Erkki-Sven Tüür: Existuje hlubší rovina porozumění, která je ukrytá za slovy

Erkki-Sven Tüür: Existuje hlubší rovina porozumění, která je ukrytá za slovy

Má rád samotu uprostřed přírody i atmosféru velkoměsta, prošel hudebním vývojem od rockové skupiny až po symfonický orchestr. Hostem letošního ročníku festivalu Moravský podzim je estonský skladatel Erkki-Sven Tüür. Když jsme si domlouvali termín telefonického rozhovoru, oba jsme zapomněli na rozdílná časová pásma a málem se minuli. Nakonec jsme se ale přece jen našli – ostatně všechno je dnes provázané, jak sám říkal.

Už jste někdy byl v České republice, nebo je to vaše první návštěva?
Byl jsem v České republice poprvé před více než deseti lety, v Rudolfinu tehdy hrála Česká filharmonie můj houslový koncert. Podruhé to bylo v Brně asi před pěti lety, letos tedy přijedu už potřetí.. Pokaždé jsem byl hodně spokojený a mám na to hezké vzpomínky. Navázal jsem spoustu dobrých kontaktů, potkal skvělé hudebníky a vstřícné lidi.

V 80. letech jste vedl rockovou skupinu In Spe, která byla v Estonsku hodně oblíbená. Co jste hráli?
Já bych náš styl popsal jako komorní rock. Spousta té hudby byla napsaná v notách, skoro nic nevznikalo nahodile, nezískávalo tvar na zkouškách. Bylo v tom hodně vlivů středověké hudby, rytmické pasáže chrakteristické pro progresivní rock. Obsazení bylo také neobvyklé, měli jsme dva hráče na zobcovou flétnu, tři hráče na klávesy, a k tomu teprve kytaru, baskytaru a rytmiku. V partiturách jsme využívali možnosti neobvyklých hudebních textur – alespoň v souvislostech rockové hudby. Dobrým příkladem je třeba naše Symfonie pro sedm hudebníků. A pro orientační srovnání poslouží Mike Oldfield – myslím jeho dlouhé instrumentální věci – nebo King Crimson, Genesis, Yes a podobné skupiny.

Jsou nějak propojené vaše rockové a „vážné“ skladby?
Myslím, že ano. Už v době, kdy jsem vedl In Spe, jsem zval různé hosty: třeba violoncello nebo dechové kvinteto. Bral jsem to jako můj osobní vývoj od rocku k tvorbě komorních a orchestrálních partitur. Dívat se na hudbu jen z pohledu jednoho žánru by pro mě bylo příliš omezující. Způsob, jakým někdy vedu rytmickou linii v orchestrální sekci bicích, slyšitelně napovídá, že mám zkušenosti s rockem. Ale není to úplně přímočaré, je to věc hlubšího vnímání energie uvnitř orchestru. Určitě to dobře poznáte v mé symfonii Magma, která se bude na festivalu také hrát.

Z čeho vycházíte, když začínáte komponovat, jaká je vaše první představa: je to zvuk, nějaká barva, harmonie, melodie nebo téma… co je na počátku?
Musím říci, že se jedná o velmi komplexní otázku na to, abych ji stručně zodpověděl, ale zkusím to. Začátky bývají různé a těžko je zredukovat na jednu úzce zaměřenou věc. Na začátku u mě většinou bývá velká idea hudebního dramatu, nebo snad hudební cesty, kterou musí nová skladba urazit. Její součástí jsou samozřejmě zvukové barvy, témbry a celková intenzita, které chci dosáhnout. Mám představu, kde bude hudba kulminovat. Někdy je to jako abstraktní kresba, hudební forma se mi převádí do vizuálního tvaru. A od těchto velkých, obecných věcí postupuji pořád dál a dál k detailům, k jednotlivým akordům, intervalům, tóninám, skladba získává kinetickou energii z melodií různých charakterů. Všechno ale vychází z jednoho zdroje. Je těžkéto popsat, protože tvůrčí proces se skládá z mnoha vrstev, které probíhají najednou. A trvá mi hodně dlouho, než se posadím ke stolu a začnu doopravdy psát. Než začnu vytvářet hudební materiál, stane se toho opravdu hodně na abstraktní úrovni.

Jeden z koncertů Moravského podzimu dostal název Tři estonské hvězdy: budou se na něm hrát vaše vokální kompozice společně s Aarvo Pärtem a Veljo Tormisem. Pokládáte se za hvězdu, a v jakém smyslu?
Ne, v žádném případě se za hvězdu nepokládám a hlavně myslím, že to není moje starost. Nepotřebuji zapojovat sám sebe do sítě, kterou vytvářejí média nebo hodnotit svou práci tímto způsobem.

Co tedy znamená být hvězda v soudobé hudbě, je někdo takový?
Záleží, jak to berete. Jsou okruhy lidí, kteří milují soudobou hudbu, pro které je absolutní hvězdou například Pierre Boulez nebo Karlheinz Stockhausen. A jsou tu jiní, kteří obdivují jako skutečné hvězdy Steva Reicha nebo Arva Pärta. Tyto dvě skupiny spolu těžko najdou společnou řeč. Ale upřímně: měl jsem jednu opravdu vzrušující zkušenost s Arvo Pärtem. Byli jsme v Paříži uvést své skladby, byly mezi nimi i světové premiéry, oba koncerty v sálu pro dva a půl tisíce lidí byly vyprodané. Když vyšel na scénu Arvo Pärt, publikum úplně šílelo. To je opravdu hvězdná image, fanoušci jeho hudby se k němu chovají stejně jako k rockovým nebo popovým idolům, fronta na jeho podpis po koncertě byla nekonečná. On sám je ale neuvěřitelně skromný a jako hvězda se vůbec nechová.

Vaše vokální kompozice vznikají na texty v různých jazycích. Jak je výchozí jazyk důležitý, jak ovlivňuje vlastní kompozici?
Je to velmi důležité, větná skladba, zvuk jednotlivých slov, rytmus… jazyk vám vlastně hodně přikazuje. Je velký rozdíl, jestliže zhudebňujete text ve svém rodném jazyce, nebo jestli je to jazyk, od nějž máte různě velký odstup. Ve druhém případě se cítíte o hodně svobodnější. Ještě jiné je to u kanonických textů, jako je mše nebo requiem, které se používají už po celá staletí. Jsou bezprostředně svázané s velkou skladatelskou tradicí všech autorů, kteří jeden a týž text umístili do velmi rozdílných hudebních situací.

Když slyším píseň v estonštině, tak nerozumím jedinému slovu, ale zní to jako vzývání nebo zaklínání nějaké tajemné bytosti, účinek je magický. Je podstatné rozumět významu zpívaného textu?
Myslím, že existuje hlubší rovina porozumění, která je ukrytá za slovy, v nějaké jiné dimenzi. Ta nám zprostředkovává hlubší zážitek. Jsem ale pevně přesvědčený, že hudba by měla být tak silná, aby vás hluboce zasáhla i bez pochopení jediného slova. To je jednoznačná síla kompozice, tato schopnost vytvořit spojení, které jde mimo lidskou řeč.

Jaká je estonská hudební tradice, jsou to velcí romantičtí skladatelé nebo silný folklor? Co pokládají Estonci za svoji národní hudbu, kdo je jejich národní skladatel?
Tady je potřeba si uvědomit, že historie našich skladatelů není tak stará jako ve střední Evropě, ale od začátku 20. století zaznamenala velmi rychlý a prudký vývoj. Naši první velcí skladatelé studovali v Petrohradu, takže jsme z jedné strany svázaní se slavnou petrohradskou školou a ze druhé s velkou hudební tradicí západní Evropy, kam naši skladatelé cestovali. Náš velký klasik je Rudolf Tobias a dále Eduard Tubin a jeho symfonie. Máme také velkou sborovou tradici, kterou vytvářeli skladatelé Mart Saar nebo Cyrillus Kreek. A samozřejmě Veljo Tormis s Arvo Pärtem, to jsou žijící legendy.

Estonsko je malá země s velkým a silným sousedem. Je obtížné uchovat si v takovém sousedství svoji identitu?
Ani bych neřekl, paradoxně ji to spíš posiluje. Jestliže se cítíte ohrožený, vnitřně vás to upevní. Není to nakonec ani tak věc identity jako nestabilní politické situace v současném světě. Kolem nás je spousta věcí, které probíhají zdánlivě odděleně, ale ve skutečnosti je všechno provázané. Způsob, jakým náš velký soused manipuluje s veřejným míněním, jaké tragédie způsobil na Středním Východě… výčet by byl příliš dlouhý. Žijeme ve velmi vzrušující době, Evropská unie se mění zevnitř, vynořují se nečekané věci a kolem nás je spousta pokrytectví na nejvyšší politické úrovni – to mě děsí. Děsí a štve zároveň.

V mnoha zemích zákon zakazuje kouření v restauracích. Měla by se zakázat i hudba jako kulisa v pozadí, máte ji rád?
Rád ji nemám, ale záleží na situaci. Rád chodím s přáteli do podniků, kde je zvukovou kulisu vytváří lidský hovor. A také se mi líbí, když je doprovodná hudba nějak svázaná s atmosférou. Daří se to třeba jazzu, ale rozhodně ne tomu stupidnímu tuc tuc, které slyšíte skoro všude – to je pro mě nesnesitelné.

Žijete stále na ostrově Hiumaa, kde jste se narodil – dáváte přednost přírodě nebo velkým městům?
Ano, právě teď jsem ve svém studiu, které je obklopené lesy a mám to deset minut pěšky k moři – zvuk vln je tak osvěžující. Když se mi zachce do města, mám ještě byt v Tallinu. Přírodu mám raději, především když pracuji na svých partiturách, ale je dobré to střídat. Mám rád extrémy – toto osamělé místo obklopené mohutnou přírodou, a také opravdu velká města – ta ale ne na dlouho.

Takže jeden extrém je ostrov Hiumaa, druhý je ostrov Manhattan?
Přesně tak, to jsou dvě bezvadná místa.

Hostem letošního ročníku je i litevská skladatelka Justė Janulytė. Před dvěma lety mi říkala, že soudobá hudba přežívá v uzavřených ghettech. Souhlasíte s tím?
Hodně skladatelů to tak vnímá. Jestliže se zabýváte psaním soudobé hudby, která se potom hraje na velmi specifických festivalech, snadno ten pocit získáte. Ale jsou tu i jiní skladatelé – a snad mezi ně také patřím –, kteří jsou aktivní i mimo tyto velmi uzavřené kruhy. Nemyslím si, že bych byl omezený jakousi imaginární zdí, která mě uzavírá do ghetta. Ale rozumím tomu pocitu dobře.

Titulní foto Urmas Lauri, Anne Tüür, foto s Arvo Pärtem Stefan Conradi

Komentáře

Reagovat

Zatím nebyl přidán žádný komentář..

Dále si přečtěte

V neděli začal mezinárodní hudební festival Moravský podzim. Poprvé jej pořádá Filharmonie Brno, v jeho koncepci se objevilo několik novinek. O tom, jak letošní ročník vznikal, proč je zrovna takový a jeké jsou výhledy do budoucnosti, jsem mluvil s jeho dramaturgem Vítězslavem Mikešem.  více

Litevská skladatelka Justė Janulytė se letos zúčastní festivalu Expozice nové hudby, kde bude v rámci úvodního koncertu provedena její skladba Prodlužování nocí. Rozhovor jsme začali u její monochromní hudby, ale dostali jsme se i k barvám, akustickým objektům, kompoziční metodě, dalším skladatelům a soudobé hudbě vůbec.  více

Moravský podzim v pátek zakončil velkolepým vystoupením London Symphony Orchestra pod taktovkou šéfdirigenta Valerije Gergijeva. Účinek, který jejich koncert vyvolal, působil jako zjevení a je pravděpodobné, že se stane památným večerem hudebního Brna.  více

Valerij GergijevKaren CargillLondon Symphony Orchestra završili Moravský podzim způsobem, který smetl ze stolu všechny pochybnosti o tom, jestli festival má nějaký smysl. Koncert ale také poukázal na mezery a specifika v našem hudebním životě i na jeho místo v současné společnosti.  více




Po trojici koncertů, které posluchačům v rámci komorního minicyklu Konec streamu. Hrajeme zase živě! připravila Filharmonie Brno, se v pátek uskutečnil závěrečný večer nejen tohoto neobvyklého projektu, ale prakticky vzato celé sezóny 2019/2020. Po violoncellové sekci s harfou, harfě s kontrabasem a po bicích nástrojích s projekcí a tancem rozeznělo sál Besedního domu mnohem tradičnější obsazení v podobě smyčcového kvarteta. To samo o sobě ničemu nevadí, ostatně právě smyčcová kvarteta zaujímají v rámci evropské hudební tradice zvláštní místo a v průběhu více než dvou a půl století vzniklo od dob „Papa“ Haydna až po současnost impozantní množství kvalitní hudební literatury. Rozhodně si členové smyčcových kvartet nemohou stěžovat na nedostatek zajímavých děl určených pro jejich obsazení, jako tomu tu a tam bývá u jiných komorních těles. Hudebníci Marie Pšenicová (housle), Jan Rybka (housle), Petr Pšenica (viola) a Lukáš Svoboda (violoncello) však šli (ať již z vlastní, či cizí iniciativy) zcela jinou cestou. Samotná dramaturgie koncertu připomínala spíše zkoušku na blížící se svatební sezónu než závěrečný koncert cyklu, který má uzavřít ročník 2019/2020 i Besední dům.  více

Po úspěšném vystoupení violoncellové sekce s harfou včera dala Filharmonie Brno v nově vzniklém minicyklu Konec streamu. Hrajeme zase živě! prostor ještě komornějšímu obsazení. Ve středu 27. května měli posluchači možnost navštívit koncert manželské dvojice Ivany Švestkové (harfa) a Marka Švestky (kontrabas). Program sestával nejen ze skladeb určených přímo pro tyto nástroje, ale podobně jako v případě zahajovacího koncertu v této sérii zazněly také úpravy více či méně známých děl světové hudební literatury.  více

Devátý a zároveň poslední díl ze seriálu Průvodce Brno – město hudby UNESCO nese podtitul Electro, beat, multimediavíce

Jsou tomu již takřka tři měsíce, co pandemie koronaviru vtrhla do České republiky, otřásla národní ekonomikou, školstvím i kulturou; bezohledně devalvovala měnu, poslala děti do improvizovaných domácích lavic a pozavírala galerie, divadla, operní domy i hudební sály. Od té doby jsme si museli zvyknout na proměnlivá vládní nařízení, ale také na jistý kulturní půst. Streamovaná videa nezahnala hlad a ani sebelepší nahrávky neutišily žízeň. V posledním květnovém týdnu se společenský i kulturní život opatrně probouzí k životu; otevírají se také dveře brněnského Besedního domu, kde ve čtyřech dnech soubor odehraje celkem osm koncertů. V nově vzniklém komorním „minicyklu“ Konec streamu. Hrajeme zase živě! nabízí Filharmonie Brno koncerty s podnázvy: Cellisté & harfaHarfa & kontrabas duoBicisté & projekce a Smyčcové kvarteto. Prvně jmenovaný se v pondělní podvečer dokonce dočkal nezvyklé předpremiéry, když hudebníci brněnské filharmonie usedli na střeše tržnice na Zelném trhu. Se stejným programem také včera odpoledne zahájili violoncellisté v čele s koncertním mistrem Pavlem Šabackým a harfenistka Dominika Svozilová poslední sérii koncertů v Besedním domě v této nešťastné sezoně.  více

Po Velikonocích se na sociálních sítích a v médiích objevilo oficiální prohlášení, které každému milovníkovi folkloru pokazilo den. Folklorní festival ve Strážnici se letos neuskuteční. Důvody jsou všem dobře známé. Včera začala další vlna koronavirového rozvolňování a my jsme si nejen proto povídali s ředitelem Národního ústavu lidové kultury (NÚLK) ve Strážnici Martinem Šimšou. Je tedy opravdu důvod ke smutku? Na co se můžeme v nejbližší době těšit? A kdy je nejlepší doba navštívit zámecký park a strážnické muzeum v přírodě? Nejen na tyto otázky následující rozhovor odpoví.  více

Krátce po natočení svého minulého alba I’m Glad I Met You absolvovala brněnská bluesová kapela cestu do severního Mississippi, na místa, kde se blues stále ještě hraje jako lidová hudba na zápražích a o nedělních piknicích. Že během pobytu vznikl materiál na dvě nová alba, prozradil kytarista Jan Švihálek loni v rozhovoru pro náš web. „Bude to skvělá nahrávka, moc se na to těším,“ sliboval. První ze dvou avízovaných desek je nyní na světě.  více

Osmý díl ze seriálu Průvodce Brno – město hudby UNESCO nese podtitul Spojení průseremvíce

Ačkoliv za poslední dva měsíce kulturní život velmi utrpěl, touha lidí po uměleckém zážitku nepohasla. Ba naopak – umění a jeho role, kterou v našem životě plní, jsou snad ještě potřebnější, než tomu bylo předtím. A tak ačkoliv koncertní sály zejí prázdnotou a posluchači jsou nuceni je navštěvovat pouze prostřednictvím záznamů svých oblíbených koncertů, množství povedených hudebních nosičů (nejen) z počátku roku pomáhá toto nešťastné mezidobí překlenout.  více

Šestý díl ze seriálu Průvodce Brno – město hudby UNESCO nese podtitul Oheň, poezie, banjo.  více

Kapely, které na scéně působí několik desetiletí, mají dvě možnosti: Buď žijí ze své podstaty, a tedy z hitů z doby minulé. Anebo se stále snaží přicházet s něčím novým, někdy i přáním konzervativních fanoušků navzdory. „Brněnští“ Poutníci, kteří letos slaví 50 let od svého vzniku, jsou někde na půli cesty. Stále hrají Panenku, kterou si publikum žádá, ale naštěstí neustrnuli a – sice po dlouhé době, ale přece – přicházejí s novým řadovým albem, které by mezi fanoušky české country a bluegrassu nemělo zapadnout.  více

Pátý díl ze seriálu Průvodce Brno – město hudby UNESCO nese podtitul Muziky a krúžky.   více

V první části rozhovoru s horňáckým primášem Petrem Mičkou a s producentem Jiřím Hradilem jsme sledovali začátky spolupráce kapely Lesní zvěř s Horňáckou muzikou Petra Mičky a cestu k nadžánrovému spojení na albu Hrubá Hudba. O samotném natáčení, o kompozici dvojalba Hrubá Hudba, o spolupráci s hosty z jiných žánrů a v neposlední řadě také o Hlasech starého světa, tedy té části projektu, v níž promlouvají autentické hlasy horňáckých zpěváků, pojednává tato druhá a závěrečná část rozhovoru.  více

Brněnské vydavatelství Indies Scope vydalo v loňském roce dva tituly, které stojí i po bezmála roce za připomenutí, protože jejich obsah daleko překračuje časové určení. Prvním titulem je Beskydská Odysea Mariana Friedla (Indies Scope 2019, 2664506 – 2) a druhým je cédéčko s prostým názvem Majstr od horňácké legendy Martina Hrbáče a Musiky Folkloriky (Indies Scope 2019, 2664517 – 2).  více

Čtvrtý díl ze seriálu Průvodce Brno – město hudby UNESCO nese podtitul Symfonie města.  více

Nejčtenější

Kritika

Po trojici koncertů, které posluchačům v rámci komorního minicyklu Konec streamu. Hrajeme zase živě! připravila Filharmonie Brno, se v pátek uskutečnil závěrečný večer nejen tohoto neobvyklého projektu, ale prakticky vzato celé sezóny 2019/2020. Po violoncellové sekci s harfou, harfě s kontrabasem a po bicích nástrojích s projekcí a tancem rozeznělo sál Besedního domu mnohem tradičnější obsazení v podobě smyčcového kvarteta. To samo o sobě ničemu nevadí, ostatně právě smyčcová kvarteta zaujímají v rámci evropské hudební tradice zvláštní místo a v průběhu více než dvou a půl století vzniklo od dob „Papa“ Haydna až po současnost impozantní množství kvalitní hudební literatury. Rozhodně si členové smyčcových kvartet nemohou stěžovat na nedostatek zajímavých děl určených pro jejich obsazení, jako tomu tu a tam bývá u jiných komorních těles. Hudebníci Marie Pšenicová (housle), Jan Rybka (housle), Petr Pšenica (viola) a Lukáš Svoboda (violoncello) však šli (ať již z vlastní, či cizí iniciativy) zcela jinou cestou. Samotná dramaturgie koncertu připomínala spíše zkoušku na blížící se svatební sezónu než závěrečný koncert cyklu, který má uzavřít ročník 2019/2020 i Besední dům.  více