Americký muzikál Rent, jehož premiéru o víkendu uvedlo Městské divadlo Brno, má nálepku kultovního díla. A má na ni právo. Podtrhuje to i tragický osud autora (a to prosím námětu, libreta, hudby i textů v jedné osobě!) Jonathana Larsona, který roku 1996 zemřel krátce před premiérou v šestatřiceti letech. Nikdy se tak nedočkal úspěchů svého díla: třeba čtyř cen Tony a za námět dokonce i Pulitzerovy ceny. Stvrdila brněnská inscenace režiséra Stanislava Moši kvality fenoménu jménem Rent?
Tento titul je na poli hudebního divadla opravdu speciálním jevem. Když se Rent krátce po prvním uvedení přestěhoval na Broadway, nikdo netušil, že tady zůstane dalších dvanáct let a bude mít více než pět tisíc repríz. Sevřená komorní rocková opera, což je přesnější žánrové označení pro Rent, se stala pendantem k velkým rozmáchlým a symfonickým muzikálovým produkcím, o které mladí diváci už moc nejevili zájem. Nejde dnes jen o fakt, že Rent patří mezi desítku nejhranějších muzikálů, ale převrat v historii hudebního divadla způsobil také zvolenými tématy. Otevřeně mluví o AIDS, homosexualitě nebo transsexualitě. A když k tomu přidáte autorskou apotéozu lidské svobody, práva na lásku i život v pravdě, jste u divadelních esencí, kterými si muzikál publikum podmanil.
Stejnou šanci má také Mošova inscenace. Jasně, srozumitelně a bez zbytečných jevištních ornamentů totiž s popsanými tématy i jejich přesahem pracuje. A trefně je importuje do hlediště. Druhdy kontroverzní témata však byla při první premiéře této inscenace v Brně servírovaná možná až s velkou dávkou interpretační exaltovanosti (nervozita tohoto uvedení se místy přelévala až do jisté herecké přepjatosti, která reprízováním jistě vymizí nebo se usadí). Jako výsledným dojmem i přesto zůstala režijní i herecká zanícenost, která se nebojí sáhnout po přezvětšeném hlasovém či obličejovém gestu. To aby účinkující ukázali, jak tomuto dílu věří, jak jsou s osudy svých hrdinů zajedno.
Larson si jako inspirační zdroj vybral slavnou Pucciniho operu La Bohéme. Jeho příběh mladých bohémů, šlapek a začínajících umělců je však namísto Paříže umístěný do alternativní čtvrti jižní části newyorského Manhatanu - East Willage. A jedna z Larsonových hrdinek se výmluvně jmenuje Mimi, kterou – jako mnohé ostatní – nedrtí tuberkulóza, ale infekce HIV a vlastně také chudoba. Pandemie AIDS není dnes (bohužel) už takovým strašákem jako v devadesátých letech. Mošova inscenace prostá těžkopádných aktualizací však dokáže tuto fatální stigmatizaci mladých lidí odvyprávět jako naléhavé téma. U těchto hrdinů však nejde jen o těžký infekt, mnohem bezvýchodněji divák cítí neustálou konfrontaci snů a drsné skutečnosti těchto mladých lidí „současné“ Ameriky. A nad tím vším přízrak drog, nezaměstnanosti a AIDS tedy témat, které jsme z předchozích dvou dekád zdědili.
Tento naoko bezútěšný muzikál, který se stal sedmým nejdéle hraným v historii Broadwaye, je však z jiného úhlu velkou oslavou všech podob lidské lásky a to nejen hetero, homo či trans, ale také partnerské i nezištné přátelské lásky. A to vše se v této rockové variantě „devadesátkových Hair“ snaží brněnská inscenace zdůraznit. Přestože patnáct mladých herců tady příkladně drží divadelně pospolu, každý z nich jasně koloruje svoje individuální téma. Jinými slovy: brněnská inscenace Rent je ukázkou poutavého osobnostního herectví, které na jevišti rozkrývají nejen zdejší zavedení muzikáloví matadoři jako Dušan Vitázek či Markéta Sedláčková. Prvně jmenovaný dotáhne svoji roli k vrcholu opravdu sugestivně a nepateticky hranou bolestí nad smrtí svého transsexuálního partnera Angela, který novodobému moru podlehne. Vitázek tak nejenže pozoruhodně napíná lyrické možnosti figury homosexuálního učitele informatiky Toma, ale herec vycházející ze svého mužného habitu tady rozšířil i možnosti vlastního hereckého projevu. Sedláčková si vyhrála s uječenými figurkami matek dvou hrdinů, v těchto vřeštivě vyrážených partech (zpívají se tady vlastně vzkazy z telefonního záznamníku) osvědčila nenucený smysl pro komiku. Jiným vrcholem je výkon Aleše Slaniny v roli traňdáka Angela, jehož bláznivá sukničková postrojení nepudí diváka k prvoplánové reakci z travesti show. Slanina stvořil upřímnou a jímavou lidskou figuru chlapa, kterému je lépe v dámských šatech. Posiluje tak ústřední, výše zmíněný message večera. Škoda jen, že brněnská inscenace díky obsazení zdejších herců anulovala i zajímavý multietnický rozměr a tedy další téma amerického divadelního originálu.
Mošova inscenace je nadvakrát alternovaná (druhému obsazení se tedy moc omlouvám), ale v té prvopremiérové variantě byla ukázkou skutečně zajímavého muzikálového herectví, kteréžto slovní spojení odpůrci muzikálové žánrů pociťují často i jako protimluv. Jednu významnou osu představení vytvořila Andrea Zelová jako Mimi a prokázala znovu svoji interpretační disponovanost pro dramatické role nespoutaných děvčat brojících proti různému establishmentu. Pro mne ale osobním zjevením byla jiné dva dámské výkony, a sice lesbické dvojice Joanne (Dagmar Křížová) a Maureen (Kristýna Daňhelová). U obou oceňuji, že svoji velkou hlasovou i hereckou bravuru nestrhly přes hranici divácké uvěřitelnosti. Daňhelová se ve svém sólovém bláznivém songu aktivistky (v originálu píseň Over The Moon) postarala o jeden z pěveckých vrcholů večera.
Důležité je ovšem vzpomenout, že brněnský Rent uslyší zájemci kompletně v češtině a v překladu Zuzany Čtveráčkové. Její převod účinkujícím v puse nepřekáží, jak občas býváme zvykem jinde, je zpěvný a vtipný, i když místy probleskne jistá slovní přepjatost a banalita muzikálového prozpěvování. Sousloví La Vie Boheme se v jedné z ústředních stejnojmenných písní Čtveráčková nesnažila otrocky počeštit, jinak si této češtiny užijete. A to nejen díky původní zmínce jména Václav Havla. Škoda jen, že české libreto není zveřejněno v programu.
Sama Larsonova muzika se ponejvíce blíží poprocku, dobře se poslouchá, aniž by jakási líbivost zplošťovala výsledný dojem v kontrastu s tragikou nabízených témat. Zajímavé jsou vícehlasé songy, čekají vás samozřejmě i dramaticky jímavá sólová čísla. Partitura je přehledná, v představení se mluví jen minimálně, proto byla řeč o rockové opeře. Orchestrace brněnské inscenace čítá jen dvoje klávesy, dvě kytary, bicí a basu, muzikanti sedí v kóji přímo nad hlavami účinkujících. Zvuk premiéry obtáhnul přitažlivý rozměr hudební výbavy. Autor výpravy Christoph Weyers na dvojstupňovou scénu postavil horní molo a díky opraskaným cihlovým portálům má člověk místy dojem oné neútulné zimomřivé mansardy z Puccuiniho předobrazu. Ze slavné opery si Larson si vypůjčil vedle některých jmen zejména neútěšnou zpověď mladých lidí své doby, v níž se hrdinové neustále rvou o svoji pozici v profesní sféře, zdravotním či existenčním rozměru i ve svých vztazích. Jejich až neurastenistický pocit se režiséru Mošovi podařilo z příběhu vytáhnout a přesvědčivě ho přes individuální výkony na jevišti i evokovat. Městské divadlo Brno má tak silnou hudební inscenaci, která pro výše řečené osloví zejména mladé lidi, odrostlejší xenofoby naštve. Obojí je dobře….
jindra
8. leden 2019, 17:55