Alexej Ljubimov a Debussy z ruské školy

Alexej Ljubimov a Debussy z ruské školy

Typickou charakteristikou menších hudebních center, mezi něž patří i Brno, je průběžné míšení vlivů provinčnosti a světovosti. Oba kontrastní světy se vzájemně ovlivňují a vedou spolu bizarní soužití, které je přítomno na celém festivale, na každém koncertě a tak trochu v každém z nás. Kdo tu v Brně žijeme a máme rádi hudbu, máme možnost být pravidelně svědky jak světově unikátních vystoupení, tak i té nejhorší představitelné šmíry. Takto pestrá nabídka však skýtá jedno nebezpečí: ne každý se v ní dokáže zavčasu zorientovat, a tak býváme svědky vyprodané šmíry s ovacemi vstoje i špatně navštívených koncertů s vlažným potleskem, které by jinak dost dobře zdobily Londýn, Berlín nebo Moskvu. A nemusíme ani nutně znát Smetanovu Čertovu stěnu, abychom vytušili, že se rarach často a rád převléká za poustevníka a provinčnost za světový rozhled.

Když si takto anebo jakkoliv jinak zoufáme nad tím, že je některý z výjimečných festivalových koncertů z poloviny prázdný, dojdeme ke dvěma důvodům tohoto stavu. První důvod je ten, že předchozích deset až patnáct let se Moravský podzim postupně měnil v prázdnou skořápku, která nabízela mnoho lesku a málo hudebních kvalit. Přitom největším bohatstvím každého festivalu jsou zapálení, věrní a pravidelní příznivci, kteří nepotřebují žádnou propagaci, protože vědí, kdy se festival koná, a sami si potřebné informace seženou. Tyto diváky Moravský podzim postupně znechutil a přišel o ně, tak jako v tomto období „víry v prázdné skořápky“ mnoho kulturních podniků. Nyní dochází k paradoxní situaci, kdy se po Janáčkově Brnu i Moravskému podzimu daří vrátit slovu festival jeho původní význam, spočívající v nabídce výjimečných, neběžných a dramaturgicky i interpretačně zajímavých programů, a obecenstvo zůstává doma.

S tím souvisí druhý možný důvod, který představuje největší paradox, a tím je propagace. Moravský podzim je totiž po neúnosných uměleckých výsledcích agentury ArsKoncert nově organizován Filharmonií Brno. Ta má všechny své běžné sezónní abonentní cykly prodány více než uspokojivě, koncerty bývají plné a propagace si vystačí s pro forma měsíčními programy za účelem připomenutí, co se vlastně děje, a k rozšíření povědomí o sobě mezi běžnými občany a návštěvníky města. Úplně jiná situace je ale u festivalu, který vlastní posluchače z výše uvedených důvodů nemá, mnozí nepochopí na brněnské hudební poměry vcelku vysoké ceny za vstupenky a hlavně z jednoduché masové propagace si málokdo odvodí, proč by měl na některý z koncertů jít. To, že tu hrají světové hvězdy, se píše i na plakátech cirkusových show s živými medvědy nebo s Helenou Vondráčkovou. Neexistuje tu cílená propagace jednotlivých koncertů a chybí schopnost jednoduše ve dvou větách přitažlivě shrnout možný přínos každého z koncertů pro běžného člověka.

Takové a ještě mnohé jiné myšlenky se člověka zmocňovaly ve chvíli, kdy jej nevychovaná uvaděčka příkře odmítla vpustit na balkon. Usedl tedy do parteru Besedního domu, zhasly zdobené lustry a pod jediným zdrojem světla, reflektorem nad pódiem namířeným přímo dolů, usedl ke klavíru jeden z nejpozoruhodnějších pianistů dneška Alexej Borisovič Ljubimov. Je jedním z posledních žáků legendárního Genricha Gustavoviče Nejgauze (+1964) z moskevské konzervatoře a představuje to nejzajímavější, ale i nejsvéhlavější, co ruská klavírní škola dala světu. A podobně jako tato škola sama, i charismatický projev pianisty může mít své příznivce i odpůrce. Já se jednoznačně přikláním k těm prvním.

Pro všestranného Alexeje Borisoviče je typické hluboké soustředění, kterého ovšem dokáže dosáhnout vcelku snadno a bez teatrálních velkých gest. Toto soustředění dokáže velice rychle přenést i na posluchače: ani jeden zbytečný pohyb navíc, ani nejmenší vytržení z koncentrace, všechno pokorně, oddaně a s hodinářskou péčí o detail slouží co nejlepšímu interpretačnímu výkonu. Dobře mu k tomu posloužila jak tma v sále, tak i výběr repertoáru, kterým byla originální klavírní Preludia Clauda Debussyho ponejvíce z hudebně přelomových let 1912 a 1913 (pianista vybíral především z druhé řady Preludií, zatímco první vznikla o tři roky dříve). Ta mu umožnila jednotný interpretační přístup bez nutnosti zásadních změn stylu, jak tomu bývá na recitálech, kde se začíná Haydnem a končí Rachmaninovem.

Zde se dostáváme k největší interpretační hodnotě Ljubimovova stylu a potažmo toho, co ruská škola přinášela a přináší světovým pódiím (vzpomeňme namátkou Svjatoslava Těofiloviče Richtěra nebo ze současnosti Grigorije Lipmanoviče Sokolova): jednotnou, logickou a nebanální interpretační koncepci. Zatímco ve střední a západní Evropě se setkáváme s takovým přístupem ke studiu skladby, kdy se většina času věnuje hráčské technice a koncepce tak nějak vyplyne sama, případně se u vybraných pasáží často řídí principem vyváženosti, u Rusů se předem stanoví princip budování interpretace skladby a její průběh už je jen důslednou realizací tohoto principu, jakoby nám svůj záměr odhaloval přímo skladatel, ne-li ještě někdo nad ním. Pokud se u Ljubimova dostane dynamika či tempo do krajnosti, není to z rozhodnutí interpreta, že zazáří, ale prostě to vyplynulo z daných okolností a zvolené koncepce. Hudba běsní, ale interpret zůstává klidný, soustředěný, pokorný.

A hovoříme-li o těch principech, je sám Debussy velkou výzvou. Vzorová francouzská interpretační škola u něj velí excelovat právě co se týče techniky a výrazu. Někdy to připomíná dostihy v tom, kdo dokáže náročné klavírní záchvěvy zahrát ve větším pianissimu, rychleji a vyrovnaněji. U Ljubimova, jak je u Rusů typické, k žádným mezním pianissimům nedocházelo, místo toho nabízel suverénní piana a mezzopiana. Záměrně nezdůrazňoval snovost Debussyho, ale naopak v něm horečně hledal vzácné konkrétnější kontury a do popředí nechal vystoupit realistické aspekty jeho hudby. Vždy jsem se cítil nesvůj, když jsem četl, že Debussy cíleně čerpal svůj styl z Musorgského, ve Ljubimovově podání ovšem tato souvislost dávala solidní smysl, stejně jako jsem u posledních dvou preludií první poloviny (Střídavé tercie a Ohňostroj) nejednou vzpomněl i na Messiaena. A když už jsme mluvili o technice, ta je u Ljubimova suverénní a zjevně odpracovaná léty dřiny, je však u něj dovedena na takovou úroveň, že při hře zbytečně nespotřebovává interpretovu pozornost. Senzační a bezchybný Ljubimovův projev budil opravdové nadšení.

Ve druhé polovině koncertu se k dalším Debussyho Preludiím ve volnějším zpracování přidal perkusista Vladimir Tarasov. Zdálo se, že zajímavý nápad rozvinout ono nedořečené, kterého je u Debussyho vždycky dostatek, se jakoby nepovedl. Těžko říci, čím to bylo. Tarasov zvolil sám pro sebe krajně soustředěnou roli, ale při provedení jakoby se nedokázal koncentrovat na vhodně volené improvizace a jeho různá přikrášlení zůstávaly vesměs v banální rovině. Kdyby byl koncert delší, možná by se dokázal do své role více dostat, ale v této podobě, i se třemi dalšími debussyovskými přídavky, to spíše působilo jako fantastický koncert a po přestávce jam session proměnlivé úrovně. Překvapivé je to i proto, že na internetu volně dostupný záznam staršího vystoupení Ljubimova s Tarasovem ve stejném repertoáru působí o mnoho promyšleněji:

Claude Debussy: Preludia (výběr z I. a II. knihy). Claude Debussy (dekonstrukce Alexej Ljubimov a Vladimir Tarasov): Preludia (výběr z I. a II. knihy), 2 fragmenty ze scénické hudby ke hře Gabriela d’Annunzio Umučení sv. Šebestiána. Alexej Ljubimov klavír, Vladimir Tarasov bicí nástroje. 31. 10. 2013, Besední dům, Brno, v rámci festivalu Moravský podzim.

Foto Petr Francán

Komentáře

Reagovat
  • Aneta Bendová

    4. listopad 2013, 10:46
    Souhlasím s vyjádřením o druhé půli koncertu (tedy mimo jiné). Ačkoli jsem na "dekonstrukční" část byla o kousek zvědavější než na tu první, nutno uznat, že právě ona dopadla lépe. Tarasov a jeho hra na bicí a perkuse a především výběr různých nástrojů a zvuků se po krátkém čase začali opakovat a stávat až samoúčelnými. A spíš docházelo k dotváření atmosféry než dekonstrukci.
  • Miloš Zapletal

    3. listopad 2013, 16:30
    Moc pěkná a poučná recenze! Osobně jsem nebyl z Preludií v Ljubimovově interpretaci nijak zvlášť nadšený (ty technické nedostatky shrnula, tuším, ve své recenzi Tatiana Škapcová), i když - jak vysvětluje recenze - zde bylo vše podřízeno jednotné interpretační koncepci, občas pravda trochu na úkor technické brilance... Jenom bych připomenul, že ne pouze Rusové přistupují ke studiu skladeb koncepčně, stylově, pokorně (i když přiznávám, že problematice ruské klavírní školy moc nerozumím) - vzpomeňme Wilhelma Kempfa a jeho podle mě nepřekonanou interpretaci (v pravém slova smyslu) Beethovenových sonát, Alfreda Cortota, který taky občas, i v nahrávkách, kašlal na chyby, hlavně když to posloužilo svému účelu, tedy nechat promluvit mrtvého Chpopina, vzpomeňme Guldu, Buchbindera, Baduru-Skodu a nebo i Barenboima a jejich beethovenovské, ale i mozartovské, kreace atd. (Tím nechci ovšem nijak snižovat výjimečnost Richtera a Sokolova...)

Dále si přečtěte

Když hlavní hvězda večera po generálce odřekne koncert, postaví všechny před téměř neřešitelný problém. Filharmonie Brno se včera pokusila vynahradit publiku nepřítomnost klavíristy Borise Berezovského excelentním výkonem a podařilo se jí to.  více

Moravský podzim zařadil jako první národní blok Český den – k oslavám založení samostatného Československa 28. října se sotva něco hodí lépe. Matiné i večerní koncert nabídly reprezentativní průřez komorní tvorbou českých skladatelů, ale také mohly posluchače přivést k zamyšlení nad tím, co to vlastně je česká hudba.  více

V neděli začal mezinárodní hudební festival Moravský podzim. Poprvé jej pořádá Filharmonie Brno, v jeho koncepci se objevilo několik novinek. O tom, jak letošní ročník vznikal, proč je zrovna takový a jeké jsou výhledy do budoucnosti, jsem mluvil s jeho dramaturgem Vítězslavem Mikešem.  více


Cyklus koncertů staré hudby Barbara Maria Willi uvádí představuje jeden z nejhodnotnějších brněnských hudebních počinů, který již patnáctým rokem seznamuje posluchače s pečlivě vybranou hudbou renesance, baroka a klasicismu. Místo pouhého uvádění osvědčených děl hudební minulosti se dramaturgyně a tvář projektu Barbara Maria Willi soustředí na autory přehlížené, pozapomenuté nebo zcela neznámé. Na programu koncertu s výmluvným názvem Cembaloparáda zazněla kromě skladeb Jeana Philippea Rameaua, Antoinea Forqueraye, také díla polských autorů Stanisława Ossowského, Józefa Elsnera a nám blízkého Jana Ladislava Dusíka ale i premiéra koncertu pro dvě cembala Carla Josepha Birnbacha.  více

Pokud patříte mezi příznivce a posluchače tzv. staré hudby, o hudebním tělese Czech Ensemble Baroque a jeho uměleckém vedoucím Romanu Válkovi jste již bezpochyby slyšeli. Ansámbl se věnuje historicky poučené interpretaci děl starších slohových období, převážně baroka a klasicismu. Hlavní devizou orchestru je pak uvádění velkých hudebně-dramatických útvarů. Mezi nedávné počiny patří například uměle vytvořené oratorium Příběh o Kristu sestavené z tematicky spojitých děl skladatele Heinricha Schütze. Velkou pozornost věnuje ansámbl také dílu Františka Xavera Richtera, jehož Requiem, Te Deum a pašijové oratorium Deposizione dalla croce di Gesu Cristo patří k zatím posledním nahrávkám orchestru.  více

Jednou za čas na koncertních programech objeví i skladby, které posluchači ještě nemohli ocenit. Ve většině případů tyto premiéry slouží především k okořenění jinak standardního repertoáru večera. Ať už se jedná o zbrusu nové hudební dílo nebo o novodobou premiéru, které předcházelo dlouhé badatelské úsilí v archivu, vše je povětšinou nasazeno po boku letitých klasik. Zazní-li tak například rekonstruovaná symfonie neznámého skladatele období klasicismu, je téměř jisté, že si k ní poslechneme určitě i Mozarta, Beethovena nebo Haydna. Program koncertu brněnského orchestru Ensemble Opera Diversa s houslovým virtuózem Milanem Paľou, kterým těleso zahájilo svůj koncertní cyklus Slovensko v Brně, však sestával pouze z premiér soudobé hudby.  více

Po více než padesáti letech vrátilo Národní divadlo Brno na repertoár Pikovou dámu Petra Iljiče Čajkovského. Premiéra 17. února v Mahenově divadle v inscenaci Martina Glasera znamenala pro hudební divadlo ještě jeden návrat – po více než šedesáti letech se na brněnská prkna vrátila také Soňa Červená.  více

Hudbymilovní obyvatelé Brna si rádi připomínají návštěvu Wolfganga Amadea Mozarta ve města na přelomu let 1767-1768. Tématem třetího abonentního koncertu brněnských filharmoniků z cyklu Filharmonie doma I se však stala skladatelova návštěva Prahy. A nebylo tomu bezdůvodně. V profesionální dráze nejvýraznějšího představitele vídeňského klasicismu zaujímá Praha nezpochybnitelné místo. V souladu se zvoleným tématem pak dramaturgové vybrali důležité mezníky v autorově tvorbě, které právě s Prahou a Pražany souvisí. Orchestr Filharmonie Brno vedl Alexander Liebreich a na klavír hrál Saleem Ashkar.  více

Ve čtvrtek 8. února se v prostorách kavárny Era v Černých Polích konalo čtvrté a prozatím poslední pokračování cyklu Folklor a city, ojedinělého spojení osvětové aktivity a folklorní zábavy. Téma úvodní přednášky etnologa Martina Sítka bylo případně aktuální: masopustní tradice v České republice.  více

Tři mušketýři byli ve skutečnosti čtyři. Podobně i 3fo3 (čti „tři fotři“) jsou také čtyři. K zakládajícím členům skupiny Bombarďák Michalu Daleckému, Jiřímu Jelínkovi a Filipu Nebřenskému se jako d’Artagnan přidal Matěj Pospíšil. Jinak však zůstává vše při starém. Bombarďák – respektive textař Jiří Jelínek – promlouvá k dětem dynamickým jazykem plným módních i moderních výrazů. Na ploše velmi krátkých písní (průměrná stopáž pod dvě minuty) dokáže rozehrát vtipné příběhy plné slovních hříček i situačního humoru. Jedna píseň navazuje na druhou většinou v rychlém tempu, vedle zpěvu se zde poměrně často i mluví, stírá se zde tedy hranice mezi písní a divadelním skečem, ale vše dokonale zapadá do sebe.  více

V brněnském Konventu Milosrdných bratří proběhl v pátek 2. února úvodní koncert letošního festivalu iberoamerické kultury Ibérica. Flamencový zpěv vokalistky Rocio Márquez se v něm potkal s virtuózním pojetím hráče na violu da gamba Fahmi Alqhai.  více

Město Brno je ideálním podhoubím pro mnoho soudobých hudebních projektů. Festival Expozice nové hudby, Moravský podzim nebo i řadové koncerty větších či menších hudebních těles mají nezřídka jedno společné – programovou snahu o uvádění nových a dosud neslyšených děl. V brněnském kulturním kvasu však zaujímá v tomto směru nepopiratelnou vedoucí pozici Brno Contemporary Orchestra pod uměleckým vedením Pavla Šnajdra. Již z názvu ansámblu je patrné, že stěžejní místo v jeho repertoáru zaujímají právě díla soudobých autorů. Přesto že by se mělo jednat o jednu z nejušlechtilejších a nejdůležitějších služeb milovníkům hudby, poloprázdný sál Besedního domu tomu nasvědčoval jen stěží. Nezájem publika o novou hudbu a mladé autory je smutný a skličující. Na druhou stranu je potřeba pokárat i orchestr samotný – z hlediska sebeprezentace dovedou zapracovat lépe i studentské orchestry.  více

Čtvrtý koncert komorního cyklu Spolku přátel hudby nabídl posluchačům průřez repertoárem skladatelů První vídeňské školy. V programu večera však díla pojilo nejen stylové zařazení ale také obsazení skladeb. Koncert byl totiž věnován výhradně klavírním triům Josepha Haydna, Wolfganga Amadea Mozarta a Ludwiga van Beethovena. V brněnském Besedním domě díla předneslo hudební těleso Lobkowicz trio, které tvoří houslista Jan Mráček, violoncellista Ivan Vokáč a klavírista Lukáš Klánský.  více

Kongresové centrum brněnského výstaviště v sobotu 27.1. hostilo již 68. ročník Slováckého plesu. Organizátorem této akce je brněnský Slovácký krúžek, který se řadí k nejstarším stále fungujícím folklorním souborům v České republice. Založen byl v roce 1908 za účelem setkávání studentů z Moravského Slovácka.  více

Písňové hity jako Stayin´Alive, Night Fever či How Deep Is Your Love ve vynikajícím pěveckém provedení, dále výtečně postavená i odtančená choreografie v nablýskaném kostýmovém disco muzikálu a tři mimořádné výkony v hlavních rolích. To vše jsou devízy nového brněnského muzikálu Horečka sobotní noci. V Městském divadle Brno jej nastudoval režisér Stanislav Moša.  více

Brno je město plné kontrastů. Již krátká procházka po jeho centru odhalí kuriózní protiklady: pasáž Rozkvět vedle Domu pánů z Lipé nebo obchodní dům Omega zasazený do historického centra jsou zářnými příklady. I brněnská filharmonie staví své hudební produkce na kontrastu starého s novým. Nejednou jsem chválil svěží dramaturgii koncertů, která sahá k protikladným hudebním dílům a uvádí kombinace skladeb, které jinak vedle sebe většinou nemají šanci zaznít. V případě koncertu nazvaném Romantické pohádky ze středy 24. ledna se však dramaturgové drželi při zemi. Neobjevily se žádné nenadále disonance nebo nástrojové kombinace a ani hudební jazyk nijak zvláště nevybočoval z umírněných konvencí. Nemáme však pouze protiklady starého a nového, známého a neznámého, ale naneštěstí také kvalitního a nekvalitního a v neposlední řadě i zajímavého a nezajímavého.  více

Cimbál je nástroj, který si většina z nás spojuje s lidovou hudbou. Může za to zejména dlouhá tradice cimbálových muzik, které se v průběhu 20. století začaly na území Moravy postupně prosazovat.  více

Již po šesté představil balet Národního divadla Brno nadějné choreografy z vlastních řad. V divadle Reduta měl včera premiéru další ročník raritního projektu s názvem Choreografické ateliéry. V devíti mini inscenacích se představili sólisté a členové souboru vlastními choreografiemi.  více