Johnny Blue: nevidoucí muzikant a muzikál ve slepé uličce

31. březen 2015, 0:56
Johnny Blue: nevidoucí muzikant a muzikál ve slepé uličce

Marie čistou láskou přemůže nástrahy samotného pekla a mamonem zaslepený Johnny získá zpět svou dívku. Divadlo předem proklamovalo bezmála faustiádu, soudnějšího diváka napadne spíše těžkopádné rozvedení Strakonického dudáka v revuálním balení. V nepřesvědčivě konstruovaném příběhu ale vlastně ani nevíte, čeho se divácky či posluchačsky chytit.

Městské divadlo Brno vyrukovalo s původním muzikálem nazvaným Johnny Blue. V titulu se skrývá jméno hlavního hrdiny a také název jedné z písní německého popového hitmakera Ralpha Siegla, jehož šestatřicet skladeb ve více než dvouhodinové produkci na Hudební scéně také zazní. Ředitel divadla a režisér Stanislav Moša se nyní ujal také funkce libretisty a překladatele Sieglových písňových textů.

Nechme stranou lákavé marketingové úvahy, co asi Mošu-autora vedlo k divadelní recyklaci tohoto hudebního materiálu. Siegel je na německé půdě hvězdou, autorem více než dvou tisícovek šlágrů, které několikrát bodovaly v soutěži Eurovize, a bývá proto také přezdívaný Mr. Grand Prix. Skladatel má také vazby k českému prostředí – v letech 1978 až 1982 byl producentem Karla Gotta u gramofonové firmy Polydor. A napsal mu také řadu písní jako je třeba Babička. Tento v Gottově podání roztleskávací kousek v muzikálu také zčásti zazní.

Divadelní využívání hudebního populáru není ničím novým. Z nezměrné popularity skupiny ABBA těží muzikál Mamma Mia, který je podobně jako JohnnyBlue zřetězením písní pomocí romantického a poněkud řídkého děje. Nebo třeba komerčně úspěšný, ale kritiky zatracovaný titul We Will Rock You, který vznikl na motivy písní kapely Queen. Podobným útvarům se s trochou přezíravosti říká „juke box muzikály“ a můžeme využít i krásné české slovo „písničkál“. Zkrátka a dobře dění na jevišti je vlastně jen záminkou k živému provedení oblíbených hitů, a tak jste schopní i nastavovanému příběhu ledacos tolerovat. V muzikálu Johnny Blue také diváci ledacos snést a vydržet musí: nemotorným příběhem počínaje a jeho divadelním balením konče.

Siegel u nás tolik (na)poslouchaný není, se zázemím fanouškovské základny se tady moc počítat nedá. Scénárista Moša měl navrch větší ambice, a sice naroubovat na tento líbivý ale fádní pop zábavnou a myšlenkově hlubší story – jak se říká muzikál s poselstvím či přesahem. Hraje a zpívá se tady o slepém pouličním muzikantovi Johnnym Blue, který má nesmírný talent a oddanou lásku dívky Marie. Cestu mu ale zkříží ďábel v podobě ženy Satany a navrch ještě vykutálený podvodníček, tady přítel z dětství autorem výmluvně pojmenovaný Mrcha Fred. Satana vykutáleného prospěcháře odstraní a nabídne hrdinovi handl. Za příslib jeho duše mu vrátí zrak, a navrch ho zasype světskou slávou i požitky, aby kšeft klapnul. Johnny dokonce vyhraje soutěž Světová píseň v Moskvě! Ale není třeba se bát: příběh legračně oscilující mezi moralitou, podobenstvím a pohádkou skončí překombinovaným happy endem. Marie čistou láskou přemůže nástrahy samotného pekla a mamonem zaslepený, i když vidící Johnny získá zpět svou dívku, své ryzí srdce a navrch mu zůstanou (i přes původní kontrakt s pokušitelkou) také funkční oči a zřejmě i peníze. Co více si přát, že?

Divadlo předem proklamovalo bezmála faustiádu, soudnějšího diváka napadne spíše těžkopádné rozvedení Strakonického dudáka v revuálním balení. V nepřesvědčivě konstruovaném příběhu, jehož slabiny nepřekryjí ani nekomplikované cajdáky o lásce, vlastně ani nevíte, čeho se divácky či posluchačsky chytit. Dirigent Karel Cón sice Sieglovu muziku učesal v homogenně působícím aranžmá, které žánrově rozrůzněné písničky jakoby staví do jedné řady. Místy se však neubráníte dojmu účelového slepence, v němž je tato moralistní love story jen jakousi vycpávkou.

A vratký příběh logicky rozkymácel také většinu nepřesvědčivých figur, ve kterých se protagonisté paradoxně často snaží hrát i to, co v nich není. Je to třeba případ Hany Holišové, zkušené a kvalitní muzikálové herečky, kterou scénář odsoudil do podoby jakési útrpné panenky, která se snaží manko svojí figury překlenout pomocí několika za sebou jdoucích písniček o lásce. Výsledkem je cukrkandlový dojem, Holišová tlačí na pilu, ale nemá moc co hrát. Jiří Mach v hlavní roli sice ukáže, že umí skvěle na dvanáctistrunku a foukací harmoniku, jeho polepšený hrdina má však ve finále rozměr jakéhosi poblouzněného středoškoláka, a nikoliv mladíka, který přes nástrahy lepé Satany skutečně a správně prohlédnul. A Satana Andrey Březinové je sice ďábelsky vyvedená, má předpisově hrozivé oči, když ale v rozkacenosti ve finále několikrát vykřikne dabovaně mužským hlasem je to spíše legrační než pekelně děsivé. Alan Novotný svého vyčůraného Freda raději skryl za hromadu vtípků (vévodí dvojsmyslné narážky na slepecký handicap) nejrůznější kvality. Pěvecky všem jmenovaným nelze nic vážnějšího vytknout, jen se tady nekomplikovaná hudba obtáčí kolem prostinkého příběhu, jehož barvotiskovost možná konvenuje použitému popu, ale méně již celkovému dojmu. Nic nepomůže ani pekelné kostýmování třicetičlenného orchestru, který sedí vzadu na jevišti vystrojený v košilích ozdobených šlehajícími plameny.

Divadelní zpracování využívá osvědčených postupů tohoto typu hudebního divadla: velká revuální čísla se mechanicky střídají s realistickými civilními výjevy. Takže si milovníci podobné zábavy užijí jak roztančené šou, tak tklivé story o všemohoucnosti oddané a nic si nenárokující lásky. Čekají je ilustrativně didaktická čísla: píseň Řím je špikovaná defilé historických mocipánů světa od Kleopatry až po Stalina. Všechno v jednoduché scéně Petra Hlouška tvořené ocelovou konstrukcí obehnanou ze všech stran včetně stropu plátny, na něž se promítá zeleň šumícího parku, v případě Říma záběry z válečných a decimačních hrůz, které lidstvo přetrpělo, čí jiné obrázky umožňující rychlé proměny prostředí.

Městské divadlo Brno lze v jedné z dramaturgických i diváckých optik nahlížet jako obdivuhodný inkubátor původního hudebního divadla, z nějž už vzešla hezká řádka muzikálů různé kvality. I při autorském risku jakéhokoliv nového díla se nyní nemohu zbavit dojmu, že bavit publikum německým popem v neohrabaném příběhu je kontraproduktivní snaha o kultivování českého publika. Nemluvím o výchově diváků (to samozřejmě smrdí hloupou didaktikou, která na divadlo nepatří) jako spíše o formování jejich vkusu. Snaha o divadelní mainstream v případě muzikálu Johnny Blue naráží na limity příběhu i použitých songů. Hudební vkus nechme stranou, ten se u každého jedince napájí jinde a jinak, není tedy třeba si předem ošklivit muzikál na popovou notečku. V případě tohoto titulu je to však slepá ulička. O cestu pro originální, neotřelé autorské hudební divadlo tady nejde.

Stanislav Moša: Johnny Blue. Režie – Stanislav Moša, scéna – Petr Hloušek, kostýmy – Andrea Kučerová, autor písní – Ralph Siegel, hudební nastudování – Karel Cón, Ema Mikešková, choreografie – Hana Kratochvilová, scénické projekce – Petr Hloušek, Dalibor Černák, hudební aranžmá – Karel Cón. Johnny Blue – Jiří Mach, Marie – Hana Holišová, Satana – Andrea Březinová, Mrcha Fred – Alan Novotný. 28. března 2015, Městské divadlo Brno, premiéra.

Foto archiv MDB

Komentáře

Reagovat

Zatím nebyl přidán žádný komentář..

Dále si přečtěte

Vedle Pražákova paláce vyrostl nedávno multikulturní prostor Praha, v Městském divadle Brno zase Karlštejn. Muzikál Noc na Karlštejně se přesunul z venkovní produkce na Hudební scénu, včera po poledni byla první veřejná generálka. To je dobrá příležitost, aby k představení přihodil několik nesouvislých postřehů člověk, který na muzikály běžně nechodí.  více

Ikonické plyšové postavy jako Elmo, Bohoušek, Zoe, Bert, Bibo či Keksík vystupují v americké televizi už více než čtyři dekády. V zábavné muzikálové podívané mají ještě přidanou hodnotu jevištního života.  více

Ďábelský holič z Londýna se u nás se poprvé objevil ve filmu Tima Burtona z roku 2007 a o pět let později v Divadle Na Prádle v Praze. V Divadle na Orlí jsme jej loni v prosinci mohli poprvé vidět v českém jazyce a studenti Ateliéru muzikálového herectví na JAMU rozhodně nezklamali.  více




Kulturní život se pokusil v nerovném boji s virovým přízrakem a vládními nařízeními přesunout do sterilního a „životu bezpečného“ prostředí sociálních sítí. Hudební instituce se v nejtemnějších měsících předháněly v uvádění záznamů památných koncertů a významné operní domy vysílaly do světa divácky nejúspěšnější představení.  více

Brněnský hudebník, zpěvák, skladatel, producent a frontman skupiny Květy Martin Evžen Kyšperský vymyslel nový projekt. Nazval jej Dula a vydal s ním debutové album Uran. Na magnetofonové kazetě ve sběratelském nákladu pouhých 50 kusů. Kdo však kazetu s kresbou z pozůstalosti Martinovy přítelkyně Alenky Černé nesežene, nemusí zoufat. Dula je k dispozici samozřejmě také digitálně.  více

V Křišťálovém sále Staré radnice pořádalo hudební těleso Ensemble Opera Diversa svůj poslední předprázdninový koncert. Tentokrát však nevystoupili kmenoví hudebníci ansámblu, ale klavíristka Kristýna Znamenáčková, s jejíž energickou a technicky brilantní hrou se posluchači jmenovaného souboru mohli seznámit již na zatím posledním albu tělesa titulovaném prostě Jan Novák, Vol. 3. Náplní úterního koncertu však nebyla tvorba Jana Nováka – Kristýna Znamenáčková představila díla přecházející od impresionistických nálad, přes dravé jazzové rytmy až k vycizelovanému hudebnímu jazyku 60. let. Pojítkem autorů se stala hudebními směry a nápady přetékající Paříž – právě zde se setkali Ježek s Martinů, Mompou a Koechlin.  více

Těsně před vypuknutím koronavirové krize vydala brněnská skupina Plum Dumplings nové album. Na rozdíl od oficiálního debutu L’épitaphe des papillons (2014), nazpívaného francouzsky, skupina tentokrát vsadila na české texty. Hovoříme se zpěvačkou, která si říká Adéla Polka.  více

Brněnský zpěvák, skladatel a klávesista Oldřich Veselý zemřel v lednu 2018. V únoru 2019 se v sále Semilasso konal 10. Brněnský Beatfest, věnovaný jeho památce. A o rok později vyšel na CD pod názvem Malý princ záznam z tohoto koncertu, doplněný několika bonusy.  více

Dvacátého čtvrtého května letošního roku, pět dní před dvaadevadesátými narozeninami, odešla na věčnost paní Anna Kománková – a s ní rovněž velice rozsáhlý zpěvník (nejen) javornických a horňáckých balad, který nosila v hlavě. Kteroukoliv píseň uchovanou v paměti dokázala osobitým, nenapodobitelným způsobem interpretovat. Celý život pečovala o vzácný odkaz, tedy dědictví po předcích – o to zajímavěji, že stovky mnohdy komplikovaných nápěvů a mnoho desítek slok a variant balad si nezapisovala, ale všechny znala zpaměti. I po devadesátce, kdy už jí nesloužilo zdraví a veřejně nevystupovala, zůstávala v kontaktu s Javornickým ženským sborem, který oživila a dlouhá léta vedla. Nikdy se nikam nevnucovala, a přitom z dovedností svých předků hodně uměla: kromě zpěvu (desítek nápěvů z kancionálu a stovek lidových písní) byla výbornou vyšívačkou: Každou součástku kroje, který nosila, si ušila a vyšila vlastnoručně.  více

V sále Konventu Milosrdných bratří uzavřel soubor Brno Contemporary Orchestra pod vedením dirigenta Pavla Šnajdra svoji devátou sezonu koncertem nazvaným Con certo: s jistotou nebo s čertem?. Program uvedl díla ve světě současné klasické hudby již zavedených autorů Alexeje Frieda, Olgy Neuwirth a György Ligetiho, jehož koncert pro housle provedl s orchestrem houslový virtuóz Milan Paľa.  více

Hudební pohádku O statečném kováři nasadilo jako letošní novinku svého open air festivalu na Biskupském dvoře Městské divadlo Brno. V pondělí měla oficiální odloženou premiéru. Pod úchvatnými kulisami brněnské katedrály vznikla inscenace, která si malé i velké diváky získá jadrnou muzikou Petra Ulrycha, svojí prostou poetikou, hravou divadelností a také jednoduše, ale působivě stavěnou atmosférou.  více

Každému, kdo měl donedávna co do činění s českomoravskou scénou folk a country, se při vyslovení jména Jiří moravský Brabec (1955-2018) vybaví nepřehlédnutelná postava mohutného vousáče, silný hlas a nevyčerpatelný zdroj informací se záviděníhodným přehledem nejen o jmenovaném hudebním žánru. Řeč je o složité, ale právem respektované osobnosti, která uměla překvapit znalostmi v celé řadě odvětví, ale také sebeironickým humorem i nečekanou tělesnou obratností. Bohužel, naposledy udivil okolí náhlým odchodem a to pár dnů před svými třiašedesátými narozeninami v červnu 2018, takřka nepovšimnut veřejnoprávními médii, pro která tolik let pracoval.  více

Po trojici koncertů, které posluchačům v rámci komorního minicyklu Konec streamu. Hrajeme zase živě! připravila Filharmonie Brno, se v pátek uskutečnil závěrečný večer nejen tohoto neobvyklého projektu, ale prakticky vzato celé sezóny 2019/2020. Po violoncellové sekci s harfou, harfě s kontrabasem a po bicích nástrojích s projekcí a tancem rozeznělo sál Besedního domu mnohem tradičnější obsazení v podobě smyčcového kvarteta. To samo o sobě ničemu nevadí, ostatně právě smyčcová kvarteta zaujímají v rámci evropské hudební tradice zvláštní místo a v průběhu více než dvou a půl století vzniklo od dob „Papa“ Haydna až po současnost impozantní množství kvalitní hudební literatury. Rozhodně si členové smyčcových kvartet nemohou stěžovat na nedostatek zajímavých děl určených pro jejich obsazení, jako tomu tu a tam bývá u jiných komorních těles. Hudebníci Marie Pšenicová (housle), Jan Rybka (housle), Petr Pšenica (viola) a Lukáš Svoboda (violoncello) však šli (ať již z vlastní, či cizí iniciativy) zcela jinou cestou. Samotná dramaturgie koncertu připomínala spíše zkoušku na blížící se svatební sezónu než závěrečný koncert cyklu, který má uzavřít ročník 2019/2020 i Besední dům.  více

Po úspěšném vystoupení violoncellové sekce s harfou včera dala Filharmonie Brno v nově vzniklém minicyklu Konec streamu. Hrajeme zase živě! prostor ještě komornějšímu obsazení. Ve středu 27. května měli posluchači možnost navštívit koncert manželské dvojice Ivany Švestkové (harfa) a Marka Švestky (kontrabas). Program sestával nejen ze skladeb určených přímo pro tyto nástroje, ale podobně jako v případě zahajovacího koncertu v této sérii zazněly také úpravy více či méně známých děl světové hudební literatury.  více

Devátý a zároveň poslední díl ze seriálu Průvodce Brno – město hudby UNESCO nese podtitul Electro, beat, multimediavíce

Jsou tomu již takřka tři měsíce, co pandemie koronaviru vtrhla do České republiky, otřásla národní ekonomikou, školstvím i kulturou; bezohledně devalvovala měnu, poslala děti do improvizovaných domácích lavic a pozavírala galerie, divadla, operní domy i hudební sály. Od té doby jsme si museli zvyknout na proměnlivá vládní nařízení, ale také na jistý kulturní půst. Streamovaná videa nezahnala hlad a ani sebelepší nahrávky neutišily žízeň. V posledním květnovém týdnu se společenský i kulturní život opatrně probouzí k životu; otevírají se také dveře brněnského Besedního domu, kde ve čtyřech dnech soubor odehraje celkem osm koncertů. V nově vzniklém komorním „minicyklu“ Konec streamu. Hrajeme zase živě! nabízí Filharmonie Brno koncerty s podnázvy: Cellisté & harfaHarfa & kontrabas duoBicisté & projekce a Smyčcové kvarteto. Prvně jmenovaný se v pondělní podvečer dokonce dočkal nezvyklé předpremiéry, když hudebníci brněnské filharmonie usedli na střeše tržnice na Zelném trhu. Se stejným programem také včera odpoledne zahájili violoncellisté v čele s koncertním mistrem Pavlem Šabackým a harfenistka Dominika Svozilová poslední sérii koncertů v Besedním domě v této nešťastné sezoně.  více

Po Velikonocích se na sociálních sítích a v médiích objevilo oficiální prohlášení, které každému milovníkovi folkloru pokazilo den. Folklorní festival ve Strážnici se letos neuskuteční. Důvody jsou všem dobře známé. Včera začala další vlna koronavirového rozvolňování a my jsme si nejen proto povídali s ředitelem Národního ústavu lidové kultury (NÚLK) ve Strážnici Martinem Šimšou. Je tedy opravdu důvod ke smutku? Na co se můžeme v nejbližší době těšit? A kdy je nejlepší doba navštívit zámecký park a strážnické muzeum v přírodě? Nejen na tyto otázky následující rozhovor odpoví.  více

Krátce po natočení svého minulého alba I’m Glad I Met You absolvovala brněnská bluesová kapela cestu do severního Mississippi, na místa, kde se blues stále ještě hraje jako lidová hudba na zápražích a o nedělních piknicích. Že během pobytu vznikl materiál na dvě nová alba, prozradil kytarista Jan Švihálek loni v rozhovoru pro náš web. „Bude to skvělá nahrávka, moc se na to těším,“ sliboval. První ze dvou avízovaných desek je nyní na světě.  více

Nejčtenější

Kritika

V Křišťálovém sále Staré radnice pořádalo hudební těleso Ensemble Opera Diversa svůj poslední předprázdninový koncert. Tentokrát však nevystoupili kmenoví hudebníci ansámblu, ale klavíristka Kristýna Znamenáčková, s jejíž energickou a technicky brilantní hrou se posluchači jmenovaného souboru mohli seznámit již na zatím posledním albu tělesa titulovaném prostě Jan Novák, Vol. 3. Náplní úterního koncertu však nebyla tvorba Jana Nováka – Kristýna Znamenáčková představila díla přecházející od impresionistických nálad, přes dravé jazzové rytmy až k vycizelovanému hudebnímu jazyku 60. let. Pojítkem autorů se stala hudebními směry a nápady přetékající Paříž – právě zde se setkali Ježek s Martinů, Mompou a Koechlin.  více