Johnny Blue: nevidoucí muzikant a muzikál ve slepé uličce

31. březen 2015, 0:56
Johnny Blue: nevidoucí muzikant a muzikál ve slepé uličce

Marie čistou láskou přemůže nástrahy samotného pekla a mamonem zaslepený Johnny získá zpět svou dívku. Divadlo předem proklamovalo bezmála faustiádu, soudnějšího diváka napadne spíše těžkopádné rozvedení Strakonického dudáka v revuálním balení. V nepřesvědčivě konstruovaném příběhu ale vlastně ani nevíte, čeho se divácky či posluchačsky chytit.

Městské divadlo Brno vyrukovalo s původním muzikálem nazvaným Johnny Blue. V titulu se skrývá jméno hlavního hrdiny a také název jedné z písní německého popového hitmakera Ralpha Siegla, jehož šestatřicet skladeb ve více než dvouhodinové produkci na Hudební scéně také zazní. Ředitel divadla a režisér Stanislav Moša se nyní ujal také funkce libretisty a překladatele Sieglových písňových textů.

Nechme stranou lákavé marketingové úvahy, co asi Mošu-autora vedlo k divadelní recyklaci tohoto hudebního materiálu. Siegel je na německé půdě hvězdou, autorem více než dvou tisícovek šlágrů, které několikrát bodovaly v soutěži Eurovize, a bývá proto také přezdívaný Mr. Grand Prix. Skladatel má také vazby k českému prostředí – v letech 1978 až 1982 byl producentem Karla Gotta u gramofonové firmy Polydor. A napsal mu také řadu písní jako je třeba Babička. Tento v Gottově podání roztleskávací kousek v muzikálu také zčásti zazní.

Divadelní využívání hudebního populáru není ničím novým. Z nezměrné popularity skupiny ABBA těží muzikál Mamma Mia, který je podobně jako JohnnyBlue zřetězením písní pomocí romantického a poněkud řídkého děje. Nebo třeba komerčně úspěšný, ale kritiky zatracovaný titul We Will Rock You, který vznikl na motivy písní kapely Queen. Podobným útvarům se s trochou přezíravosti říká „juke box muzikály“ a můžeme využít i krásné české slovo „písničkál“. Zkrátka a dobře dění na jevišti je vlastně jen záminkou k živému provedení oblíbených hitů, a tak jste schopní i nastavovanému příběhu ledacos tolerovat. V muzikálu Johnny Blue také diváci ledacos snést a vydržet musí: nemotorným příběhem počínaje a jeho divadelním balením konče.

Siegel u nás tolik (na)poslouchaný není, se zázemím fanouškovské základny se tady moc počítat nedá. Scénárista Moša měl navrch větší ambice, a sice naroubovat na tento líbivý ale fádní pop zábavnou a myšlenkově hlubší story – jak se říká muzikál s poselstvím či přesahem. Hraje a zpívá se tady o slepém pouličním muzikantovi Johnnym Blue, který má nesmírný talent a oddanou lásku dívky Marie. Cestu mu ale zkříží ďábel v podobě ženy Satany a navrch ještě vykutálený podvodníček, tady přítel z dětství autorem výmluvně pojmenovaný Mrcha Fred. Satana vykutáleného prospěcháře odstraní a nabídne hrdinovi handl. Za příslib jeho duše mu vrátí zrak, a navrch ho zasype světskou slávou i požitky, aby kšeft klapnul. Johnny dokonce vyhraje soutěž Světová píseň v Moskvě! Ale není třeba se bát: příběh legračně oscilující mezi moralitou, podobenstvím a pohádkou skončí překombinovaným happy endem. Marie čistou láskou přemůže nástrahy samotného pekla a mamonem zaslepený, i když vidící Johnny získá zpět svou dívku, své ryzí srdce a navrch mu zůstanou (i přes původní kontrakt s pokušitelkou) také funkční oči a zřejmě i peníze. Co více si přát, že?

Divadlo předem proklamovalo bezmála faustiádu, soudnějšího diváka napadne spíše těžkopádné rozvedení Strakonického dudáka v revuálním balení. V nepřesvědčivě konstruovaném příběhu, jehož slabiny nepřekryjí ani nekomplikované cajdáky o lásce, vlastně ani nevíte, čeho se divácky či posluchačsky chytit. Dirigent Karel Cón sice Sieglovu muziku učesal v homogenně působícím aranžmá, které žánrově rozrůzněné písničky jakoby staví do jedné řady. Místy se však neubráníte dojmu účelového slepence, v němž je tato moralistní love story jen jakousi vycpávkou.

A vratký příběh logicky rozkymácel také většinu nepřesvědčivých figur, ve kterých se protagonisté paradoxně často snaží hrát i to, co v nich není. Je to třeba případ Hany Holišové, zkušené a kvalitní muzikálové herečky, kterou scénář odsoudil do podoby jakési útrpné panenky, která se snaží manko svojí figury překlenout pomocí několika za sebou jdoucích písniček o lásce. Výsledkem je cukrkandlový dojem, Holišová tlačí na pilu, ale nemá moc co hrát. Jiří Mach v hlavní roli sice ukáže, že umí skvěle na dvanáctistrunku a foukací harmoniku, jeho polepšený hrdina má však ve finále rozměr jakéhosi poblouzněného středoškoláka, a nikoliv mladíka, který přes nástrahy lepé Satany skutečně a správně prohlédnul. A Satana Andrey Březinové je sice ďábelsky vyvedená, má předpisově hrozivé oči, když ale v rozkacenosti ve finále několikrát vykřikne dabovaně mužským hlasem je to spíše legrační než pekelně děsivé. Alan Novotný svého vyčůraného Freda raději skryl za hromadu vtípků (vévodí dvojsmyslné narážky na slepecký handicap) nejrůznější kvality. Pěvecky všem jmenovaným nelze nic vážnějšího vytknout, jen se tady nekomplikovaná hudba obtáčí kolem prostinkého příběhu, jehož barvotiskovost možná konvenuje použitému popu, ale méně již celkovému dojmu. Nic nepomůže ani pekelné kostýmování třicetičlenného orchestru, který sedí vzadu na jevišti vystrojený v košilích ozdobených šlehajícími plameny.

Divadelní zpracování využívá osvědčených postupů tohoto typu hudebního divadla: velká revuální čísla se mechanicky střídají s realistickými civilními výjevy. Takže si milovníci podobné zábavy užijí jak roztančené šou, tak tklivé story o všemohoucnosti oddané a nic si nenárokující lásky. Čekají je ilustrativně didaktická čísla: píseň Řím je špikovaná defilé historických mocipánů světa od Kleopatry až po Stalina. Všechno v jednoduché scéně Petra Hlouška tvořené ocelovou konstrukcí obehnanou ze všech stran včetně stropu plátny, na něž se promítá zeleň šumícího parku, v případě Říma záběry z válečných a decimačních hrůz, které lidstvo přetrpělo, čí jiné obrázky umožňující rychlé proměny prostředí.

Městské divadlo Brno lze v jedné z dramaturgických i diváckých optik nahlížet jako obdivuhodný inkubátor původního hudebního divadla, z nějž už vzešla hezká řádka muzikálů různé kvality. I při autorském risku jakéhokoliv nového díla se nyní nemohu zbavit dojmu, že bavit publikum německým popem v neohrabaném příběhu je kontraproduktivní snaha o kultivování českého publika. Nemluvím o výchově diváků (to samozřejmě smrdí hloupou didaktikou, která na divadlo nepatří) jako spíše o formování jejich vkusu. Snaha o divadelní mainstream v případě muzikálu Johnny Blue naráží na limity příběhu i použitých songů. Hudební vkus nechme stranou, ten se u každého jedince napájí jinde a jinak, není tedy třeba si předem ošklivit muzikál na popovou notečku. V případě tohoto titulu je to však slepá ulička. O cestu pro originální, neotřelé autorské hudební divadlo tady nejde.

Stanislav Moša: Johnny Blue. Režie – Stanislav Moša, scéna – Petr Hloušek, kostýmy – Andrea Kučerová, autor písní – Ralph Siegel, hudební nastudování – Karel Cón, Ema Mikešková, choreografie – Hana Kratochvilová, scénické projekce – Petr Hloušek, Dalibor Černák, hudební aranžmá – Karel Cón. Johnny Blue – Jiří Mach, Marie – Hana Holišová, Satana – Andrea Březinová, Mrcha Fred – Alan Novotný. 28. března 2015, Městské divadlo Brno, premiéra.

Foto archiv MDB

Komentáře

Reagovat

Zatím nebyl přidán žádný komentář..

Dále si přečtěte

Vedle Pražákova paláce vyrostl nedávno multikulturní prostor Praha, v Městském divadle Brno zase Karlštejn. Muzikál Noc na Karlštejně se přesunul z venkovní produkce na Hudební scénu, včera po poledni byla první veřejná generálka. To je dobrá příležitost, aby k představení přihodil několik nesouvislých postřehů člověk, který na muzikály běžně nechodí.  více

Ikonické plyšové postavy jako Elmo, Bohoušek, Zoe, Bert, Bibo či Keksík vystupují v americké televizi už více než čtyři dekády. V zábavné muzikálové podívané mají ještě přidanou hodnotu jevištního života.  více

Ďábelský holič z Londýna se u nás se poprvé objevil ve filmu Tima Burtona z roku 2007 a o pět let později v Divadle Na Prádle v Praze. V Divadle na Orlí jsme jej loni v prosinci mohli poprvé vidět v českém jazyce a studenti Ateliéru muzikálového herectví na JAMU rozhodně nezklamali.  více




Léta se čtyřkou na konci si v Česku pravidelně připomínáme jako Rok české hudby. Je ale samozřejmé, že výročí nemají pouze čeští skladatelé a jejich díla, ale také skladby autorů zahraničních, nebo takových, u kterých by se dal o zmíněné českosti vést spor. Program s příhodným názvem Rapsodie v modrém 100, složený ze dvou kompozic, které mají v tomto roce své kulaté výročí, s přidáním skladby od letošního jubilanta, provedla ve čtvrtek 11. dubna 2024 v Janáčkově divadle Filharmonie Brno pod vedením Dennise Russella Daviese, který se tentokrát představil také jako klavírní sólista.  více

Neznámý Leoš Janáček a počátky baroka byl název koncertu souboru Musica Florea věnujícího se poučené interpretaci, V roce 1992 ho založil violoncellista a dirigent Marek Štryncl. Od roku 2002 soubor pořádá speciální koncertní řady, v nichž se zaměřuje na prezentaci nově objevených i známých skladeb. A právě večery věnované Janáčkovým drobným liturgickým sborovým skladbám na latinské texty a převážně instrumentálním raně barokním dílům představují koncertní řadu, při které se posluchačům představili sólisté Barbora Kotlánová (soprán), Stanislava Mihalcová (soprán), Daniela Čermáková (alt), Hasan El Dunia (tenor) a Jaromír Nosek (bas).  více

Brněnský Velikonoční festival duchovní hudby vyvrcholil nedělním koncertem v katedrále sv. Petra a Pavla. Napříč letošním 31. ročníkem a také při posledním hudebním večeru zněla díla ryze českých skladatelů. Tentokrát v podání sólistů Pavly Vykopalové (soprán), Jany Hrochové (mezzosoprán), Eduarda Martyniuka (tenor), Jozefa Benciho (bas), varhaníka Petra Kolaře, dále Českého filharmonického sboru Brno pod vedením sbormistra Petra Fialy. Glagolská mše jako prvotřídní záležitost klasické hudby, byla uvedena za doprovodu Filharmonie Brno s milým hostem, dirigentem Tomášem Netopilemvíce

Po Smetanově Daliborovi dorazila v pátek 5. dubna na prkna Janáčkova divadla další z oper velikánů české národní hudby – pohádková Rusalka Antonína Dvořáka na libreto Jaroslava Kvapila. V režii Davida Radoka, který dílo uchopil předně jako vážnou dramatickou a symbolickou operu, z níž mj. zcela vyškrtl komické postavy Hajného a Kuchtíka. Scénografie se rovněž ujal Radok, přičemž vycházel z konceptu Rusalky scénografa Larse-Ake Thessmana uvedené při inscenaci v operním domě GöteborgsOperan roku 2012. Kostýmy navrhla Zuzana Ježková, choreografii připravila Andrea Miltnerová a světelného designu se ujal Přemysl Janda. V pěveckých rolích se představili Jana Šrejma Kačírková (Rusalka), Peter Berger (Princ), Jan Šťáva (Vodník), Eliška Gattringerová (Cizí kněžna), Václava Krejčí Housková (Ježibaba), Tadeáš Hoza (Lovec) a Doubravka SoučkováIvana Pavlů a Monika Jägerová (trojice žínek). Sbor vedl Pavel Koňárek a hudebního nastudování a premiérového uvedení se chopil dirigent Marko Ivanovićvíce

Jedním z nejvýraznějších prvků letošního ročníku Velikonočního festivalu duchovní hudby bylo uvedení úctyhodného počtu skladeb, které zazněly ve světové premiéře. Jednou z těchto kompozic představovalo také Niedzielne rano (Nedělní ráno) skladatele Martina Smolky (*1959), které vzniklo na objednávku festivalu a v podání Cappelly Mariany. Ve složení Barbora Kabátková – soprán, Daniela Čermáková – alt, Vojtěch Semerád – tenor/umělecký vedoucí, Tomáš Lajtkep – tenor a Tomáš Šelc – baryton. Skladba zazněla v pátek 5. dubna v kostele sv. Augustina. Smolkovo dílo bylo doplněno chorálem a kompozicemi ze 13.–16. století.  více

Velké finále 31. ročníku Velikonočního festivalu duchovní hudby se již pomalu a jistě blíží – pomyslný odpočet trojice posledních koncertů zahájil čtvrteční večer 4. dubna v kostele sv. Janů s podtitulem Kantiléna: Zemek Novák, Graham, Emmert. Jak je již z názvu zjevné, dramaturgii koncertu tvořila díla Pavla Zemka Nováka, Petera Grahama a Františka Gregora Emmerta. Stejně patrné však již není, že skladby Zemka Nováka a Grahama se po více než třiceti letech – a právě na 31. ročníku festivalu – dočkaly své světové premiéry. Není bez zajímavosti, že původně měly skladby zaznít společně v rámci vigilie o Bílé sobotě. Samotné interpretace duchovních kompozic brněnských skladatelů se ujaly sopranistky Aneta Podracká Bendová a Jana Vondrů, s nimiž vystoupili varhaník Petr Kolář, dětský sbor Kantiléna pod vedením sbormistra Michala Jančíka a soubor Brno Contemporary Orchestra pod taktovkou Pavla Šnajdravíce

Podobně jako každý rok, byl i v rámci letošního ročníku Velikonočního festivalu duchovní hudby jeden z večerů věnován sólovému varhannímu recitálu. V úterý 2. dubna za varhany ve starobrněnské bazilice Nanebevzetí Panny Marie usedl původem slovenský varhaník Marek Paľa a provedl výběr z varhanních skladeb českých autorů vrcholného a pozdního romantismu, čímž doplnil stávající Rok české hudby. Několik děl úterního programu navíc zaznělo v přinejmenším brněnské premiéře.  více

Neodmyslitelnou součástí Velikonočního festivalu duchovní hudby jsou tři večery tzv. tenebrae obsahem navracející se ke křesťanským obřadům ve Svatém týdnu. Tento rok temné hodinky připadly na středu 27. března – pátek 29. března, a jak už je tradicí, konají se v kostele Nanebevzetí Panny Marie. Letos jsou tyto tři večery výjimečné především z hlediska dramaturgie, jelikož si pořadatelé festivalu objednali nové zhudebnění liturgických textů. Recenze se ohlíží za prvním ze tří večerů, při kterém ve světové premiéře zazněla díla od skladatelů Zdeňka Klaudy a Lukáše Hurníka. Provedení se ujali zpěváci Kristýna Fílová (soprán), Zuzana Čurmová (soprán), Alžběta Symerská (alt), Ondřej Holub (tenor) a Jiří Miroslav Procházka (bas) za doprovodu varhanního pozitivu a sbormistrovského dohledu Zdeňka Klaudy a recitace P. Jana Pacneravíce

Propojení, jednota, rozjímání – těmito slovy lze popsat hudební večer v režii Schola Gregoriana Pragensis pod vedením Davida Ebena a varhaníka Tomáše Thona, který se včera uskutečnil v rámci Velikonočního festivalu duchovní hudby v brněnském Kostele sv. Tomáše. Nejen zpěv gregoriánského chorálu, ale také díla skladatele Petra Ebena (1929–2007) na hodinu zvukově a barevně opanovala i oživila chrámový prostor.  více

Koncertem s názvem Ensemble Inégal: Zelenka včera v kostele sv. Janů zahájil 31. ročník Velikonočního festivalu duchovní hudby, tentokrát s přízviskem Terroir. Toto napůl záhadné slovo, které se s oblibou používá v souvislosti s vínem, pochází z latinského označení pro zemi, půdu a nese v sobě souhrn všech vlivů, zejména pak přírodních podmínek konkrétního místa na zde pěstované rostliny. Tento výraz je tedy metonymicky přenesená na program letošního ročníku VFDH, neboť se skládá výhradně z děl tuzemských autorů, čímž doplňuje probíhající Rok české hudbyvíce

Největší doménou Filharmonie Brno je bezesporu pořádání koncertů klasické hudby. Přesto se občas pod její hlavičkou odehraje koncert, který se tomuto okruhu vymyká a naláká i posluchače, kterým je bližší spíše hudba populární, zejména jazzová. Jednou z těchto akcí byl recitál klavíristy Bojana Z, který se odehrál v úterý 19. března v sále Besedního domu.  více

Posledním projektem Komorní opery Hudební fakulty Janáčkovy akademie múzických umění se stalo uvedení dvou českých jednoaktových oper: V studni Viléma Blodka (1834–1874) a Polapená nevěra Otmara Máchy (1922–2006). Hudební fakulta se při jejich realizaci spojila s Ateliérem divadla a výchovy pro neslyšící Divadelní fakulty JAMU a vznikl projekt, který se snaží hudbu přiblížit právě neslyšícím. Toto spojení se ovšem na prknech Divadla na Orlí neuskutečnilo poprvé. Již dříve zde byly uvedeny inscenace, které fungovaly na podobném principu: například Hudba pro oči (2014) se skladbami Leoše Janáčka a Bohuslava Martinů nebo Pojď se mnou do světa – písně Jiřího Bulise tlumočené do českého znakového jazyka (2020). Nyní recenzovaný projekt měl premiéry 16. a 17. března v Divadle na Orlí.  více

Pro čtvrtý abonentní koncert cyklu Filharmonie doma, který se odehrál 14. března v Besedním domě a nesl označení Mozartiana, zvolila Filharmonie Brno, tentokrát pod vedením česko-japonského dirigenta Chuheie Iwasakiho, čtyři skladby z 18.–20. století. Tato díla dramaturgicky spojuje buď přímo vznik v období klasicismu nebo inspirace hudebními postupy pro toto období typickými. Jako sólistka se v první polovině koncertu představila flétnistka Martina Venc Matušínskávíce

Druhou zastávkou krátkého česko-německého turné klavírního tria Neues Klaviertrio Dresden se stal 6. března v 16 hodin koncertní sál Hudební fakulty Janáčkovy akademie múzických umění. V celkem čtyřech městech (Praha, Brno, Lipsko a Drážďany) zazněl program složený ze světových premiér dvou českých a dvou německých skladatelů.  více

Steven Johnston je skotský písničkář, který v poslední době používá pseudonym Damask Rose. Stejně se jmenuje i album které v roce 2022 natočil v Brně s producenty Pavlem Šmídem a Vojtěchem Svatošem. Se stejným producentským týmem nyní pracuje na druhém albu.  více

Nejčtenější

Kritika

Léta se čtyřkou na konci si v Česku pravidelně připomínáme jako Rok české hudby. Je ale samozřejmé, že výročí nemají pouze čeští skladatelé a jejich díla, ale také skladby autorů zahraničních, nebo takových, u kterých by se dal o zmíněné českosti vést spor. Program s příhodným názvem Rapsodie v modrém 100, složený ze dvou kompozic, které mají v tomto roce své kulaté výročí, s přidáním skladby od letošního jubilanta, provedla ve čtvrtek 11. dubna 2024 v Janáčkově divadle Filharmonie Brno pod vedením Dennise Russella Daviese, který se tentokrát představil také jako klavírní sólista.  více