancovačky. Věděl jsi hned, v jakém prostředí chceš s bigbítovými Quanti Minoris vystupovat?
Vůbec jsem to nevěděl a ani jsem nedokázal odhadnout, pro jaké publikum budeme hrávat. Ale vůbec mě to nezajímalo. Potřeboval jsem dělat takovou muziku a ničím dalším jsem se nezatěžoval. Říkal jsem si, že si své posluchače najde, pokud bude dobrá.

Pro svou hudbu jste si vymysleli škatulku hrad rock.
To vzniklo spontánně a já jsem u toho nebyl. Kluci šli do hospody, bavili se o názvu a Roman tu přesmyčku vymyslel u piva.

Oficiálně jste však převzali název Quanti Minoris, což bylo původně tvé už zmíněné duo s Aťou Lukášem. Nebylo by bývalo lepší vymyslet úplně nový název? Přece jen jsou to dost odlišné projekty…
Nejsou, aktuální kapela je jen rocková podoba toho akustického, co jsme hráli dřív. Dokonce máme některé stejné písničky. Chtěl jsem pokračovat v započatém díle, byl to jen další stupeň vývoje. A už když jsem točil akustické CD, chtěl jsem dělat středověký bigbít, jen jsem na to neměl lidi.

S rockovými Quanti Minoris jste v roce 2007 vydali první album Pijácké mravy, v roce 2011 následovala deska Písně nejen vánoční, mezitím jste v roce 2010 vyhráli národní finále Porty. Pojďme si ale představit úplně nové album Balady nejen Villonovy…
Já jsem takovou desku plánoval a taky sliboval už delší dobu. Měl jsem ji vlastně v podvědomí už v době, kdy jsem v 80. letech začal jezdit s pořadem Já, François Villon. Už tenkrát jsem si uvědomil, že renesanční muzika je položená na kvintě stejně jako ta rocková. Miluju kvintu a ta mi to všechno propojuje. Na album jsem zařadil pět zhudebněných Villonových balad, které jsou proložené mými baladami či písněmi. Některé jsou inspirované nějakou historickou událostí (bitva u Moháče 1526, křižácké výpravy), u jiných jsem převzal text středověkého anonymního autora a položil jej na muziku.Do konceptu se mi hodila také Píseň nezbedná lidu obecného, ve které jsem vyzobal veršíky ze sbírky Jana Jeníka z Bratřic. To je taková odvrácená strana folklóru, která ovšem s Villonovou poetikou velmi souvisí.

Co tě vůbec na Villonovi fascinuje?
Villon vynikal nad většinu svých současníků rozumem, věděním i znalostí lidí. Jeho verše jsou pro všechny časy jedinečnou tvorbou. Nikdy nebyla zbásněna tak bezpodmínečná palčivá pravda. Villon byl génius prostoty. Nikdo si nedokáže dnes představit podmínky, ve kterých žil. Za sebemenší krádež byla tehdy šibenice. Byl členem podzemního hnutí Coquille (Ulita), ale oni se museli sdružovat, aby se ochránili. Církevní i světská zvůle byla totiž v té době téměř neomezená. Mimochodem, a to se vracím k paralele s Janem Jeníkem, vůbec mi nepřipadá, že by Villon byl vulgární, je to jen odraz doby.

Villonovu dobu reflektuješ skrze texty a hudbu, ale máš nastudované i historické souvislosti. Je to pro tebe důležité?
Ano, to je stejné jako s nástroji. Když mám nový nástroj, snažím se zjistit, odkud pochází a jakou má historii. Stejně se snažím rozumět době, z níž čerpám. Pokud chci něco dělat, musím o tom něco málo vědět.

V kapele jsi tím mozkem, který přináší nápady. Měli by podle tebe mít historické povědomí i tví spoluhráči?
Snažím se je tím trochu nakazit, občas mám potřebu jim něco sdělovat, například na zkouškách. Ale jinak je to myslím asi moc nezajímá.

Zatímco tví spoluhráči představují standardní rockovou kapelu, ty se na koncertech obklopuješ úctyhodnou sestavou nástrojů. Na co všechno tedy v Quanti Minoris hraješ?
Popíšu to tak, jak mám nástroje na pódiu kolem sebe rozložené. Je tam diskantová, sopránová a altová zobcová flétna, pod nimi altový a tenorový gemshorn, šalmaj, příčná flétna a křivý roh (krumhorn). Na druhé straně mám whistle a píšťalu s měchuřinou. Pak mám dvě loutny, případně kytaru, na boku kvinternu a zezadu mám pověšenou violu da gamba.

Nedaly by se aranže zjednodušit, abys nemusel vozit na koncerty takový arzenál?
Daly, ale ničemu by to neprospělo. Barevnost zvuků, která se z těch různých nástrojů hrne, je nenahraditelná. Nemusel bych například vozit dvě loutny a kytaru, protože na kytaru lze naladit loutnové ladění a znělo by to skoro stejně. Ale jde o efekt a i ten zvuk je nakonec malinko jiný. Navíc bych musel neustále přelaďovat. Proto je pro mne praktičtější vozit dvě loutny a kytaru.

Zůstává počet nástrojů konstantní, nebo ještě po něčem pošilháváš?
Myslím, že už se to moc měnit nebude. Po ničem dalším už nepokukuju, měnit se to může jen v drobnostech. Doma mám ještě jinou šalmaj, mohl bych ještě hrát na dvojitý platterspiel. Ale nástroje, které teď mám, už vyčerpaly mou představu o barevnosti. Navíc jsou všechny věšáky už zaplněny.

Foto ze křtu alba Balady nejen Villonovy M. Vídeňský

Komentáře

Reagovat

Zatím nebyl přidán žádný komentář..

Dále si přečtěte

Sólové album Petra Ulrycha Bratr sestry vyšlo koncem minulého roku, mluvili jsme tedy o jeho uvedení do života. Názvy jednotlivých písní nás ale v rozhovoru přivedly spíše k obecnějším úvahám.  více

Aktuální album Bílé včely skupiny Květy odměnila porota nezávislých hudebních cen Vinyla hlavní cenou Deska roku 2012. Byla to také hlavní, ale nikoli jediná záminka pro rozhovor s frontmanem Květů, zpěvákem, kytaristou a autorem písní Martinem E. Kyšperskýmvíce


U příležitosti svých loňských 66. narozenin vydal dokumentarista, písničkář, hudebník, divadelník a spisovatel Jiří Vondrák dvojalbum, které je spíše (téměř) reprezentativním průřezem jeho hudebními aktivitami než výběrem největších hitů. Více než o „best of“ jde o zajímavou směs typu „od hitů k raritám“, od starých písní k novým a od folku k bigbítu. Výborná příležitost pro základní seznámení s Vondrákem coby renesanční osobností brněnské scény, díky jinde nevydaným nebo stěží sehnatelným nahrávkám nepostradatelná kolekce pro sběratele a v neposlední řadě 2CD, jehož minimálně první polovina se moc dobře poslouchá.  více

Tramp-swingová kapela s brněnskými kořeny Hajcman (název je odvozený z pojmenování důlní ocelové výztuže odkazuje k zálibě frontmana, jeskyňáře Martina Škrobáka; jeho první kapela se ostatně jmenovala Stalaktit) vydala očekávané debutové album Jednou to bude. Kdo předpokládal, že půjde o autorský projekt, tipoval správně. Ovšem nikoliv z pera členů kapely, přestože malá dvoupísňová ochutnávka od Martina Škrobáka dává naději na další desku poskládanou z vlastního autorského zpěvníku. Gros debutové písňové kolekce plánované více než desetiletí pochází ze šuplíku Jaroslava Velinského alias Kapitána Kida. Tato legenda trampské písně je i Martinův dlouholetý kamarád, spolupracovník a vzor. Jak je popsáno ve sleevenote k albu i k připojenému zpěvníčku, nahrávku „prastarých vykopávek“ plánoval Kapitán Kid už kolem roku 2005 ještě s předchozí Škrobákovou kapelou Banjo Gang. Ke společnému nahrávání s Martinem a jeho kamarády nakonec došlo, ovšem přednost dostaly Velinského nejznámější trampské hity na CD Tempo di kůň (vyšlo 2007). Na již provedenou inventuru šuplíků a Kapitánem Kidem revidovaný předvýběr tak přišel čas až několik let po autorově smrti – jde tedy víceméně o hold váženému autorovi.  více

V rámci týdenního hudebního maratonu Please, do not disturb, který se uskutečnil 15.–21. března, navštívilo komorní těleso Brno Contemporary Orchestra pod taktovkou Pavla Šnajdra sedm brněnských hotelů. V nich dalo zaznít výběru z děl současných hudebních skladatelů. Projekt, který vznikl ve spolupráci s platformou Terén – Pole performativního umění, však nechtěl být pouhým záznamem koncertů. A tak měl každý večer své tematické ukotvení, režii i herce. O prvních čtyřech „hotelových toulkách“ jsme referovali v předchozí recenzi – dnes je na řadě závěrečná hotelová trojice.  více

Zatímco koncertní sály a operní domy zejí prázdnotou, v sedmi brněnských hotelích bylo díky komornímu tělesu Brno Contemporary Orchestra pod taktovkou Pavla Šnajdra a platformě Terén – Pole performativního umění neobvykle rušno. Každý večer v týdnu od 15. do 21. března měli milovníci moderní artificiální hudby možnost navštívit prostřednictvím služby YouTube jeden z vybraných hotelů. Mohli se nechat pohltit nejen přízračnou atmosférou prázdných pokojů a chodeb, ale také pestrou dramaturgií spojenou s netradičním vizuálním uchopením. Cyklus Please, do not disturb, jak svůj počin Brno Contemporary Orchestra a Terén nazvali, nesestával pouze z tradičních koncertních záznamů. Každým večerem totiž prostupovala ještě samostatná „příběhová“ linka, která někdy přímo, jindy jen zpovzdálí interagovala s hudebníky či samotným prostorem.  více

Kulturní svět stále hledá cesty, jak krásy hudby přenést z prázdných sálů k divákům doma. V rámci možností se to ale naštěstí daří a před umělci se otevírají nové výzvy. Jednu takovou pokořilo půvabné dámské trio Drei Engeln, když do virtuálního světa vyslalo svůj první streamovaný koncert, který ale ze svého brněnského působiště přeneslo do kostela Všech svatých v Rožnově pod Radhoštěm. Téměř hodinový program zaměřený převážně na barokní skladby obsahoval stylově i tematicky pestrou nabídku ve zpěvně-cembalovém obsazení.  více

„Je to úplně dokonalý, pouštím si to furt a furt mi to zní v hlavě,“ napsal vystudovaný muzikolog a brněnský politik Matěj H. Hudební publicista s pseudonymem Max B. píše v jiné diskusi na Facebooku o „absolutní příšernosti“. Málokteré tuzemské album natočené v roce 2020 se dočkalo tak různorodých reakcí jako Folk Swings, kolekce původně folkových písní v bigbandovém aranžmá a v podání B-Side Bandu pod vedením Josefa Buchty.  více

Na konci roku 2020 vydala Filharmonie Brno dvojici nahrávek sestávajících z děl Antonína Dvořáka a Antonína Rejchy. „Dvořákovské“ CD se skladatelovou první symfonií a Maličkostmi v úpravě a instrumentaci šéfdirigenta brněnské filharmonie Dennise Russella Daviese jsme zde již recenzovali. Nyní se zaměříme na nahrávku hudebního obrazu Lenora skladatele Antonína Rejchy na text balady Gottfrieda Augusta Bürgera. Na CD se představili Martina Janková v roli Lenory, Pavla Vykopalová jako její matka, Wojciech Parchem v roli vypravěče a Jiří Brückler jako zesnulý voják Vilém. Po boku orchestru Filharmonie Brno vystoupil také Český filharmonický sbor Brno pod vedením sbormistra Petra Fialy. Stejně jako v případě nahrávky s díly Antonína Dvořáka, i tento projekt řídil dirigent Dennis Russell Davies.  více

Současný jazz je jedním z nejobtížněji definovatelných hudebních stylů. Existuje totiž v celé řadě podob: od víceméně puristických historických podžánrů (ragtime, swing, dixieland, bebop, hard bop, free jazz a další) se postupně víc a víc rozvolňuje do nejrůznějších fúzí, čerpá novou inspiraci mimo jiné z rocku, world music, folklóru či z vážné hudby. Takže vedle autorů a interpretů straight-ahead jazzu se také u nás vyprofilovalo několik autorských osobností hledajících a vytvářejících jeho novou podobu.  více

Po lednových streamovaných koncertech doplněných sérií originálních video-upoutávek se Czech Ensemble Baroque včera opět vrátil se živým večerním přenosem. Tentokrát se jednalo o druhý koncert z cyklu Bacha na Mozarta, který byl přeložený z 21. října. Z prostor Konventu Milosrdných bratří na něm zazněl, jako stěžejní část programu, žalm Dixit Dominus Georga Friedricha Händela.  více

Koronavirová krize roku 2020 (a 2021) měla a stále má takový dopad na podobu hudebního trhu, že si badatelé s odstupem budou možná klást otázku, zda v této době vyšly vůbec nějaké nahrávky, které neovlivnila. Robert Křesťan s Druhou trávou chtěl pracovat na dvojalbu, na kterém měl vedle sebe postavit coververze písní svých oblíbenců a novou autorskou tvorbu. Součástí ambiciózního projektu se stal britský producent Eddie Stevens, avšak přerušená možnost cestování mezi Českem a Londýnem zastavila i práce na 2CD. Kapela se rozhodla nečekat na uvolnění a vydala Díl první samostatně. Nejde o přesnou podobu původně zamýšleného prvního disku. „Vydat jen převzaté skladby bez jakékoli patrné vazby mezi nimi a původní tvorbou nám připadlo nedostatečné a producentský styl Eddieho Stevense je natolik jednotlivý a jistým způsobem jednotící, že jsme se rozhodli na prvním nosiči vydat mix obou a s druhým dílem počkat,“ vysvětluje Křesťan. Před sebou tedy máme Díl první, což ovšem není žádná polovičatá nahrávka nebo nedokončené dílo. Druhé trávě se navzdory vyšší moci podařilo nahrát jednu z nejsilnějších českých desek roku 2020.  více

Stávající epidemiologickou situaci s nemožností živého koncertování využila řada větších i menších hudebních těles k přípravě nových nosičů. Jedním z nich je i Filharmonie Brno, která rozšířila svoji nabídku o vlastní edici CD nahrávek s odvážným mottem: Hudba, kterou hned tak někde nekoupíte. Ačkoliv by se mohlo zdát, že jde v prvé řadě o povedený slogan marketingové sekce, tato stručná charakteristika není pouhým a prázdným lákadlem. Již první dvojice desek vydaných na konci roku 2020 nabídla neprávem pozapomenuté oratorium Antonína Rejchy Lenora (zaznělo při koncertech 5., 6. a 7. února 2020). Filharmonici nahráli také program s Dvořákovou Symfonií č. 1 v c moll Zlonické zvony a skladbou Bagatelles, op. 47 (Maličkosti), obojí v úpravě (a v případě Maličkostí i bohatší instrumentaci) šéfdirigenta Filharmonie Brno Dennise Russella Daviese. A právě toto album bude předmětem našeho hodnocení.  více

Jedno starší – pravda, ne úplně typické – album skupiny Květy začínalo slovy: „Nejtišší kapela na světě tak, aby nerušila sousedy.“ To nejnovější, nazvané trochu záhadně Květy Květy, začíná textem: „Řítíme se do tmy tou největší rychlostí.“ Dá se něco vyvozovat z toho, že kapela kolem Martina E. Kyšperského v nejpomalejším roce, v době lockdownu, přišla s nejrychlejším a možná s nejenergičtějším albem za svou kariéru? Nebo je důležitější, že přes veškerý tlak, který z Květů Květů coby kolektivní práce vyvěrá, jde vlastně o velmi samotářskou a intimní desku?  více

Sedmý rok své oficiální existence završil brněnský bigband Cotatcha Orchestra dlouho připravovaným debutovým albem autorských skladeb tří komponistů – většinou z pera pianisty Martina Konvičky, s mírným přispěním Jiřího Levíčka a bandleadera Jiřího Kotači. Název Bigbandová elektronika/Bigband Electronics naznačuje, že skladby překračují čistě jazzový rámec směrem k různým nadžánrovým fúzím, ale pevné mantinely tím rozhodně nevymezuje.  více

Tomáš Kytnar, šéf brněnského klubu Stará Pekárna a kapelník skupiny Tady To Máš, léta zhudebňoval slovenské texty. Několik svých alb postavil na poezii současných slovenských básníků Judity Kaššovicové a Erika Ondrejičky. Na otázku, jestli se českým textům vyhýbá záměrně, v rozhovoru pro Brno – Město hudby v roce 2013 odpověděl: „Opravdu trochu přemýšlím o češtině, ale nějak systematicky hledat nebo si dávat inzerát rozhodně nebudu. Jako slovenští básníci vlastně přišli ke mně, musí cestou náhody přijít i ti čeští, nebo ne?“ Uplynulo sedm let. Kytnar od té doby se svou skupinou vydal „slovenská“ alba Srdiečka tiché a Krajina diamantov a… letos přichází změna. Novinka Ryba Květovoň propojila Kytnarův typický skladatelský rukopis s českou poezií Bogdana Trojaka.  více

Poetický název Květy nevadnoucí za sebou skrývá prozatím poslední vydavatelský počin Jiřího Plocka. Kompilační CD oslavuje čtvrtstoletí od vzniku moravské folklorní řady v jeho vydavatelství GNOSIS BRNO. Jde o čtrnáct alb, která vznikala mezi lety 1995 až 2005.  A nejsou to alba ledajaká. Nadšení a cit Jiřího Plocka pro píseň je nesporný, z nahrávek však dýchá mnohem víc. Jde například o zápal samotných zpěváků, který Jiří Plocek během natáčení rozdmýchával, nechal je hrát a zpívat podle jejich vůle a nálady. Musím zdůraznit také samotný výběr interpretů. Jména jsou to dnes již opravdu ikonická – František Okénka, Zdeněk Kašpar, Karel Rajmic, Vlasta Grycová, Jiřina Miklošková a mnozí další. Někteří z nich už bohužel opustili tento svět. Jiní, které na albu slyšíme jako nadané děti, sami už vychovávají další generace zpěváků, například Tomáš Beníček. Záměrně zmiňuji zpěváky, samotné album je i po hudební stránce kvalitní. Všechny písně jsou však přednášeny výjimečnými interprety. I to jim v duchu živé lidové tradice dodává jedinečnost.  více

Nejčtenější

Kritika

Kulturní svět stále hledá cesty, jak krásy hudby přenést z prázdných sálů k divákům doma. V rámci možností se to ale naštěstí daří a před umělci se otevírají nové výzvy. Jednu takovou pokořilo půvabné dámské trio Drei Engeln, když do virtuálního světa vyslalo svůj první streamovaný koncert, který ale ze svého brněnského působiště přeneslo do kostela Všech svatých v Rožnově pod Radhoštěm. Téměř hodinový program zaměřený převážně na barokní skladby obsahoval stylově i tematicky pestrou nabídku ve zpěvně-cembalovém obsazení.  více