Američan v Brně rozhodně není to samé jako Američan v Paříži

3. březen 2015, 11:38
Američan v Brně rozhodně není to samé jako Američan v Paříži

Rozhlasovou stanici Hlas Ameriky máme ještě v živé paměti. Ensemble Opera Diversa po ní pojmenoval koncert sestavený z americké hudby čytřicátých let – líbivé, svobodné a plné optimismu.

Jedna z možností, jak se o prvním březnovém pondělním večeru zabavit a zároveň vzdělat, byla návštěva vystoupení souboru Ensemble Opera Diversa v Mozartově sále divadla Reduta. Na programu koncertu s názvem Hlas Ameriky (americká hudba čtyřicátých let) bylo totiž pět amerických klasiků, jejichž jména, snad kromě Aarona Coplanda a Samuela Barbera, českému posluchači příliš neřeknou; George Antheil, Arthur Berger a David Diamond.

Evropská hudba první poloviny dvacátého století je dosti známá všude. To se ale nedá říci o hudbě americké, která u nás končí Gershwinovou Rapsodií v modrém nebo Američanem v Paříži. Přitom tak nezávislé a originální umění lze jen těžko najít. Zvláště v Evropě v letech čtyřicátých nic tak svobodného vzniknout nemohlo a import americké hudby byl rovněž nemožný. Běžný posluchač v podstatě dodnes nepřichází do styku s tím, co nám předvedl ansámbl Opera Diversa pod vedením dirigentky Gabriely Tardonové. A tak se tento článek pokouší, mimo vlastní hodnocení koncertu, i obeznámit čtenáře s neznámou atraktivní hudbou. Soubor tímto koncertem zahájil cyklus věnovaný sedmdesátému výročí konce nejhrůznějšího konfliktu, který lidstvo zatím zažilo – druhé světové války.

Jako první byla na programu skladba Prelude, Aria and Waltz pro smyčce od Arthura Bergera z roku 1945. Na co si posluchač musel během koncertu zvyknout, a co by někdo mohl autorům i vyčítat, byla malá a někdy téměř žádná tematicko-motivická práce. Bergerovo dílo je založené spíše na tom, jak orchestr dokáže reagovat, přizpůsobovat se a zejména provádět náhlé kontrasty. To se souboru vedlo vskutku znamenitě, a tak skladba na posluchače zapůsobila i bez konkrétní zapamatovatelné melodie. Poslední část skladby – Waltz – nebyla typicky taneční hudba, posluchač se však nemusel namáhat s rozpoznáváním tance, poněvadž smyčce perfektně zdůrazňovaly těžké doby. I tato věta byla tím pádem krásně srozumitelná.

Quiet City pro trubku, anglický roh a smyčce z roku 1941 od Aarona Coplanda přišlo ihned po nastoupení sólistů – Romany Mazákové, která hrála na anglický roh, a trumpetisty Jozefa Zimka. U Coplanda je zapojení trubky do jeho skladeb vcelku běžné a skladatel s tímto spojením dovedně zacházel. Díky obrovskému citu Jozefa Zimka nebyl nástup trubky do tiché předehry smyčců vůbec násilný, spíše podtrhl klidnou atmosféru díla. Coplandovy harmonie připomínají osamocenost i klid zároveň a tyto dva aspekty se střídají právě mezi sólisty – klid anglického rohu a osamocenost trubky, navíc však bohatě doplněné smyčcovým orchestrem. Jediná škoda byla, že soubor ve vypjatějších částech skladby zcela přehlušil Romanu Mazákovou, a tak po většinu času byla slyšet pouze trubka.

Jako poslední před přestávkou předvedl ansámbl skladbu Rounds pro smyčce z roku 1944 od Davida Diamonda. Podobně jako u Artuhra Bergera dílu chybí výrazná melodie. Hlavní téma první věty je složené pouze ze dvou tónů – h–gis –, které se neustále opakují, a tak lze říci, že Diamond svým vlastním způsobem předjímal hudbu minimalistů. Hudebníci hráli vše naprosto jasně a díky akcentům, které opět hrály velmi důležitou roli, byla skladba pochopitelná pro všechny v sále (bez dobře provedených akcentů by z nízbyla pouze kaše). Druhá věta (Adagio) chvílemi připomínala Coplandovy hrátky s harmoniemi, Diamond se však – stejně jako všichni ostatní – jeví jako umělec s vlastním stylem. Poslední část skladby – Vivo – začínala fugou. Hned zezačátku na okamžik zaznělo jednoduché téma z první věty, které však ihned zaniklo, aby se po chvíli opět ujalo slova, tentokrát však s větší silou a za doprovodu tématu třetí věty. Na konci ještě jednou zaznělo téma fugy, které však přešlo do tématu věty první. Diamond jej však chytře nasměřoval k závěru, a tak se z minimalismu stal vtipný americký neoklasicismus. Rounds pro smyčce se musí brát jako celek, jde totiž o skladbu s pointou, která posluchači dojde až na konci.

Po přestávce opět zazněla skladba pouze pro smyčcový orchestr – Serenade No. 1 pro smyčce z roku 1948 od George Antheila. V kontextu skladeb, které se ten večer hrály, vyzněla tato serenáda jako nejvíce evropská skladba, respektive skladba s největším množstvím vlivů evropské hudby. Na rozdíl od Bergera a Diamonda, Antheil zvolil do první věty s názvem Allegro dvě velmi vtipná témata, která používá v průběhu celé skladby – jedno jakoby bylo od Šostakoviče, druhé od Milhauda. Zvláště to druhé je naprosto bezstarostné, vtipné, jako když si člověk píská na ulici. Druhá věta (Andante molto) v porovnání s dvěma krajními působí velmi tragicky a spíše než s melodií si Antheil hraje s harmoniemi. O to je však překvapivější, když najednou z ničeho nic v pizzicatu zaznívá druhé téma z první věty, které v tragice Andante molta zní až nepatřičně. Toto téma pak ještě jednou a nahlas zaznívá v podání koncertního mistra Jana Bělohlávka, který z něj vydoloval maximum. Poslední část Vivo začíná jako úplně nový a neznámý smyčcový kvartet od Šostakoviče, ten je však najednou vystřídán jednoduchým, až šlágrovitým valčíkem v prvních houslích. Téma je obyčejné, ale po tragické druhé větě vítané. Ke konci věty se z ničeho nic objeví Enescu, aby byl na konci opět vystřídán Šostakovičem. Nelze však tvrdit, že George Antheil sprostě okopíroval své současníky! Jeho dlouhý pobyt v Evropě ho na rozdíl od jeho amerických současníků poznamenal daleko více, a tak jeho hudba může připomínat zmíněné evropské skladatele. Antheil však vlastním a originálním hudebním jazykem pracuje s tématy a melodiemi, a tak u něj dochází k určité fúzi mezi evropskou a americkou hudbou první poloviny dvacátého století. Ensemble Opera Diversa zahrál Serenádu No. 1 velmi vtipně, lehce a s velkým citem, a tak se po jejím skončení ozýval od spokojených posluchačů upřímný smích.

Jako poslední zahrál ansámbl skladbu Capricorn Concerto pro smyčce, trubku, hoboj a flétnu z roku 1944 odSamuela Barbera. Jedná se v podstatě o jakési concerto grosso. Sólisté tedy byli doplněni o flétnu, na kterou hrála Iveta Kundrátová, Romana Mazáková pouze vyměnila anglický roh za hoboj. Barber je narozdíl od jeho čtyř kolegů, kteří na koncertě zazněli, nejnáročnější na poslech. Důvodem je snad jeho zalíbení v Brahmsovi, jehož vliv na Barbera je nepopiratelný. V první větě s názvem Allegro ma non troppo by se dalo ještě více zapracovat na napojování témat a melodií mezi sólisty, i když samozřejmě dělali maximum. Šlo spíše o to, že by se měli ještě pozorněji poslouchat navzájem. V Allegrettu – druhé větě, byl velmi dobrý dialog mezi trubkou a hobojem. Mezi ně se s citem a naprosto nepostřehnutelně vmísila flétna. Ve třetí větě (Allegro con brio) byl nádherně slyšet rozdíl mezi mezihrami orchestru, které připomínaly Barberovy americké současníky, a částmi, kdy se přidaly sólové nástroje; výsledek zněl naprosto odlišně než například u Coplandova Quiet City.

Americká hudba v polovině dvacátého století je nesmírně líbivá, svobodná a plná optimismu. Jsou v ní slyšet vlivy všech současníků, ale zároveň jde o vlastní styly, které si jednotliví skladatelé na základě svého génia vytvořili. Koncert, který Ensemble Opera Diversa předvedl, byl vskutku ojedinělý. Určitě dramaturgicky – takto zajímavý program by se hledal s velkou námahou, a to spíše v zahraničí než u nás. Zejména ale způsobem, jakým soubor všechny skladby posluchačům předvedl. Za zmínku bez pochyb stojí i sólisté, zvláště pak Jozef Zimka, který si s partem trubky opravdu pohrál, a na nějaké maličkosti se v tomto případě nemůže brát zřetel.

Hlas Ameriky (americká hudba čtyřicátých let). Arthur Berger: Prelude, Aria and Waltz pro smyčce (1945), Aaron Copland: Quiet City pro trubku, anglický roh a smyčce (1941), David Diamond: Rounds pro smyčce (1944), George Antheil: Serenade No. 1 pro smyčce (1948) česká premiéra, Samuel Barber: Capricorn concerto pro smyčce, trubku, hoboj a flétnu (1944) česká premiéra. Hudební nastudování: Gabriela Tardonová, Iveta Kundrátová – flétna, Romana Mazáková – hoboj, anglický roh, Josef Zimka – trubka, orchestr Ensemble Opera Diversa, koncertní mistr Jan Bělohlávek. 2. března 2015, Reduta, Brno.

Foto Arathan Photography

Komentáře

Reagovat

Zatím nebyl přidán žádný komentář..

Dále si přečtěte

Chrámový koncert Ensemble Opera Diversa přinesl program sestavený z děl současných skladatelů, až na jednu výjimku domácích. Jeho atraktivitu podtrhovaly především dvě světové premiéry složené pro tuto příležitost.  více

Když Richard Novák slavil před třemi lety osmdesáté narozeniny, připadal mi ve formě takřka nadlidské. Letos slaví šedesát let na scéně a pořád na ní se ctí může stát a zpívat. To je zkrátka zázrak.  více

Miloslav Ištvan Quartett se intenzivně věnuje tvorbě brněnských skladatelů dvacátého století, při posledním koncertu v Domě umění se kromě ní objevily také kompozice Maxe Sterna a Massima di Gesu. Večer byl součástí koncertní řady, kterou pořádá Ensemble Opera Diversa.  více




Stejně jako v životě a tvorbě Dušana Holého i na koncertě se střídaly dvě polohy lidové písně. První z nich, věrná tradici a zakořeněná ve svém přirozeném prostředí regionu, zazněla v podání Horňácké muziky Petra Mičky. Druhá - výrazně stylizovaná a přetvořená pro potřeby koncertního provedení - zazněla v úpravách pro BROLN v současné době pod dirigentským smyčcem primáše Petra Varmuži.  více

Městské divadlo v Brně nejnověji uvádí Šakalí léta tedy původně filmový muzikál z období padesátých let, který vznikl na motivy povídek spisovatele Petra Šabacha. Film Šakalí léta natočil Jan Hřebejk a provázely jej písně Ivana Hlase. V roce 1993 získal jako první snímek také nově vzniklou oborovou cenu Český lev, a to hned ve čtyřech kategoriích. Bylo jen otázkou času, kdy po látce šáhne divadlo, k čemuž došlo v roce 2001 v Plzni. A muzikálová Šakalí léta od té doby mocně brázdí republiku…  více

Na 10. ročníku festivalu Maraton hudby Brno vystoupí polské ženské trio Sutari. Na svém kontě mají stovky koncertů ve více než 20 zemích světa včetně vystoupení na světovém hudebním veletrhu WOMEX v roce 2015 nebo live session pro americké rádio KEXP. Vydaly několik oceňovaných alb, z nich to nejnovější, z roku 2024, se jmenuje #kołysankidlaświata a obsahuje ukolébavky. Jejich hudba kombinuje tradiční polské písně s moderními prvky a dotýká se témat přírody, svobody, ženskosti a sesterství. Sutari zahájí v sobotu 9. srpna World music scénu festivalu v brněnském klubu První patro. Na naše otázky odpovídaly kolektivně všechny tři členky skupiny – Basia Songin, Kasia Kapela a Dobromiła Życzyńska.  více

Ke světlu – tak znělo označení závěrečného koncertu Velikonočního festivalu duchovní hudby, jehož letošní 32. ročník nesl podtitul Smíření. V podání domácí a pořadatelské Filharmonie Brno zazněla 27. dubna v kostele sv. Janů pod taktovkou Anny-Marie Helsing díla Ralpha Vaughana Williamse a Einojuhaniho Rautavaary. V první části koncertu se jako sólista představil Josef Špačekvíce

Letos si připomínáme 100. výroční narození kanadského jazzového klavíristy a skladatele Oscara Petersona (1925–2007). K této příležitosti nastudovalo klavírní trio ve složení Luboš Šrámek (klavír), Marián Ševčík (bicí) a Matěj Štubiak (kontrabas) Petersonovu Velikonoční suitu – jednu z mála jazzových duchovních skladeb, kterou hráči uvedli ve středu 23. dubna v Besedním domě v rámci Velikonočního festivalu duchovní hudby.  více

Ve Svatém týdnu Velikonoční festival duchovní hudby každý rok připravuje tzv. temné hodinky – zpěvy lamentací a responsorií prováděných za tmy v předvečer daného svátku. Po souborném uvedení například Zelenkových či Gesualdových zpěvů se soubor Ensemble Versus rozhodl pro letošní ročník nastudovat chorální repertoár českého původu. Další novinkou je také přesunutí hodinek z chrámového prostoru do tří brněnských vodojemů na Žlutém kopci, kde se každý večer uskuteční tři asi čtyřiceti minutové koncerty. Diváci si tak mohou vybrat danou hodinu, která jim nejvíce vyhovuje. Recenze se zabývá prvními z hodinek konanými na Škaredou středu 16. dubna ve vodojemu č. 2.  více

Zahajovací koncert 32. ročníku Velikonočního festivalu duchovní hudby uskutečněný včera v nově zrekonstruovaném kostele sv. Jakuba nabídl více než hodinové rozjímání s dílem Janovy pašije od soudobého, estonského skladatele a letošního jubilanta Arvo Pärta (*1935). Dílo zaznělo v podání vokálního souboru Martinů Voices s uměleckým vedoucím Lukášem Vasilkem, sólisty Jiřím BrückleremOndřejem HolubemAlenou HellerovouJanou KuželovouOndřejem Benekem a Martinem Kalivodou za doprovodu komorního ansámblu: Daniela Valtová Kosinová (varhany), Pavla Tesařová (housle), Lukáš Pospíšil (violoncello), Vladislav Borovka (hoboj), Martin Petrák (fagot).  více

Vojenský umělecký soubor Ondráš se v premiéře nového pořadu Karpatami vydal tanečním krokem přes vršky a doliny Karpatského oblouku. Novinka profesionální části souboru se odehrála na jevišti brněnského divadla Radost. A radostné bylo i sledování tohoto nového počinu. Soubor v něm na chvíli opouští velkolepé choreografie a vrací se blíže k původnímu lidovému materiálu, aniž by se vzdal vlastního výrazu.  více

Jarní koncert tělesa Diversa Quartet po delší době nabídl díla ryze tuzemských autorů. Večer konaný v pondělí 7. dubna v prostorách vily Löw-Beer nesl podtitul Tempus est iocundum podle milostné písně z rukopisu Carmina Burana. Píseň se svou rozverností stala inspirací pro dramaturgii koncertu, kterým provázelo těleso ve složení Barbara Tolarová (1. housle), Jan Bělohlávek (2. housle), David Křivský (viola) a Iva Wiesnerová (violoncello).  více

Íránská zpěvačka Mahsa Vahdat propojuje tradiční perskou hudbu s evropskými hudebními prvky, například s jazzem nebo se sborovým zpěvem. Své zatím nejnovější album Braids of Innocence, Copánky nevinnosti, které nahrála s norským pěveckým sborem SKRUK. Písně na albu vycházejí z perských básní od autorů Rúmího a Hafíze, ale i ze současných textů, které zachycují osobní i politická témata. Album tak reflektuje represivní režim v Íránu i život v exilu. Zpěvačka svou tvorbu představila v roce 2024 na festivalu Maraton hudby Brno.  více

Po měsíci se do prostoru Janáčkova divadla vrátila Filharmonie Brno, která pod vedením svého šéfdirigenta Dennise Russella Daviese provedla ve čtvrtek 27. března díla Roberta Schumanna a Dimitrije Šostakoviče. V první polovině orchestr doplnil věhlasný britský violoncellista Steven Isserlisvíce

Po prosincovém uvedení Händelova Mesiášev instrumentaci W. A. Mozarta, provedla Filharmonie Brno další oratorium, tentokrát Die Schöpfung(Stvoření) Josepha Haydna (1732–1809). Ve čtvrtek 13. března se v Besedním domě do čela orchestru postavil dirigent Petr Altrichter, sborových pasáží se ujal Petrem Fialou vedený Český filharmonický sbor Brno, a sól se zhostili sopranistka Jana Sibera, tenorista Petr Nekoranec, a basista Peter Mikulášvíce

Další z jazzových večerů, které jsou pravidelně pořádány Filharmonií Brno, byl věnován duu Will Vinson (altsaxofon) a Aaron Parks (klavír). Tito hudebníci se spolu v různých formacích potkávají už dvacet let. Proto se rozhodli, že nastal čas, aby si vyzkoušeli to nejintimnější a podle mnohých i to nejtěžší – formát pouhého dua. V podání těchto muzikantů střední jazzové generace zazněl v pondělí 10. března v Besedním domě jak výběr z klasického jazzového materiálu, tak několik vlastních kompozic.  více

Pátý koncert z cyklu Auskultace, ve kterém se Brno Contemporary Orchestra postupně věnuje různým částem lidského těla, byl zaměřený na sluch. Nesl příznačný název Audio, přičemž byl především zdůrazněn rozdíl mezi pouhým slyšením a posloucháním. V pondělí 3. března (datum Mezinárodního dne sluchu) provedl soubor pod taktovkou Pavla Šnajdra v obřadní síni Ústředního hřbitova díla Petera Grahama, Petra Bakly, Jürga Freye a Iana Mikysky, který ve své skladbě orchestr doplnil tóny mikrotonální kytary. Jako klavírní sólista se představil Miroslav Beinhauervíce

V duchu romantických děl známých i méně známých autorů, která nejsou často zahrnována do repertoáru orchestrů, se nesl včerejší koncert v Janáčkově divadle. Filharmonie Brno s hostujícím dirigentem Robertem Kružíkem zde představila poutavý program pojmenovaný Skryté poklady romantismu, při kterém se publiku představil i tuzemský houslista a koncertní mistr České filharmonie Jiří Vodičkavíce

Nejčtenější

Kritika

Městské divadlo v Brně nejnověji uvádí Šakalí léta tedy původně filmový muzikál z období padesátých let, který vznikl na motivy povídek spisovatele Petra Šabacha. Film Šakalí léta natočil Jan Hřebejk a provázely jej písně Ivana Hlase. V roce 1993 získal jako první snímek také nově vzniklou oborovou cenu Český lev, a to hned ve čtyřech kategoriích. Bylo jen otázkou času, kdy po látce šáhne divadlo, k čemuž došlo v roce 2001 v Plzni. A muzikálová Šakalí léta od té doby mocně brázdí republiku…  více