Zdeněk Němeček: Villon byl génius prostoty

Zdeněk Němeček: Villon byl génius prostoty

Balady nejen Villonovy je název nového alba skupiny Quanti Minoris v čele se Zdeňkem Němečkem. S muzikantem, který se na koncertech obklopuje mnoha nástroji dechovými a strunnými, který od dětství miluje tvorbu Françoise Villona a který si vysnil svou vlastní podobu „středověkého pouličního bigbítu“, jsem si povídal u něj doma den po křtu zmíněného CD. Vzpomínali jsme i na Zdeňkovu pestrou hudební minulost.

Zdeňku, tvé jméno je od 80. let spojeno s brněnskou hudební scénou. Pocházíš ale ze Zábřehu. Jak na tebe Brno působilo, když jsi sem poprvé přijel?
V Brně jsem se poprvé objevil na Silvestra 1979 a natrvalo jsem se sem přesunul v únoru 1980. Přijel jsem s nastraženýma ušima a s velkou pokorou jsem sledoval všechno to, o čem jsem dřív jen slyšel. Brno jsme u nás na severu vnímali jako metropoli, a to i metropoli kulturní, byla to pro mne mekka. Progres, Synkopy, to všechno pro mě byly velké pojmy. Neměl jsem pocit, že bych se jim mohl vyrovnat, měl jsem hrozný strach, myslel jsem, že nic neumím.

Ale nebyl jsi žádný hudební nováček…
V Zábřehu jsem hrával asi od 13 let v bigbítu na bicí a později na flétnu. Pak jsem šel na vojnu a odtud do dolů, kde jsem nikoho neznal. Navíc jsem si v dolech zmrzačil palec. A tak jsem vytáhl kytaru a začal se věnovat písničkaření a zhudebňování Villona, který mě mimochodem zajímal už od mých čtrnácti let. Na konci 70. let jsem vyhrál Karvinský totem – čtyři ročníky přede mnou byl první Pepa Streichl a já jsem jej z prvního místa vytlačil.

Do Brna jsi tedy přijel jako písničkář, ale vrátil ses k bigbítu.
Ano, první kapela, se kterou jsem v Brně hrál, byla Dogma Art. Byl to hard rock, ale my jsme to moc neškatulkovali. Chtěli jsme prostě hrát bigbít, ale zajímavá byla kombinace flétna a klarinet. Nahrávky z první fáze skupiny se bohužel nedochovaly, podařilo se zaznamenat až koncert z roku 1986. Nahrávka donedávna kolovala mezi lidmi a až nedávno ji zpěvák Láďa Škaroupka převedl na CD. Někdy v roce 1986 jsem odešel k Miloši Makovskému do skupiny Taxi, kde jsem ovšem hrál na baskytaru. A asi od roku 1988 do začátku 90. let jsem hrál s Avokádem. Po revoluci jsme však zjistili, že se bigbítem nedá uživit, a tak jsem muziky nechal.

Mezitím jsi ovšem paralelně pokračoval ve své folkové dráze…
Když jsem přišel do Brna, písničkářskou dráhu jsem na pár let přerušil. Dostal jsem ale lano od Vondráka a Bodláka, které jsem měl původně doprovázet na cello. V květnu 1982 jsem šel na volnou nohu. Na to cello jsem ještě při natáčení v rozhlase doprovázel, společně s Vondrákem–Bodlákem, Marthu Elefteriadu, ale pak jsem přešel ke kytaře a flétně. Když skončil Vondrák—Bodlák, udělal jsem si vlastní písničkový pořad a k tomu pásmo Já, François Villon. A bigbít jsem hrál samozřejmě paralelně s tím.

Zmínil jsi spolupráci s kytaristou Milošem Makovským ve skupině Taxi. Jaká byla role basisty v kapele tak výrazné muzikantské osobnosti? A hrál jsi vůbec někdy předtím na basu?
Bylo to složité a náročné. Miloš je hrozný pedant a současně měl jasnou představu, jak ta muzika má vypadat. Takže se hrály technicky nesmírně náročné party. Já jsem opravdu nebyl hotový basista, jen jsem mu nabídl, že se na basu naučím, protože se mi jeho muzika hrozně líbila. Nechtěl jsem nic jiného než hrát s Milošem a on mi dal půl roku na to, abych se na basu naučil. Chodil jsem osm nebo deset hodin denně s basou na krku a pořád jsem hrál. Bylo to krušné, ale byla to jedna z největších škol, které jsem dostal.

Z tvého vyprávění – a také z toho, jak tě znám z posledních let – mám pocit, že se velmi rychle naučíš hrát na jakýkoli nástroj. Je to podle tebe spíš talent, nebo píle?
Já moc nedřu, jsem spíš lenoch. Dokonce cítím, že bych měl víc cvičit, ale nechce se mi. Bude to asi tím, že mi nedělá problém se s nástrojem seznámit. Do hudebky jsem jako dítě muzikanta nechodil, to by tatínek považoval za ostudu. Musel jsem se už jako malý vším prokousávat sám, ale táta, který v Zábřehu vedl padesátičlenný orchestr, mi byl maximální oporou.

Je nějaký nástroj, který ti moc nejde?
Třeba klavír. Na ten zahraju, co potřebuju, abych si ukázal akordy nebo vedení vokálů. Umím na něj zaimprovizovat, ale to je všechno. Jinak mě klavír nikdy moc nevtáhl.

Pojďme dál. Říkal jsi, že v roce 1990 jsi s hudbou dočasně skončil, protože se jí nedalo uživit. Čím ses tedy živil?
Věnoval jsem se realitní činnosti. A protože občas si klient přivedl právníka, nemohl jsem být hloupější. A tak jsem šel studovat práva a v roce 1996 jsem promoval. Tehdy jsem si uvědomil, že už mám opět čas na muziku. A protože jsem v té době nebyl s žádnými muzikanty v kontaktu, měl jsem pocit, že bych měl zkusit něco úplně nového. Skupina Vaganti, která se věnovala historizujícímu folku, zrovna přes inzerát hledala nového člena a já jsem cítil, že je v tom určitý potenciál. Oni totiž hráli přesně to, co jsem kdysi hledal a co jsem neuměl zhmotnit ve Villonovi. Já jsem si sice občas přehrával anglického renesančního loutnistu Dowlanda, měl jsem loutnové tabulatury, ale bylo to poměrně těžké a ne ve všem jsem se úplně vyznal. Vaganti to však měli nastudované a s nimi jsem do staré hudby mohl proniknout lépe než sám. Pomohli mi dostat se víc do hloubky středověkého chápání muziky.

Vaganti krátce předtím (1995) natočili kazetu Vytáhli jsme do boje. Titulní skladbu Jany Janové jsi o více než deset let později v bigbítové úpravě zařadil na své album Pijácké mravy. Měl jsi podobné nápady v hlavě, už kdy jsi Vaganty slyšel poprvé? Představoval sis tam hned rockový doprovod?
Vaganti mě tenkrát pozvali na koncert do Blanska a tam jsem od nich dostal tu kazetu. Poslouchal jsem ji pak v autě na cestě domů a skutečně jsem si říkal, že je v tom potenciál jako hrom, ale že bych ty písničky udělal trochu jinak. Vlastně jsem tam už slyšel ten bigbít. S kapelnicí Janou Janovou jsem se tedy dohodl, že do kapely půjdu, ale navrhl jsem jí zúžení sestavy. Skončili jsme ve čtyřech a domluvili jsme se na trochu jiném přístupu. Když odešla původní violoncellistka, přivedl jsem Aťu Lákáše a v té době to znělo velmi dobře. Jenže já jsem pak chtěl hrát častěji než zbytek kapely, a tak jsme si s Aťou udělali duo Quanti minoris. Jezdili jsme po hradech a natočili jsme cédéčko Buchlovská rána, k jehož natáčení jsem přizval i Vaganty a proto název CD Quanti–Vaganti. Je sice ještě akustické, ale místy už má nádech rockové muziky. Mezitím spolupráce s Vaganty pomalu usínala a v roce 2006 měla už premiéru bigbítová sestava Quanti Minoris (jejíž název, na rozdíl od akustického dua, píšeme s oběma počátečními písmeny velkými).

Ta sestava je ojedinělá a přitom čitelná. V popředí jsi ty se spoustou nástrojů, k nimž se určitě ještě dostaneme, a tebe jistí klasická rocková trojka – elektrická kytara, basa a bicí. Jak dlouho jsi takový zvuk měl v hlavě?
Už dvacet let jsem to takto plánoval. Přesně jsem věděl, co chci. Jen mi trvalo, než jsem našel vhodné spoluhráče. V roce 2000 mě oslovili Jura Pařez a Michal Pospíšil, jestli bych neoživil basu a nešel s nimi hrát takový normální bigbít. Přemluvili mě, baskytaru jsem vytáhl po patnácti letech, a hrál jsem tedy s jejich skupinou Pozdní sběr. Moc mě to ale nebavilo. Vadí mi tancovačky, nerad hraju od osmi večer do tří do rána, nemám rád kolem sebe opilé lidi. Ale řekl jsem si, že když oni mě přemluvili na basu, já bych je mohl přemluvit, aby se mnou zároveň hráli středověk. Byli tam výborní muzikanti, například bubeník Kuba Petr, absolvent JAMU. Zkoušel jsem to s nimi dvakrát, ale oni mě pokaždé vyprovodili, že takové množství lichých dob se nedá hrát.

Nakonec jsi rockovou sestavu vytvořil s kytaristou Davidem Grossem, baskytaristou Pavlem Bartou a bubeníkem Romanem Goldou, tedy muzikanty do té doby neznámými.
Pavla Bartu jsem před lety učil trochu na basu a flétnu, chodíval ke mně na čumendu a inspiraci. V roce 2005 jsem jej po několika letech potkal a on mi řekl, že má kapelu, že zkoušejí ve sklepě a pozval mě, abych si s nimi šel zahrát. Vzal jsem tedy flétnu a šel. Rytmika byla dobrá, Pavel hrál na basu dost slušně, bubeník byl výborný. Měli tři hotové písničky a pár rozdělaných. Já jsem jim navrhl, ať na svůj dosavadní repertoár zapomenou, že jim nabídnu něco úplně jiného. Zpočátku to bylo docela krušné, kluci nevěděli, co mám v hlavě, zkoušeli tam hrát podle své představy a nešlo jim to. Třeba David půl roku nevěděl, co s kytarou, málem s tím praštil. Ale pak se to zlomilo, kluci se v té muzice začali hledat a pochopili, o co mi jde. Roman musel začít hrát na bicí úplně jinak, stejně tak David na kytaru. Ono se to nezdá, ale je to velmi citlivé. Aranže některých písní jsem piloval třeba dva roky, než jsem je pustil ven. Nakonec to kluci zvládli velmi dobře, až na Pavla, který to po třech letech vzdal. Krátce jsme to zkoušeli s Aťou Lukášem na cello (Aťa mi hostuje na každém CD) a pak jsme našli nového basistu Davida Růžičku. Dnes jsem se sestavou naprosto spokojený, nemáme ani žádné ponorkové nemoci.

Říkal jsi, že nemáš rád tancovačky. Věděl jsi hned, v jakém prostředí chceš s bigbítovými Quanti Minoris vystupovat?
Vůbec jsem to nevěděl a ani jsem nedokázal odhadnout, pro jaké publikum budeme hrávat. Ale vůbec mě to nezajímalo. Potřeboval jsem dělat takovou muziku a ničím dalším jsem se nezatěžoval. Říkal jsem si, že si své posluchače najde, pokud bude dobrá.

Pro svou hudbu jste si vymysleli škatulku hrad rock.
To vzniklo spontánně a já jsem u toho nebyl. Kluci šli do hospody, bavili se o názvu a Roman tu přesmyčku vymyslel u piva.

Oficiálně jste však převzali název Quanti Minoris, což bylo původně tvé už zmíněné duo s Aťou Lukášem. Nebylo by bývalo lepší vymyslet úplně nový název? Přece jen jsou to dost odlišné projekty…
Nejsou, aktuální kapela je jen rocková podoba toho akustického, co jsme hráli dřív. Dokonce máme některé stejné písničky. Chtěl jsem pokračovat v započatém díle, byl to jen další stupeň vývoje. A už když jsem točil akustické CD, chtěl jsem dělat středověký bigbít, jen jsem na to neměl lidi.

S rockovými Quanti Minoris jste v roce 2007 vydali první album Pijácké mravy, v roce 2011 následovala deska Písně nejen vánoční, mezitím jste v roce 2010 vyhráli národní finále Porty. Pojďme si ale představit úplně nové album Balady nejen Villonovy…
Já jsem takovou desku plánoval a taky sliboval už delší dobu. Měl jsem ji vlastně v podvědomí už v době, kdy jsem v 80. letech začal jezdit s pořadem Já, François Villon. Už tenkrát jsem si uvědomil, že renesanční muzika je položená na kvintě stejně jako ta rocková. Miluju kvintu a ta mi to všechno propojuje. Na album jsem zařadil pět zhudebněných Villonových balad, které jsou proložené mými baladami či písněmi. Některé jsou inspirované nějakou historickou událostí (bitva u Moháče 1526, křižácké výpravy), u jiných jsem převzal text středověkého anonymního autora a položil jej na muziku.Do konceptu se mi hodila také Píseň nezbedná lidu obecného, ve které jsem vyzobal veršíky ze sbírky Jana Jeníka z Bratřic. To je taková odvrácená strana folklóru, která ovšem s Villonovou poetikou velmi souvisí.

Co tě vůbec na Villonovi fascinuje?
Villon vynikal nad většinu svých současníků rozumem, věděním i znalostí lidí. Jeho verše jsou pro všechny časy jedinečnou tvorbou. Nikdy nebyla zbásněna tak bezpodmínečná palčivá pravda. Villon byl génius prostoty. Nikdo si nedokáže dnes představit podmínky, ve kterých žil. Za sebemenší krádež byla tehdy šibenice. Byl členem podzemního hnutí Coquille (Ulita), ale oni se museli sdružovat, aby se ochránili. Církevní i světská zvůle byla totiž v té době téměř neomezená. Mimochodem, a to se vracím k paralele s Janem Jeníkem, vůbec mi nepřipadá, že by Villon byl vulgární, je to jen odraz doby.

Villonovu dobu reflektuješ skrze texty a hudbu, ale máš nastudované i historické souvislosti. Je to pro tebe důležité?
Ano, to je stejné jako s nástroji. Když mám nový nástroj, snažím se zjistit, odkud pochází a jakou má historii. Stejně se snažím rozumět době, z níž čerpám. Pokud chci něco dělat, musím o tom něco málo vědět.

V kapele jsi tím mozkem, který přináší nápady. Měli by podle tebe mít historické povědomí i tví spoluhráči?
Snažím se je tím trochu nakazit, občas mám potřebu jim něco sdělovat, například na zkouškách. Ale jinak je to myslím asi moc nezajímá.

Zatímco tví spoluhráči představují standardní rockovou kapelu, ty se na koncertech obklopuješ úctyhodnou sestavou nástrojů. Na co všechno tedy v Quanti Minoris hraješ?
Popíšu to tak, jak mám nástroje na pódiu kolem sebe rozložené. Je tam diskantová, sopránová a altová zobcová flétna, pod nimi altový a tenorový gemshorn, šalmaj, příčná flétna a křivý roh (krumhorn). Na druhé straně mám whistle a píšťalu s měchuřinou. Pak mám dvě loutny, případně kytaru, na boku kvinternu a zezadu mám pověšenou violu da gamba.

Nedaly by se aranže zjednodušit, abys nemusel vozit na koncerty takový arzenál?
Daly, ale ničemu by to neprospělo. Barevnost zvuků, která se z těch různých nástrojů hrne, je nenahraditelná. Nemusel bych například vozit dvě loutny a kytaru, protože na kytaru lze naladit loutnové ladění a znělo by to skoro stejně. Ale jde o efekt a i ten zvuk je nakonec malinko jiný. Navíc bych musel neustále přelaďovat. Proto je pro mne praktičtější vozit dvě loutny a kytaru.

Zůstává počet nástrojů konstantní, nebo ještě po něčem pošilháváš?
Myslím, že už se to moc měnit nebude. Po ničem dalším už nepokukuju, měnit se to může jen v drobnostech. Doma mám ještě jinou šalmaj, mohl bych ještě hrát na dvojitý platterspiel. Ale nástroje, které teď mám, už vyčerpaly mou představu o barevnosti. Navíc jsou všechny věšáky už zaplněny.

Foto ze křtu alba Balady nejen Villonovy M. Vídeňský

Komentáře

Reagovat

Zatím nebyl přidán žádný komentář..

Dále si přečtěte

Sólové album Petra Ulrycha Bratr sestry vyšlo koncem minulého roku, mluvili jsme tedy o jeho uvedení do života. Názvy jednotlivých písní nás ale v rozhovoru přivedly spíše k obecnějším úvahám.  více

Aktuální album Bílé včely skupiny Květy odměnila porota nezávislých hudebních cen Vinyla hlavní cenou Deska roku 2012. Byla to také hlavní, ale nikoli jediná záminka pro rozhovor s frontmanem Květů, zpěvákem, kytaristou a autorem písní Martinem E. Kyšperskýmvíce


Naloučany jsou malá obec na řece Oslavě v kraji Vysočina a mají svého fotografa. Portréty zdejších obyvatel se díky němu dostaly do Knihovny amerického kongresu a staly se tak součástí největší sbírky tohoto média od jeho počátků. Necelé dvě stovky místních jsou na to náležitě hrdí. Proto společnými silami uspořádali svému fotografovi akci, na kterou jen tak nezapomenou nejen oni, sám pan fotograf, ale i všichni ostatní návštěvníci, kteří se rozhodli zvlněnou zasněženou krajinou dojet až před místní kulturní dům.  více

Ve zrekonstruovaném sále největší české Sokolovny na Kounicově ulici v Brně se setkali folklorní nadšenci z celé Moravy. Tradiční už sedmdesátý první ples zde v sobotu 21. ledna uspořádal Slovácký krúžek Brno. Propojily se tak dva spolky s hlubokou prvorepublikovou tradicí. Dohromady jim to ladilo, jako by po celou tu dobu až dodnes patřily k sobě.  více

Městské divadlo Brno vyrukovalo s českou premiérou muzikálu Matilda podle slavné, stejnojmenné knihy Roalda Dahla, jednoho z nejprodávanějších autorů světa. Rodinné představení v režii Petra Gazdíka v hledišti aspiruje na podívanou pro všechny věkové kategorie. Na jevišti však v této náročné produkci vítězí děti v čele s představitelkou hlavní role Maruškou Juráčkovou, jejíž výkon budí nejen co do kvantity textu, kvality zpěvu a zvládání pohybu respekt. Pro spravedlnost: dětské role jsou však třikrát alternovány a jejich představitelé prošli stejnou přípravou.  více

Noam Vazana, vystupující pod přezdívkou Nani, je izraelská zpěvačka, která se věnuje písním v židovském jazyce ladino. Na album Andalusian Brew z roku 2017 shromáždila lidové písně, z nichž některé slýchala jako malá od své babičky. V roce 2021 natočila své první autorské album s písněmi v ladinu, nazvané Ke Haber. Na podzim 2022 vystoupila v Brně v klubu Music Lab v duu s brněnským perkusistou Jakubem Škrhou. Před koncertem vznikl následující rozhovor.  více

Drama, filozofii nebo zajímavě nastíněnou psychologii děl nabízel poslední velký koncert Filharmonie Brno v Janáčkově divadle. Posluchačsky přívětivý program s příhodným názvem Dávné nordické příběhy nastudoval a s orchestrem provedl dánský dirigent Michael Schønwandt (*1953), nynější šéfdirigent Orchestru Národní opery Montpellier. Jeho obliba propagování soudobých skladatelů se projevila v samotné dramaturgii. Kromě známých děl od Edvarda Griega nebo Jeana Sibelia měli posluchači možnost se seznámit i s dánským autorem Hansem Abrahamsenem (*1952). Publiku se v jeho díle představila také americká sopranistka Nicole Chevaliervíce

Na předvánočním koncertu kapely Musica Folklorica v klubu Stará pekárna nečekaně oznámil svůj odchod do důchodu vydavatel a zakladatel vydavatelství Indies Milan Páleš. Stalo se tak symbolicky při křtu posledního loňského folklorního počinu, který nese název Rok na Slovácku. Jaké jsou jeho plány v důchodovém režimu? A nezmizí folklor z edičního plánu tohoto prestižního vydavatelství?  více

Dvacet let spolupráce ve skupině Květy slavili nedávno Martin Kyšperský a Aleš Pilgr. Zatímco spoluhráči a nástroje kolem nich se během dvou dekád měnili, oni dva zůstávají konstantou jedné z nejzásadnějších kapel brněnské scény tohoto století. Jde ovšem o konstantu – řekněme – dynamickou –, protože oba protagonisté střídají různé nástroje a přístupy. Martin si od kytary odskakuje k dalším nástrojům a Aleš se z bubeníka stal kontrabasistou a od roku 2023 bude znovu bubeníkem. Tento kontext je pak důležitý i pro pochopení nového alba Duo, které natočili Kyšperský s Pilgrem jako – ano, duo.  více

Rumunská skupina Fanfare Ciocărlia, přezdívaná „nejrychlejší dechovka světa“, pochází z malé vesnice Zece Prajini, ležící na severovýchodním okraji Rumunska, u hranic s Moldavskem. Vznikla před čtvrtstoletím, v roce 1997. Skupina romských hudebníků s tubami, tenorovými rohy, trubkami a saxofony se tehdy rozhodla šířit balkánskou dechovou hudbu po světě. V rámci svého zdánlivě nekonečného turné přijela v létě 2022 také do Brna, kde vystoupila na festivalu Maraton Hudby. Koncert, který byl ozdobou festivalové Balkánské scény, si připomeneme v rozhovoru se saxofonistou Oprică Ivanceou. Z rumunštiny tlumočil a odpovědi spontánně doplňoval Henry Ernst, původně německý zvukař, který kapelu pro svět objevil a dodnes je jejím manažerem a také vydavatelem.  více

Saucējas je ženský vokální soubor z Lotyšska, který se věnuje lidovým písním z této pobaltské země. V repertoáru má mimo jiné písně pastýřské, pracovní, písně na oslavu dobré úrody, případně písně k jednotlivým ročním obdobím. V létě 2022 skupina vystoupila živě na festivalu Maraton Hudby v Brně a tam jsme s nimi také natočili rozhovor, který vám nyní nabízíme jako ohlédnutí za koncertním létem v Brně. Na naše otázky odpovídají členky souboru Vineta Romāne a Elīna Ellene.  více

O tom že fake news nejsou záležitostí pouze našeho století se mohli přesvědčit návštěvníci závěrečného koncertu letošního 19. ročníku cyklu Barbara Maria Willi uvádí... – v sále Konventu Milosrdných bratří 14. prosince s programem Renesanční fake news pro potěchu dneška aneb Lenguas Malas (zlé jazyky) vystoupil španělský vokální soubor Cantoría sestávající ze sopranistky Inés Alonso, altisty Oriola Guimery, tenoristy a uměleckého vedoucího souboru Jorgeho Losana a basisty Oriola Quintana. Vokální kvarteto je součástí prestižního mezinárodního projektu EEEMERGING+.  více

Třetí adventní pondělí 12. prosince vystřídal hudební klub Stará pekárna rock za folklor, když hostil kapelu Musica Folklorica, která zde pokřtila své další album s názvem Rok na Slovácku. Booklet představuje litografie Františka Pavlici, které jsou přiřazeny každému měsíci v roce a tvoří kalendář. Ten pak tematicky doplňují jednotlivé sady písní.  více

Masarykova univerzita v čele s rektorem Martinem Barešem každý rok pořádá adventní koncert, který se po tříleté odmlce uskutečnil ve středu 7. prosince v bazilice Nanebevzetí Panny Marie na Starém Brně. Kromě domácího Pěveckého sboru Masarykovy univerzity se také představil VOX IUVENALIS, působící pod Vysokým učením technickým v Brně, a smíšený sbor Kantiléna. Všechna jmenovaná tělesa vystoupila pod vedením sbormistra Jana Ocetkavíce

Prvního prosince brněnský klub Fléda nabídl koncert ukrajinského kvartetu DakhaBrakha inspirovaného lidovou hudbou. „Dávat“ a „brát“ je překlad názvu kapely (v originále ДаxаБраxа), vyňatého ze staré ukrajinštiny. Co člověku může dát setkání s válkou poznamenaným národem? Zejména poznání, co vše bere válka. Avšak nejen proto byl tento koncert jednou z neopakovatelných příležitostí zažít hudbu plnou silných emocí na jevišti i v hledišti.  více

V úterý 22. listopadu uplynulo 20 let od úmrtí významného muzikologa, pedagoga, redaktora a vedoucího Ústavu hudební vědy na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity – profesora Jiřího Fukače (15. ledna 1936 – 22. listopadu 2002).  více

Pro zahájení své 11. koncertní sezony v sále Divadla Husa na provázku si hudební soubor Brno Contemporary Orchestra vybral tématiku Ticha – a to nejen jako akustického jevu, ale i stejnojmenné rodiny. Tímto oslím můstkem dramaturgie večera propojila nejen Eufemias mysterion – Tajemství ticha – Miloslava Kabeláče, ale i světovou premiéru písně Jany Vöröšové Bau mir ein Haus, jejíž námětem a inspirací se stala brněnská rodačka Anna Ticho. Na koncertě Inkluze ticha (21. listopadu) vystoupili jako sólisté sopranistka Irena Troupová a violoncellista Josef Klíč, orchestr řídil kmenový dirigent souboru Pavel Šnajdrvíce

Nejčtenější

Kritika

Městské divadlo Brno vyrukovalo s českou premiérou muzikálu Matilda podle slavné, stejnojmenné knihy Roalda Dahla, jednoho z nejprodávanějších autorů světa. Rodinné představení v režii Petra Gazdíka v hledišti aspiruje na podívanou pro všechny věkové kategorie. Na jevišti však v této náročné produkci vítězí děti v čele s představitelkou hlavní role Maruškou Juráčkovou, jejíž výkon budí nejen co do kvantity textu, kvality zpěvu a zvládání pohybu respekt. Pro spravedlnost: dětské role jsou však třikrát alternovány a jejich představitelé prošli stejnou přípravou.  více