Dvořák, Carter a Martinů, čili Amerika v Brně

Dvořák, Carter a Martinů, čili Amerika v Brně

Na pořadu koncertního abonmá Filharmonie Brno byla včera premiéra „amerického večera“. Kompozice Antonína Dvořáka a Bohuslava Martinů, které byly na programu, vznikly v New Yorku, Elliott Carter tam byl doma. Večer to byl vydařený, i když se ukázalo, že mimohudební dramaturgické podněty s sebou vždy nesou jisté riziko nesourodosti. Velký – i když předpokládám, že ze strany dramaturga Vítězslava Mikeše předpokládaný – stylový zlom vznikl mezi Dvořákovou suitou a hobojovým koncertem Elliotta Cartera. Ten zlom byl natolik prudký, až zabolel, ale v dobrém slova smyslu. Umění tu zdaleka není jen od toho, aby hladilo, a líbezná hudba vnímaná na půl ucha po dobrém jídle lezla krkem už Mozartovi.

Když Elliott Carter na podzim 2012 zemřel, bylo mu sto tři let. New York se zrovna vzpamatovával z průletu hurikánu Sandy a na město se hnala sněhová bouře. Vytrvalý vítr venku mi tuto bouřlivou kulisu Carterova odchodu připomněl a na mnohé posluchače zapůsobila stejně bouřlivě jeho hudba. Zařazování soudobé hudby do běžných abonentních cyklů je u nás pořád ještě zvláštností, se kterou se publikum vyrovnává různě. Když se ozvaly první disonance Koncertu pro hoboj, koncertantní soubor a orchestr, část obecenstva zřetelně zneklidněla, začala šustit programy a občas do nich nahlížela i během celých asi dvaceti minut trvání skladby. Lidé asi částečně nevěřili vlastním uším, částečně hledali spásu v průvodním textu Jiřího Beneše, aby věděli, co si mají myslet. Vzpomněl jsem si u toho na San Francisco Polyphony Györgyho Ligetiho (1. března 2012), kterou se publikum hanebně prožvanilo a prorušilo ke kratičkému zdvořilému potlesku. Tentokrát to bylo přece jen jinak – Carter sice zvedal lidi ze sedadel a na první poslech neproniknutelné skrumáže drobných motivků fungovaly jako kružítko v zádech. Hansjörg Schellenberger (podotýkám, že kromě dirigování hraje též na hoboj) ale skladbu stylově výborně nastudoval a nádherný výkon podal hobojista Vilém Veverka. Právě jeho kouzlení s barvou nástroje a obliba u publika byly zřejmě zásadními faktory, které nakonec diváky s nezvyklou skladbou smířily. Nakonec je přiměly i k vytrvalému potlesku, kterým si vynutili přídavek – byl jím PanMetamorfóz Benjamina Brittena.

Carterův koncert připomene concerto grosso svým členěním na sólový nástroj, koncertantní skupinu viol a perkusí a orchestrální tutti. Nejvíce pozornosti na sebe pochopitelně strhával hoboj, jehož melodické linky jsou sice překvapivé a těžko uchopitelné, ale přece jen se jich dá posluchačsky dobře držet. K tomu musíme přidat ještě opulentní barevné kouzlení Viléma Veverky, což je základní charakteristika jeho hry obecně. Dokázal rozeznít hoboj od „zašpiněných“ chrčivých tónů přes ušlechtilou kantilénu až k hvízdání laserové zbraně ze Star Wars – byl opravdový požitek to sledovat a vnímat. Druhým, poněkud překvapivým sólistou skladby pro mě byl tympánista Lukáš Krejčí, který zahrál skvěle, vlastně trošku zatlačil do pozadí i koncertantní perkuse. V celkovém zvuku se jaksi ztrácely violy, více se začaly prosazovat až někdy od poloviny skladby. Tady je ale možné, že to způsobily nešťastné akustické podmínky Janáčkova divadla. Možná by pomohlo i jiné rozesazení orchestru, které by jejich skupinu i opticky více vydělilo od ostatních.

Hansjörg Schellenberger hleděl, aby Filharmonie Brno příliš nezpívala a hrála především velmi konkrétně a čitelně proud navazujících motivů. Přispívalo to k celkové orientaci i posluchačskému komfortu. Myslím ale, že se to nepříznivě podepsalo na provedení předchozí „Americké“ Suity A dur Antonína Dvořáka. Orchestr v ní nedělal nějaké slyšitelné chyby, ale s nezpěvným a jaksi úsečným pojetím se mi těžko smiřovalo a zpětně jsem získal pocit, že to byla stylová příprava na Carterův koncert. Orchestru by se asi těžko podařilo přeskočit z jednoho stylu do druhého a Dvořák to trošku odnesl. Samozřejmě netvrdím, že Dvořáka je možné jenom „po česku“ zazpívat a neexistují žádné interpretační alternativy, ale zvuk byl bez šťávy, kontrabasy zněly unyle, ale to mohlo být zase akustikou sálu. Celkově si myslím, že dramaturgický zlom mezi Dvořákem a Carterem je ve své naléhavosti pochopitelný a burcující, je ovšem otázka, jestli je možné jej při koncertě odpovídajícím způsobem provést, pokud nemá jeden ze skladatelů interpretačně ustoupit.

K tomu mě vede i dojem, jaký ve mně zanechala Symfonie č. 5 Bohuslava Martinů. Orchestr se během přestávky dokázal stylově přeorientovat, jeho zvuk zhutněl, získal celkově barvu a provedení bylo opravdu potěšující. Kompozice střídavých nálad plynula ve svých zvratech naléhavě, bezvadně hrála dřeva, především flétny ukazovaly, co dovedou. Krásně vyzněla závěrečná třetí věta a její gradace od pomalého, zachmuřeného začátku k energickému vyvrcholení. Amerika v Brně se vydařila, slyšet ji můžete ještě dnes večer.

Antonín Dvořák: Suita A dur op. 98b „Americká“, Elliott Carter: Koncert pro hoboj, koncertantní soubor a orchestr, Bohuslav Martinů: Symfonie č. 5 H 310. Hudební nastudování – Hansjörg Schellenberger, Vilém Veverka – hoboj, Filharmonie Brno. 15. 5. 2014, Janáčkovo divadlo, Brno.

Foto Drahomír Stulír

Komentáře

Reagovat

Zatím nebyl přidán žádný komentář..

Dále si přečtěte

Linie koncertu byla položená na výrazném melodickém uvažování skladatelů a střídání kontrastních nálad. Jistě, nic nového pod sluncem, ale funguje to samo – přirozeně za předpokladu, že ty melodie a nálady někdo umí interpretovat, což ale Vilém VeverkaMartin Kasík umějí.  více

Dvanáct fantazií Georga Philippa Telemanna, šest metamorfóz Benjamina Brittena a jeden hoboj. Svou zatím poslední supraphonskou nahrávku přirovnává Vilém Veverka k sólovýstupu na osmitisícovku – je to hodně sebevědomé prohlášení, ale také oprávněné.  více

Filharmonie Brno a Aleksandar Marković včera opět ukázali, že jim svědčí velký symfonický repertoár a umějí si s ním poradit na vysoké úrovni. Devátá symfonie Antona Brucknera dopadla výborně, úvodní „Nedokončená“ Franze Schuberta s ní vytvořila souvislý hudební oblouk. V obou dílech jsme nahlédli do hudební Vídně i do vnitřního světa obou autorů.  více


Multižánrový festival letos přivítal desítky umělců z domova i zahraničí a více než 16 000 diváků. Druhý srpnový víkend se Brno rozeznělo hudbou doslova na každém rohu. Na několika pódiích se vystřídali umělci různých žánrů od jazzu, folkloru, klasiky, rocku po balkan, pouliční divadlo a mimořádný bezuliční busking. Brno navštívil i nový cirkus. Francouzsko-belgický soubor Collectif Malunés vystoupil hned třikrát a roztleskal celé šapitó.  více

Jazzový kontrabasista Vincenc Kummer loni oslavil 75. narozeniny. Při té příležitosti připravil knihu, v níž shrnuje svůj umělecký i osobní život.  více

Desítky účinkujících největšího letního festivalu moravské metropole Maraton hudby Brno jsou připraveny ke startu. Druhý srpnový víkend Brno zaplaví hudba doslova všech žánrů, od balkánské dechovky přes komorní a orchestrální klasiku, jazz, folklor, etno, rock, kapely pro děti až po netradiční tzv. bezuliční busking. Hudební program ozdobí exkluzivní trojice představení nového cirkusu, chybět neubude pouliční divadlo, kouzelník či unikátní akrobatický heliový balón. To vše a ještě více od 11. do 13. srpna. v Brně. Nezapomeňte na již tradiční hudebně-maratonské heslo: Není důležitá rychlost; především si dobře rozvrhněte síly, abyste si toho užili co nejvíce!  více

Folkové prázdniny v Náměšti nejsou „jen“ navýsost hudebním festivalem. Jsou také světem, v němž se uskutečňují vize. Vize dramaturgické i umělecké. Jsou světem, kde se člověk může ledasčemu naučit, ledasco se dozvědět, s ledaským se setkat. Kromě hudby, jež je těžištěm festivalu, jsou Folkovky bohatou přehlídkou dílen (výtvarných, řemeslných, hudebních, tanečních a dalších), filmů (o muzikantech a jejich osudech) a přednášek (Kolokvium).  více

Existují hudební festivaly fádní, vcelku zajímavé, velmi zajímavé, skvělé… a Folkové prázdniny v Náměšti nad Oslavou. Festival výjimečný nejen svou žánrovou šíří (folk v názvu klame, jak pravidelní návštěvníci věcí), tak zejména promyšlenou koncepcí s mnoha přesahy nejen hudebními. Každý ročník festivalu má své téma. Každý den má své téma. Na hlavním pódiu se střídají české legendy s kapelami ze světa, které v Česku hrají úplně poprvé. A pódium v náměšťském zámeckém parku (případně v blízké jízdárně, prší-li) zažívá každý rok několik premiér, mimořádných projektů, neopakovatelných hudebních setkání. A kromě toho patří k „Folkovkám“ desítky, ba stovky nejrůznějších výtvarných, hudebních a lecjakých jiných dílen, dvoudenní odborné kolokvium, méně vážné rozpravy o hudbě nebo open scéně, v jejímž rámci se na řadu dostane i český folk.  více

Zatímco s kapelou The Fireballs hraje rokenrol a v B-Side Bandu přijde do styku s tradičním i moderním mainstreamovým jazzem i s úpravami popových hitů, v několika svých vlastních projektech se klarinetista a saxofonista Pavel Zlámal věnuje improvizované hudbě. Vystupuje sám, v duu, v komorních uskupeních, ale tak s většími ansámbly. Právě vydal nové CD v roli dirigenta improvizačního tělesa Divergent Connections Orchestra. A tato živá nahrávka byla hlavním tématem našeho rozhovoru.  více

Chrámové mysterium i vizualizovaný koncert. Obojí charakteristika je přítomna v projektu Hudebního festivalu Znojmo s názvem Příběh o Kristu, v umělecky silném pojetí oživujícím dílo Heinricha Schütze. Na programu je po čtvrteční premiéře v reprízách ještě 22. a 23. července.  více

V Náměšti nad Oslavou na Folkových prázdninách 2017 vystoupí mimo jiné dvě výrazné skupiny z Dánska. V pondělí 24. července to bude instrumentální uskupení Dreamers’ Circus a ve čtvrtek 27. července kvarteto Nordens Tone. To tvoří tři jazzoví hudebníci (piano, kontrabas, saxofon) a zpěvačka Jullie Hjetland, která zpívá v osmi různých severských jazycích. A právě s ní jsme telefonicky hovořili.  více

Textařka a zpěvačka Lada Šimíčková a skladatel a hudebník (jinak též písničkář) Ivo Cicvárek vydali po pěti letech druhé společné album. Kolekce Hotel v tiché ulici z roku 2012 tak nezůstala jednorázovým projektem. Bereme-li druhé album jako příslovečný prubířský kámen, obstálo duo na výbornou. Pět let je doba dostatečně dlouhá na nashromáždění nového materiálu a písně, které se nakonec na třičtvrtěhodinový výběr dostaly, mají šanci stát se veřejnými, jakkoli název alba hlásá něco jiného.  více

Každý, kdo tuší o The Plastic People of the Universe víc než jen to, že to byla „zakázaná“ skupina, ví, že se její hudba na přelomu 70. a 80. let po formální stránce vymykala tehdy běžné rockové produkci. Slavné pásmo Pašijové hry velikonoční na biblický text promlouvalo neklidným hudebním jazykem, mělo daleko k líbivosti a svou naléhavosti podtrhovalo zvolené téma. I to, že „Plastici“ texty v krásné archaické češtině spíše křičeli a volali, než zpívali, mělo své opodstatnění a korespondovalo to se zvoleným tématem. „Pašije“ však byly pouze jednou z rozsáhlých suit té doby. Dalšími byly Jak bude po smrti na texty Ladislava Klímy a konečně Co znamená vésti koně s vlastními texty Vratislava Brabence a v jednom případě Pavla Zajíčka a s hudbou Milana Hlavsy. Protože byli Plastic People v té době (1980) v hledáčku StB, zinscenovali v pražské hospodě U dvou slunců hádku, z níž mělo být zřejmé, že se skupina rozpadla. Současně se však připravovali na utajovaný koncert, který byl dvakrát odložen, mělo se jeho předpokládané dějiště, až nakonec proběhl v Kerharticích u České Kamenice. Samotní hudebníci dostali přesné instrukce o místě až během cesty. Jediné koncertní uvedení pásma začalo ve 14.00 a o dvě hodiny později se hosté už začali nenápadně rozjíždět. Takto historii nastiňuje v bookletu nového alba znalec a životopisec Plastic People Jaroslav Riedel.  více

Zaznamenal jsem v poslední době několik nových písní nebo celých alb o Brně. Roman Horký z Kamelotu vzpomíná na dětství (Nad Černými Poli), skupina Pozdní sběr má své Věže Petrova, Folk Team přišel s písní V brněnským Bronxu, akordeonistka Klára Veselá o svém městě zpívá v písni Tango. Aleš Pilgr ze skupiny Květy tvrdí, že nové album Komik do půl osmé je „plné centra Brna“ a konceptuální album o Brně připravuje skupina Nevermore & Kosmonaut. Brněnských reálií je plné také nové – a vlastně první oficiální – album projektu Low End Band, za kterým stojí hudebník a novinář Vít Kouřil, šéfredaktor ekologického časopisu Sedmá generace. Vít sice pochází z vesnice na Hodonínsku, ale od studií na Masarykově univerzitě působí v Brně a toto město utvářelo jeho nejen hudební vkus. Ostatně ve svých textech zmiňuje jako referenční body (prodejnu) Indies, „Moravák“ nebo Starou Pekárnu.  více

Jubilea nejen na podiích přinášejí potřebu ohlédnout se zpět. V případě londýnských Placebo to platí dvojnásob, protože se v Brně vrátili k písním, kterým se na živo dlouhodobě vyhýbali. Svůj slib dodrželi a potěšili brněnské výstaviště dvouhodinovou průřezovou show.  více

Vynikající moravský cimbalista Dalibor Štrunc (1966) vyšel z folklorního prostředí na Valašsku a po absolutoriu brněnské konzervatoře prošel celou řadou muzikantských angažmá – od klasické hudby přes folklor až po dlouholeté členství ve skupině Javory Hany a Petra Ulrychových. Je tomu už neuvěřitelných pětadvacet let, co zformoval skupinu s názvem Cimbal Classic, v níž začal postupně uplatňovat své autorské představy nejen muzikantské, ale i písničkářské. Cimbal Classic se od té doby stal stálicí naší folkové scény a svébytným pojmem. Letos své výročí oslaví novým CD a řadou koncertů.  více

Pondělní koncert dvaadvacátého ročníku mezinárodního hudebního festivalu třinácti měst Concentus Moraviae na nádvoří boskovického zámku představil tradiční portugalskou písňovou formu – fado. Festivalové téma La voce - Hlas se tak inspirovalo jedinečným, osobitým hudebním stylem, který si vystačí s úsporným hudebním doprovodem; prezentuje totiž silně emotivní, takřka fyzický prožitek sdělitelný i přes jazykovou bariéru. Tak jej prezentovala čtveřice zpěváků a hudebníků, kteří se v tuzemsku představili vůbec poprvé.  více

Brněnské kolo, tedy nová hudební komedie z produkce Městského divadla Brno, se přikutálelo do Biskupského dvora. Titul je dalším autorským příspěvkem v sérii zdejších open air představení, které využívají magické kulisy komplexu historických budov s katedrálou v pozadí. Zábavná šaráda spojuje historická fakta i místní legendy s muzikou a s fantaskní pohádkovou story. A jak už tak tak u podobných inscenací bývá, někdy je výsledek zábavnější a jindy méně.  více