Fazil Say – s hudbou na turecký způsob až do Istanbulu

Fazil Say – s hudbou na turecký způsob až do Istanbulu

Filharmonie Brno se pomyslně vrátila k „národnostním blokům“ Moravského podzimu a přidala k nim dvojici abonentních koncertů. Jejich protagonistou byl turecký klavírista Fazil Say, který je sólistou orchestru pro tuto sezónu. Turecko hudebně zastupovala předehra k Únosu ze serailu a především Sayova Symfonie č. 1 zvaná Istanbul. I přes veškerý její efekt a úspěch si ale troufám tvrdit, že na publikum mnohem víc zapůsobil Fazil Say jako interpret Mozartova Klavírního koncertu č. 21. Jeho přístup je jak známo velmi neklasický, pro mnohé kontroverzní, ale při živém vystoupení strhující.

Na úvod koncertu byla zařazena předehra k opeře Únos ze serailu, která připomněla módu hudby „na turecký způsob“, k níž přispěl i Wolfgang Amadeus Mozart. V předehře samotné se vliv tureckých vojenských kapel projevuje především vytrvalou přítomností velkého bubnu, činelů a trianglu. Filharmonie Brno perfektně artikulovala, Aleksandar Marković vedl provedení hodně energicky, ale nepřeháněl tempa. Orchestr hrál už v předehře nadstandardně dobře a ve vzduchu byla cítit výjimečná událost. Únos připravil půdu pro další Mozartův opus – Klavírní koncert č. 21 C dur, který provedl Fazil Say včetně svých vlastních kadencí.

Fazil Say přistupuje k Mozartově hudbě velmi osobitým způsobem a ať už si o něm myslí kdo chce a co chce, je to způsob především tvůrčí. Myslím, že brněnské publikum po dlouhé době slyšelo Mozarta tak, jak by měl znít pokaždé – totiž podnětným způsobem uchopeného a opravdu interpretovaného. S Mozartovou geniální hudbou se často zachází nehezkým způsobem, její líbivost a zdánlivá snadnost je zároveň jejím prokletím. Místo vážného přístupu se jí potom dostává funkce záplaty, která je vždy po ruce, nedá moc práce a nikoho neurazí. Fazil Say hrál Mozartúv klavírní koncert stylem, který charakterizovala na jedné straně neuvěřitelná lehkost. S tou na druhé straně kontrastoval robustní tón a tempová i rytmická uvolněnost – po celý koncert jsem měl dojem vytrvalého, ale promyšleného a přísně kontrolovaného rubata. Nejvíc to bylo cítit v sólových pasážích, ale obdivuhodná byla v tomto směru i spolupráce orchestru. Kontrast klasicistní lehkosti úhozu s romantickou zvukovostí a individualistickou uvolněností udržoval v napětí a pozornosti hudebníky i publikum. První větu hrál Fazil Say s minimem pedálu, který se začal více uplatňovat až při provedení, energická kadence završila větu a jako by dovysvětlila Sayův interpretační přístup. Ve druhé větě potěšila spolupráce klavíru s flétnou a hobojem. Kadence třetí věty v první části roztomile připomněla hrací strojek. Nadšené publikum nechtělo sólistu pustit z pódia a přídavky byly opět mozartovské. Nejdříve variace na Ah vous dirai-je, Maman (KV 225, nebo taky Twinkle Twinkle Little Star, pokud chcete) a na závěr Alla turca (ze Sonáty č. 11, KV 331), jehož klasicistně-swingová interpretace je něco jako Sayův hudební podpis.

Svou Symfonii č. 1 věnoval Fazil Say Istanbulu, jednomu z největších, nejpestřejších a pro mnohé i nejkrásnějších měst světa. Leží na rozhraní Evropy a Asie, stýká se v něm dávná historie východního křesťanství s islámskou současností. Sedmivětá programní symfonie je vlastně pořád velmi stručnou skicou – charakteristika města by vydala na další Prsten Nibelungův. Na pomezí mezi Evropou a Asií stojí i hudba Fazila Saye, která se obrací rovněž do historie, je dynamická, pestrá, eklektická a posluchačsky maximálně vděčná. Z Evropy přichází orchestrální grunt, celkové kompoziční uvažování, v zásadě se pohybujeme někde mezi Mahlerem a Šostakovičem, což už by měl být celkem vstřebaný symfonický střední proud. Asii nám na první poslech připomenou tradiční nástroje – arabský druh citery kanun, flétna ney a lidové perkuse – ale také melodické uvažování.

Zvlášť citera a flétna mi připomněly, jak je zvuková paleta tradičního symfonického orchestru vlastně omezená a svým způsobem vyčerpaná. Jeho obsazení se víceméně ustálilo koncem osmnáctého století a zvukově se proměňovalo především s rozvojem možností nástrojů, které už v něm byly. Nenaplnily se ani vize Hectora Berlioze, který by v obsazení rád viděl sekci saxofonů, natož nějaké divočejší experimenty. Jakýkoliv nezvyklý nástroj nakonec vždy působí jako exotické zpestření, nová nástrojová skupina v orchestru nevznikla nějakých dvě stě let – snad kromě výjimečných wagnerovských tub. I sourozenci nástrojů, které v orchestru běžně hrají, jsou k vidění málokdy až vůbec – mám na mysli třeba tenorové fagoty nebo sopraninové hoboje.

Fazil Say asijské nástroje nepoužívá jako laciné exotismy, jsou do symfonického masa organicky zakomponovány a komunikují s ním. Symfonie je celá napsaná tonálně, nepřizpůsobuje se nezvyklým nástrojům například používáním mikrointervalů, a to už se mi zdá trošku škoda. První věta Nostalgia s imitací zvuku přílivu a exotickým tématem s flétnou ney vzbuzuje až dojem ilustrativní filmové hudby. Věta – a vlastně i celá symfonie – se tohoto přístupu celkem pevně drží. Z nostalgické nálady nás vytrhne kontrastní energické téma. Je těžké si při něm nevzpomenout na Tanec sedmi závojů ze Straussovy Salome – nejedná se o imitaci, ale atmosféra k tomu svádí zcela automaticky. Druhá věta Náboženský řád působí spíš dojmem bitvy, je dramatická, hybná, s bohatými bicími a repetitivním rytmem. Modrá mešita odkazuje k nejznámější stavbě Istanbulu, výraznou roli v ní hraje flétna ney připomínající volání muezzina. Rozmarně oděné dívky na palubě trajektu připomínají oblíbené výletní místo Princovy ostrovy hravým tématem příčné flétny narušovaným imitací lodní sirény – vrací se šumění moře z první věty a není to naposledy. Věta O cestujících z Anatolie… je především dynamickým obloukem s jasným vrcholem a koncem do ztracena. Orientální noc na ni navazuje improvizací na kanun následovanou divokou taneční pasáží. Finále se pomalu ztrácí v opakovaném zvuku moře. Kdybych chtěl symfonii Istanbul nějak stručně charakterizovat, řekl bych, že svým vyzněním míří někam k příznivcům Ennia Morriconeho – melodickými nápady, důrazem na efekt i poctivým řemeslným zpracováním. Otevřeně se přiznám, že pro mě Istanbul moc nebyl, ale dovedu pochopit, že se masově líbí. Nahrávka z loňského roku získala před necelými dvěma měsíci i zvláštní cenu poroty Echo Klassik 2013 (to je velmi respektovaná cena – připomínám to opatrně, protože u nás je zvykem tvrdit takové věci o kdečem, co se nás právě týká).

Provedení efektní skladby bylo po všech stránkách vynikající, Filharmonie Brno hrála výborně po celý večer. Myslím, že hudba plná kontrastů vyhovovala i Aleksandaru Markovićovi, nastudování mělo ohromný švih. Asijské nástroje musely být ozvučeny – moderním evropským by dynamicky nestačily. Ozvučení bylo decentní a citlivé – opravdu jen pomáhalo vyrovnat dynamickou hladinu. Interpreti je ovládali brilantně a především flétna ney si s orchestrálním zvukem velmi dobře rozuměla.

Velká interpretační jména a propracované výkony orchestru nepatří jen na festivaly, ale do běžného hudebního života – Brno se ve čtvrtek a v pátek přiblížilo metropoli, jakou by z něj mnozí chtěli mít. Po koncertě vás na přechodu sice málem smete řidička, která má chodce prostě na háku, takže si uvědomíte, že jste ve skutečnosti v balíkově. Je ale dobře, že si aspoň ve Filharmonii Brno někdo uvědomuje, že by to mohlo a mělo být jinak.

Wolfgang Amadeus Mozart: Únos ze serailu, předehra k opeře, Koncert pro klavír a orchestr č. 21 C dur KV 467, Fazil Say: Symfonie č. 1 „Istanbul“. Hudební nastudování – Aleksandar Marković, Fazil Say – klavír, Hakan Güngör – kanun, Burcu Karadağ – ney, Tansu Karpınar – turecké tradiční bicí nástroje, Filharmonie Brno. 29. 11. 2013, Janáčkovo divadlo, Brno.

Foto Martin Zeman

Komentáře

Reagovat

Zatím nebyl přidán žádný komentář..

Dále si přečtěte

Moravský podzim v pátek zakončil velkolepým vystoupením London Symphony Orchestra pod taktovkou šéfdirigenta Valerije Gergijeva. Účinek, který jejich koncert vyvolal, působil jako zjevení a je pravděpodobné, že se stane památným večerem hudebního Brna.  více

Moravský podzim je jednoznačně na vzestupu a nanejvýš potěšitelné je, že nenabízí pouze společenské estrády ozdobené zvučnými jmény. Zkouší stavět na své vlastní tradici zrozené koncem 60. let 20. století a vnáší do festivalového dění více programových nápadů. Projevilo se to i na trojici provázaných, a přesto kontrastních koncertů Polského víkendu.  více

Moravský podzim zařadil jako první národní blok Český den – k oslavám založení samostatného Československa 28. října se sotva něco hodí lépe. Matiné i večerní koncert nabídly reprezentativní průřez komorní tvorbou českých skladatelů, ale také mohly posluchače přivést k zamyšlení nad tím, co to vlastně je česká hudba.  více


Léta se čtyřkou na konci si v Česku pravidelně připomínáme jako Rok české hudby. Je ale samozřejmé, že výročí nemají pouze čeští skladatelé a jejich díla, ale také skladby autorů zahraničních, nebo takových, u kterých by se dal o zmíněné českosti vést spor. Program s příhodným názvem Rapsodie v modrém 100, složený ze dvou kompozic, které mají v tomto roce své kulaté výročí, s přidáním skladby od letošního jubilanta, provedla ve čtvrtek 11. dubna 2024 v Janáčkově divadle Filharmonie Brno pod vedením Dennise Russella Daviese, který se tentokrát představil také jako klavírní sólista.  více

Neznámý Leoš Janáček a počátky baroka byl název koncertu souboru Musica Florea věnujícího se poučené interpretaci, V roce 1992 ho založil violoncellista a dirigent Marek Štryncl. Od roku 2002 soubor pořádá speciální koncertní řady, v nichž se zaměřuje na prezentaci nově objevených i známých skladeb. A právě večery věnované Janáčkovým drobným liturgickým sborovým skladbám na latinské texty a převážně instrumentálním raně barokním dílům představují koncertní řadu, při které se posluchačům představili sólisté Barbora Kotlánová (soprán), Stanislava Mihalcová (soprán), Daniela Čermáková (alt), Hasan El Dunia (tenor) a Jaromír Nosek (bas).  více

Brněnský Velikonoční festival duchovní hudby vyvrcholil nedělním koncertem v katedrále sv. Petra a Pavla. Napříč letošním 31. ročníkem a také při posledním hudebním večeru zněla díla ryze českých skladatelů. Tentokrát v podání sólistů Pavly Vykopalové (soprán), Jany Hrochové (mezzosoprán), Eduarda Martyniuka (tenor), Jozefa Benciho (bas), varhaníka Petra Kolaře, dále Českého filharmonického sboru Brno pod vedením sbormistra Petra Fialy. Glagolská mše jako prvotřídní záležitost klasické hudby, byla uvedena za doprovodu Filharmonie Brno s milým hostem, dirigentem Tomášem Netopilemvíce

Po Smetanově Daliborovi dorazila v pátek 5. dubna na prkna Janáčkova divadla další z oper velikánů české národní hudby – pohádková Rusalka Antonína Dvořáka na libreto Jaroslava Kvapila. V režii Davida Radoka, který dílo uchopil předně jako vážnou dramatickou a symbolickou operu, z níž mj. zcela vyškrtl komické postavy Hajného a Kuchtíka. Scénografie se rovněž ujal Radok, přičemž vycházel z konceptu Rusalky scénografa Larse-Ake Thessmana uvedené při inscenaci v operním domě GöteborgsOperan roku 2012. Kostýmy navrhla Zuzana Ježková, choreografii připravila Andrea Miltnerová a světelného designu se ujal Přemysl Janda. V pěveckých rolích se představili Jana Šrejma Kačírková (Rusalka), Peter Berger (Princ), Jan Šťáva (Vodník), Eliška Gattringerová (Cizí kněžna), Václava Krejčí Housková (Ježibaba), Tadeáš Hoza (Lovec) a Doubravka SoučkováIvana Pavlů a Monika Jägerová (trojice žínek). Sbor vedl Pavel Koňárek a hudebního nastudování a premiérového uvedení se chopil dirigent Marko Ivanovićvíce

Jedním z nejvýraznějších prvků letošního ročníku Velikonočního festivalu duchovní hudby bylo uvedení úctyhodného počtu skladeb, které zazněly ve světové premiéře. Jednou z těchto kompozic představovalo také Niedzielne rano (Nedělní ráno) skladatele Martina Smolky (*1959), které vzniklo na objednávku festivalu a v podání Cappelly Mariany. Ve složení Barbora Kabátková – soprán, Daniela Čermáková – alt, Vojtěch Semerád – tenor/umělecký vedoucí, Tomáš Lajtkep – tenor a Tomáš Šelc – baryton. Skladba zazněla v pátek 5. dubna v kostele sv. Augustina. Smolkovo dílo bylo doplněno chorálem a kompozicemi ze 13.–16. století.  více

Velké finále 31. ročníku Velikonočního festivalu duchovní hudby se již pomalu a jistě blíží – pomyslný odpočet trojice posledních koncertů zahájil čtvrteční večer 4. dubna v kostele sv. Janů s podtitulem Kantiléna: Zemek Novák, Graham, Emmert. Jak je již z názvu zjevné, dramaturgii koncertu tvořila díla Pavla Zemka Nováka, Petera Grahama a Františka Gregora Emmerta. Stejně patrné však již není, že skladby Zemka Nováka a Grahama se po více než třiceti letech – a právě na 31. ročníku festivalu – dočkaly své světové premiéry. Není bez zajímavosti, že původně měly skladby zaznít společně v rámci vigilie o Bílé sobotě. Samotné interpretace duchovních kompozic brněnských skladatelů se ujaly sopranistky Aneta Podracká Bendová a Jana Vondrů, s nimiž vystoupili varhaník Petr Kolář, dětský sbor Kantiléna pod vedením sbormistra Michala Jančíka a soubor Brno Contemporary Orchestra pod taktovkou Pavla Šnajdravíce

Podobně jako každý rok, byl i v rámci letošního ročníku Velikonočního festivalu duchovní hudby jeden z večerů věnován sólovému varhannímu recitálu. V úterý 2. dubna za varhany ve starobrněnské bazilice Nanebevzetí Panny Marie usedl původem slovenský varhaník Marek Paľa a provedl výběr z varhanních skladeb českých autorů vrcholného a pozdního romantismu, čímž doplnil stávající Rok české hudby. Několik děl úterního programu navíc zaznělo v přinejmenším brněnské premiéře.  více

Neodmyslitelnou součástí Velikonočního festivalu duchovní hudby jsou tři večery tzv. tenebrae obsahem navracející se ke křesťanským obřadům ve Svatém týdnu. Tento rok temné hodinky připadly na středu 27. března – pátek 29. března, a jak už je tradicí, konají se v kostele Nanebevzetí Panny Marie. Letos jsou tyto tři večery výjimečné především z hlediska dramaturgie, jelikož si pořadatelé festivalu objednali nové zhudebnění liturgických textů. Recenze se ohlíží za prvním ze tří večerů, při kterém ve světové premiéře zazněla díla od skladatelů Zdeňka Klaudy a Lukáše Hurníka. Provedení se ujali zpěváci Kristýna Fílová (soprán), Zuzana Čurmová (soprán), Alžběta Symerská (alt), Ondřej Holub (tenor) a Jiří Miroslav Procházka (bas) za doprovodu varhanního pozitivu a sbormistrovského dohledu Zdeňka Klaudy a recitace P. Jana Pacneravíce

Propojení, jednota, rozjímání – těmito slovy lze popsat hudební večer v režii Schola Gregoriana Pragensis pod vedením Davida Ebena a varhaníka Tomáše Thona, který se včera uskutečnil v rámci Velikonočního festivalu duchovní hudby v brněnském Kostele sv. Tomáše. Nejen zpěv gregoriánského chorálu, ale také díla skladatele Petra Ebena (1929–2007) na hodinu zvukově a barevně opanovala i oživila chrámový prostor.  více

Koncertem s názvem Ensemble Inégal: Zelenka včera v kostele sv. Janů zahájil 31. ročník Velikonočního festivalu duchovní hudby, tentokrát s přízviskem Terroir. Toto napůl záhadné slovo, které se s oblibou používá v souvislosti s vínem, pochází z latinského označení pro zemi, půdu a nese v sobě souhrn všech vlivů, zejména pak přírodních podmínek konkrétního místa na zde pěstované rostliny. Tento výraz je tedy metonymicky přenesená na program letošního ročníku VFDH, neboť se skládá výhradně z děl tuzemských autorů, čímž doplňuje probíhající Rok české hudbyvíce

Největší doménou Filharmonie Brno je bezesporu pořádání koncertů klasické hudby. Přesto se občas pod její hlavičkou odehraje koncert, který se tomuto okruhu vymyká a naláká i posluchače, kterým je bližší spíše hudba populární, zejména jazzová. Jednou z těchto akcí byl recitál klavíristy Bojana Z, který se odehrál v úterý 19. března v sále Besedního domu.  více

Posledním projektem Komorní opery Hudební fakulty Janáčkovy akademie múzických umění se stalo uvedení dvou českých jednoaktových oper: V studni Viléma Blodka (1834–1874) a Polapená nevěra Otmara Máchy (1922–2006). Hudební fakulta se při jejich realizaci spojila s Ateliérem divadla a výchovy pro neslyšící Divadelní fakulty JAMU a vznikl projekt, který se snaží hudbu přiblížit právě neslyšícím. Toto spojení se ovšem na prknech Divadla na Orlí neuskutečnilo poprvé. Již dříve zde byly uvedeny inscenace, které fungovaly na podobném principu: například Hudba pro oči (2014) se skladbami Leoše Janáčka a Bohuslava Martinů nebo Pojď se mnou do světa – písně Jiřího Bulise tlumočené do českého znakového jazyka (2020). Nyní recenzovaný projekt měl premiéry 16. a 17. března v Divadle na Orlí.  více

Pro čtvrtý abonentní koncert cyklu Filharmonie doma, který se odehrál 14. března v Besedním domě a nesl označení Mozartiana, zvolila Filharmonie Brno, tentokrát pod vedením česko-japonského dirigenta Chuheie Iwasakiho, čtyři skladby z 18.–20. století. Tato díla dramaturgicky spojuje buď přímo vznik v období klasicismu nebo inspirace hudebními postupy pro toto období typickými. Jako sólistka se v první polovině koncertu představila flétnistka Martina Venc Matušínskávíce

Druhou zastávkou krátkého česko-německého turné klavírního tria Neues Klaviertrio Dresden se stal 6. března v 16 hodin koncertní sál Hudební fakulty Janáčkovy akademie múzických umění. V celkem čtyřech městech (Praha, Brno, Lipsko a Drážďany) zazněl program složený ze světových premiér dvou českých a dvou německých skladatelů.  více

Steven Johnston je skotský písničkář, který v poslední době používá pseudonym Damask Rose. Stejně se jmenuje i album které v roce 2022 natočil v Brně s producenty Pavlem Šmídem a Vojtěchem Svatošem. Se stejným producentským týmem nyní pracuje na druhém albu.  více

Nejčtenější

Kritika

Léta se čtyřkou na konci si v Česku pravidelně připomínáme jako Rok české hudby. Je ale samozřejmé, že výročí nemají pouze čeští skladatelé a jejich díla, ale také skladby autorů zahraničních, nebo takových, u kterých by se dal o zmíněné českosti vést spor. Program s příhodným názvem Rapsodie v modrém 100, složený ze dvou kompozic, které mají v tomto roce své kulaté výročí, s přidáním skladby od letošního jubilanta, provedla ve čtvrtek 11. dubna 2024 v Janáčkově divadle Filharmonie Brno pod vedením Dennise Russella Daviese, který se tentokrát představil také jako klavírní sólista.  více