Londýn, Mnichov, Brno – to se rýmuje

Londýn, Mnichov, Brno – to se rýmuje

Valerij GergijevKaren CargillLondon Symphony Orchestra završili Moravský podzim způsobem, který smetl ze stolu všechny pochybnosti o tom, jestli festival má nějaký smysl. Koncert ale také poukázal na mezery a specifika v našem hudebním životě i na jeho místo v současné společnosti.

Když londýnští symfonici spustili Berliozovu předehru Waverley, museli mít lidé asi podobný pocit, jako když nedávno jela hrát Viktoria Plzeň do Německa s Bayernem Mnichov. Po ustrašeném výkonu bez jediné střely na bránu dostala hanebně na frak a řeči o tom, že v našich podmínkách se Bundeslize nemůžeme rovnat, zazněly hned po zápase. „Jasně nás přehráli, je to jeden z nejlepších týmů na světě. Nedá se s nimi dost dobře hrát,“ nechal se slyšet brankář Kozáčik. Při odvetě v Plzni sice domácí zase prohráli, ale už jenom 0 : 1 a za plzeňský fotbal se nejen nebylo třeba stydět, ale dokonce se na něj dalo i dívat. Za týden se s finanční ani fyzickou kondicí plzeňských hráčů určitě nic nestalo, zásadní změna proběhla v lidských hlavách a o to tady jde.

Každý soudný člověk musel i čistě intuitivně pochopit, že se v Janáčkově divadle najednou hraje úplně jiná liga, než na jakou jsme běžně zvyklí. To ale není důvod k tomu, abychom si řekli, že v Londýně mají víc peněz a spokojili se s tím, že my si tady to své malé uměníčko vždycky nějak zbastlíme a maminka nás pochválí. Ze hry orchestru byla jasně znát úroveň jednotlivých hráčů, která je ale samozřejmým základem. K tomu se přidává kolektivní duch, který z technicky vybavených jednotlivců tvoří hudební organismus. Organismus, v němž nástrojové skupiny hrají jako jeden, jednotně tvoří tón, který tím neskutečně nabývá na objemu, intenzitě a výrazových možnostech. K tomu teprve přichází mimořádný dirigent, který dlouhodobě šlechtěnému materiálu vtiskne cejch své osobitosti.

Jednotliví hráči se ani neflinkají, ani si nehrají na vlastním písečku. Nevidíte ani houslistu, který si dává na chvíli oraz, ani dechaře, který se po krátkém sóle okázale rozhlíží na všechny strany, jestli si toho všichni všimli. Je to především skupina profesionálů, kteří si nezakládají na žvástech o srdíčku, tradicích a závazkům k rodnému městu. Všichni totiž vědí, že do práce se chodí pracovat. Zní to strašně suchopárně, není v tom žádné svaté umění ani zápal pro věčné hodnoty – jenom povinnost. Ta nakonec zničila i Kordélii, zapuzenou dceru krále Leara – vždyť mít rád „v souladu s povinností“ zní tak obyčejně. Lidé, kteří „vědí, že musí“ ale většinou udělají mnohem víc než ti, kterým se jen občas chce. Hector Berlioz, z jehož děl byl celý koncert sestaven, by asi přijal odvolání na Shakespeara, jehož dílo miloval, i tuto řemeslnickou odpovědnost v orchestru. Jeho paměti jsou plné stížností na hudebníky, které hudba jenom otravuje.

Při koncertu Londýnského symfonického orchestru se připomněly především dvě podstatné věci. Zcela nepochybně potřebujeme nový koncertní sál, který má dobrou akustiku, nehrčí v něm větráky a vůbec je po technické stránce celkově v pořádku. Druhá věc ovšem je, že z Filharmonie Brno by se účinkováním v akusticky perfektním sále špičkový orchestr ještě pořád nestal – tady se dostáváme zpět k onomu vachrlatému srovnání s Plzní a Bayernem. Jsem přesvědčený, že většině hráčů našeho domácího orchestru technické vybavení nechybí, stejně jako nástroje. Myslím ale, že v nich pořád kdesi na dně dřímá ten nešťastný pocit, že ve skupině se jednotlivec ztratí. Schopnost a ochota dělat všechno stejně jako ostatní a přitom sám za sebe v nich prostě není – pletou si kolektiv a anonymní dav. Dámy a pánové, vy ale nejste anonymní – já na vás vidím, sleduji, co děláte, a vím, jak se jmenujete. A nejsem určitě sám.

Nejde ovšem o to, abychom si vyhrožovali, ale podívali se na to, co nám zdánlivě nedostupná kvalita může přinést – kromě zážitku, který už vyprchává. My prostě musíme mít možnost se s výkony na nejvyšší úrovni setkávat na domácí půdě už jen proto, abychom je začali považovat za normální. Musí to být něco, co tu očekáváme, a ne výjimečná lahůdka, kterou přivezla anglická tetička. K budoucímu udržení festivalové úrovně nevede jen jediná cesta, ale je tu jedna možnost, na kterou by se určitě nemělo zapomínat: co kdyby se Filharmonie Brno naučila hrát stejně dobře jako londýnští symfonikové? Jsem naprosto přesvědčený, že to není nemožné, i když se jedná o mnohem obtížnější způsob než sem jednou za dva roky přivézt mimořádné hosty. Je to ale řešení, které by mohlo přežít i generace a udělat z Brna specifické místo na hudební mapě světa. My si bohužel málo uvědomujeme, že to znamená žít i na mapě společenské.

Valerij Gergijev byl v posledních dnech terčem obvinění, že podporuje Putinovy diskriminační zákony proti homosexuálům (o jeho dobrých vztazích s ruským prezidentem se ostatně vykládá dlouho). Aktivista Peter Tatchell obvinil Gergijeva veřejně během koncertu v londýnském Barbican Centre. Ve svém veřejném prohlášení to dirigent striktně odmítl a hudební kritik Telegraphu Rupert Christiansen se jej v tomto smyslu i zastal. Připomínám to především proto, aby bylo jasné, že velké hudební události jsou součástí společenského života. Ne jako výlučné místo, kde jakási blíže nedefinovatelná smetánka popíjí v kuloárech šampaňské a ohrnuje nos nad zahulenými hospodami a dělnickou třídou. Je to součást našeho životního prostředí v širším slova smyslu a podílí se na tom lepším a ušlechtilejším, co v něm může být přítomno. Je ale dost těžké to lidem vysvětlit, když se na mimořádném koncertě, který při stejném provedení a programu vyprodává přední koncertní síně světa, oficiálně neobjeví jediný vrcholný představitel města. Pro brněnské aktivisty – alespoň pro ty, které znám – je taková událost zřejmě také málo vznešená. Naše společenské dění jde mimo koncertní síně a vrátí se do nich jen s kvalitní nabídkou perfektně vymyšlených i provedených koncertů. Jen tak si lidé uvědomí, že je cool být u toho. A třeba se tam jednou dočkáme nejen nadšených milovníků hudby, ale také lidskoprávních i politických aktivistů, a nakonec i toho primátora – vrátí se tam zkrátka každodenní život.

Tato úvaha by se dala rozvést na menší knihu, ale končí v této chvíli – je to jen náhražka za náš obvyklý pondělní rozhovor. Ne snad, že by nebylo s kým hovořit, ale příležitost promluvit o vleklých problémech dostala příliš silný impuls a já jsem neodolal pokušení kout hudební železo, dokud je žhavé.

Foto Petr Francán

Komentáře

Reagovat
  • vivaldi2011

    3. leden 2014, 14:56
    10:0 za kritiku, která pltí také v Praze
  • Štěpán Graffe

    15. listopad 2013, 19:03
    Vážený pane Špačku, nevím, proč se mi nedostalo odpovědi od pana Klepala, kterému byla moje otevřená reakce adresována. Děkuji však za Vaši upřímnou reakci. Ano, máte pravdu. Náš pohled na publicistickou činnost pana Klepala je rozdílný. Co se ale týká Vašeho textu, zvlášť bych Vám chtěl poděkovat za polemickou úvahu věnovanou mé osobě jak z hlediska lidského, tak profesního. Váš hudební rozhled, schopnost pochopení souvislostí, kritický úsudek a hlavně Vaše životní zkušenosti, které jste mi touto cestou nastínil, doslova otevřely oči nejen mně, ale i mnoha jiným. S přáním všeho dobrého Štěpán Graffe P.S. Své vysvědčení z klavíru nehledejte. Můžete mi poslat někdy třeba pozvánku na svůj recitál.
    • Jan Špaček

      18. listopad 2013, 13:55
      Vážený pane Graffe, děkuji Vám za Vaši odpověď a srdečně Vás zdravím.
  • Taťjana Beránková

    14. listopad 2013, 21:41
    Pane Klepale, také si dovolím s Vámi nesouhlasit. Také znám jména všech hráčů Filharmonie Brno, protože nenávidím anonymitu. Ale jsem občan Brna a fandím Brňanům, už proto, jaké mají pracovní podmínky a "podporu" zřizovatele si myslím zaslouží obdiv a morální podporu. Kdyby hráli tak nedobře, jak se píšete ve svém článku, myslím, že by každý druhý rok nebyli zváni na turné do Japonska. Nemyslíte?
  • Jan Novák

    12. listopad 2013, 23:59
    Pravda, jaká společnost, takový orchestr, takový kritik... máme před sebou velmi dlouhou cestu. Třeba si jednou začneme navzájem fandit a přestaneme si dávat trapné a laciné góly do vlastní branky. Dobrý manšaft se buduje dlouho, pracně a je k tomu lecos zapotřebí. Zkusme zatím alespoň začít fandit i našim. Jó v Anglii, tam je fajn...
  • Jana Hoferková

    12. listopad 2013, 9:13
    Pane Klepale chtít po Filharmonii Brno, aby se naučila hrát jako LSO je jako chtít po Vás získat Pulitzerovu cenu. Jako vtitp dobrý :-)
  • Štěpán Graffe

    11. listopad 2013, 19:01
    Vážený pane Klepale, se zaujetím jsem si pročítal Vaše recenze na jednotlivé koncerty Mezinárodního hudebního festivalu Moravský podzim. Stále jsem si kladl stejnou otázku, kdo je asi pan Klepal. Patrně nějaký "na slovo vzatý" odborník. Rád bych se nachal poučit o Vaší hudebně-vědecké publikační činnsosti. Opravdu se zaujetím bych si přečetl například nějakou Vaši knihu. Nebo se Vám snad na toto nedostává času, protože jste sám výkonným umělcem? Ve Vašich recenzích mě stále udivovala nekompromisní jistota, se kterou byly jednotlivé koncerty hodnoceny. Jen mě často zaráželo množství protimluvů, faktických chyb v textech a podobně. Přečtením Vašeho posledního textu zveřejněného na portálu Brno - město hudby 11. listopadu 2013 s názvem "Londýn, Mnichov, Brno – to se rýmuje" jsem pochopil. Přivedla mě k tomu Vaše myšlenka: "Když londýnští symfonici spustili Berliozovu předehru Waverley, museli mít lidé asi podobný pocit, jako když nedávno jela hrát Viktoria Plzeň do Německa s Bayernem Mnichov. Po ustrašeném výkonu bez jediné střely na bránu dostala hanebně na frak a řeči o tom, že v našich podmínkách se Bundeslize nemůžeme rovnat, zazněly hned po zápase." A dále: "Každý soudný člověk musel i čistě intuitivně pochopit, že se v Janáčkově divadle najednou hraje úplně jiná liga, než na jakou jsme běžně zvyklí." A zde se vracím k tématu. Nemohli by "první ligu" v Brně vykazovat svou činností také hudební publicisté, mezi které se řadíte? Dlužno podotknout, mnozí tak naštěstí činí... Štěpán Graffe pedagog brněnské konzervatoře, primárius Graffova kvarteta
    zobraz vše (5)
    • Petra Kaminská

      12. listopad 2013, 9:32
      Znamená to pane Špačku, že já jako veterinářka bych mohla zkusit psát kvalitní publicistiku o české kardiochirurgii? Mohla bych tam třeba napsat, že se mi nelíbí jak nosí pan Pirk motýlek.
    • Jan Špaček

      12. listopad 2013, 13:23
      Petr Štěpančík: S dovolením jsem byl o něco přesnější. Nejde o rozhořčený názor. Petra Kaminská: Zkuste to, třeba to bude dobré. A když ne, tak toho necháte.

Dále si přečtěte

Moravský podzim v pátek zakončil velkolepým vystoupením London Symphony Orchestra pod taktovkou šéfdirigenta Valerije Gergijeva. Účinek, který jejich koncert vyvolal, působil jako zjevení a je pravděpodobné, že se stane památným večerem hudebního Brna.  více

V kavárně, jejíž interiér je inspirován vilou Tugendhat, jsme se s Marií Kučerovou sešli před dvěma týdny. Mluvili jsme ale především o jejím dnešním nástupu do funkce ředitelky Filharmonie Brno a o jejích plánech. Probrali jsme také její motivace, repertoár, koncertní sál a na závěr jednu otázku, která ani nepadla.  více

V neděli začal mezinárodní hudební festival Moravský podzim. Poprvé jej pořádá Filharmonie Brno, v jeho koncepci se objevilo několik novinek. O tom, jak letošní ročník vznikal, proč je zrovna takový a jeké jsou výhledy do budoucnosti, jsem mluvil s jeho dramaturgem Vítězslavem Mikešem.  více


Brněnské skupině Hrozně pomalu táhne na čtyřicítku – koncertovat začala v roce 1982. Po několika kazetách a neoficiálních nahrávkách vydala až v roce 2013 svůj debut na CD, album Už není čas. Novinka Ticho, na které kapela pracovala v posledních dvou letech ve studiu Indies, překvapí čistším zvukem a jasně slyšitelným napětím ve stavbě písní.  více

Filmový festival ke 100. výročí založení Masarykovy univerzity přinesl ve dnech 17.- 19. Května neobyčejně zajímavé projekce, připomínající významné osobnosti z univerzitní historie. Hned první z nich měla kromě vztahu k přírodním vědám i zásluhy o studium lidové písně. Profesora Vladimíra Úlehlu (1888 – 1947) připomněla v pátek 17. května působivým vystoupením jeho pravnučka Julia Ulehla.  více

Letošní fanzin Jazzman hudebního festivalu JazzFest byl plný obsažných medailonů i statí a objevila se v něm i pozoruhodná glosa dramaturga Českého rozhlasu Jazz Petra Vidomuse s provokativním titulkem Jazz nemusí být pánským klubem. Zamýšlí se nad genderovými stereotypy, kterých se světová (potažmo ani česká) jazzová scéna ještě úplně nezbavila. Skvělých sólistek ovládajících nástroje dříve zcela vyhrazené mužům přibývá. Přestože genderové kódování, které Vidomus pregnantně ironicky popsal, ještě není zcela překonáno, JazzFest letos výrazně přispěl k jeho postupnému odbourávání.  více

Během čtyř let, které od sebe dělí vydání prvního alba Záhir a druhého s názvem O Písni, se skupina Lee Banda virtuálně přemístila (dříve uváděla jako svůj domicil Adamov, nyní Jedovnice), dostala se na tzv. divokou kartu do semifinále Porty v Řevnicích a především lehce posunula svůj hudební styl. Zatímco na debutovém albu šlo o folkrockový střední proud, těžící ze zvuku elektrické kytary, na novince převažují akustické kytary, často v kombinaci s mandolínou a dalšími akustickými nástroji.  více

Šest let po předchozím albu Malý kluk přichází hravá kapela Listolet s novinkou. V názvu má sice pouze „pětiminutového“ tuláka, ale album vznikalo během pěti let v jednom studiu v Západních Karpatech „a dále v kuchyních, obývácích, sklepech a děcácích na mnoha místech“, jak se píše v bookletu. Jeho součástí je ostatně mapa Evropy s čísly přiřazenými k jednotlivým skladbám. Nejde však o to, ve které zemi která píseň vznikla nebo byla natočena. Důležitější je možná citát kapely: „Album stavíme jako obraz pro uši, pod fasádou folkrockových písní je mnoho detailů skrytých ve zvukových záhybech. Co skladba, to zvuková krajina, jiný příběh.“  více

V rámci letošní European Tour zavítal Bobby McFerrin poprvé do brněnského Sono Centra, kde se mu podařilo bezezbytku využít skvělou akustiku i blízký kontakt s publikem. Legenda se vrátila. Vrací se k nám ostatně často a nejen do Brna.  více

Sté dvacáté výročí narození Dukea Ellingtona, bez nadsázky nejvlivnější osobnosti světového jazzu, se slavilo napříč zeměmi a kontinenty. Edward Kennedy Ellington od dětství titulovaný jako Duke přišel na svět 29. dubna 1899 ve Washingtonu D.C. Na den přesně uspořádal důstojnou oslavu v zaplněných prostorách sálu HaDivadla brněnský big band Cotatcha Orchestra.  více

Letošní osmnáctý ročník JazzFestuBrno se výjimečně neuzavírá koncertem, ale jedinečnou (pro světové festivaly ovšem nikterak výjimečnou) sérií muzikantských a tanečních workshopů, zde ovšem zaměřených na dětské frekventanty. V sobotu 4. května se v příjemném prostředí Café Práh, v sousedství Vaňkovky, ujmou svých dětských žáků výrazné mladé osobnosti jazzové scény: Beata Hlavenková (pianistka a lektorka kompozice), Dano Šoltis (vedoucí bubenické třídy) a multiinstrumentalisté Jiří Slavík a Marian Friedl (průvodci Toulek po jazzových cestičkách), které doplní Kateřina Hanzlíková s lekcemi Tancohraní. S výjimkou kompozice, kde se přepokládá účast dětí starších dvanácti let, jsou ostatní „třídy“ otevřené i těm nejmenším. Další informace jsme si vyptali od spoluautora nápadu na dětský workshop a ředitele JazzFestu Brno Viléma Spilky.  více

Muzikál Nine podle legendárního filmu 8 a půl režiséra Fredericka Feliniho připravilo v režii Stanislava Moši jako předposlední premiéru sezóny Městské divadlo Brno. Na zdejší hudební scéně vypravili místy až lechtivou erotickou šou, které vévodí zajímavá scéna, zdařilé kostýmy, výtečné hudební nastudování a energie ženského herectví. Smyslnost některých taneční čísel naštěstí nepřebila ústřední téma hrdinovy krize: středního věku, umělecké i vztahové.  více

Letošní ročník festivalu JazzFestBrno měl několik vrcholů – záleželo samozřejmě na osobním vkusu každého návštěvníka, na jeho očekáváních a samozřejmě na tom, kdo toho kolik stihl navštívit. Pro autora článku patřil k vrcholům žánrově a aranžérsky pestrý večer s basistou Stanleym Clarkem 23. dubna a také předposlední koncert festivalu, vystoupení „toho druhého“ Avishaie Cohena v Huse na provázku 28. dubna. Byla to hudebně čistá esence jazzu s poselstvím. Naléhavá, srdcervoucí a poetická.  více

Jeden z hudebních vrcholů minulého týdne představoval koncert hudebního seskupení Malina Brothers se dvěma jedinečnými hostujícími hudebníky, Kateřinou García a Charlie McCoyem v brněnském Sono Centru. A protože se při vystoupení pořizoval profesionální videozáznam s televizní technikou pro první live DVD této kapely, byl mimořádný i samotný večer – délkou i kvalitou.  více

V rámci Temných hodinek Velikonočního festivalu duchovní hudby vystoupil včera pod vedením dirigenta Jakuba Kydlíčka Barokní orchestr Pražské konzervatoře. Instrumentalisty doplnila sopranistka Anna Petrtylová, altistka Monika Machovičová, tenorista Marek Žihla a basista David Malát. Zaznělo na český text komponované Oratorium na Velký pátek moravského skladatele a kantora Josefa Schreiera.  více

Série koncertů s názvem Harafica tour 2019 se v úterý 16. dubna přenesla ze slovenské Skalice do Brna. Cimbálová muzika z Uherského Hradiště na něm představila neuvěřitelně pestrou směsici žánrů, hostů a občas i pocitů.  více

Kostel svatého Josefa se včera stal místem soukromých výpovědí skladatele Františka Gregora Emmerta a houslisty Milana Paľy. V pozvolna se stmívajících prostorách chrámu zazněla skladba Ecce Homo, symfonie pro sólové housle.  více

Letošní ročník festivalu JazzfestBrno nabízí nepřeberné množství rozmanitých crossoverů , žánrových směsic a fúzí. V duchu tohoto stylového spektra v rekonstruovaném (akusticky významně vylepšeném) sále Janáčkova divadla nabídl svůj vyhlášený osobitý nadžánrový sound klasik jazz fusion a britský kytarista John McLaughlin se svou formací The 4th Dimension. V Brně se představil vůbec poprvé.  více

Nejčtenější

Kritika

V rámci letošní European Tour zavítal Bobby McFerrin poprvé do brněnského Sono Centra, kde se mu podařilo bezezbytku využít skvělou akustiku i blízký kontakt s publikem. Legenda se vrátila. Vrací se k nám ostatně často a nejen do Brna.  více