Erkki-Sven Tüür: Existuje hlubší rovina porozumění, která je ukrytá za slovy

Erkki-Sven Tüür: Existuje hlubší rovina porozumění, která je ukrytá za slovy

Má rád samotu uprostřed přírody i atmosféru velkoměsta, prošel hudebním vývojem od rockové skupiny až po symfonický orchestr. Hostem letošního ročníku festivalu Moravský podzim je estonský skladatel Erkki-Sven Tüür. Když jsme si domlouvali termín telefonického rozhovoru, oba jsme zapomněli na rozdílná časová pásma a málem se minuli. Nakonec jsme se ale přece jen našli – ostatně všechno je dnes provázané, jak sám říkal.

Už jste někdy byl v České republice, nebo je to vaše první návštěva?
Byl jsem v České republice poprvé před více než deseti lety, v Rudolfinu tehdy hrála Česká filharmonie můj houslový koncert. Podruhé to bylo v Brně asi před pěti lety, letos tedy přijedu už potřetí.. Pokaždé jsem byl hodně spokojený a mám na to hezké vzpomínky. Navázal jsem spoustu dobrých kontaktů, potkal skvělé hudebníky a vstřícné lidi.

V 80. letech jste vedl rockovou skupinu In Spe, která byla v Estonsku hodně oblíbená. Co jste hráli?
Já bych náš styl popsal jako komorní rock. Spousta té hudby byla napsaná v notách, skoro nic nevznikalo nahodile, nezískávalo tvar na zkouškách. Bylo v tom hodně vlivů středověké hudby, rytmické pasáže chrakteristické pro progresivní rock. Obsazení bylo také neobvyklé, měli jsme dva hráče na zobcovou flétnu, tři hráče na klávesy, a k tomu teprve kytaru, baskytaru a rytmiku. V partiturách jsme využívali možnosti neobvyklých hudebních textur – alespoň v souvislostech rockové hudby. Dobrým příkladem je třeba naše Symfonie pro sedm hudebníků. A pro orientační srovnání poslouží Mike Oldfield – myslím jeho dlouhé instrumentální věci – nebo King Crimson, Genesis, Yes a podobné skupiny.

Jsou nějak propojené vaše rockové a „vážné“ skladby?
Myslím, že ano. Už v době, kdy jsem vedl In Spe, jsem zval různé hosty: třeba violoncello nebo dechové kvinteto. Bral jsem to jako můj osobní vývoj od rocku k tvorbě komorních a orchestrálních partitur. Dívat se na hudbu jen z pohledu jednoho žánru by pro mě bylo příliš omezující. Způsob, jakým někdy vedu rytmickou linii v orchestrální sekci bicích, slyšitelně napovídá, že mám zkušenosti s rockem. Ale není to úplně přímočaré, je to věc hlubšího vnímání energie uvnitř orchestru. Určitě to dobře poznáte v mé symfonii Magma, která se bude na festivalu také hrát.

Z čeho vycházíte, když začínáte komponovat, jaká je vaše první představa: je to zvuk, nějaká barva, harmonie, melodie nebo téma… co je na počátku?
Musím říci, že se jedná o velmi komplexní otázku na to, abych ji stručně zodpověděl, ale zkusím to. Začátky bývají různé a těžko je zredukovat na jednu úzce zaměřenou věc. Na začátku u mě většinou bývá velká idea hudebního dramatu, nebo snad hudební cesty, kterou musí nová skladba urazit. Její součástí jsou samozřejmě zvukové barvy, témbry a celková intenzita, které chci dosáhnout. Mám představu, kde bude hudba kulminovat. Někdy je to jako abstraktní kresba, hudební forma se mi převádí do vizuálního tvaru. A od těchto velkých, obecných věcí postupuji pořád dál a dál k detailům, k jednotlivým akordům, intervalům, tóninám, skladba získává kinetickou energii z melodií různých charakterů. Všechno ale vychází z jednoho zdroje. Je těžkéto popsat, protože tvůrčí proces se skládá z mnoha vrstev, které probíhají najednou. A trvá mi hodně dlouho, než se posadím ke stolu a začnu doopravdy psát. Než začnu vytvářet hudební materiál, stane se toho opravdu hodně na abstraktní úrovni.

Jeden z koncertů Moravského podzimu dostal název Tři estonské hvězdy: budou se na něm hrát vaše vokální kompozice společně s Aarvo Pärtem a Veljo Tormisem. Pokládáte se za hvězdu, a v jakém smyslu?
Ne, v žádném případě se za hvězdu nepokládám a hlavně myslím, že to není moje starost. Nepotřebuji zapojovat sám sebe do sítě, kterou vytvářejí média nebo hodnotit svou práci tímto způsobem.

Co tedy znamená být hvězda v soudobé hudbě, je někdo takový?
Záleží, jak to berete. Jsou okruhy lidí, kteří milují soudobou hudbu, pro které je absolutní hvězdou například Pierre Boulez nebo Karlheinz Stockhausen. A jsou tu jiní, kteří obdivují jako skutečné hvězdy Steva Reicha nebo Arva Pärta. Tyto dvě skupiny spolu těžko najdou společnou řeč. Ale upřímně: měl jsem jednu opravdu vzrušující zkušenost s Arvo Pärtem. Byli jsme v Paříži uvést své skladby, byly mezi nimi i světové premiéry, oba koncerty v sálu pro dva a půl tisíce lidí byly vyprodané. Když vyšel na scénu Arvo Pärt, publikum úplně šílelo. To je opravdu hvězdná image, fanoušci jeho hudby se k němu chovají stejně jako k rockovým nebo popovým idolům, fronta na jeho podpis po koncertě byla nekonečná. On sám je ale neuvěřitelně skromný a jako hvězda se vůbec nechová.

Vaše vokální kompozice vznikají na texty v různých jazycích. Jak je výchozí jazyk důležitý, jak ovlivňuje vlastní kompozici?
Je to velmi důležité, větná skladba, zvuk jednotlivých slov, rytmus… jazyk vám vlastně hodně přikazuje. Je velký rozdíl, jestliže zhudebňujete text ve svém rodném jazyce, nebo jestli je to jazyk, od nějž máte různě velký odstup. Ve druhém případě se cítíte o hodně svobodnější. Ještě jiné je to u kanonických textů, jako je mše nebo requiem, které se používají už po celá staletí. Jsou bezprostředně svázané s velkou skladatelskou tradicí všech autorů, kteří jeden a týž text umístili do velmi rozdílných hudebních situací.

Když slyším píseň v estonštině, tak nerozumím jedinému slovu, ale zní to jako vzývání nebo zaklínání nějaké tajemné bytosti, účinek je magický. Je podstatné rozumět významu zpívaného textu?
Myslím, že existuje hlubší rovina porozumění, která je ukrytá za slovy, v nějaké jiné dimenzi. Ta nám zprostředkovává hlubší zážitek. Jsem ale pevně přesvědčený, že hudba by měla být tak silná, aby vás hluboce zasáhla i bez pochopení jediného slova. To je jednoznačná síla kompozice, tato schopnost vytvořit spojení, které jde mimo lidskou řeč.

Jaká je estonská hudební tradice, jsou to velcí romantičtí skladatelé nebo silný folklor? Co pokládají Estonci za svoji národní hudbu, kdo je jejich národní skladatel?
Tady je potřeba si uvědomit, že historie našich skladatelů není tak stará jako ve střední Evropě, ale od začátku 20. století zaznamenala velmi rychlý a prudký vývoj. Naši první velcí skladatelé studovali v Petrohradu, takže jsme z jedné strany svázaní se slavnou petrohradskou školou a ze druhé s velkou hudební tradicí západní Evropy, kam naši skladatelé cestovali. Náš velký klasik je Rudolf Tobias a dále Eduard Tubin a jeho symfonie. Máme také velkou sborovou tradici, kterou vytvářeli skladatelé Mart Saar nebo Cyrillus Kreek. A samozřejmě Veljo Tormis s Arvo Pärtem, to jsou žijící legendy.

Estonsko je malá země s velkým a silným sousedem. Je obtížné uchovat si v takovém sousedství svoji identitu?
Ani bych neřekl, paradoxně ji to spíš posiluje. Jestliže se cítíte ohrožený, vnitřně vás to upevní. Není to nakonec ani tak věc identity jako nestabilní politické situace v současném světě. Kolem nás je spousta věcí, které probíhají zdánlivě odděleně, ale ve skutečnosti je všechno provázané. Způsob, jakým náš velký soused manipuluje s veřejným míněním, jaké tragédie způsobil na Středním Východě… výčet by byl příliš dlouhý. Žijeme ve velmi vzrušující době, Evropská unie se mění zevnitř, vynořují se nečekané věci a kolem nás je spousta pokrytectví na nejvyšší politické úrovni – to mě děsí. Děsí a štve zároveň.

V mnoha zemích zákon zakazuje kouření v restauracích. Měla by se zakázat i hudba jako kulisa v pozadí, máte ji rád?
Rád ji nemám, ale záleží na situaci. Rád chodím s přáteli do podniků, kde je zvukovou kulisu vytváří lidský hovor. A také se mi líbí, když je doprovodná hudba nějak svázaná s atmosférou. Daří se to třeba jazzu, ale rozhodně ne tomu stupidnímu tuc tuc, které slyšíte skoro všude – to je pro mě nesnesitelné.

Žijete stále na ostrově Hiumaa, kde jste se narodil – dáváte přednost přírodě nebo velkým městům?
Ano, právě teď jsem ve svém studiu, které je obklopené lesy a mám to deset minut pěšky k moři – zvuk vln je tak osvěžující. Když se mi zachce do města, mám ještě byt v Tallinu. Přírodu mám raději, především když pracuji na svých partiturách, ale je dobré to střídat. Mám rád extrémy – toto osamělé místo obklopené mohutnou přírodou, a také opravdu velká města – ta ale ne na dlouho.

Takže jeden extrém je ostrov Hiumaa, druhý je ostrov Manhattan?
Přesně tak, to jsou dvě bezvadná místa.

Hostem letošního ročníku je i litevská skladatelka Justė Janulytė. Před dvěma lety mi říkala, že soudobá hudba přežívá v uzavřených ghettech. Souhlasíte s tím?
Hodně skladatelů to tak vnímá. Jestliže se zabýváte psaním soudobé hudby, která se potom hraje na velmi specifických festivalech, snadno ten pocit získáte. Ale jsou tu i jiní skladatelé – a snad mezi ně také patřím –, kteří jsou aktivní i mimo tyto velmi uzavřené kruhy. Nemyslím si, že bych byl omezený jakousi imaginární zdí, která mě uzavírá do ghetta. Ale rozumím tomu pocitu dobře.

Titulní foto Urmas Lauri, Anne Tüür, foto s Arvo Pärtem Stefan Conradi

Komentáře

Reagovat

Zatím nebyl přidán žádný komentář..

Dále si přečtěte

V neděli začal mezinárodní hudební festival Moravský podzim. Poprvé jej pořádá Filharmonie Brno, v jeho koncepci se objevilo několik novinek. O tom, jak letošní ročník vznikal, proč je zrovna takový a jeké jsou výhledy do budoucnosti, jsem mluvil s jeho dramaturgem Vítězslavem Mikešem.  více

Litevská skladatelka Justė Janulytė se letos zúčastní festivalu Expozice nové hudby, kde bude v rámci úvodního koncertu provedena její skladba Prodlužování nocí. Rozhovor jsme začali u její monochromní hudby, ale dostali jsme se i k barvám, akustickým objektům, kompoziční metodě, dalším skladatelům a soudobé hudbě vůbec.  více

Moravský podzim v pátek zakončil velkolepým vystoupením London Symphony Orchestra pod taktovkou šéfdirigenta Valerije Gergijeva. Účinek, který jejich koncert vyvolal, působil jako zjevení a je pravděpodobné, že se stane památným večerem hudebního Brna.  více

Valerij GergijevKaren CargillLondon Symphony Orchestra završili Moravský podzim způsobem, který smetl ze stolu všechny pochybnosti o tom, jestli festival má nějaký smysl. Koncert ale také poukázal na mezery a specifika v našem hudebním životě i na jeho místo v současné společnosti.  více




K víkendovým oslavám a vzpomínkovým akcím se ve svátečním Brně připojila také Filharmonie Brno, a to s okázalostí hodnou této klíčové kulturní instituce. U příležitosti oslav 30 let demokratického státu bylo vybráno oratorium Svatá Ludmila Antonína Dvořáka, které je už svým obsazením jakoby předurčeno k provedení při významných příležitostech. Jeho zkrácenou verzi včera v chrámu sv. Petra a Pavla nabídla Filharmonie Brno pod vedením šéfdirigenta Dennise Russella Daviese, sbory Vox Iuvenalis, Smíšený pěvecký sbor Kantiléna a Pěvecký sbor Masarykovy univerzity pod vedením sbormistra Jana Ocetka. V pěti sólových rolích se představili Pavla Vykopalová (soprán), Jana Sýkorová (alt), Michal Lehotský (tenor), Martin Šrejma (tenor) a velikán české pěvecké školy Richard Novák (bas).   více

V brněnském Besedním domě bylo včera nebývale rušno. Zcela vyprodaný sál (a to včetně míst ke stání) dal tušit, že první abonentní koncert Filharmonie Brno z řady Filharmonie doma II „Klasicky i moderně“ patří k jedněm z nejdůležitějších večerů celé sezóny. Dramaturgie proti sobě postavila dva zcela opačné póly – českými i zahraničními posluchači milovaného Antonína Dvořáka, představitele vybroušené formy a melodické svěžesti, která učarovala i Johannesu Brahmsovi, a současnou americkou skladatelku, improvizátorku, zpěvačku, spisovatelku a režisérku Laurie Anderson, která pátrá po nových zvukových možnostech a proslula svými multimediálními projekty. Velkým lákadlem byla i účast samotné skladatelky. Laurie Anderson se však premiéry svého nově přepracovaného díla Amelia zúčastnila jako houslistka, zpěvačka a vypravěčka, když stanula na pódiu společně s orchestrem Filharmonie Brno, violoncellistou Rubinem Kodhelim a dirigentem Dennisem Russellem Daviesem. Ačkoliv by se dramaturgie večera – jak ostatně přiznává i programový text – dala trochu vratce podepřít „americkou“ berličkou, tím skutečně zásadním hudebním prvkem byl kontrast.  více

Smutnou náhodou se brněnský básník a prozaik Jan Skácel nedožil sametové revoluce – zemřel 7. listopadu 1989 v sedmašedesáti letech, deset dní před začátkem velkých společenských i politických změn. Jeho pohřeb v obřadní síni hřbitova v Brně-Židenicích byl tehdy sám o sobě tichou manifestací proti režimu, který Skácelovi, člověku přísně apolitickému, neustále komplikoval život i práci. Na den přesně po třiceti letech si výročí Skácelova úmrtí připomnělo zcela zaplněné hlediště Divadla Husa na provázku vzpomínkovým večerem (D)obrovský Skácel, který byl naplněný hudbou i mluveným slovem.  více

Big band Cotatcha Orchestra, složený ze špičkových hráčů nejen českých, ale i slovenských a rakouských, si postupně buduje zasloužené renomé na brněnské a potažmo české či středoevropské scéně. Rok po úspěšných koncertech s nizozemským dirigentem a trombonistou Iljou Reijngoudem nyní big band odhalil repertoár, který by měl být obsahem jeho debutového alba. Koncerty s názvem Bigbandová elektronika proběhly na začátku listopadu v Ostravě a v Brně.  více

Kulturní dům U lípy na ulici Charbulova vprostřed týdne hostil tradiční Folklorní taneční. Tato milá akce v režii brněnského Slováckého krúžku se konala již po třetí. V několika týdnech na ní přizvaní lektoři učili tance typické pro jejich region. Podtitul aktuálního třetího běhu tanečních zní Tance méně známé a neznámévíce

Potemnělým sálem Divadla na Orlí se v neděli nesly táhlé zvuky fléten doprovázené zurčením potůčků, šuměním větru a chřestěním kamenů – to vše nabídla česká premiéra multižánrového projektu Prorok větru podle stejnojmenné knihy Stefana Biavaschiho. Za projektem stojí flétnistka a hlavní iniciátorka celého díla Martina Komínková, režisérka Ema Pantano a Marta Carino, jejíž videoprojekce se snoubila se zvukovým záznamem Šimona Obdržálka předčítajícího z Biavaschiho knihy. Technickou podporu zajišťovali Radek Komínek a Petr Šplíchal, uměleckou supervizi Massimiliano Zanoni.  více

Ve věku 41 let opustila tento svět po těžké nemoci zpěvačka a houslistka Jitka Šuranská. Rodačka z Kudlovic u Uherského Hradiště nezapřela v ničem, v čem vynikala, svoje slovácké kořeny. Byla jednou z těch obdařených bytostí, jež dokážou přenášet poselství lidových písní k posluchačům, kteří se jinak s folklorem v životě míjejí.  více

Dvěma vyprodanými sobotními koncerty se zaplnil sál břeclavského kina Koruna, kde oslavil Národopisný soubor Břeclavan svoje pětašedesáté výročí existence a připojil se tak k řadě letos jubilujících folklorních těles. Odpolední koncert musel být nakonec přidán pro obrovský divácký zájem, což jen utvrzuje v tom, že na jižní Moravě je folklor stále v širokém povědomí a neutuchající oblibě.  více

Pět děl vzniklých ve 20. století a doplněných novou premiérovanou skladbou zaznělo v rámci podzimního koncertu Ensemble Opera Diversa, konaného v sále Konventu Milosrdných bratří. Na provedení dramaturgicky vyváženého a pestrého programu se kromě čistě smyčcového orchestru podílela také flétnistka Michaela Koudelková a harfenistka Dominika Kvardová, vše se odehrálo pod vedením Gabriely Tardonové.  více

Mezinárodně proslulý muzikálový hit Mamma Mia! nasadilo jako trhák sezony Městské divadlo Brno. Neukojitelný celosvětový hlad diváků po muzikálu sešitém z písní skupiny ABBA bude jistě producentskou trefou do černého také v jihomoravské metropoli. Většina z padesáti repríz až do konce kalendářního roku na divadelním webu nese štítek Vyprodáno! Trojí alternace každé z hlavní rolí naznačuje také velké a dlouhodobé obchodní plány s titulem, kterému v divadelní i filmové podobě dal název známý song slavné švédské čtyřky. A přece: Není všechno zlato, co se třpytí. To bude ohledně brněnské verze konstatovat tento text s vědomím, že proti masovému šílenství diváků a většinovému vkusu se dnes stavět snad ani nelze. Mamma mia!  více

Prorok větru je multižánrový projekt flétnistky Martiny Komínkové. Vytvořila ho v Itálii a po italské premiéře se s ním poprvé představí ve svém domovském Brně. Česká premiéra proběhne v brněnském Divadle na Orlí v neděli 3. listopadu. Večerní představení od 19.00 je vyprodané, ale stále je možné zakoupit lístky na odpolední představení ve 14.00.  více

Ještě večer před závěrečným koncertem festivalu Moravský podzim pořadatelé uspořádali mimořádný koncert k poctě gruzínského hudebního skladatele Giji Kančeliho, který zesnul 2. října 2019. Provedení skladby Amao omi zajistily vokální kvinteto Ensemble Frizzante, smíšený pěvecký sbor VUT v Brně Vox Juvenalis a Saxofonové kvarteto Moravia pod vedením sbormistra Jana Ocetka.  více

Brno prožilo víkend přímo nabitý folklorem. Sobotní jubilující Poľanu vystřídal v neděli VUS Ondráš. Měli jsme tak možnost porovnat dva diametrálně odlišné přístupy k lidovému materiálu. Sobotní autentika se v neděli proměnila ve výrazový tanec s folklorním akcentem. Vojenský umělecký soubor svým novým programem s názvem kRok za kRokem oslavil v Janáčkově divadle pětašedesáté výročí.  více

Netradiční a unikátní představení měli možnost zhlédnout včera večer diváci festivalu Moravský podzim, tentokrát nezvykle v Mahenově divadle. Na jeden z posledních koncertů letošního padesátého ročníku zavítal soubor Geneva Camerata, známý pro své inovativní a tvůrčí projekty, z nichž jedním byl také v Brně uvedený Tanec slunce. Orchestr vedený Davidem Greilsammerem a doplněný tanečníkem Martím Corberou v něm pohybově ovládl celé jeviště i hlediště v choreografii, které její jedinečnou náplň a nápad vložil choreograf Juan Kruz Díaz de Garaio Esnaola.  více

Hudební festival Moravský podzim bere svůj jubilejní 50. ročník vážně – kromě již ikonického díla Einstein na pláži Philipa Glasse, které zaznělo na slavnostním zahájení, nebo povedené české premiéry Le Dîner Ondřeje Adámka, se program festivalu může pyšnit také neméně zajímavou komorní tvorbou polsko-ruského skladatele Mieczysława Weinberga. V pondělí 7. a v neděli 13. října zaznělo v Besedním domě všech šest jeho Sonát pro housle a klavírSonáta pro sólové housle a Sonáta pro klavír, to vše v podání houslisty Milana Paľy a klavíristy Ladislava Fančoviče.  více

Nejčtenější

Kritika

K víkendovým oslavám a vzpomínkovým akcím se ve svátečním Brně připojila také Filharmonie Brno, a to s okázalostí hodnou této klíčové kulturní instituce. U příležitosti oslav 30 let demokratického státu bylo vybráno oratorium Svatá Ludmila Antonína Dvořáka, které je už svým obsazením jakoby předurčeno k provedení při významných příležitostech. Jeho zkrácenou verzi včera v chrámu sv. Petra a Pavla nabídla Filharmonie Brno pod vedením šéfdirigenta Dennise Russella Daviese, sbory Vox Iuvenalis, Smíšený pěvecký sbor Kantiléna a Pěvecký sbor Masarykovy univerzity pod vedením sbormistra Jana Ocetka. V pěti sólových rolích se představili Pavla Vykopalová (soprán), Jana Sýkorová (alt), Michal Lehotský (tenor), Martin Šrejma (tenor) a velikán české pěvecké školy Richard Novák (bas).   více