Fazil Say – s hudbou na turecký způsob až do Istanbulu

Fazil Say – s hudbou na turecký způsob až do Istanbulu

Filharmonie Brno se pomyslně vrátila k „národnostním blokům“ Moravského podzimu a přidala k nim dvojici abonentních koncertů. Jejich protagonistou byl turecký klavírista Fazil Say, který je sólistou orchestru pro tuto sezónu. Turecko hudebně zastupovala předehra k Únosu ze serailu a především Sayova Symfonie č. 1 zvaná Istanbul. I přes veškerý její efekt a úspěch si ale troufám tvrdit, že na publikum mnohem víc zapůsobil Fazil Say jako interpret Mozartova Klavírního koncertu č. 21. Jeho přístup je jak známo velmi neklasický, pro mnohé kontroverzní, ale při živém vystoupení strhující.

Na úvod koncertu byla zařazena předehra k opeře Únos ze serailu, která připomněla módu hudby „na turecký způsob“, k níž přispěl i Wolfgang Amadeus Mozart. V předehře samotné se vliv tureckých vojenských kapel projevuje především vytrvalou přítomností velkého bubnu, činelů a trianglu. Filharmonie Brno perfektně artikulovala, Aleksandar Marković vedl provedení hodně energicky, ale nepřeháněl tempa. Orchestr hrál už v předehře nadstandardně dobře a ve vzduchu byla cítit výjimečná událost. Únos připravil půdu pro další Mozartův opus – Klavírní koncert č. 21 C dur, který provedl Fazil Say včetně svých vlastních kadencí.

Fazil Say přistupuje k Mozartově hudbě velmi osobitým způsobem a ať už si o něm myslí kdo chce a co chce, je to způsob především tvůrčí. Myslím, že brněnské publikum po dlouhé době slyšelo Mozarta tak, jak by měl znít pokaždé – totiž podnětným způsobem uchopeného a opravdu interpretovaného. S Mozartovou geniální hudbou se často zachází nehezkým způsobem, její líbivost a zdánlivá snadnost je zároveň jejím prokletím. Místo vážného přístupu se jí potom dostává funkce záplaty, která je vždy po ruce, nedá moc práce a nikoho neurazí. Fazil Say hrál Mozartúv klavírní koncert stylem, který charakterizovala na jedné straně neuvěřitelná lehkost. S tou na druhé straně kontrastoval robustní tón a tempová i rytmická uvolněnost – po celý koncert jsem měl dojem vytrvalého, ale promyšleného a přísně kontrolovaného rubata. Nejvíc to bylo cítit v sólových pasážích, ale obdivuhodná byla v tomto směru i spolupráce orchestru. Kontrast klasicistní lehkosti úhozu s romantickou zvukovostí a individualistickou uvolněností udržoval v napětí a pozornosti hudebníky i publikum. První větu hrál Fazil Say s minimem pedálu, který se začal více uplatňovat až při provedení, energická kadence završila větu a jako by dovysvětlila Sayův interpretační přístup. Ve druhé větě potěšila spolupráce klavíru s flétnou a hobojem. Kadence třetí věty v první části roztomile připomněla hrací strojek. Nadšené publikum nechtělo sólistu pustit z pódia a přídavky byly opět mozartovské. Nejdříve variace na Ah vous dirai-je, Maman (KV 225, nebo taky Twinkle Twinkle Little Star, pokud chcete) a na závěr Alla turca (ze Sonáty č. 11, KV 331), jehož klasicistně-swingová interpretace je něco jako Sayův hudební podpis.

Svou Symfonii č. 1 věnoval Fazil Say Istanbulu, jednomu z největších, nejpestřejších a pro mnohé i nejkrásnějších měst světa. Leží na rozhraní Evropy a Asie, stýká se v něm dávná historie východního křesťanství s islámskou současností. Sedmivětá programní symfonie je vlastně pořád velmi stručnou skicou – charakteristika města by vydala na další Prsten Nibelungův. Na pomezí mezi Evropou a Asií stojí i hudba Fazila Saye, která se obrací rovněž do historie, je dynamická, pestrá, eklektická a posluchačsky maximálně vděčná. Z Evropy přichází orchestrální grunt, celkové kompoziční uvažování, v zásadě se pohybujeme někde mezi Mahlerem a Šostakovičem, což už by měl být celkem vstřebaný symfonický střední proud. Asii nám na první poslech připomenou tradiční nástroje – arabský druh citery kanun, flétna ney a lidové perkuse – ale také melodické uvažování.

Zvlášť citera a flétna mi připomněly, jak je zvuková paleta tradičního symfonického orchestru vlastně omezená a svým způsobem vyčerpaná. Jeho obsazení se víceméně ustálilo koncem osmnáctého století a zvukově se proměňovalo především s rozvojem možností nástrojů, které už v něm byly. Nenaplnily se ani vize Hectora Berlioze, který by v obsazení rád viděl sekci saxofonů, natož nějaké divočejší experimenty. Jakýkoliv nezvyklý nástroj nakonec vždy působí jako exotické zpestření, nová nástrojová skupina v orchestru nevznikla nějakých dvě stě let – snad kromě výjimečných wagnerovských tub. I sourozenci nástrojů, které v orchestru běžně hrají, jsou k vidění málokdy až vůbec – mám na mysli třeba tenorové fagoty nebo sopraninové hoboje.

Fazil Say asijské nástroje nepoužívá jako laciné exotismy, jsou do symfonického masa organicky zakomponovány a komunikují s ním. Symfonie je celá napsaná tonálně, nepřizpůsobuje se nezvyklým nástrojům například používáním mikrointervalů, a to už se mi zdá trošku škoda. První věta Nostalgia s imitací zvuku přílivu a exotickým tématem s flétnou ney vzbuzuje až dojem ilustrativní filmové hudby. Věta – a vlastně i celá symfonie – se tohoto přístupu celkem pevně drží. Z nostalgické nálady nás vytrhne kontrastní energické téma. Je těžké si při něm nevzpomenout na Tanec sedmi závojů ze Straussovy Salome – nejedná se o imitaci, ale atmosféra k tomu svádí zcela automaticky. Druhá věta Náboženský řád působí spíš dojmem bitvy, je dramatická, hybná, s bohatými bicími a repetitivním rytmem. Modrá mešita odkazuje k nejznámější stavbě Istanbulu, výraznou roli v ní hraje flétna ney připomínající volání muezzina. Rozmarně oděné dívky na palubě trajektu připomínají oblíbené výletní místo Princovy ostrovy hravým tématem příčné flétny narušovaným imitací lodní sirény – vrací se šumění moře z první věty a není to naposledy. Věta O cestujících z Anatolie… je především dynamickým obloukem s jasným vrcholem a koncem do ztracena. Orientální noc na ni navazuje improvizací na kanun následovanou divokou taneční pasáží. Finále se pomalu ztrácí v opakovaném zvuku moře. Kdybych chtěl symfonii Istanbul nějak stručně charakterizovat, řekl bych, že svým vyzněním míří někam k příznivcům Ennia Morriconeho – melodickými nápady, důrazem na efekt i poctivým řemeslným zpracováním. Otevřeně se přiznám, že pro mě Istanbul moc nebyl, ale dovedu pochopit, že se masově líbí. Nahrávka z loňského roku získala před necelými dvěma měsíci i zvláštní cenu poroty Echo Klassik 2013 (to je velmi respektovaná cena – připomínám to opatrně, protože u nás je zvykem tvrdit takové věci o kdečem, co se nás právě týká).

Provedení efektní skladby bylo po všech stránkách vynikající, Filharmonie Brno hrála výborně po celý večer. Myslím, že hudba plná kontrastů vyhovovala i Aleksandaru Markovićovi, nastudování mělo ohromný švih. Asijské nástroje musely být ozvučeny – moderním evropským by dynamicky nestačily. Ozvučení bylo decentní a citlivé – opravdu jen pomáhalo vyrovnat dynamickou hladinu. Interpreti je ovládali brilantně a především flétna ney si s orchestrálním zvukem velmi dobře rozuměla.

Velká interpretační jména a propracované výkony orchestru nepatří jen na festivaly, ale do běžného hudebního života – Brno se ve čtvrtek a v pátek přiblížilo metropoli, jakou by z něj mnozí chtěli mít. Po koncertě vás na přechodu sice málem smete řidička, která má chodce prostě na háku, takže si uvědomíte, že jste ve skutečnosti v balíkově. Je ale dobře, že si aspoň ve Filharmonii Brno někdo uvědomuje, že by to mohlo a mělo být jinak.

Wolfgang Amadeus Mozart: Únos ze serailu, předehra k opeře, Koncert pro klavír a orchestr č. 21 C dur KV 467, Fazil Say: Symfonie č. 1 „Istanbul“. Hudební nastudování – Aleksandar Marković, Fazil Say – klavír, Hakan Güngör – kanun, Burcu Karadağ – ney, Tansu Karpınar – turecké tradiční bicí nástroje, Filharmonie Brno. 29. 11. 2013, Janáčkovo divadlo, Brno.

Foto Martin Zeman

Komentáře

Reagovat

Zatím nebyl přidán žádný komentář..

Dále si přečtěte

Moravský podzim v pátek zakončil velkolepým vystoupením London Symphony Orchestra pod taktovkou šéfdirigenta Valerije Gergijeva. Účinek, který jejich koncert vyvolal, působil jako zjevení a je pravděpodobné, že se stane památným večerem hudebního Brna.  více

Moravský podzim je jednoznačně na vzestupu a nanejvýš potěšitelné je, že nenabízí pouze společenské estrády ozdobené zvučnými jmény. Zkouší stavět na své vlastní tradici zrozené koncem 60. let 20. století a vnáší do festivalového dění více programových nápadů. Projevilo se to i na trojici provázaných, a přesto kontrastních koncertů Polského víkendu.  více

Moravský podzim zařadil jako první národní blok Český den – k oslavám založení samostatného Československa 28. října se sotva něco hodí lépe. Matiné i večerní koncert nabídly reprezentativní průřez komorní tvorbou českých skladatelů, ale také mohly posluchače přivést k zamyšlení nad tím, co to vlastně je česká hudba.  více


Brněnský hudebník, zpěvák, skladatel, producent a frontman skupiny Květy Martin Evžen Kyšperský vymyslel nový projekt. Nazval jej Dula a vydal s ním debutové album Uran. Na magnetofonové kazetě ve sběratelském nákladu pouhých 50 kusů. Kdo však kazetu s kresbou z pozůstalosti Martinovy přítelkyně Alenky Černé nesežene, nemusí zoufat. Dula je k dispozici samozřejmě také digitálně.  více

V Křišťálovém sále Staré radnice pořádalo hudební těleso Ensemble Opera Diversa svůj poslední předprázdninový koncert. Tentokrát však nevystoupili kmenoví hudebníci ansámblu, ale klavíristka Kristýna Znamenáčková, s jejíž energickou a technicky brilantní hrou se posluchači jmenovaného souboru mohli seznámit již na zatím posledním albu tělesa titulovaném prostě Jan Novák, Vol. 3. Náplní úterního koncertu však nebyla tvorba Jana Nováka – Kristýna Znamenáčková představila díla přecházející od impresionistických nálad, přes dravé jazzové rytmy až k vycizelovanému hudebnímu jazyku 60. let. Pojítkem autorů se stala hudebními směry a nápady přetékající Paříž – právě zde se setkali Ježek s Martinů, Mompou a Koechlin.  více

Těsně před vypuknutím koronavirové krize vydala brněnská skupina Plum Dumplings nové album. Na rozdíl od oficiálního debutu L’épitaphe des papillons (2014), nazpívaného francouzsky, skupina tentokrát vsadila na české texty. Hovoříme se zpěvačkou, která si říká Adéla Polka.  více

Brněnský zpěvák, skladatel a klávesista Oldřich Veselý zemřel v lednu 2018. V únoru 2019 se v sále Semilasso konal 10. Brněnský Beatfest, věnovaný jeho památce. A o rok později vyšel na CD pod názvem Malý princ záznam z tohoto koncertu, doplněný několika bonusy.  více

Dvacátého čtvrtého května letošního roku, pět dní před dvaadevadesátými narozeninami, odešla na věčnost paní Anna Kománková – a s ní rovněž velice rozsáhlý zpěvník (nejen) javornických a horňáckých balad, který nosila v hlavě. Kteroukoliv píseň uchovanou v paměti dokázala osobitým, nenapodobitelným způsobem interpretovat. Celý život pečovala o vzácný odkaz, tedy dědictví po předcích – o to zajímavěji, že stovky mnohdy komplikovaných nápěvů a mnoho desítek slok a variant balad si nezapisovala, ale všechny znala zpaměti. I po devadesátce, kdy už jí nesloužilo zdraví a veřejně nevystupovala, zůstávala v kontaktu s Javornickým ženským sborem, který oživila a dlouhá léta vedla. Nikdy se nikam nevnucovala, a přitom z dovedností svých předků hodně uměla: kromě zpěvu (desítek nápěvů z kancionálu a stovek lidových písní) byla výbornou vyšívačkou: Každou součástku kroje, který nosila, si ušila a vyšila vlastnoručně.  více

V sále Konventu Milosrdných bratří uzavřel soubor Brno Contemporary Orchestra pod vedením dirigenta Pavla Šnajdra svoji devátou sezonu koncertem nazvaným Con certo: s jistotou nebo s čertem?. Program uvedl díla ve světě současné klasické hudby již zavedených autorů Alexeje Frieda, Olgy Neuwirth a György Ligetiho, jehož koncert pro housle provedl s orchestrem houslový virtuóz Milan Paľa.  více

Hudební pohádku O statečném kováři nasadilo jako letošní novinku svého open air festivalu na Biskupském dvoře Městské divadlo Brno. V pondělí měla oficiální odloženou premiéru. Pod úchvatnými kulisami brněnské katedrály vznikla inscenace, která si malé i velké diváky získá jadrnou muzikou Petra Ulrycha, svojí prostou poetikou, hravou divadelností a také jednoduše, ale působivě stavěnou atmosférou.  více

Každému, kdo měl donedávna co do činění s českomoravskou scénou folk a country, se při vyslovení jména Jiří moravský Brabec (1955-2018) vybaví nepřehlédnutelná postava mohutného vousáče, silný hlas a nevyčerpatelný zdroj informací se záviděníhodným přehledem nejen o jmenovaném hudebním žánru. Řeč je o složité, ale právem respektované osobnosti, která uměla překvapit znalostmi v celé řadě odvětví, ale také sebeironickým humorem i nečekanou tělesnou obratností. Bohužel, naposledy udivil okolí náhlým odchodem a to pár dnů před svými třiašedesátými narozeninami v červnu 2018, takřka nepovšimnut veřejnoprávními médii, pro která tolik let pracoval.  více

Po trojici koncertů, které posluchačům v rámci komorního minicyklu Konec streamu. Hrajeme zase živě! připravila Filharmonie Brno, se v pátek uskutečnil závěrečný večer nejen tohoto neobvyklého projektu, ale prakticky vzato celé sezóny 2019/2020. Po violoncellové sekci s harfou, harfě s kontrabasem a po bicích nástrojích s projekcí a tancem rozeznělo sál Besedního domu mnohem tradičnější obsazení v podobě smyčcového kvarteta. To samo o sobě ničemu nevadí, ostatně právě smyčcová kvarteta zaujímají v rámci evropské hudební tradice zvláštní místo a v průběhu více než dvou a půl století vzniklo od dob „Papa“ Haydna až po současnost impozantní množství kvalitní hudební literatury. Rozhodně si členové smyčcových kvartet nemohou stěžovat na nedostatek zajímavých děl určených pro jejich obsazení, jako tomu tu a tam bývá u jiných komorních těles. Hudebníci Marie Pšenicová (housle), Jan Rybka (housle), Petr Pšenica (viola) a Lukáš Svoboda (violoncello) však šli (ať již z vlastní, či cizí iniciativy) zcela jinou cestou. Samotná dramaturgie koncertu připomínala spíše zkoušku na blížící se svatební sezónu než závěrečný koncert cyklu, který má uzavřít ročník 2019/2020 i Besední dům.  více

Po úspěšném vystoupení violoncellové sekce s harfou včera dala Filharmonie Brno v nově vzniklém minicyklu Konec streamu. Hrajeme zase živě! prostor ještě komornějšímu obsazení. Ve středu 27. května měli posluchači možnost navštívit koncert manželské dvojice Ivany Švestkové (harfa) a Marka Švestky (kontrabas). Program sestával nejen ze skladeb určených přímo pro tyto nástroje, ale podobně jako v případě zahajovacího koncertu v této sérii zazněly také úpravy více či méně známých děl světové hudební literatury.  více

Devátý a zároveň poslední díl ze seriálu Průvodce Brno – město hudby UNESCO nese podtitul Electro, beat, multimediavíce

Jsou tomu již takřka tři měsíce, co pandemie koronaviru vtrhla do České republiky, otřásla národní ekonomikou, školstvím i kulturou; bezohledně devalvovala měnu, poslala děti do improvizovaných domácích lavic a pozavírala galerie, divadla, operní domy i hudební sály. Od té doby jsme si museli zvyknout na proměnlivá vládní nařízení, ale také na jistý kulturní půst. Streamovaná videa nezahnala hlad a ani sebelepší nahrávky neutišily žízeň. V posledním květnovém týdnu se společenský i kulturní život opatrně probouzí k životu; otevírají se také dveře brněnského Besedního domu, kde ve čtyřech dnech soubor odehraje celkem osm koncertů. V nově vzniklém komorním „minicyklu“ Konec streamu. Hrajeme zase živě! nabízí Filharmonie Brno koncerty s podnázvy: Cellisté & harfaHarfa & kontrabas duoBicisté & projekce a Smyčcové kvarteto. Prvně jmenovaný se v pondělní podvečer dokonce dočkal nezvyklé předpremiéry, když hudebníci brněnské filharmonie usedli na střeše tržnice na Zelném trhu. Se stejným programem také včera odpoledne zahájili violoncellisté v čele s koncertním mistrem Pavlem Šabackým a harfenistka Dominika Svozilová poslední sérii koncertů v Besedním domě v této nešťastné sezoně.  více

Po Velikonocích se na sociálních sítích a v médiích objevilo oficiální prohlášení, které každému milovníkovi folkloru pokazilo den. Folklorní festival ve Strážnici se letos neuskuteční. Důvody jsou všem dobře známé. Včera začala další vlna koronavirového rozvolňování a my jsme si nejen proto povídali s ředitelem Národního ústavu lidové kultury (NÚLK) ve Strážnici Martinem Šimšou. Je tedy opravdu důvod ke smutku? Na co se můžeme v nejbližší době těšit? A kdy je nejlepší doba navštívit zámecký park a strážnické muzeum v přírodě? Nejen na tyto otázky následující rozhovor odpoví.  více

Krátce po natočení svého minulého alba I’m Glad I Met You absolvovala brněnská bluesová kapela cestu do severního Mississippi, na místa, kde se blues stále ještě hraje jako lidová hudba na zápražích a o nedělních piknicích. Že během pobytu vznikl materiál na dvě nová alba, prozradil kytarista Jan Švihálek loni v rozhovoru pro náš web. „Bude to skvělá nahrávka, moc se na to těším,“ sliboval. První ze dvou avízovaných desek je nyní na světě.  více

Osmý díl ze seriálu Průvodce Brno – město hudby UNESCO nese podtitul Spojení průseremvíce

Nejčtenější

Kritika

V Křišťálovém sále Staré radnice pořádalo hudební těleso Ensemble Opera Diversa svůj poslední předprázdninový koncert. Tentokrát však nevystoupili kmenoví hudebníci ansámblu, ale klavíristka Kristýna Znamenáčková, s jejíž energickou a technicky brilantní hrou se posluchači jmenovaného souboru mohli seznámit již na zatím posledním albu tělesa titulovaném prostě Jan Novák, Vol. 3. Náplní úterního koncertu však nebyla tvorba Jana Nováka – Kristýna Znamenáčková představila díla přecházející od impresionistických nálad, přes dravé jazzové rytmy až k vycizelovanému hudebnímu jazyku 60. let. Pojítkem autorů se stala hudebními směry a nápady přetékající Paříž – právě zde se setkali Ježek s Martinů, Mompou a Koechlin.  více