Valerij Gergijev a magický konec festivalu

Valerij Gergijev a magický konec festivalu

Moravský podzim v pátek zakončil velkolepým vystoupením London Symphony Orchestra (LSO) pod taktovkou šéfdirigenta Valerije Gergijeva. Účinek, který jejich koncert vyvolal, působil jako zjevení a je pravděpodobné, že se stane památným večerem hudebního Brna a podnítí momentálně zaseknutou brněnskou hudební scénu k probuzení, pohybu, kvasu a vůli po podstatném zvýšení svého významu. Často se hovoří o poslání a žádoucích rysech velkých festivalů, po vystoupení londýnských symfoniků ale dost možná už není co vysvětlovat. Ihned po doznění závěrečného C-dur akordu explodovalo publikum v hlučné ovace vstoje a nikdo příliš nepřemýšlel, jestli už je to na vztyk, nebo ještě na sezení. Sál byl našlapaný do posledního místa, jedinou výjimkou byla primátorská lóže, v níž se vzadu v rožku krčil rozhlasový hlasatel, jinak zívala do přecpaného vydýchaného prostoru divadla svojí tradiční prázdnotou.

Program koncertu byl perfektně dramaturgicky semknutý, což části brněnského publika zjevně nevyhovovalo, jednalo se tu ale spíš o nepochopení a neznalost. Hrát celý večer skladby Hectora Berlioze je zkrátka jiná káva, než začít Mozartem a skončit Stravinským, a je to dobrá káva, umožňující ve zdánlivě stejnorodém repertoáru najít kontrasty a nové krajnosti a rozšířit tak obecenstvu rozhled, což se orchestru jako instituci bohatě vyplatí v podobě kultivovaných a zapálených příznivců. Taková osvěta tu ovšem bohužel stále nemá tradici, proto tu mnozí lidé od vzácného setkání se světovou orchestrální špičkou spíše čekali cosi, v čem si každý najde to svoje. Našel si nicméně i tak.

Jedním z důvodů, proč londýnské orchestry často volí repertoárové bloky, je pestrost tamního hudebního života, v němž funguje pět stálých velkých symfonických orchestrů a bezpočet menších těles, proto je třeba přijít s něčím zaručeně originálním a zajímavým a nezaleknout se přitom náročnosti velkých vizí a nápadů. Patnáct Šostakovičových symfonií pod taktovkou Mstislava Leopoldoviče Rostropoviče tak kupříkladu před lety odehrál London Symphony Orchestra nikoliv během dvanácti let, jako pražský orchestr FOK řízený Maximem Dmitrijevičem Šostakovičem (1995-2006), nýbrž během devíti měsíců (únor až říjen 1998).

Především bychom však mimo Francii (a asi i ve Francii samotné) těžko hledali orchestr, který se Berliozovou hudbou zabývá takto soustavně a dlouhodobě díky svému dlouholetému, letos v dubnu zesnulému dirigentovi Siru Colinu Davisovi, který s LSO spolupracoval od roku 1959 až do své smrti a na Berlioze se specializoval – proto jeho poslední vystoupení s LSO bylo v červnu 2012 v Berliozově Requiem. V Brně se tedy nejednalo o program pohodlně sestavený podle encyklopedie, ale o promyšlený krok, v jehož rámci londýnští hudebníci zúročili svoji zkušenost se skladatelem, zároveň ji ale inspirativním způsobem rozvíjejí.

A na tomto rozvíjení má lví podíl ruský, původem osetský dirigent Valerij Gergijev, známý především jako dlouhodobý šéfdirigent Mariinského divadla v Petrohradě (od roku 1996 i ředitel). Byl zvolen ansámblem v roce 1988 jako perestrojkový šéf a od té doby se mu podařilo operu neuvěřitelně pozvednout ve všech ohledech. Kromě toho se ovšem věnuje také vlastní dirigentské kariéře a dokáže na špičkové úrovni řídit neuvěřitelné množství koncertů a operních představení na celém světě. Jeho hlavním dirigentským závazkem na Západě v letech 2007 - 2015 je právě pozice šéfdirigenta LSO, který navzdory svému pestrému programu bere vážně a po devíti letech jeho soustavné spolupráce s orchestrem se mu podařilo podstatně ovlivnit jeho celkový zvuk, projev i - snad se jeho předchůdci nenazlobí – úroveň. Bez toho, aby prosazoval ruské typy hudebních nástrojů či změnu hráčské techniky, se mu s LSO podařilo vytvořit pozoruhodnou syntézu anglické technické vyspělosti a ruského průrazného zvuku ve všech nástrojích, přičemž ale mnoho z toho, co s LSO vytváří, není primárně dědictvím žádné interpretační školy, ale jeho vlastní dirigentskou inovací.

Gergijev není typem dirigenta – filozofa, jakým byl kupříkladu Celibidache nebo ze současných Russell Davies či Rožděstvěnskij, přestože jeho gesto působí na první pohled velmi přibližně a neurčitě, až mysticky, jeho ruka střídá pevná gesta s volným povláváním a nerytmickým, spíše relaxačním vrtěním prstů. Naprosto nestaví na okouzlení z atmosféry koncertu, před posluchači již nic nového nemodeluje, všechno má precizně předem připravené. Své koncerty dokáže ve zcela totožné podobě zopakovat. Svým zaujetím dokonalou technikou připomíná spíše Jevgenije Mravinského, není ovšem na rozdíl od něj chladný praktik, bezchybnou technickou připravenost všech hráčů bere jen jako počátek. Jeho hlavní část příprav tvoří koncepce průběhu skladby, přesné dávkování napětí, efektů a krajností. Právě na krajnostech dokázal ve svých kreacích zapracovat nejvíce a našel nový typ konkrétní zvukovosti, kdy každý nástroj včetně bicích hledá svoji nejvýraznější barvu a v ní se snaží před zbytkem orchestru vyniknout. Jeho kapela nezní v jednotné barvě a výrazu, spíše je obrovským a pestrým zvukovým kolosem, který dokáže najít dosud nevídané krajní dynamické polohy (hlasitou i tichou) a vytváří tak nové možnosti působivosti orchestrálního zvuku. Díky tomu je také Gergijev na celém světě tolik populární. Jeho nepovedené a odbyté vystoupení je „pouze“ technicky dokonalé po všech stránkách, zatímco jeho vydařený koncert, jaký jsme měli příležitost zakusit v Brně, je strhující uragán, který u orchestrálních hráčů posouvá nejen možnosti ryze umělecké, jako je to tomu i u řady dalších prvotřídních těles, ale i možnosti fyzické.

Na úvod zazněl zneuznaný Berliozův opus 1, předehra Waverley, kterou autor za svého života nerad uváděl, přesto se jedná o svěží podmanivé dílo, především díky své hybné druhé polovině. Již zde se blýskly žestě svým vskutku pevným tónem a provedení celkově ukázalo, že to rozhodně bude výjimečný večer. Pak ovšem přišla na pódium mezzosopranistka Karen Cargill, aby přednesla Písně letních nocí, lyrický písňový cyklus na verše Théophila Gautiera. Orchestr ve zmenšené sestavě, zpěvačka i dirigent se nezalekli celkově tichého charakteru a skromného plynutí cyklu a rozhodli se je naopak umocnit rozvážnými tempy a krajní tichou dynamikou, v níž bylo možné stavět zcela nové barevné odstíny. Cargill dokázala tomuto netriviálnímu nápadu dostát a navzdory svému pevně posazenému velkému hlasu, který nedovoloval jemné nuanční modifikace tónu v jeho průběhu, vystavěla efekt svého zpěvu na pevných, znělých a širokých pianissimech. I orchestr správně chápal, že není kam spěchat a že tu nejde o velká gesta, nýbrž o krajní oproštěnost. Bylo to překrásné souznění, i když zrovna tento kus by mnohem lépe vyzněl v Besedním domě. Akustické nedostatky Janáčkova divadla vedly k tomu, že mnoho lidí neudrželo pozornost a oddávalo se pokašlávání, které brněnské publikum na rozdíl od londýnského neumí (nebo nehodlá) nikterak tlumit ani pozdržet přes tiché momenty. A některé problémy stojí za to opakovat pořád dokola, takže: v sále je jakýsi větrák, zanesený větrací otvor či ochlazování reflektoru, Bůh ví, co to je, který během představení a koncertů vydává vcelku hlasitý hluk, takové kovové škrčení či chrochtání, z pohledu posluchače se to ozývá zleva. Je to velmi rušivé po celou dobu trvání koncertů, u Písní letních nocí to však mělo zničující efekt a lidé se tím směrem často i otáčeli. Uvidíme, jak dlouho bude trvat, než (1) si tohoto problému někdo odpovědný všimne a (2) zkusí jej nějak řešit.

Přirozeným vrcholem večera byla populární Fantastická symfonie, vůbec první velká programní symfonie. Skladba je mistrovským, místy až dětinsky posedlým dílem, v němž se autor nemůže nabažit osvobození od klasických formových schémat, přináší nečekané zvraty i velké množství krajně náročných hráčských fines – jak těch, které předznamenaly budoucí vývoj instrumentální hry, tak i takových, jež zůstaly osamoceny a jsou typické jen pro tento kus, kus zároveň atraktivní i náročný, a rafinovanost Gergijevova podání spočívá v tom, že úvodní tři části předvedl vcelku prostě a na jeho poměry bez velkých efektů, sice v poněkud rychlejším tempu, ale s podtržením snové podstaty daného skladatelova programu. Je sice pravdou, že celá baterie žesťů a bicích přichází na řadu až se čtvrtou větou, nicméně mnoho prostoru pro vyhrocené extrémy zůstalo nevyužito, kupříkladu v obsáhlé, zvukově sporé experimentální třetí části dostala přednost šíře před zvraty.

Ve čtvrté a páté větě došlo k perfektnímu souznění skladatele, vršícího všelijaké nevídané efekty, a dirigenta, který v oblasti dosud nevyzkoušeného horečně hledá drtivý výrazný zvuk. Tympánisté používali vesměs velmi tvrdé paličky – Berlioz je v tomto ve svých partiturách vcelku detailní a paličky občas střídá. Připravenost celé skupiny bicích byla až omračující – kupříkladu velký buben, o který se u nás běžně nikdo moc nestará, ladili hudebníci jak před symfonií, tak potom ještě v jejím průběhu kvůli odstínění kontrastních ploch. Tympánisté (místy až čtyři) pod vedením velké autority ve svém oboru Nigela Thomase (z poslední řady na balkoně to vypadalo, že je to on: http://www.youtube.com/watch?v=nnAjo1qdhKo) dosáhli neuvěřitelné technické virtuozity, kterou umocnili schopností v několika vrcholných momentech udeřit vskutku s krajní hlasitostí, jakou známe spíše od ruských orchestrů. Kromě perfektně dunících žesťů by neměla zapadnout ani dřeva, která znělostí ve vysokých polohách dokázala vytvořit vskutku příšerný dojem (což je přesně to, co pátá věta vyžaduje).

Asi největší záhadou byla hra smyčců: čím to, že v akusticky podprůměrném sále jsou až do poslední řady perfektně slyšet pianissimová pizzicata kontrabasů i hluboké tóny viol a omezená skupina první houslí (10 hráčů) dokáže vyprodukovat ohlušující fortissimo (v Písních letních nocí)? Ano, určitě jsou v orchestru špičkoví hudebníci, dokonale připravení, motivovaní, pozitivně naladění a ochotní vydat ze sebe všechno. Přesto se domnívám, že technická stránka jejich nástrojů je na mnohem vyšší úrovni, než na co jsme v Brně zvyklí, a kromě větší kapelnické péče by nebylo od věci zjistit, na jaké struny brněnští hráči hrají a jestli by se v tom nedalo něco zlepšit.

Bylo by asi příliš laciné srovnávat LSO s Filharmonií Brno, neodpustím si ale jednu malou dílčí ilustraci: Filharmonie Brno ve svých abonentních cyklech nastuduje za jednu sezónu (tedy za rok) osm velkých orchestrálních koncertů, každý odehraje dvakrát. Před rokem 1989 to bylo patnáct. Mimořádné akce typu novoročních koncertů nepočítám, ty má každý orchestr. LSO během 18 dní mezi 31. říjnem a 17. listopadem 2013 odehraje 13 koncertů, z toho osm v Londýně, a zazní na nich čtyři náročná, vesměs celovečerní Berliozova díla – kromě Fantastické symfonie i Harold v Itálii, Romeo a Julie a Faustovo prokletí, k tomu pak drobnější skladby. Stran vytížení je to polovina sezóny Filharmonie Brno. Za 18 dní. A vidíme, že ten orchestr nehraje vůbec špatně. Pokud má někdo pocit, že po velkém návalu práce přijde v Londýně odpočinek, je na omylu: tři dny po posledním koncertě berliozovského bloku hrají Mahlera. Není to tak složité a koncert LSO to ukázal: Koncert musí být vždycky mimořádný zážitek, na který lidé jen tak nezapomenou. Milující obecenstvo si málokdy nechá svoje nadšení jen pro sebe. Základna příznivců roste a je aktivní. Už není takový problém prosadit nový koncertní sál nebo sehnat do Brna alespoň trochu rozumného šéfa opery. Rozhodně to celé není snadné, ale zásadní překážka je tu jediná: nízké ambice. Málokterý orchestr světa má ke své existenci tak příznivé podmínky stran vytíženosti.

Nicméně zpět k Moravskému podzimu. Z takového závěrečného koncertu by se mohl radovat kdejaký festival, bez ohledu na to, co dosud nabídl, Moravský podzim tu ale ukázal, že lze spojit tu správnou dramaturgickou umíněnost s vpravdě světovými podniky. Bylo by ale velkou škodou, kdyby se takto památné hostování stalo nadlouho posledním, tak jako tomu je v případě letního festivalu Špilberk, který vznikl kvůli hostování předních evropských mládežnických orchestrů, nyní ovšem jen živoří s lokálními produkcemi často pochybné povahy. Moravskému podzimu by naopak slušelo velkoryseji dostát svému letošnímu sloganu „Světové hvězdy v Brně“ a nabídnout pokaždé alespoň tři taková výjimečná hostování. Ano, vím, problémem je trvale prázdná primátorská lóže a věci s tím související. Není ale všem dnům konec a časy se – veřme – (z)mění k lepšímu.

Patří totiž k našemu národnímu sportu plakat nad tím, že nejsou peníze, a proto nic nejde. V Brně se tento nářek navíc mísí s absencí alespoň přijatelného koncertního sálu. Dovolím si tedy navrhnout pár vylepšení, které by letošní jinak velice slibný Moravský podzim posunuly o mnoho dále a nestály by skoro nic, nebo jen pakatel:

– Naprosto schází cílená propagace, tedy sdělení publiku, co jej přesně čeká na jednom konkrétním koncertě. V tomto ohledu nejvíce selhal sobotní večer s Góreckého hudbou, kterou v Brně skoro nikdo nezná, a tak skoro nikdo nepřišel.

– Během koncertů by se mělo alespoň trochu ztlumit osvětlení. V Besedním domě to fungovalo perfektně, v Janáčkově divadle, zdá se, podle toho, kdo měl zrovna službu nebo si na to vzpomněl. Osvětlení je také součástí dramaturgie a mělo by se na ně dbát.

-– Všechny uvadečky, šatnářky, prodavačky programů, i personál bufetů by se měl umět chovat. Víme, jaká je tu tradice, takže nelze očekávat zázraky, ale základem by mělo být: pozdravit, usmívat se, umět „prosím“ a „děkuji“. Neurvalost, arogance ani přezíravé chování nebyly na Moravském podzimu výjimkou.

– A připomínám ten hlučný větrák v Janáčkově divadle a připomínat ho nepřestanu, dokud ho někdo nespraví.

Hector Berlioz: Waverley, předehra op. 1, Les Nuits d’été op. 7, Fantastická symfonie op. 14. Hudební nastudování – Valerij Gergijev, Karen Cargill – mezzosoprán, London Symphony Orchestra. 8. 11. 2013, Janáčkovo divadlo, Brno, v rámci festivalu Moravský podzim.

Foto Petr Francán

Komentáře

Reagovat
  • Marie Kučerová, ředitelka Filharmonie Brno

    19. prosinec 2013, 16:10
    Bylo by asi příliš laciné srovnávat LSO s Filharmonií Brno... Bohužel srovnáváte nesrovnatelné – angažmá orchestrů doma a na turné. Filharmonie Brno nastuduje za tuto sezónu pro Brno 8 velkých symfonických programů v Janáčkově divadle, každý odehraje dvakrát, k tomu 4 menší symfonické programy v Besedním domě, taktéž je zahraje dvakrát, 4 crossoverové symfonické programy ve Vaňkovce (taky zahraje dvakrát), 4 mimořádné koncerty od komorního po největší symfonické obsazení, 5 koncertů pro rodiny s dětmi (některé zahraje dvakrát). K tomu si připočtěte 3 koncerty pro festival Špilberk, 1 pro MHF Moravský podzim, 1 pro Velikonoční festival duchovní hudby a jeden pro Expozici nové hudby. A teprve nyní jsme u vámi zmiňovaných turné….takže v roce 2013 Filharmonie Brno odehrála dalších 16 koncertů v České republice mimo Brno a 29 v zahraničí, celkem to bylo 34 různých programů. K tomu dalších 15 nahrávacích frekvencí opět s jinými programy. Opravdu si nemyslím, že by to bylo málo a že by byl orchestr nevytížen, i když je stále prostor k vylepšování. A připomínám ten hlučný větrák v Janáčkově divadle a připomínat ho nepřestanu, dokud ho někdo nespraví... Tady s radostí hlásíme, že jsme již tento problém ve spolupráci s divadlem vyřešili, takže by již nemělo nic rušit.
  • Helena Vařejková

    14. listopad 2013, 9:16
    Na koncertu jsem byla, po věcné stránce s recenzí souhlasím, ale celkový tón mi připadá snobský. Na primátorskou lóži bych nespoléhala, naopak jsem ráda, že jsem se už dlouho nepotkala s rautem, který čeká ve foyer na vyvolené, zatímco my pitomci, co jsem si zakoupili vstupenky, odcházíme domů. Kouzlo je v dobré dramaturgii (gratuluji), propagaci, cenové politice a mediálním obrazu. Kde je hodně nadšeného publika, tam i politik nakonec "trefí".
  • Lucie Šnajdrová,manažerka festivalu

    11. listopad 2013, 13:48
    Chtěla bych poděkovat www.mestohudby.cz za podporu a spolupráci při letošním Moravském podzimu. Cením si, že existuje místo, kde se objevují recenze, nejen "zprávy o konání...". Těším se na další Moravský podzim, budeme vylepšovat a opět nabídneme nezapomenutelné hudební okamžiky, již nyní na nich pracujeme. Děkuji Honozovi Špačkovi za skvělý rozbor závěrečného koncertu! Není běžné dozvědět se tolik souvislostí a jasný pohled na věc. Na okraj si jen dovolím nesouhlasit s absencí cíleného marketingu - cílilo se hodně a v rámci daných možností se nedalo dělat více. Stále musíme, kromě faktu, že "..je tu zase Moravský podzim", přesvědčovat také o tom, že je kvalitní a to i správné cílové skupiny... Doufáme, že znovunabytá dobrá pověst festivalu pomůže znovu vyprodávat všechny koncerty. Pracujeme na tváři festivalu, zlepšujeme, ale nelze vše naráz... Držte nám palce, jsme otevření a těšíme se na další setkávání, pracujeme na sobě i na komunikaci s Vámi. Těšíme se v dubnu 2014 na Velikonočním festivalu duchovní hudby!
  • Tereza Bendová

    10. listopad 2013, 18:14
    Mé pocity z celého koncertu byly prakticky totožné, včetně doprovodných efektů jako je záhadný zvuk a nepříjemné uvaděčky. Pokud vím, tak v Janáčkově jsou uvaděčky pod jakousi soukromou firmou, já uvádím v Mahence přímo pod ND Brno a máme mimo jiné nařízeno zářivě se usmívat. Kdybych na diváky chvíli po vyprázdnění sálu nerudně houkla „Zhasínáme!“, jako se to stalo na tomto koncertu nám, asi bych letěla.
  • Aneta Bendová

    10. listopad 2013, 13:50
    Výborná kritika na výborný koncert. Přidávám se k apelu na zneškodnění škůdce krásných pianissimových ploch. Klokotání či chrochtání, potvrzuji, že z levého směru při posluchačské orientaci, je opravdu neúnosně otravné a rušivé.
  • Zbyněk Vybíral

    10. listopad 2013, 9:39
    Děkuji za vynikající recenzi. Tak jako letošní hvězdy v Brně (Brunello s Balticou, katovičtí, LSO) nejsou samozřejmostí - a kéž by byly, tak ani taková recenze není samozřejmostí. Přečetl jsem si s velkou chutí, s přiměřeným odstupem po pátečním zážitku. Díky.

Dále si přečtěte

Moravský podzim je jednoznačně na vzestupu a nanejvýš potěšitelné je, že nenabízí pouze společenské estrády ozdobené zvučnými jmény. Zkouší stavět na své vlastní tradici zrozené koncem 60. let 20. století a vnáší do festivalového dění více programových nápadů. Projevilo se to i na trojici provázaných, a přesto kontrastních koncertů Polského víkendu.  více

V debussyovském programu včera v rámci Moravského podzimu vystoupil jeden z nejpozoruhodnějších pianistů dneška Alexej Borisovič Ljubimov. Záměrně nezdůrazňoval snovost Debussyho, ale naopak v něm horečně hledal vzácné konkrétnější kontury a do popředí nechal vystoupit realistické aspekty jeho hudby.  více

Když hlavní hvězda večera po generálce odřekne koncert, postaví všechny před téměř neřešitelný problém. Filharmonie Brno se včera pokusila vynahradit publiku nepřítomnost klavíristy Borise Berezovského excelentním výkonem a podařilo se jí to.  více


Americká zpěvačka a skladatelka Leyla McCalla se hlásí k haitským kořenům. Sama žije v Louisianě a tradiční hudební žánry amerického Jihu propojuje s kulturou ostrova, z nějž pocházeli její předkové. V úterý 27. července si její hlas a písně budeme moci poslechnout živě na Folkových prázdninách v Náměšti nad Oslavou.  více

V médiích se dočtete o vlivu koronaviru na úroveň výuky ve školách s povinnou docházkou. Už méně se mluví o školách uměleckých. Přitom čtvrt milionu dětí chodí do základních uměleckých škol. Co nám a dětem přináší ZUŠky? A čím jsou tak výjimečné? Nejen na tyto otázky jsem se ptal Pavla Borského, violoncellisty smyčcového kvarteta Indigo Quartet, dramaturga muzikálové scény festivalu Maraton hudby Brno, pedagoga Divadelní fakulty JAMU (dále DF JAMU) a ZUŠ V. Kaprálové Brno a krajského koordinátora ZUŠ Open. Jak totiž sám podotkl, konkrétní přesný vliv distanční výuky na žáky uměleckých škol se teprve časem promítne, mnohé děti ale online prostředí naučilo lépe komunikovat pomocí moderních technologií.  více

Venkovní scéna Národního divadla hostila v úterý slovenský umělecký soubor Lúčnica. Pro milovníky folkloru to bylo už ve druhém pandemickém létě bezmála zjevení. Bylo odzbrojující po dvou letech bez festivalu ve Strážnici a bez většiny dalších pravidelných folklorních akcí, sedět s dalšími asi sedmi sty diváky v hledišti a pozorovat více než dvacet tanečníků a muzikantů v plné kráse. Navíc v opravdu reprezentativních a příjemných kulisách Biskupského dvora.  více

Po dlouhé těžké nemoci zemřela včera ve věku 78 let straňanská zpěvačka lidových písní, obdivovaná interpretka balad a milostných písní, dlouholetá sólistka Brněnského rozhlasového orchestru lidových nástrojů Vlasta Grycová. Odešla skutečná zpěvácká legenda, navíc moc hodný, příjemný a obětavý člověk, který přibývající léta a s nimi přicházející neduhy nesl s pochopením a nadhledem. I když už veřejně vystupovala jen výjimečně, její krásný barevný alt vždy dokázal pohladit i rozplakat.  více

Jak je náročné prosadit se jako skladatel v dnešní v době? A je k tomu zapotřebí i něco víc, než jen hudební znalost a talent? Bavili jsme se s uznávaným skladatelem mnoha žánrů, klavíristou a svým způsobem komikem. Takový je totiž Zdeněk Král, rodák z Nového Boru, dramaturg festivalu Maraton hudby Brno. Celkem na něm vystoupil už třikrát, letos nově si ke svému vystoupení přidal i celou dramaturgii jedné scény s názvem Humor v hudbě. Jak sám říká, „chci ukázat, že i v oblasti tzv. vážné hudby může být prostor pro humor a komiku, dosáhnout toho lze několika způsoby.“  více

Novodobé premiéry zapomenutých či méně známých hudebních děl se většinou těší velké pozornosti posluchačů, publicistů i muzikologů. Nezřídka se stává, že badatelé či umělečtí vedoucí ansámblů objeví ztracený klenot, který plným právem patří i na současná jeviště. Někdy však – a to je případ komické opery Gusman skladatele Antonína Rejchy – k dobovému provedení ani nedošlo. A tak na Olomouckých barokních slavnostech ve čtvrtek 15. července na nádvoří Tereziánské zbrojnice v provedení Volantes Orchestra pod taktovkou Jakuba Kydlíčka zazněla poctivá a tradiční světová premiéra. Dochovaná podoba Rejchovy opery neumožňovala její kompletní scénické provedení a bylo tedy nutno sáhnout k rozsáhlým rekonstrukcím, kterých se ujaly muzikoložka Jana Franková a umělecká vedoucí orchestru Veronika Manová. Vzhledem k absenci původního libreta tak olomoucká premiéra vycházela z úpravy libreta Eugèna Scribe a Jeana-Henryho Dupin. Oba jmenovaní původní jednoaktový text přepracovali do podoby dvouaktové vaudevillové komedie, která měla premiéru 22. října 1816 v pařížském divadle Théâtre du Vaudeville. Scházející árie byly doplněny a přetextovány z Rejchových dobových komických oper Cagliostro ou les Illuminés (1810) a Bégri ou le chanteur à Constantinople (ca 1816). V titulní roli vystoupil Roman Hoza, jeho společníka Pedrilla ztvárnil Tadeáš Hoza, Bertranda – chamtivého zlatníka a strýce Guzmána – pak Václav Barth a Lucii, Guzmánovu milou a Bertrandovu neteř, Dagmar Šašková. Postavy hospodského Cuistadora se ujal Michal Marhold a ženicha Lucie Cobarda Michael Robotka. Tetu Ragondu zpívala Kamila Zbořilová a tetu Clorindu Barbora Garzinová. Operu režíroval Tomáš Studený a kostýmy a scénu navrhla Sylva Marková.  více

Třicet jedna let. Přesně tak dlouho je to od založení brněnského vydavatelství Indies, které za dobu svého působení vydalo přes stovky alb domácí tvorby. O promo jednoho ze současných pokračovatelů, labelu Indies Scope, se stará PR manažer Přemysl Štěpánek. Kromě současného stavu labelu jsme debatovali i o způsobu propagace českých umělců, jeho dramaturgickém plánu na festivalu Maraton hudby Brno nebo zastupování maďarského festivalu Sziget v Čechách a na Slovensku.  více

Když se řekne pojem „world music“, většina lidí si pravděpodobně vzpomene na indickou hudbu z Bollywoodu nebo africké rytmy. Do žánru ale spadá i hudba z Evropy. Povídal jsem si o ní s Milanem Tesařem, vedoucím hudební redakce Rádia Proglas a nově i sekretářem hudebního žebříčku World Music Charts Europe. Zajímavé interprety z Evropy zve nově na world music scénu na hudební festival Maraton hudby Brno. Kromě toho jsme se bavili o Proglasu, jeho práci odborného garanta v Cenách Anděl a kvalitě české hudby i zkušenostech s dramaturgií.  více

Duduk je arménský dvouplátkový nástroj, příbuzný hoboje, zapsaný na seznamu nehmotného dědictví UNESCO. Vyrábí se nejčastěji z meruňkového dřeva a mezi dřevěnými dechovými nástroji patří k nejdynamičtějším. Mladý virtuóz na tento nástroj Arsen Petrosyan na své aktuální album Hokin Janapar zařadil jedenáct písní a dalších melodií z různých částí Arménie. Arsen Petrosyan vystoupí se svým Quartetem v pondělí 26. července na Folkových prázdninách v Náměšti nad Oslavou. Jeho noční koncert se bude konat od 23.00 v náměšťské Staré tkalcovně.  více

Závěrečné koncerty festivalů bývají zpravidla jejich dramaturgickým i interpretačním vyvrcholením – okamžikem, v němž se prolnou nejlepší aspekty z celého festivalového běhu a udělají tečku za aktuálním ročníkem. V knihovně zámku v Náměšti nad Oslavou proběhl ve čtvrtek 24. června závěrečný koncert festivalu Concentus Moraviae, který představil sopranistku Raquel Andueza s ansámblem Private Musicke v sestavě Pierre Pitzl (barokní kytara), Hugh Sandilands (barokní kytara), Jesús Fernández Baena (theorba), Richard Myron (violon) a David Mayoral (perkuse) ve skladbách renesančních a barokních autorů. Nemělo však jít o tradiční nastudování hudebních klasiků – webový program sliboval dokonce ukulele, banjo či elektrické kytary, a ačkoliv program tištěný nic takového explicitně neavizoval, programový text v něm od Ondřeje Maňoura s ukulele či elektrickou kytaru evidentně počítal. Posléze však začalo být zřejmé, že posluchače čekají oproti původním plánům jisté změny; ukulele, banjo ani elektrická kytara v hudbě renesančních a barokních skladatelů prostor nedostaly. Dalším drobným rozdílem pak bylo, že online program zmiňoval skladby Johna Dowlanda, ten tištěný však již ne. (A žádné ani nezazněly.) Lze tedy předpokládat, že původní podoba koncertu měla být – minimálně z hlediska nástrojového obsazení a přinejmenším některých skladeb – alespoň částečně jiná. Za normální situace by mohlo být důvodů pro podobné změny doslova přehršel, ale myslím, že tentokrát nad viníkem není třeba nikterak dlouze přemýšlet.  více

Hudební festival Concentus Moraviae se mezižánrovým přesahům nebrání. O tom se posluchači přesvědčili již mnohokrát. Naposledy tomu tak bylo včera při příležitosti koncertu tělesa La Cosmologie de la Poire – Kosmologie hrušky. Na zámku v Jaroměřicích nad Rokytnou předvedla houslistka/flétnistka Anna Fusek, trumpetista Nicolas Cambon, akordeonista Gabriel Levasseur a violoncellista/kytarista Karsten Hochapfel, jak chutný (hruškový?) koktej lze namíchat, setká-li se klasická hudba, brazilské choro, jazz a world music v rukou zkušených hudebníků-skladatelů.  více

V barokní hudbě měla improvizace nezastupitelné místo – melodické ozdoby i způsoby akordické hry byly plně v režii hudebníků. Hráč schopný pohotové a invenční improvizace byl náležitě uznáván. Většinou se improvizace týkala nástrojů bassa continua, které tvořily harmonickou složku skladeb a nad těmito nástroji plynula již (do větší části) neimprovizovaná hudba v podání houslí, flétny a dalších dobových nástrojů. Jenže! Co se stane, když se sejde theorbista a cembalista (tradiční continuové nástroje) a rozhodnou se, že si melodickou i harmonickou část skladeb rozdělí rovným dílem? Vznikne barokní podoba jazzové jam session v provedení theorbisty Thomase Dunforda a cembalisty Jeana Rondeau. Návštěvníci festivalu Concentus Moraviae tak 15. června v tišnovském kostele sv. Václava mohli vyslechnout díla Roberta de Viséeho, Marina Maraise, François Couperina, Jeana-Henryho d'Angleberta a Antoina Forqueraye v podobě, v jaké je nejspíše ještě neslyšeli.  více

Návštěvníci hudebního festivalu Concentus Moraviae měli včera večer jedinečnou možnost být u setkání několika světových kultur – nenásilného souznění evropské, indické a arabské hudební tradice. V hustopečském kostele sv. Václava a Anežky České představili zpěvačka Ghalia Benali, gambistka a zpěvačka Romina Lischka a kontrabasista a hráč na chitarru battente Vincent Noiret skladby francouzských gambistů Antoinea Forqueraye, Monsieura de Sainte-Colombe a Marina Maraise uvedené do kontextu arabských melodických struktur maqam a indických rág. Koncert Volání k modlitbě se stal hudebním rozjímáním – meditací oprošťující posluchače od lety budovaného kulturního rámce a hledáním jednoty pod nánosem zdánlivé rozdílnosti.  více

Jedním z prvních večerů, který milovníci vážné hudby mohli po dlouhé pandemicky vynucené pauze navštívit (ve vnitřních prostorách), se stal sobotní koncert Šarlatové Benátky festivalu Concentus Moraviae s houslistkou, flétnistkou a klavíristkou Annou Fusek a loutnistou a theorbistou Gianlucou Geremia. Chronologicky sestavený program představil návštěvníkům kostela Všech svatých v Moravském Krumlově díla skladatelů z počátku 16. století, počátky nového stylu i skladby mistrů pozdního baroka.  více

Rok 2020 by většina hudebníků, ty jazzové nevyjímaje, asi nejraději vymazala ze života: v naplněném (a následně proškrtaném) diáři zůstalo pár koncertů na prázdniny, tradiční velké festivaly včetně brněnského JazzFestu se nekonaly nebo proběhly v okleštěné formě. Hudebníci, kteří plánovali uvést nové projekty, se místo do klubů a sálů vydali před kamery. Ochutnávky z jednotlivých skladeb servírovali imaginárnímu publiku pomocí virtuálních streamů. Přesto (nebo vlastně právě proto) se v Čechách a na Moravě velmi rozmanitá jazzová muzikantská komunita dopracovala k nevídanému rekordu šedesáti vydaných alb – a to jsme nezapočítali projekty slovenských hudebníků usazených u nás. Kvůli zrušenému JazzFestu jsme bohužel přišli například o jedinečnou pódiovou prezentaci zhudebněného životního příběhu čerstvého sedmdesátníka Františka Uhlíře i další z mezinárodních sestav Invisible Wiorld invenčního basisty Tomáše Lišky. Naopak velmi skrytě a nenápadně v Brně hraje a tvoří nedávný absolvent jazzové katedry JAMU Peter Korman – a právě jeho debutovým albem naši reflexi začneme.  více

Nejčtenější

Kritika

Novodobé premiéry zapomenutých či méně známých hudebních děl se většinou těší velké pozornosti posluchačů, publicistů i muzikologů. Nezřídka se stává, že badatelé či umělečtí vedoucí ansámblů objeví ztracený klenot, který plným právem patří i na současná jeviště. Někdy však – a to je případ komické opery Gusman skladatele Antonína Rejchy – k dobovému provedení ani nedošlo. A tak na Olomouckých barokních slavnostech ve čtvrtek 15. července na nádvoří Tereziánské zbrojnice v provedení Volantes Orchestra pod taktovkou Jakuba Kydlíčka zazněla poctivá a tradiční světová premiéra. Dochovaná podoba Rejchovy opery neumožňovala její kompletní scénické provedení a bylo tedy nutno sáhnout k rozsáhlým rekonstrukcím, kterých se ujaly muzikoložka Jana Franková a umělecká vedoucí orchestru Veronika Manová. Vzhledem k absenci původního libreta tak olomoucká premiéra vycházela z úpravy libreta Eugèna Scribe a Jeana-Henryho Dupin. Oba jmenovaní původní jednoaktový text přepracovali do podoby dvouaktové vaudevillové komedie, která měla premiéru 22. října 1816 v pařížském divadle Théâtre du Vaudeville. Scházející árie byly doplněny a přetextovány z Rejchových dobových komických oper Cagliostro ou les Illuminés (1810) a Bégri ou le chanteur à Constantinople (ca 1816). V titulní roli vystoupil Roman Hoza, jeho společníka Pedrilla ztvárnil Tadeáš Hoza, Bertranda – chamtivého zlatníka a strýce Guzmána – pak Václav Barth a Lucii, Guzmánovu milou a Bertrandovu neteř, Dagmar Šašková. Postavy hospodského Cuistadora se ujal Michal Marhold a ženicha Lucie Cobarda Michael Robotka. Tetu Ragondu zpívala Kamila Zbořilová a tetu Clorindu Barbora Garzinová. Operu režíroval Tomáš Studený a kostýmy a scénu navrhla Sylva Marková.  více