Erkki-Sven Tüür: Existuje hlubší rovina porozumění, která je ukrytá za slovy

Erkki-Sven Tüür: Existuje hlubší rovina porozumění, která je ukrytá za slovy

Má rád samotu uprostřed přírody i atmosféru velkoměsta, prošel hudebním vývojem od rockové skupiny až po symfonický orchestr. Hostem letošního ročníku festivalu Moravský podzim je estonský skladatel Erkki-Sven Tüür. Když jsme si domlouvali termín telefonického rozhovoru, oba jsme zapomněli na rozdílná časová pásma a málem se minuli. Nakonec jsme se ale přece jen našli – ostatně všechno je dnes provázané, jak sám říkal.

Už jste někdy byl v České republice, nebo je to vaše první návštěva?
Byl jsem v České republice poprvé před více než deseti lety, v Rudolfinu tehdy hrála Česká filharmonie můj houslový koncert. Podruhé to bylo v Brně asi před pěti lety, letos tedy přijedu už potřetí.. Pokaždé jsem byl hodně spokojený a mám na to hezké vzpomínky. Navázal jsem spoustu dobrých kontaktů, potkal skvělé hudebníky a vstřícné lidi.

V 80. letech jste vedl rockovou skupinu In Spe, která byla v Estonsku hodně oblíbená. Co jste hráli?
Já bych náš styl popsal jako komorní rock. Spousta té hudby byla napsaná v notách, skoro nic nevznikalo nahodile, nezískávalo tvar na zkouškách. Bylo v tom hodně vlivů středověké hudby, rytmické pasáže chrakteristické pro progresivní rock. Obsazení bylo také neobvyklé, měli jsme dva hráče na zobcovou flétnu, tři hráče na klávesy, a k tomu teprve kytaru, baskytaru a rytmiku. V partiturách jsme využívali možnosti neobvyklých hudebních textur – alespoň v souvislostech rockové hudby. Dobrým příkladem je třeba naše Symfonie pro sedm hudebníků. A pro orientační srovnání poslouží Mike Oldfield – myslím jeho dlouhé instrumentální věci – nebo King Crimson, Genesis, Yes a podobné skupiny.

Jsou nějak propojené vaše rockové a „vážné“ skladby?
Myslím, že ano. Už v době, kdy jsem vedl In Spe, jsem zval různé hosty: třeba violoncello nebo dechové kvinteto. Bral jsem to jako můj osobní vývoj od rocku k tvorbě komorních a orchestrálních partitur. Dívat se na hudbu jen z pohledu jednoho žánru by pro mě bylo příliš omezující. Způsob, jakým někdy vedu rytmickou linii v orchestrální sekci bicích, slyšitelně napovídá, že mám zkušenosti s rockem. Ale není to úplně přímočaré, je to věc hlubšího vnímání energie uvnitř orchestru. Určitě to dobře poznáte v mé symfonii Magma, která se bude na festivalu také hrát.

Z čeho vycházíte, když začínáte komponovat, jaká je vaše první představa: je to zvuk, nějaká barva, harmonie, melodie nebo téma… co je na počátku?
Musím říci, že se jedná o velmi komplexní otázku na to, abych ji stručně zodpověděl, ale zkusím to. Začátky bývají různé a těžko je zredukovat na jednu úzce zaměřenou věc. Na začátku u mě většinou bývá velká idea hudebního dramatu, nebo snad hudební cesty, kterou musí nová skladba urazit. Její součástí jsou samozřejmě zvukové barvy, témbry a celková intenzita, které chci dosáhnout. Mám představu, kde bude hudba kulminovat. Někdy je to jako abstraktní kresba, hudební forma se mi převádí do vizuálního tvaru. A od těchto velkých, obecných věcí postupuji pořád dál a dál k detailům, k jednotlivým akordům, intervalům, tóninám, skladba získává kinetickou energii z melodií různých charakterů. Všechno ale vychází z jednoho zdroje. Je těžkéto popsat, protože tvůrčí proces se skládá z mnoha vrstev, které probíhají najednou. A trvá mi hodně dlouho, než se posadím ke stolu a začnu doopravdy psát. Než začnu vytvářet hudební materiál, stane se toho opravdu hodně na abstraktní úrovni.

Jeden z koncertů Moravského podzimu dostal název Tři estonské hvězdy: budou se na něm hrát vaše vokální kompozice společně s Aarvo Pärtem a Veljo Tormisem. Pokládáte se za hvězdu, a v jakém smyslu?
Ne, v žádném případě se za hvězdu nepokládám a hlavně myslím, že to není moje starost. Nepotřebuji zapojovat sám sebe do sítě, kterou vytvářejí média nebo hodnotit svou práci tímto způsobem.

Co tedy znamená být hvězda v soudobé hudbě, je někdo takový?
Záleží, jak to berete. Jsou okruhy lidí, kteří milují soudobou hudbu, pro které je absolutní hvězdou například Pierre Boulez nebo Karlheinz Stockhausen. A jsou tu jiní, kteří obdivují jako skutečné hvězdy Steva Reicha nebo Arva Pärta. Tyto dvě skupiny spolu těžko najdou společnou řeč. Ale upřímně: měl jsem jednu opravdu vzrušující zkušenost s Arvo Pärtem. Byli jsme v Paříži uvést své skladby, byly mezi nimi i světové premiéry, oba koncerty v sálu pro dva a půl tisíce lidí byly vyprodané. Když vyšel na scénu Arvo Pärt, publikum úplně šílelo. To je opravdu hvězdná image, fanoušci jeho hudby se k němu chovají stejně jako k rockovým nebo popovým idolům, fronta na jeho podpis po koncertě byla nekonečná. On sám je ale neuvěřitelně skromný a jako hvězda se vůbec nechová.

Vaše vokální kompozice vznikají na texty v různých jazycích. Jak je výchozí jazyk důležitý, jak ovlivňuje vlastní kompozici?
Je to velmi důležité, větná skladba, zvuk jednotlivých slov, rytmus… jazyk vám vlastně hodně přikazuje. Je velký rozdíl, jestliže zhudebňujete text ve svém rodném jazyce, nebo jestli je to jazyk, od nějž máte různě velký odstup. Ve druhém případě se cítíte o hodně svobodnější. Ještě jiné je to u kanonických textů, jako je mše nebo requiem, které se používají už po celá staletí. Jsou bezprostředně svázané s velkou skladatelskou tradicí všech autorů, kteří jeden a týž text umístili do velmi rozdílných hudebních situací.

Když slyším píseň v estonštině, tak nerozumím jedinému slovu, ale zní to jako vzývání nebo zaklínání nějaké tajemné bytosti, účinek je magický. Je podstatné rozumět významu zpívaného textu?
Myslím, že existuje hlubší rovina porozumění, která je ukrytá za slovy, v nějaké jiné dimenzi. Ta nám zprostředkovává hlubší zážitek. Jsem ale pevně přesvědčený, že hudba by měla být tak silná, aby vás hluboce zasáhla i bez pochopení jediného slova. To je jednoznačná síla kompozice, tato schopnost vytvořit spojení, které jde mimo lidskou řeč.

Jaká je estonská hudební tradice, jsou to velcí romantičtí skladatelé nebo silný folklor? Co pokládají Estonci za svoji národní hudbu, kdo je jejich národní skladatel?
Tady je potřeba si uvědomit, že historie našich skladatelů není tak stará jako ve střední Evropě, ale od začátku 20. století zaznamenala velmi rychlý a prudký vývoj. Naši první velcí skladatelé studovali v Petrohradu, takže jsme z jedné strany svázaní se slavnou petrohradskou školou a ze druhé s velkou hudební tradicí západní Evropy, kam naši skladatelé cestovali. Náš velký klasik je Rudolf Tobias a dále Eduard Tubin a jeho symfonie. Máme také velkou sborovou tradici, kterou vytvářeli skladatelé Mart Saar nebo Cyrillus Kreek. A samozřejmě Veljo Tormis s Arvo Pärtem, to jsou žijící legendy.

Estonsko je malá země s velkým a silným sousedem. Je obtížné uchovat si v takovém sousedství svoji identitu?
Ani bych neřekl, paradoxně ji to spíš posiluje. Jestliže se cítíte ohrožený, vnitřně vás to upevní. Není to nakonec ani tak věc identity jako nestabilní politické situace v současném světě. Kolem nás je spousta věcí, které probíhají zdánlivě odděleně, ale ve skutečnosti je všechno provázané. Způsob, jakým náš velký soused manipuluje s veřejným míněním, jaké tragédie způsobil na Středním Východě… výčet by byl příliš dlouhý. Žijeme ve velmi vzrušující době, Evropská unie se mění zevnitř, vynořují se nečekané věci a kolem nás je spousta pokrytectví na nejvyšší politické úrovni – to mě děsí. Děsí a štve zároveň.

V mnoha zemích zákon zakazuje kouření v restauracích. Měla by se zakázat i hudba jako kulisa v pozadí, máte ji rád?
Rád ji nemám, ale záleží na situaci. Rád chodím s přáteli do podniků, kde je zvukovou kulisu vytváří lidský hovor. A také se mi líbí, když je doprovodná hudba nějak svázaná s atmosférou. Daří se to třeba jazzu, ale rozhodně ne tomu stupidnímu tuc tuc, které slyšíte skoro všude – to je pro mě nesnesitelné.

Žijete stále na ostrově Hiumaa, kde jste se narodil – dáváte přednost přírodě nebo velkým městům?
Ano, právě teď jsem ve svém studiu, které je obklopené lesy a mám to deset minut pěšky k moři – zvuk vln je tak osvěžující. Když se mi zachce do města, mám ještě byt v Tallinu. Přírodu mám raději, především když pracuji na svých partiturách, ale je dobré to střídat. Mám rád extrémy – toto osamělé místo obklopené mohutnou přírodou, a také opravdu velká města – ta ale ne na dlouho.

Takže jeden extrém je ostrov Hiumaa, druhý je ostrov Manhattan?
Přesně tak, to jsou dvě bezvadná místa.

Hostem letošního ročníku je i litevská skladatelka Justė Janulytė. Před dvěma lety mi říkala, že soudobá hudba přežívá v uzavřených ghettech. Souhlasíte s tím?
Hodně skladatelů to tak vnímá. Jestliže se zabýváte psaním soudobé hudby, která se potom hraje na velmi specifických festivalech, snadno ten pocit získáte. Ale jsou tu i jiní skladatelé – a snad mezi ně také patřím –, kteří jsou aktivní i mimo tyto velmi uzavřené kruhy. Nemyslím si, že bych byl omezený jakousi imaginární zdí, která mě uzavírá do ghetta. Ale rozumím tomu pocitu dobře.

Titulní foto Urmas Lauri, Anne Tüür, foto s Arvo Pärtem Stefan Conradi

Komentáře

Reagovat

Zatím nebyl přidán žádný komentář..

Dále si přečtěte

V neděli začal mezinárodní hudební festival Moravský podzim. Poprvé jej pořádá Filharmonie Brno, v jeho koncepci se objevilo několik novinek. O tom, jak letošní ročník vznikal, proč je zrovna takový a jeké jsou výhledy do budoucnosti, jsem mluvil s jeho dramaturgem Vítězslavem Mikešem.  více

Litevská skladatelka Justė Janulytė se letos zúčastní festivalu Expozice nové hudby, kde bude v rámci úvodního koncertu provedena její skladba Prodlužování nocí. Rozhovor jsme začali u její monochromní hudby, ale dostali jsme se i k barvám, akustickým objektům, kompoziční metodě, dalším skladatelům a soudobé hudbě vůbec.  více

Moravský podzim v pátek zakončil velkolepým vystoupením London Symphony Orchestra pod taktovkou šéfdirigenta Valerije Gergijeva. Účinek, který jejich koncert vyvolal, působil jako zjevení a je pravděpodobné, že se stane památným večerem hudebního Brna.  více

Valerij GergijevKaren CargillLondon Symphony Orchestra završili Moravský podzim způsobem, který smetl ze stolu všechny pochybnosti o tom, jestli festival má nějaký smysl. Koncert ale také poukázal na mezery a specifika v našem hudebním životě i na jeho místo v současné společnosti.  více




Filharmonie Brno včera zahájila svoji 64. Sezónu, která je zároveň druhou stávajícího šéfdirigenta a uměleckého ředitele Dennise Russella Daviese. Vedle něj stanula na pódiu brněnského Stadionu také přední ruská klavíristka Elisabeth Leonskaja. Pro slavnostní start byla vybrána Brahmsova Symfonie č. 1 c moll, Bartókův Klavírní koncert č. 3 E dur a česká premiéra skladby DA.MA.SHI.E japonského skladatele Joa Hisaishiho spjatého s animovanými filmy režiséra Hayaa Myazakiho.  více

Čtrnáctý ročník Cyklu abonentních koncertů odstartoval včera večer Český filharmonický sbor Brno líbivou hudbou. Jásavý, až slavnostní program zazněl v Besedním domě v návaznosti na provedení při Svatováclavském hudebním festivalu předcházející večer v Ostravě. V Brně však nechyběli věrní a dlouholetí diváci, bez nichž by celý cyklus ztrácel smysl.  více

Včerejší podvečer na piazzettě Janáčkova divadla se nesl ve znamení koncertu k zahájení sezóny 2019/2020 Národního divadla Brno (NdB). Propagace akce zajistila hudebnímu večeru to nejdůležitější – stovky diváků, kteří hojně zaplnili celé prostranství. Nelze opomenout opravdu široké věkové rozpětí, které je zejména na své spodní hranici (zatím ještě v kočárcích) tolik potřebné pro budoucí kulturu.   více

Konec září bude v nedaleké slovenské Bratislavě patřit world music. Široké veřejnosti i pozvaným zahraničním delegátům se představí přední kapely žánru ze Slovenska, na konferenci se bude hovořit o folkloru i jazzu, na programu budou koncerty světových hvězd i workshopy pro hudebníky a jejich manažery. Ředitelka festivalu Jarmila Vlčková zve na toto setkání i muzikanty z Brna a okolí. Účast na konferenci je zdarma, stačí se zaregistrovat na stránkách World Music Festivalu Bratislava.  více

Jen zřídka je hlavním tématem pro rozhovor jedna jediná skladba. V případě violoncellisty Josefa Klíče, koncertního mistra Národního divadla v Brně, se to však nabízelo. Nestává se každý den, že by se český skladatel se svou písní dostal do finále celosvětové soutěže. Důvodů pro povídání však bylo víc – vzpomínky na zesnulého Jaroslava Erika Friče, Josefovo zaměstnání v Janáčkově divadle i připravované nové album.  více

Pro včerejší zahajovací koncert jubilejního 20. ročníku Festivalu Špilberk zvolila Filharmonie Brno dramaturgii sestávající z osvědčených i méně známých kusů. Podtitul Romantický karneval celý večer ponořil do karnevalového duchu, spjatého s oslavami před začátkem masopustu. Program si tedy vytyčil za cíl charakterizovat právě období veselí, oslav a masek skladbami, které svou náladou vypovídají o této periodě v roce. Téměř zaplněné nádvoří tak mělo příležitost vychutnat si nenáročný a líbivý program, který se také svou nižší teplotou snáze přiblížil onomu chladnému masopustní období.  více

Brno jako město hudby zapsané v UNESCO, má za sebou čtyři festivalové dny plné hudby a tance. Na celkem dvaadvaceti hudebních stanovištích probíhaly desítky koncertů a vystoupení se stovkami účinkujících. Hudba v ulicích zněla na každém rohu, nejvíce pozornosti však letos poutaly čtyři pokoje od výtvarnice Kateřiny Šedé, ve kterých se střídali umělci různých žánrů i národností. Lákadlem byly také vystoupení britských Motionhouse a No Fit State Circus, kteří opakovaně uhranuli náměstí Svobody svými akrobatickými kousky a dechberoucím představením. Nově vznikly také dvě velké scény – Dominik stage na Dominikánském náměstí a Django stage na Malinovského náměstí. Tady se vystřídali umělci jako Jana Kirschner, Monika Bagárová, minus123minut nebo Jan P. Muchow & The Antagonists. Již tradičně festival doprovázel zvuk flašinetářů, kteří se v Brně sešli v rámci svého 10. Mezinárodního setkání. Letos premiérově vystoupili na Maratonu hudby Brno také umělci partnerských měst hudby UNESCO. Zpěvačka a multiinstrumentalistka Tinatin Tsereteli (Hannover) a houslista Nicola Manzan (Bologna). Atmosféru celého festivalu zachycuje video, které najdete níže.  více

Folkové prázdniny v Náměšti nad Oslavou jsou výjimečný festival. Dramaturgií, strukturou, atmosférou. Každý ročník má své téma, každý večer má své téma, a dokonce i některá jednotlivá vystoupení mají svá témata. Dlouholetému dramaturgovi festivalu Michalu Schmidtovi se i letos podařilo skvěle vyvážit české premiéry a skutečně mimořádné projekty s návraty a jistotami. Letošní téma Folkových prázdnin bylo O duši, ale tato týdenní přehlídka má duši každý rok.  více

Po téměř magickém zjevení v podobě CD Moravské hlasy - Jihomoravský kraj, které vyšlo před dvěma lety, jsme se konečně dočkali jeho pokračování. Autor tohoto odvážného počinu Jiří Plocek se v něm vydal dále, severně česko - slovenským pomezím až do kraje Zlínského.  více

Monumentální dílo Saul od Georga Friedricha Händela se v české premiéře dočkalo také scénického zpracování. Na závěr Hudebního festivalu Znojmo (po lednovém koncertním provedení v Brně a v Praze) jej nyní nastudoval soubor Czech Ensemble Baroque v čele s předními pěveckými osobnostmi působícími na české i zahraniční scéně.   více

Skupina Nebeztebe na brněnské scéně před pár lety doslova zazářila. Pětičlenná sestava s výraznou rytmikou, která se s nadhledem pohybovala nad styly, slavila vítězství na Portě a mířila na obrovské multižánrové festivaly. Zdánlivě v nejlepším kapelník Štěpán Hulc kapelu uspal a vrátil se až letos s úplně novou, tříčlennou sestavou. Noví Nebeztebe ve složení kytara, housle a mandolína nerezignovali na multižánrovost. Znovu koncertují a chystají konceptuální album Zásobování duše.  více

V rámci Olomouckých barokních slavností představil jako v pořadí pátou inscenaci programu domácí soubor Ensemble Damian. Čtyři po sobě jdoucí večery byla uvedena komická opera ĽElice skladatele Pietra Andrea Zianiho, která v režijním zpracování (a pod vedením) Tomáše Hanzlíka zazněla v obnovené premiéře.  více

Jedním z hudebníků, kteří se představí na Folkových prázdninách v Náměšti nad Oslavou v rámci speciálního programu Harfy nad Oslavou, bude kolumbijský harfeník Edmar Castañeda. V Náměšti bude mít také sólový recitál v rámci večera nazvaného O duši s lehkostí i naléhavostí. V telefonickém rozhovoru – volali jsme mu do New Yorku, kde žije – jsme s Edmarem Castañedou hovořili například o harfě sestrojené speciálně podle jeho představ nebo o jeho spolupráci s českou zpěvačkou Martou Töpferovou.  více

Třetí večer Olomouckých barokních slavností o víkendu nabídnul obnovenou premiéru hned tří samostatných hudebních celků. Znovuobjevený cembalový koncert, melodram Kázání na svatého Jána Pavla a oratorium Františka Antonína Míči uvedl soubor Ensemble Damian v dobové interpretaci a netradičně také každé dílo předvedl v jiném prostoru jezuitského konviktu.  více

Olomoucké barokní slavnosti začaly. Ve zdejším jezuitském konviktu otevřela jejich 7. ročník novodobá premiéra serenaty Il tribunale di Giove rakouského hudebního skladatele Karla Ditterse von Dittersdorfa. Dílo bylo poprvé uvedeno při oslavách narozenin pruského krále Fridricha II. Velikého 27. ledna 1775 a po vratislavské repríze roku 1777 upadlo v zapomnění. Tento neblahý osud se rozhodlo zvrátit hudební těleso Ensemble Damian, které v čele s uměleckým vedoucím ansámblu a režisérem Tomášem Hanzlíkem se dílo pokusilo přivést zpět k životu. V sólových rolích vystoupili Leandro Lafont (Osud, Apollon), Kristýna Vylíčilová (Génius Evropy, Minerva), Lucie Kaňková (Čas, Štěstěna), Monika Jägerová (Jupiter) a Jakub Rousek (Mars). Kostýmy i scénu navrhl režisér Hanzlík.  více

Nejčtenější

Kritika

Filharmonie Brno včera zahájila svoji 64. Sezónu, která je zároveň druhou stávajícího šéfdirigenta a uměleckého ředitele Dennise Russella Daviese. Vedle něj stanula na pódiu brněnského Stadionu také přední ruská klavíristka Elisabeth Leonskaja. Pro slavnostní start byla vybrána Brahmsova Symfonie č. 1 c moll, Bartókův Klavírní koncert č. 3 E dur a česká premiéra skladby DA.MA.SHI.E japonského skladatele Joa Hisaishiho spjatého s animovanými filmy režiséra Hayaa Myazakiho.  více