Filharmonie Brno uzavírá letošní sezónu posledním abonentním programem, včerejší premiéru dirigoval Radek Baborák. Program lehce poznamenal jeden provozně-technický výpadek, ale rozpačité bylo i celkové vyznění.
Provozně-technickým výpadkem bylo nahrazení původně plánované Suite française Daria Milhauda Mozartovou Symfonií č. 25. Důvody nebyly blíže specifikovány a nepodezírám dramaturga Vítězslava Mikeše ani Radka Baboráka, že by z toho měli radost. Není to sice ani důvod k zoufalství, ale Milhaudova suita inspirovaná lidovou hudbou by lépe uzavřela první část večera a dodala by celému koncertu dráždivou příchuť. Pokud už ji nebylo možné hrát a muselo se narychlo vybírat něco jiného, tak bylo Mozartovo dílo dobrou volbou. Mezi jeho kratšími symfoniemi patří určitě k těm dramatičtějším a mohla Milhaudovo o více než dvě století mladší dílo aspoň vzdáleně zastoupit.
Předehra k opeře Semiramis Gioachina Rossiniho otevřela koncert energicky a pěkně v pohybu. Radek Baborák ji nehnal do přemrštěného tempa a pracoval hlavně s opakujícím se „dětinským crescendem“ (Hector Berlioz). Předehra proběhla v několika dynamických vlnách, tu nejsilnější si dirigent nechal na úplný konec. Výborně hrála dřeva, žestě za nimi poněkud zaostávaly – nezněly tak plasticky a měkce. Vymykaly se z toho fanfáry lesních rohů. Ocenil jsem také citlivou hru velkého bubnu, který Rossini používal poněkud dryáčnickým způsobem. Začátek koncertu nabral s Rossinim radostný náboj, který se ale vytratil v následující Pavane Gabriela Faurého. Je to kompozice pomalá, melodická, ale ze hry orchestru jako by se úplně vytratila energie. Tyto výpadky v pomalých místech už provázely celý koncert až do konce a přičítám je hudebnímu nastudování. Dlužno ještě říci, že kdyby se po Pavane hrála Milhaudova suita, získala by první část koncertu ve větším rozměru tradiční třívěté schéma rychle – pomalu – rychle. Záměna měla na celkové vyznění programu větší vliv, než by se mohlo na první pohled zdát.
Symfonie č. 25 g moll patří k těm kratším, které Wolfgang Amadeus Mozart napsal, ale je to pěkná, jemně dramatická věc. Mám rád především poslední dvě věty, které spolu motivicky souvisí. Možná by nebylo od věci zkusit je někdy zahrát s minimální pauzou. Radkovi Baborákovi se bohužel zase kamsi propadla druhá věta, která se zoufale táhla, a provedení Mozartovy „malé g moll“ se z toho už celkově nevzpamatovalo.
Po přestávce byla na programu Symfonie č. 4 e moll Johannesa Brahmse. Velký německý romantik jí uzavřel své symfonické dílo a mohla by být i důstojným zakončením filharmonické sezóny. Mám Brahmsovu hudbu nesmírně rád – je v tom nejlepším slova smyslu nezábavná, netopí se v ozdůbkách, nezalyká se vášněmi, neulpívá na vzdychání, ale hovoří jasně, přímo a mužně. Lidově bych řekl, že Brahms měl snad ze všech romantiků největší koule. Ve čtvrté symfonii se to projeví už okamžitým nástupem hlavního tématu bez jakéhokoliv úvodu „na odkašlání“. Orchestr nastoupil velmi dobře, expozice témat zněla nadějně, ale provedení se začalo zase kamsi propadat. Radek Baborák jako by si nevěděl s většími plochami rady, jaksi nemelodicky a bez vzletu se vlekla i pomalá věta. Orchestr zněl nekompaktně, neslaná nemastná byla violoncella. Povzbuzení přišlo se třetí větou Allegro giocoso, v jejíž sonátové formě skladatel dráždivě málo pracoval s vedlejším tématem. Jako by něco chybělo a připravovala se půda pro velké finále. Tím je nádherná passacaglia, jejíž zpracování pokládám za jednu z nejkrásnějších symfonických vět vůbec. V kombinaci úžasné nápaditosti ve variační práci a ukázněnosti je pro mě koncentrovaný nejen celý Brahms, ale svým způsobem i celý symfonický vývoj té doby. Toto obracení jednoho tématu ze všech stran ale také směřovalo do budoucnosti. Je to absolutní hudba se vším všudy, žádná konzervativní nuda, jak si hodně lidí myslí. Orchestr se do nádherné muziky pěkně opřel, ale někde mezi šestnáctou a šestadvacátou variací (z celkových třiceti) se zase začal ztrácet. Finále věty bylo silné a působivé, ale přičítám to spíš samotné kompozici než nastudování.
Orchestr sám o sobě nezněl po většinu času špatně navzdory tomu, že polovina filharmoniků odjela na hostování do Walesu Welsu, kde zkouší Bludného Holanďana. Je vidět – vlastně slyšet –, že Filharmonie Brno má silný hráčský potenciál a zvládne toho hodně. Protentokrát bych si ale rád dopřál lepší nastudování a do budoucnosti i lepší akustické podmínky.
Gioachino Rossini: Semiramis, předehra k opeře, Gabriel Fauré: Pavane op. 50, Wolfgang Amadeus Mozart: Symfonie č. 25 g moll KV 183, Johannes Brahms: Symfonie č. 4 op. 98 e moll. Hudební nastudování: Radek Baborák, Filharmonie Brno. 29. 5. 2014, Janáčkovo divadlo, Brno.
Václav Zajíc
3. červen 2014, 22:25