Johnny Blue: nevidoucí muzikant a muzikál ve slepé uličce

31. březen 2015, 0:56
Johnny Blue: nevidoucí muzikant a muzikál ve slepé uličce

Marie čistou láskou přemůže nástrahy samotného pekla a mamonem zaslepený Johnny získá zpět svou dívku. Divadlo předem proklamovalo bezmála faustiádu, soudnějšího diváka napadne spíše těžkopádné rozvedení Strakonického dudáka v revuálním balení. V nepřesvědčivě konstruovaném příběhu ale vlastně ani nevíte, čeho se divácky či posluchačsky chytit.

Městské divadlo Brno vyrukovalo s původním muzikálem nazvaným Johnny Blue. V titulu se skrývá jméno hlavního hrdiny a také název jedné z písní německého popového hitmakera Ralpha Siegla, jehož šestatřicet skladeb ve více než dvouhodinové produkci na Hudební scéně také zazní. Ředitel divadla a režisér Stanislav Moša se nyní ujal také funkce libretisty a překladatele Sieglových písňových textů.

Nechme stranou lákavé marketingové úvahy, co asi Mošu-autora vedlo k divadelní recyklaci tohoto hudebního materiálu. Siegel je na německé půdě hvězdou, autorem více než dvou tisícovek šlágrů, které několikrát bodovaly v soutěži Eurovize, a bývá proto také přezdívaný Mr. Grand Prix. Skladatel má také vazby k českému prostředí – v letech 1978 až 1982 byl producentem Karla Gotta u gramofonové firmy Polydor. A napsal mu také řadu písní jako je třeba Babička. Tento v Gottově podání roztleskávací kousek v muzikálu také zčásti zazní.

Divadelní využívání hudebního populáru není ničím novým. Z nezměrné popularity skupiny ABBA těží muzikál Mamma Mia, který je podobně jako JohnnyBlue zřetězením písní pomocí romantického a poněkud řídkého děje. Nebo třeba komerčně úspěšný, ale kritiky zatracovaný titul We Will Rock You, který vznikl na motivy písní kapely Queen. Podobným útvarům se s trochou přezíravosti říká „juke box muzikály“ a můžeme využít i krásné české slovo „písničkál“. Zkrátka a dobře dění na jevišti je vlastně jen záminkou k živému provedení oblíbených hitů, a tak jste schopní i nastavovanému příběhu ledacos tolerovat. V muzikálu Johnny Blue také diváci ledacos snést a vydržet musí: nemotorným příběhem počínaje a jeho divadelním balením konče.

Siegel u nás tolik (na)poslouchaný není, se zázemím fanouškovské základny se tady moc počítat nedá. Scénárista Moša měl navrch větší ambice, a sice naroubovat na tento líbivý ale fádní pop zábavnou a myšlenkově hlubší story – jak se říká muzikál s poselstvím či přesahem. Hraje a zpívá se tady o slepém pouličním muzikantovi Johnnym Blue, který má nesmírný talent a oddanou lásku dívky Marie. Cestu mu ale zkříží ďábel v podobě ženy Satany a navrch ještě vykutálený podvodníček, tady přítel z dětství autorem výmluvně pojmenovaný Mrcha Fred. Satana vykutáleného prospěcháře odstraní a nabídne hrdinovi handl. Za příslib jeho duše mu vrátí zrak, a navrch ho zasype světskou slávou i požitky, aby kšeft klapnul. Johnny dokonce vyhraje soutěž Světová píseň v Moskvě! Ale není třeba se bát: příběh legračně oscilující mezi moralitou, podobenstvím a pohádkou skončí překombinovaným happy endem. Marie čistou láskou přemůže nástrahy samotného pekla a mamonem zaslepený, i když vidící Johnny získá zpět svou dívku, své ryzí srdce a navrch mu zůstanou (i přes původní kontrakt s pokušitelkou) také funkční oči a zřejmě i peníze. Co více si přát, že?

Divadlo předem proklamovalo bezmála faustiádu, soudnějšího diváka napadne spíše těžkopádné rozvedení Strakonického dudáka v revuálním balení. V nepřesvědčivě konstruovaném příběhu, jehož slabiny nepřekryjí ani nekomplikované cajdáky o lásce, vlastně ani nevíte, čeho se divácky či posluchačsky chytit. Dirigent Karel Cón sice Sieglovu muziku učesal v homogenně působícím aranžmá, které žánrově rozrůzněné písničky jakoby staví do jedné řady. Místy se však neubráníte dojmu účelového slepence, v němž je tato moralistní love story jen jakousi vycpávkou.

A vratký příběh logicky rozkymácel také většinu nepřesvědčivých figur, ve kterých se protagonisté paradoxně často snaží hrát i to, co v nich není. Je to třeba případ Hany Holišové, zkušené a kvalitní muzikálové herečky, kterou scénář odsoudil do podoby jakési útrpné panenky, která se snaží manko svojí figury překlenout pomocí několika za sebou jdoucích písniček o lásce. Výsledkem je cukrkandlový dojem, Holišová tlačí na pilu, ale nemá moc co hrát. Jiří Mach v hlavní roli sice ukáže, že umí skvěle na dvanáctistrunku a foukací harmoniku, jeho polepšený hrdina má však ve finále rozměr jakéhosi poblouzněného středoškoláka, a nikoliv mladíka, který přes nástrahy lepé Satany skutečně a správně prohlédnul. A Satana Andrey Březinové je sice ďábelsky vyvedená, má předpisově hrozivé oči, když ale v rozkacenosti ve finále několikrát vykřikne dabovaně mužským hlasem je to spíše legrační než pekelně děsivé. Alan Novotný svého vyčůraného Freda raději skryl za hromadu vtípků (vévodí dvojsmyslné narážky na slepecký handicap) nejrůznější kvality. Pěvecky všem jmenovaným nelze nic vážnějšího vytknout, jen se tady nekomplikovaná hudba obtáčí kolem prostinkého příběhu, jehož barvotiskovost možná konvenuje použitému popu, ale méně již celkovému dojmu. Nic nepomůže ani pekelné kostýmování třicetičlenného orchestru, který sedí vzadu na jevišti vystrojený v košilích ozdobených šlehajícími plameny.

Divadelní zpracování využívá osvědčených postupů tohoto typu hudebního divadla: velká revuální čísla se mechanicky střídají s realistickými civilními výjevy. Takže si milovníci podobné zábavy užijí jak roztančené šou, tak tklivé story o všemohoucnosti oddané a nic si nenárokující lásky. Čekají je ilustrativně didaktická čísla: píseň Řím je špikovaná defilé historických mocipánů světa od Kleopatry až po Stalina. Všechno v jednoduché scéně Petra Hlouška tvořené ocelovou konstrukcí obehnanou ze všech stran včetně stropu plátny, na něž se promítá zeleň šumícího parku, v případě Říma záběry z válečných a decimačních hrůz, které lidstvo přetrpělo, čí jiné obrázky umožňující rychlé proměny prostředí.

Městské divadlo Brno lze v jedné z dramaturgických i diváckých optik nahlížet jako obdivuhodný inkubátor původního hudebního divadla, z nějž už vzešla hezká řádka muzikálů různé kvality. I při autorském risku jakéhokoliv nového díla se nyní nemohu zbavit dojmu, že bavit publikum německým popem v neohrabaném příběhu je kontraproduktivní snaha o kultivování českého publika. Nemluvím o výchově diváků (to samozřejmě smrdí hloupou didaktikou, která na divadlo nepatří) jako spíše o formování jejich vkusu. Snaha o divadelní mainstream v případě muzikálu Johnny Blue naráží na limity příběhu i použitých songů. Hudební vkus nechme stranou, ten se u každého jedince napájí jinde a jinak, není tedy třeba si předem ošklivit muzikál na popovou notečku. V případě tohoto titulu je to však slepá ulička. O cestu pro originální, neotřelé autorské hudební divadlo tady nejde.

Stanislav Moša: Johnny Blue. Režie – Stanislav Moša, scéna – Petr Hloušek, kostýmy – Andrea Kučerová, autor písní – Ralph Siegel, hudební nastudování – Karel Cón, Ema Mikešková, choreografie – Hana Kratochvilová, scénické projekce – Petr Hloušek, Dalibor Černák, hudební aranžmá – Karel Cón. Johnny Blue – Jiří Mach, Marie – Hana Holišová, Satana – Andrea Březinová, Mrcha Fred – Alan Novotný. 28. března 2015, Městské divadlo Brno, premiéra.

Foto archiv MDB

Komentáře

Reagovat

Zatím nebyl přidán žádný komentář..

Dále si přečtěte

Vedle Pražákova paláce vyrostl nedávno multikulturní prostor Praha, v Městském divadle Brno zase Karlštejn. Muzikál Noc na Karlštejně se přesunul z venkovní produkce na Hudební scénu, včera po poledni byla první veřejná generálka. To je dobrá příležitost, aby k představení přihodil několik nesouvislých postřehů člověk, který na muzikály běžně nechodí.  více

Ikonické plyšové postavy jako Elmo, Bohoušek, Zoe, Bert, Bibo či Keksík vystupují v americké televizi už více než čtyři dekády. V zábavné muzikálové podívané mají ještě přidanou hodnotu jevištního života.  více

Ďábelský holič z Londýna se u nás se poprvé objevil ve filmu Tima Burtona z roku 2007 a o pět let později v Divadle Na Prádle v Praze. V Divadle na Orlí jsme jej loni v prosinci mohli poprvé vidět v českém jazyce a studenti Ateliéru muzikálového herectví na JAMU rozhodně nezklamali.  více




Jen zřídka je hlavním tématem pro rozhovor jedna jediná skladba. V případě violoncellisty Josefa Klíče, koncertního mistra Národního divadla v Brně, se to však nabízelo. Nestává se každý den, že by se český skladatel se svou písní dostal do finále celosvětové soutěže. Důvodů pro povídání však bylo víc – vzpomínky na zesnulého Jaroslava Erika Friče, Josefovo zaměstnání v Janáčkově divadle i připravované nové album.  více

Pro včerejší zahajovací koncert jubilejního 20. ročníku Festivalu Špilberk zvolila Filharmonie Brno dramaturgii sestávající z osvědčených i méně známých kusů. Podtitul Romantický karneval celý večer ponořil do karnevalového duchu, spjatého s oslavami před začátkem masopustu. Program si tedy vytyčil za cíl charakterizovat právě období veselí, oslav a masek skladbami, které svou náladou vypovídají o této periodě v roce. Téměř zaplněné nádvoří tak mělo příležitost vychutnat si nenáročný a líbivý program, který se také svou nižší teplotou snáze přiblížil onomu chladnému masopustní období.  více

Brno jako město hudby zapsané v UNESCO, má za sebou čtyři festivalové dny plné hudby a tance. Na celkem dvaadvaceti hudebních stanovištích probíhaly desítky koncertů a vystoupení se stovkami účinkujících. Hudba v ulicích zněla na každém rohu, nejvíce pozornosti však letos poutaly čtyři pokoje od výtvarnice Kateřiny Šedé, ve kterých se střídali umělci různých žánrů i národností. Lákadlem byly také vystoupení britských Motionhouse a No Fit State Circus, kteří opakovaně uhranuli náměstí Svobody svými akrobatickými kousky a dechberoucím představením. Nově vznikly také dvě velké scény – Dominik stage na Dominikánském náměstí a Django stage na Malinovského náměstí. Tady se vystřídali umělci jako Jana Kirschner, Monika Bagárová, minus123minut nebo Jan P. Muchow & The Antagonists. Již tradičně festival doprovázel zvuk flašinetářů, kteří se v Brně sešli v rámci svého 10. Mezinárodního setkání. Letos premiérově vystoupili na Maratonu hudby Brno také umělci partnerských měst hudby UNESCO. Zpěvačka a multiinstrumentalistka Tinatin Tsereteli (Hannover) a houslista Nicola Manzan (Bologna). Atmosféru celého festivalu zachycuje video, které najdete níže.

Folkové prázdniny v Náměšti nad Oslavou jsou výjimečný festival. Dramaturgií, strukturou, atmosférou. Každý ročník má své téma, každý večer má své téma, a dokonce i některá jednotlivá vystoupení mají svá témata. Dlouholetému dramaturgovi festivalu Michalu Schmidtovi se i letos podařilo skvěle vyvážit české premiéry a skutečně mimořádné projekty s návraty a jistotami. Letošní téma Folkových prázdnin bylo O duši, ale tato týdenní přehlídka má duši každý rok.  více

Po téměř magickém zjevení v podobě CD Moravské hlasy - Jihomoravský kraj, které vyšlo před dvěma lety, jsme se konečně dočkali jeho pokračování. Autor tohoto odvážného počinu Jiří Plocek se v něm vydal dále, severně česko - slovenským pomezím až do kraje Zlínského.  více

Monumentální dílo Saul od Georga Friedricha Händela se v české premiéře dočkalo také scénického zpracování. Na závěr Hudebního festivalu Znojmo (po lednovém koncertním provedení v Brně a v Praze) jej nyní nastudoval soubor Czech Ensemble Baroque v čele s předními pěveckými osobnostmi působícími na české i zahraniční scéně.   více

Skupina Nebeztebe na brněnské scéně před pár lety doslova zazářila. Pětičlenná sestava s výraznou rytmikou, která se s nadhledem pohybovala nad styly, slavila vítězství na Portě a mířila na obrovské multižánrové festivaly. Zdánlivě v nejlepším kapelník Štěpán Hulc kapelu uspal a vrátil se až letos s úplně novou, tříčlennou sestavou. Noví Nebeztebe ve složení kytara, housle a mandolína nerezignovali na multižánrovost. Znovu koncertují a chystají konceptuální album Zásobování duše.  více

V rámci Olomouckých barokních slavností představil jako v pořadí pátou inscenaci programu domácí soubor Ensemble Damian. Čtyři po sobě jdoucí večery byla uvedena komická opera ĽElice skladatele Pietra Andrea Zianiho, která v režijním zpracování (a pod vedením) Tomáše Hanzlíka zazněla v obnovené premiéře.  více

Jedním z hudebníků, kteří se představí na Folkových prázdninách v Náměšti nad Oslavou v rámci speciálního programu Harfy nad Oslavou, bude kolumbijský harfeník Edmar Castañeda. V Náměšti bude mít také sólový recitál v rámci večera nazvaného O duši s lehkostí i naléhavostí. V telefonickém rozhovoru – volali jsme mu do New Yorku, kde žije – jsme s Edmarem Castañedou hovořili například o harfě sestrojené speciálně podle jeho představ nebo o jeho spolupráci s českou zpěvačkou Martou Töpferovou.  více

Třetí večer Olomouckých barokních slavností o víkendu nabídnul obnovenou premiéru hned tří samostatných hudebních celků. Znovuobjevený cembalový koncert, melodram Kázání na svatého Jána Pavla a oratorium Františka Antonína Míči uvedl soubor Ensemble Damian v dobové interpretaci a netradičně také každé dílo předvedl v jiném prostoru jezuitského konviktu.  více

Olomoucké barokní slavnosti začaly. Ve zdejším jezuitském konviktu otevřela jejich 7. ročník novodobá premiéra serenaty Il tribunale di Giove rakouského hudebního skladatele Karla Ditterse von Dittersdorfa. Dílo bylo poprvé uvedeno při oslavách narozenin pruského krále Fridricha II. Velikého 27. ledna 1775 a po vratislavské repríze roku 1777 upadlo v zapomnění. Tento neblahý osud se rozhodlo zvrátit hudební těleso Ensemble Damian, které v čele s uměleckým vedoucím ansámblu a režisérem Tomášem Hanzlíkem se dílo pokusilo přivést zpět k životu. V sólových rolích vystoupili Leandro Lafont (Osud, Apollon), Kristýna Vylíčilová (Génius Evropy, Minerva), Lucie Kaňková (Čas, Štěstěna), Monika Jägerová (Jupiter) a Jakub Rousek (Mars). Kostýmy i scénu navrhl režisér Hanzlík.  více

Festival Slunce ve Strážnici se bude letos konat už podvacáté. Především milovníci folkové muziky a klasického bigbítu mají v kalendáři poznačený termín 12. a 13. července. O historii festivalu, o jeho vrcholných momentech i těžkostech a také o tom, čím bude jiný letošní ročník, jsme hovořili s ředitelem Festivalu Slunce Pavlem Kopřivou.  více

Konec prvního prázdninového týdne se nesl ve znamení oslav. Na 7. července totiž připadá narození Aleny Veselé, významné brněnské varhanice a profesorky JAMU, která v tento den oslavila úctyhodných 96 let. Koncert uspořádaný právě k tomuto jubileu byl zároveň finální položkou 39. ročníku Brněnského varhanního festivalu a jako oslava narozenin zakladatelky (a nyní patronky celé přehlídky) má již v jeho programu pevné postavení.  více

Žijeme ve svobodné demokratické společnosti, v níž úlohou státu je vytvářet prostředí a podmínky pro rozvoj kreativity a tvůrčího potenciálu s vědomím skutečnosti, že živé umění dneška vytváří kulturní dědictví budoucnosti.  více

CD Transparent Water vzniklo dialog dvou výrazných osobností z různých částí světa – kubánského pianisty Omara Sosy a senegalského hráče na koru, mnohostrunný africký nástroj, Seckou Keity. Zatímco na album si přizvali několik dalších hudebníků, na koncertech je doprovází jediný z nich, venezuelský hráč na perkuse Gustavo Ovalles. Program, který před rokem nadchl publikum na festivalu Colours of Ostrava, si budete moci letos vychutnat v zámeckém parku v Náměšti nad Oslavou. Pánové vystoupí v rámci Folkových prázdnin v pondělí 29. července. Zatímco Keita se do Náměště vrací (v roce 2016 se účastnil projektu Struny nad Oslavou a letos bude také součástí večera Harfy nad Oslavou), pro předního kubánského pianistu se bude jednat o první výlet na Vysočinu.  více

Nejčtenější

Kritika

Pro včerejší zahajovací koncert jubilejního 20. ročníku Festivalu Špilberk zvolila Filharmonie Brno dramaturgii sestávající z osvědčených i méně známých kusů. Podtitul Romantický karneval celý večer ponořil do karnevalového duchu, spjatého s oslavami před začátkem masopustu. Program si tedy vytyčil za cíl charakterizovat právě období veselí, oslav a masek skladbami, které svou náladou vypovídají o této periodě v roce. Téměř zaplněné nádvoří tak mělo příležitost vychutnat si nenáročný a líbivý program, který se také svou nižší teplotou snáze přiblížil onomu chladnému masopustní období.  více