Třetí abonentní koncert Brno Contemporary Orchestra, nazvaný případně Hodiny minulosti, byl zároveň posledním z řady orchestrálních koncertů BCO v sezóně 2014/2015. Bilance, jakési ohlížení, zhodnocení, tak představovala symbolický jednotící prvek ve více rovinách.
Zjednodušeně řečeno právě téma minulosti bylo tím nejdůležitějším pojítkem charakterově vcelku rozmanitého programu. Ze spíše kolektivní dramaturgické práce v tomto případě vzešel výsostně kontrastní program, složený ze čtyř děl s proměnlivou instrumentací i s odlišným způsobem zpracovávání onoho tématu minulosti. Rozmanitost byla patrná i v případě dvou skladeb, které využívaly již hotových zvukových stop.
Nezodpovězená otázka Charlese Ivese, jedna z klíčových a především průkopnických skladeb 20. století, představuje vhodnou vstupní skladbu, introit o sobě (v této souvislosti snad stojí za připomenutí určitá spřízněnost dvou anglických skladeb, Fantasie na téma Thomase Tallise od Ralpha Vaughana Williamse a Introit Davida Matthewse). Smyčce i trubka zůstaly zrakům posluchačů dle pokynů autora skryty, na pódiu usedl jen kvartet hráčů na dřevěné dechové nástroje, tedy skupina jakýchsi opovědníků. Nespatřen zůstal i dirigent Pavel Šnajdr, řídící skladbu z galerie Besedního domu, kde byl umístěn také kvartet smyčcových nástrojů. Symbolické vyznění skladby poněkud narušovaly prozaické aspekty jako pozdní příchod několika diváků a snad také určitá zvuková nerovnováha. Ve srovnání s dechovými nástroji působilo ono „ticho druidů“ v podání sólově obsazených smyčcových nástrojů o něco méně kompaktně, tím spíše, že jejich zvuk se z balkónu do sálu snášel poměrně konkrétně, nezahalený a jednotlivé hlasy navíc zůstaly nesjednocené v míře vibrata.
Rozměrný Mýtus Yorka Höllera naopak zůstával po celou dobu svého trvání zvukově sytou skladbou, jejíž kompaktnost umocňoval především velký podíl původních elektronických zvuků, perkusí a zčásti též nazvučení violoncell. V programu zmíněný symfonický charakter odpovídá především zmíněným vnějším prvkům, obsazení a délce. Vlastní uchopení Höllerovy „zvukové básně“ posluchačem se mi jeví jako poměrně velká výzva, tedy pokud se příjemce nezastaví jen u určité kolosálnosti díla.
Dvouvěté Hodiny minulosti II Bronise Kutavičiuse si vystačily s klasickým instrumentářem, výsledkem však nebyl o nic méně mystický zážitek než v případě Höllera. Ačkoli velmi dobře provedeno, v rozšířeném ansámblu se ještě více projevily rozdíly v pojetí, které se netýkaly jen míry užití vibrata, okrášlení tónu. Ansámblu do chyběla shoda na výsledné artikulaci a charakteru skladby, jejíž strhující repetitivnost zajímavě kontrastovala s bohatě barevnými pasážemi druhé věty. Snad právě onoho kontrastu a zvukové nesmlouvavosti mohlo být ještě více – tím spíše, že první věta (Květinové hodiny) se svou energičností výrazně liší od všech ostatních skladeb večera, které společně charakterizuje spíše statičnost.
Závěrečná Noční hudba: Hlas v listí měla velký podíl na vyznění celého výtečného koncertu. Provedení bylo příkladné, rozšířená sekce bicích dodávala skladbě mnohdy překvapivější barvy než připravená elektronická stopa Höllerova Mýtu. Pozoruhodné jsou okolnosti vzniku skladby (jednalo se o objednávku violoncellisty Yo-Yo Ma a Silk Road Ensemble) i obtížněji definovatelný, avšak vcelku intuitivně zachytitelný kontext tvorby, která spíše než z vnitřních pohnutek autora vychází vstříc dobové poptávce po mísení žánrů a konfrontace různých kultur. V případně Dmitrije Janov-Janovského tento dojem umocňuje montáž terénní náhravky v závěru skladby. Ta zapůsobila zmíněnou barevností, kontrastem sólového violoncella a ansámblu, v němž nechyběl spíše tradičně pojednaný part harfy, zároveň jí chyběla určitá vnitřní přesvědčivost.
Na průběhu večera se v Besedním domě podílelo poměrně velké množství hudebníků včetně technika; výrazně proměnlivé obsazení jednotlivých skladeb přirozeně skýtalo vítanou pestrost. Kladlo však také na interprety vysoké nároky, sólistou byl prakticky každý. Proto by bylo vhodné uvést všechny jmenovitě; v obsahově i vizuálně výtečně pojednaném programu byl zmíněn pouze violoncellista Josef Klíč, který se zhostil sóla v poslední skladbě večera. Sjednocujícím elementem programu tak byl dirigent a umělecký vedoucí Brno Contemporary Orchestra Pavel Šnajdr, jemuž především náleží díky za výborný koncert.
Hodiny minulosti. Charles Ives: Nezodpovězená otázka, York Höller: Mythos, Bronius Kutavičius: Hodiny minulosti II, Dmitrij Janov-Janovskij: Noční hudba: Hlas v listí. BCO – Brno Contemporary Orchestra, hudební nastudování Pavel Šnajdr, Josef Klíč – violoncello. 3. února 2015, Besední dům, Brno
Zatím nebyl přidán žádný komentář..