Dvořák, Carter a Martinů, čili Amerika v Brně

Dvořák, Carter a Martinů, čili Amerika v Brně

Na pořadu koncertního abonmá Filharmonie Brno byla včera premiéra „amerického večera“. Kompozice Antonína Dvořáka a Bohuslava Martinů, které byly na programu, vznikly v New Yorku, Elliott Carter tam byl doma. Večer to byl vydařený, i když se ukázalo, že mimohudební dramaturgické podněty s sebou vždy nesou jisté riziko nesourodosti. Velký – i když předpokládám, že ze strany dramaturga Vítězslava Mikeše předpokládaný – stylový zlom vznikl mezi Dvořákovou suitou a hobojovým koncertem Elliotta Cartera. Ten zlom byl natolik prudký, až zabolel, ale v dobrém slova smyslu. Umění tu zdaleka není jen od toho, aby hladilo, a líbezná hudba vnímaná na půl ucha po dobrém jídle lezla krkem už Mozartovi.

Když Elliott Carter na podzim 2012 zemřel, bylo mu sto tři let. New York se zrovna vzpamatovával z průletu hurikánu Sandy a na město se hnala sněhová bouře. Vytrvalý vítr venku mi tuto bouřlivou kulisu Carterova odchodu připomněl a na mnohé posluchače zapůsobila stejně bouřlivě jeho hudba. Zařazování soudobé hudby do běžných abonentních cyklů je u nás pořád ještě zvláštností, se kterou se publikum vyrovnává různě. Když se ozvaly první disonance Koncertu pro hoboj, koncertantní soubor a orchestr, část obecenstva zřetelně zneklidněla, začala šustit programy a občas do nich nahlížela i během celých asi dvaceti minut trvání skladby. Lidé asi částečně nevěřili vlastním uším, částečně hledali spásu v průvodním textu Jiřího Beneše, aby věděli, co si mají myslet. Vzpomněl jsem si u toho na San Francisco Polyphony Györgyho Ligetiho (1. března 2012), kterou se publikum hanebně prožvanilo a prorušilo ke kratičkému zdvořilému potlesku. Tentokrát to bylo přece jen jinak – Carter sice zvedal lidi ze sedadel a na první poslech neproniknutelné skrumáže drobných motivků fungovaly jako kružítko v zádech. Hansjörg Schellenberger (podotýkám, že kromě dirigování hraje též na hoboj) ale skladbu stylově výborně nastudoval a nádherný výkon podal hobojista Vilém Veverka. Právě jeho kouzlení s barvou nástroje a obliba u publika byly zřejmě zásadními faktory, které nakonec diváky s nezvyklou skladbou smířily. Nakonec je přiměly i k vytrvalému potlesku, kterým si vynutili přídavek – byl jím PanMetamorfóz Benjamina Brittena.

Carterův koncert připomene concerto grosso svým členěním na sólový nástroj, koncertantní skupinu viol a perkusí a orchestrální tutti. Nejvíce pozornosti na sebe pochopitelně strhával hoboj, jehož melodické linky jsou sice překvapivé a těžko uchopitelné, ale přece jen se jich dá posluchačsky dobře držet. K tomu musíme přidat ještě opulentní barevné kouzlení Viléma Veverky, což je základní charakteristika jeho hry obecně. Dokázal rozeznít hoboj od „zašpiněných“ chrčivých tónů přes ušlechtilou kantilénu až k hvízdání laserové zbraně ze Star Wars – byl opravdový požitek to sledovat a vnímat. Druhým, poněkud překvapivým sólistou skladby pro mě byl tympánista Lukáš Krejčí, který zahrál skvěle, vlastně trošku zatlačil do pozadí i koncertantní perkuse. V celkovém zvuku se jaksi ztrácely violy, více se začaly prosazovat až někdy od poloviny skladby. Tady je ale možné, že to způsobily nešťastné akustické podmínky Janáčkova divadla. Možná by pomohlo i jiné rozesazení orchestru, které by jejich skupinu i opticky více vydělilo od ostatních.

Hansjörg Schellenberger hleděl, aby Filharmonie Brno příliš nezpívala a hrála především velmi konkrétně a čitelně proud navazujících motivů. Přispívalo to k celkové orientaci i posluchačskému komfortu. Myslím ale, že se to nepříznivě podepsalo na provedení předchozí „Americké“ Suity A dur Antonína Dvořáka. Orchestr v ní nedělal nějaké slyšitelné chyby, ale s nezpěvným a jaksi úsečným pojetím se mi těžko smiřovalo a zpětně jsem získal pocit, že to byla stylová příprava na Carterův koncert. Orchestru by se asi těžko podařilo přeskočit z jednoho stylu do druhého a Dvořák to trošku odnesl. Samozřejmě netvrdím, že Dvořáka je možné jenom „po česku“ zazpívat a neexistují žádné interpretační alternativy, ale zvuk byl bez šťávy, kontrabasy zněly unyle, ale to mohlo být zase akustikou sálu. Celkově si myslím, že dramaturgický zlom mezi Dvořákem a Carterem je ve své naléhavosti pochopitelný a burcující, je ovšem otázka, jestli je možné jej při koncertě odpovídajícím způsobem provést, pokud nemá jeden ze skladatelů interpretačně ustoupit.

K tomu mě vede i dojem, jaký ve mně zanechala Symfonie č. 5 Bohuslava Martinů. Orchestr se během přestávky dokázal stylově přeorientovat, jeho zvuk zhutněl, získal celkově barvu a provedení bylo opravdu potěšující. Kompozice střídavých nálad plynula ve svých zvratech naléhavě, bezvadně hrála dřeva, především flétny ukazovaly, co dovedou. Krásně vyzněla závěrečná třetí věta a její gradace od pomalého, zachmuřeného začátku k energickému vyvrcholení. Amerika v Brně se vydařila, slyšet ji můžete ještě dnes večer.

Antonín Dvořák: Suita A dur op. 98b „Americká“, Elliott Carter: Koncert pro hoboj, koncertantní soubor a orchestr, Bohuslav Martinů: Symfonie č. 5 H 310. Hudební nastudování – Hansjörg Schellenberger, Vilém Veverka – hoboj, Filharmonie Brno. 15. 5. 2014, Janáčkovo divadlo, Brno.

Foto Drahomír Stulír

Komentáře

Reagovat

Zatím nebyl přidán žádný komentář..

Dále si přečtěte

Linie koncertu byla položená na výrazném melodickém uvažování skladatelů a střídání kontrastních nálad. Jistě, nic nového pod sluncem, ale funguje to samo – přirozeně za předpokladu, že ty melodie a nálady někdo umí interpretovat, což ale Vilém VeverkaMartin Kasík umějí.  více

Dvanáct fantazií Georga Philippa Telemanna, šest metamorfóz Benjamina Brittena a jeden hoboj. Svou zatím poslední supraphonskou nahrávku přirovnává Vilém Veverka k sólovýstupu na osmitisícovku – je to hodně sebevědomé prohlášení, ale také oprávněné.  více

Filharmonie Brno a Aleksandar Marković včera opět ukázali, že jim svědčí velký symfonický repertoár a umějí si s ním poradit na vysoké úrovni. Devátá symfonie Antona Brucknera dopadla výborně, úvodní „Nedokončená“ Franze Schuberta s ní vytvořila souvislý hudební oblouk. V obou dílech jsme nahlédli do hudební Vídně i do vnitřního světa obou autorů.  více


Vlakem sice už dávno nejezdím denně, ale coby nemotorista z přesvědčení využívám služeb Českých drah nebo alternativních dopravců poměrně často. A z mých „vlakových“ zážitků, nahromaděných za všechna ta léta od střední školy do současnosti, by se jistě dala sestavit sbírka povídek nebo básní. Martin E. Kyšperský napsal soubor textů, které následně zhudebnil, během jediné cesty vlakem. Začal psát v Praze, ještě než se souprava rozjela, a skončil při průjezdů vsí Bezpráví, pár kilometrů před Ústím nad Orlicí. Do Brna mu tedy ještě kus cesty zbýval, ale Martin prý ve vlaku nespí. Možná tedy na trase Česká Třebová – Svitavy – Blansko – Brno přemýšlel, co s hotovými volnými verši provede.  více

Často slýcháme o skvostné dramaturgické práci orchestru Filharmonie Brno. Chvála je namístě a neomrzí, ovšem vedle fascinujících nových kontextů, v nichž se prověřené repertoárové kusy ocitají, je třeba zdůraznit také průběžně rostoucí úroveň dirigentů, kteří s orchestrem spolupracují. Jedním z nich je i osmačtyřicetiletý Němec Alexander Liebreich, který nastudoval velmi zdařilého Mahlera: nekompromisního, krásně rozezpívaného, přitom ale vojensky disciplinovaného. Po slabém výkonu na prosincovém koncertě (Musorgskij) se tentokrát kyvadlo vychýlilo na druhou stranu. Filharmonie Brno pod Liebreichovou charismatickou taktovkou vykouzlila nezapomenutelný večer s Mahlerovou Symfonie č. 4 G dur, kterou doplnily Čtyři poslední písně od Richarda Strausse.  více

Svěží čerstvý vítr přinesla na brněnskou scénu svým debutovým albem slovensko-česká skupina Carpet Cabinet. Sedmičlenná formace působí v jihomoravské metropoli od roku 2013 a spolu s několika zajímavými hosty přináší ve dvanácti skladbách profesionálně zahranou a nahranou směs moderních i tradičních žánrů, smršť rytmů a kaleidoskop barev. V oficiální tiskové zprávě hudebníci hovoří o inspiraci „od hiphopu po soul a R&B až k například drum’n’bassu a elektru“, ale pod všemi těmito žánry a jejich kombinacemi zurčí a bublá jazzový základ. Carpet Cabinet sice není čistě jazzová skupina, ale svou tvorbou ukazuje na jednu z cest, kterými se dnes jazz ve světě ubírá. Podobně jako Robert Glasper se svým nadžánrovým elektro-koktejlem loni zazářil na festivalu JazzFestBrno, září Carpet Cabinet na domácí scéně. Září pochopitelně zatím skromněji, ale k jakýmkoli náznakům provinčnosti má jejich album daleko.  více

Relax, pohoda, souznění, ale také energie nebo slast z nesouhlasu – to jsou některé z kategorií, které v nás mohou vyvolávat nebo posilovat libovolná umělecká nebo popkulturní díla. O stupeň výše řadí takové umělecké výtvory, které člověku dávají odpovědi na jeho otázky. A úplně nejvýš pak stojí kategorii artefaktů, které doplňují otázky k našim odpovědím. A i když to, co se svou čistě mužskou doprovodnou kapelou produkuje zpěvačka Nikola Mucha, zní na první poslech jako útok na první signální, nové album Nána ve skutečnosti nabízí spoustu zásadních otázek.  více

Má sedmadvacet let a je talentovaný barytonista. Jmenuje se Roman Hoza. V posledních letech se řadí k nejvíce sledovaným českým pěvcům své generace. Laureát několika mezinárodních soutěží se mimo jiné představil třeba na prestižním Salcburském festivalu či na festivalu Pražské jaro. Absolvoval Janáčkovu akademii múzických umění v Brně a roční stáž na Universität für Musik und darstellende Kunst ve Vídni. Od letošní sezony je stálým členem souboru Janáčkovy opery Národního divadla Brno. Během ledna bude v brněnské opeře debutovat jako svůdník Don Giovanni.  více

Pro Martina Kyšperského byl závěr roku 2016 velmi plodný. V době, kdy připravuje novou desku s novou sestavou kapely Květy, vyšly hned tři tituly, na kterých se výrazně podílel – sólové koncepční album Vlakem, sbírka surrealistických básní Marťanské lodě a také debutové album projektu Prune. Prune je nová hudební identita písničkářky Lucie Krpalové, nicméně Martin Kyšperský jí album Kruhy aranžoval, produkoval a nahrál. Je to tedy z velké části i jeho dílo a Lucie mu za to, „že tohle dobrodružství nastartoval a z velké části pomohl zhmotnit“, v bookletu CD děkuje.  více

Hana a Petr Ulrychovi, Tata Bojs, izraelská zpěvačka Noa nebo jazzová hvězda Patricia Barber. To jsou někteří z interpretů, které na počátku roku 2017 na svých prknech přivítá Národní divadlo Brno. O koncertech v Mahenově a v Janáčkově divadle hovoříme s jejich dramaturgem Filipem Habrmanem.  více

Před zaplněným hledištěm, ve formě a s vysílačem energie zapnutým na plný výkon oslavil brněnský B-Side Band dirigovaný svým zakladatelem, bandleaderem a trumpetistou Josefem Buchtou své desáté narozeniny. Diváci si vychutnali nepřetržitý proud muzikantského nasazení a pohodovou atmosféru brněnského Metro Music Baru, který je pro B-Side Band domovskou scénou i zkušebnou v jednom. Slavnostní atmosféra na pódiu a vstřícnost návštěvníků koncertu pod pódiem vyburcovala kapelu k výbornému výkonu podpořenému hvězdnými hosty.  více

Dalšímu z unikátních večerů sdružení pro novější hudbu Brno Contemporary Orchestra (BCO) patřil středeční večer v Besedním domě. Orchestr především díky svému zakladateli Pavlu Šnajdrovi v Brně již pět let provozuje hudbu 20. a 21. století s důrazem na díla instrumentačně atypická, výstřední či z jiných důvodů pro standardní symfonické orchestry provozně nevhodná, díla, která jsou přesto unikátní svojí hodnotou osvětovou i ryze hudební. Dramaturgie recenzovaného večera byla jedinečná a umocnil ji ještě malý předkoncert.  více

Brněnská náměstí Svobody, Moravské náměstí a Zelný trh jsme si už za několik posledních let zvykli v předvánočním čase vnímat jako tržiště, na nichž se lze setkat s přáteli, popít, pojíst, koupit maličkost sobě či přátelům jako dárek. Nedílnou součástí adventní nabídky však je i hudební produkce na jmenovaných náměstích, které jsou pro jedny vítanou, pro druhé pouze trpěnou tradicí s velmi proměnlivou kvalitativní úrovní. Kaleidoskop je letos ústředním motivem brněnských Vánoc, které tak tvoří pestrá mozaika žánrů i vystoupení na všech třech pódiích po dobu konání trhů čili do 23. prosince.  více

Zábavná, milá, pozitivní a opravdu pohádková – nová brněnská inscenace Dvořákovy opery Čert a Káča potěší a pobaví. Jiří Heřman při její režii naplno projevil dosud spíše skrývané komediální sklony.  více

S více jak půlročním odstupem se na prkna Janáčkova divadla s Filharmonií Brno vrátil kazachstánský dirigent Alan Buribajev. Orchestr a sólista Matthew Barley pod jeho vedením podali v netypickém multimediálním koncertu čínského skladatele Tan Duna výborný výkon. O poznání menší úspěch se pak dostavil v provedení Musorgského Obrázků z výstavy.  více

Propojení moderního jazzu s trampskou písní je na první pohled šílenost nebo – jak s oblibou říká Vilém Spilka – dílo s „cimrmanovským elementem“. Ve skutečnosti je však Spilkovo nové album Podvod s úpravami písní Honzy Nedvěda sice projektem překvapivým, ale z hlediska hudební tradice naprosto pochopitelným.  více

Téměř šedesát studentů Hudební fakulty Janáčkovy akademie múzických umění v Brně spojilo síly při uvedení dvou oper ve svém kmenovém Divadle na Orlí. Večer patřil dvojici komorních operních děl. Premiérově byla uvedena krátká opera Mistrová aneb Když Bolševici zrušili Vánoce Petra Haly. A po téměř čtyřiceti letech zazněla opera Malý princ od Miroslava Háby.  více

Baletní inscenace Chvění je volně inspirována básní Poslední list od Vladimíra Holana. Původní balet choreografa a režiséra Petra Zusky vznikl ve spolupráci s baletem Národního divadla Brno. Na hudbu Henryka Góreckého a Jiřího Pavlici tančí dvanáct tanečnic a dvanáct tanečníků v čele s hlavními postavami, které zastupují ženský a mužský element v roli ONA a ON.  více