Hrozně: Už není čas

„Vznikli jsme trochu řízením osudu: zhruba v září roku 1982 Martin s Pavlem odešli z jedné folkové kapely, a přestože rozvěsili po Brně inzeráty: hledáme muzikanta na nějaký neobvyklý nástroj, třeba housle, fagot, flétna, tak se nakonec přihlásil Jarek s basou…“ Tak začíná historie kapely Hrozně podle bookletu nového alba Už není čas. Neobvyklý nástroj se do sestavy dostal v roce 1987, když Martin Kozlovský vyměnil kytaru za metalofon. V té době už kapela neodmyslitelně patřila k brněnské nezávislé scéně, aniž by kohokoli kopírovala nebo plula s (alternativním) davem. Loni si pánové připomněli tři dekády od vzniku skupiny, a i když nešlo o třicet souvislých roků (v letech 1991–97 a 1998–2007 kapela nefungovala), rozhodně bylo za čím se ohlížet. Současné Hrozně tvoří všichni tři zakládající členové – Martin Kozlovský (metalofon, zpěv), Pavel Straka (akordeon) a Jaromír Řehoř (baskytara) – a spolu s nimi bubeník a saxofonista Roman Motyčka, člen kapely (také s dlouhou odmlkou) od roku 1990.

Hrozně měli donedávna na svém kontě několik demonahrávek a polooficiálních snímků, avšak Už není čas je jejich první skutečné album, oficiálně vydané a skvěle vypravené včetně fotografií v bookletu a textů všech písní. Jde pochopitelně o průřez repertoárem za celou dobu existence kapely, a tak zde najdeme prastaré kousky z 80. let (Kádrovací, Nervózní člověk) vedle úplných novinek (Švestky). Především díky originálnímu nástrojovému obsazení a charakteristickému deklamovanému zpěvu Martina Kozlovského drží vše pohromadě a album nepůsobí jako náhodně sesbíraná sbírka nesouvisejících písní.

I když Hrozně v některých starších sestavách měli kytaru, právě absence nejobvyklejšího rockového nástroje dodává jejich aktuálnímu zvuku zajímavou barvu. Zatímco akordeon ve většině případů vytváří jakési repetitivní continuo, basové linky ve spojení s odsekávanými tóny metalofonu navozují pocit chladného industrialu a v instrumentálních pasážích připravují půdu pro podobně laděný hlas Martina Kozlovského. Škála jeho poloh sahá od pečlivého skandování jednotlivých slov oddělovaných mezerami („každý – den – jsem…“ – 4 druhy pepře) po epické zpívání-vyprávění (Švestky). Na rozdíl od své někdejší druhé kapely Ens zde Kozlovský více pracuje s rytmem. Barvou hlasu a způsobem deklamace se pak více než například Vladimíru Václavkovi a jeho sólovým deskám blíží Oldřichu Janotovi z období alb Žlutě nebo Sešité. Kapela má v instrumentálních pasážích blíže k alternativnějším albům Jablkoně (srovnejte skladby Kolotoč od obou kapel) než k brněnské scéně 80. let, některé krátké momenty (vždy jen pár taktů, nikoli celé skladby) mi připomínají rané nahrávky Žentouru nebo Mňágy.

I když některé texty vycházejí z poetiky nesvobody a absurdity v době normalizace, je poetika skupiny Hrozně (a konkrétně jejích starších písní) aktuální i v dnešní době. Zdánlivě absurdní hříčka Nervózní člověk, písně Kdo se bojíBeat šťastný (s veršem „Mít funkci, fungovat a být šťastný“) fungují i v dnešní době. Zajímavou metaforu přináší píseň 4 druhy pepře a zvláštní pozornost si zaslouží i jediný text Jaromíra Řehoře Švestky s aliteracemi v prvním verši („Když jsem skládal na sušící rošty švestky“) a s neurčitým pocitem evokujícím verše Karla Hlaváčka na konci. Možná jedinou písní, kterou bych oželel, je podivnost Magor, nicméně verše „Jedna dvě / hrozně jde“ na albu toho nejlepšího od kapely Hrozně asi nemohly chybět.

Vydat první oficiální album více než 30 let od vzniku kapely je v dnešní době neobvyklé. Připomíná to doby dávno minulé, kdy se na první desku často skutečně čekalo mnoho a mnoho roků. Možná je to známka toho, že Hrozně se svým originálním pojetím hudby zůstávají v undergroundu. Jsou stále alternativou, přestože jsou některé jejich písně docela hitové (4 druhy pepře). Ovšem hudba skupiny Hrozně, jakkoli se zdá být na okraji, je kultivovaná a při vší repetitivnosti má daleko k primitivismu. Ne úplně obvyklé jsou také zajímavé texty, v nichž mimochodem nenajdeme ani nejmenší náznak vulgarity. Díky tomu všemu je album Už není čas významnou hudební událostí nejen na brněnské scéně.

Hrozně: Už není čas, vydavatel: Ears & Wind Records, 14 skladeb, celková stopáž: 50:14

Foto archiv kapely

Komentáře

Reagovat

Zatím nebyl přidán žádný komentář..

Dále si přečtěte

Melodie i rytmy jsou naprosto přirozeně skočné, jako by kapela chtěla připomenout, že smrt prostě k životu patří a že i ve zdánlivě veselé hudbě lze mezi řádky, mezi tóny odhalit špetku smutku.  více

Doba internetu a snadného digitálního šíření hudby paradoxně přeje náročným hudebním projektům. Má-li mít totiž hudební album smysl, mělo by obsahovat víc než jen neuspořádaný sled skladeb. Martinové Opršál a Kleibl naplnili tento požadavek několikanásobně.  více

Světovost Ivy Bittové dokládá právě to, že na dvou tak rozdílných albech dokáže vystupovat stejně důvěryhodně, být sama za sebe.  více

V brněnském Besedním domě bylo včera nebývale rušno. Zcela vyprodaný sál (a to včetně míst ke stání) dal tušit, že první abonentní koncert Filharmonie Brno z řady Filharmonie doma II „Klasicky i moderně“ patří k jedněm z nejdůležitějších večerů celé sezóny. Dramaturgie proti sobě postavila dva zcela opačné póly – českými i zahraničními posluchači milovaného Antonína Dvořáka, představitele vybroušené formy a melodické svěžesti, která učarovala i Johannesu Brahmsovi, a současnou americkou skladatelku, improvizátorku, zpěvačku, spisovatelku a režisérku Laurie Anderson, která pátrá po nových zvukových možnostech a proslula svými multimediálními projekty. Velkým lákadlem byla i účast samotné skladatelky. Laurie Anderson se však premiéry svého nově přepracovaného díla Amelia zúčastnila jako houslistka, zpěvačka a vypravěčka, když stanula na pódiu společně s orchestrem Filharmonie Brno, violoncellistou Rubinem Kodhelim a dirigentem Dennisem Russellem Daviesem. Ačkoliv by se dramaturgie večera – jak ostatně přiznává i programový text – dala trochu vratce podepřít „americkou“ berličkou, tím skutečně zásadním hudebním prvkem byl kontrast.  více

Smutnou náhodou se brněnský básník a prozaik Jan Skácel nedožil sametové revoluce – zemřel 7. listopadu 1989 v sedmašedesáti letech, deset dní před začátkem velkých společenských i politických změn. Jeho pohřeb v obřadní síni hřbitova v Brně-Židenicích byl tehdy sám o sobě tichou manifestací proti režimu, který Skácelovi, člověku přísně apolitickému, neustále komplikoval život i práci. Na den přesně po třiceti letech si výročí Skácelova úmrtí připomnělo zcela zaplněné hlediště Divadla Husa na provázku vzpomínkovým večerem (D)obrovský Skácel, který byl naplněný hudbou i mluveným slovem.  více

Big band Cotatcha Orchestra, složený ze špičkových hráčů nejen českých, ale i slovenských a rakouských, si postupně buduje zasloužené renomé na brněnské a potažmo české či středoevropské scéně. Rok po úspěšných koncertech s nizozemským dirigentem a trombonistou Iljou Reijngoudem nyní big band odhalil repertoár, který by měl být obsahem jeho debutového alba. Koncerty s názvem Bigbandová elektronika proběhly na začátku listopadu v Ostravě a v Brně.  více

Kulturní dům U lípy na ulici Charbulova vprostřed týdne hostil tradiční Folklorní taneční. Tato milá akce v režii brněnského Slováckého krúžku se konala již po třetí. V několika týdnech na ní přizvaní lektoři učili tance typické pro jejich region. Podtitul aktuálního třetího běhu tanečních zní Tance méně známé a neznámévíce

Potemnělým sálem Divadla na Orlí se v neděli nesly táhlé zvuky fléten doprovázené zurčením potůčků, šuměním větru a chřestěním kamenů – to vše nabídla česká premiéra multižánrového projektu Prorok větru podle stejnojmenné knihy Stefana Biavaschiho. Za projektem stojí flétnistka a hlavní iniciátorka celého díla Martina Komínková, režisérka Ema Pantano a Marta Carino, jejíž videoprojekce se snoubila se zvukovým záznamem Šimona Obdržálka předčítajícího z Biavaschiho knihy. Technickou podporu zajišťovali Radek Komínek a Petr Šplíchal, uměleckou supervizi Massimiliano Zanoni.  více

Ve věku 41 let opustila tento svět po těžké nemoci zpěvačka a houslistka Jitka Šuranská. Rodačka z Kudlovic u Uherského Hradiště nezapřela v ničem, v čem vynikala, svoje slovácké kořeny. Byla jednou z těch obdařených bytostí, jež dokážou přenášet poselství lidových písní k posluchačům, kteří se jinak s folklorem v životě míjejí.  více

Dvěma vyprodanými sobotními koncerty se zaplnil sál břeclavského kina Koruna, kde oslavil Národopisný soubor Břeclavan svoje pětašedesáté výročí existence a připojil se tak k řadě letos jubilujících folklorních těles. Odpolední koncert musel být nakonec přidán pro obrovský divácký zájem, což jen utvrzuje v tom, že na jižní Moravě je folklor stále v širokém povědomí a neutuchající oblibě.  více

Pět děl vzniklých ve 20. století a doplněných novou premiérovanou skladbou zaznělo v rámci podzimního koncertu Ensemble Opera Diversa, konaného v sále Konventu Milosrdných bratří. Na provedení dramaturgicky vyváženého a pestrého programu se kromě čistě smyčcového orchestru podílela také flétnistka Michaela Koudelková a harfenistka Dominika Kvardová, vše se odehrálo pod vedením Gabriely Tardonové.  více

Mezinárodně proslulý muzikálový hit Mamma Mia! nasadilo jako trhák sezony Městské divadlo Brno. Neukojitelný celosvětový hlad diváků po muzikálu sešitém z písní skupiny ABBA bude jistě producentskou trefou do černého také v jihomoravské metropoli. Většina z padesáti repríz až do konce kalendářního roku na divadelním webu nese štítek Vyprodáno! Trojí alternace každé z hlavní rolí naznačuje také velké a dlouhodobé obchodní plány s titulem, kterému v divadelní i filmové podobě dal název známý song slavné švédské čtyřky. A přece: Není všechno zlato, co se třpytí. To bude ohledně brněnské verze konstatovat tento text s vědomím, že proti masovému šílenství diváků a většinovému vkusu se dnes stavět snad ani nelze. Mamma mia!  více

Prorok větru je multižánrový projekt flétnistky Martiny Komínkové. Vytvořila ho v Itálii a po italské premiéře se s ním poprvé představí ve svém domovském Brně. Česká premiéra proběhne v brněnském Divadle na Orlí v neděli 3. listopadu. Večerní představení od 19.00 je vyprodané, ale stále je možné zakoupit lístky na odpolední představení ve 14.00.  více

Ještě večer před závěrečným koncertem festivalu Moravský podzim pořadatelé uspořádali mimořádný koncert k poctě gruzínského hudebního skladatele Giji Kančeliho, který zesnul 2. října 2019. Provedení skladby Amao omi zajistily vokální kvinteto Ensemble Frizzante, smíšený pěvecký sbor VUT v Brně Vox Juvenalis a Saxofonové kvarteto Moravia pod vedením sbormistra Jana Ocetka.  více

Brno prožilo víkend přímo nabitý folklorem. Sobotní jubilující Poľanu vystřídal v neděli VUS Ondráš. Měli jsme tak možnost porovnat dva diametrálně odlišné přístupy k lidovému materiálu. Sobotní autentika se v neděli proměnila ve výrazový tanec s folklorním akcentem. Vojenský umělecký soubor svým novým programem s názvem kRok za kRokem oslavil v Janáčkově divadle pětašedesáté výročí.  více

Netradiční a unikátní představení měli možnost zhlédnout včera večer diváci festivalu Moravský podzim, tentokrát nezvykle v Mahenově divadle. Na jeden z posledních koncertů letošního padesátého ročníku zavítal soubor Geneva Camerata, známý pro své inovativní a tvůrčí projekty, z nichž jedním byl také v Brně uvedený Tanec slunce. Orchestr vedený Davidem Greilsammerem a doplněný tanečníkem Martím Corberou v něm pohybově ovládl celé jeviště i hlediště v choreografii, které její jedinečnou náplň a nápad vložil choreograf Juan Kruz Díaz de Garaio Esnaola.  více

Hudební festival Moravský podzim bere svůj jubilejní 50. ročník vážně – kromě již ikonického díla Einstein na pláži Philipa Glasse, které zaznělo na slavnostním zahájení, nebo povedené české premiéry Le Dîner Ondřeje Adámka, se program festivalu může pyšnit také neméně zajímavou komorní tvorbou polsko-ruského skladatele Mieczysława Weinberga. V pondělí 7. a v neděli 13. října zaznělo v Besedním domě všech šest jeho Sonát pro housle a klavírSonáta pro sólové housle a Sonáta pro klavír, to vše v podání houslisty Milana Paľy a klavíristy Ladislava Fančoviče.  více

V sobotu večer ovládl brněnské Sono Centrum příval energie a temperamentu, který sem vnesl VSLPT Poľana. Tento soubor, který zpracovává folklor Slovenska, zde oslavil 70. výročí svého vzniku.  více

Nejčtenější

Kritika

V brněnském Besedním domě bylo včera nebývale rušno. Zcela vyprodaný sál (a to včetně míst ke stání) dal tušit, že první abonentní koncert Filharmonie Brno z řady Filharmonie doma II „Klasicky i moderně“ patří k jedněm z nejdůležitějších večerů celé sezóny. Dramaturgie proti sobě postavila dva zcela opačné póly – českými i zahraničními posluchači milovaného Antonína Dvořáka, představitele vybroušené formy a melodické svěžesti, která učarovala i Johannesu Brahmsovi, a současnou americkou skladatelku, improvizátorku, zpěvačku, spisovatelku a režisérku Laurie Anderson, která pátrá po nových zvukových možnostech a proslula svými multimediálními projekty. Velkým lákadlem byla i účast samotné skladatelky. Laurie Anderson se však premiéry svého nově přepracovaného díla Amelia zúčastnila jako houslistka, zpěvačka a vypravěčka, když stanula na pódiu společně s orchestrem Filharmonie Brno, violoncellistou Rubinem Kodhelim a dirigentem Dennisem Russellem Daviesem. Ačkoliv by se dramaturgie večera – jak ostatně přiznává i programový text – dala trochu vratce podepřít „americkou“ berličkou, tím skutečně zásadním hudebním prvkem byl kontrast.  více