Alexej Ljubimov a Debussy z ruské školy

Alexej Ljubimov a Debussy z ruské školy

Typickou charakteristikou menších hudebních center, mezi něž patří i Brno, je průběžné míšení vlivů provinčnosti a světovosti. Oba kontrastní světy se vzájemně ovlivňují a vedou spolu bizarní soužití, které je přítomno na celém festivale, na každém koncertě a tak trochu v každém z nás. Kdo tu v Brně žijeme a máme rádi hudbu, máme možnost být pravidelně svědky jak světově unikátních vystoupení, tak i té nejhorší představitelné šmíry. Takto pestrá nabídka však skýtá jedno nebezpečí: ne každý se v ní dokáže zavčasu zorientovat, a tak býváme svědky vyprodané šmíry s ovacemi vstoje i špatně navštívených koncertů s vlažným potleskem, které by jinak dost dobře zdobily Londýn, Berlín nebo Moskvu. A nemusíme ani nutně znát Smetanovu Čertovu stěnu, abychom vytušili, že se rarach často a rád převléká za poustevníka a provinčnost za světový rozhled.

Když si takto anebo jakkoliv jinak zoufáme nad tím, že je některý z výjimečných festivalových koncertů z poloviny prázdný, dojdeme ke dvěma důvodům tohoto stavu. První důvod je ten, že předchozích deset až patnáct let se Moravský podzim postupně měnil v prázdnou skořápku, která nabízela mnoho lesku a málo hudebních kvalit. Přitom největším bohatstvím každého festivalu jsou zapálení, věrní a pravidelní příznivci, kteří nepotřebují žádnou propagaci, protože vědí, kdy se festival koná, a sami si potřebné informace seženou. Tyto diváky Moravský podzim postupně znechutil a přišel o ně, tak jako v tomto období „víry v prázdné skořápky“ mnoho kulturních podniků. Nyní dochází k paradoxní situaci, kdy se po Janáčkově Brnu i Moravskému podzimu daří vrátit slovu festival jeho původní význam, spočívající v nabídce výjimečných, neběžných a dramaturgicky i interpretačně zajímavých programů, a obecenstvo zůstává doma.

S tím souvisí druhý možný důvod, který představuje největší paradox, a tím je propagace. Moravský podzim je totiž po neúnosných uměleckých výsledcích agentury ArsKoncert nově organizován Filharmonií Brno. Ta má všechny své běžné sezónní abonentní cykly prodány více než uspokojivě, koncerty bývají plné a propagace si vystačí s pro forma měsíčními programy za účelem připomenutí, co se vlastně děje, a k rozšíření povědomí o sobě mezi běžnými občany a návštěvníky města. Úplně jiná situace je ale u festivalu, který vlastní posluchače z výše uvedených důvodů nemá, mnozí nepochopí na brněnské hudební poměry vcelku vysoké ceny za vstupenky a hlavně z jednoduché masové propagace si málokdo odvodí, proč by měl na některý z koncertů jít. To, že tu hrají světové hvězdy, se píše i na plakátech cirkusových show s živými medvědy nebo s Helenou Vondráčkovou. Neexistuje tu cílená propagace jednotlivých koncertů a chybí schopnost jednoduše ve dvou větách přitažlivě shrnout možný přínos každého z koncertů pro běžného člověka.

Takové a ještě mnohé jiné myšlenky se člověka zmocňovaly ve chvíli, kdy jej nevychovaná uvaděčka příkře odmítla vpustit na balkon. Usedl tedy do parteru Besedního domu, zhasly zdobené lustry a pod jediným zdrojem světla, reflektorem nad pódiem namířeným přímo dolů, usedl ke klavíru jeden z nejpozoruhodnějších pianistů dneška Alexej Borisovič Ljubimov. Je jedním z posledních žáků legendárního Genricha Gustavoviče Nejgauze (+1964) z moskevské konzervatoře a představuje to nejzajímavější, ale i nejsvéhlavější, co ruská klavírní škola dala světu. A podobně jako tato škola sama, i charismatický projev pianisty může mít své příznivce i odpůrce. Já se jednoznačně přikláním k těm prvním.

Pro všestranného Alexeje Borisoviče je typické hluboké soustředění, kterého ovšem dokáže dosáhnout vcelku snadno a bez teatrálních velkých gest. Toto soustředění dokáže velice rychle přenést i na posluchače: ani jeden zbytečný pohyb navíc, ani nejmenší vytržení z koncentrace, všechno pokorně, oddaně a s hodinářskou péčí o detail slouží co nejlepšímu interpretačnímu výkonu. Dobře mu k tomu posloužila jak tma v sále, tak i výběr repertoáru, kterým byla originální klavírní Preludia Clauda Debussyho ponejvíce z hudebně přelomových let 1912 a 1913 (pianista vybíral především z druhé řady Preludií, zatímco první vznikla o tři roky dříve). Ta mu umožnila jednotný interpretační přístup bez nutnosti zásadních změn stylu, jak tomu bývá na recitálech, kde se začíná Haydnem a končí Rachmaninovem.

Zde se dostáváme k největší interpretační hodnotě Ljubimovova stylu a potažmo toho, co ruská škola přinášela a přináší světovým pódiím (vzpomeňme namátkou Svjatoslava Těofiloviče Richtěra nebo ze současnosti Grigorije Lipmanoviče Sokolova): jednotnou, logickou a nebanální interpretační koncepci. Zatímco ve střední a západní Evropě se setkáváme s takovým přístupem ke studiu skladby, kdy se většina času věnuje hráčské technice a koncepce tak nějak vyplyne sama, případně se u vybraných pasáží často řídí principem vyváženosti, u Rusů se předem stanoví princip budování interpretace skladby a její průběh už je jen důslednou realizací tohoto principu, jakoby nám svůj záměr odhaloval přímo skladatel, ne-li ještě někdo nad ním. Pokud se u Ljubimova dostane dynamika či tempo do krajnosti, není to z rozhodnutí interpreta, že zazáří, ale prostě to vyplynulo z daných okolností a zvolené koncepce. Hudba běsní, ale interpret zůstává klidný, soustředěný, pokorný.

A hovoříme-li o těch principech, je sám Debussy velkou výzvou. Vzorová francouzská interpretační škola u něj velí excelovat právě co se týče techniky a výrazu. Někdy to připomíná dostihy v tom, kdo dokáže náročné klavírní záchvěvy zahrát ve větším pianissimu, rychleji a vyrovnaněji. U Ljubimova, jak je u Rusů typické, k žádným mezním pianissimům nedocházelo, místo toho nabízel suverénní piana a mezzopiana. Záměrně nezdůrazňoval snovost Debussyho, ale naopak v něm horečně hledal vzácné konkrétnější kontury a do popředí nechal vystoupit realistické aspekty jeho hudby. Vždy jsem se cítil nesvůj, když jsem četl, že Debussy cíleně čerpal svůj styl z Musorgského, ve Ljubimovově podání ovšem tato souvislost dávala solidní smysl, stejně jako jsem u posledních dvou preludií první poloviny (Střídavé tercie a Ohňostroj) nejednou vzpomněl i na Messiaena. A když už jsme mluvili o technice, ta je u Ljubimova suverénní a zjevně odpracovaná léty dřiny, je však u něj dovedena na takovou úroveň, že při hře zbytečně nespotřebovává interpretovu pozornost. Senzační a bezchybný Ljubimovův projev budil opravdové nadšení.

Ve druhé polovině koncertu se k dalším Debussyho Preludiím ve volnějším zpracování přidal perkusista Vladimir Tarasov. Zdálo se, že zajímavý nápad rozvinout ono nedořečené, kterého je u Debussyho vždycky dostatek, se jakoby nepovedl. Těžko říci, čím to bylo. Tarasov zvolil sám pro sebe krajně soustředěnou roli, ale při provedení jakoby se nedokázal koncentrovat na vhodně volené improvizace a jeho různá přikrášlení zůstávaly vesměs v banální rovině. Kdyby byl koncert delší, možná by se dokázal do své role více dostat, ale v této podobě, i se třemi dalšími debussyovskými přídavky, to spíše působilo jako fantastický koncert a po přestávce jam session proměnlivé úrovně. Překvapivé je to i proto, že na internetu volně dostupný záznam staršího vystoupení Ljubimova s Tarasovem ve stejném repertoáru působí o mnoho promyšleněji:

Claude Debussy: Preludia (výběr z I. a II. knihy). Claude Debussy (dekonstrukce Alexej Ljubimov a Vladimir Tarasov): Preludia (výběr z I. a II. knihy), 2 fragmenty ze scénické hudby ke hře Gabriela d’Annunzio Umučení sv. Šebestiána. Alexej Ljubimov klavír, Vladimir Tarasov bicí nástroje. 31. 10. 2013, Besední dům, Brno, v rámci festivalu Moravský podzim.

Foto Petr Francán

Komentáře

Reagovat
  • Aneta Bendová

    4. listopad 2013, 10:46
    Souhlasím s vyjádřením o druhé půli koncertu (tedy mimo jiné). Ačkoli jsem na "dekonstrukční" část byla o kousek zvědavější než na tu první, nutno uznat, že právě ona dopadla lépe. Tarasov a jeho hra na bicí a perkuse a především výběr různých nástrojů a zvuků se po krátkém čase začali opakovat a stávat až samoúčelnými. A spíš docházelo k dotváření atmosféry než dekonstrukci.
  • Miloš Zapletal

    3. listopad 2013, 16:30
    Moc pěkná a poučná recenze! Osobně jsem nebyl z Preludií v Ljubimovově interpretaci nijak zvlášť nadšený (ty technické nedostatky shrnula, tuším, ve své recenzi Tatiana Škapcová), i když - jak vysvětluje recenze - zde bylo vše podřízeno jednotné interpretační koncepci, občas pravda trochu na úkor technické brilance... Jenom bych připomenul, že ne pouze Rusové přistupují ke studiu skladeb koncepčně, stylově, pokorně (i když přiznávám, že problematice ruské klavírní školy moc nerozumím) - vzpomeňme Wilhelma Kempfa a jeho podle mě nepřekonanou interpretaci (v pravém slova smyslu) Beethovenových sonát, Alfreda Cortota, který taky občas, i v nahrávkách, kašlal na chyby, hlavně když to posloužilo svému účelu, tedy nechat promluvit mrtvého Chpopina, vzpomeňme Guldu, Buchbindera, Baduru-Skodu a nebo i Barenboima a jejich beethovenovské, ale i mozartovské, kreace atd. (Tím nechci ovšem nijak snižovat výjimečnost Richtera a Sokolova...)

Dále si přečtěte

Když hlavní hvězda večera po generálce odřekne koncert, postaví všechny před téměř neřešitelný problém. Filharmonie Brno se včera pokusila vynahradit publiku nepřítomnost klavíristy Borise Berezovského excelentním výkonem a podařilo se jí to.  více

Moravský podzim zařadil jako první národní blok Český den – k oslavám založení samostatného Československa 28. října se sotva něco hodí lépe. Matiné i večerní koncert nabídly reprezentativní průřez komorní tvorbou českých skladatelů, ale také mohly posluchače přivést k zamyšlení nad tím, co to vlastně je česká hudba.  více

V neděli začal mezinárodní hudební festival Moravský podzim. Poprvé jej pořádá Filharmonie Brno, v jeho koncepci se objevilo několik novinek. O tom, jak letošní ročník vznikal, proč je zrovna takový a jeké jsou výhledy do budoucnosti, jsem mluvil s jeho dramaturgem Vítězslavem Mikešem.  více


Devatenáctý ročník Mezinárodního hudebního festivalu Špilberk zahájil ambiciózní projekt lotyšské akordeonistky Ksenije Sidorové uvádějící podmanivé a smyslné melodie Bizetovy opery Carmen v netradiční a populární či jazzovou hudbou ovlivněné interpretaci. Stěžejní část programu tvořily skladby z alba Carmen, které akordeonistka natočila a vydala jako svůj debut roku 2016. Na pódiu stanuli po boku Ksenije Sidorové také houslista Alejandro Loguercio, klavírista Claudio Constantini, kontrabasista Roberto Koch, kytarista Reentko Dirks a perkusista David Kuckhermann, v několika skladbách doprovodil hudebníky orchestr Filharmonie Brno pod vedením Marka Ivanoviće. Kromě upravených čísel z Bizetova díla zazněla také skladba Malagueña kubánského skladatele Ernesta Lecuony. Pojítko mezi jednotlivými hudebními čísly tvořily částečně improvizované sólové výstupy jednotlivých hudebníků. Přitažlivý program koncertu pod širým nebem tedy sliboval oslovit nejen milovníky vážné hudby, ale také posluchače, kteří jinak zařazují tento druh hudby do svého kulturního vyžití spíše sporadicky. Lákavý příslib uhrančivých melodií pod letní hvězdnou oblohou však narazil na zásadní nedostatek – kvalitu zvuku.  více

Během čtyř dnů nabídl Maraton hudby Brno na 150 koncertů v podání více než 500 účinkujících. Na festivalu se potkali místní umělci i hosté ze zahraničí. Jazzový večer v Sono centru zahájili brněnští Marek Kotača Trio, po kterých následoval Yaron Herman z Izraele a Kenny Garrett z USA, na pódiu na hradě Špilberk dostala publikum do varu domácí hip-hopová legenda Chaozz i crossoveroví a světoví Dog Eat Dog. O rockový večer na Flédě se postarali The Adicts z Anglie spolu s pražským uskupením The Fialky, v Sono centru zase holandští Physical Graffiti vzdali poctu skupině Led Zeppelin. Rocku byla v Brně spousta, v neděli večer vystoupili i britští alt-J.  více

Brněnská „all-stars“ sestava Pozdní sběr přichází po čtyřech letech s novým albem. Tentokrát nezdůrazňuje na obalu osobu svého zakladatele a kapelníka Jiřího Pařeza, který sice zůstává hlavním autorem i sólovým zpěvákem, ale album jako celek je ještě více než minulá deska Pohlednice z Paříže (2014) výsledkem spolupráce sehrané sestavy. V ní se sešli muzikanti jako Michael Vašíček, Emil Formánek, Jiří Meisner nebo David Velčovský, tedy hráči, v jejich životopisech najdeme položky jako Vlasta Redl & Každý den jinak, Kamelot nebo Druhá tráva. Velkou posilou a výrazným oživením sestavy od minulého alba je Radim Zenkl, špičkový mandolinista, působící ve Spojených státech a nyní opět i na Moravě. Vedle mandolíny na album přispěl i irskou flétnou, ale na albu najdeme i další zajímavé barvy – tubu v závěrečné písni Na pivu (v níž se mimochodem vystřídá rekordní počet zpěváků v historii skupiny), dechovou sekci v úvodním Amsterdamu nebo čtveřici lesních rohů ve Smířenívíce

12. srpna 2018 si připomeneme 90. výročí úmrtí skladatele Leoše Janáčka. Zemřel ve věku 74 let na vrcholu tvůrčích sil a jeho náhlá smrt všechny zaskočila. Koncem července 1928 odjel na letní pobyt do rodných Hukvald, kam za ním přijela Kamila Stösslová se synem Ottou. Vzal si s sebou opis partitury své poslední opery Z mrtvého domu, aby provedl korektury a doplňky, práci však nestihl dokončit. Ze silného nachlazení se rozvinul zápal plic, se kterým byl skladatel převezen do Kleinova sanatoria v blízké Ostravě. Zemřel v neděli 12. srpna 1928 v deset hodin dopoledne. Pohřeb se konal o tři dny později v Brně. Janáček je pochován na brněnském Ústředním hřbitově v tzv. čestném kruhu, autorem náhrobku je výtvarník Eduard Milén (tentýž, který navrhl scénu a kostýmy ke světové premiéře opery Příhody lišky Bystroušky).  více

Kdo jezdí do Náměště nad Oslavou na Folkové prázdniny pravidelně, dobře zná strukturu tohoto sympatického festivalu, která se ani letos od předchozích ročníků nelišila: úvodní sobotní koncert jedné kapely (letos Frigg z Finska), následovaný nadstandardním rautem na zámku pro sponzory a podporovatele festivalu, a dalších sedm dní nabitých nejen špičkovou hudbou z celého světa, ale také tvůrčími dílnami, odbornými i odlehčenými přednáškami a rozpravami, výstavami, tancem, společným zpíváním a formálním i neformálním setkáváním. To vše se každý rok točí kolem jednoho základního tématu, které letos bylo „O paměti“. Celých těch osm dnů se v Náměšti vzpomínalo, upamatovávalo, paměti bylo dokonce věnováno i dvoudenní odborné kolokvium v podkroví náměšťské nové radnice. A přitom se po večerech v zámeckém parku odehrávala svěží, naprosto současná hudební dobrodružství.  více

V neděli zakončený XIV. ročník Hudebního festivalu Znojmo nesl podtitul Svár duše s tělem. Jihomoravské město vítá na svých prknech už řádku let renomované interprety od rezidenčního Czech Ensemble Baroque po sólisty zvučných jmen. Na závěr letošního ročníku sliboval nejpůsobivější zážitek tohoto léta – pozvání totiž přijal cenami ověnčený soubor Il Giardino Armonico, který se pod vedením Giovanniho Antoniniho orientuje na interpretaci děl 17. a 18. století. Spolu s věhlasnou sopranistkou Annou Prohaska se v jízdárně Louckého kláštera zastavili v neděli při turné k novému CD Serpent & Fire.  více

Netradiční koncert vokálního tělesa Czech Ensemble Baroque Quintet včera na Hudebním festivalu Znojmo představil tvorbu skladatele Matea Flechy (1481–1553). V běžně nepřístupných prostorách sálu konventu Louckého kláštera zazněly tzv. ensalady tedy polyfonní skladby míchající pro komický efekt dialekty, jazyky a často zcela nesmyslná slova či citoslovce. Mezi zhudebňovanými slovy se tak objevují výrazy jako „bum bum“, „tif tof“, „tra la la la“ nebo třeba „badum dům“. Mateo Flecha byl jedním ze skladatelů, kteří pomohli žánr jako takový ustanovit a etablovat. Samotný termín je znám především z publikace Las Ensaladas de Flecha Prague (1581), kterou vydal Flechův synovec, jménem taktéž Mateo Flecha. Tento Flecha junior vydal ve zmíněné sbírce ensalady právě Matea Flechy staršího. Vokální ansámbl doplnili ještě flétnistka Michaela Koudelková, theorbista Karel Fleischlinger a Emil Machain s Ester Švábkovou na bicí nástroje.  více

Jakou měrou lze zasahovat do hudební, výrazové a afektové struktury dramatického díla aniž by režisér, hudebník, tanečník nebo zpěvák vytvořil vnitřně nekonzistentní chiméru? Dává výsledek ještě smysl? To jsou palčivé otázky soudobých inscenačních snah. Ne vždy vše musí být do očí bijící. Příkladem může být svérázné provedení opery L’Amor non ha legge Antonia Caldary při šestém ročníku Olomouckých barokních slavností. Opera vznikla při příležitosti padesátých narozenin hudbymilovného hraběte Johanna Adama von Questenberg. Těleso Ensemble Damian pod uměleckým vedením Tomáše Hanzlíka provedlo novodobou premiéru opery v prostředí olomouckého konviktu počátkem týdne.  více

Hostem Folkových prázdnin v Náměšti nad Oslavou bude v pondělí 30. července anglický písničkář John Smith. Pořadatelé o něm hovoří jako o „utajeném pokladu vytříbeného folkového písničkářství“ a vyzdvihují jeho loňské album Headlong s osobními vyznáními manželce Joanně. Se Smithem, kterého jeho kytarový idol a vzor John Renbourn označil za „budoucnost folku“, jsme hovořili telefonicky.  více

Budova Českého rozhlasu Brno se po rekonstrukci chlubí novým studiem. Studio VII bylo obrazně pokřtěno koncertem Na živú notečku z folklorní řady Na moravskou notu Českého rozhlasu Brno a Zlín. Hudebního zasvěcení se ujala Horňácká muzika Petra Mičky, jejíž primáš je zároveň jedním z rozhlasových redaktorů. Jako hosté se představili velmi nadaní mladí zpěváčci Anička Mičková a Janíček Pavlík a také legenda horňáckého folkloru majstr Martin Hrbáč. Celý více než hodinový program je možno shlédnou na youtube kanálu Českého rozhlasu.  více

V sále slavkovského zámku se včera odehrál závěrečný koncert mezinárodního festivalu Concentus Moraviae. Dvacátý třetí ročník však byl v porovnání s předcházejícími a spíše vážně laděnými koncerty něčím zcela odlišným. Jednotícím prvkem všech koncertů ročníku bylo spojení hudby a humoru napříč epochami a hudebními styly. Zatímco zahajovací koncert nabídl spíše moderní a leckdy i experimentální uchopení hudebního vtipu, ten závěrečný s podtitulem Barokní žerty stavěl na zvukomalebné komice, které dominovaly kukačky, slavíci, žáby i šermíři a bojovníci. O provedení děl se postaral ansámbl Les Passions de l’Ame – Orchester für Alte Musik Bern.  více

Předposlední červnový víkend se většina tuzemských folklorních nadšenců přesunula již po třiasedmdesáté do jihomoravské Strážnice. Toto městečko se zajímavou a dlouhou historií se pravidelně stává dějištěm největšího folklorního festivalu v České republice. Každoročně se ho účastní folklorní soubory, lidové muziky a rukodělní výrobci z Čech, Moravy, Slezska, Slovenska, a také jiných zemí celého světa. Letos to bylo například pestrobarevné Mexiko nebo orientální Indonésie.  více

Verše sonetů Williama Shakespeara včera určily atmosféru ve skleněném pokoji vily Tugendhat. Uskutečnilo se tady poslední uvedení projektu nazvaného Navštívení krásy v rámci festivalu ProART. V tomto večeru došlu ke spojení tance, divadla a hudby, kterážto umění měla přítomným zprostředkovat netradičním způsobem renesanční verše. Martin Dvořák, tanečník a choreograf a zároveň ředitel spolku ProART spolu s herečkou Veronikou Žilkovou a hudebníkem Františkem Chaloupkou vystoupili jako protagonisté těchto milostných veršů.  více

Ačkoliv je spojení hudby a vína odvěké a onu symbiózu opojných melodií s tekutou révou můžeme sledovat napříč dějinami již od dob kultu boha Dionýsa, ke skutečnému a programovému souznění obou dochází zřídka. Pomineme-li slavnosti vína, které kolem měsíce září napříč republikou zkrášlují konec léta, pak víno v úzkém spojení s hudbou bývá jen málokdy středobodem hudebních programů. Včerejší koncert ansámblu Zefiro Torna vedeného Jurgenem de Bruyn v Kurdějově u Hustopečí se pokusil právě tuto dramaturgickou mezeru zaplnit. Koncert z programu 23. ročníku festivalu Concentus Moraviae nabídl totiž kromě rozverných skladeb Orlanda di Lassa, Didiera Lupiho, Giovanniho Bassana, Giovanniho Battisty Fontany nebo Vincenza Galilea i degustaci vybraných vín, kterou komentoval someliér Janko Martinkovič. S životními osudy skladatele pak diváky seznamoval divadelní herec Jan Kolařík.  více

Vojenský umělecký soubor Ondráš připravil již tradiční oživení prvních letních dnů a to 21. ročníkem série folklorních večerů pod názvem F scéna. Bezmála týdenní festival začal slavnostním galavečerem v kulisách hradu Špilberk, kde se krom domácího pořadatelského tělesa objevil také vzácný host Poddukelský umelecký ľudový súbor – PUĽS z Prešova. Ten mohli diváci vidět také ještě následující den, kdy byl program na Nové radnici již zcela v jejich režii. Třetí festivalový den se i se svými tanečníky předvedl opět VUS Ondráš pásmem s názvem Taneční miniatury.  více

Nejčtenější

Kritika

Devatenáctý ročník Mezinárodního hudebního festivalu Špilberk zahájil ambiciózní projekt lotyšské akordeonistky Ksenije Sidorové uvádějící podmanivé a smyslné melodie Bizetovy opery Carmen v netradiční a populární či jazzovou hudbou ovlivněné interpretaci. Stěžejní část programu tvořily skladby z alba Carmen, které akordeonistka natočila a vydala jako svůj debut roku 2016. Na pódiu stanuli po boku Ksenije Sidorové také houslista Alejandro Loguercio, klavírista Claudio Constantini, kontrabasista Roberto Koch, kytarista Reentko Dirks a perkusista David Kuckhermann, v několika skladbách doprovodil hudebníky orchestr Filharmonie Brno pod vedením Marka Ivanoviće. Kromě upravených čísel z Bizetova díla zazněla také skladba Malagueña kubánského skladatele Ernesta Lecuony. Pojítko mezi jednotlivými hudebními čísly tvořily částečně improvizované sólové výstupy jednotlivých hudebníků. Přitažlivý program koncertu pod širým nebem tedy sliboval oslovit nejen milovníky vážné hudby, ale také posluchače, kteří jinak zařazují tento druh hudby do svého kulturního vyžití spíše sporadicky. Lákavý příslib uhrančivých melodií pod letní hvězdnou oblohou však narazil na zásadní nedostatek – kvalitu zvuku.  více