Jan Steklík: Grafické partitury

Jan Steklík: Grafické partitury

Kreslířský rukopis Jana Steklíka je zdánlivě jednoduchý, ale ve své přímočarosti rozpoznatelný na první pohled. Jemné a jistě vedené linky jeho kreseb mají daleko k ladovské tradici mohutných kontur a jejich plynulost láká k hudebnímu ztvárnění glissandem u každého jednotlivého objektu. Z tohoto hlediska jsou grafické partitury logickou součástí jeho tvorby, i když ne tou nejobsáhlejší.

Jan Steklík je autor specifických kreseb, koláží, konceptů a performancí. Podle Ivana Jirouse šaškovská figura a pro svoji nezařaditelnost věčný outsider. Nezařaditelné dílo ovšem může mít i tu vlastnost, že nikde nepůsobí nepatřičně. Tato druhá poloha dělá z outsidera také vděčný objekt zájmu. Jan Steklík začal svoji dráhu v 50. letech 20. století nedokončeným studiem textilní průmyslovky – jistě není první ani poslední, kdo na ní skrze návrhářství získával výtvarnickou praxi. Ze školy ho z politických důvodů vyhodili a začal pracoval v pardubické propagaci. Dnes by to asi byla mediální agentura, rovněž časté útočiště umělců hledajících pravidelný zdroj příjmů.

Důležitější je ale jeho vlastní tvorba, které se intenzivně věnoval. Začal jezdit do Prahy, kde se v roce 1960 v ateliéru Jana Koblasy setkal s Karlem Neprašem. Spolu založili o pár let později Křižovnickou školu čistého humoru bez vtipu, do které kromě českých členů časem přibyli i pozdější zpěvák Plastic People Paul Wilson a Don Sparling. Ve druhé polovině 60. let se Jan Steklík začal objevovat i v Brně, vytvořil grafickou podobu literárního časopisu Host do domu, ilustroval verše Jana Skácela. Ve volné tvorbě ho ovlivnily koncepty Johna Cage, zřetelné je to přinejmenším v cyklu Para musica. V časech normalizace byl spíš na vynuceném okraji, v 80. letech pracoval opět v Brně s časopisem Věda a technika a později s ekologickým časopisem Veronica. Jeho kresby se také pravidelně objevovaly v Bulletinu brněnského Design centra.

Nahrávka grafických partitur, kterou minulý rok vydal label Guerilla Records, vznikla v na různých místech. Většinou v Praze – v Libeňské synagoze a klubu Rybanaruby –, ale na CD jsou i příspěvky odjinud, mimo jiné z brněnské Skleněné louky. Partitur je celkově jednadvacet, album kombinuje živé záznamy provedení v proměnlivých hudebních sestavách. Nejvytíženější na celém albu jsou ale „tři tenoři“ – tedy tenorsaxofonisté Mikoláš Chadima, Michal HrubýJan Grunt. Provedli prvních osm partitur společně s kontrabasem Petra Tichého a violoncellem Adriany Voráčkové. Jejich projev osciluje mezi jazzem a volnou improvizací, poslech s grafickou partiturou dodává proplétajícím se hlasům jednotlivých nástrojů scelující a ozřejmující základ.

Po nich následují dvě Zvukové poznámky pod čarou Zsolta Sőrése. Jeho elektronika vytváří svištící zvukové skrumáže v příkrém kontrastu k čistému a čitelnému projevu předchozího seskupení. Stopáž jeho poznámek – dvakrát sedm minut – vnáší do titulu kus ironie.

Ve dvojici Anna Romanovská (housle) a Vlastislav Matoušek (bezpražcová baskytara) dominují housle. Baskytara má funkci vzdáleného doprovodu a partitura č. 11 tvoří zřetelný zvukový i výrazový přechod k druhé polovině alba a jeho „zlatému řezu“. V něm se nachází sestava Jan FaixJan Polanský (elektronika), Tomáš Míka (banjo), Petr Tichý, Vlastislav Matoušek a Jan Grunt. Kombinace elektroniky a akustických nástrojů stojí někde na pomezí Sőrésových poznámek a tří tenorů. Po zvukové ploše partitury č. 13 překvapí v čísle 14 téměř rockový riff kontrabasu.

K čistě akustickému projevu posluchače vrací partitury 15 až 19. Dominují v nich opět tři tenoři, přidává se kontrabas a další hosté. Jejich projev je proti první tenorovské sérii hutnější, divočejší a snad i lépe vystihuje předlohy. Epilog alba tvoří opět dvě partitury v provedení Zsolta Sőrése. Fosílie pěti rozladěných linek partitury je ztvárněná pětistrunnou violou – to je patrně nejpřímočařejší provedení grafické předlohy na albu. Díra v partituře završuje sérii partitur kvílející violy a výkřikem. Ten se ve Steklíkových předlohách ovšem hledá jen těžko.

Album je zabalené v digipacku, který obsahuje reprodukce všech partitur. Předlohy je tedy možné mít při poslechu před očima, hledat souvislosti se zachyceným provedením a konfrontovat je s vlastními představami. Součástí je i zasvěcený text Jozefa Cserese a životopisný dovětek vydavatele Vladimíra Drápala – Lábuse. Většina partitur je nahraná při živých vystoupeních. Záznamy z různých míst se povedlo zvukově sjednotit, občasný hluk z publika působí spíš jako cageovské zpestření než nepatřičnost.

Jan Steklík: Grafické partitury. Guerilla Records, 2015, GR122-2. 21 skladeb, celková stopáž 74 min.

Foto archiv Guerilla Records

Komentáře

Reagovat

Zatím nebyl přidán žádný komentář..

Dále si přečtěte

Konceptuální hříčky s hudbou Leoše Janáčka i osobou samotného skladatele jsou v Brně doma. Album For Leoš’s Piano dává Janáčkův klavír i hudbu do rukou skladatelů a interpretů Alvina Currana a Gordona Monahana. Výsledkem je směs dvou zcela odlišných přístupů balancující na rozhraní pestrosti a nesourodosti.  více

Volná improvizace, velký orchestr, individuality, kolektiv, výtvarný doprovod i drobné výstřednosti. To všechno se prolnulo na koncertě Pavla Zlámala a jeho Divergent Connections Orchestra.  více

Excentrické karnevaly, prolínání reklamy a umění, odpor k institucím, kontakty se světovou avantgardou. To všechno pěstoval Brněnský Devětsil, jenž vydal téměř devadesát let po svém zániku nečekaný zvuk v nahrávce grafických partitur Miroslava Ponce.
  více


Zpívajících violoncellistů z tuzemské hudební scény pár známe. Olina Nejezchlebu, který své první sólové album nahrál až v padesáti letech. Tara Fuki, což jsou dokonce dvě zpívající violoncellistky. Natalii Velšmídovou, která se svými úpravami lidových písní zazářila na konci milénia. Pavel Čadek je však mezi nimi jediným skutečným písničkářem v tom smyslu, že si sám píše písně a cello používá jako svůj hlavní (případně i jediný) doprovodný nástroj. Navíc díky klasické průpravě a minulosti v tvrdší cellové kapele The Eclipse umí s violoncellem pracovat neotřele a hlavně nefolkově, a tím pádem hraje jeho nástroj místy roli více než doprovodnou. I když by i pouze s cellem byla jeho debutová deska dostatečně pestrá, Pavel se rozhodl pracovat s košatějšími aranžemi a do studia přizval akordeonistu Ondřeje Zámečníka, hráče na cajón Jakuba Špiříka a pár dalších hostů v epizodních rolích.  více

Zpěvačka Lizz Wright se narodila v roce 1980 v rodině pastora. Od dětství měla blízko ke gospelové hudbě, zpívala ve sboru a později si zamilovala i další původně afromaerické hudební žánry včetně soulu, blues a jazzu. Zatímco v listopadu 2019 vystoupila v Šumperku na festivalu Blues Alive se svou vlastní kapelou, v Brně ji doprovodí Filharmonie Brno a trio pražských jazzmanů (David Dorůžka – kytara, Tomáš Baroš – kontrabas, Daniel Šoltis – bicí). Koncert se koná 3. května v Janáčkově divadle a je součástí festivalu JAZZFESTBRNO 2020.  více

V pátek 14. února se v brněnském Sono centru odehrál žánrově pestrý festival, který byl současně oslavou tří dekád činnosti tří vydavatelských větví, které si spojujeme s původním jednoduchým názvem Indies Records. V průběhu let se vydavatelství Indies Records rozdělilo na tři subjekty se třemi svébytnými edičními katalogy – Indies MG, Indies Scope a Indies Happy Trails, za nimiž stojí vydavatelské osobnosti Miloš Gruber, Milan Páleš a Jaromír Kratochvíl.  více

Evolet je umělecké jméno v Brně usazené slovenské písničkářky a vystudované psycholožky Evy Jurčákové. Její první veřejnou hudební aktivitou bylo trio Soundno, na které později navázala několika fázemi projektu, který si už říkal také Evolet. Bylo to nejprve duo s kytaristou Jurajem Serišem, poté krátce větší spíše příležitostné uskupení s výrazným ženským prvkem (vedle Evy v ní zpívaly Hana Voříšková a Hana Fatamorgana), až nakonec vznikla plnohodnotná kapela, v níž autorku písní doprovázejí tři zkušení brněnští hráči: Martin Kyšperský (zde především baskytara plus další nástroje), Antonín Koutný (kytara) a Jakub Kočička (bicí).  více

Osudová komedie, třetí díl hudební trilogie či fantasy muzikál. Těmito přívlastky vymezují inscenátoři nový autorský kus Ráj z dílny dvojice Zdenek Merta a Stanislav Moša. Jejich už deváté společné dílo na poli hudebního divadla mělo včera premiéru na velké scéně Městského divadla Brno. Výsledek budí rozpaky.  více

Pro operní soubor Národního divadla Brno vzniklo autorské dílo režiséra, libretisty a scénografa Davida Radoka a skladatele, ale i šéfdirigenta operního souboru Marka Ivanoviće. Včera premiérovaná opera Monument vypráví příběh sochaře Otakara Švece (1892–1955), jehož návrh se stal v roce 1955 předobrazem Stalinova pomníku na Letné. V titulních rolích se v Janáčkově divadle uvedli: Stanislav Sem (Sochař), Markéta Cukrová (Manželka), Roman Hoza (Kolega) a Ondřej Koplík (Ministr kultury). Sólové party doplňovaly operní sbor, Český akademický sbor a Dětský sbor Brno. Orchestr Janáčkovy opery řídil autor hudby Marko Ivanović.  více

Hudební vydavatelství Indies oslaví na den přesně 14. února 2020 v brněnském Sono Centru úctyhodných třicet let od svého založení. Na dvou pódiích zahraje tucet kapel a na programu je i několik opravdu unikátních koncertů. Na vše, co tomuto jedinečnému podniku v podobě firmy i slavnostního večera předcházelo, vzpomíná zakladatel Indies Milan Páleš.  více

Violoncellista Josef Klíč, koncertní mistr Janáčkova divadla v Brně, má vedle klasické hudby blízko také k undergroundu, spolupracuje s básníky a napsal několik zásadních skladeb na pomezí soudobé a alternativní hudby. Jeho nové sólové album Josef Klíč & His One Man Cello Squad obsahuje písně beze slov, což je, jak Klíč podotkl v loňském rozhovoru pro náš server, forma, „která existovala už v době renesance“. A vysvětluje: „Píseň beze slov je skladba, do které si můžeš dosadit text. Má nějakou melodii a ty si na ni dokážeš text sám pro sebe zazpívat. Musí to tedy být skladba s nosnou melodií.“  více

Další den po mocném zážitku z provedení Requiem arménského skladatele Tigrana Mansurjana jsem měl možnost potkat i jejího stvořitele. Křehká, jemná a upřímná hudba mně tak předznamenávala jejího autora, se kterým jsem strávil několik vzácných chvil v ředitelském salónku brněnského Besedního domu ve velmi přátelském rozhovoru.  více

Vydá-li kapela nové album po deseti letech a nazve je Dej si čas, zavání to sympatickou sebeironií. Jenže co je to deset let proti prodlevám u jiných kapel, jejich fanoušci na novinku čekali osmnáct (AG Flek) nebo dokonce třicet let (Progres 2). U Mošen to prý bylo navíc tak, že nové album začalo vznikat už před pár lety, ale skupina na ně chtěla zařadit některé úplně nové písně, které potřeboval docvičit a docizelovat.  více

Ten večer byl nejen slavnostní, mimořádně obsazený, ale zejména v mnoha optikách hodnotný, přínosný i významný. Nablýskané baletní gala souboru Národního divadla Brno včera v Janáčkově divadle totiž ukázalo mnoho důležitých věcí. Jednak se galakoncert odkázal k úctyhodnému stému výročí baletního souboru v Brně, dále představil město jako respektované ohnisko tanečního umění, kam neváhají přijet největší hvězdy současnosti. A  konečně: v této prvoligové konkurenci obstál i domácí soubor, který se poměřil s evropskou špičkou. Připočtěte k tomu ještě opravdu bouřící nabitý sál Janáčkovy opery čili přes tisícovku spokojených diváků a výše avizované umělecké zisky jsou završené.  více

Stylově rozkročený je abonentský cyklus Filharmonie doma II „Klasicky i moderně“ už v názvu a dramaturgický plán staví na uvádění hudby starších období do souvislostí s hudbou (post)moderní. Po zahajovacím koncertu abonmá, na kterém si posluchači mohli vychutnat díla Antonína Dvořáka a Laurie Anderson vedle sebe, na koncertech 23. a 24. ledna pořadatelé postavili skladby vzdálené bezmála tři století. První polovina večera patřila kantátám Liebster Jesu, mein Verlangen a Also hat Gott die Welt geliebt Johanna Sebastiana Bacha, ta druhá pak Requiem nejvýznamnějšího současného arménského skladatele Tigrana Mansurjana, který byl provedení přítomen. Ve všech skladbách vystoupili sopranistka Anja Petersen a barytonista Andrew Redmond, kteří stanuli také u premiéry Mansurjanova díla v roce 2011, a sbor Czech Ensemble Baroque Choir pod vedením Terezy Válkové. Koncert řídil Alexander Liebreich, na jehož objednávku bylo pro Mnichovský komorní orchestr a berlínský sbor RIAS toto Requiem zkomponováno. Společně s Anjou Petersen a Andrewem Redmondem nahrál Alexander Liebreich v minulém roce Requiem pro ECM Records. Výsledný nosič byl nominován nejen na cenu Grammy, ale obdržel také prestižní International Classical Music Award.  více

Jurovi Hradilovi se před několika lety stal zázrak. Tento vyznavač elektronické nu jazzové alternativy přijel do zvlněné karpatské krajiny kamsi na pomezí Moravy a Slovenska a uslyšel píseň, jednu, dvě, stovky. Nebyla to rozostřená ozvěna starých časů, ale jasný tón horňácké písničky.  více

Třetí koncert abonentního cyklu Filharmonie Brno Doma I nazvaný Z Nové Říše do světa včera představil v Besedním domě tvorbu autorů, které pojí společný původ v Nové Říši i skutečnost, že jsou jejich díla v koncertních sálech dosud uváděna velmi zřídka. Jako klíčový bod vzácného programu se měl podle původního plánu představit koncertní mistr České filharmonie Jiří Vodička – role sólového houslisty a hráčského středobodu večera se však po ohlášení Vodičkovy indispozice s předstihem pouhých dvou dní ujal houslový virtuos Milan Paľa. Skladby novoříšských rodáků Jana Nováka a Antonína a Pavla Vranických řídil stálý dirigent Janáčkovy opery Robert Kružík.  více

Původně mělo jít o třetí část projektu YM, v jehož rámci jednotliví členové skupiny Květy natáčejí sólové desky různých žánrů a kolegové z kapely je doprovázejí. Po Lorenzových hoších Martina Kyšperského ve stylu country a po elektronickém Japonci Aleše Pilgra vyšlo žánrově těžko zařaditelné Solárium Ondřeje Kyase. Jako sólová deska, s epizodní účastí Aleše Pilgra a bez hráčského vkladu Martina Kyšperského.  více

Nejčtenější

Kritika

Osudová komedie, třetí díl hudební trilogie či fantasy muzikál. Těmito přívlastky vymezují inscenátoři nový autorský kus Ráj z dílny dvojice Zdenek Merta a Stanislav Moša. Jejich už deváté společné dílo na poli hudebního divadla mělo včera premiéru na velké scéně Městského divadla Brno. Výsledek budí rozpaky.  více