Tajemná hudba. K pětadvacátému výročí úmrtí Jana Skácela

Tajemná hudba. K pětadvacátému výročí úmrtí Jana Skácela

Proti přítomnosti své osoby v galerii brněnských hudebních postav, jíž má být tento vzpomínkový seriál, by Jan Skácel co nejrozhodněji protestoval. Třebaže vyrostl v učitelské rodině na Moravském Slovácku, měl o své (ne)hudebnosti představu velmi vyhraněnou. Se mnou o muzice mluvit nemůžeš, já nemám žádný sluch, muziku neposlouchám a taky jí vůbec nerozumím. Už v poštorenské mateřské školce tvrdošíjně odmítal zpívat s ostatními dětmi a tvářil se zarputile jako pak ostatně celý život (Janek to bude mít v životě těžký, říkávala o svém starším synu paní Skácelová, ten to nebude umět s lidima tak jako Petr). A ještě v době, kdy jako asistent na nově zřízené pedagogické fakultě pomýšlel na vysokoškolskou kariéru, mluvil o muzikologickém vzdělání hodně pohrdavě.

Později však byl jako rozhlasový pracovník v budově na Beethovenově ulici (připomeňme si, že v šedesátých letech bylo v literární redakci, jíž šéfoval, několik skvělých tvůrčích osobností a že jejich tehdejší činnost znamená v historii českého rozhlasu epochu) obklopen muzikanty. Do rozhlasové jídelny ve čtvrtém patře tehdy chodila spousta filharmoniků a mně se občas zdálo, že Janka trochu mrzí, že se jejich hovorů o muzice nemůže účastnit tak jako jeho múzičtí kolegové-podřízení z redakce a že to přispívá k jeho zarputilé masce skrývající plachého a úžasně citvivého člověka.

V té době se začal – hlavně ovšem zásluhou své dobré ženy Boženky – pravidelně objevoval na Stadioně na koncertech filharmonie. Ať už byla jejich manželská láska jakákoli, pochybuji, že by ho sama o sobě přiměla absolvovat celý abonentní cyklus. Ale oni tam byli pokaždé, sympatický pár chytrých a přátelských lidí, kteří toho moc nenamluvili, ale s nimiž jste si rozuměli i bez toho. A v Jankově poezii se začaly objevovat krásné hudební představy – klavír jako křídlo černé labutě, světnice s bílým klarinetem, kdo se vejde na housle nebo třeba ten fantastický polámaný bílý klavír na dně lomu někde v Andách.

Hudba pak k němu doléhala takřka nepřetržitě během jeho šéfredaktorské práce v Hostu do domu: redakce v Besedním domě byla od zkušebny Moravského kvarteta oddělena jednoduchými dveřmi. Nedá se říci, že by analytická práce komorního souboru mohla sluchu nezaujatého posluchače nějak zvlášť lahodit, ale Janek zdravil kvarteťáky procházející kolem jeho stolu celkem přátelsky, a když ho začali zvávat na své komorní večery ve skaličském mlýně, přijel s Boženkou skoro pokaždé. On to tam totiž v tom mlýně znal už dávno – když se za války ukázalo, že mlýn už přestává stačit ilegálnímu provozu, jenž živil sedm okolních vesnic a nakonec i partyzánskou Třetí rotu, a že bude nutno jeho výkonnost nejmíň zdvojnásobit, ujal se toho úkolu Jankův tata, který byl vedle svého učitelského povolání taky ještě vyučeným mlynářem a navíc to fantasticky uměl s dřevem: přestavbu mlýna navrhl, řídil a z velké části o prázdninách a o víkendech vlastníma rukama provedl. Skácelovi kluci tam střídavě jezdili ještě dlouho potom; Petr se toulával po okolí se skicákem, Janek mlčel, kouřil a psal básničky. I tak byli přijímáni laskavě, protože teta Anděla, která tehdy mlýnu vládla, byla tou někdejší paní učitelkou, co se v Poštorné kdysi marně snažila Janka rozezpívat.

Moravské kvarteto začalo do mlýna jezdit ve druhé půli šedesátých let studovat nový repertoár; v normalizačním údobí pak se jeho veřejné přehrávky pro skaličské sousedy staly tribunou nedoporučovaných skladatelů a nevydávaných literátů navštěvovanou lidmi z celé republiky a přitom zaštítěnou Svazem protifašistických bojovníků, který se o obsah těchto pietních vzpomínkových pásem nestaral. Nějaký Skácelův text v nich byl skoro pokaždé – a pokaždé jsem žasl, jak snadné bylo najít hudbu, z níž měl vyjít a do níž měl vyústit; přitom se mi zdálo, že je (třeba v ústech Ivy Bittové) sám hudbou, ale nedovedl jsem si představit, že by ho zpívala. A dosud se mi zdává (mí skladatelští přátelé, které jeho krása svedla ke zhudebnění, mi snad odpustí), že ho citlivé zhudebnění činí sice součástí vyššího celku, ale zároveň o něco ochuzuje, o tu těžko definovatelnou vnitřní hudbu nebo co to je.

Janka jsem se na jeho názor neptal; na besedách po těch mlýnských pořadech sedával mlčenlivý jako vždycky, i když ti, co ho znali líp, tvrdili, že se mu to líbilo. Přijel ostatně skoro vždycky, vynechal jen jednou a to se omluvil krásným dopisem. Nikdy však nezapomněl popřát kvartetu k Novému roku, většinou veršovaným vtipem, jednou však něčím, co se zpočátku odvíjí jako poetická próza a co postupně přechází v báseň tak nenápadně, že si to čtenář uvědomí až dodatečně...

Den rozpadá se jako páv a z jeho krásných per skládá se první hebká tma
Lustry jsou rozsvíceny, divadla září jak šperky a v koncertních síních
pánové ve fracích už naposledy ladí
a harfy jako kolmé splavy ční
V té tiché městské chvíli večerní
hudbě chcem naslouchat a ze srdce mít rádi

Foto ze Žandovského mlýna ve Skaličce Boris Klepal

Komentáře

Reagovat

Zatím nebyl přidán žádný komentář..

Příběh jednoho z největších českých muzikantů dvacátého století připomíná osud Bohuslava Martinů – oba prožili svůj tvůrčí život v nedobrovolné emigraci a oba – každý jinak – prosadili do mezinárodního povědomí českou hudbu svrchovaným způsobem.  více

Dalo by se soudit, že pod tíhou těchto úkolů bude Trávníček působit dojmem přezaměstnaného umělce, který pořád něco nestíhá; ten však, usměvavý a klidný jako vždy, využil svého místa v čele orchestru a jal se studovat jeden houslový koncert za druhým: za pět let jeho existence s ním provedl prakticky všechen špičkový repertoár oboru.  více

Začal jsem si ještě o něco víc vážit Caspara, který to všechno přečetl a pochopil z málem nečitelné mnohakilové partitury, jejíž špinavé tmavošedé volné listy byly okopírovány ještě nějakou předpotopní technikou, a který to dokázal tak dokonale připravit a dát dohromady.  více


Posledním projektem Komorní opery Hudební fakulty Janáčkovy akademie múzických umění se stalo uvedení dvou českých jednoaktových oper: V studni Viléma Blodka (1834–1874) a Polapená nevěra Otmara Máchy (1922–2006). Hudební fakulta se při jejich realizaci spojila s Ateliérem divadla a výchovy pro neslyšící Divadelní fakulty JAMU a vznikl projekt, který se snaží hudbu přiblížit právě neslyšícím. Toto spojení se ovšem na prknech Divadla na Orlí neuskutečnilo poprvé. Již dříve zde byly uvedeny inscenace, které fungovaly na podobném principu: například Hudba pro oči (2014) se skladbami Leoše Janáčka a Bohuslava Martinů nebo Pojď se mnou do světa – písně Jiřího Bulise tlumočené do českého znakového jazyka (2020). Nyní recenzovaný projekt měl premiéry 16. a 17. března v Divadle na Orlí.  více

Pro čtvrtý abonentní koncert cyklu Filharmonie doma, který se odehrál 14. března v Besedním domě a nesl označení Mozartiana, zvolila Filharmonie Brno, tentokrát pod vedením česko-japonského dirigenta Chuheie Iwasakiho, čtyři skladby z 18.–20. století. Tato díla dramaturgicky spojuje buď přímo vznik v období klasicismu nebo inspirace hudebními postupy pro toto období typickými. Jako sólistka se v první polovině koncertu představila flétnistka Martina Venc Matušínskávíce

Druhou zastávkou krátkého česko-německého turné klavírního tria Neues Klaviertrio Dresden se stal 6. března v 16 hodin koncertní sál Hudební fakulty Janáčkovy akademie múzických umění. V celkem čtyřech městech (Praha, Brno, Lipsko a Drážďany) zazněl program složený ze světových premiér dvou českých a dvou německých skladatelů.  více

Steven Johnston je skotský písničkář, který v poslední době používá pseudonym Damask Rose. Stejně se jmenuje i album které v roce 2022 natočil v Brně s producenty Pavlem Šmídem a Vojtěchem Svatošem. Se stejným producentským týmem nyní pracuje na druhém albu.  více

Roky zakončené číslicí 4 jsou pro českou kulturu důležitým symbolem. Nejinak je tomu i letos, kdy si v rámci Roku české hudby 2024 připomínáme významná výročí spjatá s některými kulturními institucemi a řadou jmen známých hudebních skladatelů a umělců. Tím nejskloňovanějším je bezesporu Bedřich Smetana (1824–1884), u něhož si připomínáme hned dvě jubilea – dvě stě let od narození a sto čtyřicet let od úmrtí. K oslavám se samozřejmě připojila i Filharmonie Brno, která připravila pro diváky dva koncerty s názvem Smetana 200 konané 29. února a 1. března v Janáčkově divadle. Recenze se pojí s prvním z nich. Orchestr vystoupil pod taktovkou švýcarského dirigenta Michaela Tabachnika a mimo jiné doprovodil mladého tuzemského klavíristu Marka Kozáka. Program se však nevztahoval pouze ke tvorbě Bedřicha Smetany, naopak dal vyniknout kontextu autorovy doby skrze díla Ferenze Lizsta a Richarda Wagnera.  více

Čtyřicetidenní postní doba, v níž se právě nacházíme, značí pro většinu z nás přípravu slavení Velikonoc. Tento čas představuje příležitost k vlastnímu zamyšlení a ztišení v podobě modliteb. Sbor Ensemble Versus se mimo jiné věnuje duchovní a liturgické hudbě, pro letošní postní období si připravil ojedinělý komponovaný večer, jenž se uskutečnil ve středu 28. února v kostele sv. Augustina. Propracovanost a výjimečnost koncertu se propisovala nejen do pěveckých čísel, ale také do improvizací olomouckého varhaníka Karla Martínka a režie Kateřiny Křivánkovévíce

Koncerty Brno Contemporary Orchestra (BCO) lze jen stěží označit za tradiční. Jsou ale vystoupení, která se i tomuto vymykají a hranici ještě posouvají. Takovým byl úterní koncert pojmenovaný Ministerstvo pravdy: vyprávění o hudbě, která neumí budovat lepší zítřky. BCO pod vedením dirigenta Pavla Šnajdra provedlo v budově bývalého OV KSČ tři kompozice na první pohled odlišné přesto propojené. Před začátkem programu posluchači vyslechli hlavní rozhlasové zpravodajství z 26. února 1974. U pamětníků tento krok mohl vyvolat lehce nahořklou nostalgii, pro mladší šlo o krásnou ukázku vysílání v období těžké normalizace.  více

Přihodilo se vám někdy, že jste byli přítomni události a už v jejím průběhu jste si uvědomili, že se stáváte součástí historického okamžiku? Tento povznášející pocit jsem už znala, a proto mám radost, že jsem ho mohla prožít znovu na koncertě s názvem Na pomezí žánrů, který se konal 23. února v HaDivadle. U příležitosti 102. výročí narození rozhlasového barda Jaromíra Nečase a jako úvodní koncert oslav 100 let vysílání ho uspořádal Český rozhlas Brno v čele s folklorním dramaturgem Jaroslavem Kneislem.  více

Když se zmíní cembalo, většina lidí si představí hudbu starou, zejména barokní. Ač se zdálo, že cembalu po vynálezu kladívkového klavíru odzvonilo, mnozí autoři hudby 20. století pochopili, že se jedná o nástroj, který má sice jiné zvukové vlastnosti než piano, je však stále nástrojem plnohodnotným. Pravdivost této teze se ve čtvrtek 22. února v Besedním domě pokusila dokázat Filharmonie Brno pod vedením německého dirigenta Alexandera Liebreicha. Spolu s věhlasným cembalistou Mahanem Esfahanim provedla tři skladby 20. století, které cembalo postavily do tří různých rolí.  více

Diversní jaro v roce 2024 započalo prvním orchestrálním koncertem Ensemble Opera Diversa pod taktovkou dirigenta Patrika Červáka konaným v Domě pánů z Kunštátu v úterý 20. února. Dramaturgický koncept inspirovaný mýtickými náměty z oblasti antiky, ale také fantazijního světa spisovatele a filologa Johna Ronalda Reuela Tolkiena, netradičně podpořil i improvizovaný videoart tvůrce Tomáše Hrůzy. Sólově za doprovodu orchestru vystoupil kytarista Vít Dvořáčekvíce

Také Filharmonie Brno v čele se šéfdirigentem Dennisem Russellem Daviesem se letos přidává k oslavám Roku české hudby. V Janáčkově divadle se včera uskutečnil koncert věnovaný vokálně-instrumentálním dílům dvou exilových skladatelů rozdílných epoch – Antonína Rejchy (1770–1836) a Jana Nováka (1921–1984). V rámci večera se představili Český filharmonický sbor Brno pod vedením sbormistra Petra FialyMartina Janková (soprán), Pavla Vykopalová (mezzosoprán), Aleš Briscein (tenor) a Jiří Brückler (bas).  více

Pondělním koncertem Africa calls Europe byl v sále Konventu Milosrdných bratří zahájen XXI. ročník cyklu Barbara Maria Willi uvádí... Jak název večera napovídá, divákům bylo předvedeno propojení evropských a (nejen) afrických vlivů. O tento zajímavý dramaturgický počin se postaralo londýnské flétnové kvarteto i Flautisti ve složení Jitka KonečnáDoris KitzmantelIlona Veselovská a Monika Wimberger Devátá, ke kterému se v několika skladbách připojil perkusionista Jakub Kupčík. V první polovině večera nejdříve zazněla díla z renesanční a barokní epochy, ve druhé pak kompozice soudobých autorů.  více

Roky končící číslicí čtyři mají pro českou hudbu zásadní význam – kromě předních představitelů klasické hudby, ze kterých lze jmenovat Leoše Janáčka, Josefa Suka či Antonína Dvořáka, slaví svá jubilea také zásadní autoři české nonartificiální hudby jako například Jiří Šlitr či Karel Kryl. Tím nejzásadnějším výročím, které však letošek připadá, je bezesporu 200 let od narození zakladatele moderní české hudby Bedřicha Smetany. Národní divadlo Brno se tedy oslavy spojené s Rokem české hudby rozhodlo v projektu Smetana200 zahájit uvedením nové inscenace Smetanova Dalibora v koprodukci s Welsh National Opera. Představení režíroval David Pountney, jehož práce může být brněnským milovníkům opery známa například z inscenace Z mrtvého domu, která se uskutečnila v rámci festivalu Janáček Brno 2018. O hudební nastudování Dalibora se postaral Tomáš Hanus, který provedení při premiérovém uvedení v pátek 2. února rovněž řídil. Scénu navrhl Robert Innes Hopkins, kostýmy připravila Marie-Jeanne Lecca a světelného designu se ujal Fabrice Kebour. Postavy Smetanovy opery ztvárnili Tomasz Konieczny (Vladislav, král český), Peter Berger (Dalibor z Kozojed), Csilla Boross (Milada), Daniel Kfelíř (velitel stráže Budivoj), David Szendiuch (žalářník Beneš), Ondřej Koplík (Vítek), Jana Šrejma Kačírková (Jitka) a Petr Karas (soudce).  více

Podívat se na jednu z brněnských ikon nezvyklou optikou se snaží nová hudební inscenace Cabaret Janáček. Hudebního génia a inovátora v žánrově neobvyklém projektu propojili arthub Tamuza a Cabaret des Pechés, na jehož komorním jevišti se před diváky u stolků odehrál hodinový průřez Janáčkovým životem s nejznámějšími úryvky z jeho děl. A to vše za se děje za asistence mima, tří pěvců (lyrický a dramatický soprán s barytonem) s pianistkou a vše je navrch hned natřikrát alternováno.  více

Jako romantický muzikál podle bestselleru Johanny Spyri inzeruje Městské divadlo Brno svoji poslední novinku Heidi. Česká premiéra známého „příběhu děvčátka z hor“ ale dopadla všelijak. Nová hudební inscenace je totiž už ve svém originálním muzikálovém zpracování barvotiskovým kýčem, z jehož přeslazené schematičnosti málem až rozbolí zuby. Lineární režie Stanislava Moši tyto sladkobolné valéry v hudebním díle dvou německojazyčných autorů, skladatele a textaře Michaela Schanzeho a scenáristy Hanse Dietera Schreeba, při jeho prvním tuzemském uvedení ještě podtrhla.  více

Nejčtenější

Kritika

Posledním projektem Komorní opery Hudební fakulty Janáčkovy akademie múzických umění se stalo uvedení dvou českých jednoaktových oper: V studni Viléma Blodka (1834–1874) a Polapená nevěra Otmara Máchy (1922–2006). Hudební fakulta se při jejich realizaci spojila s Ateliérem divadla a výchovy pro neslyšící Divadelní fakulty JAMU a vznikl projekt, který se snaží hudbu přiblížit právě neslyšícím. Toto spojení se ovšem na prknech Divadla na Orlí neuskutečnilo poprvé. Již dříve zde byly uvedeny inscenace, které fungovaly na podobném principu: například Hudba pro oči (2014) se skladbami Leoše Janáčka a Bohuslava Martinů nebo Pojď se mnou do světa – písně Jiřího Bulise tlumočené do českého znakového jazyka (2020). Nyní recenzovaný projekt měl premiéry 16. a 17. března v Divadle na Orlí.  více