Londýn, Mnichov, Brno – to se rýmuje

Londýn, Mnichov, Brno – to se rýmuje

Valerij GergijevKaren CargillLondon Symphony Orchestra završili Moravský podzim způsobem, který smetl ze stolu všechny pochybnosti o tom, jestli festival má nějaký smysl. Koncert ale také poukázal na mezery a specifika v našem hudebním životě i na jeho místo v současné společnosti.

Když londýnští symfonici spustili Berliozovu předehru Waverley, museli mít lidé asi podobný pocit, jako když nedávno jela hrát Viktoria Plzeň do Německa s Bayernem Mnichov. Po ustrašeném výkonu bez jediné střely na bránu dostala hanebně na frak a řeči o tom, že v našich podmínkách se Bundeslize nemůžeme rovnat, zazněly hned po zápase. „Jasně nás přehráli, je to jeden z nejlepších týmů na světě. Nedá se s nimi dost dobře hrát,“ nechal se slyšet brankář Kozáčik. Při odvetě v Plzni sice domácí zase prohráli, ale už jenom 0 : 1 a za plzeňský fotbal se nejen nebylo třeba stydět, ale dokonce se na něj dalo i dívat. Za týden se s finanční ani fyzickou kondicí plzeňských hráčů určitě nic nestalo, zásadní změna proběhla v lidských hlavách a o to tady jde.

Každý soudný člověk musel i čistě intuitivně pochopit, že se v Janáčkově divadle najednou hraje úplně jiná liga, než na jakou jsme běžně zvyklí. To ale není důvod k tomu, abychom si řekli, že v Londýně mají víc peněz a spokojili se s tím, že my si tady to své malé uměníčko vždycky nějak zbastlíme a maminka nás pochválí. Ze hry orchestru byla jasně znát úroveň jednotlivých hráčů, která je ale samozřejmým základem. K tomu se přidává kolektivní duch, který z technicky vybavených jednotlivců tvoří hudební organismus. Organismus, v němž nástrojové skupiny hrají jako jeden, jednotně tvoří tón, který tím neskutečně nabývá na objemu, intenzitě a výrazových možnostech. K tomu teprve přichází mimořádný dirigent, který dlouhodobě šlechtěnému materiálu vtiskne cejch své osobitosti.

Jednotliví hráči se ani neflinkají, ani si nehrají na vlastním písečku. Nevidíte ani houslistu, který si dává na chvíli oraz, ani dechaře, který se po krátkém sóle okázale rozhlíží na všechny strany, jestli si toho všichni všimli. Je to především skupina profesionálů, kteří si nezakládají na žvástech o srdíčku, tradicích a závazkům k rodnému městu. Všichni totiž vědí, že do práce se chodí pracovat. Zní to strašně suchopárně, není v tom žádné svaté umění ani zápal pro věčné hodnoty – jenom povinnost. Ta nakonec zničila i Kordélii, zapuzenou dceru krále Leara – vždyť mít rád „v souladu s povinností“ zní tak obyčejně. Lidé, kteří „vědí, že musí“ ale většinou udělají mnohem víc než ti, kterým se jen občas chce. Hector Berlioz, z jehož děl byl celý koncert sestaven, by asi přijal odvolání na Shakespeara, jehož dílo miloval, i tuto řemeslnickou odpovědnost v orchestru. Jeho paměti jsou plné stížností na hudebníky, které hudba jenom otravuje.

Při koncertu Londýnského symfonického orchestru se připomněly především dvě podstatné věci. Zcela nepochybně potřebujeme nový koncertní sál, který má dobrou akustiku, nehrčí v něm větráky a vůbec je po technické stránce celkově v pořádku. Druhá věc ovšem je, že z Filharmonie Brno by se účinkováním v akusticky perfektním sále špičkový orchestr ještě pořád nestal – tady se dostáváme zpět k onomu vachrlatému srovnání s Plzní a Bayernem. Jsem přesvědčený, že většině hráčů našeho domácího orchestru technické vybavení nechybí, stejně jako nástroje. Myslím ale, že v nich pořád kdesi na dně dřímá ten nešťastný pocit, že ve skupině se jednotlivec ztratí. Schopnost a ochota dělat všechno stejně jako ostatní a přitom sám za sebe v nich prostě není – pletou si kolektiv a anonymní dav. Dámy a pánové, vy ale nejste anonymní – já na vás vidím, sleduji, co děláte, a vím, jak se jmenujete. A nejsem určitě sám.

Nejde ovšem o to, abychom si vyhrožovali, ale podívali se na to, co nám zdánlivě nedostupná kvalita může přinést – kromě zážitku, který už vyprchává. My prostě musíme mít možnost se s výkony na nejvyšší úrovni setkávat na domácí půdě už jen proto, abychom je začali považovat za normální. Musí to být něco, co tu očekáváme, a ne výjimečná lahůdka, kterou přivezla anglická tetička. K budoucímu udržení festivalové úrovně nevede jen jediná cesta, ale je tu jedna možnost, na kterou by se určitě nemělo zapomínat: co kdyby se Filharmonie Brno naučila hrát stejně dobře jako londýnští symfonikové? Jsem naprosto přesvědčený, že to není nemožné, i když se jedná o mnohem obtížnější způsob než sem jednou za dva roky přivézt mimořádné hosty. Je to ale řešení, které by mohlo přežít i generace a udělat z Brna specifické místo na hudební mapě světa. My si bohužel málo uvědomujeme, že to znamená žít i na mapě společenské.

Valerij Gergijev byl v posledních dnech terčem obvinění, že podporuje Putinovy diskriminační zákony proti homosexuálům (o jeho dobrých vztazích s ruským prezidentem se ostatně vykládá dlouho). Aktivista Peter Tatchell obvinil Gergijeva veřejně během koncertu v londýnském Barbican Centre. Ve svém veřejném prohlášení to dirigent striktně odmítl a hudební kritik Telegraphu Rupert Christiansen se jej v tomto smyslu i zastal. Připomínám to především proto, aby bylo jasné, že velké hudební události jsou součástí společenského života. Ne jako výlučné místo, kde jakási blíže nedefinovatelná smetánka popíjí v kuloárech šampaňské a ohrnuje nos nad zahulenými hospodami a dělnickou třídou. Je to součást našeho životního prostředí v širším slova smyslu a podílí se na tom lepším a ušlechtilejším, co v něm může být přítomno. Je ale dost těžké to lidem vysvětlit, když se na mimořádném koncertě, který při stejném provedení a programu vyprodává přední koncertní síně světa, oficiálně neobjeví jediný vrcholný představitel města. Pro brněnské aktivisty – alespoň pro ty, které znám – je taková událost zřejmě také málo vznešená. Naše společenské dění jde mimo koncertní síně a vrátí se do nich jen s kvalitní nabídkou perfektně vymyšlených i provedených koncertů. Jen tak si lidé uvědomí, že je cool být u toho. A třeba se tam jednou dočkáme nejen nadšených milovníků hudby, ale také lidskoprávních i politických aktivistů, a nakonec i toho primátora – vrátí se tam zkrátka každodenní život.

Tato úvaha by se dala rozvést na menší knihu, ale končí v této chvíli – je to jen náhražka za náš obvyklý pondělní rozhovor. Ne snad, že by nebylo s kým hovořit, ale příležitost promluvit o vleklých problémech dostala příliš silný impuls a já jsem neodolal pokušení kout hudební železo, dokud je žhavé.

Foto Petr Francán

Komentáře

Reagovat
  • vivaldi2011

    3. leden 2014, 14:56
    10:0 za kritiku, která pltí také v Praze
  • Štěpán Graffe

    15. listopad 2013, 19:03
    Vážený pane Špačku, nevím, proč se mi nedostalo odpovědi od pana Klepala, kterému byla moje otevřená reakce adresována. Děkuji však za Vaši upřímnou reakci. Ano, máte pravdu. Náš pohled na publicistickou činnost pana Klepala je rozdílný. Co se ale týká Vašeho textu, zvlášť bych Vám chtěl poděkovat za polemickou úvahu věnovanou mé osobě jak z hlediska lidského, tak profesního. Váš hudební rozhled, schopnost pochopení souvislostí, kritický úsudek a hlavně Vaše životní zkušenosti, které jste mi touto cestou nastínil, doslova otevřely oči nejen mně, ale i mnoha jiným. S přáním všeho dobrého Štěpán Graffe P.S. Své vysvědčení z klavíru nehledejte. Můžete mi poslat někdy třeba pozvánku na svůj recitál.
    • Jan Špaček

      18. listopad 2013, 13:55
      Vážený pane Graffe, děkuji Vám za Vaši odpověď a srdečně Vás zdravím.
  • Taťjana Beránková

    14. listopad 2013, 21:41
    Pane Klepale, také si dovolím s Vámi nesouhlasit. Také znám jména všech hráčů Filharmonie Brno, protože nenávidím anonymitu. Ale jsem občan Brna a fandím Brňanům, už proto, jaké mají pracovní podmínky a "podporu" zřizovatele si myslím zaslouží obdiv a morální podporu. Kdyby hráli tak nedobře, jak se píšete ve svém článku, myslím, že by každý druhý rok nebyli zváni na turné do Japonska. Nemyslíte?
  • Jan Novák

    12. listopad 2013, 23:59
    Pravda, jaká společnost, takový orchestr, takový kritik... máme před sebou velmi dlouhou cestu. Třeba si jednou začneme navzájem fandit a přestaneme si dávat trapné a laciné góly do vlastní branky. Dobrý manšaft se buduje dlouho, pracně a je k tomu lecos zapotřebí. Zkusme zatím alespoň začít fandit i našim. Jó v Anglii, tam je fajn...
  • Jana Hoferková

    12. listopad 2013, 9:13
    Pane Klepale chtít po Filharmonii Brno, aby se naučila hrát jako LSO je jako chtít po Vás získat Pulitzerovu cenu. Jako vtitp dobrý :-)
  • Štěpán Graffe

    11. listopad 2013, 19:01
    Vážený pane Klepale, se zaujetím jsem si pročítal Vaše recenze na jednotlivé koncerty Mezinárodního hudebního festivalu Moravský podzim. Stále jsem si kladl stejnou otázku, kdo je asi pan Klepal. Patrně nějaký "na slovo vzatý" odborník. Rád bych se nachal poučit o Vaší hudebně-vědecké publikační činnsosti. Opravdu se zaujetím bych si přečetl například nějakou Vaši knihu. Nebo se Vám snad na toto nedostává času, protože jste sám výkonným umělcem? Ve Vašich recenzích mě stále udivovala nekompromisní jistota, se kterou byly jednotlivé koncerty hodnoceny. Jen mě často zaráželo množství protimluvů, faktických chyb v textech a podobně. Přečtením Vašeho posledního textu zveřejněného na portálu Brno - město hudby 11. listopadu 2013 s názvem "Londýn, Mnichov, Brno – to se rýmuje" jsem pochopil. Přivedla mě k tomu Vaše myšlenka: "Když londýnští symfonici spustili Berliozovu předehru Waverley, museli mít lidé asi podobný pocit, jako když nedávno jela hrát Viktoria Plzeň do Německa s Bayernem Mnichov. Po ustrašeném výkonu bez jediné střely na bránu dostala hanebně na frak a řeči o tom, že v našich podmínkách se Bundeslize nemůžeme rovnat, zazněly hned po zápase." A dále: "Každý soudný člověk musel i čistě intuitivně pochopit, že se v Janáčkově divadle najednou hraje úplně jiná liga, než na jakou jsme běžně zvyklí." A zde se vracím k tématu. Nemohli by "první ligu" v Brně vykazovat svou činností také hudební publicisté, mezi které se řadíte? Dlužno podotknout, mnozí tak naštěstí činí... Štěpán Graffe pedagog brněnské konzervatoře, primárius Graffova kvarteta
    zobraz vše (5)
    • Petra Kaminská

      12. listopad 2013, 9:32
      Znamená to pane Špačku, že já jako veterinářka bych mohla zkusit psát kvalitní publicistiku o české kardiochirurgii? Mohla bych tam třeba napsat, že se mi nelíbí jak nosí pan Pirk motýlek.
    • Jan Špaček

      12. listopad 2013, 13:23
      Petr Štěpančík: S dovolením jsem byl o něco přesnější. Nejde o rozhořčený názor. Petra Kaminská: Zkuste to, třeba to bude dobré. A když ne, tak toho necháte.

Dále si přečtěte

Moravský podzim v pátek zakončil velkolepým vystoupením London Symphony Orchestra pod taktovkou šéfdirigenta Valerije Gergijeva. Účinek, který jejich koncert vyvolal, působil jako zjevení a je pravděpodobné, že se stane památným večerem hudebního Brna.  více

V kavárně, jejíž interiér je inspirován vilou Tugendhat, jsme se s Marií Kučerovou sešli před dvěma týdny. Mluvili jsme ale především o jejím dnešním nástupu do funkce ředitelky Filharmonie Brno a o jejích plánech. Probrali jsme také její motivace, repertoár, koncertní sál a na závěr jednu otázku, která ani nepadla.  více

V neděli začal mezinárodní hudební festival Moravský podzim. Poprvé jej pořádá Filharmonie Brno, v jeho koncepci se objevilo několik novinek. O tom, jak letošní ročník vznikal, proč je zrovna takový a jeké jsou výhledy do budoucnosti, jsem mluvil s jeho dramaturgem Vítězslavem Mikešem.  více


Dva roky po monotematickém albu Bleděmodré město, za které získala nominaci na žánrového Anděla, vydala brněnská skupina Nevermore & Kosmonaut novinku se záhadným názvem XCR-9. Více prozrazuje podtitul Písně do rakety. Zatímco na minulém albu jsme se s Michalem Šimíčkem a jeho kapelou procházeli ulicemi města Brna, tentokrát nás písničkář, který léta používá přezdívku Kosmonaut, bere na fiktivní cestu do vesmíru.  více

O albu Folk Swings brněnského B-Side Bandu se na sociálních sítích živě diskutuje. Může si big band dovolit hrát „posvátné“ písně českého folku? A co když s ním tyto skladby zpívají přímo jejich autoři jako Jaromír Nohavica, Vlasta Redl nebo Slávek Janoušek? Jenže zatímco oni snad mohli do úprav mluvit, Karel Kryl, Zuzana Navarová nebo Wabi Ryvola úpravy svých písní už okomentovat nemohli… O tom, jak album vznikalo, proč zní Ryvolova Tereza jako kubánský tanec, proč Radek Pastrňák na albu zpívá neznámou píseň a nikoli Františka a proč je Podvod Honzy Nedvěda instrumentální, jsme hovořili s členy orchestru Petrem Kovaříkem a Pavlem Zlámalem. Právě oni totiž pro toto album vytvořili nové aranžmá známých i méně známých folkových písní.  více

Tiché lodi není kapela, ale projekt v Brně žijícího kytaristy a písničkáře Reného Müllera. Zatímco své předchozí album Časy vody (2015) nahrál ještě ve dvojici s Romanem Cipískem Cermanem, svým někdejším spoluhráčem z kapely Hynkovy zámky, na novince se Müller prezentuje úplně sám – jako autor hudby i textů, kytarista i zpěvák nebo – v jeho případě přesněji – vypravěč.  více

Brněnský písničkář s nejkratším vlastním jménem stál donedávna v čele bluesové kapely The Weathermakers. Vedl také efemerní trampské uskupení The Honzíci. To hlavní, čím přitahuje pozornost – vedle kytar a dalších nástrojů, které vyrábí pod značkou Red Bird – je však jeho sólová autorská tvorba. Po vyzrálém debutu Město (2018) se nyní přihlásil s novinkou Potom. V textech jde opět až na dřeň, své osobní problémy dokázal přetavit do nadčasových příběhů a mimořádných básnických obratů. A i když ve většině skladeb opustil bluesovou formu, svou esencí je nahrávka, na které se jako producent opět podílel Martin Kyšperský, bluesová až až.  více

Před nedávnem se v knihkupectvích objevila útlá kniha, na jejímž černobílém přebalu je fotografie hudebníka, redaktora, vydavatele a také jejího autora Jiřího Plocka. Poetický ale hlavně výstižný název Zápisky potulného lidopisce odkazuje nejen na jeho dráhu folklorního redaktora a muzikanta, ale přeneseně také poukazuje na jeho náturu.  více

Ten, koho na předchozím albu brněnské skupiny Budoár Staré dámy (Sůl, 2017) zaujala úvodní výrazná píseň se surrealistickým textem Z ježatých hor, může zajásat. Před třemi lety teprve počínající spolupráce se současným básníkem Luborem Kasalem nyní vyústila v celé album jeho zhudebněných textů. Písně na novince Kostřičky však spojuje ještě jeden charakteristický rukopis: produkce a aranžérský vklad multiinstrumentalisty Tomáše Vtípila.  více

Závěrečný koncert festivalu Janáček Brno 2020 sliboval velkolepé finále. Janáčkovo divadlo mělo hostit Bamberské symfoniky s jejich šéfdirigentem a brněnským rodákem Jakubem Hrůšou. Když se protivirová opatření rozjela naplno, zdálo se, že večer s díly Leoše Janáčka a Richarda Strausse bude muset být zrušen a konec festivalu vyšumí do ztracena. Bamberští symfonikové se však koncertu vzdát nechtěli, a tak společně s organizátory festivalu připravili živý stream nezměněného programu přímo z koncertní síně v Bamberku. V české premiéře zazněla Velká suita z opery Příhody lišky Bystroušky v dirigentově úpravě, druhou polovinou programu se stala Alpská symfonie Richarda Strausse.  více

Mezinárodní festival Janáček Brno 2020 včerejší maďarské představení opery Salome od Richarda Strausse promptně nahradil. Národní divadlo Brno namísto zrušeného hostování nabídlo koncertní program pod prostým názvem Orchestr Janáčkovy opery. Posluchači tak po dlouhé době mohli spatřit hráče, kteří za normálních okolností zůstávají skryti v orchestřišti. Kromě orchestru, který řídil dirigent Robert Kružík, vystoupili také houslista Josef Špaček a klavírista Miroslav Sekera. Program sestával příznačně pouze z děl Leoše Janáčka, a poněvadž původně plánovaná představení se již ve stále se zpřísňujícím karanténním prostředí nepodaří inscenovat, představoval večer na půdě Janáčkova divadla rozloučení s festivalem jako takovým. Posledním živým koncertem festivalu Janáček Brno 2020 je ještě dnešní vystoupení Filharmonie Brno v bazilice Nanebevzetí Panny Marie na Starém Brně.  více

Nedělní odpoledne se neslo ve znamení dalšího z koncertů festivalu Janáček Brno 2020. Prostor v Mozartově sále Reduty dostala hudba komorní v podání souboru Josef Suk Piano Quartet. Tento (rokem založení i věkovým složením) mladý ansámbl si pro návštěvu Brna přichystal skutečně krásný a rozmanitý program. S odpovídajícím nasazením jej také divákům představil.  více

Festival Janáček Brno 2020 patří mezi kulturní podniky, která současné i nastupující restrikce zasáhly nejvíce. Prestižní operní festival zažívá krušné časy. Než omezení zítra propuknou naplno, organizátorům se o víkendu ještě dvakrát podařilo uvést jednu z nejslavnějších oper Leoše Janáčka Její pastorkyňu. Festival původně plánovanou reprízu předsunul z pondělka na dnešek, aby se vyhnul vládním zákazům. Návštěvníci Janáčkova divadla si tak mohli užít operu, která stála u zrodu autorova celosvětového úspěchu, tentokrát v režii ředitele Národního divadla Brno Martina Glasera. Scénu navrhl Pavel Borák a kostýmy připravila Markéta Sládečková. V roli marnotratného a nestálého Števy vystoupil Richard Samek, jeho prchlivého nevlastního bratra a protivníka v lásce Lacu ztvárnil Peter Berger. Nešťastnou Jenůfu hrála a zpívala Pavla Vykopalová a její nevlastní matku, přísnou Kostelničku Karita Mattila. Představení řídil a nastudoval Marko Ivanović.  více

Hrubá hudba se ve svém krátkém, ani ne ročním životě stala fenoménem. Projekt Jiřího Hradila s jeho kapelou Lesní zvěř a Horňáckou muzikou Petra Mičky opěvují kritici, nutí však k přemýšlení i milovníky folkloru, obohacuje klubovou scénu a vyprodává sály. Nejinak se tomu stalo také předposlední zářijový večer v brněnském Kabinetu múz. A to i přes přísná hygienická opatření: povinnost sedět na židlích a dalších omezeních. Jednalo se již o druhý vyprodaný koncert této fúze ve stejném klubu. První se uskutečnil v únoru a byl zároveň křtem alba. Koncerty byly však velmi odlišné a je na nich dokonale vidět, jak se kvůli známým důvodům změnila situace.  více

Třetí (avšak první koncertní) večer sedmého ročníku festivalu Janáček Brno 2020 se odehrál na vysoké úrovni a přinesl kladné body festivalu v období jeho nynější nejisté budoucnosti. Nebyla to skutečnost překvapivá, jednalo se o koncert světově proslulého vídeňského sboru Arnold Schoenberg Chor, který na nesoutěžní přehlídku zavítal po čtyřech letech. Těžiště programu tkvělo ve tvorbě 20. století, přesáhl ovšem i do obou století sousedních.  více

Navzdory nepředvídatelnosti koronavirové situace byl v Janáčkově divadle v Brně včera zahájen festival Janáček Brno 2020. Slavnostní zahájení přehlídky obstarala premiéra opery Osud Leoše Janáčka v režii Roberta Carsena, jednoho z oceňovaných operních režisérů současnosti. Ostatně brněnské publikum mělo možnost se s jeho režijními vizemi Janáčkových oper seznámit již v minulosti; Carsenovo uchopení Věci Makropulos či Káti Kabanové patří k tomu nejlepšímu, co se na prknech Národního divadla v Brně za poslední léta objevilo. Inscenace Osudu na letošním ročníku Janáčkovského festivalu je nicméně ještě o něco výjimečnější neboť ji režisér vytvořil tentokrát přímo pro brněnskou operu. Kostýmy navrhla Annemarie Woods, scénu vytvořil Radu Boruzescu. V roli skladatele Živného se představili Philip Sheffield (starý Živný) a Enrico Casari (mladý Živný), jeho osudovou lásku Mílu Válkovou ztvárnila Alžběta Poláčková a její matku Natascha Petrinsky. Jako dr. Suda vystoupil Peter Račko, jako malíř Lhotský Jan Šťáva a Lukáš Bařák propůjčil svůj hlas postavě Konečného. Hudebního nastudování je dílem Marko Ivanoviće, který včerejší premiéru také řídil.  více

Doufejme, že nedělní koncert k patnáctiletému výročí velké muziky brněnského Dětského národopisného souboru Valášek, nebude poslední akcí, kterou měnící se vládní nařízení povolí. Pokud by tomu tak nedejbože bylo, jednalo by se o rozloučení důstojné.  více

Nově postavený kostel na brněnském sídlišti Lesná inspiroval flétnistku Martinu Komínkovou k vytvoření alba Resonance. Obal CD zdobí fotografie stropu chrámu, který hraje všemi barvami duhy. Podobně barevné je i samotné album, na kterém hudebnice používá několik různých typů fléten.  více

Nejčtenější

Kritika

Závěrečný koncert festivalu Janáček Brno 2020 sliboval velkolepé finále. Janáčkovo divadlo mělo hostit Bamberské symfoniky s jejich šéfdirigentem a brněnským rodákem Jakubem Hrůšou. Když se protivirová opatření rozjela naplno, zdálo se, že večer s díly Leoše Janáčka a Richarda Strausse bude muset být zrušen a konec festivalu vyšumí do ztracena. Bamberští symfonikové se však koncertu vzdát nechtěli, a tak společně s organizátory festivalu připravili živý stream nezměněného programu přímo z koncertní síně v Bamberku. V české premiéře zazněla Velká suita z opery Příhody lišky Bystroušky v dirigentově úpravě, druhou polovinou programu se stala Alpská symfonie Richarda Strausse.  více