Hrozně: Už není čas

„Vznikli jsme trochu řízením osudu: zhruba v září roku 1982 Martin s Pavlem odešli z jedné folkové kapely, a přestože rozvěsili po Brně inzeráty: hledáme muzikanta na nějaký neobvyklý nástroj, třeba housle, fagot, flétna, tak se nakonec přihlásil Jarek s basou…“ Tak začíná historie kapely Hrozně podle bookletu nového alba Už není čas. Neobvyklý nástroj se do sestavy dostal v roce 1987, když Martin Kozlovský vyměnil kytaru za metalofon. V té době už kapela neodmyslitelně patřila k brněnské nezávislé scéně, aniž by kohokoli kopírovala nebo plula s (alternativním) davem. Loni si pánové připomněli tři dekády od vzniku skupiny, a i když nešlo o třicet souvislých roků (v letech 1991–97 a 1998–2007 kapela nefungovala), rozhodně bylo za čím se ohlížet. Současné Hrozně tvoří všichni tři zakládající členové – Martin Kozlovský (metalofon, zpěv), Pavel Straka (akordeon) a Jaromír Řehoř (baskytara) – a spolu s nimi bubeník a saxofonista Roman Motyčka, člen kapely (také s dlouhou odmlkou) od roku 1990.

Hrozně měli donedávna na svém kontě několik demonahrávek a polooficiálních snímků, avšak Už není čas je jejich první skutečné album, oficiálně vydané a skvěle vypravené včetně fotografií v bookletu a textů všech písní. Jde pochopitelně o průřez repertoárem za celou dobu existence kapely, a tak zde najdeme prastaré kousky z 80. let (Kádrovací, Nervózní člověk) vedle úplných novinek (Švestky). Především díky originálnímu nástrojovému obsazení a charakteristickému deklamovanému zpěvu Martina Kozlovského drží vše pohromadě a album nepůsobí jako náhodně sesbíraná sbírka nesouvisejících písní.

I když Hrozně v některých starších sestavách měli kytaru, právě absence nejobvyklejšího rockového nástroje dodává jejich aktuálnímu zvuku zajímavou barvu. Zatímco akordeon ve většině případů vytváří jakési repetitivní continuo, basové linky ve spojení s odsekávanými tóny metalofonu navozují pocit chladného industrialu a v instrumentálních pasážích připravují půdu pro podobně laděný hlas Martina Kozlovského. Škála jeho poloh sahá od pečlivého skandování jednotlivých slov oddělovaných mezerami („každý – den – jsem…“ – 4 druhy pepře) po epické zpívání-vyprávění (Švestky). Na rozdíl od své někdejší druhé kapely Ens zde Kozlovský více pracuje s rytmem. Barvou hlasu a způsobem deklamace se pak více než například Vladimíru Václavkovi a jeho sólovým deskám blíží Oldřichu Janotovi z období alb Žlutě nebo Sešité. Kapela má v instrumentálních pasážích blíže k alternativnějším albům Jablkoně (srovnejte skladby Kolotoč od obou kapel) než k brněnské scéně 80. let, některé krátké momenty (vždy jen pár taktů, nikoli celé skladby) mi připomínají rané nahrávky Žentouru nebo Mňágy.

I když některé texty vycházejí z poetiky nesvobody a absurdity v době normalizace, je poetika skupiny Hrozně (a konkrétně jejích starších písní) aktuální i v dnešní době. Zdánlivě absurdní hříčka Nervózní člověk, písně Kdo se bojíBeat šťastný (s veršem „Mít funkci, fungovat a být šťastný“) fungují i v dnešní době. Zajímavou metaforu přináší píseň 4 druhy pepře a zvláštní pozornost si zaslouží i jediný text Jaromíra Řehoře Švestky s aliteracemi v prvním verši („Když jsem skládal na sušící rošty švestky“) a s neurčitým pocitem evokujícím verše Karla Hlaváčka na konci. Možná jedinou písní, kterou bych oželel, je podivnost Magor, nicméně verše „Jedna dvě / hrozně jde“ na albu toho nejlepšího od kapely Hrozně asi nemohly chybět.

Vydat první oficiální album více než 30 let od vzniku kapely je v dnešní době neobvyklé. Připomíná to doby dávno minulé, kdy se na první desku často skutečně čekalo mnoho a mnoho roků. Možná je to známka toho, že Hrozně se svým originálním pojetím hudby zůstávají v undergroundu. Jsou stále alternativou, přestože jsou některé jejich písně docela hitové (4 druhy pepře). Ovšem hudba skupiny Hrozně, jakkoli se zdá být na okraji, je kultivovaná a při vší repetitivnosti má daleko k primitivismu. Ne úplně obvyklé jsou také zajímavé texty, v nichž mimochodem nenajdeme ani nejmenší náznak vulgarity. Díky tomu všemu je album Už není čas významnou hudební událostí nejen na brněnské scéně.

Hrozně: Už není čas, vydavatel: Ears & Wind Records, 14 skladeb, celková stopáž: 50:14

Foto archiv kapely

Komentáře

Reagovat

Zatím nebyl přidán žádný komentář..

Dále si přečtěte

Melodie i rytmy jsou naprosto přirozeně skočné, jako by kapela chtěla připomenout, že smrt prostě k životu patří a že i ve zdánlivě veselé hudbě lze mezi řádky, mezi tóny odhalit špetku smutku.  více

Doba internetu a snadného digitálního šíření hudby paradoxně přeje náročným hudebním projektům. Má-li mít totiž hudební album smysl, mělo by obsahovat víc než jen neuspořádaný sled skladeb. Martinové Opršál a Kleibl naplnili tento požadavek několikanásobně.  více

Světovost Ivy Bittové dokládá právě to, že na dvou tak rozdílných albech dokáže vystupovat stejně důvěryhodně, být sama za sebe.  více

Chrámové mysterium i vizualizovaný koncert. Obojí charakteristika je přítomna v projektu Hudebního festivalu Znojmo s názvem Příběh o Kristu, v umělecky silném pojetí oživujícím dílo Heinricha Schütze. Na programu je po čtvrteční premiéře v reprízách ještě 22. a 23. července.  více

V Náměšti nad Oslavou na Folkových prázdninách 2017 vystoupí mimo jiné dvě výrazné skupiny z Dánska. V pondělí 24. července to bude instrumentální uskupení Dreamers’ Circus a ve čtvrtek 27. července kvarteto Nordens Tone. To tvoří tři jazzoví hudebníci (piano, kontrabas, saxofon) a zpěvačka Jullie Hjetland, která zpívá v osmi různých severských jazycích. A právě s ní jsme telefonicky hovořili.  více

Textařka a zpěvačka Lada Šimíčková a skladatel a hudebník (jinak též písničkář) Ivo Cicvárek vydali po pěti letech druhé společné album. Kolekce Hotel v tiché ulici z roku 2012 tak nezůstala jednorázovým projektem. Bereme-li druhé album jako příslovečný prubířský kámen, obstálo duo na výbornou. Pět let je doba dostatečně dlouhá na nashromáždění nového materiálu a písně, které se nakonec na třičtvrtěhodinový výběr dostaly, mají šanci stát se veřejnými, jakkoli název alba hlásá něco jiného.  více

Každý, kdo tuší o The Plastic People of the Universe víc než jen to, že to byla „zakázaná“ skupina, ví, že se její hudba na přelomu 70. a 80. let po formální stránce vymykala tehdy běžné rockové produkci. Slavné pásmo Pašijové hry velikonoční na biblický text promlouvalo neklidným hudebním jazykem, mělo daleko k líbivosti a svou naléhavosti podtrhovalo zvolené téma. I to, že „Plastici“ texty v krásné archaické češtině spíše křičeli a volali, než zpívali, mělo své opodstatnění a korespondovalo to se zvoleným tématem. „Pašije“ však byly pouze jednou z rozsáhlých suit té doby. Dalšími byly Jak bude po smrti na texty Ladislava Klímy a konečně Co znamená vésti koně s vlastními texty Vratislava Brabence a v jednom případě Pavla Zajíčka a s hudbou Milana Hlavsy. Protože byli Plastic People v té době (1980) v hledáčku StB, zinscenovali v pražské hospodě U dvou slunců hádku, z níž mělo být zřejmé, že se skupina rozpadla. Současně se však připravovali na utajovaný koncert, který byl dvakrát odložen, mělo se jeho předpokládané dějiště, až nakonec proběhl v Kerharticích u České Kamenice. Samotní hudebníci dostali přesné instrukce o místě až během cesty. Jediné koncertní uvedení pásma začalo ve 14.00 a o dvě hodiny později se hosté už začali nenápadně rozjíždět. Takto historii nastiňuje v bookletu nového alba znalec a životopisec Plastic People Jaroslav Riedel.  více

Zaznamenal jsem v poslední době několik nových písní nebo celých alb o Brně. Roman Horký z Kamelotu vzpomíná na dětství (Nad Černými Poli), skupina Pozdní sběr má své Věže Petrova, Folk Team přišel s písní V brněnským Bronxu, akordeonistka Klára Veselá o svém městě zpívá v písni Tango. Aleš Pilgr ze skupiny Květy tvrdí, že nové album Komik do půl osmé je „plné centra Brna“ a konceptuální album o Brně připravuje skupina Nevermore & Kosmonaut. Brněnských reálií je plné také nové – a vlastně první oficiální – album projektu Low End Band, za kterým stojí hudebník a novinář Vít Kouřil, šéfredaktor ekologického časopisu Sedmá generace. Vít sice pochází z vesnice na Hodonínsku, ale od studií na Masarykově univerzitě působí v Brně a toto město utvářelo jeho nejen hudební vkus. Ostatně ve svých textech zmiňuje jako referenční body (prodejnu) Indies, „Moravák“ nebo Starou Pekárnu.  více

Jubilea nejen na podiích přinášejí potřebu ohlédnout se zpět. V případě londýnských Placebo to platí dvojnásob, protože se v Brně vrátili k písním, kterým se na živo dlouhodobě vyhýbali. Svůj slib dodrželi a potěšili brněnské výstaviště dvouhodinovou průřezovou show.  více

Vynikající moravský cimbalista Dalibor Štrunc (1966) vyšel z folklorního prostředí na Valašsku a po absolutoriu brněnské konzervatoře prošel celou řadou muzikantských angažmá – od klasické hudby přes folklor až po dlouholeté členství ve skupině Javory Hany a Petra Ulrychových. Je tomu už neuvěřitelných pětadvacet let, co zformoval skupinu s názvem Cimbal Classic, v níž začal postupně uplatňovat své autorské představy nejen muzikantské, ale i písničkářské. Cimbal Classic se od té doby stal stálicí naší folkové scény a svébytným pojmem. Letos své výročí oslaví novým CD a řadou koncertů.  více

Pondělní koncert dvaadvacátého ročníku mezinárodního hudebního festivalu třinácti měst Concentus Moraviae na nádvoří boskovického zámku představil tradiční portugalskou písňovou formu – fado. Festivalové téma La voce - Hlas se tak inspirovalo jedinečným, osobitým hudebním stylem, který si vystačí s úsporným hudebním doprovodem; prezentuje totiž silně emotivní, takřka fyzický prožitek sdělitelný i přes jazykovou bariéru. Tak jej prezentovala čtveřice zpěváků a hudebníků, kteří se v tuzemsku představili vůbec poprvé.  více

Brněnské kolo, tedy nová hudební komedie z produkce Městského divadla Brno, se přikutálelo do Biskupského dvora. Titul je dalším autorským příspěvkem v sérii zdejších open air představení, které využívají magické kulisy komplexu historických budov s katedrálou v pozadí. Zábavná šaráda spojuje historická fakta i místní legendy s muzikou a s fantaskní pohádkovou story. A jak už tak tak u podobných inscenací bývá, někdy je výsledek zábavnější a jindy méně.  více

Přívětivý malý amfiteátr na nádvoří radnice v Ivančicích se stal dějištěm jednoho z koncertů dvaadvacátého ročníku mezinárodního hudebního festivalu třinácti měst Concentus Moraviae. Tradiční hostitelské město festivalu s jeho letošním tématem La voce - Hlas nabídlo publiku unikátní srovnání Janáčkova kompozičního pojetí horňáckých písňových motivů uvedených ve sbírce Moravská lidová poezie v písních s autentickou interpretací tradiční horňácké lidové muziky.  více

Že je Iva Bittová technicky dokonalejší, všestrannější i výrazově zajímavější zpěvačka než letošní držitelka hned několika Andělů Lenny (nic proti ní), beru jako nezpochybnitelný fakt. Přesto nové album skupiny Čikori, dlouho očekávané, vycizelované a ještě barevnější, než si kdo troufal odhadovat, nezískalo žádnou výroční cenu, a dokonce se neobjevilo ani v žánrových nominacích. Příčiny jsou minimálně dvě. Jednak album At Home vyšlo na samém konci roku 2016, a tedy se nikoli de iure (tedy vzhledem k Andělům a jiným cenám), nýbrž de facto se jedná o desku roku 2017. Skupina ostatně jednu z jejích oficiálních veřejných prezentací naplánovala na červnový festival Respect do Prahy. Druhým důvodem je pak neuchopitelnost alba. Iva Bittová a Čikori sice nahráli posluchačsky překvapivě přístupnou nahrávku, která je však na žánrové ceny příliš nadžánrová a na ceny mainstreamové bohužel stále příliš alternativní (což není ovšem chyba muzikantů, ale hodnotitelů).    více

Rozmach dynamické a inspirativní moravské hudebně-folklorní tradice ve 20. století je spjat s Brněnským rozhlasovým orchestrem lidových nástrojů a s mnoha výraznými interprety z tradičních regionů. Před třemi lety začalo pražské vydavatelství Galén mapovat tuto vrstvu naší hudební kultury a dnes máme před sebou už reprezentativní soubor pěti titulů mapující 50. – 80. léta a připomínku řady legend, jako jsou Šebetovská, Severin, Šuláková, Luboš Holý a další.  více

Unikátní akce ZUŠ Open představí v úterý 30. května na tisícovku hudebních, tanečních, divadelních a výtvarných prezentací v 280 českých, moravských a slezských městech. Také Brno chystá na zítřek mimořádně bohatý program, jehož vrcholy bude společné pěvecké vystoupení dětí a Magdaleny Kožené na Moravském náměstí či slavnostní koncert festivalu Mozartovy děti v Besedním domě společně s Filharmonií Brno. Brněnská akce je součástí kandidatury města Brna do sítě kreativních měst UNESCO v oboru hudba.  více

Rossiniho předposlední opera Hrabě Ory byla ve své době značně nemravnou taškařicí. V nové brněnské inscenaci, dávané v historické budově Mahenova divadla, je to taškařice skutečně povedená. Za její režijní i výtvarnou podobou stojí Lenka Flory, která dala příběhu nejen potřebný vtip a spád, ale díky svému zázemí ve světě současného tance i nevšední pohyb.  více

Festival Beseda u Bigbítu (BuB) letos zažije rovné čtvrtstoletí a k půlkulatému výročí si letos nadělil malý warm-up v podobě koncertního večeru v Kabinetu múz nazvaného Beseda night. Letošní tasovskou přehlídku tak předznamenala a celý večer také uvedla šumpersko-brněnská formace Acute Dose. Loňský vítr přivála skupina Please the trees a skladatel a DJ Václav Čásenský aka Atrey.  více