Johnny Blue: nevidoucí muzikant a muzikál ve slepé uličce

31. březen 2015, 0:56
Johnny Blue: nevidoucí muzikant a muzikál ve slepé uličce

Marie čistou láskou přemůže nástrahy samotného pekla a mamonem zaslepený Johnny získá zpět svou dívku. Divadlo předem proklamovalo bezmála faustiádu, soudnějšího diváka napadne spíše těžkopádné rozvedení Strakonického dudáka v revuálním balení. V nepřesvědčivě konstruovaném příběhu ale vlastně ani nevíte, čeho se divácky či posluchačsky chytit.

Městské divadlo Brno vyrukovalo s původním muzikálem nazvaným Johnny Blue. V titulu se skrývá jméno hlavního hrdiny a také název jedné z písní německého popového hitmakera Ralpha Siegla, jehož šestatřicet skladeb ve více než dvouhodinové produkci na Hudební scéně také zazní. Ředitel divadla a režisér Stanislav Moša se nyní ujal také funkce libretisty a překladatele Sieglových písňových textů.

Nechme stranou lákavé marketingové úvahy, co asi Mošu-autora vedlo k divadelní recyklaci tohoto hudebního materiálu. Siegel je na německé půdě hvězdou, autorem více než dvou tisícovek šlágrů, které několikrát bodovaly v soutěži Eurovize, a bývá proto také přezdívaný Mr. Grand Prix. Skladatel má také vazby k českému prostředí – v letech 1978 až 1982 byl producentem Karla Gotta u gramofonové firmy Polydor. A napsal mu také řadu písní jako je třeba Babička. Tento v Gottově podání roztleskávací kousek v muzikálu také zčásti zazní.

Divadelní využívání hudebního populáru není ničím novým. Z nezměrné popularity skupiny ABBA těží muzikál Mamma Mia, který je podobně jako JohnnyBlue zřetězením písní pomocí romantického a poněkud řídkého děje. Nebo třeba komerčně úspěšný, ale kritiky zatracovaný titul We Will Rock You, který vznikl na motivy písní kapely Queen. Podobným útvarům se s trochou přezíravosti říká „juke box muzikály“ a můžeme využít i krásné české slovo „písničkál“. Zkrátka a dobře dění na jevišti je vlastně jen záminkou k živému provedení oblíbených hitů, a tak jste schopní i nastavovanému příběhu ledacos tolerovat. V muzikálu Johnny Blue také diváci ledacos snést a vydržet musí: nemotorným příběhem počínaje a jeho divadelním balením konče.

Siegel u nás tolik (na)poslouchaný není, se zázemím fanouškovské základny se tady moc počítat nedá. Scénárista Moša měl navrch větší ambice, a sice naroubovat na tento líbivý ale fádní pop zábavnou a myšlenkově hlubší story – jak se říká muzikál s poselstvím či přesahem. Hraje a zpívá se tady o slepém pouličním muzikantovi Johnnym Blue, který má nesmírný talent a oddanou lásku dívky Marie. Cestu mu ale zkříží ďábel v podobě ženy Satany a navrch ještě vykutálený podvodníček, tady přítel z dětství autorem výmluvně pojmenovaný Mrcha Fred. Satana vykutáleného prospěcháře odstraní a nabídne hrdinovi handl. Za příslib jeho duše mu vrátí zrak, a navrch ho zasype světskou slávou i požitky, aby kšeft klapnul. Johnny dokonce vyhraje soutěž Světová píseň v Moskvě! Ale není třeba se bát: příběh legračně oscilující mezi moralitou, podobenstvím a pohádkou skončí překombinovaným happy endem. Marie čistou láskou přemůže nástrahy samotného pekla a mamonem zaslepený, i když vidící Johnny získá zpět svou dívku, své ryzí srdce a navrch mu zůstanou (i přes původní kontrakt s pokušitelkou) také funkční oči a zřejmě i peníze. Co více si přát, že?

Divadlo předem proklamovalo bezmála faustiádu, soudnějšího diváka napadne spíše těžkopádné rozvedení Strakonického dudáka v revuálním balení. V nepřesvědčivě konstruovaném příběhu, jehož slabiny nepřekryjí ani nekomplikované cajdáky o lásce, vlastně ani nevíte, čeho se divácky či posluchačsky chytit. Dirigent Karel Cón sice Sieglovu muziku učesal v homogenně působícím aranžmá, které žánrově rozrůzněné písničky jakoby staví do jedné řady. Místy se však neubráníte dojmu účelového slepence, v němž je tato moralistní love story jen jakousi vycpávkou.

A vratký příběh logicky rozkymácel také většinu nepřesvědčivých figur, ve kterých se protagonisté paradoxně často snaží hrát i to, co v nich není. Je to třeba případ Hany Holišové, zkušené a kvalitní muzikálové herečky, kterou scénář odsoudil do podoby jakési útrpné panenky, která se snaží manko svojí figury překlenout pomocí několika za sebou jdoucích písniček o lásce. Výsledkem je cukrkandlový dojem, Holišová tlačí na pilu, ale nemá moc co hrát. Jiří Mach v hlavní roli sice ukáže, že umí skvěle na dvanáctistrunku a foukací harmoniku, jeho polepšený hrdina má však ve finále rozměr jakéhosi poblouzněného středoškoláka, a nikoliv mladíka, který přes nástrahy lepé Satany skutečně a správně prohlédnul. A Satana Andrey Březinové je sice ďábelsky vyvedená, má předpisově hrozivé oči, když ale v rozkacenosti ve finále několikrát vykřikne dabovaně mužským hlasem je to spíše legrační než pekelně děsivé. Alan Novotný svého vyčůraného Freda raději skryl za hromadu vtípků (vévodí dvojsmyslné narážky na slepecký handicap) nejrůznější kvality. Pěvecky všem jmenovaným nelze nic vážnějšího vytknout, jen se tady nekomplikovaná hudba obtáčí kolem prostinkého příběhu, jehož barvotiskovost možná konvenuje použitému popu, ale méně již celkovému dojmu. Nic nepomůže ani pekelné kostýmování třicetičlenného orchestru, který sedí vzadu na jevišti vystrojený v košilích ozdobených šlehajícími plameny.

Divadelní zpracování využívá osvědčených postupů tohoto typu hudebního divadla: velká revuální čísla se mechanicky střídají s realistickými civilními výjevy. Takže si milovníci podobné zábavy užijí jak roztančené šou, tak tklivé story o všemohoucnosti oddané a nic si nenárokující lásky. Čekají je ilustrativně didaktická čísla: píseň Řím je špikovaná defilé historických mocipánů světa od Kleopatry až po Stalina. Všechno v jednoduché scéně Petra Hlouška tvořené ocelovou konstrukcí obehnanou ze všech stran včetně stropu plátny, na něž se promítá zeleň šumícího parku, v případě Říma záběry z válečných a decimačních hrůz, které lidstvo přetrpělo, čí jiné obrázky umožňující rychlé proměny prostředí.

Městské divadlo Brno lze v jedné z dramaturgických i diváckých optik nahlížet jako obdivuhodný inkubátor původního hudebního divadla, z nějž už vzešla hezká řádka muzikálů různé kvality. I při autorském risku jakéhokoliv nového díla se nyní nemohu zbavit dojmu, že bavit publikum německým popem v neohrabaném příběhu je kontraproduktivní snaha o kultivování českého publika. Nemluvím o výchově diváků (to samozřejmě smrdí hloupou didaktikou, která na divadlo nepatří) jako spíše o formování jejich vkusu. Snaha o divadelní mainstream v případě muzikálu Johnny Blue naráží na limity příběhu i použitých songů. Hudební vkus nechme stranou, ten se u každého jedince napájí jinde a jinak, není tedy třeba si předem ošklivit muzikál na popovou notečku. V případě tohoto titulu je to však slepá ulička. O cestu pro originální, neotřelé autorské hudební divadlo tady nejde.

Stanislav Moša: Johnny Blue. Režie – Stanislav Moša, scéna – Petr Hloušek, kostýmy – Andrea Kučerová, autor písní – Ralph Siegel, hudební nastudování – Karel Cón, Ema Mikešková, choreografie – Hana Kratochvilová, scénické projekce – Petr Hloušek, Dalibor Černák, hudební aranžmá – Karel Cón. Johnny Blue – Jiří Mach, Marie – Hana Holišová, Satana – Andrea Březinová, Mrcha Fred – Alan Novotný. 28. března 2015, Městské divadlo Brno, premiéra.

Foto archiv MDB

Komentáře

Reagovat

Zatím nebyl přidán žádný komentář..

Dále si přečtěte

Vedle Pražákova paláce vyrostl nedávno multikulturní prostor Praha, v Městském divadle Brno zase Karlštejn. Muzikál Noc na Karlštejně se přesunul z venkovní produkce na Hudební scénu, včera po poledni byla první veřejná generálka. To je dobrá příležitost, aby k představení přihodil několik nesouvislých postřehů člověk, který na muzikály běžně nechodí.  více

Ikonické plyšové postavy jako Elmo, Bohoušek, Zoe, Bert, Bibo či Keksík vystupují v americké televizi už více než čtyři dekády. V zábavné muzikálové podívané mají ještě přidanou hodnotu jevištního života.  více

Ďábelský holič z Londýna se u nás se poprvé objevil ve filmu Tima Burtona z roku 2007 a o pět let později v Divadle Na Prádle v Praze. V Divadle na Orlí jsme jej loni v prosinci mohli poprvé vidět v českém jazyce a studenti Ateliéru muzikálového herectví na JAMU rozhodně nezklamali.  více




Hudební festival Moravský podzim včera došel do finále – v průběhu sedmnácti dní zazněla hudba skladatele Jana Nováka, díla světových minimalistů i tvorba arménských umělců. A právě arménská dramaturgická linka 51. ročník festivalu v sále Janáčkova divadla uzavřela. Nejednalo se však o arménskou hudbu v nastudování Filharmonie Brno, která festival pořádá, ale o skutečnou Arménskou filharmonii v čele s dirigentem Eduardem Topčjanem. Jako sólista vystoupil violista Luca Ranieri a zazněla díla Tigrana Mansurjana, Aveta Terterjana a Arama Chačaturjana. Koncert se konal při příležitosti 30. výročí arménské nezávislosti a byl zaštítěn J. E. Ashotem Hovakimianem, velvyslancem Arménské republiky v tuzemsku.  více

Letošní ročník hudebního festivalu Moravský podzim se svým tematickým ukotvením ani okrajově nedotýká skladatelského odkazu Antonína Rejchy. Jeho Umění variace aneb 57 variací pro klavír (L’Art de varier ou 57 Variations pour le piano-forte), op. 57, věnované knížeti Louisi-Ferdinandovi Pruskému, se však objevilo na program úterního koncertu 12. října v Besedním domě. Není se čemu divit: Filharmonie Brno, která festival pořádá, se propagaci díla tohoto českého rodáka poměrně intenzivně věnuje ve svých abonentních koncertech či nedávno vydanou nahrávkou skladatelovy Lenory. Tento rok si navíc připomínáme výročí 185 let od Rejchova úmrtí. S celovečerním cyklem variací vystoupil srbsko-americký klavírista Ivan Ilić, který momentálně pracuje na pětidílné řadě kompaktních disků s názvem Reicha Rediscovered, z níž třetí a momentálně nejnovější přírůstek vyšel v lednu tohoto roku.  více

Brněnskému kytaristovi Milanu Kašubovi, se kterým v poslední době koncertuje, připravila knihu k osmdesátinám. Současně dala dohromady další knížku s vlastními texty a ilustracemi. Vyšlo jí živé album a průběžně připravuje videoklipy, ve které jsou její texty tlumočeny do českého znakového jazyka. Zpěvačka, textařka a výtvarnice Dáša Ubrová prožívá pestré tvůrčí období.  více

Novinkou Městského divadla Brno je hudební inscenace První rande. Co vše se může stát na prvním dostaveníčku naslepo, se dozvíte v této svižné muzikálové komedii, která měla premiéru před sedmi lety na Broadwayi. Její brněnská podoba v evropské premiéře a v režii Stanislava Moši představuje vtipné, herecky svižné, plnokrevné a hudebně přitažlivé divadlo.  více

Jedním z koncertů hudebního festivalu Moravský podzim, které jsou věnovány památce skladatelského – a v tomto případě i básnického – odkazu Jana Nováka, se stal páteční večer s názvem Ludicra. V sále Besedního domu zaznělo v provedení violoncellisty Štěpána Filípka a ansámblu Brno Contemporary Orchestra pod vedením Pavla Šnajdra pět světových premiér na latinskou poezii Jana Nováka z částečně autobiograficky laděné sbírky Ludicra. Novákovu poezii zhudebnili Jakub Rataj, Lenka Nota, Barry Wan, David Carpenter a Jana Vöröšová.  více

Barvitá dramaturgie letošního ročníku festivalu Moravský podzim vsadila také na tradiční francouzské písně v podání souboru Le Poème Harmonique, který řídí loutnista, kytarista a dirigent Vincent Dumestre. Renomovaný soubor představil program Na palácových schodech (Aux marches du palais), kterým si již dávno získal světový věhlas u posluchačů i kritiků. Brněnské publikum jej vyslechlo včera v Besedním domě.  více

Hudební festival Moravský podzim v Janáčkově divadle vykročil do druhé padesátky. Program jeho včera zahájeného 51. ročníku připomíná především skladatelský odkaz Jana Nováka, jehož stoleté narozeninové jubileum připadá na tento rok. Kromě Novákových děl v provedení nejrůznějších ansámblů a sólistů zazní také díla amerických, českých a ruských minimalistů. Dramaturgickou trojici letošního ročníku uzavírá hudba z Arménie, která vyvrcholí závěrečným festivalovým koncertem Arménské filharmonie. Včerejší zahájení festivalu ale obstarala pořadatelská Filharmonie Brno v čele s Dennisem Russellem Daviesem. Dále vystoupili zpěvačka Angélique Kidjo a varhaník Christian Schmittvíce

Kontrabasista František Uhlíř je nejen vynikajícím kontrabasovým interpretem, ale také neuvěřitelně plodným autorem - k loňským sedmdesátinám si nadělil hned trojici alb: s triem MUH (Magris-Uhlíř-Helešic) s italským pianistou Robertem Magrisem album A Step Into Light, s dalším triem KUH (Kohldorfer-Uhlíř-Helešic) desku Old Souls a do třetice reprezentativní CD Story Of My Life, velkolepou sedmidílnou suitu pro jazzový septet. Koncertní provedení této hudební autobiografie bylo na programu přehlídky JazzFestBrno už pro loňský ročník, ale covidové restrikce vše odsunulo na letošní září. Šťastný dramaturgický záměr tady vše spojil se symbolickou oslavou červencových osmdesátin Vincence Kummera, rovněž absolventa oboru kontrabas na brněnské konzervatoři (což starší z jubilantů v pozvánce na koncert vtipně glosoval slovy „brněnská basová škola slaví“). Zbytečná skromnost: oba jubilanti předvedli na pódiu skvělé výkony popírající jakékoliv věkové limity a potvrdili, že patří (spolu s nedávno zesnulým Jiřím/Georgem Mrázem a Miroslavem Vitoušem) ke světově uznávané české kontrabasové škole. Dvojkoncert obou jubilantů tak nabídl každému z nich jeden „poločas“, při kterém dostali možnost představit vlastní tvorbu (Uhlíř autorskou, Kummer převážně aranžérskou), spoluhráče a hosty.  více

„Album o zatemňování estetizací stoji na větě, že se lidé skrz krásu nemohou dostat do dolní části země,“ vysvětluje na svém webu kapela Pátí na světě a pokračuje: „Původně kvarteto, dnes trio, vydává se do hájemství sirupovitých smyčců. Tímto lepkavým houštím klestí si cestu k dalším a dalším refrénům, jež se tak lehce ztrácí u táborových ohňů.“ Skupinu, která v červnu vydala své druhé album Jupiter Carousel, dnes tvoří Tomáš Deležal (dechový syntezátor EWI), Petr Fučík (bicí, klávesové nástroje) a Ivan Palacký (kytara, zpěv). Všichni při mají na brněnské alternativní scéně už leccos za sebou, Palacký byl například jedním z pilířů velmi zajímavé skupiny Sledě živé sledě a za zmínku stojí i jeho duo s Peterem Grahamem Palagrachio, v němž hrál na pletací stroj. Pátí na světě sice navazuje na mnohé ze zdejší alternativní scény, mnoho toho v určitých fragmentech a vrstvách připomíná, ale přes to všechno jde o jednu z nejoriginálnějších kapel, které momentálně na Moravě fungují.  více

Opera je mnohými lidmi vcelku právem považována za jednu z nejvýše postavených forem artificiální tvorby. Není se ostatně čemu divit – nejenže v sobě snoubí hudbu i divadlo, ale pro mnohé skladatele představuje zvládnutí celého operního aparátu nejvyšší možnou kompoziční metu. Lze ale i pochopit, že někomu může operní tvorba připadat vzdálená a cizí, odtržená, přespříliš „vyumělkovaná“, zbytečně závažná a někdy snad až lartpourlartistická. Projekt Hausopera se snaží tuto strnulou krásu opery přenést do každodenního života a ušít operu konkrétnímu prostoru na míru. V říjnu 2018 tak zaznělo Poslední polo, první opera projektu, v lázních na Rašínově ulici a dnes – tedy ve dnech 17., 18. a 19. září – zavedly opery Věčná slečna bledá a Hra o Malinu posluchače do Zemanovy kavárny a cukrárny, dále do pasáže Alfa před Knihkupectví Michala Ženíška. Kostýmy u obou děl navrhla Zuzana Rusínová a scénografii Tomáš Rusín. Light design Věčné slečny bledé vytvořila Barbora JágrováPavla Beranová pak navrhla light design u Hry o Malinu. Oba tituly režíroval Jiří Nekvasilvíce

Violoncellovým recitálem zahájil Spolek přátel hudby při Filharmonii Brno koncertní sezónu 2021/2022. První abonentní večer představil v sále Besedního domu Baladu d moll op. 3 č. 1 a Serenádu A dur op. 3 č. 2 Josefa Suka, Pohádku Leoše Janáčka, Klid op. 68 č. 5 a Rondo op. 94 Antonína Dvořáka a Sonátu A dur Césara Francka. Skladby nastudovali violoncellistka Michaela Fukačová a klavírista David Mareček. Koncert byl součástí společného turné obou umělců s názvem Můj hudební domov pořádaného hudebního agenturou C.E.M.A. Kromě Brna tak program putuje také do Hradce Králové, Prahy a Karlových Varů. Dříve, než hudebníci nastoupili na pódium, přivítala posluchače předsedkyně Spolku přátel hudby a osobnost brněnského hudebního života Alena Veselá, doprovázena klarinetistou Filharmonie Brno Emilem Drápelou. Společně pokřtili Drápelovu novou publikaci Jak se žije v orchestru s podtitulem Nevážené fejetony o vážné hudběvíce

Českou premiéru broadwayského muzikálového hitu Pretty Woman včera zažili návštěvníci Městského divadla Brno. Inscenace v režii Stanislava Moši v tomto divadelním zpracování slavného filmového trháku zdůraznila jeho přednosti. Do přestávky se divák v tomto příběhu o novodobé Popelce ponejvíce královsky směje a baví, ve druhé půli je potom rýsovaná zejména jímavost a lyričnost celého titulu.  více

Dvě soboty po sobě měli návštěvníci festivalu Olomoucké barokní slavnosti možnost poslechnout si díla méně známých autorů, jejichž hudba nejenže v mnoha ohledech výrazně překonávala dobový standard, ale jejichž osudy byly s Olomoucí navíc úzce spjaty.  více

Divadelní provoz se zřejmě konečně vrací do starých kolejí. Baletní sekce Národního divadla Brno svoji sezónu zahájila  premiérou vzpomínkového titulu Stabat Mater, který měl v Mahenově divadle uctít a připomenout Pavla Šmoka. Jeden z nejvýznamnějších českých choreografů, který nejenže navrhnul množství nezapomenutelných a oceňovaných choreografií, ale také spoluutvářel českou baletní scénu jako takovou, se stal zdrojem inspirace řady současných umělců. Celý program sestával ze Zjasněné noci (Verklärte Nacht) Arnolda Schönberga, Tria g moll Bedřicha Smetany a první části oratoria Stabat Mater Antonína Dvořáka. Během večera se představili sólisté Kristýna KmentováUladzimir IvanouPetr HosBarbora BielkováSarah DadonovaPeter LerantKlaudia RadačovskáArthur Abram a sbor Baletu NdBvíce

Nepřehánět to s jinotaji i sprosťárnami, ale jinak psát vlastně stejně jako pro dospělé. Takový je recept na správné písničky pro malé slečny i rošťáky podle kapely Bombarďák. Skupina už zhruba deset let objíždí kluby a festivaly, a každé dva roky přichází s novou deskou. Tu nejnovější nazvanou Pátek vydala teď v létě, jejím natáčením si vyplnila předchozí koronavirové měsíce. O tom, jak se i bez bicích dá hrát zajímavá muzika, jsme si povídali s „bombarďáky“ Michalem Daleckým, Jiřím Jelínkem a Filipem Nebřenským.  více

Nejčtenější

Kritika

Hudební festival Moravský podzim včera došel do finále – v průběhu sedmnácti dní zazněla hudba skladatele Jana Nováka, díla světových minimalistů i tvorba arménských umělců. A právě arménská dramaturgická linka 51. ročník festivalu v sále Janáčkova divadla uzavřela. Nejednalo se však o arménskou hudbu v nastudování Filharmonie Brno, která festival pořádá, ale o skutečnou Arménskou filharmonii v čele s dirigentem Eduardem Topčjanem. Jako sólista vystoupil violista Luca Ranieri a zazněla díla Tigrana Mansurjana, Aveta Terterjana a Arama Chačaturjana. Koncert se konal při příležitosti 30. výročí arménské nezávislosti a byl zaštítěn J. E. Ashotem Hovakimianem, velvyslancem Arménské republiky v tuzemsku.  více