Čtyřicátý osmý ročník mezinárodního hudebního festivalu Moravský podzim zahájila Česká filharmonie pod taktovkou svého šéfdirigenta Jiřího Bělohlávka. Leoš Janáček, Josef Suk a především Antonín Dvořák patří ke kmenovým autorům orchestru – ten jejich díla provedl skvěle.
Slavnostní večer zahájil orchestr českou státní hymnou, Jiří Bělohlávek ji vedl ve svižném tempu a bez zbytečného patosu. Stejně svižně se pak dirigent pustil i do interpretacePohádky, raného díla Josefa Suka – jedno z nejzásadnějších Sukových orchestrálních děl vzniklojako scénická hudba ke hře Radúz a Mahulena Julia Zeyera. Orchestr byl od pohledu v úžasné míře soustředěný, vyváženost a jednota z České filharmonie po celou dobu koncertu přímo dýchaly.Na konci první věty zaujala obzvlášť jednotně působící crescenda, orchestr dynamicky neválcoval harfy, souhra už by snad ani nemohla být přesnější.
Dvořákovská druhá věta působila dojmem, že Suk se lidovým motivům přeci jenom nevyhýbal tak, jak to někdy odborná literatura tvrdí. Mentorský otisk Antonína Dvořáka je v Sukově Pohádce jasně patrný a stylově tak posluchače vhodně připravil na Slovanské tanceve druhé půli. Smuteční hudba ve třetí části byla upřímně tklivá, aby se jí posléze dostalo téměř mahlerovské závažnosti. Brilantně si počínal tympánista, který i v nejhlasitějších momentech dbal na přiměřenou dynamiku. Koncertní mistryně zvládla známý sólový part naprosto úžasně. Josef Suk napsal svoji Pohádku skutečně pohádkově, ani v happyendové cukernatosti však skladba neztrácí působivost a hloubku a Česká filharmonie ji provedla brilantně.
Putování dušičky Leoše Janáčka je kompozičně velmi odlišné, a přece se Sukem v lecčem souzní. Skladba existuje v několika verzích s různými konci, Janáček ji navíc použil i jako součást opery Z mrtvého domu. Pro festival byla vybrána ediční úprava janáčkologů Leoše Faltuse a Miloše Štědroně.
Sólového partu se zhostil jeden z předních českých houslistů své generace a zároveň jeden z koncertních mistrů České filharmonie Josef Špaček. Provedení proti Sukově Pohádce nabralo na energii, vášnivost sólisty skvěle korespondovala s orchestrem, souhra byla vynikající. V lehce avantgardních pasážích zněly jak ostinátní úprky fagotistů, tak i éterická celesta. Mimořádně disonantní souzvuky žesťové sekce nevykročily ze zvukově soudržného rámce orchestru, Janáčkova kompozice plná kontrastů vyšla skvěle. Josef Špaček byl strhující a nechal se nadšeným publikem vyburcovat i k přídavku. V sólovém kusu od Eugène Ysaÿe, jehož sonátu hrál před brněnským publikem naposledy před necelými dvěma měsíci, opět zazářil.
Po přestávce došlo na druhou řadu Slovanských tanců Antonína Dvořáka, provedení svědčilo o detailním a zažitém nastudování. Odzemek měl lehkost, Mazurka cit a vznešenost, Dumka byla jaksepatří zadumaná, Špacírka byla zezačátku až beethovenovsky symfonická a posléze se z ní vyklubala precizně zahraná rytmická lahůdka. Majestátní Polonéza neztrácela živost, v Prestu zaujmul perfektní tečkovaný rytmus. V Dvořákově geniální instrumentaci melodie plynule přecházejí od jednoho nástroje k druhému – sekce dřevěných dechových nástrojů využila příležitost a vyznamenala se pevnou soudržností. Sousedská měla laskavý úvod a jako finální věta večera rozhodně naplnila očekávání i těch nejnáročnějších posluchačů.
Celkově nešlo o dramaturgii nijak originální, k České filharmonii ale díla Leoše Janáčka, Josefa Suka a Antonína Dvořáka neodmyslitelně patří – orchestr s téměř stejným programem zahajoval před několika dny svou jubilejní sto dvacátou sezónu. Janáčkovo divadlo bylo zcela vyprodáno, interpretům se dostalo naprosto zasloužených ovací ve stoje, Moravský podzim vstoupil do letošního ročníku velmi nadějně.
Josef Suk: Pohádka op. 16, Leoš Janáček: Putování dušičky, houslový koncert, Antonín Dvořák: Slovanské tance op. 72. Hudební nastudování Jiří Bělohlávek, Česká filharmonie. 3. 10. 2015, Janáčkovo divadlo, Brno. V rámci festivalu Moravský podzim.
Zatím nebyl přidán žádný komentář..