Dvořák, Carter a Martinů, čili Amerika v Brně

Dvořák, Carter a Martinů, čili Amerika v Brně

Na pořadu koncertního abonmá Filharmonie Brno byla včera premiéra „amerického večera“. Kompozice Antonína Dvořáka a Bohuslava Martinů, které byly na programu, vznikly v New Yorku, Elliott Carter tam byl doma. Večer to byl vydařený, i když se ukázalo, že mimohudební dramaturgické podněty s sebou vždy nesou jisté riziko nesourodosti. Velký – i když předpokládám, že ze strany dramaturga Vítězslava Mikeše předpokládaný – stylový zlom vznikl mezi Dvořákovou suitou a hobojovým koncertem Elliotta Cartera. Ten zlom byl natolik prudký, až zabolel, ale v dobrém slova smyslu. Umění tu zdaleka není jen od toho, aby hladilo, a líbezná hudba vnímaná na půl ucha po dobrém jídle lezla krkem už Mozartovi.

Když Elliott Carter na podzim 2012 zemřel, bylo mu sto tři let. New York se zrovna vzpamatovával z průletu hurikánu Sandy a na město se hnala sněhová bouře. Vytrvalý vítr venku mi tuto bouřlivou kulisu Carterova odchodu připomněl a na mnohé posluchače zapůsobila stejně bouřlivě jeho hudba. Zařazování soudobé hudby do běžných abonentních cyklů je u nás pořád ještě zvláštností, se kterou se publikum vyrovnává různě. Když se ozvaly první disonance Koncertu pro hoboj, koncertantní soubor a orchestr, část obecenstva zřetelně zneklidněla, začala šustit programy a občas do nich nahlížela i během celých asi dvaceti minut trvání skladby. Lidé asi částečně nevěřili vlastním uším, částečně hledali spásu v průvodním textu Jiřího Beneše, aby věděli, co si mají myslet. Vzpomněl jsem si u toho na San Francisco Polyphony Györgyho Ligetiho (1. března 2012), kterou se publikum hanebně prožvanilo a prorušilo ke kratičkému zdvořilému potlesku. Tentokrát to bylo přece jen jinak – Carter sice zvedal lidi ze sedadel a na první poslech neproniknutelné skrumáže drobných motivků fungovaly jako kružítko v zádech. Hansjörg Schellenberger (podotýkám, že kromě dirigování hraje též na hoboj) ale skladbu stylově výborně nastudoval a nádherný výkon podal hobojista Vilém Veverka. Právě jeho kouzlení s barvou nástroje a obliba u publika byly zřejmě zásadními faktory, které nakonec diváky s nezvyklou skladbou smířily. Nakonec je přiměly i k vytrvalému potlesku, kterým si vynutili přídavek – byl jím PanMetamorfóz Benjamina Brittena.

Carterův koncert připomene concerto grosso svým členěním na sólový nástroj, koncertantní skupinu viol a perkusí a orchestrální tutti. Nejvíce pozornosti na sebe pochopitelně strhával hoboj, jehož melodické linky jsou sice překvapivé a těžko uchopitelné, ale přece jen se jich dá posluchačsky dobře držet. K tomu musíme přidat ještě opulentní barevné kouzlení Viléma Veverky, což je základní charakteristika jeho hry obecně. Dokázal rozeznít hoboj od „zašpiněných“ chrčivých tónů přes ušlechtilou kantilénu až k hvízdání laserové zbraně ze Star Wars – byl opravdový požitek to sledovat a vnímat. Druhým, poněkud překvapivým sólistou skladby pro mě byl tympánista Lukáš Krejčí, který zahrál skvěle, vlastně trošku zatlačil do pozadí i koncertantní perkuse. V celkovém zvuku se jaksi ztrácely violy, více se začaly prosazovat až někdy od poloviny skladby. Tady je ale možné, že to způsobily nešťastné akustické podmínky Janáčkova divadla. Možná by pomohlo i jiné rozesazení orchestru, které by jejich skupinu i opticky více vydělilo od ostatních.

Hansjörg Schellenberger hleděl, aby Filharmonie Brno příliš nezpívala a hrála především velmi konkrétně a čitelně proud navazujících motivů. Přispívalo to k celkové orientaci i posluchačskému komfortu. Myslím ale, že se to nepříznivě podepsalo na provedení předchozí „Americké“ Suity A dur Antonína Dvořáka. Orchestr v ní nedělal nějaké slyšitelné chyby, ale s nezpěvným a jaksi úsečným pojetím se mi těžko smiřovalo a zpětně jsem získal pocit, že to byla stylová příprava na Carterův koncert. Orchestru by se asi těžko podařilo přeskočit z jednoho stylu do druhého a Dvořák to trošku odnesl. Samozřejmě netvrdím, že Dvořáka je možné jenom „po česku“ zazpívat a neexistují žádné interpretační alternativy, ale zvuk byl bez šťávy, kontrabasy zněly unyle, ale to mohlo být zase akustikou sálu. Celkově si myslím, že dramaturgický zlom mezi Dvořákem a Carterem je ve své naléhavosti pochopitelný a burcující, je ovšem otázka, jestli je možné jej při koncertě odpovídajícím způsobem provést, pokud nemá jeden ze skladatelů interpretačně ustoupit.

K tomu mě vede i dojem, jaký ve mně zanechala Symfonie č. 5 Bohuslava Martinů. Orchestr se během přestávky dokázal stylově přeorientovat, jeho zvuk zhutněl, získal celkově barvu a provedení bylo opravdu potěšující. Kompozice střídavých nálad plynula ve svých zvratech naléhavě, bezvadně hrála dřeva, především flétny ukazovaly, co dovedou. Krásně vyzněla závěrečná třetí věta a její gradace od pomalého, zachmuřeného začátku k energickému vyvrcholení. Amerika v Brně se vydařila, slyšet ji můžete ještě dnes večer.

Antonín Dvořák: Suita A dur op. 98b „Americká“, Elliott Carter: Koncert pro hoboj, koncertantní soubor a orchestr, Bohuslav Martinů: Symfonie č. 5 H 310. Hudební nastudování – Hansjörg Schellenberger, Vilém Veverka – hoboj, Filharmonie Brno. 15. 5. 2014, Janáčkovo divadlo, Brno.

Foto Drahomír Stulír

Komentáře

Reagovat
  captcha

Zatím nebyl přidán žádný komentář..

Dále si přečtěte

Linie koncertu byla položená na výrazném melodickém uvažování skladatelů a střídání kontrastních nálad. Jistě, nic nového pod sluncem, ale funguje to samo – přirozeně za předpokladu, že ty melodie a nálady někdo umí interpretovat, což ale Vilém VeverkaMartin Kasík umějí.  více

Dvanáct fantazií Georga Philippa Telemanna, šest metamorfóz Benjamina Brittena a jeden hoboj. Svou zatím poslední supraphonskou nahrávku přirovnává Vilém Veverka k sólovýstupu na osmitisícovku – je to hodně sebevědomé prohlášení, ale také oprávněné.  více

Filharmonie Brno a Aleksandar Marković včera opět ukázali, že jim svědčí velký symfonický repertoár a umějí si s ním poradit na vysoké úrovni. Devátá symfonie Antona Brucknera dopadla výborně, úvodní „Nedokončená“ Franze Schuberta s ní vytvořila souvislý hudební oblouk. V obou dílech jsme nahlédli do hudební Vídně i do vnitřního světa obou autorů.  více


Propojení moderního jazzu s trampskou písní je na první pohled šílenost nebo – jak s oblibou říká Vilém Spilka – dílo s „cimrmanovským elementem“. Ve skutečnosti je však Spilkovo nové album Podvod s úpravami písní Honzy Nedvěda sice projektem překvapivým, ale z hlediska hudební tradice naprosto pochopitelným.  více

Téměř šedesát studentů Hudební fakulty Janáčkovy akademie múzických umění v Brně spojilo síly při uvedení dvou oper ve svém kmenovém Divadle na Orlí. Večer patřil dvojici komorních operních děl. Premiérově byla uvedena krátká opera Mistrová aneb Když Bolševici zrušili Vánoce Petra Haly. A po téměř čtyřiceti letech zazněla opera Malý princ od Miroslava Háby.  více

Baletní inscenace Chvění je volně inspirována básní Poslední list od Vladimíra Holana. Původní balet choreografa a režiséra Petra Zusky vznikl ve spolupráci s baletem Národního divadla Brno. Na hudbu Henryka Góreckého a Jiřího Pavlici tančí dvanáct tanečnic a dvanáct tanečníků v čele s hlavními postavami, které zastupují ženský a mužský element v roli ONA a ON.  více

Hudební dráha houslistky a zpěvačky Jitky Šuranské připomíná pohyb po spirále. Před cimbálovou muzikou, v níž byla řadovou členkou, dala před více než deseti lety spolupráci v duu s Jiřím Plockem. Poté hrála lidové písně sama s looperem, její první samostatné album Nězachoď slunečko bylo skutečně sólové, nicméně s mnoha hosty. A nyní vydává další „svou“ desku, tentokrát ovšem jako kapelnice nové skupiny, velmi kompaktně a pestře znějícího tria. Mimochodem fakt, že slovo TRIO je na obalu alba – na rozdíl od jmen členů – uvedeno velkými písmeny, zdůrazňuje, že jde opravdu o desku kapelní a nikoli sólovou. V této skutečnosti se skrývá jak největší síla, tak některé drobné slabiny nahrávky.  více

Nejen na hudební návrat do počátku sladkých šedesátek sází nová rodinná komedie Jak jsem se ztratil aneb Malá vánoční povídka. Od víkendové premiéry ji uvádí činohra Národního divadla v Brně. Živá sedmičlenná kapela přímo na jevišti tvoří zvukovou i dějovou kulisu až sentimentální cesty v čase zpět. Staří budou na sladká „sixties“ nejen přes muziku dojatě vzpomínat, malí si tuto dekádu budou objevovat. A právě na to novinka režiséra Martina Františáka sází.  více

Prologem listopadových ozvěn brněnského JazzFestu byl středeční koncert čtyřčlenné hvězdné formace kolem kytaristy Johna Scofielda.V Sono Centru tak pokračovalo jejich pětitýdenní evropské turné na podporu nového alba Country For Old Men vydaného letos v září.  více

Sopranistka Maida Hundeling, která v loňské sezoně debutovala kupříkladu v Metropolitní opeře v New Yorku, se po roce vrací do Janáčkovy opery. Pěvkyně známá z předních operních scén po celém světě se v Brně znovu uvede v roli Tosky ve stejnojmenné Pucciniho opeře. Inscenace zdejšího uměleckého šéfa Jiřího Heřmana zaujala už při premiéře. Režisér ve své koncepci vyšel z propojení příběhu zpěvačky Tosky v soukolí složité politické situace Římské republiky roku 1800 s příběhem jedné z jejích mimořádných představitelek ve druhé polovině minulého století – operní superstar Marie Callas. Jak napsala kritika, vzniklo divadelně působivé a inspirativní prolnutí osudů těchto dvou žen, adorovaných operních div, zaujatých láskou v politicky komplikované době, která je semele. V hlavních rolích této brněnské inscenace excelovala zejména Maida Hundeling.  více

I když skupina Květy stojí a padá s autorskou tvorbou a nenapodobitelným hlasovým projevem Martina E. Kyšperského, k jejímu zvuku neodmyslitelně patří barevný doprovod Aleše Pilgra. Jeho bicí, perkuse a nejrůznější ozvučené předměty dotvářejí hravý svět Martinovými jakoby snových obrazů. Jenže Aleš měl také představy o vlastní tvorbě, která se Květům do koncepce nevešla. A tak odložil bicí, vzal do ruky kytaru a před deseti lety vydal sólové album Nos na stůl, prazáklad dnešní skupiny Biorchestr.  více

Z možných zaměření festivalu Janáček Brno v jeho nynější podobě vyniká především operní část. Směs domácích, tuzemských i zahraničních inscenací, jakkoliv stále nepočetná, přinesla ojedinělé divácké prožitky. Málokdo by si ještě před pár lety vsadil na to, že jednoznačně nejskvělejšími počiny budou domácí inscenace. Ne vždy se bohužel náročné inscenační počiny na zdejším jevišti udrží po skončení festival. Zatímco si v nadcházejícím prosinci můžeme ve dvou reprízách připomenout předloňskou inscenaci Janáčkovy Věci Makropulos v režii Davida Radoka, jeho mimořádně působivé ztvárnění Bartókova Modrovouse a Schönbergova Očekávání, hororové dvojice víc než sto let starých, a přesto stále znepokojivě drásavých oper, se tuto neděli na prknech Janáčkova divadla objeví naposled. Jakkoliv to může znít sugestivně, tuto příležitost by si opravdu nikdo neměl nechat ujít.  více

Je to jako se státním rozpočtem: Až dva roky po nástupu kterékoliv nové vlády jej lze považovat za její. A to po všech stránkách počínaje ideovou a konče ryze praktickou tedy technickou, propagační a organizační. Předloňský ročník festivalu Janáček Brno představoval příslovečný bod zlomu. Nový ředitel pořádajícího Národního divadla Brno byl ve funkci teprve rok a šéf opery Jiří Heřman šest měsíců. Na brněnské radnici (která zůstává jediným významným benefaktorem velkých hudebních a divadelních institucí; kraje a státu totiž jakoby se netýkaly) se zrovna točilo kormidlem a po skončení festivalu byla demontována i dosavadní dramaturgická podstata akce. Po dvou letech lze koncertní řadu hodnotit jako sérii střídavých úspěchů, ovšem s několika znepokojujícími projevy amatérismu.  více

Překvapivý materiál zařadil na své nové album Podvod Vilém Spilka Quartet. Skupina, v jejímž čele stojí ředitel a dramaturg festivalu JazzFest Brno, totiž natočila instrumentální jazzové úpravy písní Hejna včel, Tulácký ráno, Na kameni kámen, Stánky a dalších táborákových hitů Jana Nedvěda. Ten měl možnost si nahrávku vyslechnout krátce po jejím dokončení a i o jeho reakci jsme hovořili s Vilémem Spilkou. A v rozhovoru pochopitelně došlo i na Portu, špekáčky a kotlík.  více

Hudební komedii Limonádový Joe připravilo na muzikálové scéně Městské divadlo Brno. Na zdejší velké jeviště se tak o víkendu vrátil jeden z nejoblíbenějších poválečných hrdinů, který česká pódia brázdí už do roku 1944. Kontury nesmrtelnosti mu dal v roce 1964 geniální film, jehož repliku nyní ovšem nečekejte. Divadelní verze jednak obsahuje mnohem více písniček, ale i scénář je v některých momentech a ve finálním řešení jiný než mimořádná celuloidová verze. Nová inscenace režiséra Petra Gazdíka známý titul přetavila do rozevláté výpravné muzikálové šou, která se ke slavnému snímku nehlásí. Novinka se naopak díky originálnímu humoru a způsobu jeho používání snaží klestit cestu samozřejmě přes všechny zlidovělé hlášky k vlastní a legitimní inscenační verzi.  více

Hudební skladatel Leoš Janáček patří k brněnským fenoménům. Projekt Janáčkovo Brno představuje skladatele v několika fázích. Jednou z nich je právě aktualizovaná aplikace Leoš Janáček, která mapuje místa jeho působení a obsahuje úryvky děl.  více

Bokomara Luboše Javůrka sice nikdy nepatřila na naší folkové scéně k absolutní špičce, ale dlouhodobě si udržuje pozici solidní kapely, jejíž melodické písně mají potenciál oslovit široké publikum. Více než kapela je Bokomara značka, za kterou se vejdou různé Javůrkovy projekty – od písničkářského dua s Petrou Šanclovou až po – dnes už dlouholetý – společný koncertní program s Naďou Urbánkovou.  více

Fascinující předělávku Sinfonietty pod taktovkou norského trumpetisty a aranžéra Didrika Ingvaldsena nabídl druhý koncert ze série Jazz goes to Janáček v rámci festivalu Janáček Brno. Přinesl však také o poznání méně vydařený projekt Polajka uskupení Nikolaj Nikitin Ensemble.  více