Valerij Gergijev a magický konec festivalu

Valerij Gergijev a magický konec festivalu

Moravský podzim v pátek zakončil velkolepým vystoupením London Symphony Orchestra (LSO) pod taktovkou šéfdirigenta Valerije Gergijeva. Účinek, který jejich koncert vyvolal, působil jako zjevení a je pravděpodobné, že se stane památným večerem hudebního Brna a podnítí momentálně zaseknutou brněnskou hudební scénu k probuzení, pohybu, kvasu a vůli po podstatném zvýšení svého významu. Často se hovoří o poslání a žádoucích rysech velkých festivalů, po vystoupení londýnských symfoniků ale dost možná už není co vysvětlovat. Ihned po doznění závěrečného C-dur akordu explodovalo publikum v hlučné ovace vstoje a nikdo příliš nepřemýšlel, jestli už je to na vztyk, nebo ještě na sezení. Sál byl našlapaný do posledního místa, jedinou výjimkou byla primátorská lóže, v níž se vzadu v rožku krčil rozhlasový hlasatel, jinak zívala do přecpaného vydýchaného prostoru divadla svojí tradiční prázdnotou.

Program koncertu byl perfektně dramaturgicky semknutý, což části brněnského publika zjevně nevyhovovalo, jednalo se tu ale spíš o nepochopení a neznalost. Hrát celý večer skladby Hectora Berlioze je zkrátka jiná káva, než začít Mozartem a skončit Stravinským, a je to dobrá káva, umožňující ve zdánlivě stejnorodém repertoáru najít kontrasty a nové krajnosti a rozšířit tak obecenstvu rozhled, což se orchestru jako instituci bohatě vyplatí v podobě kultivovaných a zapálených příznivců. Taková osvěta tu ovšem bohužel stále nemá tradici, proto tu mnozí lidé od vzácného setkání se světovou orchestrální špičkou spíše čekali cosi, v čem si každý najde to svoje. Našel si nicméně i tak.

Jedním z důvodů, proč londýnské orchestry často volí repertoárové bloky, je pestrost tamního hudebního života, v němž funguje pět stálých velkých symfonických orchestrů a bezpočet menších těles, proto je třeba přijít s něčím zaručeně originálním a zajímavým a nezaleknout se přitom náročnosti velkých vizí a nápadů. Patnáct Šostakovičových symfonií pod taktovkou Mstislava Leopoldoviče Rostropoviče tak kupříkladu před lety odehrál London Symphony Orchestra nikoliv během dvanácti let, jako pražský orchestr FOK řízený Maximem Dmitrijevičem Šostakovičem (1995-2006), nýbrž během devíti měsíců (únor až říjen 1998).

Především bychom však mimo Francii (a asi i ve Francii samotné) těžko hledali orchestr, který se Berliozovou hudbou zabývá takto soustavně a dlouhodobě díky svému dlouholetému, letos v dubnu zesnulému dirigentovi Siru Colinu Davisovi, který s LSO spolupracoval od roku 1959 až do své smrti a na Berlioze se specializoval – proto jeho poslední vystoupení s LSO bylo v červnu 2012 v Berliozově Requiem. V Brně se tedy nejednalo o program pohodlně sestavený podle encyklopedie, ale o promyšlený krok, v jehož rámci londýnští hudebníci zúročili svoji zkušenost se skladatelem, zároveň ji ale inspirativním způsobem rozvíjejí.

A na tomto rozvíjení má lví podíl ruský, původem osetský dirigent Valerij Gergijev, známý především jako dlouhodobý šéfdirigent Mariinského divadla v Petrohradě (od roku 1996 i ředitel). Byl zvolen ansámblem v roce 1988 jako perestrojkový šéf a od té doby se mu podařilo operu neuvěřitelně pozvednout ve všech ohledech. Kromě toho se ovšem věnuje také vlastní dirigentské kariéře a dokáže na špičkové úrovni řídit neuvěřitelné množství koncertů a operních představení na celém světě. Jeho hlavním dirigentským závazkem na Západě v letech 2007 - 2015 je právě pozice šéfdirigenta LSO, který navzdory svému pestrému programu bere vážně a po devíti letech jeho soustavné spolupráce s orchestrem se mu podařilo podstatně ovlivnit jeho celkový zvuk, projev i - snad se jeho předchůdci nenazlobí – úroveň. Bez toho, aby prosazoval ruské typy hudebních nástrojů či změnu hráčské techniky, se mu s LSO podařilo vytvořit pozoruhodnou syntézu anglické technické vyspělosti a ruského průrazného zvuku ve všech nástrojích, přičemž ale mnoho z toho, co s LSO vytváří, není primárně dědictvím žádné interpretační školy, ale jeho vlastní dirigentskou inovací.

Gergijev není typem dirigenta – filozofa, jakým byl kupříkladu Celibidache nebo ze současných Russell Davies či Rožděstvěnskij, přestože jeho gesto působí na první pohled velmi přibližně a neurčitě, až mysticky, jeho ruka střídá pevná gesta s volným povláváním a nerytmickým, spíše relaxačním vrtěním prstů. Naprosto nestaví na okouzlení z atmosféry koncertu, před posluchači již nic nového nemodeluje, všechno má precizně předem připravené. Své koncerty dokáže ve zcela totožné podobě zopakovat. Svým zaujetím dokonalou technikou připomíná spíše Jevgenije Mravinského, není ovšem na rozdíl od něj chladný praktik, bezchybnou technickou připravenost všech hráčů bere jen jako počátek. Jeho hlavní část příprav tvoří koncepce průběhu skladby, přesné dávkování napětí, efektů a krajností. Právě na krajnostech dokázal ve svých kreacích zapracovat nejvíce a našel nový typ konkrétní zvukovosti, kdy každý nástroj včetně bicích hledá svoji nejvýraznější barvu a v ní se snaží před zbytkem orchestru vyniknout. Jeho kapela nezní v jednotné barvě a výrazu, spíše je obrovským a pestrým zvukovým kolosem, který dokáže najít dosud nevídané krajní dynamické polohy (hlasitou i tichou) a vytváří tak nové možnosti působivosti orchestrálního zvuku. Díky tomu je také Gergijev na celém světě tolik populární. Jeho nepovedené a odbyté vystoupení je „pouze“ technicky dokonalé po všech stránkách, zatímco jeho vydařený koncert, jaký jsme měli příležitost zakusit v Brně, je strhující uragán, který u orchestrálních hráčů posouvá nejen možnosti ryze umělecké, jako je to tomu i u řady dalších prvotřídních těles, ale i možnosti fyzické.

Na úvod zazněl zneuznaný Berliozův opus 1, předehra Waverley, kterou autor za svého života nerad uváděl, přesto se jedná o svěží podmanivé dílo, především díky své hybné druhé polovině. Již zde se blýskly žestě svým vskutku pevným tónem a provedení celkově ukázalo, že to rozhodně bude výjimečný večer. Pak ovšem přišla na pódium mezzosopranistka Karen Cargill, aby přednesla Písně letních nocí, lyrický písňový cyklus na verše Théophila Gautiera. Orchestr ve zmenšené sestavě, zpěvačka i dirigent se nezalekli celkově tichého charakteru a skromného plynutí cyklu a rozhodli se je naopak umocnit rozvážnými tempy a krajní tichou dynamikou, v níž bylo možné stavět zcela nové barevné odstíny. Cargill dokázala tomuto netriviálnímu nápadu dostát a navzdory svému pevně posazenému velkému hlasu, který nedovoloval jemné nuanční modifikace tónu v jeho průběhu, vystavěla efekt svého zpěvu na pevných, znělých a širokých pianissimech. I orchestr správně chápal, že není kam spěchat a že tu nejde o velká gesta, nýbrž o krajní oproštěnost. Bylo to překrásné souznění, i když zrovna tento kus by mnohem lépe vyzněl v Besedním domě. Akustické nedostatky Janáčkova divadla vedly k tomu, že mnoho lidí neudrželo pozornost a oddávalo se pokašlávání, které brněnské publikum na rozdíl od londýnského neumí (nebo nehodlá) nikterak tlumit ani pozdržet přes tiché momenty. A některé problémy stojí za to opakovat pořád dokola, takže: v sále je jakýsi větrák, zanesený větrací otvor či ochlazování reflektoru, Bůh ví, co to je, který během představení a koncertů vydává vcelku hlasitý hluk, takové kovové škrčení či chrochtání, z pohledu posluchače se to ozývá zleva. Je to velmi rušivé po celou dobu trvání koncertů, u Písní letních nocí to však mělo zničující efekt a lidé se tím směrem často i otáčeli. Uvidíme, jak dlouho bude trvat, než (1) si tohoto problému někdo odpovědný všimne a (2) zkusí jej nějak řešit.

Přirozeným vrcholem večera byla populární Fantastická symfonie, vůbec první velká programní symfonie. Skladba je mistrovským, místy až dětinsky posedlým dílem, v němž se autor nemůže nabažit osvobození od klasických formových schémat, přináší nečekané zvraty i velké množství krajně náročných hráčských fines – jak těch, které předznamenaly budoucí vývoj instrumentální hry, tak i takových, jež zůstaly osamoceny a jsou typické jen pro tento kus, kus zároveň atraktivní i náročný, a rafinovanost Gergijevova podání spočívá v tom, že úvodní tři části předvedl vcelku prostě a na jeho poměry bez velkých efektů, sice v poněkud rychlejším tempu, ale s podtržením snové podstaty daného skladatelova programu. Je sice pravdou, že celá baterie žesťů a bicích přichází na řadu až se čtvrtou větou, nicméně mnoho prostoru pro vyhrocené extrémy zůstalo nevyužito, kupříkladu v obsáhlé, zvukově sporé experimentální třetí části dostala přednost šíře před zvraty.

Ve čtvrté a páté větě došlo k perfektnímu souznění skladatele, vršícího všelijaké nevídané efekty, a dirigenta, který v oblasti dosud nevyzkoušeného horečně hledá drtivý výrazný zvuk. Tympánisté používali vesměs velmi tvrdé paličky – Berlioz je v tomto ve svých partiturách vcelku detailní a paličky občas střídá. Připravenost celé skupiny bicích byla až omračující – kupříkladu velký buben, o který se u nás běžně nikdo moc nestará, ladili hudebníci jak před symfonií, tak potom ještě v jejím průběhu kvůli odstínění kontrastních ploch. Tympánisté (místy až čtyři) pod vedením velké autority ve svém oboru Nigela Thomase (z poslední řady na balkoně to vypadalo, že je to on: http://www.youtube.com/watch?v=nnAjo1qdhKo) dosáhli neuvěřitelné technické virtuozity, kterou umocnili schopností v několika vrcholných momentech udeřit vskutku s krajní hlasitostí, jakou známe spíše od ruských orchestrů. Kromě perfektně dunících žesťů by neměla zapadnout ani dřeva, která znělostí ve vysokých polohách dokázala vytvořit vskutku příšerný dojem (což je přesně to, co pátá věta vyžaduje).

Asi největší záhadou byla hra smyčců: čím to, že v akusticky podprůměrném sále jsou až do poslední řady perfektně slyšet pianissimová pizzicata kontrabasů i hluboké tóny viol a omezená skupina první houslí (10 hráčů) dokáže vyprodukovat ohlušující fortissimo (v Písních letních nocí)? Ano, určitě jsou v orchestru špičkoví hudebníci, dokonale připravení, motivovaní, pozitivně naladění a ochotní vydat ze sebe všechno. Přesto se domnívám, že technická stránka jejich nástrojů je na mnohem vyšší úrovni, než na co jsme v Brně zvyklí, a kromě větší kapelnické péče by nebylo od věci zjistit, na jaké struny brněnští hráči hrají a jestli by se v tom nedalo něco zlepšit.

Bylo by asi příliš laciné srovnávat LSO s Filharmonií Brno, neodpustím si ale jednu malou dílčí ilustraci: Filharmonie Brno ve svých abonentních cyklech nastuduje za jednu sezónu (tedy za rok) osm velkých orchestrálních koncertů, každý odehraje dvakrát. Před rokem 1989 to bylo patnáct. Mimořádné akce typu novoročních koncertů nepočítám, ty má každý orchestr. LSO během 18 dní mezi 31. říjnem a 17. listopadem 2013 odehraje 13 koncertů, z toho osm v Londýně, a zazní na nich čtyři náročná, vesměs celovečerní Berliozova díla – kromě Fantastické symfonie i Harold v Itálii, Romeo a Julie a Faustovo prokletí, k tomu pak drobnější skladby. Stran vytížení je to polovina sezóny Filharmonie Brno. Za 18 dní. A vidíme, že ten orchestr nehraje vůbec špatně. Pokud má někdo pocit, že po velkém návalu práce přijde v Londýně odpočinek, je na omylu: tři dny po posledním koncertě berliozovského bloku hrají Mahlera. Není to tak složité a koncert LSO to ukázal: Koncert musí být vždycky mimořádný zážitek, na který lidé jen tak nezapomenou. Milující obecenstvo si málokdy nechá svoje nadšení jen pro sebe. Základna příznivců roste a je aktivní. Už není takový problém prosadit nový koncertní sál nebo sehnat do Brna alespoň trochu rozumného šéfa opery. Rozhodně to celé není snadné, ale zásadní překážka je tu jediná: nízké ambice. Málokterý orchestr světa má ke své existenci tak příznivé podmínky stran vytíženosti.

Nicméně zpět k Moravskému podzimu. Z takového závěrečného koncertu by se mohl radovat kdejaký festival, bez ohledu na to, co dosud nabídl, Moravský podzim tu ale ukázal, že lze spojit tu správnou dramaturgickou umíněnost s vpravdě světovými podniky. Bylo by ale velkou škodou, kdyby se takto památné hostování stalo nadlouho posledním, tak jako tomu je v případě letního festivalu Špilberk, který vznikl kvůli hostování předních evropských mládežnických orchestrů, nyní ovšem jen živoří s lokálními produkcemi často pochybné povahy. Moravskému podzimu by naopak slušelo velkoryseji dostát svému letošnímu sloganu „Světové hvězdy v Brně“ a nabídnout pokaždé alespoň tři taková výjimečná hostování. Ano, vím, problémem je trvale prázdná primátorská lóže a věci s tím související. Není ale všem dnům konec a časy se – veřme – (z)mění k lepšímu.

Patří totiž k našemu národnímu sportu plakat nad tím, že nejsou peníze, a proto nic nejde. V Brně se tento nářek navíc mísí s absencí alespoň přijatelného koncertního sálu. Dovolím si tedy navrhnout pár vylepšení, které by letošní jinak velice slibný Moravský podzim posunuly o mnoho dále a nestály by skoro nic, nebo jen pakatel:

– Naprosto schází cílená propagace, tedy sdělení publiku, co jej přesně čeká na jednom konkrétním koncertě. V tomto ohledu nejvíce selhal sobotní večer s Góreckého hudbou, kterou v Brně skoro nikdo nezná, a tak skoro nikdo nepřišel.

– Během koncertů by se mělo alespoň trochu ztlumit osvětlení. V Besedním domě to fungovalo perfektně, v Janáčkově divadle, zdá se, podle toho, kdo měl zrovna službu nebo si na to vzpomněl. Osvětlení je také součástí dramaturgie a mělo by se na ně dbát.

-– Všechny uvadečky, šatnářky, prodavačky programů, i personál bufetů by se měl umět chovat. Víme, jaká je tu tradice, takže nelze očekávat zázraky, ale základem by mělo být: pozdravit, usmívat se, umět „prosím“ a „děkuji“. Neurvalost, arogance ani přezíravé chování nebyly na Moravském podzimu výjimkou.

– A připomínám ten hlučný větrák v Janáčkově divadle a připomínat ho nepřestanu, dokud ho někdo nespraví.

Hector Berlioz: Waverley, předehra op. 1, Les Nuits d’été op. 7, Fantastická symfonie op. 14. Hudební nastudování – Valerij Gergijev, Karen Cargill – mezzosoprán, London Symphony Orchestra. 8. 11. 2013, Janáčkovo divadlo, Brno, v rámci festivalu Moravský podzim.

Foto Petr Francán

Komentáře

Reagovat
  • Marie Kučerová, ředitelka Filharmonie Brno

    19. prosinec 2013, 16:10
    Bylo by asi příliš laciné srovnávat LSO s Filharmonií Brno... Bohužel srovnáváte nesrovnatelné – angažmá orchestrů doma a na turné. Filharmonie Brno nastuduje za tuto sezónu pro Brno 8 velkých symfonických programů v Janáčkově divadle, každý odehraje dvakrát, k tomu 4 menší symfonické programy v Besedním domě, taktéž je zahraje dvakrát, 4 crossoverové symfonické programy ve Vaňkovce (taky zahraje dvakrát), 4 mimořádné koncerty od komorního po největší symfonické obsazení, 5 koncertů pro rodiny s dětmi (některé zahraje dvakrát). K tomu si připočtěte 3 koncerty pro festival Špilberk, 1 pro MHF Moravský podzim, 1 pro Velikonoční festival duchovní hudby a jeden pro Expozici nové hudby. A teprve nyní jsme u vámi zmiňovaných turné….takže v roce 2013 Filharmonie Brno odehrála dalších 16 koncertů v České republice mimo Brno a 29 v zahraničí, celkem to bylo 34 různých programů. K tomu dalších 15 nahrávacích frekvencí opět s jinými programy. Opravdu si nemyslím, že by to bylo málo a že by byl orchestr nevytížen, i když je stále prostor k vylepšování. A připomínám ten hlučný větrák v Janáčkově divadle a připomínat ho nepřestanu, dokud ho někdo nespraví... Tady s radostí hlásíme, že jsme již tento problém ve spolupráci s divadlem vyřešili, takže by již nemělo nic rušit.
  • Helena Vařejková

    14. listopad 2013, 9:16
    Na koncertu jsem byla, po věcné stránce s recenzí souhlasím, ale celkový tón mi připadá snobský. Na primátorskou lóži bych nespoléhala, naopak jsem ráda, že jsem se už dlouho nepotkala s rautem, který čeká ve foyer na vyvolené, zatímco my pitomci, co jsem si zakoupili vstupenky, odcházíme domů. Kouzlo je v dobré dramaturgii (gratuluji), propagaci, cenové politice a mediálním obrazu. Kde je hodně nadšeného publika, tam i politik nakonec "trefí".
  • Lucie Šnajdrová,manažerka festivalu

    11. listopad 2013, 13:48
    Chtěla bych poděkovat www.mestohudby.cz za podporu a spolupráci při letošním Moravském podzimu. Cením si, že existuje místo, kde se objevují recenze, nejen "zprávy o konání...". Těším se na další Moravský podzim, budeme vylepšovat a opět nabídneme nezapomenutelné hudební okamžiky, již nyní na nich pracujeme. Děkuji Honozovi Špačkovi za skvělý rozbor závěrečného koncertu! Není běžné dozvědět se tolik souvislostí a jasný pohled na věc. Na okraj si jen dovolím nesouhlasit s absencí cíleného marketingu - cílilo se hodně a v rámci daných možností se nedalo dělat více. Stále musíme, kromě faktu, že "..je tu zase Moravský podzim", přesvědčovat také o tom, že je kvalitní a to i správné cílové skupiny... Doufáme, že znovunabytá dobrá pověst festivalu pomůže znovu vyprodávat všechny koncerty. Pracujeme na tváři festivalu, zlepšujeme, ale nelze vše naráz... Držte nám palce, jsme otevření a těšíme se na další setkávání, pracujeme na sobě i na komunikaci s Vámi. Těšíme se v dubnu 2014 na Velikonočním festivalu duchovní hudby!
  • Tereza Bendová

    10. listopad 2013, 18:14
    Mé pocity z celého koncertu byly prakticky totožné, včetně doprovodných efektů jako je záhadný zvuk a nepříjemné uvaděčky. Pokud vím, tak v Janáčkově jsou uvaděčky pod jakousi soukromou firmou, já uvádím v Mahence přímo pod ND Brno a máme mimo jiné nařízeno zářivě se usmívat. Kdybych na diváky chvíli po vyprázdnění sálu nerudně houkla „Zhasínáme!“, jako se to stalo na tomto koncertu nám, asi bych letěla.
  • Aneta Bendová

    10. listopad 2013, 13:50
    Výborná kritika na výborný koncert. Přidávám se k apelu na zneškodnění škůdce krásných pianissimových ploch. Klokotání či chrochtání, potvrzuji, že z levého směru při posluchačské orientaci, je opravdu neúnosně otravné a rušivé.
  • Zbyněk Vybíral

    10. listopad 2013, 9:39
    Děkuji za vynikající recenzi. Tak jako letošní hvězdy v Brně (Brunello s Balticou, katovičtí, LSO) nejsou samozřejmostí - a kéž by byly, tak ani taková recenze není samozřejmostí. Přečetl jsem si s velkou chutí, s přiměřeným odstupem po pátečním zážitku. Díky.

Dále si přečtěte

Moravský podzim je jednoznačně na vzestupu a nanejvýš potěšitelné je, že nenabízí pouze společenské estrády ozdobené zvučnými jmény. Zkouší stavět na své vlastní tradici zrozené koncem 60. let 20. století a vnáší do festivalového dění více programových nápadů. Projevilo se to i na trojici provázaných, a přesto kontrastních koncertů Polského víkendu.  více

V debussyovském programu včera v rámci Moravského podzimu vystoupil jeden z nejpozoruhodnějších pianistů dneška Alexej Borisovič Ljubimov. Záměrně nezdůrazňoval snovost Debussyho, ale naopak v něm horečně hledal vzácné konkrétnější kontury a do popředí nechal vystoupit realistické aspekty jeho hudby.  více

Když hlavní hvězda večera po generálce odřekne koncert, postaví všechny před téměř neřešitelný problém. Filharmonie Brno se včera pokusila vynahradit publiku nepřítomnost klavíristy Borise Berezovského excelentním výkonem a podařilo se jí to.  více


Po trojici koncertů, které posluchačům v rámci komorního minicyklu Konec streamu. Hrajeme zase živě! připravila Filharmonie Brno, se v pátek uskutečnil závěrečný večer nejen tohoto neobvyklého projektu, ale prakticky vzato celé sezóny 2019/2020. Po violoncellové sekci s harfou, harfě s kontrabasem a po bicích nástrojích s projekcí a tancem rozeznělo sál Besedního domu mnohem tradičnější obsazení v podobě smyčcového kvarteta. To samo o sobě ničemu nevadí, ostatně právě smyčcová kvarteta zaujímají v rámci evropské hudební tradice zvláštní místo a v průběhu více než dvou a půl století vzniklo od dob „Papa“ Haydna až po současnost impozantní množství kvalitní hudební literatury. Rozhodně si členové smyčcových kvartet nemohou stěžovat na nedostatek zajímavých děl určených pro jejich obsazení, jako tomu tu a tam bývá u jiných komorních těles. Hudebníci Marie Pšenicová (housle), Jan Rybka (housle), Petr Pšenica (viola) a Lukáš Svoboda (violoncello) však šli (ať již z vlastní, či cizí iniciativy) zcela jinou cestou. Samotná dramaturgie koncertu připomínala spíše zkoušku na blížící se svatební sezónu než závěrečný koncert cyklu, který má uzavřít ročník 2019/2020 i Besední dům.  více

Po úspěšném vystoupení violoncellové sekce s harfou včera dala Filharmonie Brno v nově vzniklém minicyklu Konec streamu. Hrajeme zase živě! prostor ještě komornějšímu obsazení. Ve středu 27. května měli posluchači možnost navštívit koncert manželské dvojice Ivany Švestkové (harfa) a Marka Švestky (kontrabas). Program sestával nejen ze skladeb určených přímo pro tyto nástroje, ale podobně jako v případě zahajovacího koncertu v této sérii zazněly také úpravy více či méně známých děl světové hudební literatury.  více

Devátý a zároveň poslední díl ze seriálu Průvodce Brno – město hudby UNESCO nese podtitul Electro, beat, multimediavíce

Jsou tomu již takřka tři měsíce, co pandemie koronaviru vtrhla do České republiky, otřásla národní ekonomikou, školstvím i kulturou; bezohledně devalvovala měnu, poslala děti do improvizovaných domácích lavic a pozavírala galerie, divadla, operní domy i hudební sály. Od té doby jsme si museli zvyknout na proměnlivá vládní nařízení, ale také na jistý kulturní půst. Streamovaná videa nezahnala hlad a ani sebelepší nahrávky neutišily žízeň. V posledním květnovém týdnu se společenský i kulturní život opatrně probouzí k životu; otevírají se také dveře brněnského Besedního domu, kde ve čtyřech dnech soubor odehraje celkem osm koncertů. V nově vzniklém komorním „minicyklu“ Konec streamu. Hrajeme zase živě! nabízí Filharmonie Brno koncerty s podnázvy: Cellisté & harfaHarfa & kontrabas duoBicisté & projekce a Smyčcové kvarteto. Prvně jmenovaný se v pondělní podvečer dokonce dočkal nezvyklé předpremiéry, když hudebníci brněnské filharmonie usedli na střeše tržnice na Zelném trhu. Se stejným programem také včera odpoledne zahájili violoncellisté v čele s koncertním mistrem Pavlem Šabackým a harfenistka Dominika Svozilová poslední sérii koncertů v Besedním domě v této nešťastné sezoně.  více

Po Velikonocích se na sociálních sítích a v médiích objevilo oficiální prohlášení, které každému milovníkovi folkloru pokazilo den. Folklorní festival ve Strážnici se letos neuskuteční. Důvody jsou všem dobře známé. Včera začala další vlna koronavirového rozvolňování a my jsme si nejen proto povídali s ředitelem Národního ústavu lidové kultury (NÚLK) ve Strážnici Martinem Šimšou. Je tedy opravdu důvod ke smutku? Na co se můžeme v nejbližší době těšit? A kdy je nejlepší doba navštívit zámecký park a strážnické muzeum v přírodě? Nejen na tyto otázky následující rozhovor odpoví.  více

Krátce po natočení svého minulého alba I’m Glad I Met You absolvovala brněnská bluesová kapela cestu do severního Mississippi, na místa, kde se blues stále ještě hraje jako lidová hudba na zápražích a o nedělních piknicích. Že během pobytu vznikl materiál na dvě nová alba, prozradil kytarista Jan Švihálek loni v rozhovoru pro náš web. „Bude to skvělá nahrávka, moc se na to těším,“ sliboval. První ze dvou avízovaných desek je nyní na světě.  více

Osmý díl ze seriálu Průvodce Brno – město hudby UNESCO nese podtitul Spojení průseremvíce

Ačkoliv za poslední dva měsíce kulturní život velmi utrpěl, touha lidí po uměleckém zážitku nepohasla. Ba naopak – umění a jeho role, kterou v našem životě plní, jsou snad ještě potřebnější, než tomu bylo předtím. A tak ačkoliv koncertní sály zejí prázdnotou a posluchači jsou nuceni je navštěvovat pouze prostřednictvím záznamů svých oblíbených koncertů, množství povedených hudebních nosičů (nejen) z počátku roku pomáhá toto nešťastné mezidobí překlenout.  více

Šestý díl ze seriálu Průvodce Brno – město hudby UNESCO nese podtitul Oheň, poezie, banjo.  více

Kapely, které na scéně působí několik desetiletí, mají dvě možnosti: Buď žijí ze své podstaty, a tedy z hitů z doby minulé. Anebo se stále snaží přicházet s něčím novým, někdy i přáním konzervativních fanoušků navzdory. „Brněnští“ Poutníci, kteří letos slaví 50 let od svého vzniku, jsou někde na půli cesty. Stále hrají Panenku, kterou si publikum žádá, ale naštěstí neustrnuli a – sice po dlouhé době, ale přece – přicházejí s novým řadovým albem, které by mezi fanoušky české country a bluegrassu nemělo zapadnout.  více

Pátý díl ze seriálu Průvodce Brno – město hudby UNESCO nese podtitul Muziky a krúžky.   více

V první části rozhovoru s horňáckým primášem Petrem Mičkou a s producentem Jiřím Hradilem jsme sledovali začátky spolupráce kapely Lesní zvěř s Horňáckou muzikou Petra Mičky a cestu k nadžánrovému spojení na albu Hrubá Hudba. O samotném natáčení, o kompozici dvojalba Hrubá Hudba, o spolupráci s hosty z jiných žánrů a v neposlední řadě také o Hlasech starého světa, tedy té části projektu, v níž promlouvají autentické hlasy horňáckých zpěváků, pojednává tato druhá a závěrečná část rozhovoru.  více

Brněnské vydavatelství Indies Scope vydalo v loňském roce dva tituly, které stojí i po bezmála roce za připomenutí, protože jejich obsah daleko překračuje časové určení. Prvním titulem je Beskydská Odysea Mariana Friedla (Indies Scope 2019, 2664506 – 2) a druhým je cédéčko s prostým názvem Majstr od horňácké legendy Martina Hrbáče a Musiky Folkloriky (Indies Scope 2019, 2664517 – 2).  více

Čtvrtý díl ze seriálu Průvodce Brno – město hudby UNESCO nese podtitul Symfonie města.  více

Nejčtenější

Kritika

Po trojici koncertů, které posluchačům v rámci komorního minicyklu Konec streamu. Hrajeme zase živě! připravila Filharmonie Brno, se v pátek uskutečnil závěrečný večer nejen tohoto neobvyklého projektu, ale prakticky vzato celé sezóny 2019/2020. Po violoncellové sekci s harfou, harfě s kontrabasem a po bicích nástrojích s projekcí a tancem rozeznělo sál Besedního domu mnohem tradičnější obsazení v podobě smyčcového kvarteta. To samo o sobě ničemu nevadí, ostatně právě smyčcová kvarteta zaujímají v rámci evropské hudební tradice zvláštní místo a v průběhu více než dvou a půl století vzniklo od dob „Papa“ Haydna až po současnost impozantní množství kvalitní hudební literatury. Rozhodně si členové smyčcových kvartet nemohou stěžovat na nedostatek zajímavých děl určených pro jejich obsazení, jako tomu tu a tam bývá u jiných komorních těles. Hudebníci Marie Pšenicová (housle), Jan Rybka (housle), Petr Pšenica (viola) a Lukáš Svoboda (violoncello) však šli (ať již z vlastní, či cizí iniciativy) zcela jinou cestou. Samotná dramaturgie koncertu připomínala spíše zkoušku na blížící se svatební sezónu než závěrečný koncert cyklu, který má uzavřít ročník 2019/2020 i Besední dům.  více