Včerejší koncert Brněnských violoncellistů přinesl výhradně hudbu žijících autorů – nikoli však experimentátorů v oblasti elektronických médií, nýbrž již prověřených klasiků. Čtyři skladby východní provenience ukázaly různost přístupů k tradici hudební i duchovní a byly kontrastně orámovány teritoriálně bližšími světskými díly.
Ve stručné hudební poctě Musica per Pablo Casals od brněnského autora Evžena Zámečníka slyšíme hudební citáty i náladové plochy, které mohly být legendárnímu španělskému cellistovi blízké. Jedná se sice o formálně nepříliš vycizelovanou hříčku, přesto je škoda, že se na ní hudebníci teprve rozehrávali, sólo znělo falešně, záměrně okázalá virtuózní sólová akordika rovněž a nástup na společný unisonový tón před koncem byl provázen nepřiměřeně dlouhým dolaďováním.
Skladba Přelud: tančící slunce tatarské skladatelky Sofie Gubajduliny byla až nešetrně ostrým přechodem směrem ke krajní tvůrčí oduševnělosti: typická je pro ni bezbřehá invence, naprostá otevřenost všemožným kompozičním technikám a celkový duchovní charakter jejího tvůrčího snažení. Cellisté změnu přístupu dokázali zachytit jen částečně, neskromné technické požadavky se jim vesměs dařilo provést. Působili ale nesoustředěně a výrazově spíše bezbarvě.
Totéž platí o provedení francouzské verze legendy o svatém Agatonovi L’abbé Agathon od estonského skladatele Arvo Pärta. O jeho hudbě platí, že v notách vypadá interpretačně velmi jednoduše, provedení však naopak patří k nejobtížnějším kvůli nutnosti dosažení krajních výrazových poloh, sytého zvuku a celkové soustředěnosti. Ani jedno se bohužel nepodařilo a skladba byla navzdory vzornému, patřičně oproštěnému a perfektně francouzsky artikulovanému projevu sopranistky Marie Fajtové největším zklamáním večera.
Po přestávce cellisté viditelně ožili a podmanivou folkloristickou ambientní hříčku v exotických stupnicích Šúštar (Metamorfózy) od Ázerky Franghiz Ali-Zadeh zahráli s elánem, který po zbytek večera rostl. Duchovní chorál Utěšiteli od Alexandra Knajfela byl vedle Pärta další oproštěnou kontemplativní skladbou, nyní o poznání soustředěněji provedenou. Škoda jen, že cellisté příliš nebudují barvu ani znělost tónu, navíc zapracovala i smůla: silný tichý okamžik v závěru díla narušilo legračně znějící kýchnutí z publika.
Na svůj interpretační vzor, soubor violoncellistů Berlínských filharmoniků, vzpomněli brněnští cellisté v závěrečné skladbě programu, která jim sedla nejlépe. Australan Brett Dean, sám člen orchestru, zkomponoval pro dvanáct berlínských cellistů skladbu Dvanáct rozhněvaných mužů – stejnojmennou dvacetiminutovou čistě hudební verzi legendárního filmu Sidneyho Lumeta. Efektní, avšak nikoliv laciná skladba vyzněla strhujícím dojmem a zcela zaplněný Besední dům aplaudoval tak dlouho, až museli cellisté přidávat, což se neukázalo jako rozumné co do vkusu, ale zřejmě to lépe vyhovovalo hudebním preferencím rozradostněných hudebníků. Škoda.
Otazníky zůstávají nad samotným souborem Brněnských violoncellistů. Sami v programu přiznávají, že jsou jen příležitostným seskupením hráčů zdejší filharmonie a jejich kolegů, nemají vlastní webové stránky a jejich vystoupení díky cechovní spřízněnosti často připomínají srazy dávných spolužáků. Zatímco Berlínští filharmonikové jsou především špičkovými sólisty, cellová skupina zdejší filharmonie již po léta nepatří k jejím chloubám. Vlastní muzikantská iniciativa Brněnských violoncellistů by je mohla lépe sehrát a secvičit, ale není tomu tak. Schopností tvořit tón jsou spíše podprůměrní a umělecký vedoucí tělesa (a koncertní mistr violoncell v orchestru Filharmonie Brno) Pavel Šabacký na koncertě patřil paradoxně k nejslabším článkům – v intonaci, tónu i agogice byl nejistý a prakticky každý, kdo měl na koncertě sebemenší sólo, jej jednoznačně předčil. Nemusí být přitom žádnou ostudou stáhnout se po letech k zadnímu pultu a nechat na místo koncertního mistra vybrat někoho aktuálně povolanějšího. Brněnským violoncellistům by pak jednoznačně prospělo sehnat aktivnější umělecké vedení.
Není od věci čas od času připomenout nějaký ten pořadatelský lapsus, jež jsou pro Brno bohužel typické. Židle pro obecenstvo se v Besedním domě musí nutně podlepit, protože hlasitě vržou a každé poposednutí v obecenstvu ničí hudební požitek. Na balkoně bylo při koncertě z útrob Besedního domu slyšet někoho cvičit, zřejmě to byl klarinet. Takové věci se prostě stávat nesmějí.
Autor recenze je člen Dramaturgické rady Moravského podzimu a uvádí na festivalu uměnovědné biografy
Evžen Zámečník: Musica per Pablo Casals, Sofia Gubajdulina: Přelud: Tančící slunce, Arvo Pärt: L‘abbé Agathon pro 8 violoncell a soprán, Franghiz Ali-Zadeh: Šúštar (Metamorfózy), Alexander Knajfel: Utěšiteli (Modlitba k Duchu svatému) pro sbor violoncell, Brett Dean: Dvanáct rozhněvaných mužů. Marie Fajtová – soprán, Brněnští violoncellisté, Marek Švestka, Martin Sedlák – kontrabasy, umělecké nastudování Pavel Šabacký. 8. října 2015, Besední dům, Brno. V rámci festivalu Moravský podzim.
Michal Hreňo
13. říjen 2015, 13:53Rudolf Mrazik
12. říjen 2015, 15:28Petr Zahradník
10. říjen 2015, 1:21Tatjana Beránková
9. říjen 2015, 20:40