Polský víkend ukázal, co Moravskému podzimu sluší nejlépe

Polský víkend ukázal, co Moravskému podzimu sluší nejlépe

Jsou to hvězdy, celebrity, dramaturgie, doprovodné akce, rauty, anebo jen co největší množství koncertů v co nejkratší době? Realita dnes dává mnoho odpovědí na otázku, jak odlišit hudební festival od běžné sezóny. Problémem může být, že ambicí festivalu by neměla být pouze kvalitní nabídka, ale také celková originalita, která učiní přehlídku alespoň trochu unikátní a hodnou návštěvy i z pohledu přespolních.

Polský víkend nabídl vedle doprovodných akcí gastronomických a vzdělávacích také trojici koncertů, jež byly tematicky propojeny polskou hudbou, zároveň ale poskytly mnoho zajímavých kontrastů v ryze hudebním vyznění i ve velikosti jednotlivých akcí. Ukázalo se také, jak důležitý je výběr vhodného prostoru. Začátek víkendu se zdál být mírný a komorní: matiné se sólovým violoncellem. V klasickém repertoáru najdeme jen velmi málo skladeb pro cello bez doprovodu a kromě Bacha či Kodálye musíme nutně zapátrat v hudbě posledního sta let. Sólový recitál mladého nadějného cellisty Štěpána Filípka, působícího v souboru Miloslav Ištvan Quartett, přinesl vzájemné srovnání skladeb Krzysztofa Pendereckého z různých období jeho tvorby a vedle nich kratochvilná preludia tatarské skladatelsky Sofie Gubajduliny.

Pendereckého Capriccio per Siegfried Palm je rozvernou teatrální kompozicí a lze jen ocenit, že byla zařazena na začátek, a nikoliv jako „odlehčený“ závěr koncertu, jak by to u nás bezesporu naplánoval nejeden dramaturg. A to navzdory skutečnosti, že se do toho Filípek v rámci své naprosté oddanosti prováděným skladbám pustil s vervou, jež nedala většině smyčových žíní nejmenší šanci na trvalejší existenci, takže se pro zbytek koncertu museto využít náhradního smyčce.

Za vznikem velké části cellového repertoáru druhé poloviny 20. století stojí jméno Mstislava Leopoldoviče Rostropoviče a nejinak tomu bylo u další skladby, Pendereckého Per Slava. Zde Filípek nezacházel s cílenou virtuozitou nikterak teatrálně, ale spíše suverénně, věcně a především zasvěceně. Před přestávkou ještě zaznělo cyklické Pendereckého Divertimento, jež naznačilo odvrat skladatele od avantgardy směrem k nové jednoduchosti. Na tuto linku mimochodem přímo navázal nedělní kvartetní večer, o němž referujeme níže.

Ve druhé polovině matiné zaznělo souborné provedení Deseti preludií Sofie Gubajduliny, autorky, jež dokázala na otázku po smyslu hudební kompozice v současném světě poskytnout jednu z nejzajímavějších odpovědí vůbec. Sled náročných maličkostí je nadepsán pouze jednotlivými hráčskými technikami, sólista se však ani zde koncepčně neutopil a dal rázně najevo patřičný nadhled.

Nejcennější na celém matiné byla celková atmosféra, při níž byly náročné soudobé sólové skladby prezentovány jako něco přirozeného, bez odéru jakéhokoliv elitářství. Krom dramaturgie patří hlavní uznání pochopitelně Štěpánu Filípkovi, který kromě patřičně zvládnuté techniky nabízí také svoji osobnost: zralou a inteligentní, ale pokornou a zapálenou. Více takových!

Výběr prostoru – prostředního patra foyer Janáčkova divadla – působil zajímavě, sólista hrál u vysokých oken a publikum za ním vidělo živou kulisu tepajícího města, improvizované auditorium bylo navíc zaplněné do posledního místa, poslední přišedší si dokonce snášeli všelijaké sesle z různých zákoutí velkého prostoru. Přesto jsou tu dvě výhrady: vzduchotechnika je ve foyer (a nejen tam) nepřiměřeně hlučná a ke konci matiné kdosi v útrobách divadla začal hrát na klavír zjevně netuše, že by o sobotním poledni mohl někoho rušit. Byl to sice lapsus v mezích únosnosti, taková organizační nedorozumění by však neměla nastávat za žádných okolností.

Stejného dne večer hostoval katovický rozhlasový orchestr ve dvou skladbách dalšího jubilanta Henryka Mikołaje Góreckého, jež představují komerčně nejúspěšnější polská hudební díla 20. století. I při této příležitosti vzbudila Góreckého hudba mnoho otazníků i vykřičníků. Zprvu přední exponent avantgardy, přehodil Górecki počátkem 70. let výhybku nejradikálněji ze všech světových minimalistů a přiklonil se k vyhroceně sentimentálnímu oproštěnému hudebnímu stylu, který u jeho nejpopulárnější skladby, toho večera provedené třetí symfonie, vytváří zrcadlově symetrickou škálu možných posluchačských reakcí: zasvěcení a znalí posluchači dokážou přistoupit na Góreckého důslednou hru jakožto na koncept se vším všudy, zatímco standardní posluchač snad pohrdne zjevnou laciností mnoha momentů, no a lidé zcela bez předsudků se mohou bez nutkání artefakt ohodnotit prostě nechat opájet neustávajícím přívalem zvukové nádhery. I tato sonda do posluchačského vnímání je užitečným přínosem skladby, jež se v komerčních hitpárádách proslavila především jako kulisa (např. při řízení auta), zatímco její hodinové živé provedení může být pro méně trpělivé příliš náročným soustem.

Orchestr se v interpretačně nevděčné hudbě nicméně předvedl ve vynikajícím světle. V první polovině večera zněla Góreckého Staropolská hudba, vystavěná na kontrastech průběžně zahušťovaných žesťových a smyčcových ploch. Břitkost, úsečnost a sytá barva žesťů mohla vnuknout představu, jak by právě tito hudebníci byli skvělí v Janáčkově Sinfoniettě. Dirigent Tadeusz Strugała měl perfektní kontrolu nad celkově statickým průběhem večera. Po přestávce sice bylo ve zmíněné symfonii tu a tam možné vyčíst ve tvářích některých hudebníků jistou netrpělivost, na celkovém náležitě oddaném výkonu se to však neprojevilo. Celý ansámbl je ve vynikající formě, má krásný zvuk a nebylo by vůbec od věci zkusit udělat z jeho hostování na Moravském podzimu tradici – jejich pravidelné návštěvy by na rozdíl od mnoha jiných českých a slovenských orchestrů byly nesporným přínosem.

Sopranistka Ewa Vesin dokázala v symfonii přesně odhadnout správnou míru prostoty i melodického klenutí, nezůstávala u uniformního výrazu a dokázala dynamice a přednesu vdechnout agogicky působivý vývoj. Ocenit je třeba i čistou festivalovou dramaturgii, jež správně rezignovala na jakoukoliv „vyváženost“ typu „dáme před to Beethovena a za to Dvořáka, ať si tam každý něco najde“. K potěše z hudby nerozlučně patří i poznání a osvěta a u festivalu toto pravidlo platí dvojnásob. Rušivé momenty byly opět organizačního charakteru: tichá místa opět narušila hlučná vzduchotechnika, v níž v Janáčkově divadle už více než rok mlátí jakýsi kovový předmět, ale zatím si toho nikdo nevšímá. Nevyužitou šancí k vybudování správné atmoféry byla světla, která byla po celou dobu koncertu rozsvícena na maximum, což zlikvidovalo dobrou polovinu možného prožitku. Stále tu zůstává mnoho věcí, které nikdo neřeší nebo neumí vyřešit.

Celkově přinosný a vydařený víkend v neděli v Besedním domě uzavřelo hostování předního polského smyčcového kvarteta Apollon Musagète Quartett. Volba skladeb zde poněkud více zaváněla vyvážeností a úlitbou publiku, každá ze tří prováděných skladeb (kvartety Lutosławského, Pendereckého a – Ludwiga van Beethovena) i přídavek (úvodní Contrapunctus z Bachova Umění fugy) ovšem přinesla jiný styl hry, vzbuzující tu nadšení, tu otazníky, a dokázala v posluchačích probudit mnoho úvah o interpretačním pojetí. Tímto snad až překvapivým přínosem se mladí polští hudebníci vyšvihli mezi dosavadní nejlepší momenty festivalu.

Úvodní Lutosławského aleatorní Kvartet je jednou z vlajkových skladeb poválečné polské avantgardy a troufám si ji označit za možná poněkud předčasný, ale parádní vrchol celého večera. Provádění i originální tvoření mělo díky suverénním krajním technickým polohám i sebevědomému přistupu až rituální atmosféru, umocněnou umístěním pódia doprostřed sálu, hudebníků do kruhu a diváků okolo nich. Škoda jen, že se o Polském víkendu nenašlo pro Lutosławského více prostoru.

Zbrusu nový třetí kvartet Pendereckého je typický pro jeho pozdní styl, kdy autor jen vzdáleně připomíná schopnost překvapit a inovovat chápání hudby, což kompenzuje častým budováním rytmicky efektních hudebních ploch, vhodných stejně tak do filmové hudby či do crossoveru s world music. Podobně jako Stravinskij se i Penderecki snaží o neustálé hledání, třebas i za cenu ústupu z popularity, přesto se nelze ubránit poznámce, že důsledný návrat k tradici příliš příležitostí k novým objevům nenabízí. Žádný z nabízených efektů hudebníci neopomněli zdůraznit a dosáhli tak kýženého efektu.

Po přestávce zazněl prostřední z Beethovenových Razumovského kvartetů. Kvarteto nasedlo na nyní dominující vlnu výrazové kvartetní hry s maximálním možným nasazením a s vyhrocením všech dostupných dynamických i tempových efektů. Provedení obsáhlého díla budilo nadšení především efektní rytmizací, zatímco melodická zpěvnost a jasná artikulace musely poněkud ustoupit do pozadí – nejvíce překvapila neznělost spodních dvou strun violoncella (Piotr Skweres). Nutno dodat, že vystoupení v tradiční a dlouhodobé kvartetní velmoci, jakou díky Bohu naše země stále je, vybízí ke konkrétnímu srovnání s kvartetem Pavla Haase, jež na posledním Moravském podzimu před dvěma lety provedlo vrcholný Beethovenův Kvartet B dur op. 130 (i s Velkou fugou) s podobně efektní rytmizací i celkovou agogikou, nicméně s nezměrně výraznější zpěvností všech hlasů, což je v případě pestrého autorova kontrapunktického přediva důležité. Není to nutně výtka, vedení melodie se dost možná stane jakousi muzeální interpretační prioritou a tento „moderně“ pojatý Beethoven dost možná dokáže publiku lépe imponovat. Zběsilé tempo závěrečného Presta a následné zasloužené ovace jsou toho dokladem.

Skvělým nápadem byl zmíněný bachovský přídavek, v němž hudebníci osvědčili suverénní schopnost historicky poučené interpretace na moderní nástroje, kdy se tón vyklene výhradně smyčcem a vibrato je jen dílčí ozdobou na jeho konci.

Moravský podzim je jednoznačně na vzestupu a nanejvýš potěšitelné je, že nenabízí pouze společenské estrády ozdobené zvučnými jmény, jak to v poslední době s neuvěřitelnou dramaturgickou arogancí předvádí Pražské jaro, nýbrž zkouší stavět na své vlastní tradici zrozené koncem 60. let 20. století a vnáší do festivalového dění více programových nápadů. Trojice provázaných, a přesto kontrastních koncertů Polského víkendu, připomínajících nejen výročí, ale především hudbu trojice významných polských skladatelů 20. století, ukazuje jisté dramaturgické rozcestí: Buď by se po této úspěšné zkoušce daly obnovit monotematické festivalové ročníky, anebo se dá zůstat u možnosti vnést do každého festivalu více dramaturgických inspirací, spojujících tu dva, tu tři, jindy třeba i pět koncertů. Ať tak či onak, byla by škoda se po letošní zkušenosti vracet k systému, kdy se kostra programu sestaví z cizích interpretů, kteří jsou zrovna poblíž, mají čas a nejsou drazí, a volné dny se zaplácnou českými interprety, kteří jsou také zrovna poblíž, mají čas a nejsou drazí, přičemž možnost hrát cokoliv, co si daný interpret zamane, tvoří důležitý argument ve smlouvání o honoráři. Takové festivaly jsou pro kočku.

Matiné s violoncellem. Krzysztof Penderecki: Capriccio per Siegfried Palm, Per Slava, Divertimento, Sofija Gubajdulina: Deset preludií pro violoncello. Štěpán Filípek violoncello. 2. 11. 2013, foyer Janáčkova divadla.
Pocta Henryku Góreckému (k 80. výročí narození skladatele). Henryk Górecki: Muzyka staropolska op. 24, Symfonie č. 3 „Symfonie písní žalostných“ op. 36. Hudební nastudování – Tadeusz Strugała, Ewa Vesin – soprán, Národní symfonický orchestr polského rozhlasu Katovice. 2. 11. 2013, Janáčkovo divadlo.
Apollon Musagète Quartett. Witold Lutosławski: Smyčcový kvartet, Krzysztof Penderecki: Smyčcový kvartet č. 3 „Listy z nenapsaného deníku“, Ludwig van Beethoven: Smyčcový kvartet e moll op. 59 č. 2 „Razumovský“. Apollon Musagète Quartett. 3. 11. 2013, Besední dům.
Polský víkend, Brno, v rámci festivalu Moravský podzim.

Foto Petr Francán

Komentáře

Reagovat
  • helena vášová

    10. listopad 2013, 22:47
    Výstižné, stručné a srozumitelné, více takových.

Dále si přečtěte

V neděli začal mezinárodní hudební festival Moravský podzim. Poprvé jej pořádá Filharmonie Brno, v jeho koncepci se objevilo několik novinek. O tom, jak letošní ročník vznikal, proč je zrovna takový a jeké jsou výhledy do budoucnosti, jsem mluvil s jeho dramaturgem Vítězslavem Mikešem.  více

V debussyovském programu včera v rámci Moravského podzimu vystoupil jeden z nejpozoruhodnějších pianistů dneška Alexej Borisovič Ljubimov. Záměrně nezdůrazňoval snovost Debussyho, ale naopak v něm horečně hledal vzácné konkrétnější kontury a do popředí nechal vystoupit realistické aspekty jeho hudby.  více

Moravský podzim zařadil jako první národní blok Český den – k oslavám založení samostatného Československa 28. října se sotva něco hodí lépe. Matiné i večerní koncert nabídly reprezentativní průřez komorní tvorbou českých skladatelů, ale také mohly posluchače přivést k zamyšlení nad tím, co to vlastně je česká hudba.  více

Když hlavní hvězda večera po generálce odřekne koncert, postaví všechny před téměř neřešitelný problém. Filharmonie Brno se včera pokusila vynahradit publiku nepřítomnost klavíristy Borise Berezovského excelentním výkonem a podařilo se jí to.  více


Světoznámý jazzový klavírista a kapelník Count Basie by 21. srpna oslavil 120. narozeniny. Big band Cotatcha Orchestra se rozhodl u této příležitosti uspořádat tribute koncert, při kterém zazněl početný výběr ze skladeb orchestru Counta Basieho. Při několika kompozicích se pak před pódiem objevila taneční skupina Rhythm Pilots z taneční školy Swing Wings a společně s big bandem v neděli v Cabaretu des Péchés připravili autentickou podívanou jako vystřiženou z amerických tančíren třicátých a čtyřicátých let minulého století.  více

Koncert s podtitulem Haydn a Šostakovič v g moll uzavřel ve čtvrtek 16. května v Besedním domě abonentní řadu Filharmonie doma. Jednalo se také o poslední koncert sezóny 2023/24 (když nepočítáme páteční reprízu), při kterém v čele Filharmonie Brno stanul její šéfdirigent Dennis Russell Davies. V druhé půli večera pak orchestr doplnili zpěváci Jana Šrejma Kačírková (soprán) a Jiří Služenko (bas). Jak už z názvu koncertu vyplývá, dramaturgie vedle sebe v rámci čtvrtečního programu postavila díla Josepha Haydna a Dimitrije Šostakoviče, která spojuje takřka výhradně pouze tónina, ve které byla napsána.  více

Dina e Mel je chorvatské hudební duo, které tvoří zpěvačka Dina Bušić a kytaristka Melita Ivković. Obě klasicky vzdělané hudebnice se soustavně věnují písním etnické menšiny Arbenešů, etnických Albánců, kteří v minulosti migrovali do chorvatského Zadaru. Duo Dina e Mel vystoupí v srpnu 2024 na festivalu Maraton hudby Brno v rámci programu Balkan Soirée.  více

Koncertem s názvem Epilogy zakončila Filharmonie Brno abonentní řadu Filharmonie v divadle I s podtitulem Oslavná. Pod taktovkou Tomáše Netopila provedla 9. května program složený ze skladeb Sergeje Rachmaninova, Gustava Mahlera a Alfreda Schnittkeho, které svým způsobem, více či méně, epilogy jsou.  více

Brno – město hudby UNESCO v loňském roce zahájilo víceletý projekt, který si klade za cíl zmapovat a zviditelnit brněnskou amatérskou hudební scénu. V letošním roce se projekt věnuje folklorním souborům. Vyvrcholením Roku folklorních souborů bude společný happening, který proběhne 6. června v odpoledních hodinách a zaplní celé historické centrum Brna. Pro tuto příležitost se projekt propojí s již tradiční akcí Brněnsko tančí a zpívá, která se dlouhodobě snaží o prezentaci lidové kultury etnografické oblasti Brněnska.  více

Po roce a půl se do Brna vrátila legenda současného instrumentálního jazz rocku (fusion) Snarky Puppy. V devítičlenné sestavě vystoupili 1. května v rámci Jazz Festu Brno ve vyprodaném Sono Centru. Během více než hodinu a půl dlouhé show zahráli jak několik skladeb z nejnovějšího alba Empire Central, tak výběr z přechozích nahrávek.  více

Brno – město hudby UNESCO v loňském roce zahájilo víceletý projekt, který si klade za cíl prozkoumat a zviditelnit brněnskou amatérskou hudební scénu. V minulém roce se zaměřil na pěvecké sbory, letošní ročník je věnován folklorním souborům a dalším tělesům, které mají jako svůj hlavní inspirační zdroj lidovou píseň.  více

Exkurz do hudby tří, částečně ovšem čtyř století připravila divákům Filharmonie Brno při pátém koncertu abonentní řady Filharmonie doma. Ve čtvrtek 25. dubna v Besedním domě provedla pod vedením dirigenta Takeshiho Moriuchiho skladby Maurice Ravela, Roberta Schumanna, Johna Adamse a Wolfganga Amadea Mozarta. Při interpretaci Schumannova písňového cyklu Láska a život ženy, který dal celému koncertu název, orchestr doplnila mezzosopranistka Markéta Cukrovávíce

Koncert tělesa Brno Contemporary Orchestra v čele s vedoucím a dirigentem Pavlem Šnajdrem uskutečněný ve čtvrtek 18. dubna v netradičních prostorách kavárny Pole Rebelbean nesl podtitul Vyprávění o hudbě, která neumí kalkulovat. Dramaturgicky se večer inspiroval dvěmi literárními díly – My od Jevgenije Zamjatina a Paříž ve dvacátém století od Julese Verna – utopicky líčící budoucnost lidstva, ale i hudby. Kromě orchestru se publiku představili také mezzosopranistka Marie Kopecká-VerhoevenDominique Defontaines a francouzský ansámbl Rés(O)nances věnující se prolínání výtvarného umění s hudbou.  více

Stávající šéfdirigent Filharmonie Brno – Dennis Russell Davies oslavil v úterý 16. dubna osmdesáté narozeniny. U této příležitosti připravila filharmonie koncert s názvem Smetana 200 &Davies 80, na kterém zazněl cyklus symfonických básní Má vlast od Bedřicha Smetany. Ve čtvrtek 18. dubna se tak v Besedním domě symbolicky propojilo Smetanovo a Daviesovo jubileum. Má vlast ovšem nezazněla v tradiční orchestrální verzi, ale v transkripci pro čtyřruční klavír, kterou vytvořil sám autor bezprostředně po dokončení cyklu. Dennise Russella Daviese, který se tentokrát nepředstavil jako dirigent, ale jako klavírista, doplnila jeho životní i umělecká partnerka Maki Namekawa. Celý koncert pak doprovodily vizualizace Cori O’Lana a umělecký přednes Michala Bumbálkavíce

Léta se čtyřkou na konci si v Česku pravidelně připomínáme jako Rok české hudby. Je ale samozřejmé, že výročí nemají pouze čeští skladatelé a jejich díla, ale také skladby autorů zahraničních, nebo takových, u kterých by se dal o zmíněné českosti vést spor. Program s příhodným názvem Rapsodie v modrém 100, složený ze dvou kompozic, které mají v tomto roce své kulaté výročí, s přidáním skladby od letošního jubilanta, provedla ve čtvrtek 11. dubna 2024 v Janáčkově divadle Filharmonie Brno pod vedením Dennise Russella Daviese, který se tentokrát představil také jako klavírní sólista.  více

Neznámý Leoš Janáček a počátky baroka byl název koncertu souboru Musica Florea věnujícího se poučené interpretaci, V roce 1992 ho založil violoncellista a dirigent Marek Štryncl. Od roku 2002 soubor pořádá speciální koncertní řady, v nichž se zaměřuje na prezentaci nově objevených i známých skladeb. A právě večery věnované Janáčkovým drobným liturgickým sborovým skladbám na latinské texty a převážně instrumentálním raně barokním dílům představují koncertní řadu, při které se posluchačům představili sólisté Barbora Kotlánová (soprán), Stanislava Mihalcová (soprán), Daniela Čermáková (alt), Hasan El Dunia (tenor) a Jaromír Nosek (bas).  více

Brněnský Velikonoční festival duchovní hudby vyvrcholil nedělním koncertem v katedrále sv. Petra a Pavla. Napříč letošním 31. ročníkem a také při posledním hudebním večeru zněla díla ryze českých skladatelů. Tentokrát v podání sólistů Pavly Vykopalové (soprán), Jany Hrochové (mezzosoprán), Eduarda Martyniuka (tenor), Jozefa Benciho (bas), varhaníka Petra Kolaře, dále Českého filharmonického sboru Brno pod vedením sbormistra Petra Fialy. Glagolská mše jako prvotřídní záležitost klasické hudby, byla uvedena za doprovodu Filharmonie Brno s milým hostem, dirigentem Tomášem Netopilemvíce

Po Smetanově Daliborovi dorazila v pátek 5. dubna na prkna Janáčkova divadla další z oper velikánů české národní hudby – pohádková Rusalka Antonína Dvořáka na libreto Jaroslava Kvapila. V režii Davida Radoka, který dílo uchopil předně jako vážnou dramatickou a symbolickou operu, z níž mj. zcela vyškrtl komické postavy Hajného a Kuchtíka. Scénografie se rovněž ujal Radok, přičemž vycházel z konceptu Rusalky scénografa Larse-Ake Thessmana uvedené při inscenaci v operním domě GöteborgsOperan roku 2012. Kostýmy navrhla Zuzana Ježková, choreografii připravila Andrea Miltnerová a světelného designu se ujal Přemysl Janda. V pěveckých rolích se představili Jana Šrejma Kačírková (Rusalka), Peter Berger (Princ), Jan Šťáva (Vodník), Eliška Gattringerová (Cizí kněžna), Václava Krejčí Housková (Ježibaba), Tadeáš Hoza (Lovec) a Doubravka SoučkováIvana Pavlů a Monika Jägerová (trojice žínek). Sbor vedl Pavel Koňárek a hudebního nastudování a premiérového uvedení se chopil dirigent Marko Ivanovićvíce

Jedním z nejvýraznějších prvků letošního ročníku Velikonočního festivalu duchovní hudby bylo uvedení úctyhodného počtu skladeb, které zazněly ve světové premiéře. Jednou z těchto kompozic představovalo také Niedzielne rano (Nedělní ráno) skladatele Martina Smolky (*1959), které vzniklo na objednávku festivalu a v podání Cappelly Mariany. Ve složení Barbora Kabátková – soprán, Daniela Čermáková – alt, Vojtěch Semerád – tenor/umělecký vedoucí, Tomáš Lajtkep – tenor a Tomáš Šelc – baryton. Skladba zazněla v pátek 5. dubna v kostele sv. Augustina. Smolkovo dílo bylo doplněno chorálem a kompozicemi ze 13.–16. století.  více

Nejčtenější

Kritika

Světoznámý jazzový klavírista a kapelník Count Basie by 21. srpna oslavil 120. narozeniny. Big band Cotatcha Orchestra se rozhodl u této příležitosti uspořádat tribute koncert, při kterém zazněl početný výběr ze skladeb orchestru Counta Basieho. Při několika kompozicích se pak před pódiem objevila taneční skupina Rhythm Pilots z taneční školy Swing Wings a společně s big bandem v neděli v Cabaretu des Péchés připravili autentickou podívanou jako vystřiženou z amerických tančíren třicátých a čtyřicátých let minulého století.  více