Umění psané krví. Vzpomínka na Jiřího Trávníčka

Umění psané krví. Vzpomínka na Jiřího Trávníčka

Do kvarteta, které si později začalo říkat Janáčkovo, se Jiří Trávníček (1925–1973)dostal na brněnské konzervatoři v roce 1947. Když na ní začal jako čerstvý absolvent opavského gymnázia studovat, působil nenápadně – vedle zázračných dětí, kterých se tam po válečné pauze sešlo ve třídě Františka Kudláčka hned několik (třeba Antonín Moravec nebo Libor Hlaváček) byl dvacetiletý maturant považován už za trochu přestárlého. Nicméně v péči pana profesora Jedličky pokračoval velice rychle, takže mohl už počátkem roku 1948 prominentně absolvovat Beethovenovým koncertem s orchestrem konzervatoře v Besedním domě na večeru, který se stal brněnskou hudební událostí: v beethovenovském pořadu s ním vystoupili rovněž první tři pováleční absolventi dirigentského oddělení – Vlastimil Pinkas, Emil Křepelka a Jiří Waldhans. To už ho brněnské publikum znalo jako primária ústavního kvarteta, které se nezaleklo interpretace Janáčkova prvního kvartetu, do té doby vyhrazené jen profesorskému Moravskému kvartetu.

Během studia na Janáčkově akademii (Trávníček se konečně dostal do Kudláčkovy třídy) proniklo kvarteto, teď už Janáčkovo, do mezinárodního koncertního provozu – z Brna to byl tehdy hotový zázrak – a začalo si vytvářet repertoár; to nebyla žádná maličkost, už vzhledem k tomu, že se rozhodlo pro hru zpaměti, jak velel dobový trend. Navíc se stali jeho členové (s výjimkou Jiřího Kratochvíla, který byl už angažován v divadle) koncertními mistry nově (1951) zřízeného Symfonického orchestru kraje Brněnského. Dalo by se soudit, že pod tíhou těchto úkolů bude Trávníček působit dojmem přezaměstnaného umělce, který pořád něco nestíhá; ten však, usměvavý a klidný jako vždy, využil svého místa v čele orchestru a jal se studovat jeden houslový koncert za druhým: za pět let jeho existence s ním provedl prakticky všechen špičkový repertoár oboru. A to kvalitně: zvláštní náhodou se tehdy, v prvé půli padesátých let, vymáchalo v často provozovaném Dvořákově koncertě hned několik sólistů zvučných jmen; jediný Trávníček perfektně obstál.

Autoritu v orchestru si získal jednak svými hráčskými výkony a jednak svou mimořádnou inteligencí – obecnou i sociální. Dík tomu byl také jednohlasně zvolen předsedou závodního výboru, což byla tehdy funkce stejně potřebná jako náročná. Připomeňme si, že mladý orchestr, tvořený z velké části ještě posluchači konzervatoře nebo JAMU, několika barovými hráči, jimž tehdy komunisté zrušili pracoviště, a několika muzikantskými důchodci, byl umělecky řízen nezkušeným šéfdirigentem, administrativně pak ještě mladším ředitelem, který měl k dispozici sekretářku a dva penzisty v účtárně. Dnes si sotva dovedeme si představit, kolik z umělecké, provozní a personální problematiky orchestru zůstávalo na rozhodnutích odborové organizace, to jest hlavně jejího předsedy. Trávníček si počínal chytře, autoritativně a přitom nekonflikně: má velkou, zatím nikde neoceněnou zásluhu na tom že původní poněkud chaotická kulturní organizace prošla údobím první konsolidace a mohla se v dalším vývoji stát významnou složkou brněnského hudebního života – a naposledy nejperspektivnější součástí nově vzniké filharmonie.

Nikdy samozřejmě nevystupoval jako funkcionář – a dokonce ani jako proslulý umělec. Coural s námi po nocích po Brně, chodil na Velkou cenu, v létě taky koupat se na přehradu. Jednou jsme se spolu sešli v autobusu (tramvaj jezdila jen k mostu), a abychom neztráceli čas ještě chůzí ke skále proti Sokolskému koupališti – večer jsme měli hrát Slovanské tance na Stadioně–, půjčili jsme si v přístavu lodičku, že si ty přehradní rozkoše odbudeme jinak. Nápad vypadal skvěle: s větrem vzádech jsme se takřka bez námahy a překvapivě rychle ocitli v místech, kde se jezero začíná stáčet a zužovat. Pohled na mizející přístaviště nám připomenul večerní koncert, tak jsme se dali na zpáteční cestu – proti větru. Ten mezitím zesílil, na vlnách se objevily bílé hřebínky, přehrada se vypráznila a my jsme začali pracovat jako galejníci. S lodičkou plnou vody jsme posléze dorazili do přístaviště – se zpožděním, ale právě ještě včas, abychom se stačili doma otočit a dostavit se na Stadion. Horší to bylo s hraním: nástroj se dal ještě udržet, ale dlaně plné puchýřů a oteklé prsty moc neposlouchaly. Díval jsem se celý čas přes dirigentský stupínek, co Jirka. Hrál jako obvykle, lehce a s krásným zaujetím, naprosto bezchybně; jeho stradivárky jsem slyšel úplně přesně. Tehdy ve mně vzklíčilo podezření: že on se na té lodi šetřil! Nebyl bych mu to mohl vytýkat, ale přece... O pauze mu povídám: „Ukaž ruce.“ Byly samá krev.

Toto statečné pohrdání tělesným utrpením pak projevil – v mnohem osudovější poloze – v závěru svého života. Věděli jsme, že rostoucím obtížím čelí – jako vždy – mnohostrannou činností: k působení v kvartetu přistoupily už dávno také výsostné povinnosti pedagogické. Vzpomínám na jeho poslední vystoupení s kvartetem: s jistou úzkostí jsem čekal na projev nějaké slabosti nebo snad jen nepohody. Hráli Dvořákův kvartet G dur, jako už tolikrát; bylo to dokonalé, ale mělo to ještě něco navíc: měl jsem pocit, že Jirka nevidí nádherný obsah toho díla jako obvykle, nýbrž ještě také odjinud...

Současné Janáčkovo kvarteto a Jiří Trávníček, foto archiv

Komentáře

Reagovat

Zatím nebyl přidán žádný komentář..

Dále si přečtěte

Příběh jednoho z největších českých muzikantů dvacátého století připomíná osud Bohuslava Martinů – oba prožili svůj tvůrčí život v nedobrovolné emigraci a oba – každý jinak – prosadili do mezinárodního povědomí českou hudbu svrchovaným způsobem.  více

Přítomnost se stává minulostí každým okamžikem, plynule. Příběhy, které prožíváme nebo jichž jsme tak či onak svědky, odplývají do paměti nebo nepaměti a zůstávají – někdy – zaznamenány nebo ztělesněny svými následky.  více

Jiří Beneš hrával na violu v Moravském kvartetu i v brněnské filharmonii, mnoho let pracuje pro Moravský podzim a s jeho texty se setkáváte v programech orchestrů i festivalů. Rozhovor s ním se tedy většinou točí kolem hudby, přesto se v něm ale najde místo i na buchty, hory a sáňkování.  více


Koncert tělesa Brno Contemporary Orchestra v čele s vedoucím a dirigentem Pavlem Šnajdrem uskutečněný ve čtvrtek 18. dubna v netradičních prostorách kavárny Pole Rebelbean nesl podtitul Vyprávění o hudbě, která neumí kalkulovat. Dramaturgicky se večer inspiroval dvěmi literárními díly – My od Jevgenije Zamjatina a Paříž ve dvacátém století od Julese Verna – utopicky líčící budoucnost lidstva, ale i hudby. Kromě orchestru se publiku představili také mezzosopranistka Marie Kopecká-VerhoevenDominique Defontaines a francouzský ansámbl Rés(O)nances věnující se prolínání výtvarného umění s hudbou.  více

Stávající šéfdirigent Filharmonie Brno – Dennis Russell Davies oslavil v úterý 16. dubna osmdesáté narozeniny. U této příležitosti připravila filharmonie koncert s názvem Smetana 200 &Davies 80, na kterém zazněl cyklus symfonických básní Má vlast od Bedřicha Smetany. Ve čtvrtek 18. dubna se tak v Besedním domě symbolicky propojilo Smetanovo a Daviesovo jubileum. Má vlast ovšem nezazněla v tradiční orchestrální verzi, ale v transkripci pro čtyřruční klavír, kterou vytvořil sám autor bezprostředně po dokončení cyklu. Dennise Russella Daviese, který se tentokrát nepředstavil jako dirigent, ale jako klavírista, doplnila jeho životní i umělecká partnerka Maki Namekawa. Celý koncert pak doprovodily vizualizace Cori O’Lana a umělecký přednes Michala Bumbálkavíce

Léta se čtyřkou na konci si v Česku pravidelně připomínáme jako Rok české hudby. Je ale samozřejmé, že výročí nemají pouze čeští skladatelé a jejich díla, ale také skladby autorů zahraničních, nebo takových, u kterých by se dal o zmíněné českosti vést spor. Program s příhodným názvem Rapsodie v modrém 100, složený ze dvou kompozic, které mají v tomto roce své kulaté výročí, s přidáním skladby od letošního jubilanta, provedla ve čtvrtek 11. dubna 2024 v Janáčkově divadle Filharmonie Brno pod vedením Dennise Russella Daviese, který se tentokrát představil také jako klavírní sólista.  více

Neznámý Leoš Janáček a počátky baroka byl název koncertu souboru Musica Florea věnujícího se poučené interpretaci, V roce 1992 ho založil violoncellista a dirigent Marek Štryncl. Od roku 2002 soubor pořádá speciální koncertní řady, v nichž se zaměřuje na prezentaci nově objevených i známých skladeb. A právě večery věnované Janáčkovým drobným liturgickým sborovým skladbám na latinské texty a převážně instrumentálním raně barokním dílům představují koncertní řadu, při které se posluchačům představili sólisté Barbora Kotlánová (soprán), Stanislava Mihalcová (soprán), Daniela Čermáková (alt), Hasan El Dunia (tenor) a Jaromír Nosek (bas).  více

Brněnský Velikonoční festival duchovní hudby vyvrcholil nedělním koncertem v katedrále sv. Petra a Pavla. Napříč letošním 31. ročníkem a také při posledním hudebním večeru zněla díla ryze českých skladatelů. Tentokrát v podání sólistů Pavly Vykopalové (soprán), Jany Hrochové (mezzosoprán), Eduarda Martyniuka (tenor), Jozefa Benciho (bas), varhaníka Petra Kolaře, dále Českého filharmonického sboru Brno pod vedením sbormistra Petra Fialy. Glagolská mše jako prvotřídní záležitost klasické hudby, byla uvedena za doprovodu Filharmonie Brno s milým hostem, dirigentem Tomášem Netopilemvíce

Po Smetanově Daliborovi dorazila v pátek 5. dubna na prkna Janáčkova divadla další z oper velikánů české národní hudby – pohádková Rusalka Antonína Dvořáka na libreto Jaroslava Kvapila. V režii Davida Radoka, který dílo uchopil předně jako vážnou dramatickou a symbolickou operu, z níž mj. zcela vyškrtl komické postavy Hajného a Kuchtíka. Scénografie se rovněž ujal Radok, přičemž vycházel z konceptu Rusalky scénografa Larse-Ake Thessmana uvedené při inscenaci v operním domě GöteborgsOperan roku 2012. Kostýmy navrhla Zuzana Ježková, choreografii připravila Andrea Miltnerová a světelného designu se ujal Přemysl Janda. V pěveckých rolích se představili Jana Šrejma Kačírková (Rusalka), Peter Berger (Princ), Jan Šťáva (Vodník), Eliška Gattringerová (Cizí kněžna), Václava Krejčí Housková (Ježibaba), Tadeáš Hoza (Lovec) a Doubravka SoučkováIvana Pavlů a Monika Jägerová (trojice žínek). Sbor vedl Pavel Koňárek a hudebního nastudování a premiérového uvedení se chopil dirigent Marko Ivanovićvíce

Jedním z nejvýraznějších prvků letošního ročníku Velikonočního festivalu duchovní hudby bylo uvedení úctyhodného počtu skladeb, které zazněly ve světové premiéře. Jednou z těchto kompozic představovalo také Niedzielne rano (Nedělní ráno) skladatele Martina Smolky (*1959), které vzniklo na objednávku festivalu a v podání Cappelly Mariany. Ve složení Barbora Kabátková – soprán, Daniela Čermáková – alt, Vojtěch Semerád – tenor/umělecký vedoucí, Tomáš Lajtkep – tenor a Tomáš Šelc – baryton. Skladba zazněla v pátek 5. dubna v kostele sv. Augustina. Smolkovo dílo bylo doplněno chorálem a kompozicemi ze 13.–16. století.  více

Velké finále 31. ročníku Velikonočního festivalu duchovní hudby se již pomalu a jistě blíží – pomyslný odpočet trojice posledních koncertů zahájil čtvrteční večer 4. dubna v kostele sv. Janů s podtitulem Kantiléna: Zemek Novák, Graham, Emmert. Jak je již z názvu zjevné, dramaturgii koncertu tvořila díla Pavla Zemka Nováka, Petera Grahama a Františka Gregora Emmerta. Stejně patrné však již není, že skladby Zemka Nováka a Grahama se po více než třiceti letech – a právě na 31. ročníku festivalu – dočkaly své světové premiéry. Není bez zajímavosti, že původně měly skladby zaznít společně v rámci vigilie o Bílé sobotě. Samotné interpretace duchovních kompozic brněnských skladatelů se ujaly sopranistky Aneta Podracká Bendová a Jana Vondrů, s nimiž vystoupili varhaník Petr Kolář, dětský sbor Kantiléna pod vedením sbormistra Michala Jančíka a soubor Brno Contemporary Orchestra pod taktovkou Pavla Šnajdravíce

Podobně jako každý rok, byl i v rámci letošního ročníku Velikonočního festivalu duchovní hudby jeden z večerů věnován sólovému varhannímu recitálu. V úterý 2. dubna za varhany ve starobrněnské bazilice Nanebevzetí Panny Marie usedl původem slovenský varhaník Marek Paľa a provedl výběr z varhanních skladeb českých autorů vrcholného a pozdního romantismu, čímž doplnil stávající Rok české hudby. Několik děl úterního programu navíc zaznělo v přinejmenším brněnské premiéře.  více

Neodmyslitelnou součástí Velikonočního festivalu duchovní hudby jsou tři večery tzv. tenebrae obsahem navracející se ke křesťanským obřadům ve Svatém týdnu. Tento rok temné hodinky připadly na středu 27. března – pátek 29. března, a jak už je tradicí, konají se v kostele Nanebevzetí Panny Marie. Letos jsou tyto tři večery výjimečné především z hlediska dramaturgie, jelikož si pořadatelé festivalu objednali nové zhudebnění liturgických textů. Recenze se ohlíží za prvním ze tří večerů, při kterém ve světové premiéře zazněla díla od skladatelů Zdeňka Klaudy a Lukáše Hurníka. Provedení se ujali zpěváci Kristýna Fílová (soprán), Zuzana Čurmová (soprán), Alžběta Symerská (alt), Ondřej Holub (tenor) a Jiří Miroslav Procházka (bas) za doprovodu varhanního pozitivu a sbormistrovského dohledu Zdeňka Klaudy a recitace P. Jana Pacneravíce

Propojení, jednota, rozjímání – těmito slovy lze popsat hudební večer v režii Schola Gregoriana Pragensis pod vedením Davida Ebena a varhaníka Tomáše Thona, který se včera uskutečnil v rámci Velikonočního festivalu duchovní hudby v brněnském Kostele sv. Tomáše. Nejen zpěv gregoriánského chorálu, ale také díla skladatele Petra Ebena (1929–2007) na hodinu zvukově a barevně opanovala i oživila chrámový prostor.  více

Koncertem s názvem Ensemble Inégal: Zelenka včera v kostele sv. Janů zahájil 31. ročník Velikonočního festivalu duchovní hudby, tentokrát s přízviskem Terroir. Toto napůl záhadné slovo, které se s oblibou používá v souvislosti s vínem, pochází z latinského označení pro zemi, půdu a nese v sobě souhrn všech vlivů, zejména pak přírodních podmínek konkrétního místa na zde pěstované rostliny. Tento výraz je tedy metonymicky přenesená na program letošního ročníku VFDH, neboť se skládá výhradně z děl tuzemských autorů, čímž doplňuje probíhající Rok české hudbyvíce

Největší doménou Filharmonie Brno je bezesporu pořádání koncertů klasické hudby. Přesto se občas pod její hlavičkou odehraje koncert, který se tomuto okruhu vymyká a naláká i posluchače, kterým je bližší spíše hudba populární, zejména jazzová. Jednou z těchto akcí byl recitál klavíristy Bojana Z, který se odehrál v úterý 19. března v sále Besedního domu.  více

Posledním projektem Komorní opery Hudební fakulty Janáčkovy akademie múzických umění se stalo uvedení dvou českých jednoaktových oper: V studni Viléma Blodka (1834–1874) a Polapená nevěra Otmara Máchy (1922–2006). Hudební fakulta se při jejich realizaci spojila s Ateliérem divadla a výchovy pro neslyšící Divadelní fakulty JAMU a vznikl projekt, který se snaží hudbu přiblížit právě neslyšícím. Toto spojení se ovšem na prknech Divadla na Orlí neuskutečnilo poprvé. Již dříve zde byly uvedeny inscenace, které fungovaly na podobném principu: například Hudba pro oči (2014) se skladbami Leoše Janáčka a Bohuslava Martinů nebo Pojď se mnou do světa – písně Jiřího Bulise tlumočené do českého znakového jazyka (2020). Nyní recenzovaný projekt měl premiéry 16. a 17. března v Divadle na Orlí.  více

Pro čtvrtý abonentní koncert cyklu Filharmonie doma, který se odehrál 14. března v Besedním domě a nesl označení Mozartiana, zvolila Filharmonie Brno, tentokrát pod vedením česko-japonského dirigenta Chuheie Iwasakiho, čtyři skladby z 18.–20. století. Tato díla dramaturgicky spojuje buď přímo vznik v období klasicismu nebo inspirace hudebními postupy pro toto období typickými. Jako sólistka se v první polovině koncertu představila flétnistka Martina Venc Matušínskávíce

Nejčtenější

Kritika

Koncert tělesa Brno Contemporary Orchestra v čele s vedoucím a dirigentem Pavlem Šnajdrem uskutečněný ve čtvrtek 18. dubna v netradičních prostorách kavárny Pole Rebelbean nesl podtitul Vyprávění o hudbě, která neumí kalkulovat. Dramaturgicky se večer inspiroval dvěmi literárními díly – My od Jevgenije Zamjatina a Paříž ve dvacátém století od Julese Verna – utopicky líčící budoucnost lidstva, ale i hudby. Kromě orchestru se publiku představili také mezzosopranistka Marie Kopecká-VerhoevenDominique Defontaines a francouzský ansámbl Rés(O)nances věnující se prolínání výtvarného umění s hudbou.  více