Polský víkend ukázal, co Moravskému podzimu sluší nejlépe

Polský víkend ukázal, co Moravskému podzimu sluší nejlépe

Jsou to hvězdy, celebrity, dramaturgie, doprovodné akce, rauty, anebo jen co největší množství koncertů v co nejkratší době? Realita dnes dává mnoho odpovědí na otázku, jak odlišit hudební festival od běžné sezóny. Problémem může být, že ambicí festivalu by neměla být pouze kvalitní nabídka, ale také celková originalita, která učiní přehlídku alespoň trochu unikátní a hodnou návštěvy i z pohledu přespolních.

Polský víkend nabídl vedle doprovodných akcí gastronomických a vzdělávacích také trojici koncertů, jež byly tematicky propojeny polskou hudbou, zároveň ale poskytly mnoho zajímavých kontrastů v ryze hudebním vyznění i ve velikosti jednotlivých akcí. Ukázalo se také, jak důležitý je výběr vhodného prostoru. Začátek víkendu se zdál být mírný a komorní: matiné se sólovým violoncellem. V klasickém repertoáru najdeme jen velmi málo skladeb pro cello bez doprovodu a kromě Bacha či Kodálye musíme nutně zapátrat v hudbě posledního sta let. Sólový recitál mladého nadějného cellisty Štěpána Filípka, působícího v souboru Miloslav Ištvan Quartett, přinesl vzájemné srovnání skladeb Krzysztofa Pendereckého z různých období jeho tvorby a vedle nich kratochvilná preludia tatarské skladatelsky Sofie Gubajduliny.

Pendereckého Capriccio per Siegfried Palm je rozvernou teatrální kompozicí a lze jen ocenit, že byla zařazena na začátek, a nikoliv jako „odlehčený“ závěr koncertu, jak by to u nás bezesporu naplánoval nejeden dramaturg. A to navzdory skutečnosti, že se do toho Filípek v rámci své naprosté oddanosti prováděným skladbám pustil s vervou, jež nedala většině smyčových žíní nejmenší šanci na trvalejší existenci, takže se pro zbytek koncertu museto využít náhradního smyčce.

Za vznikem velké části cellového repertoáru druhé poloviny 20. století stojí jméno Mstislava Leopoldoviče Rostropoviče a nejinak tomu bylo u další skladby, Pendereckého Per Slava. Zde Filípek nezacházel s cílenou virtuozitou nikterak teatrálně, ale spíše suverénně, věcně a především zasvěceně. Před přestávkou ještě zaznělo cyklické Pendereckého Divertimento, jež naznačilo odvrat skladatele od avantgardy směrem k nové jednoduchosti. Na tuto linku mimochodem přímo navázal nedělní kvartetní večer, o němž referujeme níže.

Ve druhé polovině matiné zaznělo souborné provedení Deseti preludií Sofie Gubajduliny, autorky, jež dokázala na otázku po smyslu hudební kompozice v současném světě poskytnout jednu z nejzajímavějších odpovědí vůbec. Sled náročných maličkostí je nadepsán pouze jednotlivými hráčskými technikami, sólista se však ani zde koncepčně neutopil a dal rázně najevo patřičný nadhled.

Nejcennější na celém matiné byla celková atmosféra, při níž byly náročné soudobé sólové skladby prezentovány jako něco přirozeného, bez odéru jakéhokoliv elitářství. Krom dramaturgie patří hlavní uznání pochopitelně Štěpánu Filípkovi, který kromě patřičně zvládnuté techniky nabízí také svoji osobnost: zralou a inteligentní, ale pokornou a zapálenou. Více takových!

Výběr prostoru – prostředního patra foyer Janáčkova divadla – působil zajímavě, sólista hrál u vysokých oken a publikum za ním vidělo živou kulisu tepajícího města, improvizované auditorium bylo navíc zaplněné do posledního místa, poslední přišedší si dokonce snášeli všelijaké sesle z různých zákoutí velkého prostoru. Přesto jsou tu dvě výhrady: vzduchotechnika je ve foyer (a nejen tam) nepřiměřeně hlučná a ke konci matiné kdosi v útrobách divadla začal hrát na klavír zjevně netuše, že by o sobotním poledni mohl někoho rušit. Byl to sice lapsus v mezích únosnosti, taková organizační nedorozumění by však neměla nastávat za žádných okolností.

Stejného dne večer hostoval katovický rozhlasový orchestr ve dvou skladbách dalšího jubilanta Henryka Mikołaje Góreckého, jež představují komerčně nejúspěšnější polská hudební díla 20. století. I při této příležitosti vzbudila Góreckého hudba mnoho otazníků i vykřičníků. Zprvu přední exponent avantgardy, přehodil Górecki počátkem 70. let výhybku nejradikálněji ze všech světových minimalistů a přiklonil se k vyhroceně sentimentálnímu oproštěnému hudebnímu stylu, který u jeho nejpopulárnější skladby, toho večera provedené třetí symfonie, vytváří zrcadlově symetrickou škálu možných posluchačských reakcí: zasvěcení a znalí posluchači dokážou přistoupit na Góreckého důslednou hru jakožto na koncept se vším všudy, zatímco standardní posluchač snad pohrdne zjevnou laciností mnoha momentů, no a lidé zcela bez předsudků se mohou bez nutkání artefakt ohodnotit prostě nechat opájet neustávajícím přívalem zvukové nádhery. I tato sonda do posluchačského vnímání je užitečným přínosem skladby, jež se v komerčních hitpárádách proslavila především jako kulisa (např. při řízení auta), zatímco její hodinové živé provedení může být pro méně trpělivé příliš náročným soustem.

Orchestr se v interpretačně nevděčné hudbě nicméně předvedl ve vynikajícím světle. V první polovině večera zněla Góreckého Staropolská hudba, vystavěná na kontrastech průběžně zahušťovaných žesťových a smyčcových ploch. Břitkost, úsečnost a sytá barva žesťů mohla vnuknout představu, jak by právě tito hudebníci byli skvělí v Janáčkově Sinfoniettě. Dirigent Tadeusz Strugała měl perfektní kontrolu nad celkově statickým průběhem večera. Po přestávce sice bylo ve zmíněné symfonii tu a tam možné vyčíst ve tvářích některých hudebníků jistou netrpělivost, na celkovém náležitě oddaném výkonu se to však neprojevilo. Celý ansámbl je ve vynikající formě, má krásný zvuk a nebylo by vůbec od věci zkusit udělat z jeho hostování na Moravském podzimu tradici – jejich pravidelné návštěvy by na rozdíl od mnoha jiných českých a slovenských orchestrů byly nesporným přínosem.

Sopranistka Ewa Vesin dokázala v symfonii přesně odhadnout správnou míru prostoty i melodického klenutí, nezůstávala u uniformního výrazu a dokázala dynamice a přednesu vdechnout agogicky působivý vývoj. Ocenit je třeba i čistou festivalovou dramaturgii, jež správně rezignovala na jakoukoliv „vyváženost“ typu „dáme před to Beethovena a za to Dvořáka, ať si tam každý něco najde“. K potěše z hudby nerozlučně patří i poznání a osvěta a u festivalu toto pravidlo platí dvojnásob. Rušivé momenty byly opět organizačního charakteru: tichá místa opět narušila hlučná vzduchotechnika, v níž v Janáčkově divadle už více než rok mlátí jakýsi kovový předmět, ale zatím si toho nikdo nevšímá. Nevyužitou šancí k vybudování správné atmoféry byla světla, která byla po celou dobu koncertu rozsvícena na maximum, což zlikvidovalo dobrou polovinu možného prožitku. Stále tu zůstává mnoho věcí, které nikdo neřeší nebo neumí vyřešit.

Celkově přinosný a vydařený víkend v neděli v Besedním domě uzavřelo hostování předního polského smyčcového kvarteta Apollon Musagète Quartett. Volba skladeb zde poněkud více zaváněla vyvážeností a úlitbou publiku, každá ze tří prováděných skladeb (kvartety Lutosławského, Pendereckého a – Ludwiga van Beethovena) i přídavek (úvodní Contrapunctus z Bachova Umění fugy) ovšem přinesla jiný styl hry, vzbuzující tu nadšení, tu otazníky, a dokázala v posluchačích probudit mnoho úvah o interpretačním pojetí. Tímto snad až překvapivým přínosem se mladí polští hudebníci vyšvihli mezi dosavadní nejlepší momenty festivalu.

Úvodní Lutosławského aleatorní Kvartet je jednou z vlajkových skladeb poválečné polské avantgardy a troufám si ji označit za možná poněkud předčasný, ale parádní vrchol celého večera. Provádění i originální tvoření mělo díky suverénním krajním technickým polohám i sebevědomému přistupu až rituální atmosféru, umocněnou umístěním pódia doprostřed sálu, hudebníků do kruhu a diváků okolo nich. Škoda jen, že se o Polském víkendu nenašlo pro Lutosławského více prostoru.

Zbrusu nový třetí kvartet Pendereckého je typický pro jeho pozdní styl, kdy autor jen vzdáleně připomíná schopnost překvapit a inovovat chápání hudby, což kompenzuje častým budováním rytmicky efektních hudebních ploch, vhodných stejně tak do filmové hudby či do crossoveru s world music. Podobně jako Stravinskij se i Penderecki snaží o neustálé hledání, třebas i za cenu ústupu z popularity, přesto se nelze ubránit poznámce, že důsledný návrat k tradici příliš příležitostí k novým objevům nenabízí. Žádný z nabízených efektů hudebníci neopomněli zdůraznit a dosáhli tak kýženého efektu.

Po přestávce zazněl prostřední z Beethovenových Razumovského kvartetů. Kvarteto nasedlo na nyní dominující vlnu výrazové kvartetní hry s maximálním možným nasazením a s vyhrocením všech dostupných dynamických i tempových efektů. Provedení obsáhlého díla budilo nadšení především efektní rytmizací, zatímco melodická zpěvnost a jasná artikulace musely poněkud ustoupit do pozadí – nejvíce překvapila neznělost spodních dvou strun violoncella (Piotr Skweres). Nutno dodat, že vystoupení v tradiční a dlouhodobé kvartetní velmoci, jakou díky Bohu naše země stále je, vybízí ke konkrétnímu srovnání s kvartetem Pavla Haase, jež na posledním Moravském podzimu před dvěma lety provedlo vrcholný Beethovenův Kvartet B dur op. 130 (i s Velkou fugou) s podobně efektní rytmizací i celkovou agogikou, nicméně s nezměrně výraznější zpěvností všech hlasů, což je v případě pestrého autorova kontrapunktického přediva důležité. Není to nutně výtka, vedení melodie se dost možná stane jakousi muzeální interpretační prioritou a tento „moderně“ pojatý Beethoven dost možná dokáže publiku lépe imponovat. Zběsilé tempo závěrečného Presta a následné zasloužené ovace jsou toho dokladem.

Skvělým nápadem byl zmíněný bachovský přídavek, v němž hudebníci osvědčili suverénní schopnost historicky poučené interpretace na moderní nástroje, kdy se tón vyklene výhradně smyčcem a vibrato je jen dílčí ozdobou na jeho konci.

Moravský podzim je jednoznačně na vzestupu a nanejvýš potěšitelné je, že nenabízí pouze společenské estrády ozdobené zvučnými jmény, jak to v poslední době s neuvěřitelnou dramaturgickou arogancí předvádí Pražské jaro, nýbrž zkouší stavět na své vlastní tradici zrozené koncem 60. let 20. století a vnáší do festivalového dění více programových nápadů. Trojice provázaných, a přesto kontrastních koncertů Polského víkendu, připomínajících nejen výročí, ale především hudbu trojice významných polských skladatelů 20. století, ukazuje jisté dramaturgické rozcestí: Buď by se po této úspěšné zkoušce daly obnovit monotematické festivalové ročníky, anebo se dá zůstat u možnosti vnést do každého festivalu více dramaturgických inspirací, spojujících tu dva, tu tři, jindy třeba i pět koncertů. Ať tak či onak, byla by škoda se po letošní zkušenosti vracet k systému, kdy se kostra programu sestaví z cizích interpretů, kteří jsou zrovna poblíž, mají čas a nejsou drazí, a volné dny se zaplácnou českými interprety, kteří jsou také zrovna poblíž, mají čas a nejsou drazí, přičemž možnost hrát cokoliv, co si daný interpret zamane, tvoří důležitý argument ve smlouvání o honoráři. Takové festivaly jsou pro kočku.

Matiné s violoncellem. Krzysztof Penderecki: Capriccio per Siegfried Palm, Per Slava, Divertimento, Sofija Gubajdulina: Deset preludií pro violoncello. Štěpán Filípek violoncello. 2. 11. 2013, foyer Janáčkova divadla.
Pocta Henryku Góreckému (k 80. výročí narození skladatele). Henryk Górecki: Muzyka staropolska op. 24, Symfonie č. 3 „Symfonie písní žalostných“ op. 36. Hudební nastudování – Tadeusz Strugała, Ewa Vesin – soprán, Národní symfonický orchestr polského rozhlasu Katovice. 2. 11. 2013, Janáčkovo divadlo.
Apollon Musagète Quartett. Witold Lutosławski: Smyčcový kvartet, Krzysztof Penderecki: Smyčcový kvartet č. 3 „Listy z nenapsaného deníku“, Ludwig van Beethoven: Smyčcový kvartet e moll op. 59 č. 2 „Razumovský“. Apollon Musagète Quartett. 3. 11. 2013, Besední dům.
Polský víkend, Brno, v rámci festivalu Moravský podzim.

Foto Petr Francán

Komentáře

Reagovat
  • helena vášová

    10. listopad 2013, 22:47
    Výstižné, stručné a srozumitelné, více takových.

Dále si přečtěte

V neděli začal mezinárodní hudební festival Moravský podzim. Poprvé jej pořádá Filharmonie Brno, v jeho koncepci se objevilo několik novinek. O tom, jak letošní ročník vznikal, proč je zrovna takový a jeké jsou výhledy do budoucnosti, jsem mluvil s jeho dramaturgem Vítězslavem Mikešem.  více

V debussyovském programu včera v rámci Moravského podzimu vystoupil jeden z nejpozoruhodnějších pianistů dneška Alexej Borisovič Ljubimov. Záměrně nezdůrazňoval snovost Debussyho, ale naopak v něm horečně hledal vzácné konkrétnější kontury a do popředí nechal vystoupit realistické aspekty jeho hudby.  více

Moravský podzim zařadil jako první národní blok Český den – k oslavám založení samostatného Československa 28. října se sotva něco hodí lépe. Matiné i večerní koncert nabídly reprezentativní průřez komorní tvorbou českých skladatelů, ale také mohly posluchače přivést k zamyšlení nad tím, co to vlastně je česká hudba.  více

Když hlavní hvězda večera po generálce odřekne koncert, postaví všechny před téměř neřešitelný problém. Filharmonie Brno se včera pokusila vynahradit publiku nepřítomnost klavíristy Borise Berezovského excelentním výkonem a podařilo se jí to.  více


Jedno starší – pravda, ne úplně typické – album skupiny Květy začínalo slovy: „Nejtišší kapela na světě tak, aby nerušila sousedy.“ To nejnovější, nazvané trochu záhadně Květy Květy, začíná textem: „Řítíme se do tmy tou největší rychlostí.“ Dá se něco vyvozovat z toho, že kapela kolem Martina E. Kyšperského v nejpomalejším roce, v době lockdownu, přišla s nejrychlejším a možná s nejenergičtějším albem za svou kariéru? Nebo je důležitější, že přes veškerý tlak, který z Květů Květů coby kolektivní práce vyvěrá, jde vlastně o velmi samotářskou a intimní desku?  více

Sedmý rok své oficiální existence završil brněnský bigband Cotatcha Orchestra dlouho připravovaným debutovým albem autorských skladeb tří komponistů – většinou z pera pianisty Martina Konvičky, s mírným přispěním Jiřího Levíčka a bandleadera Jiřího Kotači. Název Bigbandová elektronika/Bigband Electronics naznačuje, že skladby překračují čistě jazzový rámec směrem k různým nadžánrovým fúzím, ale pevné mantinely tím rozhodně nevymezuje.  více

Tomáš Kytnar, šéf brněnského klubu Stará Pekárna a kapelník skupiny Tady To Máš, léta zhudebňoval slovenské texty. Několik svých alb postavil na poezii současných slovenských básníků Judity Kaššovicové a Erika Ondrejičky. Na otázku, jestli se českým textům vyhýbá záměrně, v rozhovoru pro Brno – Město hudby v roce 2013 odpověděl: „Opravdu trochu přemýšlím o češtině, ale nějak systematicky hledat nebo si dávat inzerát rozhodně nebudu. Jako slovenští básníci vlastně přišli ke mně, musí cestou náhody přijít i ti čeští, nebo ne?“ Uplynulo sedm let. Kytnar od té doby se svou skupinou vydal „slovenská“ alba Srdiečka tiché a Krajina diamantov a… letos přichází změna. Novinka Ryba Květovoň propojila Kytnarův typický skladatelský rukopis s českou poezií Bogdana Trojaka.  více

Poetický název Květy nevadnoucí za sebou skrývá prozatím poslední vydavatelský počin Jiřího Plocka. Kompilační CD oslavuje čtvrtstoletí od vzniku moravské folklorní řady v jeho vydavatelství GNOSIS BRNO. Jde o čtrnáct alb, která vznikala mezi lety 1995 až 2005.  A nejsou to alba ledajaká. Nadšení a cit Jiřího Plocka pro píseň je nesporný, z nahrávek však dýchá mnohem víc. Jde například o zápal samotných zpěváků, který Jiří Plocek během natáčení rozdmýchával, nechal je hrát a zpívat podle jejich vůle a nálady. Musím zdůraznit také samotný výběr interpretů. Jména jsou to dnes již opravdu ikonická – František Okénka, Zdeněk Kašpar, Karel Rajmic, Vlasta Grycová, Jiřina Miklošková a mnozí další. Někteří z nich už bohužel opustili tento svět. Jiní, které na albu slyšíme jako nadané děti, sami už vychovávají další generace zpěváků, například Tomáš Beníček. Záměrně zmiňuji zpěváky, samotné album je i po hudební stránce kvalitní. Všechny písně jsou však přednášeny výjimečnými interprety. I to jim v duchu živé lidové tradice dodává jedinečnost.  více

Dva roky po monotematickém albu Bleděmodré město, za které získala nominaci na žánrového Anděla, vydala brněnská skupina Nevermore & Kosmonaut novinku se záhadným názvem XCR-9. Více prozrazuje podtitul Písně do rakety. Zatímco na minulém albu jsme se s Michalem Šimíčkem a jeho kapelou procházeli ulicemi města Brna, tentokrát nás písničkář, který léta používá přezdívku Kosmonaut, bere na fiktivní cestu do vesmíru.  více

O albu Folk Swings brněnského B-Side Bandu se na sociálních sítích živě diskutuje. Může si big band dovolit hrát „posvátné“ písně českého folku? A co když s ním tyto skladby zpívají přímo jejich autoři jako Jaromír Nohavica, Vlasta Redl nebo Slávek Janoušek? Jenže zatímco oni snad mohli do úprav mluvit, Karel Kryl, Zuzana Navarová nebo Wabi Ryvola úpravy svých písní už okomentovat nemohli… O tom, jak album vznikalo, proč zní Ryvolova Tereza jako kubánský tanec, proč Radek Pastrňák na albu zpívá neznámou píseň a nikoli Františka a proč je Podvod Honzy Nedvěda instrumentální, jsme hovořili s členy orchestru Petrem Kovaříkem a Pavlem Zlámalem. Právě oni totiž pro toto album vytvořili nové aranžmá známých i méně známých folkových písní.  více

Tiché lodi není kapela, ale projekt v Brně žijícího kytaristy a písničkáře Reného Müllera. Zatímco své předchozí album Časy vody (2015) nahrál ještě ve dvojici s Romanem Cipískem Cermanem, svým někdejším spoluhráčem z kapely Hynkovy zámky, na novince se Müller prezentuje úplně sám – jako autor hudby i textů, kytarista i zpěvák nebo – v jeho případě přesněji – vypravěč.  více

Brněnský písničkář s nejkratším vlastním jménem stál donedávna v čele bluesové kapely The Weathermakers. Vedl také efemerní trampské uskupení The Honzíci. To hlavní, čím přitahuje pozornost – vedle kytar a dalších nástrojů, které vyrábí pod značkou Red Bird – je však jeho sólová autorská tvorba. Po vyzrálém debutu Město (2018) se nyní přihlásil s novinkou Potom. V textech jde opět až na dřeň, své osobní problémy dokázal přetavit do nadčasových příběhů a mimořádných básnických obratů. A i když ve většině skladeb opustil bluesovou formu, svou esencí je nahrávka, na které se jako producent opět podílel Martin Kyšperský, bluesová až až.  více

Před nedávnem se v knihkupectvích objevila útlá kniha, na jejímž černobílém přebalu je fotografie hudebníka, redaktora, vydavatele a také jejího autora Jiřího Plocka. Poetický ale hlavně výstižný název Zápisky potulného lidopisce odkazuje nejen na jeho dráhu folklorního redaktora a muzikanta, ale přeneseně také poukazuje na jeho náturu.  více

Ten, koho na předchozím albu brněnské skupiny Budoár Staré dámy (Sůl, 2017) zaujala úvodní výrazná píseň se surrealistickým textem Z ježatých hor, může zajásat. Před třemi lety teprve počínající spolupráce se současným básníkem Luborem Kasalem nyní vyústila v celé album jeho zhudebněných textů. Písně na novince Kostřičky však spojuje ještě jeden charakteristický rukopis: produkce a aranžérský vklad multiinstrumentalisty Tomáše Vtípila.  více

Závěrečný koncert festivalu Janáček Brno 2020 sliboval velkolepé finále. Janáčkovo divadlo mělo hostit Bamberské symfoniky s jejich šéfdirigentem a brněnským rodákem Jakubem Hrůšou. Když se protivirová opatření rozjela naplno, zdálo se, že večer s díly Leoše Janáčka a Richarda Strausse bude muset být zrušen a konec festivalu vyšumí do ztracena. Bamberští symfonikové se však koncertu vzdát nechtěli, a tak společně s organizátory festivalu připravili živý stream nezměněného programu přímo z koncertní síně v Bamberku. V české premiéře zazněla Velká suita z opery Příhody lišky Bystroušky v dirigentově úpravě, druhou polovinou programu se stala Alpská symfonie Richarda Strausse.  více

Mezinárodní festival Janáček Brno 2020 včerejší maďarské představení opery Salome od Richarda Strausse promptně nahradil. Národní divadlo Brno namísto zrušeného hostování nabídlo koncertní program pod prostým názvem Orchestr Janáčkovy opery. Posluchači tak po dlouhé době mohli spatřit hráče, kteří za normálních okolností zůstávají skryti v orchestřišti. Kromě orchestru, který řídil dirigent Robert Kružík, vystoupili také houslista Josef Špaček a klavírista Miroslav Sekera. Program sestával příznačně pouze z děl Leoše Janáčka, a poněvadž původně plánovaná představení se již ve stále se zpřísňujícím karanténním prostředí nepodaří inscenovat, představoval večer na půdě Janáčkova divadla rozloučení s festivalem jako takovým. Posledním živým koncertem festivalu Janáček Brno 2020 je ještě dnešní vystoupení Filharmonie Brno v bazilice Nanebevzetí Panny Marie na Starém Brně.  více

Nedělní odpoledne se neslo ve znamení dalšího z koncertů festivalu Janáček Brno 2020. Prostor v Mozartově sále Reduty dostala hudba komorní v podání souboru Josef Suk Piano Quartet. Tento (rokem založení i věkovým složením) mladý ansámbl si pro návštěvu Brna přichystal skutečně krásný a rozmanitý program. S odpovídajícím nasazením jej také divákům představil.  více

Festival Janáček Brno 2020 patří mezi kulturní podniky, která současné i nastupující restrikce zasáhly nejvíce. Prestižní operní festival zažívá krušné časy. Než omezení zítra propuknou naplno, organizátorům se o víkendu ještě dvakrát podařilo uvést jednu z nejslavnějších oper Leoše Janáčka Její pastorkyňu. Festival původně plánovanou reprízu předsunul z pondělka na dnešek, aby se vyhnul vládním zákazům. Návštěvníci Janáčkova divadla si tak mohli užít operu, která stála u zrodu autorova celosvětového úspěchu, tentokrát v režii ředitele Národního divadla Brno Martina Glasera. Scénu navrhl Pavel Borák a kostýmy připravila Markéta Sládečková. V roli marnotratného a nestálého Števy vystoupil Richard Samek, jeho prchlivého nevlastního bratra a protivníka v lásce Lacu ztvárnil Peter Berger. Nešťastnou Jenůfu hrála a zpívala Pavla Vykopalová a její nevlastní matku, přísnou Kostelničku Karita Mattila. Představení řídil a nastudoval Marko Ivanović.  více

Hrubá hudba se ve svém krátkém, ani ne ročním životě stala fenoménem. Projekt Jiřího Hradila s jeho kapelou Lesní zvěř a Horňáckou muzikou Petra Mičky opěvují kritici, nutí však k přemýšlení i milovníky folkloru, obohacuje klubovou scénu a vyprodává sály. Nejinak se tomu stalo také předposlední zářijový večer v brněnském Kabinetu múz. A to i přes přísná hygienická opatření: povinnost sedět na židlích a dalších omezeních. Jednalo se již o druhý vyprodaný koncert této fúze ve stejném klubu. První se uskutečnil v únoru a byl zároveň křtem alba. Koncerty byly však velmi odlišné a je na nich dokonale vidět, jak se kvůli známým důvodům změnila situace.  více

Nejčtenější

Kritika

Závěrečný koncert festivalu Janáček Brno 2020 sliboval velkolepé finále. Janáčkovo divadlo mělo hostit Bamberské symfoniky s jejich šéfdirigentem a brněnským rodákem Jakubem Hrůšou. Když se protivirová opatření rozjela naplno, zdálo se, že večer s díly Leoše Janáčka a Richarda Strausse bude muset být zrušen a konec festivalu vyšumí do ztracena. Bamberští symfonikové se však koncertu vzdát nechtěli, a tak společně s organizátory festivalu připravili živý stream nezměněného programu přímo z koncertní síně v Bamberku. V české premiéře zazněla Velká suita z opery Příhody lišky Bystroušky v dirigentově úpravě, druhou polovinou programu se stala Alpská symfonie Richarda Strausse.  více