Adam Plachetka. Smíření Mozarta a Salieriho

Adam Plachetka. Smíření Mozarta a Salieriho

Pěvecký recitál Adama Plachetky publikum přijalo jako velkou událost. Bylo k tomu vedeno už pořadatelskou péčí, která se návštěvníka koncertu přívětivě zmocnila hned ve dveřích Besedního domu. Adam Plachetka má pověst vynikajícího pěvce, které v mnoha ohledech dostál, i když se zdálo, že mu trvalo celou první polovinu koncertu, než se uvolnil.

Repertoár koncertu tvořila směs árií z oper dvou údajných rivalů a nepřátel na život a na smrt – tedy Wolfganga Amadea MozartaAntonia Salieriho. Titul koncertu Molieri oba dva skladatele sloučil do jedné osoby, připomněl i jejich příslušnost k jedné době a stejnému kulturnímu prostoru. Možná se může zdát až banální po tisící vyvracet legendu o tom, že Salieri Mozarta otrávil, nebo měl vůbec nějaký zájem či podíl na jeho smrti. Romantické příběhy prolnuté s lidovými povídačkami ale mají tuhý život a neškodí si občas připomenout, že Formanův Amadeus je z faktického hlediska v podstatě výmysl (jako ostatně většina filmů, to není žádná vada). Ke způsobu, jakým se legenda vyvracela, i mluvenému slovu během koncertu se ještě vrátíme později.

Při výběru jednotlivých árií byl Mozart proti Salierimu ve výhodě od samého počátku. Pokud by dramaturgie úmyslně nesáhla k jeho opomíjeným dílům, vždy stavěla proti sobě věci když ne vyloženě známé, tak aspoň zaslechnuté nebo pocházející z opery, jejíž titul se sem tam někde mihne. Proti tomu Salieri se nehraje prakticky vůbec a nikde, jeho opery se uvádějí spíš jako festivalové kuriozity, což je osud většiny jeho vrstevníků. Mozartova nejzdařilejší, a dalo by se říci až vizionářská díla naopak přežila svou dobu a bez umělé podpory se udržela na repertoáru až do dnešní doby. Koncert ale naznačil přinejmenším jednu pozoruhodnou věc. Mozartova operní genialita nebyla ani tak v jednotlivých áriích, ale především v neschematické dramaturgii a psychologické kresbě postav. To se z jednotlivých kousků vytrhaných z kontextu vlastně příliš nepozná a celý program vyzněl velmi vyrovnaně.

Nakonec se mohlo zdát, že Salieri byl stejně dobrý operní skladatel a po této stránce mu program poskytl velmi slušné zadostiučinění. Je ovšem pravděpodobné, že při zhlédnutí dvou celých operních děl obou skladatelů – řekněme Dona GiovannihoFalstaffa, ať zůstaneme u vrcholů obou autorů – by se publikum přiklonilo k Mozartovi. Roli by v tom samozřejmě hrálo i jméno skladatele, které posluchači vnímají jako posvěcení pro kdejakou provozní skladbičku. Ale vynalézavá hudebně-dramaturgická charakteristika postav i jejich citových pohnutek by v tomto případě měla také jistě nemalý podíl. Salieri byl stručně řečeno vynikající skladatel, ale také byl mužem přítomnosti a prožitého úspěchu, zatímco Mozart viděl dopředu. To je pro publikum vždy těžké přijmout a doby, kdy se tak začalo dít, se předčasně zesnulý skladatel nedožil.

Adam Plachetka má letos třicet let, což pro pěvce není žádný věk, pořád se dá mluvit o začínající a rozvíjející se kariéře. Adamu Plachetkovi se ovšem rozvíjí velmi úspěšně, působí ve Vídeňské státní opeře, kde se od ansámblových a vedlejších rolí propracoval k viditelnějším úlohám Malatesty v Donu Pasqualem, Hlasatele v Lohengrinovi, Herkula v Gluckově Alceste, hraběte Almavivy ve Figarově svatbě a titulní úloze v Donu Giovannim. Z tohoto výčtu je jasné, že ve Vídni je veden v oboru baryton, bez často přidávané předpony „bas-“, která k Plachetkovu hlasu alespoň zatím spíš nepatří. V Metropolitní opeře zpívá v této sezóně Belcora v Nápoji lásky, debutoval jako Masetto v Donu Giovannim – to je jediná role z tohoto výčtu, která se dá zařadit k basu. I když Plachetkův rozsah do basových hloubek zasahuje, barevně a charakterem se zdá být spíš v barytonu a je samozřejmě na pěvci a jeho učiteli, jak se jim sestup do hloubek bude zdát dlouhodobě příznivý. Prozatím se jedná o pevně posazený a průbojný hlas, vhodný právě na úlohy mozartovského typu. Hlas bezpečně ovládaný, dramatický bez zřetelného tlaku a námahy, ještě mu ale potřebuje uzrát charakter.

To se projevilo především v první polovině koncertu, kdy Adam Plachetka působil dojmem, že uvízl v jedné výrazové poloze směřující k vážnému dramatu. Mezi rozčileným Almavivou z Figarovy svatby, chvástavým Salieriho Falstaffem a ironickým Figarem nebyl prakticky žádný rozdíl a jednotlivá čísla začala poněkud splývat dohromady, jakkoli se pěvcův projev sám o sobě poslouchá velmi dobře. Ve druhé polovině se zuřivý Salieriho Axur ještě držel ve stejné poloze, která k němu ale seděla stejně jako k Almavivovi, změna přišla s árií Guglielma z Mozartovy komedie Così fan tutte. Adam Plachetka se přepojil do polohy svůdného vychloubání a narozdíl od Falstaffa vyzněl Guglielmo zcela uvolněně, přesvědčivě a opravdu zábavně. Ve výrazové pestrosti se Adamu Plachetkovi již podařilo setrvat, každá árie byla jiná, měla svou osobitost, pěvec každému číslu vytvořil jeho malý, svébytný svět díky proměnlivému a dobře volenému výrazu.

Czech Ensemble Baroque Orchestra doprovázel spolehlivě, dával pěvci přednost ve všem všudy a ze všeho nejvíc se projevoval v poněkud bombastických závěrech. Šéf orchestru Roman Válek si na takové věci potrpí možná až přehnaně, jeho láska k činelům a bubnům vždy někde vyplave na povrch. Není to žádná katastrofa, pokud se příliš neopakuje. Horší byly mluvené vstupy dvou figurek představujících Bacha a Mozarta – lepší označení než figurky si dvě nepodařené karikatury nezaslouží. Před každou árií uvedly publikum do děje a přečetly kousek posléze zpívaného textu. To samo o sobě není úplně marné, ale riziko, zda časté promluvy koncert spíš neroztrhají na kusy, je potřeba důkladně zvážit. Když se ale přičte strašlivá míra nevkusného vtipkování, z nějž se mluvené vstupy skládají, dostává se koncert někam k úrovni televizní estrády. Závěrečná árie následovaná dvěma přídavky, které dva breptající herci již neuváděli, dala jasně za pravdu variantě bez mluvení. Konec tedy skutečně korunoval dílo, najednou zněla jen hudba a zpěv, Adam Plachetka byl zcela přesvědčivý. A takové to mělo být celé od začátku.

Molieri. Wolfgang Amadeus Mozart (árie z oper Figarova svatba, Don Giovanni, La finta giardiniera, Così fan tutte), Antonio Salieri (Falstaff, La scuola de’ gelosi, La grotta di Trofonio, Axur, re d’Ormus). Adam Plachetka, hudební nastudování – Roman Válek, Czech Ensemble Baroque Orchestra. 16. listopadu 2015, Besední dům, Brno.

Foto Jolana Halalová

Komentáře

Reagovat

Zatím nebyl přidán žádný komentář..

Dále si přečtěte

V rámci recitálu operního pěvce Adama Plachetky zazní  výběr z díla Wolfganga  Amadea Mozarta a  Antonia Salieriho.  více

Pocta českým symfonikům, premiéra, bouře a vzdor. Dostatek lákadel na jeden koncertní večer, jinak první tematický pořad letošního ročníku Hudebního festivalu Znojmo. Hudebně solidní, dramaturgicky poněkud rozmazaný, shrneme-li si jej stručně hned na začátku.  více

Vokální soubor Illegal Consort uvedl po roce znovu responsoria Carla Gesualda da Venosa. Koncert měl nesrovnatelně vyšší úroveň než loni – ansámbl za uplynulý rok společných vystoupení získal na zkušenostech a především na sjednoceném, velmi příjemném výrazu.  více





Koncert tělesa Brno Contemporary Orchestra v čele s vedoucím a dirigentem Pavlem Šnajdrem uskutečněný ve čtvrtek 18. dubna v netradičních prostorách kavárny Pole Rebelbean nesl podtitul Vyprávění o hudbě, která neumí kalkulovat. Dramaturgicky se večer inspiroval dvěmi literárními díly – My od Jevgenije Zamjatina a Paříž ve dvacátém století od Julese Verna – utopicky líčící budoucnost lidstva, ale i hudby. Kromě orchestru se publiku představili také mezzosopranistka Marie Kopecká-VerhoevenDominique Defontaines a francouzský ansámbl Rés(O)nances věnující se prolínání výtvarného umění s hudbou.  více

Stávající šéfdirigent Filharmonie Brno – Dennis Russell Davies oslavil v úterý 16. dubna osmdesáté narozeniny. U této příležitosti připravila filharmonie koncert s názvem Smetana 200 &Davies 80, na kterém zazněl cyklus symfonických básní Má vlast od Bedřicha Smetany. Ve čtvrtek 18. dubna se tak v Besedním domě symbolicky propojilo Smetanovo a Daviesovo jubileum. Má vlast ovšem nezazněla v tradiční orchestrální verzi, ale v transkripci pro čtyřruční klavír, kterou vytvořil sám autor bezprostředně po dokončení cyklu. Dennise Russella Daviese, který se tentokrát nepředstavil jako dirigent, ale jako klavírista, doplnila jeho životní i umělecká partnerka Maki Namekawa. Celý koncert pak doprovodily vizualizace Cori O’Lana a umělecký přednes Michala Bumbálkavíce

Léta se čtyřkou na konci si v Česku pravidelně připomínáme jako Rok české hudby. Je ale samozřejmé, že výročí nemají pouze čeští skladatelé a jejich díla, ale také skladby autorů zahraničních, nebo takových, u kterých by se dal o zmíněné českosti vést spor. Program s příhodným názvem Rapsodie v modrém 100, složený ze dvou kompozic, které mají v tomto roce své kulaté výročí, s přidáním skladby od letošního jubilanta, provedla ve čtvrtek 11. dubna 2024 v Janáčkově divadle Filharmonie Brno pod vedením Dennise Russella Daviese, který se tentokrát představil také jako klavírní sólista.  více

Neznámý Leoš Janáček a počátky baroka byl název koncertu souboru Musica Florea věnujícího se poučené interpretaci, V roce 1992 ho založil violoncellista a dirigent Marek Štryncl. Od roku 2002 soubor pořádá speciální koncertní řady, v nichž se zaměřuje na prezentaci nově objevených i známých skladeb. A právě večery věnované Janáčkovým drobným liturgickým sborovým skladbám na latinské texty a převážně instrumentálním raně barokním dílům představují koncertní řadu, při které se posluchačům představili sólisté Barbora Kotlánová (soprán), Stanislava Mihalcová (soprán), Daniela Čermáková (alt), Hasan El Dunia (tenor) a Jaromír Nosek (bas).  více

Brněnský Velikonoční festival duchovní hudby vyvrcholil nedělním koncertem v katedrále sv. Petra a Pavla. Napříč letošním 31. ročníkem a také při posledním hudebním večeru zněla díla ryze českých skladatelů. Tentokrát v podání sólistů Pavly Vykopalové (soprán), Jany Hrochové (mezzosoprán), Eduarda Martyniuka (tenor), Jozefa Benciho (bas), varhaníka Petra Kolaře, dále Českého filharmonického sboru Brno pod vedením sbormistra Petra Fialy. Glagolská mše jako prvotřídní záležitost klasické hudby, byla uvedena za doprovodu Filharmonie Brno s milým hostem, dirigentem Tomášem Netopilemvíce

Po Smetanově Daliborovi dorazila v pátek 5. dubna na prkna Janáčkova divadla další z oper velikánů české národní hudby – pohádková Rusalka Antonína Dvořáka na libreto Jaroslava Kvapila. V režii Davida Radoka, který dílo uchopil předně jako vážnou dramatickou a symbolickou operu, z níž mj. zcela vyškrtl komické postavy Hajného a Kuchtíka. Scénografie se rovněž ujal Radok, přičemž vycházel z konceptu Rusalky scénografa Larse-Ake Thessmana uvedené při inscenaci v operním domě GöteborgsOperan roku 2012. Kostýmy navrhla Zuzana Ježková, choreografii připravila Andrea Miltnerová a světelného designu se ujal Přemysl Janda. V pěveckých rolích se představili Jana Šrejma Kačírková (Rusalka), Peter Berger (Princ), Jan Šťáva (Vodník), Eliška Gattringerová (Cizí kněžna), Václava Krejčí Housková (Ježibaba), Tadeáš Hoza (Lovec) a Doubravka SoučkováIvana Pavlů a Monika Jägerová (trojice žínek). Sbor vedl Pavel Koňárek a hudebního nastudování a premiérového uvedení se chopil dirigent Marko Ivanovićvíce

Jedním z nejvýraznějších prvků letošního ročníku Velikonočního festivalu duchovní hudby bylo uvedení úctyhodného počtu skladeb, které zazněly ve světové premiéře. Jednou z těchto kompozic představovalo také Niedzielne rano (Nedělní ráno) skladatele Martina Smolky (*1959), které vzniklo na objednávku festivalu a v podání Cappelly Mariany. Ve složení Barbora Kabátková – soprán, Daniela Čermáková – alt, Vojtěch Semerád – tenor/umělecký vedoucí, Tomáš Lajtkep – tenor a Tomáš Šelc – baryton. Skladba zazněla v pátek 5. dubna v kostele sv. Augustina. Smolkovo dílo bylo doplněno chorálem a kompozicemi ze 13.–16. století.  více

Velké finále 31. ročníku Velikonočního festivalu duchovní hudby se již pomalu a jistě blíží – pomyslný odpočet trojice posledních koncertů zahájil čtvrteční večer 4. dubna v kostele sv. Janů s podtitulem Kantiléna: Zemek Novák, Graham, Emmert. Jak je již z názvu zjevné, dramaturgii koncertu tvořila díla Pavla Zemka Nováka, Petera Grahama a Františka Gregora Emmerta. Stejně patrné však již není, že skladby Zemka Nováka a Grahama se po více než třiceti letech – a právě na 31. ročníku festivalu – dočkaly své světové premiéry. Není bez zajímavosti, že původně měly skladby zaznít společně v rámci vigilie o Bílé sobotě. Samotné interpretace duchovních kompozic brněnských skladatelů se ujaly sopranistky Aneta Podracká Bendová a Jana Vondrů, s nimiž vystoupili varhaník Petr Kolář, dětský sbor Kantiléna pod vedením sbormistra Michala Jančíka a soubor Brno Contemporary Orchestra pod taktovkou Pavla Šnajdravíce

Podobně jako každý rok, byl i v rámci letošního ročníku Velikonočního festivalu duchovní hudby jeden z večerů věnován sólovému varhannímu recitálu. V úterý 2. dubna za varhany ve starobrněnské bazilice Nanebevzetí Panny Marie usedl původem slovenský varhaník Marek Paľa a provedl výběr z varhanních skladeb českých autorů vrcholného a pozdního romantismu, čímž doplnil stávající Rok české hudby. Několik děl úterního programu navíc zaznělo v přinejmenším brněnské premiéře.  více

Neodmyslitelnou součástí Velikonočního festivalu duchovní hudby jsou tři večery tzv. tenebrae obsahem navracející se ke křesťanským obřadům ve Svatém týdnu. Tento rok temné hodinky připadly na středu 27. března – pátek 29. března, a jak už je tradicí, konají se v kostele Nanebevzetí Panny Marie. Letos jsou tyto tři večery výjimečné především z hlediska dramaturgie, jelikož si pořadatelé festivalu objednali nové zhudebnění liturgických textů. Recenze se ohlíží za prvním ze tří večerů, při kterém ve světové premiéře zazněla díla od skladatelů Zdeňka Klaudy a Lukáše Hurníka. Provedení se ujali zpěváci Kristýna Fílová (soprán), Zuzana Čurmová (soprán), Alžběta Symerská (alt), Ondřej Holub (tenor) a Jiří Miroslav Procházka (bas) za doprovodu varhanního pozitivu a sbormistrovského dohledu Zdeňka Klaudy a recitace P. Jana Pacneravíce

Propojení, jednota, rozjímání – těmito slovy lze popsat hudební večer v režii Schola Gregoriana Pragensis pod vedením Davida Ebena a varhaníka Tomáše Thona, který se včera uskutečnil v rámci Velikonočního festivalu duchovní hudby v brněnském Kostele sv. Tomáše. Nejen zpěv gregoriánského chorálu, ale také díla skladatele Petra Ebena (1929–2007) na hodinu zvukově a barevně opanovala i oživila chrámový prostor.  více

Koncertem s názvem Ensemble Inégal: Zelenka včera v kostele sv. Janů zahájil 31. ročník Velikonočního festivalu duchovní hudby, tentokrát s přízviskem Terroir. Toto napůl záhadné slovo, které se s oblibou používá v souvislosti s vínem, pochází z latinského označení pro zemi, půdu a nese v sobě souhrn všech vlivů, zejména pak přírodních podmínek konkrétního místa na zde pěstované rostliny. Tento výraz je tedy metonymicky přenesená na program letošního ročníku VFDH, neboť se skládá výhradně z děl tuzemských autorů, čímž doplňuje probíhající Rok české hudbyvíce

Největší doménou Filharmonie Brno je bezesporu pořádání koncertů klasické hudby. Přesto se občas pod její hlavičkou odehraje koncert, který se tomuto okruhu vymyká a naláká i posluchače, kterým je bližší spíše hudba populární, zejména jazzová. Jednou z těchto akcí byl recitál klavíristy Bojana Z, který se odehrál v úterý 19. března v sále Besedního domu.  více

Posledním projektem Komorní opery Hudební fakulty Janáčkovy akademie múzických umění se stalo uvedení dvou českých jednoaktových oper: V studni Viléma Blodka (1834–1874) a Polapená nevěra Otmara Máchy (1922–2006). Hudební fakulta se při jejich realizaci spojila s Ateliérem divadla a výchovy pro neslyšící Divadelní fakulty JAMU a vznikl projekt, který se snaží hudbu přiblížit právě neslyšícím. Toto spojení se ovšem na prknech Divadla na Orlí neuskutečnilo poprvé. Již dříve zde byly uvedeny inscenace, které fungovaly na podobném principu: například Hudba pro oči (2014) se skladbami Leoše Janáčka a Bohuslava Martinů nebo Pojď se mnou do světa – písně Jiřího Bulise tlumočené do českého znakového jazyka (2020). Nyní recenzovaný projekt měl premiéry 16. a 17. března v Divadle na Orlí.  více

Pro čtvrtý abonentní koncert cyklu Filharmonie doma, který se odehrál 14. března v Besedním domě a nesl označení Mozartiana, zvolila Filharmonie Brno, tentokrát pod vedením česko-japonského dirigenta Chuheie Iwasakiho, čtyři skladby z 18.–20. století. Tato díla dramaturgicky spojuje buď přímo vznik v období klasicismu nebo inspirace hudebními postupy pro toto období typickými. Jako sólistka se v první polovině koncertu představila flétnistka Martina Venc Matušínskávíce

Nejčtenější

Kritika

Koncert tělesa Brno Contemporary Orchestra v čele s vedoucím a dirigentem Pavlem Šnajdrem uskutečněný ve čtvrtek 18. dubna v netradičních prostorách kavárny Pole Rebelbean nesl podtitul Vyprávění o hudbě, která neumí kalkulovat. Dramaturgicky se večer inspiroval dvěmi literárními díly – My od Jevgenije Zamjatina a Paříž ve dvacátém století od Julese Verna – utopicky líčící budoucnost lidstva, ale i hudby. Kromě orchestru se publiku představili také mezzosopranistka Marie Kopecká-VerhoevenDominique Defontaines a francouzský ansámbl Rés(O)nances věnující se prolínání výtvarného umění s hudbou.  více