S komorní hudbou z Čech až na konec světa

30. říjen 2013, 0:31

S komorní hudbou z Čech až na konec světa

Český den začal v Besedním domě výstavou věnovanou Viktoru Kalabisovi a dopoledním koncertem Graffova kvarteta. Výstava sice byla oficiálně zahájena až před přestávkou matiné, ale i tak se s ní publikum setkalo hned při příchodu ve foyer. Dramaturgie nebrala ohled na nezvyklý čas před svátečním obědem a sestavila koncert z děl zcela neodpočinkových. Výjimkou byl do určité míry Smyčcový kvartet D dur Karla Stamice. Klasicistní kompozice byla zařazena se zcela zřejmým úmyslem – posluchači byla postupně předložena řada děl reprezentujících určité epochy hudebního vývoje. Začít klasicistním kvartetem bylo logické, přehlednost formy mu dala funkci přívětivého startovacího čísla. Osobnost skladatele ale mohla přinejmenším přimět posluchače k zamyšlení, co to vlastně je česká hudba. Karel Stamic (či spíše Carl Stamitz, 1745–1801) se narodil v Mannheimu a zemřel v Jeně, jeho otec Jan Václav Stamic byl sice českého původu, ale národní hudební školy byly ještě otázkou daleké budoucnosti. S následujícími čísly programu spojovala Stamicův kvartet krásně zpěvná témata, což je sice pěkné, ale česká hudba si takovou věc může jen stěží uzurpovat pro sebe. Následoval Smyčcový kvartet č. 2 d moll, který ukázal jeho autora Bedřicha Smetanu jako nesporně světového a pokrokového skladatele. Dílo, které bylo ve své době odmítnuto jako výplod autorovy duševní nemoci, září neskutečnou hudební krásou ještě dnes a svou neklasickou, rozdrobenou strukturou odkázalo k dílům dvacátého století, která následovala ve druhé části koncertu.

Tady se musím zastavit u samotného Graffova kvarteta: to hrálo technicky brilantně, ale řekl bych, že příliš staví na rychlých tempech. Bohužel se potom nedostává času na tvoření opravdu krásného tónu a celkový projev kvarteta tím poněkud trpí. Rychlé pasáže a motivky se místy slévaly do nejasně artikulovaných shluků, což bylo obzvlášť zřetelné ve druhé větě Smetanova kvartetu, případně v „nápěvcích“ závěrečného Smyčcového kvartetu č. 1 Leoše Janáčka. K němu naopak seděl lehce pichlavý zvuk celého souboru. Mezi Smetanou a Janáčkem byl proveden Smyčcový kvartet č. 6 Viktora Kalabise. Tomu byla věnována nejen zmíněná výstava, ale i celý koncert, přítomná byla i manželka zesnulého skladatele Zuzana Růžičková. Její krátká charakteristika skladby jako prozářené a nasycené láskou k Bohuslavu Martinů je přesná a není potřeba k ní nic dodávat. Totéž bych řekl o celém koncertu, ale hudebníkům se nechtělo odejít jen tak, vyslyšeli dlouhý potlesk a přidali Menuet J. A. F. Míči, prý aby se nám lépe obědvalo, jak řekl primárius kvarteta Štěpán Graffe. Líbezná skladbička působila po Janáčkově dramatické kompozici „z podnětu Tolstého Kreutzerovy sonáty“ jako pěst na oko. Při takto vážných programech postavených na vnitřních hudebních souvislostech by se měly i přídavky konzultovat s dramaturgem, pokud už se bez nich koncerty neobejdou (a ony se docela dobře obejdou). Graffovo kvarteto udělalo do rohu působivého obrazu místo podpisu kaňku.

Kvintet, noneta, vynikající Richard Novák i chleba

Večerní pokračování Českého dnu vítalo posluchače opět už ve foyer, tentokrát ale chlebem a solí. Krojovaní statisté připomínali konvenční inscenaci Prodané nevěsty, se kterou se nikdo moc nepáral, ale chleba byl vynikající, pro tento večer čerstvě pečený. Důležitější byla samozřejmě hudba a čekal nás opět výborně sestavený program, který naznačenou otázku po charakteru a podstatě české hudby rozvířil ještě důkladněji.

Vskutku festivalovým bodem programu byl Kvintet D dur Zdeňka Fibicha. Komorní dílo se formou i rozsahem vyrovná standardní romantické symfonii a vyplnilo třičtvrtěhodinovou první polovinu večera. Kvalitní provedení ukázalo několik věcí, možná ne zcela jednoznačných. Především jsme neposlouchali nic „typicky českého“ (schválně si to zkuste definovat), ale schumannovský romantismus se vším všudy. Dál v díle převažovaly skladatelské finesy nad invencí, jednotlivé věty se tak po dvou třetinách začínaly strašně táhnout. Hrálo se bez škrtů s veškerými repeticemi, snad kvůli tomu, že koncert natáčel rozhlas. Z technického hlediska je tato nutnost pochopitelná, ale k divákům v sále je to přinejmenším nevlídné – však oni to nějak vydrží, když už za koncert zaplatili. Celý ansámbl hrál velmi dobře, ale zřejmě nebylo technicky možné zabránit dynamické převaze klarinetu, lesního rohu a klavíru nad houslemi a violoncellem. Smyčcové nástroje se proti zbytku nemohly prosadit, přestože je interpreti viditelně dřeli nadoraz. Zajímalo by mě provedení Kvintetu s použitím dobových dechových nástrojů a klavíru – slyšeli bychom něco úplně jiného. K festivalu nicméně takovéto „problematické“ skladby patří, právě proto, že pro svou nejednoznačnost těžko nacházejí místo v běžných programech. I mnozí ostřílení hudebníci slyšeli tento pozoruhodný projev českého romantického kosmopolity poprvé.

Fantazie č. 1 Aloise Háby nás po přestávce přenesla do úplně jiného hudebního světa. Nejednalo se ještě o Hábovy experimenty se čtvrttóny, ocitli jsme se ve světě dvanáctitónových řad. Navzdory tomu, že tato hudba vzbuzuje u mnohých posluchačů i sto let po svém vzniku pocit nepřístupné hrůzy, jednalo se o mozartovsky veselou a energickou kompozici. Ovšemže plnou disonancí, cestou z koncertu si úryvky z dvanáctitónové řady asi hvízdat nebudete, ale k publiku to nakonec bylo vstřícné. Hudebníci se rozrostli na noneto a zahráli Hábovu Fantazii s důrazem na rytmus a výrazné, zpěvné frázování – podtrhli tím ty prvky struktury, v nichž se posluchač může snadněji orientovat.

Passer Catulli Jana Nováka přišel s nonetem zazpívat basista Richard Novák. Vlastně nevím, co k tomu říct – byla to prostě nádhera. Doyenovi naší aktivní hudební scény to pořád zpívá perfektně a zajímalo by mě, o kolik méně let by mu kdokoliv tipoval naslepo. Umělecké renomé Richarda Nováka přerůstá brněnské obzory a měřítka tak masivně, že se to těžko popisuje. Spíš je kus hudebního Brna obsaženo v něm, než že by byl on sám jeho součástí. Nonet č. 2 Bohuslava Martinů uzavřel svojí prosluněnou atmosférou celý koncert. Symbolicky to byla možná nejvíc česká kompozice ze všech, které jsme od rána slyšeli. Martinů ji věnoval Českému nonetu a kladl důraz na melodické vyjádření vzbuzující atmosféru bezstarostného domácího muzicírování. V kontrastu je pocit stesku po vlasti, v níž nemohl žít. Rozloučení s večerem naštěstí nijak truchlivé nebylo – publikum přijalo hudebně nepodbízivý a zároveň vstřícný program vřele až s nadšením. A není se čemu divit.

Matiné českých kvartetů (k 90. výročí narození Viktora Kalabise pod čestnou záštitou Zuzany Růžičkové). Karel Stamic: Smyčcový kvartet D dur, Bedřich Smetana: Smyčcový kvartet č. 2 d moll, Viktor Kalabis: Smyčcový kvartet č. 6 „Památce Bohuslava Martinů“, Leoš Janáček: Smyčcový kvartet č. 1 „Z podnětu Tolstého Kreutzerovy sonáty“. Graffovo kvarteto. 28. 10. 2013, Besední dům, Brno, v rámci festivalu Moravský podzim.

Kvintet a nonety (koncert k 95. výročí vzniku samostatného československého státu). Zdeněk Fibich: Kvintet D dur op. 42, Alois Hába: Fantazie č. 1 op. 40 ve dvanáctitónovém systému, Jan Novák: Passer Catulli pro bas a noneto, Bohuslav Martinů: Nonet č. 2 H 374. Richard Novák – bas, Dechové kvinteto Phoenix, Pavel Wallinger – housle, Petr Pšenica – viola, Pavel Šabacký – violoncello, Miloslav Jelínek – kontrabas, Dana Drápelová – klavír. 28. 10. 2013, Besední dům, Brno, v rámci festivalu Moravský podzim.

Foto Petr Francán

Komentáře

Reagovat
  • Ondřej Pivoda

    1. listopad 2013, 14:25
    Dobrý den, rád bych opravil pár faktických omylů v článku, týkajících se Nonetu A. Háby. Předně nemůže Hábova hudba vzbuzovat pocit hrůzy i sto let po svém vzniku, jelikož od zkomponování Nonetu uplynulo letos teprve 82 let. Za druhé se v případě této skladby posluchači neocitli ve světě dvanáctitónových řad, jelikož skladba není komponována ani dodekafonně, ani jakoukoli jinou řadovou (serijní, příp. seriální) technikou. Ačkoli je již v úvodu skladby exponován dvanáctitónový materiál téměř v celém svém rozsahu, jedná se o hudbu založenou na principu tzv. tónové centrality. Uvedený podtitul Nonetu "dvanáctitónový" naznačuje pouze jeden z důležitých kompozičních rysů skladby, t. j. práci s chromatickým tónovým systémem. Dále bych si dovolil poznámku k nadhozenému názoru, že v případě použití dobových dechových nástrojů a klavíru v Kvintetu Zd. Fibicha bychom slyšeli úplně něco jiného. Dle mého názoru bychom slyšeli přibližně totéž, jelikož vývoj lesního rohu i klarinetu nedoznal od roku 1893 (vznik skladby) přílišných změn. Jedinou podstatnější odchylkou by mohla být odlišná barva zvuku klavíru v případě použití nástroje s vídeňskou mechanikou. Třetí poznámka se týká autorova názoru, že jsme v případě Fibicha neposlouchali hudbu "typicky českou", nýbrž "schumannovský romantismus" se vším všudy. Vyjdeme-li z metodologie takovéto úvahy, můžeme směle tvrdit, že např. v případě Smetanovy Mé vlasti neposloucháme českou hudbu, ale "lisztovský novoromantismus", v případě Dvořákových symfonií a komorních děl zase novoromantismus "brahmsovský" atp.

Když hlavní hvězda večera po generálce odřekne koncert, postaví všechny před téměř neřešitelný problém. Filharmonie Brno se včera pokusila vynahradit publiku nepřítomnost klavíristy Borise Berezovského excelentním výkonem a podařilo se jí to.  více

V neděli začal mezinárodní hudební festival Moravský podzim. Poprvé jej pořádá Filharmonie Brno, v jeho koncepci se objevilo několik novinek. O tom, jak letošní ročník vznikal, proč je zrovna takový a jeké jsou výhledy do budoucnosti, jsem mluvil s jeho dramaturgem Vítězslavem Mikešem.  více

Čtyřicátý sedmý ročník festivalu Moravský podzim začne v neděli. Přináší řadu pozoruhodných interpretů a slibuje výjimečné hudební zážitky.  více


Jako druhou premiéru letošní sezóny uvedla Janáčkova opera Národního divadla Brno Manon Lescaut operního velikána Giacoma Pucciniho. Režie nové inscenace, která poprvé uvedli 7. února v Janáčkově divadle, se ujal Štěpán Pácl, za dirigentský pult se postavil Ondrej Olos a v hlavních rolích se představili Jana Šrejma Kačírková (Manon Lescaut), Jiří Brückler (Lescaut), Peter Berger (Renato des Grieux) a Zdeněk Plech (Geronte di Ravior).  více

První letošní koncert souboru Brno Contemporary Orchestra z cyklu Auskultace nesl název Gastro s podtitulem Večeře pro Magdalenu Dobromilu Rettigovou (1785–1845). Orchestr v neděli 2. února provedl v jídelně Masarykova studentského domova dvě kompozice, resp. performance a happening Ondřeje Adámka (*1979), který se ujal také taktovky. Pro diváky tak nastala ne zcela obvyklá situace, kdy se do čela orchestru nepostavil dirigent Pavel Šnajdr.  více

Čtvrtý koncert v rámci abonomá Filharmonie doma, s podtitulem Metamorfózy, věnovala Filharmonie Brno pod taktovkou šéfdirigenta Dennise Russella Daviese dílům Josepha Haydna, Antonína Rejchy a Richarda Strausse. Jako sólista se v Klavírním koncertu druhého jmenovaného skladatele měl původně představit klavírista Ivan Ilić, ze zdravotních důvodů však koncert odřekl. Zástupu se pohotově ujal Jan Bartoš a diváci si tak mohli ve čtvrtek 30. ledna v Besedním domě vyslechnout původní program.  více

Nový autorský titul od víkendu nabízí na velké scéně Městské divadlo Brno. Jedná se o hudební Pohádku o živé vodě a je pod ní podepsaný autor libreta a režisér či zdejší principál Stanislav Moša, který už dlouhá léta tvoří v tandemu s hudebním skladatelem Zdenkem Mertou. Nyní se jedná o jejich už desátou autorskou spolupráci, při níž se znovu vrátili k pohádkovému žánru (jejich první pohádkou byla Zahradu divů v roce 2004). Výsledkem je výpravný titul, který myslí na malé i odrostlé diváky.  více

Už druhý letošní program pořádaný Filharmonií Brno oslavil jubileum významného skladatele. Zatímco Novoroční koncert byl věnován Johannu Straussovi mladšímu, koncert konaný 16. ledna v Janáčkově divadle připomněl nadcházející výročí Maurice Ravela (1875–1937), od jehož narození uplyne 7. března 150 let. Při koncertu složeném čistě z Ravelových děl se do čela Filharmonie Brno po delší době postavil její šéfdirigent Dennis Russell Davies. Během čtvrtečního večera zazněly mimo jiné oba Ravelovy klavírní koncerty, při kterých se za klavír posadil francouzský klavírista Alexandre Tharaudvíce

První letošní koncert abonentní řady Filharmonie doma, který se odehrál 10. ledna v Besedním domě, věnovala Filharmonie Brno pod taktovkou Tomáše Netopila Wolfgangu Amadeu Mozartovi. Kromě jeho děl ale zazněla také krátká kompozice Justė Janulytė, která diváky na krátkou chvíli přenesla z klasicismu do 21. století. V první polovině večera se k orchestru přidala dvojice sólistů ve složení Fedor Rudin (housle) a Pavel Nikl (viola).  více

Novoroční koncert Filharmonie Brno je již 1. ledna v Janáčkově divadle zaběhlou tradicí. Ani letošní rok nebyl výjimkou, a orchestr pod vedením dirigenta Michela Tabachnika provedl program složený zejména z děl Johanna Strausse mladšího. Brněnská filharmonie takto zahájila takzvaný straussovský rok. V roce 2025 totiž má skladatel titulovaný jako král valčíků významné jubileum 200 let od narození. Straussovy kompozice doplnily skladby Ericha Wolfganga Korngolda, Richarda Strausse a Dimitrije Šostakoviče.  více

Dva večery po sobě hostilo koncem listopadu brněnské Divadlo Husa na provázku taneční představení s názvem Bohyně. Šlo o magisterskou práci Jana Kysučana. Stávající vedoucí taneční složky Vojenského uměleckého souboru Ondráš s představením inspirovaným kopaničářskými bohyněmi, ale i pohanskou minulostí, před dvěma lety absolvoval na Vysoké škole múzických umění v Bratislavě. V rozhovoru jsme se dostali pod pokličku umělecké choreografie i představení samotného.  více

„Kultura je most“ zaznělo při – v pořadí již druhém - Koncertě česko-rakouského partnerství, který se odehrál v pátek 20. prosince na zámku Thalheim. Jednalo se o závěrečný večer 5. ročníku celoevropského projektu České sny 2024 a také o součást oslav Roku české hudby i mezinárodního hudebního festivalu Concentus Moraviae. Kultura je most spojující nejen odlišné generace, různé společenské vrstvy, ale i celé národy. A právě projekt České sny, který jen v roce 2024 prezentoval hudbu českých skladatelů v 50 evropských městech 22 různých států, toho může být výmluvným příkladem. Ostatně jen v prosinci zazněla kromě závěrečného koncertu v Rakousku řada dalších 11 v jižní části Evropy od portugalského Amarante přes italské Pesaro až po chorvatský Varaždin. Koncert byl věnován bývalému dolnorakouskému zemskému hejtmanovi Erwinu Pröllovi, který se dlouhodobě zasazuje o budování a prohlubování vztahů mezi Českou republikou a Rakouskem.  více

Dějiny pravidelného rozhlasového vysílání z Brna se začaly psát v roce 1924, rok po zahájení vysílání pražského rozhlasu a jen dva roky po vzniku prvního pravidelného vysílání v Evropě – londýnského BBC. Už celé jedno století je brněnské studio Českého rozhlasu motorem nejen hudebního, ale i obecně kulturního dění na Moravě, které svým vysíláním významně ovlivnilo. Důležitou roli sehrál brněnský rozhlas také v oblasti hudebního folkloru. Od svých začátků byl významným dokumentátorem lidové hudby v terénu a svým vysíláním neoddiskutovatelně ovlivnil vývoj hudebního folklorismu na našem území. Stalo se tak především díky neúnavné činnosti několika generací redaktorů a dramaturgů folklorního vysílání, kteří lidovou píseň a hudbu nejen zaznamenávali v terénu, ale prostřednictvím vysílání jí dávali druhý život. Právě díky nim se z interpretů, jako byli Božena Šebetovská, Jožka Severin, Dušan a Luboš Holí, Jarmila Šuláková, Vlasta Grycová a řada dalších, staly folklorní legendy. A zejména díky rozhlasu se všeobecně známými staly desítky lidových písní, které by jinak zůstaly zapomenuty.  více

Posledním předvánočním koncertem uzavřela Filharmonie Brno letošní část abonentní řady Filharmonie doma. Do jejího čela se vůbec poprvé postavil hvězdný houslista Fabio Biondi, který je známý především interpretací barokní hudby. Kromě smyčce se ale chopil také taktovky a brněnskému publiku se tak představil ve dvojroli houslista / dirigent. Společně s Filharmonií Brno provedl ve čtvrtek 19. 12. v Besedním domě díla Antonia Vivaldiho, Jana Dismase Zelenky, Pietra Nardiniho a Luigi Boccheriniho.  více

Kolem svátku svaté Doroty (6. února) a zejména od sv. Floriána (4. května) do sv. Martina (11. listopadu) se asi ve stovce obcí Brněnska a více jak dvaceti městských částech Brna každoročně konají slavnosti, které jsou od nepaměti, mnohde dodnes, nejvýznamnější událostí kulturního roku. Jejich hlavními účastníky bývala svobodná mládež odrostlá škole, chasa, která si na rok volila své zástupce - dva až čtyři stárky. Tato stárkovská organizace začala od začátku 20. století zanikat a pořadatelství jedněch hodů v obci se rozdrobilo mezi řadu spolků. S jejich rušením či ukončením činnosti se pořadatelství hodů přerušilo, případně v letech nesvobody přecházely hody do ilegality. Jejich dnešní slavení je tedy tradice obnovovaná, v dosídlených či novějších lokalitách zaváděná.  více

Vánoce v Brně znamenají také tradiční předvánoční koncert Brno Contemporary Orchestra (BCO), který se tentokrát uskutečnil s titulkem Z Ameriky do Tuřan. Odehrál se 18. prosince a po roční pauze se opět vrátil do tuřanské sokolovny. BCO pod vedením dirigenta Pavla Šnajdra provedlo skladby Mauricia Kagela, Steva Reicha, Trevora Grahla a tradičně i Miloslava Kabeláče. Společně s orchestrem se publiku představila čtveřice zpěváků ve složení Aneta Podracká BendováKornél MikeczMichal Kuča a Martin Kotulan. V závěru první poloviny pak Pavel Šnajdr vyměnil taktovku za tleskání, v čemž ho doplnil Petr Hladíkvíce

Po roce 1989 se začalo Brno pomalu ale jistě z hermeticky uzavřené socialistické republiky chystat na divoké devadesátky plné nevyjasněných vražd, podvodů s lehkými topnými oleji a mafiánských tanečků v rytmu diska. Stěny dětských pokojů plnila Nirvana a plechovky od Coca Coly, na nočním stolku nesmělo chybět poslední Bravíčko. Měl i v této době folklor své místo, musel si ho znovu vydobýt nebo jde o maják, který rozbouřené dějiny nijak nezasáhly?  více

Téma v názvu je dosti široké a neodvažuji se svůj text nazvat jinak, než letmým ohlédnutím. Nejdříve si však dovolím malou retrospektivu.  více

Nejčtenější

Kritika

Jako druhou premiéru letošní sezóny uvedla Janáčkova opera Národního divadla Brno Manon Lescaut operního velikána Giacoma Pucciniho. Režie nové inscenace, která poprvé uvedli 7. února v Janáčkově divadle, se ujal Štěpán Pácl, za dirigentský pult se postavil Ondrej Olos a v hlavních rolích se představili Jana Šrejma Kačírková (Manon Lescaut), Jiří Brückler (Lescaut), Peter Berger (Renato des Grieux) a Zdeněk Plech (Geronte di Ravior).  více