Erkki-Sven Tüür: Existuje hlubší rovina porozumění, která je ukrytá za slovy

Erkki-Sven Tüür: Existuje hlubší rovina porozumění, která je ukrytá za slovy

Má rád samotu uprostřed přírody i atmosféru velkoměsta, prošel hudebním vývojem od rockové skupiny až po symfonický orchestr. Hostem letošního ročníku festivalu Moravský podzim je estonský skladatel Erkki-Sven Tüür. Když jsme si domlouvali termín telefonického rozhovoru, oba jsme zapomněli na rozdílná časová pásma a málem se minuli. Nakonec jsme se ale přece jen našli – ostatně všechno je dnes provázané, jak sám říkal.

Už jste někdy byl v České republice, nebo je to vaše první návštěva?
Byl jsem v České republice poprvé před více než deseti lety, v Rudolfinu tehdy hrála Česká filharmonie můj houslový koncert. Podruhé to bylo v Brně asi před pěti lety, letos tedy přijedu už potřetí.. Pokaždé jsem byl hodně spokojený a mám na to hezké vzpomínky. Navázal jsem spoustu dobrých kontaktů, potkal skvělé hudebníky a vstřícné lidi.

V 80. letech jste vedl rockovou skupinu In Spe, která byla v Estonsku hodně oblíbená. Co jste hráli?
Já bych náš styl popsal jako komorní rock. Spousta té hudby byla napsaná v notách, skoro nic nevznikalo nahodile, nezískávalo tvar na zkouškách. Bylo v tom hodně vlivů středověké hudby, rytmické pasáže chrakteristické pro progresivní rock. Obsazení bylo také neobvyklé, měli jsme dva hráče na zobcovou flétnu, tři hráče na klávesy, a k tomu teprve kytaru, baskytaru a rytmiku. V partiturách jsme využívali možnosti neobvyklých hudebních textur – alespoň v souvislostech rockové hudby. Dobrým příkladem je třeba naše Symfonie pro sedm hudebníků. A pro orientační srovnání poslouží Mike Oldfield – myslím jeho dlouhé instrumentální věci – nebo King Crimson, Genesis, Yes a podobné skupiny.

Jsou nějak propojené vaše rockové a „vážné“ skladby?
Myslím, že ano. Už v době, kdy jsem vedl In Spe, jsem zval různé hosty: třeba violoncello nebo dechové kvinteto. Bral jsem to jako můj osobní vývoj od rocku k tvorbě komorních a orchestrálních partitur. Dívat se na hudbu jen z pohledu jednoho žánru by pro mě bylo příliš omezující. Způsob, jakým někdy vedu rytmickou linii v orchestrální sekci bicích, slyšitelně napovídá, že mám zkušenosti s rockem. Ale není to úplně přímočaré, je to věc hlubšího vnímání energie uvnitř orchestru. Určitě to dobře poznáte v mé symfonii Magma, která se bude na festivalu také hrát.

Z čeho vycházíte, když začínáte komponovat, jaká je vaše první představa: je to zvuk, nějaká barva, harmonie, melodie nebo téma… co je na počátku?
Musím říci, že se jedná o velmi komplexní otázku na to, abych ji stručně zodpověděl, ale zkusím to. Začátky bývají různé a těžko je zredukovat na jednu úzce zaměřenou věc. Na začátku u mě většinou bývá velká idea hudebního dramatu, nebo snad hudební cesty, kterou musí nová skladba urazit. Její součástí jsou samozřejmě zvukové barvy, témbry a celková intenzita, které chci dosáhnout. Mám představu, kde bude hudba kulminovat. Někdy je to jako abstraktní kresba, hudební forma se mi převádí do vizuálního tvaru. A od těchto velkých, obecných věcí postupuji pořád dál a dál k detailům, k jednotlivým akordům, intervalům, tóninám, skladba získává kinetickou energii z melodií různých charakterů. Všechno ale vychází z jednoho zdroje. Je těžkéto popsat, protože tvůrčí proces se skládá z mnoha vrstev, které probíhají najednou. A trvá mi hodně dlouho, než se posadím ke stolu a začnu doopravdy psát. Než začnu vytvářet hudební materiál, stane se toho opravdu hodně na abstraktní úrovni.

Jeden z koncertů Moravského podzimu dostal název Tři estonské hvězdy: budou se na něm hrát vaše vokální kompozice společně s Aarvo Pärtem a Veljo Tormisem. Pokládáte se za hvězdu, a v jakém smyslu?
Ne, v žádném případě se za hvězdu nepokládám a hlavně myslím, že to není moje starost. Nepotřebuji zapojovat sám sebe do sítě, kterou vytvářejí média nebo hodnotit svou práci tímto způsobem.

Co tedy znamená být hvězda v soudobé hudbě, je někdo takový?
Záleží, jak to berete. Jsou okruhy lidí, kteří milují soudobou hudbu, pro které je absolutní hvězdou například Pierre Boulez nebo Karlheinz Stockhausen. A jsou tu jiní, kteří obdivují jako skutečné hvězdy Steva Reicha nebo Arva Pärta. Tyto dvě skupiny spolu těžko najdou společnou řeč. Ale upřímně: měl jsem jednu opravdu vzrušující zkušenost s Arvo Pärtem. Byli jsme v Paříži uvést své skladby, byly mezi nimi i světové premiéry, oba koncerty v sálu pro dva a půl tisíce lidí byly vyprodané. Když vyšel na scénu Arvo Pärt, publikum úplně šílelo. To je opravdu hvězdná image, fanoušci jeho hudby se k němu chovají stejně jako k rockovým nebo popovým idolům, fronta na jeho podpis po koncertě byla nekonečná. On sám je ale neuvěřitelně skromný a jako hvězda se vůbec nechová.

Vaše vokální kompozice vznikají na texty v různých jazycích. Jak je výchozí jazyk důležitý, jak ovlivňuje vlastní kompozici?
Je to velmi důležité, větná skladba, zvuk jednotlivých slov, rytmus… jazyk vám vlastně hodně přikazuje. Je velký rozdíl, jestliže zhudebňujete text ve svém rodném jazyce, nebo jestli je to jazyk, od nějž máte různě velký odstup. Ve druhém případě se cítíte o hodně svobodnější. Ještě jiné je to u kanonických textů, jako je mše nebo requiem, které se používají už po celá staletí. Jsou bezprostředně svázané s velkou skladatelskou tradicí všech autorů, kteří jeden a týž text umístili do velmi rozdílných hudebních situací.

Když slyším píseň v estonštině, tak nerozumím jedinému slovu, ale zní to jako vzývání nebo zaklínání nějaké tajemné bytosti, účinek je magický. Je podstatné rozumět významu zpívaného textu?
Myslím, že existuje hlubší rovina porozumění, která je ukrytá za slovy, v nějaké jiné dimenzi. Ta nám zprostředkovává hlubší zážitek. Jsem ale pevně přesvědčený, že hudba by měla být tak silná, aby vás hluboce zasáhla i bez pochopení jediného slova. To je jednoznačná síla kompozice, tato schopnost vytvořit spojení, které jde mimo lidskou řeč.

Jaká je estonská hudební tradice, jsou to velcí romantičtí skladatelé nebo silný folklor? Co pokládají Estonci za svoji národní hudbu, kdo je jejich národní skladatel?
Tady je potřeba si uvědomit, že historie našich skladatelů není tak stará jako ve střední Evropě, ale od začátku 20. století zaznamenala velmi rychlý a prudký vývoj. Naši první velcí skladatelé studovali v Petrohradu, takže jsme z jedné strany svázaní se slavnou petrohradskou školou a ze druhé s velkou hudební tradicí západní Evropy, kam naši skladatelé cestovali. Náš velký klasik je Rudolf Tobias a dále Eduard Tubin a jeho symfonie. Máme také velkou sborovou tradici, kterou vytvářeli skladatelé Mart Saar nebo Cyrillus Kreek. A samozřejmě Veljo Tormis s Arvo Pärtem, to jsou žijící legendy.

Estonsko je malá země s velkým a silným sousedem. Je obtížné uchovat si v takovém sousedství svoji identitu?
Ani bych neřekl, paradoxně ji to spíš posiluje. Jestliže se cítíte ohrožený, vnitřně vás to upevní. Není to nakonec ani tak věc identity jako nestabilní politické situace v současném světě. Kolem nás je spousta věcí, které probíhají zdánlivě odděleně, ale ve skutečnosti je všechno provázané. Způsob, jakým náš velký soused manipuluje s veřejným míněním, jaké tragédie způsobil na Středním Východě… výčet by byl příliš dlouhý. Žijeme ve velmi vzrušující době, Evropská unie se mění zevnitř, vynořují se nečekané věci a kolem nás je spousta pokrytectví na nejvyšší politické úrovni – to mě děsí. Děsí a štve zároveň.

V mnoha zemích zákon zakazuje kouření v restauracích. Měla by se zakázat i hudba jako kulisa v pozadí, máte ji rád?
Rád ji nemám, ale záleží na situaci. Rád chodím s přáteli do podniků, kde je zvukovou kulisu vytváří lidský hovor. A také se mi líbí, když je doprovodná hudba nějak svázaná s atmosférou. Daří se to třeba jazzu, ale rozhodně ne tomu stupidnímu tuc tuc, které slyšíte skoro všude – to je pro mě nesnesitelné.

Žijete stále na ostrově Hiumaa, kde jste se narodil – dáváte přednost přírodě nebo velkým městům?
Ano, právě teď jsem ve svém studiu, které je obklopené lesy a mám to deset minut pěšky k moři – zvuk vln je tak osvěžující. Když se mi zachce do města, mám ještě byt v Tallinu. Přírodu mám raději, především když pracuji na svých partiturách, ale je dobré to střídat. Mám rád extrémy – toto osamělé místo obklopené mohutnou přírodou, a také opravdu velká města – ta ale ne na dlouho.

Takže jeden extrém je ostrov Hiumaa, druhý je ostrov Manhattan?
Přesně tak, to jsou dvě bezvadná místa.

Hostem letošního ročníku je i litevská skladatelka Justė Janulytė. Před dvěma lety mi říkala, že soudobá hudba přežívá v uzavřených ghettech. Souhlasíte s tím?
Hodně skladatelů to tak vnímá. Jestliže se zabýváte psaním soudobé hudby, která se potom hraje na velmi specifických festivalech, snadno ten pocit získáte. Ale jsou tu i jiní skladatelé – a snad mezi ně také patřím –, kteří jsou aktivní i mimo tyto velmi uzavřené kruhy. Nemyslím si, že bych byl omezený jakousi imaginární zdí, která mě uzavírá do ghetta. Ale rozumím tomu pocitu dobře.

Titulní foto Urmas Lauri, Anne Tüür, foto s Arvo Pärtem Stefan Conradi

Komentáře

Reagovat

Zatím nebyl přidán žádný komentář..

Dále si přečtěte

V neděli začal mezinárodní hudební festival Moravský podzim. Poprvé jej pořádá Filharmonie Brno, v jeho koncepci se objevilo několik novinek. O tom, jak letošní ročník vznikal, proč je zrovna takový a jeké jsou výhledy do budoucnosti, jsem mluvil s jeho dramaturgem Vítězslavem Mikešem.  více

Litevská skladatelka Justė Janulytė se letos zúčastní festivalu Expozice nové hudby, kde bude v rámci úvodního koncertu provedena její skladba Prodlužování nocí. Rozhovor jsme začali u její monochromní hudby, ale dostali jsme se i k barvám, akustickým objektům, kompoziční metodě, dalším skladatelům a soudobé hudbě vůbec.  více

Moravský podzim v pátek zakončil velkolepým vystoupením London Symphony Orchestra pod taktovkou šéfdirigenta Valerije Gergijeva. Účinek, který jejich koncert vyvolal, působil jako zjevení a je pravděpodobné, že se stane památným večerem hudebního Brna.  více

Valerij GergijevKaren CargillLondon Symphony Orchestra završili Moravský podzim způsobem, který smetl ze stolu všechny pochybnosti o tom, jestli festival má nějaký smysl. Koncert ale také poukázal na mezery a specifika v našem hudebním životě i na jeho místo v současné společnosti.  více




Léta se čtyřkou na konci si v Česku pravidelně připomínáme jako Rok české hudby. Je ale samozřejmé, že výročí nemají pouze čeští skladatelé a jejich díla, ale také skladby autorů zahraničních, nebo takových, u kterých by se dal o zmíněné českosti vést spor. Program s příhodným názvem Rapsodie v modrém 100, složený ze dvou kompozic, které mají v tomto roce své kulaté výročí, s přidáním skladby od letošního jubilanta, provedla ve čtvrtek 11. dubna 2024 v Janáčkově divadle Filharmonie Brno pod vedením Dennise Russella Daviese, který se tentokrát představil také jako klavírní sólista.  více

Neznámý Leoš Janáček a počátky baroka byl název koncertu souboru Musica Florea věnujícího se poučené interpretaci, V roce 1992 ho založil violoncellista a dirigent Marek Štryncl. Od roku 2002 soubor pořádá speciální koncertní řady, v nichž se zaměřuje na prezentaci nově objevených i známých skladeb. A právě večery věnované Janáčkovým drobným liturgickým sborovým skladbám na latinské texty a převážně instrumentálním raně barokním dílům představují koncertní řadu, při které se posluchačům představili sólisté Barbora Kotlánová (soprán), Stanislava Mihalcová (soprán), Daniela Čermáková (alt), Hasan El Dunia (tenor) a Jaromír Nosek (bas).  více

Brněnský Velikonoční festival duchovní hudby vyvrcholil nedělním koncertem v katedrále sv. Petra a Pavla. Napříč letošním 31. ročníkem a také při posledním hudebním večeru zněla díla ryze českých skladatelů. Tentokrát v podání sólistů Pavly Vykopalové (soprán), Jany Hrochové (mezzosoprán), Eduarda Martyniuka (tenor), Jozefa Benciho (bas), varhaníka Petra Kolaře, dále Českého filharmonického sboru Brno pod vedením sbormistra Petra Fialy. Glagolská mše jako prvotřídní záležitost klasické hudby, byla uvedena za doprovodu Filharmonie Brno s milým hostem, dirigentem Tomášem Netopilemvíce

Po Smetanově Daliborovi dorazila v pátek 5. dubna na prkna Janáčkova divadla další z oper velikánů české národní hudby – pohádková Rusalka Antonína Dvořáka na libreto Jaroslava Kvapila. V režii Davida Radoka, který dílo uchopil předně jako vážnou dramatickou a symbolickou operu, z níž mj. zcela vyškrtl komické postavy Hajného a Kuchtíka. Scénografie se rovněž ujal Radok, přičemž vycházel z konceptu Rusalky scénografa Larse-Ake Thessmana uvedené při inscenaci v operním domě GöteborgsOperan roku 2012. Kostýmy navrhla Zuzana Ježková, choreografii připravila Andrea Miltnerová a světelného designu se ujal Přemysl Janda. V pěveckých rolích se představili Jana Šrejma Kačírková (Rusalka), Peter Berger (Princ), Jan Šťáva (Vodník), Eliška Gattringerová (Cizí kněžna), Václava Krejčí Housková (Ježibaba), Tadeáš Hoza (Lovec) a Doubravka SoučkováIvana Pavlů a Monika Jägerová (trojice žínek). Sbor vedl Pavel Koňárek a hudebního nastudování a premiérového uvedení se chopil dirigent Marko Ivanovićvíce

Jedním z nejvýraznějších prvků letošního ročníku Velikonočního festivalu duchovní hudby bylo uvedení úctyhodného počtu skladeb, které zazněly ve světové premiéře. Jednou z těchto kompozic představovalo také Niedzielne rano (Nedělní ráno) skladatele Martina Smolky (*1959), které vzniklo na objednávku festivalu a v podání Cappelly Mariany. Ve složení Barbora Kabátková – soprán, Daniela Čermáková – alt, Vojtěch Semerád – tenor/umělecký vedoucí, Tomáš Lajtkep – tenor a Tomáš Šelc – baryton. Skladba zazněla v pátek 5. dubna v kostele sv. Augustina. Smolkovo dílo bylo doplněno chorálem a kompozicemi ze 13.–16. století.  více

Velké finále 31. ročníku Velikonočního festivalu duchovní hudby se již pomalu a jistě blíží – pomyslný odpočet trojice posledních koncertů zahájil čtvrteční večer 4. dubna v kostele sv. Janů s podtitulem Kantiléna: Zemek Novák, Graham, Emmert. Jak je již z názvu zjevné, dramaturgii koncertu tvořila díla Pavla Zemka Nováka, Petera Grahama a Františka Gregora Emmerta. Stejně patrné však již není, že skladby Zemka Nováka a Grahama se po více než třiceti letech – a právě na 31. ročníku festivalu – dočkaly své světové premiéry. Není bez zajímavosti, že původně měly skladby zaznít společně v rámci vigilie o Bílé sobotě. Samotné interpretace duchovních kompozic brněnských skladatelů se ujaly sopranistky Aneta Podracká Bendová a Jana Vondrů, s nimiž vystoupili varhaník Petr Kolář, dětský sbor Kantiléna pod vedením sbormistra Michala Jančíka a soubor Brno Contemporary Orchestra pod taktovkou Pavla Šnajdravíce

Podobně jako každý rok, byl i v rámci letošního ročníku Velikonočního festivalu duchovní hudby jeden z večerů věnován sólovému varhannímu recitálu. V úterý 2. dubna za varhany ve starobrněnské bazilice Nanebevzetí Panny Marie usedl původem slovenský varhaník Marek Paľa a provedl výběr z varhanních skladeb českých autorů vrcholného a pozdního romantismu, čímž doplnil stávající Rok české hudby. Několik děl úterního programu navíc zaznělo v přinejmenším brněnské premiéře.  více

Neodmyslitelnou součástí Velikonočního festivalu duchovní hudby jsou tři večery tzv. tenebrae obsahem navracející se ke křesťanským obřadům ve Svatém týdnu. Tento rok temné hodinky připadly na středu 27. března – pátek 29. března, a jak už je tradicí, konají se v kostele Nanebevzetí Panny Marie. Letos jsou tyto tři večery výjimečné především z hlediska dramaturgie, jelikož si pořadatelé festivalu objednali nové zhudebnění liturgických textů. Recenze se ohlíží za prvním ze tří večerů, při kterém ve světové premiéře zazněla díla od skladatelů Zdeňka Klaudy a Lukáše Hurníka. Provedení se ujali zpěváci Kristýna Fílová (soprán), Zuzana Čurmová (soprán), Alžběta Symerská (alt), Ondřej Holub (tenor) a Jiří Miroslav Procházka (bas) za doprovodu varhanního pozitivu a sbormistrovského dohledu Zdeňka Klaudy a recitace P. Jana Pacneravíce

Propojení, jednota, rozjímání – těmito slovy lze popsat hudební večer v režii Schola Gregoriana Pragensis pod vedením Davida Ebena a varhaníka Tomáše Thona, který se včera uskutečnil v rámci Velikonočního festivalu duchovní hudby v brněnském Kostele sv. Tomáše. Nejen zpěv gregoriánského chorálu, ale také díla skladatele Petra Ebena (1929–2007) na hodinu zvukově a barevně opanovala i oživila chrámový prostor.  více

Koncertem s názvem Ensemble Inégal: Zelenka včera v kostele sv. Janů zahájil 31. ročník Velikonočního festivalu duchovní hudby, tentokrát s přízviskem Terroir. Toto napůl záhadné slovo, které se s oblibou používá v souvislosti s vínem, pochází z latinského označení pro zemi, půdu a nese v sobě souhrn všech vlivů, zejména pak přírodních podmínek konkrétního místa na zde pěstované rostliny. Tento výraz je tedy metonymicky přenesená na program letošního ročníku VFDH, neboť se skládá výhradně z děl tuzemských autorů, čímž doplňuje probíhající Rok české hudbyvíce

Největší doménou Filharmonie Brno je bezesporu pořádání koncertů klasické hudby. Přesto se občas pod její hlavičkou odehraje koncert, který se tomuto okruhu vymyká a naláká i posluchače, kterým je bližší spíše hudba populární, zejména jazzová. Jednou z těchto akcí byl recitál klavíristy Bojana Z, který se odehrál v úterý 19. března v sále Besedního domu.  více

Posledním projektem Komorní opery Hudební fakulty Janáčkovy akademie múzických umění se stalo uvedení dvou českých jednoaktových oper: V studni Viléma Blodka (1834–1874) a Polapená nevěra Otmara Máchy (1922–2006). Hudební fakulta se při jejich realizaci spojila s Ateliérem divadla a výchovy pro neslyšící Divadelní fakulty JAMU a vznikl projekt, který se snaží hudbu přiblížit právě neslyšícím. Toto spojení se ovšem na prknech Divadla na Orlí neuskutečnilo poprvé. Již dříve zde byly uvedeny inscenace, které fungovaly na podobném principu: například Hudba pro oči (2014) se skladbami Leoše Janáčka a Bohuslava Martinů nebo Pojď se mnou do světa – písně Jiřího Bulise tlumočené do českého znakového jazyka (2020). Nyní recenzovaný projekt měl premiéry 16. a 17. března v Divadle na Orlí.  více

Pro čtvrtý abonentní koncert cyklu Filharmonie doma, který se odehrál 14. března v Besedním domě a nesl označení Mozartiana, zvolila Filharmonie Brno, tentokrát pod vedením česko-japonského dirigenta Chuheie Iwasakiho, čtyři skladby z 18.–20. století. Tato díla dramaturgicky spojuje buď přímo vznik v období klasicismu nebo inspirace hudebními postupy pro toto období typickými. Jako sólistka se v první polovině koncertu představila flétnistka Martina Venc Matušínskávíce

Druhou zastávkou krátkého česko-německého turné klavírního tria Neues Klaviertrio Dresden se stal 6. března v 16 hodin koncertní sál Hudební fakulty Janáčkovy akademie múzických umění. V celkem čtyřech městech (Praha, Brno, Lipsko a Drážďany) zazněl program složený ze světových premiér dvou českých a dvou německých skladatelů.  více

Steven Johnston je skotský písničkář, který v poslední době používá pseudonym Damask Rose. Stejně se jmenuje i album které v roce 2022 natočil v Brně s producenty Pavlem Šmídem a Vojtěchem Svatošem. Se stejným producentským týmem nyní pracuje na druhém albu.  více

Nejčtenější

Kritika

Léta se čtyřkou na konci si v Česku pravidelně připomínáme jako Rok české hudby. Je ale samozřejmé, že výročí nemají pouze čeští skladatelé a jejich díla, ale také skladby autorů zahraničních, nebo takových, u kterých by se dal o zmíněné českosti vést spor. Program s příhodným názvem Rapsodie v modrém 100, složený ze dvou kompozic, které mají v tomto roce své kulaté výročí, s přidáním skladby od letošního jubilanta, provedla ve čtvrtek 11. dubna 2024 v Janáčkově divadle Filharmonie Brno pod vedením Dennise Russella Daviese, který se tentokrát představil také jako klavírní sólista.  více