Američan v Brně rozhodně není to samé jako Američan v Paříži

3. březen 2015, 11:38
Američan v Brně rozhodně není to samé jako Američan v Paříži

Rozhlasovou stanici Hlas Ameriky máme ještě v živé paměti. Ensemble Opera Diversa po ní pojmenoval koncert sestavený z americké hudby čytřicátých let – líbivé, svobodné a plné optimismu.

Jedna z možností, jak se o prvním březnovém pondělním večeru zabavit a zároveň vzdělat, byla návštěva vystoupení souboru Ensemble Opera Diversa v Mozartově sále divadla Reduta. Na programu koncertu s názvem Hlas Ameriky (americká hudba čtyřicátých let) bylo totiž pět amerických klasiků, jejichž jména, snad kromě Aarona Coplanda a Samuela Barbera, českému posluchači příliš neřeknou; George Antheil, Arthur Berger a David Diamond.

Evropská hudba první poloviny dvacátého století je dosti známá všude. To se ale nedá říci o hudbě americké, která u nás končí Gershwinovou Rapsodií v modrém nebo Američanem v Paříži. Přitom tak nezávislé a originální umění lze jen těžko najít. Zvláště v Evropě v letech čtyřicátých nic tak svobodného vzniknout nemohlo a import americké hudby byl rovněž nemožný. Běžný posluchač v podstatě dodnes nepřichází do styku s tím, co nám předvedl ansámbl Opera Diversa pod vedením dirigentky Gabriely Tardonové. A tak se tento článek pokouší, mimo vlastní hodnocení koncertu, i obeznámit čtenáře s neznámou atraktivní hudbou. Soubor tímto koncertem zahájil cyklus věnovaný sedmdesátému výročí konce nejhrůznějšího konfliktu, který lidstvo zatím zažilo – druhé světové války.

Jako první byla na programu skladba Prelude, Aria and Waltz pro smyčce od Arthura Bergera z roku 1945. Na co si posluchač musel během koncertu zvyknout, a co by někdo mohl autorům i vyčítat, byla malá a někdy téměř žádná tematicko-motivická práce. Bergerovo dílo je založené spíše na tom, jak orchestr dokáže reagovat, přizpůsobovat se a zejména provádět náhlé kontrasty. To se souboru vedlo vskutku znamenitě, a tak skladba na posluchače zapůsobila i bez konkrétní zapamatovatelné melodie. Poslední část skladby – Waltz – nebyla typicky taneční hudba, posluchač se však nemusel namáhat s rozpoznáváním tance, poněvadž smyčce perfektně zdůrazňovaly těžké doby. I tato věta byla tím pádem krásně srozumitelná.

Quiet City pro trubku, anglický roh a smyčce z roku 1941 od Aarona Coplanda přišlo ihned po nastoupení sólistů – Romany Mazákové, která hrála na anglický roh, a trumpetisty Jozefa Zimka. U Coplanda je zapojení trubky do jeho skladeb vcelku běžné a skladatel s tímto spojením dovedně zacházel. Díky obrovskému citu Jozefa Zimka nebyl nástup trubky do tiché předehry smyčců vůbec násilný, spíše podtrhl klidnou atmosféru díla. Coplandovy harmonie připomínají osamocenost i klid zároveň a tyto dva aspekty se střídají právě mezi sólisty – klid anglického rohu a osamocenost trubky, navíc však bohatě doplněné smyčcovým orchestrem. Jediná škoda byla, že soubor ve vypjatějších částech skladby zcela přehlušil Romanu Mazákovou, a tak po většinu času byla slyšet pouze trubka.

Jako poslední před přestávkou předvedl ansámbl skladbu Rounds pro smyčce z roku 1944 od Davida Diamonda. Podobně jako u Artuhra Bergera dílu chybí výrazná melodie. Hlavní téma první věty je složené pouze ze dvou tónů – h–gis –, které se neustále opakují, a tak lze říci, že Diamond svým vlastním způsobem předjímal hudbu minimalistů. Hudebníci hráli vše naprosto jasně a díky akcentům, které opět hrály velmi důležitou roli, byla skladba pochopitelná pro všechny v sále (bez dobře provedených akcentů by z nízbyla pouze kaše). Druhá věta (Adagio) chvílemi připomínala Coplandovy hrátky s harmoniemi, Diamond se však – stejně jako všichni ostatní – jeví jako umělec s vlastním stylem. Poslední část skladby – Vivo – začínala fugou. Hned zezačátku na okamžik zaznělo jednoduché téma z první věty, které však ihned zaniklo, aby se po chvíli opět ujalo slova, tentokrát však s větší silou a za doprovodu tématu třetí věty. Na konci ještě jednou zaznělo téma fugy, které však přešlo do tématu věty první. Diamond jej však chytře nasměřoval k závěru, a tak se z minimalismu stal vtipný americký neoklasicismus. Rounds pro smyčce se musí brát jako celek, jde totiž o skladbu s pointou, která posluchači dojde až na konci.

Po přestávce opět zazněla skladba pouze pro smyčcový orchestr – Serenade No. 1 pro smyčce z roku 1948 od George Antheila. V kontextu skladeb, které se ten večer hrály, vyzněla tato serenáda jako nejvíce evropská skladba, respektive skladba s největším množstvím vlivů evropské hudby. Na rozdíl od Bergera a Diamonda, Antheil zvolil do první věty s názvem Allegro dvě velmi vtipná témata, která používá v průběhu celé skladby – jedno jakoby bylo od Šostakoviče, druhé od Milhauda. Zvláště to druhé je naprosto bezstarostné, vtipné, jako když si člověk píská na ulici. Druhá věta (Andante molto) v porovnání s dvěma krajními působí velmi tragicky a spíše než s melodií si Antheil hraje s harmoniemi. O to je však překvapivější, když najednou z ničeho nic v pizzicatu zaznívá druhé téma z první věty, které v tragice Andante molta zní až nepatřičně. Toto téma pak ještě jednou a nahlas zaznívá v podání koncertního mistra Jana Bělohlávka, který z něj vydoloval maximum. Poslední část Vivo začíná jako úplně nový a neznámý smyčcový kvartet od Šostakoviče, ten je však najednou vystřídán jednoduchým, až šlágrovitým valčíkem v prvních houslích. Téma je obyčejné, ale po tragické druhé větě vítané. Ke konci věty se z ničeho nic objeví Enescu, aby byl na konci opět vystřídán Šostakovičem. Nelze však tvrdit, že George Antheil sprostě okopíroval své současníky! Jeho dlouhý pobyt v Evropě ho na rozdíl od jeho amerických současníků poznamenal daleko více, a tak jeho hudba může připomínat zmíněné evropské skladatele. Antheil však vlastním a originálním hudebním jazykem pracuje s tématy a melodiemi, a tak u něj dochází k určité fúzi mezi evropskou a americkou hudbou první poloviny dvacátého století. Ensemble Opera Diversa zahrál Serenádu No. 1 velmi vtipně, lehce a s velkým citem, a tak se po jejím skončení ozýval od spokojených posluchačů upřímný smích.

Jako poslední zahrál ansámbl skladbu Capricorn Concerto pro smyčce, trubku, hoboj a flétnu z roku 1944 odSamuela Barbera. Jedná se v podstatě o jakési concerto grosso. Sólisté tedy byli doplněni o flétnu, na kterou hrála Iveta Kundrátová, Romana Mazáková pouze vyměnila anglický roh za hoboj. Barber je narozdíl od jeho čtyř kolegů, kteří na koncertě zazněli, nejnáročnější na poslech. Důvodem je snad jeho zalíbení v Brahmsovi, jehož vliv na Barbera je nepopiratelný. V první větě s názvem Allegro ma non troppo by se dalo ještě více zapracovat na napojování témat a melodií mezi sólisty, i když samozřejmě dělali maximum. Šlo spíše o to, že by se měli ještě pozorněji poslouchat navzájem. V Allegrettu – druhé větě, byl velmi dobrý dialog mezi trubkou a hobojem. Mezi ně se s citem a naprosto nepostřehnutelně vmísila flétna. Ve třetí větě (Allegro con brio) byl nádherně slyšet rozdíl mezi mezihrami orchestru, které připomínaly Barberovy americké současníky, a částmi, kdy se přidaly sólové nástroje; výsledek zněl naprosto odlišně než například u Coplandova Quiet City.

Americká hudba v polovině dvacátého století je nesmírně líbivá, svobodná a plná optimismu. Jsou v ní slyšet vlivy všech současníků, ale zároveň jde o vlastní styly, které si jednotliví skladatelé na základě svého génia vytvořili. Koncert, který Ensemble Opera Diversa předvedl, byl vskutku ojedinělý. Určitě dramaturgicky – takto zajímavý program by se hledal s velkou námahou, a to spíše v zahraničí než u nás. Zejména ale způsobem, jakým soubor všechny skladby posluchačům předvedl. Za zmínku bez pochyb stojí i sólisté, zvláště pak Jozef Zimka, který si s partem trubky opravdu pohrál, a na nějaké maličkosti se v tomto případě nemůže brát zřetel.

Hlas Ameriky (americká hudba čtyřicátých let). Arthur Berger: Prelude, Aria and Waltz pro smyčce (1945), Aaron Copland: Quiet City pro trubku, anglický roh a smyčce (1941), David Diamond: Rounds pro smyčce (1944), George Antheil: Serenade No. 1 pro smyčce (1948) česká premiéra, Samuel Barber: Capricorn concerto pro smyčce, trubku, hoboj a flétnu (1944) česká premiéra. Hudební nastudování: Gabriela Tardonová, Iveta Kundrátová – flétna, Romana Mazáková – hoboj, anglický roh, Josef Zimka – trubka, orchestr Ensemble Opera Diversa, koncertní mistr Jan Bělohlávek. 2. března 2015, Reduta, Brno.

Foto Arathan Photography

Komentáře

Reagovat

Zatím nebyl přidán žádný komentář..

Dále si přečtěte

Chrámový koncert Ensemble Opera Diversa přinesl program sestavený z děl současných skladatelů, až na jednu výjimku domácích. Jeho atraktivitu podtrhovaly především dvě světové premiéry složené pro tuto příležitost.  více

Když Richard Novák slavil před třemi lety osmdesáté narozeniny, připadal mi ve formě takřka nadlidské. Letos slaví šedesát let na scéně a pořád na ní se ctí může stát a zpívat. To je zkrátka zázrak.  více

Miloslav Ištvan Quartett se intenzivně věnuje tvorbě brněnských skladatelů dvacátého století, při posledním koncertu v Domě umění se kromě ní objevily také kompozice Maxe Sterna a Massima di Gesu. Večer byl součástí koncertní řady, kterou pořádá Ensemble Opera Diversa.  více




Trumpetista Jiří Kotača založil před deseti lety big band Cotatcha Orchestra. Ten dnes vystupuje s různými programy od nejtradičnějšího jazzu až po vizionářské propojení jazzu s elektronikou. S Jiřím Kotačou hovoříme o tom, jak se orchestr postupně vyprofiloval, jak vzniká autorský repertoár na pomezí jazzu a elektroniky, ale také o tom, co fanouškům přinese listopadový koncert k 10 letům orchestru. Řeč je i o Kotačově mezinárodním kvartetu nebo o tom, jak je možné hru na trubku a křídlovku obohatit efekty.  více

Ačkoliv je Mezinárodní operní a hudební festival Janáček Brno věnován především klasice, dramaturgie se nebojí přimíchat do programu například jazzové nebo folklórní koncerty. Právě lidovému umění bylo v neděli 10. listopadu v 15 hodin věnováno pásmo Opojen písní, jehož scénáře a režie se ujala Magdalena Múčková. V podání sboru Netáta ze Strání, jehož vedoucí je Marie Múčková, zpěvačky Kateřiny Gorčíkové z Březové a lidové hudby Matóše z Lopeníka zazněly lidové písně, které zaplnily prostor divadelního sálu brněnské Reduty. Tento komorní hudební pořad akcentoval především obec Březová (Brezová), kterou několikrát sám Leoš Janáček (1854–1928) navštívil a jíž věnoval esej Březovská píseň (1899). Čtení z této eseje procházelo v podání Vladimíra Doskočila celým programem a velmi povedeně tak pásmo propojilo přímo s osobností Leoše Janáčka.  více

Mezinárodní operní a hudební festival Janáček Brno nabídl v sobotu také koncert Brno Contemporary Orchestra. Pod vedením dirigenta Pavla Šnajdra zazněl program z děl čtveřice skladatelů, kteří jsou velkou mírou spjati s Brnem. V divadle Reduta zazněly kompozice Miloslava Ištvana, Aloise Piňose, Josefa Berga a Petra Kofroně.  více

Janáčkova opera Příhody lišky Bystroušky pár dní nazpět oslavila 100. výročí premiéry, která se uskutečnila v Národním divadle Brno. Jejího novodobého festivalového uvedení se zhostil soubor Národního divadla moravskoslezského v režii Itzika Galiliho – choreografa a režiséra izraelského původu. Přivezená inscenace byla uvedena v neděli 10. listopadu v Mahenově divadle.  více

Do letošního ročníku festivalu Janáček Brno přispěla i Hudební fakulta Janáčkovy akademie múzických umění. Její posluchači připravili sobotní komponovaný program, který divákům předvedl nejen hudbu nejrůznějších stylů, ale také jim ukázal různé prostory fakulty. Při vstupu na fakultu byla příchozím rozdána barevná kolečka, která rozdělila publikum na tři menší skupiny. To vše se stalo z kapacitních důvodů, jelikož se program kromě auly odehrával také ve varhanním sále, klenbovém sále a učebně 09. Všichni tak slyšeli totožný program jen v jiném pořadí.  více

Téměř po devadesáti letech od svého vzniku se do Brna vrátila jediná opera Pavla Haase (1899–1944) Šarlatán. Inscenování této humorné opery se ujalo Národní divadlo moravskoslezské v režii Ondřeje Havelky a hudebním nastudování Jakuba Kleckera. Několik týdnů po premiéře inscenace v Ostravě se v pátek 8. listopadu v Mahenově divadle, kde měl Šarlatán v roce 1938 svoji světovou premiéru, nabídnul novinku ve svém devátém ročníku Festival Janáček Brno 2024.  více

Jedním z komorních koncertů devátého ročníku festivalu Janáček Brno byl také večer věnovaný dílům Leoše Janáčka, a zejména Pavla Haase. Tyto skladby provedla v úterý 5. listopadu v Mozartově sále divadla Reduta různá hudební uskupení složená z tenoristy Nickyho Spence, klavíristky Lady ValešovéNavarra String Quartetu, houslistky Ivany Víškové, hornisty Antonína Koláře a flétnisty Michala Vojáčkavíce

Sobotní dopoledne 2. listopadu bylo zasvěceno sborovým zpěvům v podání mužského pěveckého ansámblu Q VOX. Zpěváci si pro posluchače připravili skladby vybrané na základě dramaturgické linie opírající se o generační prolnutí (učitele) Pavla Křížkovského (1820–1885) a (žáka) Leoše Janáčka (1854–1928), jež byly v druhé půli doplněny díly sbormistrů a skladatelů kontextem i tvorbou spjatými s osobností Janáčka.  více

S tradičním dvouletým odstupem začal Mezinárodní festival Janáček Brno 2024, jehož slavnostní zahájení se uskutečnilo v pátek 1. listopadu v Janáčkově divadle. Národní divadlo Brno při této příležitosti uvedlo premiéru nové inscenace opery Výlety páně Broučkovy Leoše Janáčka (1854–1928), jenž vznikla na náměty dvou povídek Svatopluka Čecha. Režie operní novinky, která vznikla v koprodukci se Staatsoper Unter den Linden, Berlin a Teatro Real, Madrid, se ujal kanadský režisér Robert Carsen. Hudební nastudování, stejně jako dirigování premiéry bylo vloženo do rukou Marka Ivanoviće a v titulní roli Matěje Broučka se představil skotský tenorista Nicky Spencevíce

Znovuuvedením oblíbeného muzikálu Čarodějky z Eastwicku se Městské divadlo Brno rozhodlo připomenout jubilejních dvacet let od otevření svojí velké Hudební scény. Opětovné nasazení titulu představuje povedený narozeninový dárek divadla publiku, které od premiéry v roce 2007 zhltlo 149 repríz hudební inscenace režiséra Stanislava Moši. V novém uvedení se objeví známé tváře z původního obsazení, ale také noví herci a herečky. A tento divadelní comeback bude jistě vděčným diváckým soustem po několik sezon i po sedmnácti letech od prvního českého uvedení právě v Brně. Jen za půl měsíce od nynější premiéry udělají Čarodějky 24 vyprodaných repríz. K tomu není co dodat.  více

Letošní ročník Expozice nové hudby uzavřelo teprve druhé uvedení kompozičního site specific projektu Fresco Karlheinze Stockhausena (1928–2007), který byl poprvé uvedený v roce 1969. Od této doby se ho nikdo neujal. Divákům, kteří v sobotu 19. 10. navštívili Besední dům, se tak naskytla naprosto unikátní příležitost zažít dílo na vlastní kůži. Zmíněné první uvedení této skladby bylo provázeno sabotážemi ze strany konzervativních muzikantů. A tak je legitimní si položit otázku, zda teprve v sobotu Fresco nezaznělo, jak si to skladatel představoval. Tento náročný projekt kurátorky Moniky Pasiecznik a uměleckého vedoucího Pabla Drukera realizovala čtyři tělesa složená ze členů Brno Contemporary OrchestraMladých brněnských symfoniků Filharmonie Brno pod vedením Pablo Drukera, Radima HanouskaPavla Šnajdra, Tomáše Krejčího a Pavla Zlámalavíce

Komponovaný úterní večer 15. října zahájený v sále Kina Art návštěvníkům nabídl netradiční spojení české premiéry dokumentárního filmu No Ideas But in Things o americkém hudebním skladateli, experimentátorovi a vědci na poli elektronické hudby Alvinu Lucierovi (1931–2021) s živým provedením jeho skladby I Am Sitting in a Room. Zmíněná kompozice se stala refrénem nejen dokumentárního snímku, ale také celé události.  více

Ve druhém dnu festivalu Expozice nové hudby přenesli pořadatelé návštěvníky do vod komorních. V podání houslistky Terezy Horákové v Besedním domě zazněly dvě výjimečné skladby pro sólové housle. Při druhé z nich se k houslistce připojila Sarah Jedličková, která živě pracovala s osmi předem nahranými zvukovými stopami.  více

Slovanská tematika, violoncellová virtuozita a pocta Antonínu Dvořákovi (1841–1904) – i takto bychom mohli ve zkratce shrnout koncert Filharmonie Brno z 10. října v Janáčkově divadle. Pod dohledem etablovaného dirigenta Leoše Svárovského zazněly tři rapsodické kusy z konce sedmdesátých let 19. století a známý Violoncellový koncert h moll v podání mladé a talentované violoncellistky Laury van der Heijdenvíce

Klub moravských skladatelů pravidelně uvádí koncerty, při kterých dostávají slovo mladí interpreti, často teprve studenti vysoké školy či konzervatoře. V pondělí 7. října v 19 hodin v koncertním sále HF JAMU skupina studentů s podporou svých starších kolegů, tentokrát i profesionálů, uvedla program s názvem Od Janáčka k dnešku, hudební vzpomínka na moravské skladatele. Jak už název napovídá, program byl složený z děl čtyř skladatelů, kteří jsou spojeni s Moravou a zejména s Brnem, konkrétně Arne Linky, Pavla Haase, Antonína Tučapského a Leoše Janáčka.  více

Nejčtenější

Kritika

Ačkoliv je Mezinárodní operní a hudební festival Janáček Brno věnován především klasice, dramaturgie se nebojí přimíchat do programu například jazzové nebo folklórní koncerty. Právě lidovému umění bylo v neděli 10. listopadu v 15 hodin věnováno pásmo Opojen písní, jehož scénáře a režie se ujala Magdalena Múčková. V podání sboru Netáta ze Strání, jehož vedoucí je Marie Múčková, zpěvačky Kateřiny Gorčíkové z Březové a lidové hudby Matóše z Lopeníka zazněly lidové písně, které zaplnily prostor divadelního sálu brněnské Reduty. Tento komorní hudební pořad akcentoval především obec Březová (Brezová), kterou několikrát sám Leoš Janáček (1854–1928) navštívil a jíž věnoval esej Březovská píseň (1899). Čtení z této eseje procházelo v podání Vladimíra Doskočila celým programem a velmi povedeně tak pásmo propojilo přímo s osobností Leoše Janáčka.  více