Londýn, Mnichov, Brno – to se rýmuje

Londýn, Mnichov, Brno – to se rýmuje

Valerij GergijevKaren CargillLondon Symphony Orchestra završili Moravský podzim způsobem, který smetl ze stolu všechny pochybnosti o tom, jestli festival má nějaký smysl. Koncert ale také poukázal na mezery a specifika v našem hudebním životě i na jeho místo v současné společnosti.

Když londýnští symfonici spustili Berliozovu předehru Waverley, museli mít lidé asi podobný pocit, jako když nedávno jela hrát Viktoria Plzeň do Německa s Bayernem Mnichov. Po ustrašeném výkonu bez jediné střely na bránu dostala hanebně na frak a řeči o tom, že v našich podmínkách se Bundeslize nemůžeme rovnat, zazněly hned po zápase. „Jasně nás přehráli, je to jeden z nejlepších týmů na světě. Nedá se s nimi dost dobře hrát,“ nechal se slyšet brankář Kozáčik. Při odvetě v Plzni sice domácí zase prohráli, ale už jenom 0 : 1 a za plzeňský fotbal se nejen nebylo třeba stydět, ale dokonce se na něj dalo i dívat. Za týden se s finanční ani fyzickou kondicí plzeňských hráčů určitě nic nestalo, zásadní změna proběhla v lidských hlavách a o to tady jde.

Každý soudný člověk musel i čistě intuitivně pochopit, že se v Janáčkově divadle najednou hraje úplně jiná liga, než na jakou jsme běžně zvyklí. To ale není důvod k tomu, abychom si řekli, že v Londýně mají víc peněz a spokojili se s tím, že my si tady to své malé uměníčko vždycky nějak zbastlíme a maminka nás pochválí. Ze hry orchestru byla jasně znát úroveň jednotlivých hráčů, která je ale samozřejmým základem. K tomu se přidává kolektivní duch, který z technicky vybavených jednotlivců tvoří hudební organismus. Organismus, v němž nástrojové skupiny hrají jako jeden, jednotně tvoří tón, který tím neskutečně nabývá na objemu, intenzitě a výrazových možnostech. K tomu teprve přichází mimořádný dirigent, který dlouhodobě šlechtěnému materiálu vtiskne cejch své osobitosti.

Jednotliví hráči se ani neflinkají, ani si nehrají na vlastním písečku. Nevidíte ani houslistu, který si dává na chvíli oraz, ani dechaře, který se po krátkém sóle okázale rozhlíží na všechny strany, jestli si toho všichni všimli. Je to především skupina profesionálů, kteří si nezakládají na žvástech o srdíčku, tradicích a závazkům k rodnému městu. Všichni totiž vědí, že do práce se chodí pracovat. Zní to strašně suchopárně, není v tom žádné svaté umění ani zápal pro věčné hodnoty – jenom povinnost. Ta nakonec zničila i Kordélii, zapuzenou dceru krále Leara – vždyť mít rád „v souladu s povinností“ zní tak obyčejně. Lidé, kteří „vědí, že musí“ ale většinou udělají mnohem víc než ti, kterým se jen občas chce. Hector Berlioz, z jehož děl byl celý koncert sestaven, by asi přijal odvolání na Shakespeara, jehož dílo miloval, i tuto řemeslnickou odpovědnost v orchestru. Jeho paměti jsou plné stížností na hudebníky, které hudba jenom otravuje.

Při koncertu Londýnského symfonického orchestru se připomněly především dvě podstatné věci. Zcela nepochybně potřebujeme nový koncertní sál, který má dobrou akustiku, nehrčí v něm větráky a vůbec je po technické stránce celkově v pořádku. Druhá věc ovšem je, že z Filharmonie Brno by se účinkováním v akusticky perfektním sále špičkový orchestr ještě pořád nestal – tady se dostáváme zpět k onomu vachrlatému srovnání s Plzní a Bayernem. Jsem přesvědčený, že většině hráčů našeho domácího orchestru technické vybavení nechybí, stejně jako nástroje. Myslím ale, že v nich pořád kdesi na dně dřímá ten nešťastný pocit, že ve skupině se jednotlivec ztratí. Schopnost a ochota dělat všechno stejně jako ostatní a přitom sám za sebe v nich prostě není – pletou si kolektiv a anonymní dav. Dámy a pánové, vy ale nejste anonymní – já na vás vidím, sleduji, co děláte, a vím, jak se jmenujete. A nejsem určitě sám.

Nejde ovšem o to, abychom si vyhrožovali, ale podívali se na to, co nám zdánlivě nedostupná kvalita může přinést – kromě zážitku, který už vyprchává. My prostě musíme mít možnost se s výkony na nejvyšší úrovni setkávat na domácí půdě už jen proto, abychom je začali považovat za normální. Musí to být něco, co tu očekáváme, a ne výjimečná lahůdka, kterou přivezla anglická tetička. K budoucímu udržení festivalové úrovně nevede jen jediná cesta, ale je tu jedna možnost, na kterou by se určitě nemělo zapomínat: co kdyby se Filharmonie Brno naučila hrát stejně dobře jako londýnští symfonikové? Jsem naprosto přesvědčený, že to není nemožné, i když se jedná o mnohem obtížnější způsob než sem jednou za dva roky přivézt mimořádné hosty. Je to ale řešení, které by mohlo přežít i generace a udělat z Brna specifické místo na hudební mapě světa. My si bohužel málo uvědomujeme, že to znamená žít i na mapě společenské.

Valerij Gergijev byl v posledních dnech terčem obvinění, že podporuje Putinovy diskriminační zákony proti homosexuálům (o jeho dobrých vztazích s ruským prezidentem se ostatně vykládá dlouho). Aktivista Peter Tatchell obvinil Gergijeva veřejně během koncertu v londýnském Barbican Centre. Ve svém veřejném prohlášení to dirigent striktně odmítl a hudební kritik Telegraphu Rupert Christiansen se jej v tomto smyslu i zastal. Připomínám to především proto, aby bylo jasné, že velké hudební události jsou součástí společenského života. Ne jako výlučné místo, kde jakási blíže nedefinovatelná smetánka popíjí v kuloárech šampaňské a ohrnuje nos nad zahulenými hospodami a dělnickou třídou. Je to součást našeho životního prostředí v širším slova smyslu a podílí se na tom lepším a ušlechtilejším, co v něm může být přítomno. Je ale dost těžké to lidem vysvětlit, když se na mimořádném koncertě, který při stejném provedení a programu vyprodává přední koncertní síně světa, oficiálně neobjeví jediný vrcholný představitel města. Pro brněnské aktivisty – alespoň pro ty, které znám – je taková událost zřejmě také málo vznešená. Naše společenské dění jde mimo koncertní síně a vrátí se do nich jen s kvalitní nabídkou perfektně vymyšlených i provedených koncertů. Jen tak si lidé uvědomí, že je cool být u toho. A třeba se tam jednou dočkáme nejen nadšených milovníků hudby, ale také lidskoprávních i politických aktivistů, a nakonec i toho primátora – vrátí se tam zkrátka každodenní život.

Tato úvaha by se dala rozvést na menší knihu, ale končí v této chvíli – je to jen náhražka za náš obvyklý pondělní rozhovor. Ne snad, že by nebylo s kým hovořit, ale příležitost promluvit o vleklých problémech dostala příliš silný impuls a já jsem neodolal pokušení kout hudební železo, dokud je žhavé.

Foto Petr Francán

Komentáře

Reagovat
  • vivaldi2011

    3. leden 2014, 14:56
    10:0 za kritiku, která pltí také v Praze
  • Štěpán Graffe

    15. listopad 2013, 19:03
    Vážený pane Špačku, nevím, proč se mi nedostalo odpovědi od pana Klepala, kterému byla moje otevřená reakce adresována. Děkuji však za Vaši upřímnou reakci. Ano, máte pravdu. Náš pohled na publicistickou činnost pana Klepala je rozdílný. Co se ale týká Vašeho textu, zvlášť bych Vám chtěl poděkovat za polemickou úvahu věnovanou mé osobě jak z hlediska lidského, tak profesního. Váš hudební rozhled, schopnost pochopení souvislostí, kritický úsudek a hlavně Vaše životní zkušenosti, které jste mi touto cestou nastínil, doslova otevřely oči nejen mně, ale i mnoha jiným. S přáním všeho dobrého Štěpán Graffe P.S. Své vysvědčení z klavíru nehledejte. Můžete mi poslat někdy třeba pozvánku na svůj recitál.
    • Jan Špaček

      18. listopad 2013, 13:55
      Vážený pane Graffe, děkuji Vám za Vaši odpověď a srdečně Vás zdravím.
  • Taťjana Beránková

    14. listopad 2013, 21:41
    Pane Klepale, také si dovolím s Vámi nesouhlasit. Také znám jména všech hráčů Filharmonie Brno, protože nenávidím anonymitu. Ale jsem občan Brna a fandím Brňanům, už proto, jaké mají pracovní podmínky a "podporu" zřizovatele si myslím zaslouží obdiv a morální podporu. Kdyby hráli tak nedobře, jak se píšete ve svém článku, myslím, že by každý druhý rok nebyli zváni na turné do Japonska. Nemyslíte?
  • Jan Novák

    12. listopad 2013, 23:59
    Pravda, jaká společnost, takový orchestr, takový kritik... máme před sebou velmi dlouhou cestu. Třeba si jednou začneme navzájem fandit a přestaneme si dávat trapné a laciné góly do vlastní branky. Dobrý manšaft se buduje dlouho, pracně a je k tomu lecos zapotřebí. Zkusme zatím alespoň začít fandit i našim. Jó v Anglii, tam je fajn...
  • Jana Hoferková

    12. listopad 2013, 9:13
    Pane Klepale chtít po Filharmonii Brno, aby se naučila hrát jako LSO je jako chtít po Vás získat Pulitzerovu cenu. Jako vtitp dobrý :-)
  • Štěpán Graffe

    11. listopad 2013, 19:01
    Vážený pane Klepale, se zaujetím jsem si pročítal Vaše recenze na jednotlivé koncerty Mezinárodního hudebního festivalu Moravský podzim. Stále jsem si kladl stejnou otázku, kdo je asi pan Klepal. Patrně nějaký "na slovo vzatý" odborník. Rád bych se nachal poučit o Vaší hudebně-vědecké publikační činnsosti. Opravdu se zaujetím bych si přečetl například nějakou Vaši knihu. Nebo se Vám snad na toto nedostává času, protože jste sám výkonným umělcem? Ve Vašich recenzích mě stále udivovala nekompromisní jistota, se kterou byly jednotlivé koncerty hodnoceny. Jen mě často zaráželo množství protimluvů, faktických chyb v textech a podobně. Přečtením Vašeho posledního textu zveřejněného na portálu Brno - město hudby 11. listopadu 2013 s názvem "Londýn, Mnichov, Brno – to se rýmuje" jsem pochopil. Přivedla mě k tomu Vaše myšlenka: "Když londýnští symfonici spustili Berliozovu předehru Waverley, museli mít lidé asi podobný pocit, jako když nedávno jela hrát Viktoria Plzeň do Německa s Bayernem Mnichov. Po ustrašeném výkonu bez jediné střely na bránu dostala hanebně na frak a řeči o tom, že v našich podmínkách se Bundeslize nemůžeme rovnat, zazněly hned po zápase." A dále: "Každý soudný člověk musel i čistě intuitivně pochopit, že se v Janáčkově divadle najednou hraje úplně jiná liga, než na jakou jsme běžně zvyklí." A zde se vracím k tématu. Nemohli by "první ligu" v Brně vykazovat svou činností také hudební publicisté, mezi které se řadíte? Dlužno podotknout, mnozí tak naštěstí činí... Štěpán Graffe pedagog brněnské konzervatoře, primárius Graffova kvarteta
    zobraz vše (5)
    • Petra Kaminská

      12. listopad 2013, 9:32
      Znamená to pane Špačku, že já jako veterinářka bych mohla zkusit psát kvalitní publicistiku o české kardiochirurgii? Mohla bych tam třeba napsat, že se mi nelíbí jak nosí pan Pirk motýlek.
    • Jan Špaček

      12. listopad 2013, 13:23
      Petr Štěpančík: S dovolením jsem byl o něco přesnější. Nejde o rozhořčený názor. Petra Kaminská: Zkuste to, třeba to bude dobré. A když ne, tak toho necháte.

Dále si přečtěte

Moravský podzim v pátek zakončil velkolepým vystoupením London Symphony Orchestra pod taktovkou šéfdirigenta Valerije Gergijeva. Účinek, který jejich koncert vyvolal, působil jako zjevení a je pravděpodobné, že se stane památným večerem hudebního Brna.  více

V kavárně, jejíž interiér je inspirován vilou Tugendhat, jsme se s Marií Kučerovou sešli před dvěma týdny. Mluvili jsme ale především o jejím dnešním nástupu do funkce ředitelky Filharmonie Brno a o jejích plánech. Probrali jsme také její motivace, repertoár, koncertní sál a na závěr jednu otázku, která ani nepadla.  více

V neděli začal mezinárodní hudební festival Moravský podzim. Poprvé jej pořádá Filharmonie Brno, v jeho koncepci se objevilo několik novinek. O tom, jak letošní ročník vznikal, proč je zrovna takový a jeké jsou výhledy do budoucnosti, jsem mluvil s jeho dramaturgem Vítězslavem Mikešem.  více


Zpěvačka Lizz Wright se narodila v roce 1980 v rodině pastora. Od dětství měla blízko ke gospelové hudbě, zpívala ve sboru a později si zamilovala i další původně afromaerické hudební žánry včetně soulu, blues a jazzu. Zatímco v listopadu 2019 vystoupila v Šumperku na festivalu Blues Alive se svou vlastní kapelou, v Brně ji doprovodí Filharmonie Brno a trio pražských jazzmanů (David Dorůžka – kytara, Tomáš Baroš – kontrabas, Daniel Šoltis – bicí). Koncert se koná 3. května v Janáčkově divadle a je součástí festivalu JAZZFESTBRNO 2020.  více

V pátek 14. února se v brněnském Sono centru odehrál žánrově pestrý festival, který byl současně oslavou tří dekád činnosti tří vydavatelských větví, které si spojujeme s původním jednoduchým názvem Indies Records. V průběhu let se vydavatelství Indies Records rozdělilo na tři subjekty se třemi svébytnými edičními katalogy – Indies MG, Indies Scope a Indies Happy Trails, za nimiž stojí vydavatelské osobnosti Miloš Gruber, Milan Páleš a Jaromír Kratochvíl.  více

Evolet je umělecké jméno v Brně usazené slovenské písničkářky a vystudované psycholožky Evy Jurčákové. Její první veřejnou hudební aktivitou bylo trio Soundno, na které později navázala několika fázemi projektu, který si už říkal také Evolet. Bylo to nejprve duo s kytaristou Jurajem Serišem, poté krátce větší spíše příležitostné uskupení s výrazným ženským prvkem (vedle Evy v ní zpívaly Hana Voříšková a Hana Fatamorgana), až nakonec vznikla plnohodnotná kapela, v níž autorku písní doprovázejí tři zkušení brněnští hráči: Martin Kyšperský (zde především baskytara plus další nástroje), Antonín Koutný (kytara) a Jakub Kočička (bicí).  více

Osudová komedie, třetí díl hudební trilogie či fantasy muzikál. Těmito přívlastky vymezují inscenátoři nový autorský kus Ráj z dílny dvojice Zdenek Merta a Stanislav Moša. Jejich už deváté společné dílo na poli hudebního divadla mělo včera premiéru na velké scéně Městského divadla Brno. Výsledek budí rozpaky.  více

Pro operní soubor Národního divadla Brno vzniklo autorské dílo režiséra, libretisty a scénografa Davida Radoka a skladatele, ale i šéfdirigenta operního souboru Marka Ivanoviće. Včera premiérovaná opera Monument vypráví příběh sochaře Otakara Švece (1892–1955), jehož návrh se stal v roce 1955 předobrazem Stalinova pomníku na Letné. V titulních rolích se v Janáčkově divadle uvedli: Stanislav Sem (Sochař), Markéta Cukrová (Manželka), Roman Hoza (Kolega) a Ondřej Koplík (Ministr kultury). Sólové party doplňovaly operní sbor, Český akademický sbor a Dětský sbor Brno. Orchestr Janáčkovy opery řídil autor hudby Marko Ivanović.  více

Hudební vydavatelství Indies oslaví na den přesně 14. února 2020 v brněnském Sono Centru úctyhodných třicet let od svého založení. Na dvou pódiích zahraje tucet kapel a na programu je i několik opravdu unikátních koncertů. Na vše, co tomuto jedinečnému podniku v podobě firmy i slavnostního večera předcházelo, vzpomíná zakladatel Indies Milan Páleš.  více

Violoncellista Josef Klíč, koncertní mistr Janáčkova divadla v Brně, má vedle klasické hudby blízko také k undergroundu, spolupracuje s básníky a napsal několik zásadních skladeb na pomezí soudobé a alternativní hudby. Jeho nové sólové album Josef Klíč & His One Man Cello Squad obsahuje písně beze slov, což je, jak Klíč podotkl v loňském rozhovoru pro náš server, forma, „která existovala už v době renesance“. A vysvětluje: „Píseň beze slov je skladba, do které si můžeš dosadit text. Má nějakou melodii a ty si na ni dokážeš text sám pro sebe zazpívat. Musí to tedy být skladba s nosnou melodií.“  více

Další den po mocném zážitku z provedení Requiem arménského skladatele Tigrana Mansurjana jsem měl možnost potkat i jejího stvořitele. Křehká, jemná a upřímná hudba mně tak předznamenávala jejího autora, se kterým jsem strávil několik vzácných chvil v ředitelském salónku brněnského Besedního domu ve velmi přátelském rozhovoru.  více

Vydá-li kapela nové album po deseti letech a nazve je Dej si čas, zavání to sympatickou sebeironií. Jenže co je to deset let proti prodlevám u jiných kapel, jejich fanoušci na novinku čekali osmnáct (AG Flek) nebo dokonce třicet let (Progres 2). U Mošen to prý bylo navíc tak, že nové album začalo vznikat už před pár lety, ale skupina na ně chtěla zařadit některé úplně nové písně, které potřeboval docvičit a docizelovat.  více

Ten večer byl nejen slavnostní, mimořádně obsazený, ale zejména v mnoha optikách hodnotný, přínosný i významný. Nablýskané baletní gala souboru Národního divadla Brno včera v Janáčkově divadle totiž ukázalo mnoho důležitých věcí. Jednak se galakoncert odkázal k úctyhodnému stému výročí baletního souboru v Brně, dále představil město jako respektované ohnisko tanečního umění, kam neváhají přijet největší hvězdy současnosti. A  konečně: v této prvoligové konkurenci obstál i domácí soubor, který se poměřil s evropskou špičkou. Připočtěte k tomu ještě opravdu bouřící nabitý sál Janáčkovy opery čili přes tisícovku spokojených diváků a výše avizované umělecké zisky jsou završené.  více

Stylově rozkročený je abonentský cyklus Filharmonie doma II „Klasicky i moderně“ už v názvu a dramaturgický plán staví na uvádění hudby starších období do souvislostí s hudbou (post)moderní. Po zahajovacím koncertu abonmá, na kterém si posluchači mohli vychutnat díla Antonína Dvořáka a Laurie Anderson vedle sebe, na koncertech 23. a 24. ledna pořadatelé postavili skladby vzdálené bezmála tři století. První polovina večera patřila kantátám Liebster Jesu, mein Verlangen a Also hat Gott die Welt geliebt Johanna Sebastiana Bacha, ta druhá pak Requiem nejvýznamnějšího současného arménského skladatele Tigrana Mansurjana, který byl provedení přítomen. Ve všech skladbách vystoupili sopranistka Anja Petersen a barytonista Andrew Redmond, kteří stanuli také u premiéry Mansurjanova díla v roce 2011, a sbor Czech Ensemble Baroque Choir pod vedením Terezy Válkové. Koncert řídil Alexander Liebreich, na jehož objednávku bylo pro Mnichovský komorní orchestr a berlínský sbor RIAS toto Requiem zkomponováno. Společně s Anjou Petersen a Andrewem Redmondem nahrál Alexander Liebreich v minulém roce Requiem pro ECM Records. Výsledný nosič byl nominován nejen na cenu Grammy, ale obdržel také prestižní International Classical Music Award.  více

Jurovi Hradilovi se před několika lety stal zázrak. Tento vyznavač elektronické nu jazzové alternativy přijel do zvlněné karpatské krajiny kamsi na pomezí Moravy a Slovenska a uslyšel píseň, jednu, dvě, stovky. Nebyla to rozostřená ozvěna starých časů, ale jasný tón horňácké písničky.  více

Třetí koncert abonentního cyklu Filharmonie Brno Doma I nazvaný Z Nové Říše do světa včera představil v Besedním domě tvorbu autorů, které pojí společný původ v Nové Říši i skutečnost, že jsou jejich díla v koncertních sálech dosud uváděna velmi zřídka. Jako klíčový bod vzácného programu se měl podle původního plánu představit koncertní mistr České filharmonie Jiří Vodička – role sólového houslisty a hráčského středobodu večera se však po ohlášení Vodičkovy indispozice s předstihem pouhých dvou dní ujal houslový virtuos Milan Paľa. Skladby novoříšských rodáků Jana Nováka a Antonína a Pavla Vranických řídil stálý dirigent Janáčkovy opery Robert Kružík.  více

Původně mělo jít o třetí část projektu YM, v jehož rámci jednotliví členové skupiny Květy natáčejí sólové desky různých žánrů a kolegové z kapely je doprovázejí. Po Lorenzových hoších Martina Kyšperského ve stylu country a po elektronickém Japonci Aleše Pilgra vyšlo žánrově těžko zařaditelné Solárium Ondřeje Kyase. Jako sólová deska, s epizodní účastí Aleše Pilgra a bez hráčského vkladu Martina Kyšperského.  více

Malý hudební klub Ponava V Brně je již několik let znám svou velmi kvalitní hudební produkcí. Místy se v jeho rozmanitém programu objevují také folklorní projekty. Ve čtvrtek zde vystoupilo duo známého multiinstrumentalisty Mariana Friedla a lašské zpěvačky Sabriny Pasičnyk.  více

Nejčtenější

Kritika

Osudová komedie, třetí díl hudební trilogie či fantasy muzikál. Těmito přívlastky vymezují inscenátoři nový autorský kus Ráj z dílny dvojice Zdenek Merta a Stanislav Moša. Jejich už deváté společné dílo na poli hudebního divadla mělo včera premiéru na velké scéně Městského divadla Brno. Výsledek budí rozpaky.  více