Adam Plachetka. Smíření Mozarta a Salieriho

Adam Plachetka. Smíření Mozarta a Salieriho

Pěvecký recitál Adama Plachetky publikum přijalo jako velkou událost. Bylo k tomu vedeno už pořadatelskou péčí, která se návštěvníka koncertu přívětivě zmocnila hned ve dveřích Besedního domu. Adam Plachetka má pověst vynikajícího pěvce, které v mnoha ohledech dostál, i když se zdálo, že mu trvalo celou první polovinu koncertu, než se uvolnil.

Repertoár koncertu tvořila směs árií z oper dvou údajných rivalů a nepřátel na život a na smrt – tedy Wolfganga Amadea MozartaAntonia Salieriho. Titul koncertu Molieri oba dva skladatele sloučil do jedné osoby, připomněl i jejich příslušnost k jedné době a stejnému kulturnímu prostoru. Možná se může zdát až banální po tisící vyvracet legendu o tom, že Salieri Mozarta otrávil, nebo měl vůbec nějaký zájem či podíl na jeho smrti. Romantické příběhy prolnuté s lidovými povídačkami ale mají tuhý život a neškodí si občas připomenout, že Formanův Amadeus je z faktického hlediska v podstatě výmysl (jako ostatně většina filmů, to není žádná vada). Ke způsobu, jakým se legenda vyvracela, i mluvenému slovu během koncertu se ještě vrátíme později.

Při výběru jednotlivých árií byl Mozart proti Salierimu ve výhodě od samého počátku. Pokud by dramaturgie úmyslně nesáhla k jeho opomíjeným dílům, vždy stavěla proti sobě věci když ne vyloženě známé, tak aspoň zaslechnuté nebo pocházející z opery, jejíž titul se sem tam někde mihne. Proti tomu Salieri se nehraje prakticky vůbec a nikde, jeho opery se uvádějí spíš jako festivalové kuriozity, což je osud většiny jeho vrstevníků. Mozartova nejzdařilejší, a dalo by se říci až vizionářská díla naopak přežila svou dobu a bez umělé podpory se udržela na repertoáru až do dnešní doby. Koncert ale naznačil přinejmenším jednu pozoruhodnou věc. Mozartova operní genialita nebyla ani tak v jednotlivých áriích, ale především v neschematické dramaturgii a psychologické kresbě postav. To se z jednotlivých kousků vytrhaných z kontextu vlastně příliš nepozná a celý program vyzněl velmi vyrovnaně.

Nakonec se mohlo zdát, že Salieri byl stejně dobrý operní skladatel a po této stránce mu program poskytl velmi slušné zadostiučinění. Je ovšem pravděpodobné, že při zhlédnutí dvou celých operních děl obou skladatelů – řekněme Dona GiovannihoFalstaffa, ať zůstaneme u vrcholů obou autorů – by se publikum přiklonilo k Mozartovi. Roli by v tom samozřejmě hrálo i jméno skladatele, které posluchači vnímají jako posvěcení pro kdejakou provozní skladbičku. Ale vynalézavá hudebně-dramaturgická charakteristika postav i jejich citových pohnutek by v tomto případě měla také jistě nemalý podíl. Salieri byl stručně řečeno vynikající skladatel, ale také byl mužem přítomnosti a prožitého úspěchu, zatímco Mozart viděl dopředu. To je pro publikum vždy těžké přijmout a doby, kdy se tak začalo dít, se předčasně zesnulý skladatel nedožil.

Adam Plachetka má letos třicet let, což pro pěvce není žádný věk, pořád se dá mluvit o začínající a rozvíjející se kariéře. Adamu Plachetkovi se ovšem rozvíjí velmi úspěšně, působí ve Vídeňské státní opeře, kde se od ansámblových a vedlejších rolí propracoval k viditelnějším úlohám Malatesty v Donu Pasqualem, Hlasatele v Lohengrinovi, Herkula v Gluckově Alceste, hraběte Almavivy ve Figarově svatbě a titulní úloze v Donu Giovannim. Z tohoto výčtu je jasné, že ve Vídni je veden v oboru baryton, bez často přidávané předpony „bas-“, která k Plachetkovu hlasu alespoň zatím spíš nepatří. V Metropolitní opeře zpívá v této sezóně Belcora v Nápoji lásky, debutoval jako Masetto v Donu Giovannim – to je jediná role z tohoto výčtu, která se dá zařadit k basu. I když Plachetkův rozsah do basových hloubek zasahuje, barevně a charakterem se zdá být spíš v barytonu a je samozřejmě na pěvci a jeho učiteli, jak se jim sestup do hloubek bude zdát dlouhodobě příznivý. Prozatím se jedná o pevně posazený a průbojný hlas, vhodný právě na úlohy mozartovského typu. Hlas bezpečně ovládaný, dramatický bez zřetelného tlaku a námahy, ještě mu ale potřebuje uzrát charakter.

To se projevilo především v první polovině koncertu, kdy Adam Plachetka působil dojmem, že uvízl v jedné výrazové poloze směřující k vážnému dramatu. Mezi rozčileným Almavivou z Figarovy svatby, chvástavým Salieriho Falstaffem a ironickým Figarem nebyl prakticky žádný rozdíl a jednotlivá čísla začala poněkud splývat dohromady, jakkoli se pěvcův projev sám o sobě poslouchá velmi dobře. Ve druhé polovině se zuřivý Salieriho Axur ještě držel ve stejné poloze, která k němu ale seděla stejně jako k Almavivovi, změna přišla s árií Guglielma z Mozartovy komedie Così fan tutte. Adam Plachetka se přepojil do polohy svůdného vychloubání a narozdíl od Falstaffa vyzněl Guglielmo zcela uvolněně, přesvědčivě a opravdu zábavně. Ve výrazové pestrosti se Adamu Plachetkovi již podařilo setrvat, každá árie byla jiná, měla svou osobitost, pěvec každému číslu vytvořil jeho malý, svébytný svět díky proměnlivému a dobře volenému výrazu.

Czech Ensemble Baroque Orchestra doprovázel spolehlivě, dával pěvci přednost ve všem všudy a ze všeho nejvíc se projevoval v poněkud bombastických závěrech. Šéf orchestru Roman Válek si na takové věci potrpí možná až přehnaně, jeho láska k činelům a bubnům vždy někde vyplave na povrch. Není to žádná katastrofa, pokud se příliš neopakuje. Horší byly mluvené vstupy dvou figurek představujících Bacha a Mozarta – lepší označení než figurky si dvě nepodařené karikatury nezaslouží. Před každou árií uvedly publikum do děje a přečetly kousek posléze zpívaného textu. To samo o sobě není úplně marné, ale riziko, zda časté promluvy koncert spíš neroztrhají na kusy, je potřeba důkladně zvážit. Když se ale přičte strašlivá míra nevkusného vtipkování, z nějž se mluvené vstupy skládají, dostává se koncert někam k úrovni televizní estrády. Závěrečná árie následovaná dvěma přídavky, které dva breptající herci již neuváděli, dala jasně za pravdu variantě bez mluvení. Konec tedy skutečně korunoval dílo, najednou zněla jen hudba a zpěv, Adam Plachetka byl zcela přesvědčivý. A takové to mělo být celé od začátku.

Molieri. Wolfgang Amadeus Mozart (árie z oper Figarova svatba, Don Giovanni, La finta giardiniera, Così fan tutte), Antonio Salieri (Falstaff, La scuola de’ gelosi, La grotta di Trofonio, Axur, re d’Ormus). Adam Plachetka, hudební nastudování – Roman Válek, Czech Ensemble Baroque Orchestra. 16. listopadu 2015, Besední dům, Brno.

Foto Jolana Halalová

Komentáře

Reagovat

Zatím nebyl přidán žádný komentář..

Dále si přečtěte

V rámci recitálu operního pěvce Adama Plachetky zazní  výběr z díla Wolfganga  Amadea Mozarta a  Antonia Salieriho.  více

Pocta českým symfonikům, premiéra, bouře a vzdor. Dostatek lákadel na jeden koncertní večer, jinak první tematický pořad letošního ročníku Hudebního festivalu Znojmo. Hudebně solidní, dramaturgicky poněkud rozmazaný, shrneme-li si jej stručně hned na začátku.  více

Vokální soubor Illegal Consort uvedl po roce znovu responsoria Carla Gesualda da Venosa. Koncert měl nesrovnatelně vyšší úroveň než loni – ansámbl za uplynulý rok společných vystoupení získal na zkušenostech a především na sjednoceném, velmi příjemném výrazu.  více





Že se letošní Horňácké slavnosti v tradičním termínu (poblíž svátku sv. Máří Magdaleny) a rozsahu (tří až pěti dnů) neuskuteční, rozhodla rada obce Velké na Veličkou už v půli dubna. Pochopitelně se nedal předpovídat vývoj krizových opatření směrem k třetímu červencovému týdnu, ale horňáčtí muzikanti se pokusili vymyslet alespoň částečné náhradní řešení pro zachování kontinuity. Nakonec se oficiálně konaly dva koncerty ve do dvou po sobě následujících sobotách: 18. července se v Kulturním domě ve Velké nad Veličkou uskutečnil přímý přenos veřejné rozhlasové nahrávky Českého rozhlasu Brno pod titulem Hrajte že ně, hrajte aneb Horňácké trochu jinak. O týden později se ve sportovním areálu v Javorníku pořádalo tradiční klání o „najvěčího znalca horňáckých sedláckých“ pod patronací Horňácké cimbálové muziky Libora Supa. Obě akce si pochopitelně našly své diváky a posluchače.  více

V předvečer premiéry operní pantomimy Der Traum, která se má stát pomyslným vyvrcholením 16. ročníku Hudebního festivalu Znojmo, dostali jeho návštěvníci možnost nahlédnout do prostor impozantního, avšak chátrajícího Louckého kláštera. Toto specifické místo s jedinečnou atmosférou nebylo vybrané náhodou. Jmenovaná přehlídka se totiž nestará pouze o kulturní přítomnost, ale spolufinancuje i řadu rekonstrukcí chátrajících památek. Již několik let je jeho cílem obnova Louckého kláštera, a tak se podobně jako v minulých letech stal včerejší koncert vhodnou příležitostí k dobročinné dražbě vín, jejíž výtěžek je určený právě na opravu devastované budovy. S pestrým programem sestávajícím z děl Henryho Purcella, Giovanniho Battisty Pergolesiho, Šimona Brixiho, Georga Friedricha Händela, Antonia Vivaldiho a Wolfganga Amadea Mozarta se na prosluněném nádvoří a za cinkotu skleniček představil Znojemský komorní orchestr doplněný čestnými hosty, violisty Reinholdem Riegerem a Emilem Machainem. Jako sólisté vystoupili sopranistka Zuzana Barochová a pozounista Tomáš Votava, koncert řídil houslista a pedagog Marek Filip, který je současně uměleckým vedoucím ansámblu.  více

Letošní ročník Hudebního festivalu Znojmo se pomalu blíží ke své polovině; stihnul i tak nabídnout řadu pozoruhodných hudebních večerů v čele s koncertem při svíčkách či Divadlem světel Dua Kchun. Včerejší program oslovil ponejvíce milovníky díla Johanna Sebastiana Bacha, jehož kantáty Wachet auf, ruft uns die Stimme a Tönet, ihr Pauken! Erschallet, Trompeten! zazněly v nastudování orchestru Czech Ensemble Baroque pod taktovkou Romana Válka ve znojemském kostele Nalezení sv. Kříže. V sólových partech vystoupily sopranistky Romana Kružíková a Pavla Radostová, altistka Lucie Netušilová Karafiátová, tenorista Jakub Kubín a basista Jiří Miroslav Procházka.  více

Brněnská rocková skupina Kulturní úderka v čele se zpěvákem a kytaristou Štěpánem Dokoupilem tentokrát své fanoušky nenechala čekat příliš dlouho. Zatímco mezi jejím prvním a druhým albem byla patnáctiletá pauza, novinka Black Metall vyšla necelé dva roky po předchozím albu Sarajevská Katarzija. S názvem nového alba je třeba zacházet opatrně. S black metalem coby hudebním žánrem totiž Úderka nic společného neměla a nemá. Stále máme co do činění nikoli s metalem, ale s poměrně syrovým rockem, který ovšem v některých momentech příjemně zjemňují klávesy Omera Blentiče, případně trubka hostujícího Jana Kozelka.  více

Kulturní život se pokusil v nerovném boji s virovým přízrakem a vládními nařízeními přesunout do sterilního a „životu bezpečného“ prostředí sociálních sítí. Hudební instituce se v nejtemnějších měsících předháněly v uvádění záznamů památných koncertů a významné operní domy vysílaly do světa divácky nejúspěšnější představení.  více

Brněnský hudebník, zpěvák, skladatel, producent a frontman skupiny Květy Martin Evžen Kyšperský vymyslel nový projekt. Nazval jej Dula a vydal s ním debutové album Uran. Na magnetofonové kazetě ve sběratelském nákladu pouhých 50 kusů. Kdo však kazetu s kresbou z pozůstalosti Martinovy přítelkyně Alenky Černé nesežene, nemusí zoufat. Dula je k dispozici samozřejmě také digitálně.  více

V Křišťálovém sále Staré radnice pořádalo hudební těleso Ensemble Opera Diversa svůj poslední předprázdninový koncert. Tentokrát však nevystoupili kmenoví hudebníci ansámblu, ale klavíristka Kristýna Znamenáčková, s jejíž energickou a technicky brilantní hrou se posluchači jmenovaného souboru mohli seznámit již na zatím posledním albu tělesa titulovaném prostě Jan Novák, Vol. 3. Náplní úterního koncertu však nebyla tvorba Jana Nováka – Kristýna Znamenáčková představila díla přecházející od impresionistických nálad, přes dravé jazzové rytmy až k vycizelovanému hudebnímu jazyku 60. let. Pojítkem autorů se stala hudebními směry a nápady přetékající Paříž – právě zde se setkali Ježek s Martinů, Mompou a Koechlin.  více

Těsně před vypuknutím koronavirové krize vydala brněnská skupina Plum Dumplings nové album. Na rozdíl od oficiálního debutu L’épitaphe des papillons (2014), nazpívaného francouzsky, skupina tentokrát vsadila na české texty. Hovoříme se zpěvačkou, která si říká Adéla Polka.  více

Brněnský zpěvák, skladatel a klávesista Oldřich Veselý zemřel v lednu 2018. V únoru 2019 se v sále Semilasso konal 10. Brněnský Beatfest, věnovaný jeho památce. A o rok později vyšel na CD pod názvem Malý princ záznam z tohoto koncertu, doplněný několika bonusy.  více

Dvacátého čtvrtého května letošního roku, pět dní před dvaadevadesátými narozeninami, odešla na věčnost paní Anna Kománková – a s ní rovněž velice rozsáhlý zpěvník (nejen) javornických a horňáckých balad, který nosila v hlavě. Kteroukoliv píseň uchovanou v paměti dokázala osobitým, nenapodobitelným způsobem interpretovat. Celý život pečovala o vzácný odkaz, tedy dědictví po předcích – o to zajímavěji, že stovky mnohdy komplikovaných nápěvů a mnoho desítek slok a variant balad si nezapisovala, ale všechny znala zpaměti. I po devadesátce, kdy už jí nesloužilo zdraví a veřejně nevystupovala, zůstávala v kontaktu s Javornickým ženským sborem, který oživila a dlouhá léta vedla. Nikdy se nikam nevnucovala, a přitom z dovedností svých předků hodně uměla: kromě zpěvu (desítek nápěvů z kancionálu a stovek lidových písní) byla výbornou vyšívačkou: Každou součástku kroje, který nosila, si ušila a vyšila vlastnoručně.  více

V sále Konventu Milosrdných bratří uzavřel soubor Brno Contemporary Orchestra pod vedením dirigenta Pavla Šnajdra svoji devátou sezonu koncertem nazvaným Con certo: s jistotou nebo s čertem?. Program uvedl díla ve světě současné klasické hudby již zavedených autorů Alexeje Frieda, Olgy Neuwirth a György Ligetiho, jehož koncert pro housle provedl s orchestrem houslový virtuóz Milan Paľa.  více

Hudební pohádku O statečném kováři nasadilo jako letošní novinku svého open air festivalu na Biskupském dvoře Městské divadlo Brno. V pondělí měla oficiální odloženou premiéru. Pod úchvatnými kulisami brněnské katedrály vznikla inscenace, která si malé i velké diváky získá jadrnou muzikou Petra Ulrycha, svojí prostou poetikou, hravou divadelností a také jednoduše, ale působivě stavěnou atmosférou.  více

Každému, kdo měl donedávna co do činění s českomoravskou scénou folk a country, se při vyslovení jména Jiří moravský Brabec (1955-2018) vybaví nepřehlédnutelná postava mohutného vousáče, silný hlas a nevyčerpatelný zdroj informací se záviděníhodným přehledem nejen o jmenovaném hudebním žánru. Řeč je o složité, ale právem respektované osobnosti, která uměla překvapit znalostmi v celé řadě odvětví, ale také sebeironickým humorem i nečekanou tělesnou obratností. Bohužel, naposledy udivil okolí náhlým odchodem a to pár dnů před svými třiašedesátými narozeninami v červnu 2018, takřka nepovšimnut veřejnoprávními médii, pro která tolik let pracoval.  více

Po trojici koncertů, které posluchačům v rámci komorního minicyklu Konec streamu. Hrajeme zase živě! připravila Filharmonie Brno, se v pátek uskutečnil závěrečný večer nejen tohoto neobvyklého projektu, ale prakticky vzato celé sezóny 2019/2020. Po violoncellové sekci s harfou, harfě s kontrabasem a po bicích nástrojích s projekcí a tancem rozeznělo sál Besedního domu mnohem tradičnější obsazení v podobě smyčcového kvarteta. To samo o sobě ničemu nevadí, ostatně právě smyčcová kvarteta zaujímají v rámci evropské hudební tradice zvláštní místo a v průběhu více než dvou a půl století vzniklo od dob „Papa“ Haydna až po současnost impozantní množství kvalitní hudební literatury. Rozhodně si členové smyčcových kvartet nemohou stěžovat na nedostatek zajímavých děl určených pro jejich obsazení, jako tomu tu a tam bývá u jiných komorních těles. Hudebníci Marie Pšenicová (housle), Jan Rybka (housle), Petr Pšenica (viola) a Lukáš Svoboda (violoncello) však šli (ať již z vlastní, či cizí iniciativy) zcela jinou cestou. Samotná dramaturgie koncertu připomínala spíše zkoušku na blížící se svatební sezónu než závěrečný koncert cyklu, který má uzavřít ročník 2019/2020 i Besední dům.  více

Po úspěšném vystoupení violoncellové sekce s harfou včera dala Filharmonie Brno v nově vzniklém minicyklu Konec streamu. Hrajeme zase živě! prostor ještě komornějšímu obsazení. Ve středu 27. května měli posluchači možnost navštívit koncert manželské dvojice Ivany Švestkové (harfa) a Marka Švestky (kontrabas). Program sestával nejen ze skladeb určených přímo pro tyto nástroje, ale podobně jako v případě zahajovacího koncertu v této sérii zazněly také úpravy více či méně známých děl světové hudební literatury.  více

Nejčtenější

Kritika

V předvečer premiéry operní pantomimy Der Traum, která se má stát pomyslným vyvrcholením 16. ročníku Hudebního festivalu Znojmo, dostali jeho návštěvníci možnost nahlédnout do prostor impozantního, avšak chátrajícího Louckého kláštera. Toto specifické místo s jedinečnou atmosférou nebylo vybrané náhodou. Jmenovaná přehlídka se totiž nestará pouze o kulturní přítomnost, ale spolufinancuje i řadu rekonstrukcí chátrajících památek. Již několik let je jeho cílem obnova Louckého kláštera, a tak se podobně jako v minulých letech stal včerejší koncert vhodnou příležitostí k dobročinné dražbě vín, jejíž výtěžek je určený právě na opravu devastované budovy. S pestrým programem sestávajícím z děl Henryho Purcella, Giovanniho Battisty Pergolesiho, Šimona Brixiho, Georga Friedricha Händela, Antonia Vivaldiho a Wolfganga Amadea Mozarta se na prosluněném nádvoří a za cinkotu skleniček představil Znojemský komorní orchestr doplněný čestnými hosty, violisty Reinholdem Riegerem a Emilem Machainem. Jako sólisté vystoupili sopranistka Zuzana Barochová a pozounista Tomáš Votava, koncert řídil houslista a pedagog Marek Filip, který je současně uměleckým vedoucím ansámblu.  více