Zdeněk Němeček: Villon byl génius prostoty

Zdeněk Němeček: Villon byl génius prostoty

Balady nejen Villonovy je název nového alba skupiny Quanti Minoris v čele se Zdeňkem Němečkem. S muzikantem, který se na koncertech obklopuje mnoha nástroji dechovými a strunnými, který od dětství miluje tvorbu Françoise Villona a který si vysnil svou vlastní podobu „středověkého pouličního bigbítu“, jsem si povídal u něj doma den po křtu zmíněného CD. Vzpomínali jsme i na Zdeňkovu pestrou hudební minulost.

Zdeňku, tvé jméno je od 80. let spojeno s brněnskou hudební scénou. Pocházíš ale ze Zábřehu. Jak na tebe Brno působilo, když jsi sem poprvé přijel?
V Brně jsem se poprvé objevil na Silvestra 1979 a natrvalo jsem se sem přesunul v únoru 1980. Přijel jsem s nastraženýma ušima a s velkou pokorou jsem sledoval všechno to, o čem jsem dřív jen slyšel. Brno jsme u nás na severu vnímali jako metropoli, a to i metropoli kulturní, byla to pro mne mekka. Progres, Synkopy, to všechno pro mě byly velké pojmy. Neměl jsem pocit, že bych se jim mohl vyrovnat, měl jsem hrozný strach, myslel jsem, že nic neumím.

Ale nebyl jsi žádný hudební nováček…
V Zábřehu jsem hrával asi od 13 let v bigbítu na bicí a později na flétnu. Pak jsem šel na vojnu a odtud do dolů, kde jsem nikoho neznal. Navíc jsem si v dolech zmrzačil palec. A tak jsem vytáhl kytaru a začal se věnovat písničkaření a zhudebňování Villona, který mě mimochodem zajímal už od mých čtrnácti let. Na konci 70. let jsem vyhrál Karvinský totem – čtyři ročníky přede mnou byl první Pepa Streichl a já jsem jej z prvního místa vytlačil.

Do Brna jsi tedy přijel jako písničkář, ale vrátil ses k bigbítu.
Ano, první kapela, se kterou jsem v Brně hrál, byla Dogma Art. Byl to hard rock, ale my jsme to moc neškatulkovali. Chtěli jsme prostě hrát bigbít, ale zajímavá byla kombinace flétna a klarinet. Nahrávky z první fáze skupiny se bohužel nedochovaly, podařilo se zaznamenat až koncert z roku 1986. Nahrávka donedávna kolovala mezi lidmi a až nedávno ji zpěvák Láďa Škaroupka převedl na CD. Někdy v roce 1986 jsem odešel k Miloši Makovskému do skupiny Taxi, kde jsem ovšem hrál na baskytaru. A asi od roku 1988 do začátku 90. let jsem hrál s Avokádem. Po revoluci jsme však zjistili, že se bigbítem nedá uživit, a tak jsem muziky nechal.

Mezitím jsi ovšem paralelně pokračoval ve své folkové dráze…
Když jsem přišel do Brna, písničkářskou dráhu jsem na pár let přerušil. Dostal jsem ale lano od Vondráka a Bodláka, které jsem měl původně doprovázet na cello. V květnu 1982 jsem šel na volnou nohu. Na to cello jsem ještě při natáčení v rozhlase doprovázel, společně s Vondrákem–Bodlákem, Marthu Elefteriadu, ale pak jsem přešel ke kytaře a flétně. Když skončil Vondrák—Bodlák, udělal jsem si vlastní písničkový pořad a k tomu pásmo Já, François Villon. A bigbít jsem hrál samozřejmě paralelně s tím.

Zmínil jsi spolupráci s kytaristou Milošem Makovským ve skupině Taxi. Jaká byla role basisty v kapele tak výrazné muzikantské osobnosti? A hrál jsi vůbec někdy předtím na basu?
Bylo to složité a náročné. Miloš je hrozný pedant a současně měl jasnou představu, jak ta muzika má vypadat. Takže se hrály technicky nesmírně náročné party. Já jsem opravdu nebyl hotový basista, jen jsem mu nabídl, že se na basu naučím, protože se mi jeho muzika hrozně líbila. Nechtěl jsem nic jiného než hrát s Milošem a on mi dal půl roku na to, abych se na basu naučil. Chodil jsem osm nebo deset hodin denně s basou na krku a pořád jsem hrál. Bylo to krušné, ale byla to jedna z největších škol, které jsem dostal.

Z tvého vyprávění – a také z toho, jak tě znám z posledních let – mám pocit, že se velmi rychle naučíš hrát na jakýkoli nástroj. Je to podle tebe spíš talent, nebo píle?
Já moc nedřu, jsem spíš lenoch. Dokonce cítím, že bych měl víc cvičit, ale nechce se mi. Bude to asi tím, že mi nedělá problém se s nástrojem seznámit. Do hudebky jsem jako dítě muzikanta nechodil, to by tatínek považoval za ostudu. Musel jsem se už jako malý vším prokousávat sám, ale táta, který v Zábřehu vedl padesátičlenný orchestr, mi byl maximální oporou.

Je nějaký nástroj, který ti moc nejde?
Třeba klavír. Na ten zahraju, co potřebuju, abych si ukázal akordy nebo vedení vokálů. Umím na něj zaimprovizovat, ale to je všechno. Jinak mě klavír nikdy moc nevtáhl.

Pojďme dál. Říkal jsi, že v roce 1990 jsi s hudbou dočasně skončil, protože se jí nedalo uživit. Čím ses tedy živil?
Věnoval jsem se realitní činnosti. A protože občas si klient přivedl právníka, nemohl jsem být hloupější. A tak jsem šel studovat práva a v roce 1996 jsem promoval. Tehdy jsem si uvědomil, že už mám opět čas na muziku. A protože jsem v té době nebyl s žádnými muzikanty v kontaktu, měl jsem pocit, že bych měl zkusit něco úplně nového. Skupina Vaganti, která se věnovala historizujícímu folku, zrovna přes inzerát hledala nového člena a já jsem cítil, že je v tom určitý potenciál. Oni totiž hráli přesně to, co jsem kdysi hledal a co jsem neuměl zhmotnit ve Villonovi. Já jsem si sice občas přehrával anglického renesančního loutnistu Dowlanda, měl jsem loutnové tabulatury, ale bylo to poměrně těžké a ne ve všem jsem se úplně vyznal. Vaganti to však měli nastudované a s nimi jsem do staré hudby mohl proniknout lépe než sám. Pomohli mi dostat se víc do hloubky středověkého chápání muziky.

Vaganti krátce předtím (1995) natočili kazetu Vytáhli jsme do boje. Titulní skladbu Jany Janové jsi o více než deset let později v bigbítové úpravě zařadil na své album Pijácké mravy. Měl jsi podobné nápady v hlavě, už kdy jsi Vaganty slyšel poprvé? Představoval sis tam hned rockový doprovod?
Vaganti mě tenkrát pozvali na koncert do Blanska a tam jsem od nich dostal tu kazetu. Poslouchal jsem ji pak v autě na cestě domů a skutečně jsem si říkal, že je v tom potenciál jako hrom, ale že bych ty písničky udělal trochu jinak. Vlastně jsem tam už slyšel ten bigbít. S kapelnicí Janou Janovou jsem se tedy dohodl, že do kapely půjdu, ale navrhl jsem jí zúžení sestavy. Skončili jsme ve čtyřech a domluvili jsme se na trochu jiném přístupu. Když odešla původní violoncellistka, přivedl jsem Aťu Lákáše a v té době to znělo velmi dobře. Jenže já jsem pak chtěl hrát častěji než zbytek kapely, a tak jsme si s Aťou udělali duo Quanti minoris. Jezdili jsme po hradech a natočili jsme cédéčko Buchlovská rána, k jehož natáčení jsem přizval i Vaganty a proto název CD Quanti–Vaganti. Je sice ještě akustické, ale místy už má nádech rockové muziky. Mezitím spolupráce s Vaganty pomalu usínala a v roce 2006 měla už premiéru bigbítová sestava Quanti Minoris (jejíž název, na rozdíl od akustického dua, píšeme s oběma počátečními písmeny velkými).

Ta sestava je ojedinělá a přitom čitelná. V popředí jsi ty se spoustou nástrojů, k nimž se určitě ještě dostaneme, a tebe jistí klasická rocková trojka – elektrická kytara, basa a bicí. Jak dlouho jsi takový zvuk měl v hlavě?
Už dvacet let jsem to takto plánoval. Přesně jsem věděl, co chci. Jen mi trvalo, než jsem našel vhodné spoluhráče. V roce 2000 mě oslovili Jura Pařez a Michal Pospíšil, jestli bych neoživil basu a nešel s nimi hrát takový normální bigbít. Přemluvili mě, baskytaru jsem vytáhl po patnácti letech, a hrál jsem tedy s jejich skupinou Pozdní sběr. Moc mě to ale nebavilo. Vadí mi tancovačky, nerad hraju od osmi večer do tří do rána, nemám rád kolem sebe opilé lidi. Ale řekl jsem si, že když oni mě přemluvili na basu, já bych je mohl přemluvit, aby se mnou zároveň hráli středověk. Byli tam výborní muzikanti, například bubeník Kuba Petr, absolvent JAMU. Zkoušel jsem to s nimi dvakrát, ale oni mě pokaždé vyprovodili, že takové množství lichých dob se nedá hrát.

Nakonec jsi rockovou sestavu vytvořil s kytaristou Davidem Grossem, baskytaristou Pavlem Bartou a bubeníkem Romanem Goldou, tedy muzikanty do té doby neznámými.
Pavla Bartu jsem před lety učil trochu na basu a flétnu, chodíval ke mně na čumendu a inspiraci. V roce 2005 jsem jej po několika letech potkal a on mi řekl, že má kapelu, že zkoušejí ve sklepě a pozval mě, abych si s nimi šel zahrát. Vzal jsem tedy flétnu a šel. Rytmika byla dobrá, Pavel hrál na basu dost slušně, bubeník byl výborný. Měli tři hotové písničky a pár rozdělaných. Já jsem jim navrhl, ať na svůj dosavadní repertoár zapomenou, že jim nabídnu něco úplně jiného. Zpočátku to bylo docela krušné, kluci nevěděli, co mám v hlavě, zkoušeli tam hrát podle své představy a nešlo jim to. Třeba David půl roku nevěděl, co s kytarou, málem s tím praštil. Ale pak se to zlomilo, kluci se v té muzice začali hledat a pochopili, o co mi jde. Roman musel začít hrát na bicí úplně jinak, stejně tak David na kytaru. Ono se to nezdá, ale je to velmi citlivé. Aranže některých písní jsem piloval třeba dva roky, než jsem je pustil ven. Nakonec to kluci zvládli velmi dobře, až na Pavla, který to po třech letech vzdal. Krátce jsme to zkoušeli s Aťou Lukášem na cello (Aťa mi hostuje na každém CD) a pak jsme našli nového basistu Davida Růžičku. Dnes jsem se sestavou naprosto spokojený, nemáme ani žádné ponorkové nemoci.

Říkal jsi, že nemáš rád tancovačky. Věděl jsi hned, v jakém prostředí chceš s bigbítovými Quanti Minoris vystupovat?
Vůbec jsem to nevěděl a ani jsem nedokázal odhadnout, pro jaké publikum budeme hrávat. Ale vůbec mě to nezajímalo. Potřeboval jsem dělat takovou muziku a ničím dalším jsem se nezatěžoval. Říkal jsem si, že si své posluchače najde, pokud bude dobrá.

Pro svou hudbu jste si vymysleli škatulku hrad rock.
To vzniklo spontánně a já jsem u toho nebyl. Kluci šli do hospody, bavili se o názvu a Roman tu přesmyčku vymyslel u piva.

Oficiálně jste však převzali název Quanti Minoris, což bylo původně tvé už zmíněné duo s Aťou Lukášem. Nebylo by bývalo lepší vymyslet úplně nový název? Přece jen jsou to dost odlišné projekty…
Nejsou, aktuální kapela je jen rocková podoba toho akustického, co jsme hráli dřív. Dokonce máme některé stejné písničky. Chtěl jsem pokračovat v započatém díle, byl to jen další stupeň vývoje. A už když jsem točil akustické CD, chtěl jsem dělat středověký bigbít, jen jsem na to neměl lidi.

S rockovými Quanti Minoris jste v roce 2007 vydali první album Pijácké mravy, v roce 2011 následovala deska Písně nejen vánoční, mezitím jste v roce 2010 vyhráli národní finále Porty. Pojďme si ale představit úplně nové album Balady nejen Villonovy…
Já jsem takovou desku plánoval a taky sliboval už delší dobu. Měl jsem ji vlastně v podvědomí už v době, kdy jsem v 80. letech začal jezdit s pořadem Já, François Villon. Už tenkrát jsem si uvědomil, že renesanční muzika je položená na kvintě stejně jako ta rocková. Miluju kvintu a ta mi to všechno propojuje. Na album jsem zařadil pět zhudebněných Villonových balad, které jsou proložené mými baladami či písněmi. Některé jsou inspirované nějakou historickou událostí (bitva u Moháče 1526, křižácké výpravy), u jiných jsem převzal text středověkého anonymního autora a položil jej na muziku.Do konceptu se mi hodila také Píseň nezbedná lidu obecného, ve které jsem vyzobal veršíky ze sbírky Jana Jeníka z Bratřic. To je taková odvrácená strana folklóru, která ovšem s Villonovou poetikou velmi souvisí.

Co tě vůbec na Villonovi fascinuje?
Villon vynikal nad většinu svých současníků rozumem, věděním i znalostí lidí. Jeho verše jsou pro všechny časy jedinečnou tvorbou. Nikdy nebyla zbásněna tak bezpodmínečná palčivá pravda. Villon byl génius prostoty. Nikdo si nedokáže dnes představit podmínky, ve kterých žil. Za sebemenší krádež byla tehdy šibenice. Byl členem podzemního hnutí Coquille (Ulita), ale oni se museli sdružovat, aby se ochránili. Církevní i světská zvůle byla totiž v té době téměř neomezená. Mimochodem, a to se vracím k paralele s Janem Jeníkem, vůbec mi nepřipadá, že by Villon byl vulgární, je to jen odraz doby.

Villonovu dobu reflektuješ skrze texty a hudbu, ale máš nastudované i historické souvislosti. Je to pro tebe důležité?
Ano, to je stejné jako s nástroji. Když mám nový nástroj, snažím se zjistit, odkud pochází a jakou má historii. Stejně se snažím rozumět době, z níž čerpám. Pokud chci něco dělat, musím o tom něco málo vědět.

V kapele jsi tím mozkem, který přináší nápady. Měli by podle tebe mít historické povědomí i tví spoluhráči?
Snažím se je tím trochu nakazit, občas mám potřebu jim něco sdělovat, například na zkouškách. Ale jinak je to myslím asi moc nezajímá.

Zatímco tví spoluhráči představují standardní rockovou kapelu, ty se na koncertech obklopuješ úctyhodnou sestavou nástrojů. Na co všechno tedy v Quanti Minoris hraješ?
Popíšu to tak, jak mám nástroje na pódiu kolem sebe rozložené. Je tam diskantová, sopránová a altová zobcová flétna, pod nimi altový a tenorový gemshorn, šalmaj, příčná flétna a křivý roh (krumhorn). Na druhé straně mám whistle a píšťalu s měchuřinou. Pak mám dvě loutny, případně kytaru, na boku kvinternu a zezadu mám pověšenou violu da gamba.

Nedaly by se aranže zjednodušit, abys nemusel vozit na koncerty takový arzenál?
Daly, ale ničemu by to neprospělo. Barevnost zvuků, která se z těch různých nástrojů hrne, je nenahraditelná. Nemusel bych například vozit dvě loutny a kytaru, protože na kytaru lze naladit loutnové ladění a znělo by to skoro stejně. Ale jde o efekt a i ten zvuk je nakonec malinko jiný. Navíc bych musel neustále přelaďovat. Proto je pro mne praktičtější vozit dvě loutny a kytaru.

Zůstává počet nástrojů konstantní, nebo ještě po něčem pošilháváš?
Myslím, že už se to moc měnit nebude. Po ničem dalším už nepokukuju, měnit se to může jen v drobnostech. Doma mám ještě jinou šalmaj, mohl bych ještě hrát na dvojitý platterspiel. Ale nástroje, které teď mám, už vyčerpaly mou představu o barevnosti. Navíc jsou všechny věšáky už zaplněny.

Foto ze křtu alba Balady nejen Villonovy M. Vídeňský

Komentáře

Reagovat

Zatím nebyl přidán žádný komentář..

Dále si přečtěte

Sólové album Petra Ulrycha Bratr sestry vyšlo koncem minulého roku, mluvili jsme tedy o jeho uvedení do života. Názvy jednotlivých písní nás ale v rozhovoru přivedly spíše k obecnějším úvahám.  více

Aktuální album Bílé včely skupiny Květy odměnila porota nezávislých hudebních cen Vinyla hlavní cenou Deska roku 2012. Byla to také hlavní, ale nikoli jediná záminka pro rozhovor s frontmanem Květů, zpěvákem, kytaristou a autorem písní Martinem E. Kyšperskýmvíce


Městské divadlo Brno včera uvedlo evropskou premiéru muzikálu Poslední loď (The Last Ship), jehož autorem je světoznámý hudebník Sting. A bude to směs jeho výtečné muziky vycházející z britského folku, zdařile a upřímně vyprávěný příběh, a také silné herecké výkony, které by měly zaručit šťastnou plavbu inscenace směrem k divákům.  více

Webový portál Brno - město hudby letos slaví šesté narozeniny. Jako symbolický dárek našim čtenářům přinášíme první z pravidelných měsíčních příspěvků brněnského dramatika, spisovatele a scenáristy Milana Uhdeho. Který se s vámi bude dělit o své vzpomínky, úvahy i popis aktuálního dění na poli brněnské kultury. Jeho dnešním tématem je Festival Janáček Brno.  více

Koncert uspořádaný k výjimečné události se ve čtvrtek odehrál v ZUŠ PhDr. Zbyňka Mrkose v brněnských Židenicích. Akce nesla název Cimbálový kolaudační koncert. Co vlastně bylo kolaudováno? Z titulu večera bylo patrné, že hlavní hvězdou programu se stane cimbál. Tento velký instrument se sametovým zvukem nestál v centru pozornosti náhodou. Kolaudován byl totiž nový cimbálový přírůstek do hudebního inventáře jmenované základní umělecké školy. Výrobcem nástroje, který zde pořídili, byla brněnská firma Všianský. Samotný výrobce Pavel Všianský, který je také známým hudebníkem se osobně zúčastnil, aby k zúčastněným pronesl něco slov o konstrukci a stavbě tohoto instrumentu.  více

Dlouhých patnáct let po svém debutu Rock’s Groove vydala brněnská Kulturní úderka své druhé album. Z původní sestavy zůstali zpěvák a kytarista Štěpán Dokoupil a baskytarista Mojmir Sabolovič, které na novince doplňují další tři zajímaví hráči – je to jednak zdvojená rytmika Daniel Prýgl (bicí) a Nedim Zlatar (perkuse) a dále Omer Blentić, který hraje na Hammondovy varhany, elektrický klavír, syntezátor, ale také na perský drnkací nástroj saz. Moravsko-bosenská sestava na svém novém albu nabízí mimořádně barevnou hudbu, která nezapomíná na své bluesové kořeny.  více

Nejnovější inscenací opery Národního divadla Brno se stalo dílo Don Carlos skladatele Giuseppe Verdiho a básníka Friedricha Schillera. Titul, který režíroval ředitel jmenované instituce Martin Glaser, měl premiéru v sobotu 2. února 2019 v Janáčkově divadle. Scénu navrhl Pavel Borák, kostýmy Markéta Sládečková-Oslzlá. O světelný design se postaral Martin Špetlík. Představení řídil Jaroslav Kyzlink, který se Sborem a orchestrem Janáčkovy opery NdB představení také nastudoval. V hlavních rolích se představili Luciano Mastro jako Don Carlos, Federico Sacchi v roli krále Filipa II., Carlosova otce; Jiří Brückler ztvárnil přítele titulní postavy a králova důvěrníka markýze Rodriga z Posy. Linda Ballová vystoupila jako mladá královna a milostně poblouzněná Alžběta z Valois; postavy pomstychtivé princezny Eboli, která tajně miluje králova syna, se ujala Veronika Hajnová-Fialová. Hrůzu nahánějícího inkvizitora představil Ondrej Mráz. Dále vystoupili také Andrea Široká, Martina Mádlová, Zdeněk Nečas a David Szendiuch.  více

Brněnská zpěvačka a výtvarnice Dáša Ubrová zpívala s kapelou, vystupuje s bigbandem, má blízko k šansonu, jazzu i rocku. Album nazvané pouze jejím jménem je pro ni důležité nejen proto, že jde o sólový debut. Zpěvačka si poprvé napsala sama všechny texty. Autory hudby jsou ve většině případů její dvorní spolupracovníci a producenti alba, pianista Vojtěch Svatoš a kytarista Pavel Šmíd.  více

Přesně na den 89. výročí úmrtí české národní a pěvecké ikony Emy Destinnové sdružení ProART Company připravilo multižánrový projekt. V příhodném prostoru vily Tugendhat umělci rozehráli hudebně-taneční drama pod titulem Ema Destinn – Bouře a klid, které vzniklo za účasti umělců z Brna, Vídně a Cottbusu.  více

Milovníci artificiální hudby čera mohli v Besedním domě vůbec poprvé slyšet nového šéfdirigenta Filharmonie Brno Dennise Russella Daviese také v roli klavírního sólisty. Pod Daviesovou taktovkou zazněla Symfonie D dur op. 23 vamberského rodáka Jana Václava Huga Voříška a premiéra orchestrální úpravy komorního díla Antonína Dvořáka Maličkosti op. 47 zhotovená samotným šéfdirigentem. Za klavír Davies usedl jako interpret Klavírního koncertu č. 24 c moll Wolfganga Amadea Mozarta. V sólových partech se šéfdirigent představí ještě při dvou nadcházejících recitálech, na kterých zazní například díla Stevea Reicha, Johna Adamse a Philipa Glasse.  více

Díla soudobých skladatelů spjatých s Brnem občas slýcháme při produkcích zdejších souborů, které tuto tvorbu prezentují. Málokdy se ale dostanou k širší hudební veřejnosti. Poměrně nenápadně se včera v konventu Milosrdných bratří uskutečnil recitál věnovaný právě dílům brněnských skladatelů. O to více pozornosti by měl vzbudit jejich interpret Milan Paľa. Ten se dle svých slov „rozhodl udělat něco pro moravskou hudbu“ a pořídit v průběhu následujících let několik CD mapujících literaturu pro housle či violu z tvorby skladatelů s Moravou spjatých. Projekt Cantus Moraviae má už nyní své první dvoj CD, které se při včerejším večeru dočkalo křtu.  více

Vyprodaná Fléda. Hlava na hlavě. A přesto v tom davu potkáte šest spolužáků, se kterými jste v první polovině 90. let sdíleli budovu gymnázia, i kolegyni, se kterou jste později studovali žurnalistiku. Skupina Dunaj se dvacet let po svém rozpadu vrátila na pódia a její někdejší domovské město bylo pochopitelně jednou z prvních důležitých zastávek.  více

Koncerty vážné hudby nám asociují především večerní hodiny, formální ustrojení a v některých případech i skleničku vína. Včerejší sobota dokázala, že dopoledne představuje stejně vhodný čas na uměleckou produkci. Hodinu před polednem zazněly v Křišťálovém sále brněnské Staré radnice violoncellové sonáty Ludwiga van Beethovena, Clauda Debussyho a Dmitrije Šostakoviče v provedení violoncellisty Štěpána Filípka a klavíristy Marka Pinzowa. Koncert pořádalo Národní divadlo Brno.  více

„Dát si občas porci romantiky neškodí. Navíc za takovouto romantiku se stydět nemusíte,“ psal jsem v recenzi bilančního alba Střípky příběhů, které si brněnská skupina F.T.Prim vydala v roce 2013 u příležitosti čtvrtstoletí od svého vzniku. O pět let později, tedy k třicátým narozeninám, si skupina v čele se zpívajícím autorem a kytaristou nadělali novinkovou desku Labyrint. Platí opět vše, co jsem napsal minule. Opět by se dala vyzdvihnout romantika i trampská témata, stejně jako pozvolný posun od akustické „tulácké“ hudby k popu. I to balancování na samé hraně kýče v některých momentech zůstává, stejně jako nezpochybnitelná hráčská zručnost členů kapely. Skoro by se zdálo, že Labyrint nic nového nepřináší. Ale není to tak. Stačí dobrovolně zabloudit a v labyrintu tónů a slov najdeme zajímavé momenty. Jen si skutečně musíme připustit, že romantika občas není na škodu.  více

Skupinou Dunaj prošla řada důležitých osobností brněnské alternativní scény, například Pavel Fajt a Iva Bittová. Po jejich odchodu skupinu dlouho tvořila čtveřice Jiří Kolšovský, Vladimír Václavek, Josef Ostřanský a Pavel Koudelka. V roce 1998 legendární kapela ukončila činnost a krátce nato ve věku pouhých 43 let zemřel její zpěvák a kytarista Kolšovský. Nyní se jako Dunaj vracejí na scénu zbylí tři členové. Před koncem roku se v Brně předvedli jako hosté Tata Bojs a 17. ledna je čeká na Flédě samostatný koncert v rámci aktuálního turné. V létě se pak obnovený Dunaj představí například na festivalech Hradecký slunovrat (Hradec nad Moravicí) nebo Eurotrialog (Mikulov).  více

Když kapela vydá první řadové album po třiceti letech, navíc v roce svých padesátých narozenin, je to samozřejmě obrovská událost. Brněnská legenda Progres 2 sice na novou desku pomýšlela dlouho, ale – jak mi před časem řekl kytarista a zpěvák Pavel Váně – nemohla najít vhodné téma. Nakonec se námět našel: slavná kniha Jacka Londona na pomezí filosofického románu a sci-fi Tulák po hvězdách. Na půdorysu pobytu ve vězení, přemítání o životě a smrti, spravedlnosti a milosrdenství a – což je ta fantastická část – návštěv nadpozemských světů vznikl příběh, který je pojítkem celkem sedmnácti skladeb přibližně hodinového alba.  více

Druhý, tedy večerní Novoroční koncert Filharmonie Brno přinesl Dvořákův violoncellový koncert v podání Raphaella Wallfische a operní předehry od Stanisława Moniuzska, Jacquese Offenbacha, Franze von Suppého nebo Nikolaje Andrejeviče Rimského-Korsakova. Filharmonie Brno vkročila do roku 2019 pod taktovkou dirigenta Roberta Kružíka.  více

Nejčtenější

Kritika

Městské divadlo Brno včera uvedlo evropskou premiéru muzikálu Poslední loď (The Last Ship), jehož autorem je světoznámý hudebník Sting. A bude to směs jeho výtečné muziky vycházející z britského folku, zdařile a upřímně vyprávěný příběh, a také silné herecké výkony, které by měly zaručit šťastnou plavbu inscenace směrem k divákům.  více