Londýn, Mnichov, Brno – to se rýmuje

Londýn, Mnichov, Brno – to se rýmuje

Valerij GergijevKaren CargillLondon Symphony Orchestra završili Moravský podzim způsobem, který smetl ze stolu všechny pochybnosti o tom, jestli festival má nějaký smysl. Koncert ale také poukázal na mezery a specifika v našem hudebním životě i na jeho místo v současné společnosti.

Když londýnští symfonici spustili Berliozovu předehru Waverley, museli mít lidé asi podobný pocit, jako když nedávno jela hrát Viktoria Plzeň do Německa s Bayernem Mnichov. Po ustrašeném výkonu bez jediné střely na bránu dostala hanebně na frak a řeči o tom, že v našich podmínkách se Bundeslize nemůžeme rovnat, zazněly hned po zápase. „Jasně nás přehráli, je to jeden z nejlepších týmů na světě. Nedá se s nimi dost dobře hrát,“ nechal se slyšet brankář Kozáčik. Při odvetě v Plzni sice domácí zase prohráli, ale už jenom 0 : 1 a za plzeňský fotbal se nejen nebylo třeba stydět, ale dokonce se na něj dalo i dívat. Za týden se s finanční ani fyzickou kondicí plzeňských hráčů určitě nic nestalo, zásadní změna proběhla v lidských hlavách a o to tady jde.

Každý soudný člověk musel i čistě intuitivně pochopit, že se v Janáčkově divadle najednou hraje úplně jiná liga, než na jakou jsme běžně zvyklí. To ale není důvod k tomu, abychom si řekli, že v Londýně mají víc peněz a spokojili se s tím, že my si tady to své malé uměníčko vždycky nějak zbastlíme a maminka nás pochválí. Ze hry orchestru byla jasně znát úroveň jednotlivých hráčů, která je ale samozřejmým základem. K tomu se přidává kolektivní duch, který z technicky vybavených jednotlivců tvoří hudební organismus. Organismus, v němž nástrojové skupiny hrají jako jeden, jednotně tvoří tón, který tím neskutečně nabývá na objemu, intenzitě a výrazových možnostech. K tomu teprve přichází mimořádný dirigent, který dlouhodobě šlechtěnému materiálu vtiskne cejch své osobitosti.

Jednotliví hráči se ani neflinkají, ani si nehrají na vlastním písečku. Nevidíte ani houslistu, který si dává na chvíli oraz, ani dechaře, který se po krátkém sóle okázale rozhlíží na všechny strany, jestli si toho všichni všimli. Je to především skupina profesionálů, kteří si nezakládají na žvástech o srdíčku, tradicích a závazkům k rodnému městu. Všichni totiž vědí, že do práce se chodí pracovat. Zní to strašně suchopárně, není v tom žádné svaté umění ani zápal pro věčné hodnoty – jenom povinnost. Ta nakonec zničila i Kordélii, zapuzenou dceru krále Leara – vždyť mít rád „v souladu s povinností“ zní tak obyčejně. Lidé, kteří „vědí, že musí“ ale většinou udělají mnohem víc než ti, kterým se jen občas chce. Hector Berlioz, z jehož děl byl celý koncert sestaven, by asi přijal odvolání na Shakespeara, jehož dílo miloval, i tuto řemeslnickou odpovědnost v orchestru. Jeho paměti jsou plné stížností na hudebníky, které hudba jenom otravuje.

Při koncertu Londýnského symfonického orchestru se připomněly především dvě podstatné věci. Zcela nepochybně potřebujeme nový koncertní sál, který má dobrou akustiku, nehrčí v něm větráky a vůbec je po technické stránce celkově v pořádku. Druhá věc ovšem je, že z Filharmonie Brno by se účinkováním v akusticky perfektním sále špičkový orchestr ještě pořád nestal – tady se dostáváme zpět k onomu vachrlatému srovnání s Plzní a Bayernem. Jsem přesvědčený, že většině hráčů našeho domácího orchestru technické vybavení nechybí, stejně jako nástroje. Myslím ale, že v nich pořád kdesi na dně dřímá ten nešťastný pocit, že ve skupině se jednotlivec ztratí. Schopnost a ochota dělat všechno stejně jako ostatní a přitom sám za sebe v nich prostě není – pletou si kolektiv a anonymní dav. Dámy a pánové, vy ale nejste anonymní – já na vás vidím, sleduji, co děláte, a vím, jak se jmenujete. A nejsem určitě sám.

Nejde ovšem o to, abychom si vyhrožovali, ale podívali se na to, co nám zdánlivě nedostupná kvalita může přinést – kromě zážitku, který už vyprchává. My prostě musíme mít možnost se s výkony na nejvyšší úrovni setkávat na domácí půdě už jen proto, abychom je začali považovat za normální. Musí to být něco, co tu očekáváme, a ne výjimečná lahůdka, kterou přivezla anglická tetička. K budoucímu udržení festivalové úrovně nevede jen jediná cesta, ale je tu jedna možnost, na kterou by se určitě nemělo zapomínat: co kdyby se Filharmonie Brno naučila hrát stejně dobře jako londýnští symfonikové? Jsem naprosto přesvědčený, že to není nemožné, i když se jedná o mnohem obtížnější způsob než sem jednou za dva roky přivézt mimořádné hosty. Je to ale řešení, které by mohlo přežít i generace a udělat z Brna specifické místo na hudební mapě světa. My si bohužel málo uvědomujeme, že to znamená žít i na mapě společenské.

Valerij Gergijev byl v posledních dnech terčem obvinění, že podporuje Putinovy diskriminační zákony proti homosexuálům (o jeho dobrých vztazích s ruským prezidentem se ostatně vykládá dlouho). Aktivista Peter Tatchell obvinil Gergijeva veřejně během koncertu v londýnském Barbican Centre. Ve svém veřejném prohlášení to dirigent striktně odmítl a hudební kritik Telegraphu Rupert Christiansen se jej v tomto smyslu i zastal. Připomínám to především proto, aby bylo jasné, že velké hudební události jsou součástí společenského života. Ne jako výlučné místo, kde jakási blíže nedefinovatelná smetánka popíjí v kuloárech šampaňské a ohrnuje nos nad zahulenými hospodami a dělnickou třídou. Je to součást našeho životního prostředí v širším slova smyslu a podílí se na tom lepším a ušlechtilejším, co v něm může být přítomno. Je ale dost těžké to lidem vysvětlit, když se na mimořádném koncertě, který při stejném provedení a programu vyprodává přední koncertní síně světa, oficiálně neobjeví jediný vrcholný představitel města. Pro brněnské aktivisty – alespoň pro ty, které znám – je taková událost zřejmě také málo vznešená. Naše společenské dění jde mimo koncertní síně a vrátí se do nich jen s kvalitní nabídkou perfektně vymyšlených i provedených koncertů. Jen tak si lidé uvědomí, že je cool být u toho. A třeba se tam jednou dočkáme nejen nadšených milovníků hudby, ale také lidskoprávních i politických aktivistů, a nakonec i toho primátora – vrátí se tam zkrátka každodenní život.

Tato úvaha by se dala rozvést na menší knihu, ale končí v této chvíli – je to jen náhražka za náš obvyklý pondělní rozhovor. Ne snad, že by nebylo s kým hovořit, ale příležitost promluvit o vleklých problémech dostala příliš silný impuls a já jsem neodolal pokušení kout hudební železo, dokud je žhavé.

Foto Petr Francán

Komentáře

Reagovat
  • vivaldi2011

    3. leden 2014, 14:56
    10:0 za kritiku, která pltí také v Praze
  • Štěpán Graffe

    15. listopad 2013, 19:03
    Vážený pane Špačku, nevím, proč se mi nedostalo odpovědi od pana Klepala, kterému byla moje otevřená reakce adresována. Děkuji však za Vaši upřímnou reakci. Ano, máte pravdu. Náš pohled na publicistickou činnost pana Klepala je rozdílný. Co se ale týká Vašeho textu, zvlášť bych Vám chtěl poděkovat za polemickou úvahu věnovanou mé osobě jak z hlediska lidského, tak profesního. Váš hudební rozhled, schopnost pochopení souvislostí, kritický úsudek a hlavně Vaše životní zkušenosti, které jste mi touto cestou nastínil, doslova otevřely oči nejen mně, ale i mnoha jiným. S přáním všeho dobrého Štěpán Graffe P.S. Své vysvědčení z klavíru nehledejte. Můžete mi poslat někdy třeba pozvánku na svůj recitál.
    • Jan Špaček

      18. listopad 2013, 13:55
      Vážený pane Graffe, děkuji Vám za Vaši odpověď a srdečně Vás zdravím.
  • Taťjana Beránková

    14. listopad 2013, 21:41
    Pane Klepale, také si dovolím s Vámi nesouhlasit. Také znám jména všech hráčů Filharmonie Brno, protože nenávidím anonymitu. Ale jsem občan Brna a fandím Brňanům, už proto, jaké mají pracovní podmínky a "podporu" zřizovatele si myslím zaslouží obdiv a morální podporu. Kdyby hráli tak nedobře, jak se píšete ve svém článku, myslím, že by každý druhý rok nebyli zváni na turné do Japonska. Nemyslíte?
  • Jan Novák

    12. listopad 2013, 23:59
    Pravda, jaká společnost, takový orchestr, takový kritik... máme před sebou velmi dlouhou cestu. Třeba si jednou začneme navzájem fandit a přestaneme si dávat trapné a laciné góly do vlastní branky. Dobrý manšaft se buduje dlouho, pracně a je k tomu lecos zapotřebí. Zkusme zatím alespoň začít fandit i našim. Jó v Anglii, tam je fajn...
  • Jana Hoferková

    12. listopad 2013, 9:13
    Pane Klepale chtít po Filharmonii Brno, aby se naučila hrát jako LSO je jako chtít po Vás získat Pulitzerovu cenu. Jako vtitp dobrý :-)
  • Štěpán Graffe

    11. listopad 2013, 19:01
    Vážený pane Klepale, se zaujetím jsem si pročítal Vaše recenze na jednotlivé koncerty Mezinárodního hudebního festivalu Moravský podzim. Stále jsem si kladl stejnou otázku, kdo je asi pan Klepal. Patrně nějaký "na slovo vzatý" odborník. Rád bych se nachal poučit o Vaší hudebně-vědecké publikační činnsosti. Opravdu se zaujetím bych si přečetl například nějakou Vaši knihu. Nebo se Vám snad na toto nedostává času, protože jste sám výkonným umělcem? Ve Vašich recenzích mě stále udivovala nekompromisní jistota, se kterou byly jednotlivé koncerty hodnoceny. Jen mě často zaráželo množství protimluvů, faktických chyb v textech a podobně. Přečtením Vašeho posledního textu zveřejněného na portálu Brno - město hudby 11. listopadu 2013 s názvem "Londýn, Mnichov, Brno – to se rýmuje" jsem pochopil. Přivedla mě k tomu Vaše myšlenka: "Když londýnští symfonici spustili Berliozovu předehru Waverley, museli mít lidé asi podobný pocit, jako když nedávno jela hrát Viktoria Plzeň do Německa s Bayernem Mnichov. Po ustrašeném výkonu bez jediné střely na bránu dostala hanebně na frak a řeči o tom, že v našich podmínkách se Bundeslize nemůžeme rovnat, zazněly hned po zápase." A dále: "Každý soudný člověk musel i čistě intuitivně pochopit, že se v Janáčkově divadle najednou hraje úplně jiná liga, než na jakou jsme běžně zvyklí." A zde se vracím k tématu. Nemohli by "první ligu" v Brně vykazovat svou činností také hudební publicisté, mezi které se řadíte? Dlužno podotknout, mnozí tak naštěstí činí... Štěpán Graffe pedagog brněnské konzervatoře, primárius Graffova kvarteta
    zobraz vše (5)
    • Petra Kaminská

      12. listopad 2013, 9:32
      Znamená to pane Špačku, že já jako veterinářka bych mohla zkusit psát kvalitní publicistiku o české kardiochirurgii? Mohla bych tam třeba napsat, že se mi nelíbí jak nosí pan Pirk motýlek.
    • Jan Špaček

      12. listopad 2013, 13:23
      Petr Štěpančík: S dovolením jsem byl o něco přesnější. Nejde o rozhořčený názor. Petra Kaminská: Zkuste to, třeba to bude dobré. A když ne, tak toho necháte.

Dále si přečtěte

Moravský podzim v pátek zakončil velkolepým vystoupením London Symphony Orchestra pod taktovkou šéfdirigenta Valerije Gergijeva. Účinek, který jejich koncert vyvolal, působil jako zjevení a je pravděpodobné, že se stane památným večerem hudebního Brna.  více

V kavárně, jejíž interiér je inspirován vilou Tugendhat, jsme se s Marií Kučerovou sešli před dvěma týdny. Mluvili jsme ale především o jejím dnešním nástupu do funkce ředitelky Filharmonie Brno a o jejích plánech. Probrali jsme také její motivace, repertoár, koncertní sál a na závěr jednu otázku, která ani nepadla.  více

V neděli začal mezinárodní hudební festival Moravský podzim. Poprvé jej pořádá Filharmonie Brno, v jeho koncepci se objevilo několik novinek. O tom, jak letošní ročník vznikal, proč je zrovna takový a jeké jsou výhledy do budoucnosti, jsem mluvil s jeho dramaturgem Vítězslavem Mikešem.  více


Po trojici koncertů, které posluchačům v rámci komorního minicyklu Konec streamu. Hrajeme zase živě! připravila Filharmonie Brno, se v pátek uskutečnil závěrečný večer nejen tohoto neobvyklého projektu, ale prakticky vzato celé sezóny 2019/2020. Po violoncellové sekci s harfou, harfě s kontrabasem a po bicích nástrojích s projekcí a tancem rozeznělo sál Besedního domu mnohem tradičnější obsazení v podobě smyčcového kvarteta. To samo o sobě ničemu nevadí, ostatně právě smyčcová kvarteta zaujímají v rámci evropské hudební tradice zvláštní místo a v průběhu více než dvou a půl století vzniklo od dob „Papa“ Haydna až po současnost impozantní množství kvalitní hudební literatury. Rozhodně si členové smyčcových kvartet nemohou stěžovat na nedostatek zajímavých děl určených pro jejich obsazení, jako tomu tu a tam bývá u jiných komorních těles. Hudebníci Marie Pšenicová (housle), Jan Rybka (housle), Petr Pšenica (viola) a Lukáš Svoboda (violoncello) však šli (ať již z vlastní, či cizí iniciativy) zcela jinou cestou. Samotná dramaturgie koncertu připomínala spíše zkoušku na blížící se svatební sezónu než závěrečný koncert cyklu, který má uzavřít ročník 2019/2020 i Besední dům.  více

Po úspěšném vystoupení violoncellové sekce s harfou včera dala Filharmonie Brno v nově vzniklém minicyklu Konec streamu. Hrajeme zase živě! prostor ještě komornějšímu obsazení. Ve středu 27. května měli posluchači možnost navštívit koncert manželské dvojice Ivany Švestkové (harfa) a Marka Švestky (kontrabas). Program sestával nejen ze skladeb určených přímo pro tyto nástroje, ale podobně jako v případě zahajovacího koncertu v této sérii zazněly také úpravy více či méně známých děl světové hudební literatury.  více

Devátý a zároveň poslední díl ze seriálu Průvodce Brno – město hudby UNESCO nese podtitul Electro, beat, multimediavíce

Jsou tomu již takřka tři měsíce, co pandemie koronaviru vtrhla do České republiky, otřásla národní ekonomikou, školstvím i kulturou; bezohledně devalvovala měnu, poslala děti do improvizovaných domácích lavic a pozavírala galerie, divadla, operní domy i hudební sály. Od té doby jsme si museli zvyknout na proměnlivá vládní nařízení, ale také na jistý kulturní půst. Streamovaná videa nezahnala hlad a ani sebelepší nahrávky neutišily žízeň. V posledním květnovém týdnu se společenský i kulturní život opatrně probouzí k životu; otevírají se také dveře brněnského Besedního domu, kde ve čtyřech dnech soubor odehraje celkem osm koncertů. V nově vzniklém komorním „minicyklu“ Konec streamu. Hrajeme zase živě! nabízí Filharmonie Brno koncerty s podnázvy: Cellisté & harfaHarfa & kontrabas duoBicisté & projekce a Smyčcové kvarteto. Prvně jmenovaný se v pondělní podvečer dokonce dočkal nezvyklé předpremiéry, když hudebníci brněnské filharmonie usedli na střeše tržnice na Zelném trhu. Se stejným programem také včera odpoledne zahájili violoncellisté v čele s koncertním mistrem Pavlem Šabackým a harfenistka Dominika Svozilová poslední sérii koncertů v Besedním domě v této nešťastné sezoně.  více

Po Velikonocích se na sociálních sítích a v médiích objevilo oficiální prohlášení, které každému milovníkovi folkloru pokazilo den. Folklorní festival ve Strážnici se letos neuskuteční. Důvody jsou všem dobře známé. Včera začala další vlna koronavirového rozvolňování a my jsme si nejen proto povídali s ředitelem Národního ústavu lidové kultury (NÚLK) ve Strážnici Martinem Šimšou. Je tedy opravdu důvod ke smutku? Na co se můžeme v nejbližší době těšit? A kdy je nejlepší doba navštívit zámecký park a strážnické muzeum v přírodě? Nejen na tyto otázky následující rozhovor odpoví.  více

Krátce po natočení svého minulého alba I’m Glad I Met You absolvovala brněnská bluesová kapela cestu do severního Mississippi, na místa, kde se blues stále ještě hraje jako lidová hudba na zápražích a o nedělních piknicích. Že během pobytu vznikl materiál na dvě nová alba, prozradil kytarista Jan Švihálek loni v rozhovoru pro náš web. „Bude to skvělá nahrávka, moc se na to těším,“ sliboval. První ze dvou avízovaných desek je nyní na světě.  více

Osmý díl ze seriálu Průvodce Brno – město hudby UNESCO nese podtitul Spojení průseremvíce

Ačkoliv za poslední dva měsíce kulturní život velmi utrpěl, touha lidí po uměleckém zážitku nepohasla. Ba naopak – umění a jeho role, kterou v našem životě plní, jsou snad ještě potřebnější, než tomu bylo předtím. A tak ačkoliv koncertní sály zejí prázdnotou a posluchači jsou nuceni je navštěvovat pouze prostřednictvím záznamů svých oblíbených koncertů, množství povedených hudebních nosičů (nejen) z počátku roku pomáhá toto nešťastné mezidobí překlenout.  více

Šestý díl ze seriálu Průvodce Brno – město hudby UNESCO nese podtitul Oheň, poezie, banjo.  více

Kapely, které na scéně působí několik desetiletí, mají dvě možnosti: Buď žijí ze své podstaty, a tedy z hitů z doby minulé. Anebo se stále snaží přicházet s něčím novým, někdy i přáním konzervativních fanoušků navzdory. „Brněnští“ Poutníci, kteří letos slaví 50 let od svého vzniku, jsou někde na půli cesty. Stále hrají Panenku, kterou si publikum žádá, ale naštěstí neustrnuli a – sice po dlouhé době, ale přece – přicházejí s novým řadovým albem, které by mezi fanoušky české country a bluegrassu nemělo zapadnout.  více

Pátý díl ze seriálu Průvodce Brno – město hudby UNESCO nese podtitul Muziky a krúžky.   více

V první části rozhovoru s horňáckým primášem Petrem Mičkou a s producentem Jiřím Hradilem jsme sledovali začátky spolupráce kapely Lesní zvěř s Horňáckou muzikou Petra Mičky a cestu k nadžánrovému spojení na albu Hrubá Hudba. O samotném natáčení, o kompozici dvojalba Hrubá Hudba, o spolupráci s hosty z jiných žánrů a v neposlední řadě také o Hlasech starého světa, tedy té části projektu, v níž promlouvají autentické hlasy horňáckých zpěváků, pojednává tato druhá a závěrečná část rozhovoru.  více

Brněnské vydavatelství Indies Scope vydalo v loňském roce dva tituly, které stojí i po bezmála roce za připomenutí, protože jejich obsah daleko překračuje časové určení. Prvním titulem je Beskydská Odysea Mariana Friedla (Indies Scope 2019, 2664506 – 2) a druhým je cédéčko s prostým názvem Majstr od horňácké legendy Martina Hrbáče a Musiky Folkloriky (Indies Scope 2019, 2664517 – 2).  více

Čtvrtý díl ze seriálu Průvodce Brno – město hudby UNESCO nese podtitul Symfonie města.  více

Nejčtenější

Kritika

Po trojici koncertů, které posluchačům v rámci komorního minicyklu Konec streamu. Hrajeme zase živě! připravila Filharmonie Brno, se v pátek uskutečnil závěrečný večer nejen tohoto neobvyklého projektu, ale prakticky vzato celé sezóny 2019/2020. Po violoncellové sekci s harfou, harfě s kontrabasem a po bicích nástrojích s projekcí a tancem rozeznělo sál Besedního domu mnohem tradičnější obsazení v podobě smyčcového kvarteta. To samo o sobě ničemu nevadí, ostatně právě smyčcová kvarteta zaujímají v rámci evropské hudební tradice zvláštní místo a v průběhu více než dvou a půl století vzniklo od dob „Papa“ Haydna až po současnost impozantní množství kvalitní hudební literatury. Rozhodně si členové smyčcových kvartet nemohou stěžovat na nedostatek zajímavých děl určených pro jejich obsazení, jako tomu tu a tam bývá u jiných komorních těles. Hudebníci Marie Pšenicová (housle), Jan Rybka (housle), Petr Pšenica (viola) a Lukáš Svoboda (violoncello) však šli (ať již z vlastní, či cizí iniciativy) zcela jinou cestou. Samotná dramaturgie koncertu připomínala spíše zkoušku na blížící se svatební sezónu než závěrečný koncert cyklu, který má uzavřít ročník 2019/2020 i Besední dům.  více