Accordone a jejich neapolské výlety

Accordone a jejich neapolské výlety

Italský soubor Accordone začíná mít na Concentu Moraviae téměř domovské právo. Objevil se už na třetím ročníku festivalu a letos na něj připadl zahajovací koncert v rytířském sálu zámku v Moravském Krumlově. Accordone to letos vzali hezky od podlahy a rozmáchli se i daleko mimo starou hudbu. Program nazvaný Neapolské příběhy se točil kolem hudby svázané s městem, kde byla doma vrcholná a pozdní barokní opera a v němž se také narodil i zemřel Enrico Caruso.

Publikum si bezpochyby nejvíce všímalo zpěváka souboru Marca Beasleyho, jehož pódiové manýry se blíží víc k rockové hvězdě než k interpretovi vážné hudby. Podstatnější ovšem je, že bezvadně zpívá a dokáže stylově sjednotit i velmi rozdílný hudební materiál. Bylo velmi poučné srovnat si jeho vystoupení v uvolněném pořadu písní s loňským programem soustředěným na baroko. Oba koncerty spojovala Beasleyho umírněnost ve zdobení neapolských písní a detailní práce s barvou hlasu. V projevu celého souboru také byla přítomná stejná radost, lehkost a zdánlivá samozřejmost – ať už hrál lidové písně nebo barokní kantáty. Tady je ale nutné zdůraznit, že publikum bylo loni stejně nadšené, i když byl program mnohem závažnější a ve své podstatě „nezábavný“.

Z procházky dějinami neapolské hudby vyplynulo, jaká síla spočívá ve výrazných, charakteristických melodiích, které vzešly z místních lidových zdrojů. Jak se s nimi dá pracovat a postavit na nich nejen chytlavou písničku, ale nakonec i celé hudební drama, což věděli i Rossini a Verdi. Málokoho ale asi během koncertu napadlo, že když se s klenutými kantilénami začne pracovat pokleslým, kolotočářským způsobem, vyleze z nich něco jako Michal David. Zároveň si ale myslím, že smutný stav naší pop music měl velký vliv na to, s jakou samozřejmostí posluchači přijali nabízené písně. Tato hudba je u nás prostě doma a působí jako něco důvěrně známého. Italský pop u nás kraloval dlouhá léta, silně ovlivnil i domácí scénu a během koncertu Accordone se jasně ukázalo, že má s italskou operou společné kořeny.

Accordone ovšem nehráli žádný pokleslý pop – byla to sice zábava, ale provedená na mimořádné úrovni. Lidový živel, na nějž koncert poukazoval, reprezentovala v širším smyslu i dramaturgie, která kopírovala rockový koncert. Rychlý, energický úvod – střídání nálad – sólo na bicí – parodické citáty cizích hitů – rychlý závěr s refrénem vybízejícím ke společnému zpěvu i k přídavku. A jako přídavek jedna balada a opakování největší odrhovačky. Pražský výběr měl svůj set na Čarodějáles postavený úplně stejně, když sáhnu po domácím příkladu z nedávné doby. Accordone publikum skvěle bavili, ale nikdy nezapomínali hrát, i když byli oproti minulým vystoupením více schovaní za zpěvákem. Kromě zmíněného bubenického sóla nedošlo ani na jednu čistě instrumentální věc, což je při kvalitě souboru snad až škoda.

Rychlý úvod koncertu obstaral Tanec svatých, který si Marco Beasley sám napsal. Hned v úvodu jsme se setkali s textem drmoleným rychlostí, v níž bylo téměř nemožné rozeznat jednotlivé slabiky, natož slova. Ne snad, že by Marco Beasley neartikuoval, ale zdálo se, jako by jich vyslovoval několik najednou. Následující Serenádu napsal vedoucí souboru, cembalista Guido Morini. Začínala klenutou popovou melodií s výraznými smyčci, ale postupně přešla k recitativu jako ze staré opery – celek působil jako cesta od současné italské hudby až k florentské opeře. Do vězení s pekaři vyznělo jako plamenný projev táborového řečníka. Přispěl k tomu i doprovod bubnu a sborové přizvukování zbytku souboru. Balada Neapol je... už byl současný italský pop se vším všudy, včetně doprovodu klavíru. Marco Beasley v ní předvedl nádherné pianissimo v závěru. Venkovskou tarantellu Guida Moriniho charakterizoval výrazný chromatický motiv, který v mezihře kontrapunkticky převzaly smyčce. Následovalo virtuózní sólo na tamburínu, které publikum dokonale strhlo – chyběly už jen stroboskopy a mlha.

Staré líné ženské nás jako komické intermezzo na chvíli vrátily ke staré hudbě. Píseň Caruso napsal v roce 1986 Luigi Dalla – předkládá v ní romantizující a sentimentální pohled na poslední dny slavného pěvce a nazpíval ji mimo jiné i Luciano Pavarotti nebo Julio Iglesias. Accordone a Beasley pojali píseň komorně, s takovým minimem vnějšího patosu, jaké věc sama dovoluje. Ironicky exaltovaný citát Beethovenovy Patetické v úvodu klavírního doprovodu civilní vyznění podtrhl a nijak nezesměšnil. Píseň v montemaranském stylu předkládala energický lidový obraz všeobecného tance se smrtí. Tísnivou přítomnost smrti v tomto danse macabre připomínaly kromě refrénu disonantní smyčce. Píseň Vinćenza Valenteho Staré dobré časy nás pohoupala ve třídobém taktu. Cembalo Guida Moriniho imitovalo drnkání na mandolínu (jinak se po většinu koncertu drželo spíš v pozadí). Ironická a lehce vulgární óda na dívku jménem Cicerenella uzavřela koncert, i když bylo jasné, že to byla spíš výzva k vytleskání přídavku než konec. Přídavkem byla světoznámá O sole mio (stejně jako loni ve Slavkově) a ještě jednou Cicerenella, což pokládám za lenost. Publiku to ale nevadilo, připojilo se k refrénu a šťastně si nechalo podkuřovat, že je úplně jako opravdoví neapolitánci.

Accordone hrají se samozřejmostí, která dává úplně zapomenout na to, jak náročný repertoár je zrovna na programu. Za touto samozřejmostí se ale skrývá brilantní technika a jasný hudební záměr. Jednoduše stačí vědět, co udělat, a umět to udělat – jak prosté, milý Watsone.

Neapolské příběhy. Marco Beasley (1957): Ballo de li Sante, Guido Morini (1959): Serenata, Anonym: In galera li panettieri, Pino Daniele (1955): Napule è..., Guido Morini: Tarantella Tapanella, Vito De Lorenzi: Carataranta, Adriano Willaert (1490–1562): Vecchie letrose, Lucio Dalla (1943–2012): Caruso, Anonym: Canzone alla montemaranese, Vincenzo Valente (1855–1921): Tiempe belle, Anonym: Cicerenella. Accordone (Marco Beasley – zpěv, Guido Morini – cembalo, umělecký vedoucí, Rossella Croce, Claudia Combs – housle, Fabio Accurso – loutna, Stefano Rocco – kytara, Marco Frezzato – violoncello, Vito De Lorenzi – rámové bubny). 1. 6. 2013, Moravský Krumlov, zámek, Rytířský sál. V rámci festivalu Concentus Moraviae.

Foto Jiří Sláma

Hodnocení autora: 90 %

Komentáře

Reagovat

Zatím nebyl přidán žádný komentář..

Dále si přečtěte

Concentus Moraviae je jediným festivalem, kterému se Magdalena Kožená rozhodla dlouhodobě propůjčit svou záštitu.  více

V sobotu 1. června začíná v Moravském Krumlově festival třinácti měst Concentus Moraviae.  více

Rozhovor s dramaturgem letošního ročníku festivalu Concentus Moraviae Václavem Luksem o úniku z každodenní reality, kosmopolitní Evropě a nadčasové přitažlivosti barokního umění pro dnešního posluchače.  více


Stále žasnu nad tím, jak hluboká je studna nápadů Martina Kyšperského, potažmo celé jeho kapely Květy. Vždyť jen v roce 2017: Martin převzal Anděla za sólovou desku Vlakem. S Květy skvěle sehrál roli svazácké kapely a zpíval své autorské „normalizační“ hity v seriálu Svět pod hlavou (který o rok později zaslouženě obdržel Českého lva). Květy v nové sestavě s Ondřejem Kyasem vydaly skvělou desku Komik do půl osmé (mrzí mě, že Anděl ji minul, ale na vině je podle mě zredukování počtu žánrových cen a „lehký“ chaos v nové bezbřehé škatulce Alternativa). Vyšla kniha Průvodce po albech a historii kapely Květy a spolu s ní ještě jedno řadové album Spí vánoční pták. A mezitím Květy spustily projekt YM, v jehož rámci se všichni tři členové představí se skladbami v určitém nečekaném žánru. Začal to opět Martin Kyšperský s programem country písní – veřejná premiéra s hostujícím Petrem Uvirou proběhla ve vysílání Radia Proglas v prosinci 2017. Na rok 2018 jsou připraveny elektronické písně Aleše Pilgra a poté snad i folktronica Ondřeje Kyase.  více

Temperament i emoce romské hudby jsou všeobecně známým faktem. Se stejnou vervou a pozitivní energií vzniklo v roce 2016 také komunitní nahrávací studio Amaro records. Celý dobrovolnický projekt vznikl za podpory a garance organizace IQ Roma servis. Odpovědnou osobou a dobrým duchem je Petra Borovičková, sama výborná zpěvačka a členka několika kapel. Strůjcem myšlenky byl Gejza Horváth, přední romský hudebník, který již dříve vedl kurzy pro mladé romské muzikanty. Spatřoval v nich obrovský potenciál.  více

Když umělec tvrdí, že vymyslel nový hudební žánr, může to znít nabubřele. Ale lze to vnímat i jako známku určité bezradnosti („nevím, kam bych se zaškatulkoval“) nebo do třetice jako vtipnou hru. A i když to Kurt Rosenwinkel se svým albem Caipi myslí vážně, přikláním se k třetí variantě. Jeho směs jihoamerických rytmů, jazzu, rocku a popu skutečně nelze jedním slovem definovat a pojmenování podle brazilského nápoje caipirinha („A je to opravdu moc dobré pití,“ zdůrazňuje kytarista) je vtipné a funkční zároveň. Brněnská premiéra Rosenwinelova „nového žánru“ byla svým způsobem také hravá, ale především profesionální a dobrodružná.  více

Své česko-slovenské turné zakončila na brněnské Flédě kapela Billy Barman ze Slovenska. Tato série koncertů byla zajímavá nejen svoji čistě akustickou podobou, ale zejména propojením s pěti zpěvačkami SĹUKu (Slovenský ľudový umelecký kolektív). Tato fúze populární hudby a folkloru vznikla původně pro festival Tatra Flowers. Její nebývalý úspěch však způsobil, že se hudebníci rozhodli repertoár rozšířit a představit se nejen na domácí slovenské půdě, ale také u českých sousedů.  více

„Věděl jsem, s kým bych rád spolupracoval, a podle toho jsem se snažil sestavit kapelu, která by měla příjemný zvuk,“ řekl v roce 2015, krátce po vydání svého zásadního alba Living Being, francouzský akordeonista Vincent Peirani. V té době měl za sebou několik zajímavých akustických projektů včetně alba se saxofonistou Emilem Parisienem a v tomto stylu pokračoval i nadále. V roce 2016 vzniklo příjemné CD duetů s pianistou Michaelem Wollným a nedávno spolupracoval s klavíristou Stefanem Bollanim a s Berlínskou filharmonií na albu Mediterraneo, inspirovaném klasickou hudbou. Projekt Living Being je však úplně jiného charakteru, je zhmotněním akordeonistovy představy o elektrické hudbě na pomezí jazzu, rocku a dalších žánrů. A právě s tímto programem Peirani a jeho kapela přijeli do brněnského divadla Husa na provázku.  více

V sobotu 14. dubna se v Dělnickém domě v Brně-Židenicích uskutečnilo tradiční vystoupení souboru Javorník a jeho hostů. V roli hosta se představil soubor Olšava z Uherského Brodu. Historie těchto dvojkoncertů se datuje od roku 2003, od té doby se na jednom pódiu vystřídalo již třináct folklorních souborů.  více

„Historie kapely Gazdina roba sahá až do 90. let minulého století, kdy se většina dnešních členů potkávala v brněnských regionálních kapelách. […] Gazdina roba fungovala dlouhá léta jako studiový projekt. Zásadní zlom nastává až po deseti letech existence, završené v roce 2004 vydáním prvního regulérního alba s příznačným názvem Deset let jsme se neviděli. […] V roce 2017 vydala kapela druhé album První poslední.“  Tolik základní údaje z webu www.gazdinaroba.cz. Suchá fakta, z nichž zdaleka není zřejmé, že Gazdina roba, tak trochu utajená kapela na brněnské scéně, patří v žánru rockového písničkářství, k němuž se hlásí, ke špičkám. Hudební energie se v jejím případě dokonale pojí s poetikou textů.  více

Po opulentním představení Avishaie Cohena se JazzFestBrno o víkendu vrátil do skromnějšího, takřka klubového prostředí Divadla Husa na provázku. Slušelo jak pódiové sestavě skvělých multižánrových hudebníků Blue Shadows s hostujícím zpěvákem Jamesem Harriesem, tak pozoruhodnému ansámblu obnoveného projektu kontrabasisty Tomáše Lišky Invisible World.  více

„Doteď jsem nahrával instrumentální alba – nikoli bez výjimky, ale z velké většiny instrumentální. Toto je opravdu první deska, na které zpívám od začátku až do konce, ve sto procentech písní, což je pro mne velká změna. Ale potřeboval jsem takový krok udělat. Udělal jsem si tu radost, že jsem natočil písňové album,“ řekl mi před několika málo měsíci v telefonickém rozhovoru izraelský kontrabasista Avishai Cohen. Hovořili jsme samozřejmě o jeho aktuálním albu 1970, na kterém klade vedle sebe své autorské písně inspirované populární hudbou 70. let, klasiku Eddieho Palmieriho Vamos Pa’l Monte, americký gospel Motherless Child nebo lidové písně z Předního východu. Album 1970 je v jeho kontextu příklonem k popovému jazyku možná výjimečné, ale současně odkazuje i ke kontrabasistově osobní historii, k jeho lásce k jazzu a tradiční židovské hudbě. Aktuální turné, jehož součástí byl koncert v brněnském Boby centru v rámci festivalu JazzFestBrno, sice s tématem alba koresponduje, ale částečně se od něj liší. Je ještě popovější a překvapuje i poučené posluchače.  více

Jít proti názoru většiny je již ze samé podstaty nepopulární. Představuje-li navíc ona většina nadšené, skandující a ve stoje tleskající publikum, pak je kritikova dušička menší než jeho obliba u výkonných umělců. A přesto je někdy potřeba vstát – nebo v některých případech zůstat sedět. Předposlední koncert Velikonočního festivalu duchovní hudby, na kterém zazněly části mešního oratoria od významných skladatelů 14. a 15. století, nabídl sice mnoho kvalitních a vybroušených prvků, to vše však po boku neméně problematických hudebních ploch. O provedení se postaral soubor Mala Punica pod vedením Pedra Memelsdorffa. Díla Mattea de Perugia, Antonia Zacara da Teramo a dosud neznámých skladatelů rozezněla ve čtvrtek večer prostory brněnské baziliky Nanebevzetí Panny Marie.  více

Rozestupy mezi jednotlivými řadovými alby skupiny Cimbal Classic se zvětšují. Tentokrát museli fanoušci melodických písniček Dalibora Štrunce na novinku čekat osm let (předtím pět). V mezidobí však kapela a především její principál nezaháleli. V roce 2010 vzniklo CD Betlém s písněmi z představení Městského divadla Brno, v roce 2013 skupina natočila zvláštní instrumentální album Melodies From Around The Globe se 46 pouze půldruhé minuty dlouhými melodiemi ze zemí, které se tehdy účastnily biatlonového mistrovství v Novém Městě na Moravě. A v roce 2016 vyšlo autorské „vážné“ album Dalibora Štrunce Malované na cimbál se skladbami v interpretaci tří mladých cimbalistek, Štruncových žákyň. V roce 2016 však Dalibor Štrunc také slavil padesáté narozeniny a téma zrání, bilancování a – nebojme se to pojmenovat – počínajícího stárnutí předznamenává novinkovou desku. Úvodní píseň Padesátý první – ano, co rok, to jeden „bratříček“ – je totiž právě o tom, že „už toho kňourání a stesků bylo dost“ a že „až nás bude šedesát, to teprve bude věk“. Ostatně propojení rozverného charakteru se štruncovsky silnou melodií a vynikajícími aranžemi dělá právě z této písně jeden z nejsilnějších momentů nejen tohoto alba, ale celé diskografie kapely.  více

Oratorium Janovy pašije skladatele Johanna Sebastiana Bacha představuje jeden z nezpochybnitelných klenotů světové hudební literatury. Mnoho dirigentů se snaží překvapit posluchače novým, svěžím, energickým a výrazově bohatým uchopením skladatelovy hudby. Mezi tělesa, která tuto nelehkou výzvu dobrovolně přijímají, patří i Czech Ensemble Baroque pod vedením dirigenta a uměleckého vedoucího Romana Válka. V jejich provedení zaznělo jedno z nejznámějších a nejinterpretovanějších Bachových děl přímo na Velký pátek v brněnském kostele Neposkvrněného Početí Panny Marie.  více

S podtitulem Zůstaňte zde a bděte se mnou včera nabídnul Velikonoční festival duchovní hudby další z koncertů a to v kostele svatého Augustina. K uvedení Vigilie pro šest hlasů a instrumentální soubor Wolfganga Rihma přizval festival dva renomované německé soubory – Ensemble Musikfabrik a vokální sexteto Singer Pur, pro které bylo dílo zkomponováno. Za bravurním provedení nesmírně drásavé skladby stál dirigent Christian Eggen.  více

Velikonoční festival duchovní hudby ve svém druhém dni nabídnul v kostele Neposkvrněného početí panny Marie na Křenové ulici Lidové pašije podle svatého Jana, jejichž autorem je Petr Varmuža – umělecký vedoucí BROLNu.  více

Další z řady dvojkoncertů mezinárodního festivalu Jazz Fest Brno 2018 se odehrál v sobotu v Divadle Husa na provázku. Oba tentokrát propojil skladatel a multiinstrumentalista Jiří Slavík. V první půli programu předvedl své jazzové interpretační a improvizační schopnosti, když na piano doprovodil jazzového bubeníka Douga Hammonda. Poté představil koncertní verzi svého unikátního projektu Mateřština, za který vloni získal cenu Anděl v kategorii world music.  více

Nejčtenější

Kritika

Stále žasnu nad tím, jak hluboká je studna nápadů Martina Kyšperského, potažmo celé jeho kapely Květy. Vždyť jen v roce 2017: Martin převzal Anděla za sólovou desku Vlakem. S Květy skvěle sehrál roli svazácké kapely a zpíval své autorské „normalizační“ hity v seriálu Svět pod hlavou (který o rok později zaslouženě obdržel Českého lva). Květy v nové sestavě s Ondřejem Kyasem vydaly skvělou desku Komik do půl osmé (mrzí mě, že Anděl ji minul, ale na vině je podle mě zredukování počtu žánrových cen a „lehký“ chaos v nové bezbřehé škatulce Alternativa). Vyšla kniha Průvodce po albech a historii kapely Květy a spolu s ní ještě jedno řadové album Spí vánoční pták. A mezitím Květy spustily projekt YM, v jehož rámci se všichni tři členové představí se skladbami v určitém nečekaném žánru. Začal to opět Martin Kyšperský s programem country písní – veřejná premiéra s hostujícím Petrem Uvirou proběhla ve vysílání Radia Proglas v prosinci 2017. Na rok 2018 jsou připraveny elektronické písně Aleše Pilgra a poté snad i folktronica Ondřeje Kyase.  více