Polský víkend ukázal, co Moravskému podzimu sluší nejlépe

Polský víkend ukázal, co Moravskému podzimu sluší nejlépe

Jsou to hvězdy, celebrity, dramaturgie, doprovodné akce, rauty, anebo jen co největší množství koncertů v co nejkratší době? Realita dnes dává mnoho odpovědí na otázku, jak odlišit hudební festival od běžné sezóny. Problémem může být, že ambicí festivalu by neměla být pouze kvalitní nabídka, ale také celková originalita, která učiní přehlídku alespoň trochu unikátní a hodnou návštěvy i z pohledu přespolních.

Polský víkend nabídl vedle doprovodných akcí gastronomických a vzdělávacích také trojici koncertů, jež byly tematicky propojeny polskou hudbou, zároveň ale poskytly mnoho zajímavých kontrastů v ryze hudebním vyznění i ve velikosti jednotlivých akcí. Ukázalo se také, jak důležitý je výběr vhodného prostoru. Začátek víkendu se zdál být mírný a komorní: matiné se sólovým violoncellem. V klasickém repertoáru najdeme jen velmi málo skladeb pro cello bez doprovodu a kromě Bacha či Kodálye musíme nutně zapátrat v hudbě posledního sta let. Sólový recitál mladého nadějného cellisty Štěpána Filípka, působícího v souboru Miloslav Ištvan Quartett, přinesl vzájemné srovnání skladeb Krzysztofa Pendereckého z různých období jeho tvorby a vedle nich kratochvilná preludia tatarské skladatelsky Sofie Gubajduliny.

Pendereckého Capriccio per Siegfried Palm je rozvernou teatrální kompozicí a lze jen ocenit, že byla zařazena na začátek, a nikoliv jako „odlehčený“ závěr koncertu, jak by to u nás bezesporu naplánoval nejeden dramaturg. A to navzdory skutečnosti, že se do toho Filípek v rámci své naprosté oddanosti prováděným skladbám pustil s vervou, jež nedala většině smyčových žíní nejmenší šanci na trvalejší existenci, takže se pro zbytek koncertu museto využít náhradního smyčce.

Za vznikem velké části cellového repertoáru druhé poloviny 20. století stojí jméno Mstislava Leopoldoviče Rostropoviče a nejinak tomu bylo u další skladby, Pendereckého Per Slava. Zde Filípek nezacházel s cílenou virtuozitou nikterak teatrálně, ale spíše suverénně, věcně a především zasvěceně. Před přestávkou ještě zaznělo cyklické Pendereckého Divertimento, jež naznačilo odvrat skladatele od avantgardy směrem k nové jednoduchosti. Na tuto linku mimochodem přímo navázal nedělní kvartetní večer, o němž referujeme níže.

Ve druhé polovině matiné zaznělo souborné provedení Deseti preludií Sofie Gubajduliny, autorky, jež dokázala na otázku po smyslu hudební kompozice v současném světě poskytnout jednu z nejzajímavějších odpovědí vůbec. Sled náročných maličkostí je nadepsán pouze jednotlivými hráčskými technikami, sólista se však ani zde koncepčně neutopil a dal rázně najevo patřičný nadhled.

Nejcennější na celém matiné byla celková atmosféra, při níž byly náročné soudobé sólové skladby prezentovány jako něco přirozeného, bez odéru jakéhokoliv elitářství. Krom dramaturgie patří hlavní uznání pochopitelně Štěpánu Filípkovi, který kromě patřičně zvládnuté techniky nabízí také svoji osobnost: zralou a inteligentní, ale pokornou a zapálenou. Více takových!

Výběr prostoru – prostředního patra foyer Janáčkova divadla – působil zajímavě, sólista hrál u vysokých oken a publikum za ním vidělo živou kulisu tepajícího města, improvizované auditorium bylo navíc zaplněné do posledního místa, poslední přišedší si dokonce snášeli všelijaké sesle z různých zákoutí velkého prostoru. Přesto jsou tu dvě výhrady: vzduchotechnika je ve foyer (a nejen tam) nepřiměřeně hlučná a ke konci matiné kdosi v útrobách divadla začal hrát na klavír zjevně netuše, že by o sobotním poledni mohl někoho rušit. Byl to sice lapsus v mezích únosnosti, taková organizační nedorozumění by však neměla nastávat za žádných okolností.

Stejného dne večer hostoval katovický rozhlasový orchestr ve dvou skladbách dalšího jubilanta Henryka Mikołaje Góreckého, jež představují komerčně nejúspěšnější polská hudební díla 20. století. I při této příležitosti vzbudila Góreckého hudba mnoho otazníků i vykřičníků. Zprvu přední exponent avantgardy, přehodil Górecki počátkem 70. let výhybku nejradikálněji ze všech světových minimalistů a přiklonil se k vyhroceně sentimentálnímu oproštěnému hudebnímu stylu, který u jeho nejpopulárnější skladby, toho večera provedené třetí symfonie, vytváří zrcadlově symetrickou škálu možných posluchačských reakcí: zasvěcení a znalí posluchači dokážou přistoupit na Góreckého důslednou hru jakožto na koncept se vším všudy, zatímco standardní posluchač snad pohrdne zjevnou laciností mnoha momentů, no a lidé zcela bez předsudků se mohou bez nutkání artefakt ohodnotit prostě nechat opájet neustávajícím přívalem zvukové nádhery. I tato sonda do posluchačského vnímání je užitečným přínosem skladby, jež se v komerčních hitpárádách proslavila především jako kulisa (např. při řízení auta), zatímco její hodinové živé provedení může být pro méně trpělivé příliš náročným soustem.

Orchestr se v interpretačně nevděčné hudbě nicméně předvedl ve vynikajícím světle. V první polovině večera zněla Góreckého Staropolská hudba, vystavěná na kontrastech průběžně zahušťovaných žesťových a smyčcových ploch. Břitkost, úsečnost a sytá barva žesťů mohla vnuknout představu, jak by právě tito hudebníci byli skvělí v Janáčkově Sinfoniettě. Dirigent Tadeusz Strugała měl perfektní kontrolu nad celkově statickým průběhem večera. Po přestávce sice bylo ve zmíněné symfonii tu a tam možné vyčíst ve tvářích některých hudebníků jistou netrpělivost, na celkovém náležitě oddaném výkonu se to však neprojevilo. Celý ansámbl je ve vynikající formě, má krásný zvuk a nebylo by vůbec od věci zkusit udělat z jeho hostování na Moravském podzimu tradici – jejich pravidelné návštěvy by na rozdíl od mnoha jiných českých a slovenských orchestrů byly nesporným přínosem.

Sopranistka Ewa Vesin dokázala v symfonii přesně odhadnout správnou míru prostoty i melodického klenutí, nezůstávala u uniformního výrazu a dokázala dynamice a přednesu vdechnout agogicky působivý vývoj. Ocenit je třeba i čistou festivalovou dramaturgii, jež správně rezignovala na jakoukoliv „vyváženost“ typu „dáme před to Beethovena a za to Dvořáka, ať si tam každý něco najde“. K potěše z hudby nerozlučně patří i poznání a osvěta a u festivalu toto pravidlo platí dvojnásob. Rušivé momenty byly opět organizačního charakteru: tichá místa opět narušila hlučná vzduchotechnika, v níž v Janáčkově divadle už více než rok mlátí jakýsi kovový předmět, ale zatím si toho nikdo nevšímá. Nevyužitou šancí k vybudování správné atmoféry byla světla, která byla po celou dobu koncertu rozsvícena na maximum, což zlikvidovalo dobrou polovinu možného prožitku. Stále tu zůstává mnoho věcí, které nikdo neřeší nebo neumí vyřešit.

Celkově přinosný a vydařený víkend v neděli v Besedním domě uzavřelo hostování předního polského smyčcového kvarteta Apollon Musagète Quartett. Volba skladeb zde poněkud více zaváněla vyvážeností a úlitbou publiku, každá ze tří prováděných skladeb (kvartety Lutosławského, Pendereckého a – Ludwiga van Beethovena) i přídavek (úvodní Contrapunctus z Bachova Umění fugy) ovšem přinesla jiný styl hry, vzbuzující tu nadšení, tu otazníky, a dokázala v posluchačích probudit mnoho úvah o interpretačním pojetí. Tímto snad až překvapivým přínosem se mladí polští hudebníci vyšvihli mezi dosavadní nejlepší momenty festivalu.

Úvodní Lutosławského aleatorní Kvartet je jednou z vlajkových skladeb poválečné polské avantgardy a troufám si ji označit za možná poněkud předčasný, ale parádní vrchol celého večera. Provádění i originální tvoření mělo díky suverénním krajním technickým polohám i sebevědomému přistupu až rituální atmosféru, umocněnou umístěním pódia doprostřed sálu, hudebníků do kruhu a diváků okolo nich. Škoda jen, že se o Polském víkendu nenašlo pro Lutosławského více prostoru.

Zbrusu nový třetí kvartet Pendereckého je typický pro jeho pozdní styl, kdy autor jen vzdáleně připomíná schopnost překvapit a inovovat chápání hudby, což kompenzuje častým budováním rytmicky efektních hudebních ploch, vhodných stejně tak do filmové hudby či do crossoveru s world music. Podobně jako Stravinskij se i Penderecki snaží o neustálé hledání, třebas i za cenu ústupu z popularity, přesto se nelze ubránit poznámce, že důsledný návrat k tradici příliš příležitostí k novým objevům nenabízí. Žádný z nabízených efektů hudebníci neopomněli zdůraznit a dosáhli tak kýženého efektu.

Po přestávce zazněl prostřední z Beethovenových Razumovského kvartetů. Kvarteto nasedlo na nyní dominující vlnu výrazové kvartetní hry s maximálním možným nasazením a s vyhrocením všech dostupných dynamických i tempových efektů. Provedení obsáhlého díla budilo nadšení především efektní rytmizací, zatímco melodická zpěvnost a jasná artikulace musely poněkud ustoupit do pozadí – nejvíce překvapila neznělost spodních dvou strun violoncella (Piotr Skweres). Nutno dodat, že vystoupení v tradiční a dlouhodobé kvartetní velmoci, jakou díky Bohu naše země stále je, vybízí ke konkrétnímu srovnání s kvartetem Pavla Haase, jež na posledním Moravském podzimu před dvěma lety provedlo vrcholný Beethovenův Kvartet B dur op. 130 (i s Velkou fugou) s podobně efektní rytmizací i celkovou agogikou, nicméně s nezměrně výraznější zpěvností všech hlasů, což je v případě pestrého autorova kontrapunktického přediva důležité. Není to nutně výtka, vedení melodie se dost možná stane jakousi muzeální interpretační prioritou a tento „moderně“ pojatý Beethoven dost možná dokáže publiku lépe imponovat. Zběsilé tempo závěrečného Presta a následné zasloužené ovace jsou toho dokladem.

Skvělým nápadem byl zmíněný bachovský přídavek, v němž hudebníci osvědčili suverénní schopnost historicky poučené interpretace na moderní nástroje, kdy se tón vyklene výhradně smyčcem a vibrato je jen dílčí ozdobou na jeho konci.

Moravský podzim je jednoznačně na vzestupu a nanejvýš potěšitelné je, že nenabízí pouze společenské estrády ozdobené zvučnými jmény, jak to v poslední době s neuvěřitelnou dramaturgickou arogancí předvádí Pražské jaro, nýbrž zkouší stavět na své vlastní tradici zrozené koncem 60. let 20. století a vnáší do festivalového dění více programových nápadů. Trojice provázaných, a přesto kontrastních koncertů Polského víkendu, připomínajících nejen výročí, ale především hudbu trojice významných polských skladatelů 20. století, ukazuje jisté dramaturgické rozcestí: Buď by se po této úspěšné zkoušce daly obnovit monotematické festivalové ročníky, anebo se dá zůstat u možnosti vnést do každého festivalu více dramaturgických inspirací, spojujících tu dva, tu tři, jindy třeba i pět koncertů. Ať tak či onak, byla by škoda se po letošní zkušenosti vracet k systému, kdy se kostra programu sestaví z cizích interpretů, kteří jsou zrovna poblíž, mají čas a nejsou drazí, a volné dny se zaplácnou českými interprety, kteří jsou také zrovna poblíž, mají čas a nejsou drazí, přičemž možnost hrát cokoliv, co si daný interpret zamane, tvoří důležitý argument ve smlouvání o honoráři. Takové festivaly jsou pro kočku.

Matiné s violoncellem. Krzysztof Penderecki: Capriccio per Siegfried Palm, Per Slava, Divertimento, Sofija Gubajdulina: Deset preludií pro violoncello. Štěpán Filípek violoncello. 2. 11. 2013, foyer Janáčkova divadla.
Pocta Henryku Góreckému (k 80. výročí narození skladatele). Henryk Górecki: Muzyka staropolska op. 24, Symfonie č. 3 „Symfonie písní žalostných“ op. 36. Hudební nastudování – Tadeusz Strugała, Ewa Vesin – soprán, Národní symfonický orchestr polského rozhlasu Katovice. 2. 11. 2013, Janáčkovo divadlo.
Apollon Musagète Quartett. Witold Lutosławski: Smyčcový kvartet, Krzysztof Penderecki: Smyčcový kvartet č. 3 „Listy z nenapsaného deníku“, Ludwig van Beethoven: Smyčcový kvartet e moll op. 59 č. 2 „Razumovský“. Apollon Musagète Quartett. 3. 11. 2013, Besední dům.
Polský víkend, Brno, v rámci festivalu Moravský podzim.

Foto Petr Francán

Komentáře

Reagovat
  • helena vášová

    10. listopad 2013, 22:47
    Výstižné, stručné a srozumitelné, více takových.

Dále si přečtěte

V neděli začal mezinárodní hudební festival Moravský podzim. Poprvé jej pořádá Filharmonie Brno, v jeho koncepci se objevilo několik novinek. O tom, jak letošní ročník vznikal, proč je zrovna takový a jeké jsou výhledy do budoucnosti, jsem mluvil s jeho dramaturgem Vítězslavem Mikešem.  více

V debussyovském programu včera v rámci Moravského podzimu vystoupil jeden z nejpozoruhodnějších pianistů dneška Alexej Borisovič Ljubimov. Záměrně nezdůrazňoval snovost Debussyho, ale naopak v něm horečně hledal vzácné konkrétnější kontury a do popředí nechal vystoupit realistické aspekty jeho hudby.  více

Moravský podzim zařadil jako první národní blok Český den – k oslavám založení samostatného Československa 28. října se sotva něco hodí lépe. Matiné i večerní koncert nabídly reprezentativní průřez komorní tvorbou českých skladatelů, ale také mohly posluchače přivést k zamyšlení nad tím, co to vlastně je česká hudba.  více

Když hlavní hvězda večera po generálce odřekne koncert, postaví všechny před téměř neřešitelný problém. Filharmonie Brno se včera pokusila vynahradit publiku nepřítomnost klavíristy Borise Berezovského excelentním výkonem a podařilo se jí to.  více


Že se letošní Horňácké slavnosti v tradičním termínu (poblíž svátku sv. Máří Magdaleny) a rozsahu (tří až pěti dnů) neuskuteční, rozhodla rada obce Velké na Veličkou už v půli dubna. Pochopitelně se nedal předpovídat vývoj krizových opatření směrem k třetímu červencovému týdnu, ale horňáčtí muzikanti se pokusili vymyslet alespoň částečné náhradní řešení pro zachování kontinuity. Nakonec se oficiálně konaly dva koncerty ve do dvou po sobě následujících sobotách: 18. července se v Kulturním domě ve Velké nad Veličkou uskutečnil přímý přenos veřejné rozhlasové nahrávky Českého rozhlasu Brno pod titulem Hrajte že ně, hrajte aneb Horňácké trochu jinak. O týden později se ve sportovním areálu v Javorníku pořádalo tradiční klání o „najvěčího znalca horňáckých sedláckých“ pod patronací Horňácké cimbálové muziky Libora Supa. Obě akce si pochopitelně našly své diváky a posluchače.  více

V předvečer premiéry operní pantomimy Der Traum, která se má stát pomyslným vyvrcholením 16. ročníku Hudebního festivalu Znojmo, dostali jeho návštěvníci možnost nahlédnout do prostor impozantního, avšak chátrajícího Louckého kláštera. Toto specifické místo s jedinečnou atmosférou nebylo vybrané náhodou. Jmenovaná přehlídka se totiž nestará pouze o kulturní přítomnost, ale spolufinancuje i řadu rekonstrukcí chátrajících památek. Již několik let je jeho cílem obnova Louckého kláštera, a tak se podobně jako v minulých letech stal včerejší koncert vhodnou příležitostí k dobročinné dražbě vín, jejíž výtěžek je určený právě na opravu devastované budovy. S pestrým programem sestávajícím z děl Henryho Purcella, Giovanniho Battisty Pergolesiho, Šimona Brixiho, Georga Friedricha Händela, Antonia Vivaldiho a Wolfganga Amadea Mozarta se na prosluněném nádvoří a za cinkotu skleniček představil Znojemský komorní orchestr doplněný čestnými hosty, violisty Reinholdem Riegerem a Emilem Machainem. Jako sólisté vystoupili sopranistka Zuzana Barochová a pozounista Tomáš Votava, koncert řídil houslista a pedagog Marek Filip, který je současně uměleckým vedoucím ansámblu.  více

Letošní ročník Hudebního festivalu Znojmo se pomalu blíží ke své polovině; stihnul i tak nabídnout řadu pozoruhodných hudebních večerů v čele s koncertem při svíčkách či Divadlem světel Dua Kchun. Včerejší program oslovil ponejvíce milovníky díla Johanna Sebastiana Bacha, jehož kantáty Wachet auf, ruft uns die Stimme a Tönet, ihr Pauken! Erschallet, Trompeten! zazněly v nastudování orchestru Czech Ensemble Baroque pod taktovkou Romana Válka ve znojemském kostele Nalezení sv. Kříže. V sólových partech vystoupily sopranistky Romana Kružíková a Pavla Radostová, altistka Lucie Netušilová Karafiátová, tenorista Jakub Kubín a basista Jiří Miroslav Procházka.  více

Brněnská rocková skupina Kulturní úderka v čele se zpěvákem a kytaristou Štěpánem Dokoupilem tentokrát své fanoušky nenechala čekat příliš dlouho. Zatímco mezi jejím prvním a druhým albem byla patnáctiletá pauza, novinka Black Metall vyšla necelé dva roky po předchozím albu Sarajevská Katarzija. S názvem nového alba je třeba zacházet opatrně. S black metalem coby hudebním žánrem totiž Úderka nic společného neměla a nemá. Stále máme co do činění nikoli s metalem, ale s poměrně syrovým rockem, který ovšem v některých momentech příjemně zjemňují klávesy Omera Blentiče, případně trubka hostujícího Jana Kozelka.  více

Kulturní život se pokusil v nerovném boji s virovým přízrakem a vládními nařízeními přesunout do sterilního a „životu bezpečného“ prostředí sociálních sítí. Hudební instituce se v nejtemnějších měsících předháněly v uvádění záznamů památných koncertů a významné operní domy vysílaly do světa divácky nejúspěšnější představení.  více

Brněnský hudebník, zpěvák, skladatel, producent a frontman skupiny Květy Martin Evžen Kyšperský vymyslel nový projekt. Nazval jej Dula a vydal s ním debutové album Uran. Na magnetofonové kazetě ve sběratelském nákladu pouhých 50 kusů. Kdo však kazetu s kresbou z pozůstalosti Martinovy přítelkyně Alenky Černé nesežene, nemusí zoufat. Dula je k dispozici samozřejmě také digitálně.  více

V Křišťálovém sále Staré radnice pořádalo hudební těleso Ensemble Opera Diversa svůj poslední předprázdninový koncert. Tentokrát však nevystoupili kmenoví hudebníci ansámblu, ale klavíristka Kristýna Znamenáčková, s jejíž energickou a technicky brilantní hrou se posluchači jmenovaného souboru mohli seznámit již na zatím posledním albu tělesa titulovaném prostě Jan Novák, Vol. 3. Náplní úterního koncertu však nebyla tvorba Jana Nováka – Kristýna Znamenáčková představila díla přecházející od impresionistických nálad, přes dravé jazzové rytmy až k vycizelovanému hudebnímu jazyku 60. let. Pojítkem autorů se stala hudebními směry a nápady přetékající Paříž – právě zde se setkali Ježek s Martinů, Mompou a Koechlin.  více

Těsně před vypuknutím koronavirové krize vydala brněnská skupina Plum Dumplings nové album. Na rozdíl od oficiálního debutu L’épitaphe des papillons (2014), nazpívaného francouzsky, skupina tentokrát vsadila na české texty. Hovoříme se zpěvačkou, která si říká Adéla Polka.  více

Brněnský zpěvák, skladatel a klávesista Oldřich Veselý zemřel v lednu 2018. V únoru 2019 se v sále Semilasso konal 10. Brněnský Beatfest, věnovaný jeho památce. A o rok později vyšel na CD pod názvem Malý princ záznam z tohoto koncertu, doplněný několika bonusy.  více

Dvacátého čtvrtého května letošního roku, pět dní před dvaadevadesátými narozeninami, odešla na věčnost paní Anna Kománková – a s ní rovněž velice rozsáhlý zpěvník (nejen) javornických a horňáckých balad, který nosila v hlavě. Kteroukoliv píseň uchovanou v paměti dokázala osobitým, nenapodobitelným způsobem interpretovat. Celý život pečovala o vzácný odkaz, tedy dědictví po předcích – o to zajímavěji, že stovky mnohdy komplikovaných nápěvů a mnoho desítek slok a variant balad si nezapisovala, ale všechny znala zpaměti. I po devadesátce, kdy už jí nesloužilo zdraví a veřejně nevystupovala, zůstávala v kontaktu s Javornickým ženským sborem, který oživila a dlouhá léta vedla. Nikdy se nikam nevnucovala, a přitom z dovedností svých předků hodně uměla: kromě zpěvu (desítek nápěvů z kancionálu a stovek lidových písní) byla výbornou vyšívačkou: Každou součástku kroje, který nosila, si ušila a vyšila vlastnoručně.  více

V sále Konventu Milosrdných bratří uzavřel soubor Brno Contemporary Orchestra pod vedením dirigenta Pavla Šnajdra svoji devátou sezonu koncertem nazvaným Con certo: s jistotou nebo s čertem?. Program uvedl díla ve světě současné klasické hudby již zavedených autorů Alexeje Frieda, Olgy Neuwirth a György Ligetiho, jehož koncert pro housle provedl s orchestrem houslový virtuóz Milan Paľa.  více

Hudební pohádku O statečném kováři nasadilo jako letošní novinku svého open air festivalu na Biskupském dvoře Městské divadlo Brno. V pondělí měla oficiální odloženou premiéru. Pod úchvatnými kulisami brněnské katedrály vznikla inscenace, která si malé i velké diváky získá jadrnou muzikou Petra Ulrycha, svojí prostou poetikou, hravou divadelností a také jednoduše, ale působivě stavěnou atmosférou.  více

Každému, kdo měl donedávna co do činění s českomoravskou scénou folk a country, se při vyslovení jména Jiří moravský Brabec (1955-2018) vybaví nepřehlédnutelná postava mohutného vousáče, silný hlas a nevyčerpatelný zdroj informací se záviděníhodným přehledem nejen o jmenovaném hudebním žánru. Řeč je o složité, ale právem respektované osobnosti, která uměla překvapit znalostmi v celé řadě odvětví, ale také sebeironickým humorem i nečekanou tělesnou obratností. Bohužel, naposledy udivil okolí náhlým odchodem a to pár dnů před svými třiašedesátými narozeninami v červnu 2018, takřka nepovšimnut veřejnoprávními médii, pro která tolik let pracoval.  více

Po trojici koncertů, které posluchačům v rámci komorního minicyklu Konec streamu. Hrajeme zase živě! připravila Filharmonie Brno, se v pátek uskutečnil závěrečný večer nejen tohoto neobvyklého projektu, ale prakticky vzato celé sezóny 2019/2020. Po violoncellové sekci s harfou, harfě s kontrabasem a po bicích nástrojích s projekcí a tancem rozeznělo sál Besedního domu mnohem tradičnější obsazení v podobě smyčcového kvarteta. To samo o sobě ničemu nevadí, ostatně právě smyčcová kvarteta zaujímají v rámci evropské hudební tradice zvláštní místo a v průběhu více než dvou a půl století vzniklo od dob „Papa“ Haydna až po současnost impozantní množství kvalitní hudební literatury. Rozhodně si členové smyčcových kvartet nemohou stěžovat na nedostatek zajímavých děl určených pro jejich obsazení, jako tomu tu a tam bývá u jiných komorních těles. Hudebníci Marie Pšenicová (housle), Jan Rybka (housle), Petr Pšenica (viola) a Lukáš Svoboda (violoncello) však šli (ať již z vlastní, či cizí iniciativy) zcela jinou cestou. Samotná dramaturgie koncertu připomínala spíše zkoušku na blížící se svatební sezónu než závěrečný koncert cyklu, který má uzavřít ročník 2019/2020 i Besední dům.  více

Po úspěšném vystoupení violoncellové sekce s harfou včera dala Filharmonie Brno v nově vzniklém minicyklu Konec streamu. Hrajeme zase živě! prostor ještě komornějšímu obsazení. Ve středu 27. května měli posluchači možnost navštívit koncert manželské dvojice Ivany Švestkové (harfa) a Marka Švestky (kontrabas). Program sestával nejen ze skladeb určených přímo pro tyto nástroje, ale podobně jako v případě zahajovacího koncertu v této sérii zazněly také úpravy více či méně známých děl světové hudební literatury.  více

Nejčtenější

Kritika

V předvečer premiéry operní pantomimy Der Traum, která se má stát pomyslným vyvrcholením 16. ročníku Hudebního festivalu Znojmo, dostali jeho návštěvníci možnost nahlédnout do prostor impozantního, avšak chátrajícího Louckého kláštera. Toto specifické místo s jedinečnou atmosférou nebylo vybrané náhodou. Jmenovaná přehlídka se totiž nestará pouze o kulturní přítomnost, ale spolufinancuje i řadu rekonstrukcí chátrajících památek. Již několik let je jeho cílem obnova Louckého kláštera, a tak se podobně jako v minulých letech stal včerejší koncert vhodnou příležitostí k dobročinné dražbě vín, jejíž výtěžek je určený právě na opravu devastované budovy. S pestrým programem sestávajícím z děl Henryho Purcella, Giovanniho Battisty Pergolesiho, Šimona Brixiho, Georga Friedricha Händela, Antonia Vivaldiho a Wolfganga Amadea Mozarta se na prosluněném nádvoří a za cinkotu skleniček představil Znojemský komorní orchestr doplněný čestnými hosty, violisty Reinholdem Riegerem a Emilem Machainem. Jako sólisté vystoupili sopranistka Zuzana Barochová a pozounista Tomáš Votava, koncert řídil houslista a pedagog Marek Filip, který je současně uměleckým vedoucím ansámblu.  více