Valerij Gergijev a magický konec festivalu

Moravský podzim v pátek zakončil velkolepým vystoupením London Symphony Orchestra (LSO) pod taktovkou šéfdirigenta Valerije Gergijeva. Účinek, který jejich koncert vyvolal, působil jako zjevení a je pravděpodobné, že se stane památným večerem hudebního Brna a podnítí momentálně zaseknutou brněnskou hudební scénu k probuzení, pohybu, kvasu a vůli po podstatném zvýšení svého významu. Často se hovoří o poslání a žádoucích rysech velkých festivalů, po vystoupení londýnských symfoniků ale dost možná už není co vysvětlovat. Ihned po doznění závěrečného C-dur akordu explodovalo publikum v hlučné ovace vstoje a nikdo příliš nepřemýšlel, jestli už je to na vztyk, nebo ještě na sezení. Sál byl našlapaný do posledního místa, jedinou výjimkou byla primátorská lóže, v níž se vzadu v rožku krčil rozhlasový hlasatel, jinak zívala do přecpaného vydýchaného prostoru divadla svojí tradiční prázdnotou.

Program koncertu byl perfektně dramaturgicky semknutý, což části brněnského publika zjevně nevyhovovalo, jednalo se tu ale spíš o nepochopení a neznalost. Hrát celý večer skladby Hectora Berlioze je zkrátka jiná káva, než začít Mozartem a skončit Stravinským, a je to dobrá káva, umožňující ve zdánlivě stejnorodém repertoáru najít kontrasty a nové krajnosti a rozšířit tak obecenstvu rozhled, což se orchestru jako instituci bohatě vyplatí v podobě kultivovaných a zapálených příznivců. Taková osvěta tu ovšem bohužel stále nemá tradici, proto tu mnozí lidé od vzácného setkání se světovou orchestrální špičkou spíše čekali cosi, v čem si každý najde to svoje. Našel si nicméně i tak.

Jedním z důvodů, proč londýnské orchestry často volí repertoárové bloky, je pestrost tamního hudebního života, v němž funguje pět stálých velkých symfonických orchestrů a bezpočet menších těles, proto je třeba přijít s něčím zaručeně originálním a zajímavým a nezaleknout se přitom náročnosti velkých vizí a nápadů. Patnáct Šostakovičových symfonií pod taktovkou Mstislava Leopoldoviče Rostropoviče tak kupříkladu před lety odehrál London Symphony Orchestra nikoliv během dvanácti let, jako pražský orchestr FOK řízený Maximem Dmitrijevičem Šostakovičem (1995-2006), nýbrž během devíti měsíců (únor až říjen 1998).

Především bychom však mimo Francii (a asi i ve Francii samotné) těžko hledali orchestr, který se Berliozovou hudbou zabývá takto soustavně a dlouhodobě díky svému dlouholetému, letos v dubnu zesnulému dirigentovi Siru Colinu Davisovi, který s LSO spolupracoval od roku 1959 až do své smrti a na Berlioze se specializoval – proto jeho poslední vystoupení s LSO bylo v červnu 2012 v Berliozově Requiem. V Brně se tedy nejednalo o program pohodlně sestavený podle encyklopedie, ale o promyšlený krok, v jehož rámci londýnští hudebníci zúročili svoji zkušenost se skladatelem, zároveň ji ale inspirativním způsobem rozvíjejí.

A na tomto rozvíjení má lví podíl ruský, původem osetský dirigent Valerij Gergijev, známý především jako dlouhodobý šéfdirigent Mariinského divadla v Petrohradě (od roku 1996 i ředitel). Byl zvolen ansámblem v roce 1988 jako perestrojkový šéf a od té doby se mu podařilo operu neuvěřitelně pozvednout ve všech ohledech. Kromě toho se ovšem věnuje také vlastní dirigentské kariéře a dokáže na špičkové úrovni řídit neuvěřitelné množství koncertů a operních představení na celém světě. Jeho hlavním dirigentským závazkem na Západě v letech 2007 - 2015 je právě pozice šéfdirigenta LSO, který navzdory svému pestrému programu bere vážně a po devíti letech jeho soustavné spolupráce s orchestrem se mu podařilo podstatně ovlivnit jeho celkový zvuk, projev i - snad se jeho předchůdci nenazlobí – úroveň. Bez toho, aby prosazoval ruské typy hudebních nástrojů či změnu hráčské techniky, se mu s LSO podařilo vytvořit pozoruhodnou syntézu anglické technické vyspělosti a ruského průrazného zvuku ve všech nástrojích, přičemž ale mnoho z toho, co s LSO vytváří, není primárně dědictvím žádné interpretační školy, ale jeho vlastní dirigentskou inovací.

Gergijev není typem dirigenta – filozofa, jakým byl kupříkladu Celibidache nebo ze současných Russell Davies či Rožděstvěnskij, přestože jeho gesto působí na první pohled velmi přibližně a neurčitě, až mysticky, jeho ruka střídá pevná gesta s volným povláváním a nerytmickým, spíše relaxačním vrtěním prstů. Naprosto nestaví na okouzlení z atmosféry koncertu, před posluchači již nic nového nemodeluje, všechno má precizně předem připravené. Své koncerty dokáže ve zcela totožné podobě zopakovat. Svým zaujetím dokonalou technikou připomíná spíše Jevgenije Mravinského, není ovšem na rozdíl od něj chladný praktik, bezchybnou technickou připravenost všech hráčů bere jen jako počátek. Jeho hlavní část příprav tvoří koncepce průběhu skladby, přesné dávkování napětí, efektů a krajností. Právě na krajnostech dokázal ve svých kreacích zapracovat nejvíce a našel nový typ konkrétní zvukovosti, kdy každý nástroj včetně bicích hledá svoji nejvýraznější barvu a v ní se snaží před zbytkem orchestru vyniknout. Jeho kapela nezní v jednotné barvě a výrazu, spíše je obrovským a pestrým zvukovým kolosem, který dokáže najít dosud nevídané krajní dynamické polohy (hlasitou i tichou) a vytváří tak nové možnosti působivosti orchestrálního zvuku. Díky tomu je také Gergijev na celém světě tolik populární. Jeho nepovedené a odbyté vystoupení je „pouze“ technicky dokonalé po všech stránkách, zatímco jeho vydařený koncert, jaký jsme měli příležitost zakusit v Brně, je strhující uragán, který u orchestrálních hráčů posouvá nejen možnosti ryze umělecké, jako je to tomu i u řady dalších prvotřídních těles, ale i možnosti fyzické.

Na úvod zazněl zneuznaný Berliozův opus 1, předehra Waverley, kterou autor za svého života nerad uváděl, přesto se jedná o svěží podmanivé dílo, především díky své hybné druhé polovině. Již zde se blýskly žestě svým vskutku pevným tónem a provedení celkově ukázalo, že to rozhodně bude výjimečný večer. Pak ovšem přišla na pódium mezzosopranistka Karen Cargill, aby přednesla Písně letních nocí, lyrický písňový cyklus na verše Théophila Gautiera. Orchestr ve zmenšené sestavě, zpěvačka i dirigent se nezalekli celkově tichého charakteru a skromného plynutí cyklu a rozhodli se je naopak umocnit rozvážnými tempy a krajní tichou dynamikou, v níž bylo možné stavět zcela nové barevné odstíny. Cargill dokázala tomuto netriviálnímu nápadu dostát a navzdory svému pevně posazenému velkému hlasu, který nedovoloval jemné nuanční modifikace tónu v jeho průběhu, vystavěla efekt svého zpěvu na pevných, znělých a širokých pianissimech. I orchestr správně chápal, že není kam spěchat a že tu nejde o velká gesta, nýbrž o krajní oproštěnost. Bylo to překrásné souznění, i když zrovna tento kus by mnohem lépe vyzněl v Besedním domě. Akustické nedostatky Janáčkova divadla vedly k tomu, že mnoho lidí neudrželo pozornost a oddávalo se pokašlávání, které brněnské publikum na rozdíl od londýnského neumí (nebo nehodlá) nikterak tlumit ani pozdržet přes tiché momenty. A některé problémy stojí za to opakovat pořád dokola, takže: v sále je jakýsi větrák, zanesený větrací otvor či ochlazování reflektoru, Bůh ví, co to je, který během představení a koncertů vydává vcelku hlasitý hluk, takové kovové škrčení či chrochtání, z pohledu posluchače se to ozývá zleva. Je to velmi rušivé po celou dobu trvání koncertů, u Písní letních nocí to však mělo zničující efekt a lidé se tím směrem často i otáčeli. Uvidíme, jak dlouho bude trvat, než (1) si tohoto problému někdo odpovědný všimne a (2) zkusí jej nějak řešit.

Přirozeným vrcholem večera byla populární Fantastická symfonie, vůbec první velká programní symfonie. Skladba je mistrovským, místy až dětinsky posedlým dílem, v němž se autor nemůže nabažit osvobození od klasických formových schémat, přináší nečekané zvraty i velké množství krajně náročných hráčských fines – jak těch, které předznamenaly budoucí vývoj instrumentální hry, tak i takových, jež zůstaly osamoceny a jsou typické jen pro tento kus, kus zároveň atraktivní i náročný, a rafinovanost Gergijevova podání spočívá v tom, že úvodní tři části předvedl vcelku prostě a na jeho poměry bez velkých efektů, sice v poněkud rychlejším tempu, ale s podtržením snové podstaty daného skladatelova programu. Je sice pravdou, že celá baterie žesťů a bicích přichází na řadu až se čtvrtou větou, nicméně mnoho prostoru pro vyhrocené extrémy zůstalo nevyužito, kupříkladu v obsáhlé, zvukově sporé experimentální třetí části dostala přednost šíře před zvraty.

Ve čtvrté a páté větě došlo k perfektnímu souznění skladatele, vršícího všelijaké nevídané efekty, a dirigenta, který v oblasti dosud nevyzkoušeného horečně hledá drtivý výrazný zvuk. Tympánisté používali vesměs velmi tvrdé paličky – Berlioz je v tomto ve svých partiturách vcelku detailní a paličky občas střídá. Připravenost celé skupiny bicích byla až omračující – kupříkladu velký buben, o který se u nás běžně nikdo moc nestará, ladili hudebníci jak před symfonií, tak potom ještě v jejím průběhu kvůli odstínění kontrastních ploch. Tympánisté (místy až čtyři) pod vedením velké autority ve svém oboru Nigela Thomase (z poslední řady na balkoně to vypadalo, že je to on: http://www.youtube.com/watch?v=nnAjo1qdhKo) dosáhli neuvěřitelné technické virtuozity, kterou umocnili schopností v několika vrcholných momentech udeřit vskutku s krajní hlasitostí, jakou známe spíše od ruských orchestrů. Kromě perfektně dunících žesťů by neměla zapadnout ani dřeva, která znělostí ve vysokých polohách dokázala vytvořit vskutku příšerný dojem (což je přesně to, co pátá věta vyžaduje).

Asi největší záhadou byla hra smyčců: čím to, že v akusticky podprůměrném sále jsou až do poslední řady perfektně slyšet pianissimová pizzicata kontrabasů i hluboké tóny viol a omezená skupina první houslí (10 hráčů) dokáže vyprodukovat ohlušující fortissimo (v Písních letních nocí)? Ano, určitě jsou v orchestru špičkoví hudebníci, dokonale připravení, motivovaní, pozitivně naladění a ochotní vydat ze sebe všechno. Přesto se domnívám, že technická stránka jejich nástrojů je na mnohem vyšší úrovni, než na co jsme v Brně zvyklí, a kromě větší kapelnické péče by nebylo od věci zjistit, na jaké struny brněnští hráči hrají a jestli by se v tom nedalo něco zlepšit.

Bylo by asi příliš laciné srovnávat LSO s Filharmonií Brno, neodpustím si ale jednu malou dílčí ilustraci: Filharmonie Brno ve svých abonentních cyklech nastuduje za jednu sezónu (tedy za rok) osm velkých orchestrálních koncertů, každý odehraje dvakrát. Před rokem 1989 to bylo patnáct. Mimořádné akce typu novoročních koncertů nepočítám, ty má každý orchestr. LSO během 18 dní mezi 31. říjnem a 17. listopadem 2013 odehraje 13 koncertů, z toho osm v Londýně, a zazní na nich čtyři náročná, vesměs celovečerní Berliozova díla – kromě Fantastické symfonie i Harold v Itálii, Romeo a Julie a Faustovo prokletí, k tomu pak drobnější skladby. Stran vytížení je to polovina sezóny Filharmonie Brno. Za 18 dní. A vidíme, že ten orchestr nehraje vůbec špatně. Pokud má někdo pocit, že po velkém návalu práce přijde v Londýně odpočinek, je na omylu: tři dny po posledním koncertě berliozovského bloku hrají Mahlera. Není to tak složité a koncert LSO to ukázal: Koncert musí být vždycky mimořádný zážitek, na který lidé jen tak nezapomenou. Milující obecenstvo si málokdy nechá svoje nadšení jen pro sebe. Základna příznivců roste a je aktivní. Už není takový problém prosadit nový koncertní sál nebo sehnat do Brna alespoň trochu rozumného šéfa opery. Rozhodně to celé není snadné, ale zásadní překážka je tu jediná: nízké ambice. Málokterý orchestr světa má ke své existenci tak příznivé podmínky stran vytíženosti.

Nicméně zpět k Moravskému podzimu. Z takového závěrečného koncertu by se mohl radovat kdejaký festival, bez ohledu na to, co dosud nabídl, Moravský podzim tu ale ukázal, že lze spojit tu správnou dramaturgickou umíněnost s vpravdě světovými podniky. Bylo by ale velkou škodou, kdyby se takto památné hostování stalo nadlouho posledním, tak jako tomu je v případě letního festivalu Špilberk, který vznikl kvůli hostování předních evropských mládežnických orchestrů, nyní ovšem jen živoří s lokálními produkcemi často pochybné povahy. Moravskému podzimu by naopak slušelo velkoryseji dostát svému letošnímu sloganu „Světové hvězdy v Brně“ a nabídnout pokaždé alespoň tři taková výjimečná hostování. Ano, vím, problémem je trvale prázdná primátorská lóže a věci s tím související. Není ale všem dnům konec a časy se – veřme – (z)mění k lepšímu.

Patří totiž k našemu národnímu sportu plakat nad tím, že nejsou peníze, a proto nic nejde. V Brně se tento nářek navíc mísí s absencí alespoň přijatelného koncertního sálu. Dovolím si tedy navrhnout pár vylepšení, které by letošní jinak velice slibný Moravský podzim posunuly o mnoho dále a nestály by skoro nic, nebo jen pakatel:

– Naprosto schází cílená propagace, tedy sdělení publiku, co jej přesně čeká na jednom konkrétním koncertě. V tomto ohledu nejvíce selhal sobotní večer s Góreckého hudbou, kterou v Brně skoro nikdo nezná, a tak skoro nikdo nepřišel.

– Během koncertů by se mělo alespoň trochu ztlumit osvětlení. V Besedním domě to fungovalo perfektně, v Janáčkově divadle, zdá se, podle toho, kdo měl zrovna službu nebo si na to vzpomněl. Osvětlení je také součástí dramaturgie a mělo by se na ně dbát.

-– Všechny uvadečky, šatnářky, prodavačky programů, i personál bufetů by se měl umět chovat. Víme, jaká je tu tradice, takže nelze očekávat zázraky, ale základem by mělo být: pozdravit, usmívat se, umět „prosím“ a „děkuji“. Neurvalost, arogance ani přezíravé chování nebyly na Moravském podzimu výjimkou.

– A připomínám ten hlučný větrák v Janáčkově divadle a připomínat ho nepřestanu, dokud ho někdo nespraví.

Hector Berlioz: Waverley, předehra op. 1, Les Nuits d’été op. 7, Fantastická symfonie op. 14. Hudební nastudování – Valerij Gergijev, Karen Cargill – mezzosoprán, London Symphony Orchestra. 8. 11. 2013, Janáčkovo divadlo, Brno, v rámci festivalu Moravský podzim.