Moravský podzim se s návratem k Filharmonii Brno vydal k posluchačům s čerstvou dávkou energie i nápadů. Uvítat to musel každý, kdo cítil předchozí ústup z kvality i divácké přitažlivosti. Přesto se pokusme podívat na festival spíš kriticky – dobrá cesta může mít i nedobré konce. Cílem textu není Moravský podzim hanět, ale pokusit se objevit slepé uličky dřív, než se do nich vydá.
Moravský podzim je nejstarší z brněnských hudebních festivalů. Jeho prapočátky lze vysledovat až do roku 1948, kdy se konal Janáčkův festival doprovozený velkou výstavou. Věčného vymezování Brna vůči Praze se můžeme dotknout hned na začátku, založení Pražského jara mělo jistě nezanedbatelný vliv na chuť vytvořit vlastní brněnský festival. Chuť alespoň částečně ukojil teprve vznik Brněnského hudebního máje v roce 1955, který po deseti letech přenechal své místo události s honosným názvem Mezinárodní hudební festival Brno. Jeho součástí se staly koncerty, opery, interpretační soutěž i hudebněvědná kolokvia. Charakteristickými znaky festivalu byly reflexe soudobé tvorby a tematičnost, což platí s různými výkyvy v kvalitě výsledku dodnes. Mezinárodní interpretační soutěž organizuje Janáčkova akademie múzických umění, Mezinárodní hudebněvědné kolokvium zase Ústav hudební vědy Filozofické fakulty Masarykovy univerzity.
Máme-li se podívat na Moravský podzim v jeho dnešní podobě, je potřeba si především říci, že jej není možné vnímat samostatně a bez souvislostí. Mezinárodní hudební festival Brno se v průběhu času rozrostl ještě o další dvě události. Tou první je Expozice nové hudby, jejíž první ročník se konal v rámci MHF Brno již v roce 1987. Na první samostatný ročník si Expozice musela počkat do roku 2001. Druhým přírůstkem byl Velikonoční festival duchovní hudby, který prochází brněnskými chrámy od roku 1993 během pašijového a velikonočního týdne.
V souvislosti s Moravským podzimem je ale potřeba vnímat i Filharmonii Brno – ta byla pořadatelem festivalu do roku 1992. Od roku 1993 přešel festival rozhodnutím zastupitelstva města Brna k agentuře Ars koncert. Právě ta k němu přiřadila i Velikonoční festival duchovní hudby, u jehož zrodu stál skladatel a sbormistr Petr Fiala, pod dohledem Ars koncertu došlo také k osamostatnění Expozice nové hudby. U všech tří událostí sdružených pod hlavičkou Mezinárodního hudebního festivalu Brno ale začalo postupně docházet k jakémusi vyhoření. Mnohdy snad ani nebylo možné si stěžovat na kvalitu účinkujících, ale festivaly ztrácely energii. Přestávaly to být festivaly v pravém slova smyslu, s úbytkem vnitřního světla ztrácely i na vnějším lesku, měnily se v série unavených koncertů a nakonec došlo i na kvalitativní sestup. V této situaci se městské zastupitelstvo rozhodlo neobnovit s Ars koncertem smlouvu a vrátit MHF Brno zpátky do rukou Filharmonie Brno. Zároveň se také změnila periodicita Moravského podzimu z každoroční na bienále.
Staronové filharmonické koště začalo mést v roce 2013 velmi dobře. Po unavených letech přišlo s novým zápalem a nástiny nových koncepcí. Prvním koncepčním směrem bylo přinášet do Brna mimořádné interpretační osobnosti. To zní zcela samozřejmě, ale dlouhodobě se to spíš nedělo. Naplnění tohoto koncepčního směru v prvním filharmonickém ročníku „nové etapy“ ztělesňoval jeden z nejžádanějších dirigentů současnosti Valerij Gergijev, do Brna přijel s Londýnským symfonickým orchestrem a berliozovským programem. Závěr festivalu v nabitém Janáčkově divadle měl výbornou úroveň i fantastickou atmosféru, po dlouhé době tu bylo opravdové dirigentské JMÉNO. Druhým koncepčním směrem byly pořady věnované skladatelům a interpretům různých národů. Festival do sebe pojmul „Polský víkend“ a „Norský víkend“, z nichž ten druhý zaznamenal i silný návštěvnický zájem.
Katastrofální byla naopak návštěva vrcholné události Polského víkendu – byl jí koncert nazvaný Pocta Henryku Góreckému. Národní symfonický orchestr polského rozhlasu Katovice s dirigentem Tadeuszem Strugałou podali v Janáčkově divadle vynikající výkon, navíc jsme mohli slyšet Góreckého hudbu vlastně v autentické interpretaci, pokud něco takového vůbec existuje. V praxi ale bylo potřeba zavřít balkón, aby se posluchači nakumulovali v přízemí a polští hosté byli ušetřeni pohledu do prořídlého hlediště. To se samozřejmě může stát a příčin může být mnoho, přece jen je tu ale přinejmenším jedno obecné varování, které se v nezájmu publika skrývá. Pokud je koncert prezentovaný jako jedna z velkých festivalových událostí a lidé stejně nepřijdou, je docela možné, že nevěří festivalu jako celku. Vyzobou si z něj to, co by se jim zdálo atraktivní tak jako tak, ale pečeť Moravského podzimu pro ně nic neznamená, nevnímají ji jako záruku kvality. To je jedna z nejdůležitějších věcí, která se v minulosti festivalu vytratila, a celý organizační tým by měl jako svůj nejdůležitější úkol vnímat návrat dobrého jména festivalu. Je ovšem otázka, jestli nějaký festivalový tým vůbec existuje.
Dramaturgie festivalu usilovala v roce 2013 o skloubení divácké atraktivity s unikátními programy, které hledaly především hlubší smysl než uvádění stokrát omletých titulů. Tady ale narážíme na propojení Moravského podzimu s Filharmonií Brno, které už jsem naznačil. Nejde zdaleka jen o to, že zde Filharmonie v případě pořádání festivalu funguje jako umělecká agentura, ale o to, že na tuto agenturní činnost nemá speciálně vyčleněné lidi. Pokud zůstanu u dramaturgie, Vítězslav Mikeš je nejen dramaturgem Moravského podzimu, ale také běžné filharmonické sezóny, a navíc ještě prázdninového festivalu na Špilberku. Všechny tři události Mezinárodního hudebního festivalu Brno mají vyčleněnou jednu manažerku, zbytek filharmonického týmu pracuje na všem. Buď přechází plynule ze sezóny do festivalů, ale s větší pravděpodobností přeskakuje z jedné věci ke druhé podle toho, co zrovna nejvíc hoří.
Ani v nejmenším nezpochybňuji profesní schopnosti ani pracovní morálku všech zúčastněných, ale při takovém zápřahu může snadno dojít k tomu, že jim veškerá práce začne splývat nejen vnitřně, ale jakési splynutí se projeví i navenek. Celkem úspěšně se tomu brání jak Velikonoční festival duchovní hudby, tak Expozice nové hudby. První přinejmenším specifickými koncertními místy a výhradně duchovním repertoárem, druhý zcela programovým vymezováním vůči konvenčnímu pojetí koncertu. Oba také mají svoje vlastní dramaturgy, jimž se tímto omlouvám za povrchní charakteristiky jejich práce. Koncerty Moravského podzimu jsou ale zcela konvenčního rázu a hraje se většinou v Janáčkově divadle a v Besedním domě – tedy na zcela obvyklých místech. Hrozí tu riziko, že filharmonická sezóna a Moravský podzim vytvoří ve výsledku zcela nepřehlednou hudební kouli, která se prokutálí městem bez jednoznačně rozlišitelných hranic. To není pro festival ani pro sezónu dobrá perspektiva.
Letošní ročník Moravského podzimu je avizován jako „multimediální“, „se světovými hvězdami“ a „zaměřený na hledání souvislostí mezi hudbou a filmem, pohyblivým obrazem, ale též textem (zpívaným i recitovaným) a podobně“. Nechme stranou nicneříkající klišé o světových hvězdách a podívejme se na další charakteristiky a jejich naplnění. Multimedialita je slovo, za které se dá v oblasti performing arts schovat skoro všechno – konzervativnějšímu či méně zkušenému publiku stačí pustit k běžnému koncertu pár barevných světýlek a multimediální večer je na světě. Hledání souvislostí mezi hudbou a filmem už je mnohem lepší, na takové téma se dá vymyslet program dostatečně chytrý i atraktivní zároveň. Přece jen ale vnímám jako poněkud problematické, že tento vztah akcentovala a zkoumala i loňská Expozice nové hudby. Té se účastnila také litevská skladatelka Justė Janulytė, jejíž kompozice Smėlio laikrodžiai (Přesýpací hodiny) má být letos jedním z vrcholů Moravského podzimu. Zvenku to vypadá poněkud nepřehledně, riziko splynutí jednotlivých filharmonických akcí se tak dá naopak ilustrovat velmi názorně. Národní podtext reprezentuje rezidenční skladatel letošního ročníku Erkki-Sven Tüür z Estonska – společně s Justė Janulytė vytváří v programu silný pobaltský akcent. Kdo ale sleduje práci Vítězslava Mikeše déle, už třeba z dob jeho působení v Hradci Králové, musí si nutně položit otázku, v čem je takový akcent zrovna u něj zvláštní a jestli se jedná o záměr, nebo o setrvačnost.
Mohli bychom se zde samozřejmě probírat minulostí festivalu, jeho vývojem a proměnami v čase a připomínat nejslavnější chvíle jeho historie, jako bylo první české provedení symfonie Turangalîla za osobní účasti Oliviera Messiaena v roce 1972. Minulost leží v archivech a pokud se podíváme na webové stránky festivalu (http://mhf-brno.cz/moravsky-podzim/➚), vypadá to, že se k ní ani sama Filharmonie Brno příliš nehlásí. Sekce archiv v době vzniku tohoto textu reflektovala pouze „filharmonický“ ročník 2013, ročníky 1993–2011 jsou odbyté odkazem na stručný text na stránkách Ars koncertu a před rokem 1993 jako by nebylo vůbec nic. Jedním z měřítek významu akce je i její historie a zdá se mi nepochopitelné, když se jí někdo navenek tak okatě zříká. Asi není čas, nejsou síly, zůstávají nedotaženosti a vzhledem k výše popsanému personálnímu propojení běžné sezóny i festivalů se není čemu divit. Znovu se ukazuje, že Moravský podzim, nebo spíš Mezinárodní hudební festival Brno jako celek, potřebuje nutně svoje lidi – ať už ve Filharmonii Brno, nebo mimo ni.
Změny frekvence festivalu z každoročního na dvouletý již jsme se také dotkli. Jedním z motivů k tomuto rozhodnutí bylo střídání s festivalem Janáček Brno (ten pořádá brněnské Národní divadlo), který se rovněž koná v podzimním termínu. Dvě velké události na sebe skoro bez přestávky navazovaly, částečně si kradly zájem publika, propagační plochy i další kapacity, které jsou k úspěšnému průběhu nezbytné. Zkrátka řečeno zbytečně si lezly do zelí. Udělat jeden rok pořádně a unikátně Moravský podzim a druhý rok Janáčka Brno byl dobrý tah (pro brněnského insidera je poněkud paradoxní, že k tomuto praktickému a rozumnému řešení dospěla Rada města Brna ještě v minulém složení v čele s kulturní veřejností vysmívaným Romanem Onderkou). Dobré řešení ale dlouho nevydrželo – ND Brno se stalo také pořadatelem festivalu Divadelní svět, jehož termín organizátoři pro letošní rok přesunuli z tradičního června na podzim. Přesněji řečeno festival začíná 17. října, den po závěrečném koncertu Moravského podzimu. Pokud jsme si dosud všímali jen částečného zmatení hudebních událostí uvnitř Filharmonie Brno, přidává se teď k němu teď ještě zmatení festivalů financovaných městem.
A ještě jedna obecná připomínka. Brnu jak známo dlouhodobě chybí uspokojivý koncertní sál pro velké symfonické koncerty. Mluví se o něm už skoro sto let a teď se zdá, že se události přece jen začaly hýbat. Na parcele se rozběhla práce, i když zatím vznikají jen podzemní garáže, na nichž by měl budoucí sál vyrůst. Srdce všech zainteresovaných se jistě tetelí blahem a všichni už se v bezpochyby krásném a akusticky bezchybném sále vidí. Je tu ale také vedlejší nepříznivý efekt – koncertní sál se stal jedinou velkou vizí, kterou před sebou Filharmonie Brno a s ní i všechny její součásti mají. Ve vzduchu jako by visela teze, že s novým koncertním sálem se dá všechno do pořádku samo od sebe a není tedy potřeba se soustředit na nic jiného. Umělecký provoz se kvůli tomu ale nesmí nechat běžet samospádem z kopce – to je podle mého názoru největší riziko, které celé Filharmonii Brno i jejím festivalům v nejbližší době hrozí.
Zatím nebyl přidán žádný komentář..