Učitelka v Africe VIII.: jenom žádný spěch

25. srpen 2014, 0:54
Učitelka v Africe VIII.: jenom žádný spěch

Už několikrát jsem si ověřila, že se v Africe nedá nic uspěchat, a to ani v případech, kdy byste si rádi naplánovali dovolenou. V takových situacích zabere nějakou tu chvilku zkoordinovat všechny věci dohromady, ale nakonec se nám – dobrovolnicím z City of Hope – podařilo vzít si na čtrnáct dnů volno. Naším cílem byl Zanzibar.

V pondělí ráno 28. dubna jsme obloženi batohy vyrazili na autobusové nádraží. Většina autobusů na Zanzibaru vypadá spíše jako malý náklaďáček, jehož nákladní prostor je uzpůsoben k sezení. Neměli jsme přesně zvolenou destinaci, kam chceme doputovat, shodli jsme se pouze na východním pobřeží. To, že jsme nakonec dorazili na úplný sever ostrova, jsme zjistili až druhý den, ale vlastně to vůbec nevadilo. Náš autobus byl k Patriciině nelibosti celkem obyčejným africkým autobusem. Jeho kouzlo se nám odkrývalo postupně cestou, kdy se začal plnit lidmi. Na kontaktní jízdu v hromadných dopravních prostředcích jsem si samozřejmě ze Zambie zvykla. Až jsem se bála, že se budu cítit dost opuštěná v brněnských tramvajích. Ale to, jak se autobus naplnil na Zanzibaru, byl i pro zambijana Mukuku šok. Lidé si seděli na klínech a stáli si vzájemně na nohou, na posledním schůdku v otevřených dveřích stáli asi tři muži, kteří se drželi čeho se dalo a za jízdy vláli venku. V Africe se necestuje zrovna na lehko a pokud spolucestující nejsou obtíženi pytli plnými všemožných věcí, tak táhnou drůbež nebo malé děti. Nejlépe také všechno najednou. Když nastoupila muslimská maminka s kojencem, dostala jsem evropský tik a chtěla jsem ji pustit sednout, jenže to v tom obložení lidmi nešlo. Opravdu ten největší šok, který jsem v Africe zažila, bylo to, že mi ta maminka strčila svého čtyřměsíčního chlapečka do náruče. Ten začal okamžitě plakat a zkoumat bílou barvu mé pleti – naštěstí ho pohyb autobusu vždy zaručeně uklidnil. Horší to bylo v zastávkách, kdy jsem se ho snažila konejšit, co to šlo. Nakonec zabralo pobrukování Beatles, což všem ženám kolem přišlo legrační, ale malý usnul. Svým úlovkem jsem se snažila pochlubit zbytku výpravy, ale zjistila jsem, že Justýna a Patricie vyfasovaly děti na klín taky. Ty jejich ale plakaly víc.

Na Zanzibar jsme dorazili lehce před západem slunce. V přístavu nás čekal průvodce, který nám pomohl s vízy a dovedl nás do pohádkového hotelu v arabském stylu s obrovskými postelemi, špičatými okýnky, klimatizací a teplou masážní sprchou. Snídaně se podávala na střešní terase, kde jsme trávili i večery a kochali se pohledem na moře a rybí a zeleninovou tržnici. V té jsem si koupila chili papričku k vylepšení nedělního obědu. Jsem milovníkem chili, ale to co jsem zažila po pozření této delikatesy se nedá vypovědět. Chvíli jsem ležela na posteli a čekala zda budu mít halucinace, kůže po celém těle mě pálila a tvořili se na ní červené flíčky. Zapotila jsem se natolik, že jsem si musela dát sprchu. Z papričky jsem snědla jen čtvrtinu, ostatní putovalo do koše. Tanzanie, Zanzibar a Stone Town – to je úplně jiná Afrika, než na kterou jsme byli zvyklí ze Zambie.

Především Zanzibar oplývá bohatou historií spojenou s Arabskou vládou. Stone Town je typické přístavní arabské městečko, s malými uličkami, balkónky, modlitebnami a centrem obehnaným pozůstatky zdí. Na Zanzibaru se pěstuje arabské zlato – tedy koření, jehož je plno i na všech tržištích. Obrovským rozdílem oproti Zambii byla čistota ulic, a to i přesto, že se každý večer u přístaviště na promenádě pořádá velký trh s jídlem. Na ohništích vedle stánků vám prodejci připravují ty nejdelikátnější pochutiny – tygří krevety, chobotnice, žraloky, krokodýly, kuřata obalená v nejrůznějších koření, speciální zanzibarskou pizzu, smažené banány sladké i slané, flafely, kasawu (tradiční Africká plodinu, lehce podobnou bramborám) a mnoho dalšího. Vše je možné spláchnout šťávou z čerstvého manga, pomerančů, ananasu či kokosovým mlékem. Velký vliv na pořádek ve městě má právě nemožnost zakoupení alkoholu, či jeho veřejného popíjení. V nabídce je jen silná káva, vodní dýmky nebo marihuana.

Arabové jsou zdatní obchodníci a život v arabské části Afriky se mi zdál trochu více na úrovni, než v chudobné křesťanské Zambii. Tržnice oplývali suvenýry, oblečením, šperky a nabídkami atraktivních výletů na návštěvu plantáží s kořením, výlety na okolní ostrovy, potápění se s delfíními a prohlížení podmořských korálů. Přesto že turistický ruch a oceán zajišťuje větší šance na sehnání si obživy, je i zde velká chudoba. Velkým šokem pro mě bylo vidět žebrat malé muslimské holčičky, i když byly černé pleti, nějak mi to k těm muslimským šátků nesedělo tak jak mi to bohužel přijde přirozené u zambijských bosích dětí v roztrhaných tričkách. Přímořská letoviska na Zanzibaru jsou místa, kde se v těsné blízkosti potkává velká chudoba s neuvěřitelným bohatstvím. Pokud se zrovna neubytujete v nějakém luxusním hotelu, který je spolu s pláží od okolí oddělen vysokou zdí, můžete život ve zdejších vesnicích pozorovat téměř z lehátka na pláži. Kolem té jsou cedule žádající turisty o respektování zdejší kultury a s tím související patřičné zahalovaní. To mělo za následek, že veškeré letní minišaty, tílka a sukničky, které jsem si do Afriky dovezla, zůstaly ležet netknuté i během mé dovolené. V Africe se prostě nohy neukazují, ať už v té muslimské nebo křesťanské.

Na začátku zpáteční plavby se rozdávaly malé černé sáčky s nápisem sick back. Přišlo mi to úsměvné, ale poté co loď vyrazila, jsem pochopila. Asi po třiceti minutách plavby sundávala většina žen své roušky z obličejů a šátky z vlasů a svorně zvracely doprovázené v tom i svými ratolestmi. Zbytek dne jsme strávili na vlakovém nádraží v Dar es Salaamu. Vlak měl dojezd o půl druhé a o půl druhé skutečně vyrazil, jenže se po deseti minutách jízdy zastavil a po půl hodině stání jsme se rozjeli opačným směrem a dorazili opět do Dar es Salaam. Zde naštěstí fungoval rozhlas a tak jsem se dověděli, že je nutné opravit lokomotivu a tak se odjezd vlaku posouvá na pátou, no a o půl šesté se posunul na půl devátou. Cestou jsem samozřejmě nabrali ještě nějaké další zpoždění a tak jsem místo neděle odpoledne dorazili do Kapiri v pondělí ráno. Ale co, v Africe stejně není kam spěchat. Cesta zpět tak začala ve čtvrtek dopoledne a skončila se v pondělí ráno na autobusovém nádraží v Lusace.

Konec. První díl →

← Předchozí díl

Foto archiv Silvie Jasičové

Komentáře

Reagovat

Zatím nebyl přidán žádný komentář..

Dále si přečtěte

Pět článků o činnosti brněnských pěveckých spolků napsal Leoš Janáček v listopadu a prosinci 1875. Je to nejen zpráva o tehdejším hudebním životě ve městě, ale také příležitost porovnat si jej s dneškem. Při vědomí všech současných potíží a nedostatků člověk nakonec musí říct: ne, nebyly to tenkrát staré zlaté časy. První část je věnována Besedě brněnské.  více

Ve chvíli, kdy se na jeviště vydrápal s mikrofonem v ruce zpěvák, aby doprovodil tři vokalistky, už jsem se nedivila ničemu. Přeskakujícím hlasem pěl melodii diametrálně odlišnou od melodie sboru, vokalistek i muzikantů, špatně vyslovoval a mnohdy neznal texty. Nicméně u obecenstva jeho produkce sklidila potlesk. Další díl vyprávění o roce v křesťanské škole v Zambii, tentokrát o přípravách na Vánoce.  více

Jsou chvíle kdy si myslím, že můj pobyt a činnost zde se rovnají dobrovolnému trestu za vše zlé, co jsem kdy provedla. To, jak jsou zde činnosti organizované, nebo spíše vůbec neorganizované, mě častokrát přivádí na pokraj šílenství, z čehož mě vyprošťuje pouze apatie. Třetí část vyprávění o roce v křesťanské škole v Zambii.  více


Koncert tělesa Brno Contemporary Orchestra v čele s vedoucím a dirigentem Pavlem Šnajdrem uskutečněný ve čtvrtek 18. dubna v netradičních prostorách kavárny Pole Rebelbean nesl podtitul Vyprávění o hudbě, která neumí kalkulovat. Dramaturgicky se večer inspiroval dvěmi literárními díly – My od Jevgenije Zamjatina a Paříž ve dvacátém století od Julese Verna – utopicky líčící budoucnost lidstva, ale i hudby. Kromě orchestru se publiku představili také mezzosopranistka Marie Kopecká-VerhoevenDominique Defontaines a francouzský ansámbl Rés(O)nances věnující se prolínání výtvarného umění s hudbou.  více

Stávající šéfdirigent Filharmonie Brno – Dennis Russell Davies oslavil v úterý 16. dubna osmdesáté narozeniny. U této příležitosti připravila filharmonie koncert s názvem Smetana 200 &Davies 80, na kterém zazněl cyklus symfonických básní Má vlast od Bedřicha Smetany. Ve čtvrtek 18. dubna se tak v Besedním domě symbolicky propojilo Smetanovo a Daviesovo jubileum. Má vlast ovšem nezazněla v tradiční orchestrální verzi, ale v transkripci pro čtyřruční klavír, kterou vytvořil sám autor bezprostředně po dokončení cyklu. Dennise Russella Daviese, který se tentokrát nepředstavil jako dirigent, ale jako klavírista, doplnila jeho životní i umělecká partnerka Maki Namekawa. Celý koncert pak doprovodily vizualizace Cori O’Lana a umělecký přednes Michala Bumbálkavíce

Léta se čtyřkou na konci si v Česku pravidelně připomínáme jako Rok české hudby. Je ale samozřejmé, že výročí nemají pouze čeští skladatelé a jejich díla, ale také skladby autorů zahraničních, nebo takových, u kterých by se dal o zmíněné českosti vést spor. Program s příhodným názvem Rapsodie v modrém 100, složený ze dvou kompozic, které mají v tomto roce své kulaté výročí, s přidáním skladby od letošního jubilanta, provedla ve čtvrtek 11. dubna 2024 v Janáčkově divadle Filharmonie Brno pod vedením Dennise Russella Daviese, který se tentokrát představil také jako klavírní sólista.  více

Neznámý Leoš Janáček a počátky baroka byl název koncertu souboru Musica Florea věnujícího se poučené interpretaci, V roce 1992 ho založil violoncellista a dirigent Marek Štryncl. Od roku 2002 soubor pořádá speciální koncertní řady, v nichž se zaměřuje na prezentaci nově objevených i známých skladeb. A právě večery věnované Janáčkovým drobným liturgickým sborovým skladbám na latinské texty a převážně instrumentálním raně barokním dílům představují koncertní řadu, při které se posluchačům představili sólisté Barbora Kotlánová (soprán), Stanislava Mihalcová (soprán), Daniela Čermáková (alt), Hasan El Dunia (tenor) a Jaromír Nosek (bas).  více

Brněnský Velikonoční festival duchovní hudby vyvrcholil nedělním koncertem v katedrále sv. Petra a Pavla. Napříč letošním 31. ročníkem a také při posledním hudebním večeru zněla díla ryze českých skladatelů. Tentokrát v podání sólistů Pavly Vykopalové (soprán), Jany Hrochové (mezzosoprán), Eduarda Martyniuka (tenor), Jozefa Benciho (bas), varhaníka Petra Kolaře, dále Českého filharmonického sboru Brno pod vedením sbormistra Petra Fialy. Glagolská mše jako prvotřídní záležitost klasické hudby, byla uvedena za doprovodu Filharmonie Brno s milým hostem, dirigentem Tomášem Netopilemvíce

Po Smetanově Daliborovi dorazila v pátek 5. dubna na prkna Janáčkova divadla další z oper velikánů české národní hudby – pohádková Rusalka Antonína Dvořáka na libreto Jaroslava Kvapila. V režii Davida Radoka, který dílo uchopil předně jako vážnou dramatickou a symbolickou operu, z níž mj. zcela vyškrtl komické postavy Hajného a Kuchtíka. Scénografie se rovněž ujal Radok, přičemž vycházel z konceptu Rusalky scénografa Larse-Ake Thessmana uvedené při inscenaci v operním domě GöteborgsOperan roku 2012. Kostýmy navrhla Zuzana Ježková, choreografii připravila Andrea Miltnerová a světelného designu se ujal Přemysl Janda. V pěveckých rolích se představili Jana Šrejma Kačírková (Rusalka), Peter Berger (Princ), Jan Šťáva (Vodník), Eliška Gattringerová (Cizí kněžna), Václava Krejčí Housková (Ježibaba), Tadeáš Hoza (Lovec) a Doubravka SoučkováIvana Pavlů a Monika Jägerová (trojice žínek). Sbor vedl Pavel Koňárek a hudebního nastudování a premiérového uvedení se chopil dirigent Marko Ivanovićvíce

Jedním z nejvýraznějších prvků letošního ročníku Velikonočního festivalu duchovní hudby bylo uvedení úctyhodného počtu skladeb, které zazněly ve světové premiéře. Jednou z těchto kompozic představovalo také Niedzielne rano (Nedělní ráno) skladatele Martina Smolky (*1959), které vzniklo na objednávku festivalu a v podání Cappelly Mariany. Ve složení Barbora Kabátková – soprán, Daniela Čermáková – alt, Vojtěch Semerád – tenor/umělecký vedoucí, Tomáš Lajtkep – tenor a Tomáš Šelc – baryton. Skladba zazněla v pátek 5. dubna v kostele sv. Augustina. Smolkovo dílo bylo doplněno chorálem a kompozicemi ze 13.–16. století.  více

Velké finále 31. ročníku Velikonočního festivalu duchovní hudby se již pomalu a jistě blíží – pomyslný odpočet trojice posledních koncertů zahájil čtvrteční večer 4. dubna v kostele sv. Janů s podtitulem Kantiléna: Zemek Novák, Graham, Emmert. Jak je již z názvu zjevné, dramaturgii koncertu tvořila díla Pavla Zemka Nováka, Petera Grahama a Františka Gregora Emmerta. Stejně patrné však již není, že skladby Zemka Nováka a Grahama se po více než třiceti letech – a právě na 31. ročníku festivalu – dočkaly své světové premiéry. Není bez zajímavosti, že původně měly skladby zaznít společně v rámci vigilie o Bílé sobotě. Samotné interpretace duchovních kompozic brněnských skladatelů se ujaly sopranistky Aneta Podracká Bendová a Jana Vondrů, s nimiž vystoupili varhaník Petr Kolář, dětský sbor Kantiléna pod vedením sbormistra Michala Jančíka a soubor Brno Contemporary Orchestra pod taktovkou Pavla Šnajdravíce

Podobně jako každý rok, byl i v rámci letošního ročníku Velikonočního festivalu duchovní hudby jeden z večerů věnován sólovému varhannímu recitálu. V úterý 2. dubna za varhany ve starobrněnské bazilice Nanebevzetí Panny Marie usedl původem slovenský varhaník Marek Paľa a provedl výběr z varhanních skladeb českých autorů vrcholného a pozdního romantismu, čímž doplnil stávající Rok české hudby. Několik děl úterního programu navíc zaznělo v přinejmenším brněnské premiéře.  více

Neodmyslitelnou součástí Velikonočního festivalu duchovní hudby jsou tři večery tzv. tenebrae obsahem navracející se ke křesťanským obřadům ve Svatém týdnu. Tento rok temné hodinky připadly na středu 27. března – pátek 29. března, a jak už je tradicí, konají se v kostele Nanebevzetí Panny Marie. Letos jsou tyto tři večery výjimečné především z hlediska dramaturgie, jelikož si pořadatelé festivalu objednali nové zhudebnění liturgických textů. Recenze se ohlíží za prvním ze tří večerů, při kterém ve světové premiéře zazněla díla od skladatelů Zdeňka Klaudy a Lukáše Hurníka. Provedení se ujali zpěváci Kristýna Fílová (soprán), Zuzana Čurmová (soprán), Alžběta Symerská (alt), Ondřej Holub (tenor) a Jiří Miroslav Procházka (bas) za doprovodu varhanního pozitivu a sbormistrovského dohledu Zdeňka Klaudy a recitace P. Jana Pacneravíce

Propojení, jednota, rozjímání – těmito slovy lze popsat hudební večer v režii Schola Gregoriana Pragensis pod vedením Davida Ebena a varhaníka Tomáše Thona, který se včera uskutečnil v rámci Velikonočního festivalu duchovní hudby v brněnském Kostele sv. Tomáše. Nejen zpěv gregoriánského chorálu, ale také díla skladatele Petra Ebena (1929–2007) na hodinu zvukově a barevně opanovala i oživila chrámový prostor.  více

Koncertem s názvem Ensemble Inégal: Zelenka včera v kostele sv. Janů zahájil 31. ročník Velikonočního festivalu duchovní hudby, tentokrát s přízviskem Terroir. Toto napůl záhadné slovo, které se s oblibou používá v souvislosti s vínem, pochází z latinského označení pro zemi, půdu a nese v sobě souhrn všech vlivů, zejména pak přírodních podmínek konkrétního místa na zde pěstované rostliny. Tento výraz je tedy metonymicky přenesená na program letošního ročníku VFDH, neboť se skládá výhradně z děl tuzemských autorů, čímž doplňuje probíhající Rok české hudbyvíce

Největší doménou Filharmonie Brno je bezesporu pořádání koncertů klasické hudby. Přesto se občas pod její hlavičkou odehraje koncert, který se tomuto okruhu vymyká a naláká i posluchače, kterým je bližší spíše hudba populární, zejména jazzová. Jednou z těchto akcí byl recitál klavíristy Bojana Z, který se odehrál v úterý 19. března v sále Besedního domu.  více

Posledním projektem Komorní opery Hudební fakulty Janáčkovy akademie múzických umění se stalo uvedení dvou českých jednoaktových oper: V studni Viléma Blodka (1834–1874) a Polapená nevěra Otmara Máchy (1922–2006). Hudební fakulta se při jejich realizaci spojila s Ateliérem divadla a výchovy pro neslyšící Divadelní fakulty JAMU a vznikl projekt, který se snaží hudbu přiblížit právě neslyšícím. Toto spojení se ovšem na prknech Divadla na Orlí neuskutečnilo poprvé. Již dříve zde byly uvedeny inscenace, které fungovaly na podobném principu: například Hudba pro oči (2014) se skladbami Leoše Janáčka a Bohuslava Martinů nebo Pojď se mnou do světa – písně Jiřího Bulise tlumočené do českého znakového jazyka (2020). Nyní recenzovaný projekt měl premiéry 16. a 17. března v Divadle na Orlí.  více

Pro čtvrtý abonentní koncert cyklu Filharmonie doma, který se odehrál 14. března v Besedním domě a nesl označení Mozartiana, zvolila Filharmonie Brno, tentokrát pod vedením česko-japonského dirigenta Chuheie Iwasakiho, čtyři skladby z 18.–20. století. Tato díla dramaturgicky spojuje buď přímo vznik v období klasicismu nebo inspirace hudebními postupy pro toto období typickými. Jako sólistka se v první polovině koncertu představila flétnistka Martina Venc Matušínskávíce

Nejčtenější

Kritika

Koncert tělesa Brno Contemporary Orchestra v čele s vedoucím a dirigentem Pavlem Šnajdrem uskutečněný ve čtvrtek 18. dubna v netradičních prostorách kavárny Pole Rebelbean nesl podtitul Vyprávění o hudbě, která neumí kalkulovat. Dramaturgicky se večer inspiroval dvěmi literárními díly – My od Jevgenije Zamjatina a Paříž ve dvacátém století od Julese Verna – utopicky líčící budoucnost lidstva, ale i hudby. Kromě orchestru se publiku představili také mezzosopranistka Marie Kopecká-VerhoevenDominique Defontaines a francouzský ansámbl Rés(O)nances věnující se prolínání výtvarného umění s hudbou.  více