Dvořák, Carter a Martinů, čili Amerika v Brně

Dvořák, Carter a Martinů, čili Amerika v Brně

Na pořadu koncertního abonmá Filharmonie Brno byla včera premiéra „amerického večera“. Kompozice Antonína Dvořáka a Bohuslava Martinů, které byly na programu, vznikly v New Yorku, Elliott Carter tam byl doma. Večer to byl vydařený, i když se ukázalo, že mimohudební dramaturgické podněty s sebou vždy nesou jisté riziko nesourodosti. Velký – i když předpokládám, že ze strany dramaturga Vítězslava Mikeše předpokládaný – stylový zlom vznikl mezi Dvořákovou suitou a hobojovým koncertem Elliotta Cartera. Ten zlom byl natolik prudký, až zabolel, ale v dobrém slova smyslu. Umění tu zdaleka není jen od toho, aby hladilo, a líbezná hudba vnímaná na půl ucha po dobrém jídle lezla krkem už Mozartovi.

Když Elliott Carter na podzim 2012 zemřel, bylo mu sto tři let. New York se zrovna vzpamatovával z průletu hurikánu Sandy a na město se hnala sněhová bouře. Vytrvalý vítr venku mi tuto bouřlivou kulisu Carterova odchodu připomněl a na mnohé posluchače zapůsobila stejně bouřlivě jeho hudba. Zařazování soudobé hudby do běžných abonentních cyklů je u nás pořád ještě zvláštností, se kterou se publikum vyrovnává různě. Když se ozvaly první disonance Koncertu pro hoboj, koncertantní soubor a orchestr, část obecenstva zřetelně zneklidněla, začala šustit programy a občas do nich nahlížela i během celých asi dvaceti minut trvání skladby. Lidé asi částečně nevěřili vlastním uším, částečně hledali spásu v průvodním textu Jiřího Beneše, aby věděli, co si mají myslet. Vzpomněl jsem si u toho na San Francisco Polyphony Györgyho Ligetiho (1. března 2012), kterou se publikum hanebně prožvanilo a prorušilo ke kratičkému zdvořilému potlesku. Tentokrát to bylo přece jen jinak – Carter sice zvedal lidi ze sedadel a na první poslech neproniknutelné skrumáže drobných motivků fungovaly jako kružítko v zádech. Hansjörg Schellenberger (podotýkám, že kromě dirigování hraje též na hoboj) ale skladbu stylově výborně nastudoval a nádherný výkon podal hobojista Vilém Veverka. Právě jeho kouzlení s barvou nástroje a obliba u publika byly zřejmě zásadními faktory, které nakonec diváky s nezvyklou skladbou smířily. Nakonec je přiměly i k vytrvalému potlesku, kterým si vynutili přídavek – byl jím PanMetamorfóz Benjamina Brittena.

Carterův koncert připomene concerto grosso svým členěním na sólový nástroj, koncertantní skupinu viol a perkusí a orchestrální tutti. Nejvíce pozornosti na sebe pochopitelně strhával hoboj, jehož melodické linky jsou sice překvapivé a těžko uchopitelné, ale přece jen se jich dá posluchačsky dobře držet. K tomu musíme přidat ještě opulentní barevné kouzlení Viléma Veverky, což je základní charakteristika jeho hry obecně. Dokázal rozeznít hoboj od „zašpiněných“ chrčivých tónů přes ušlechtilou kantilénu až k hvízdání laserové zbraně ze Star Wars – byl opravdový požitek to sledovat a vnímat. Druhým, poněkud překvapivým sólistou skladby pro mě byl tympánista Lukáš Krejčí, který zahrál skvěle, vlastně trošku zatlačil do pozadí i koncertantní perkuse. V celkovém zvuku se jaksi ztrácely violy, více se začaly prosazovat až někdy od poloviny skladby. Tady je ale možné, že to způsobily nešťastné akustické podmínky Janáčkova divadla. Možná by pomohlo i jiné rozesazení orchestru, které by jejich skupinu i opticky více vydělilo od ostatních.

Hansjörg Schellenberger hleděl, aby Filharmonie Brno příliš nezpívala a hrála především velmi konkrétně a čitelně proud navazujících motivů. Přispívalo to k celkové orientaci i posluchačskému komfortu. Myslím ale, že se to nepříznivě podepsalo na provedení předchozí „Americké“ Suity A dur Antonína Dvořáka. Orchestr v ní nedělal nějaké slyšitelné chyby, ale s nezpěvným a jaksi úsečným pojetím se mi těžko smiřovalo a zpětně jsem získal pocit, že to byla stylová příprava na Carterův koncert. Orchestru by se asi těžko podařilo přeskočit z jednoho stylu do druhého a Dvořák to trošku odnesl. Samozřejmě netvrdím, že Dvořáka je možné jenom „po česku“ zazpívat a neexistují žádné interpretační alternativy, ale zvuk byl bez šťávy, kontrabasy zněly unyle, ale to mohlo být zase akustikou sálu. Celkově si myslím, že dramaturgický zlom mezi Dvořákem a Carterem je ve své naléhavosti pochopitelný a burcující, je ovšem otázka, jestli je možné jej při koncertě odpovídajícím způsobem provést, pokud nemá jeden ze skladatelů interpretačně ustoupit.

K tomu mě vede i dojem, jaký ve mně zanechala Symfonie č. 5 Bohuslava Martinů. Orchestr se během přestávky dokázal stylově přeorientovat, jeho zvuk zhutněl, získal celkově barvu a provedení bylo opravdu potěšující. Kompozice střídavých nálad plynula ve svých zvratech naléhavě, bezvadně hrála dřeva, především flétny ukazovaly, co dovedou. Krásně vyzněla závěrečná třetí věta a její gradace od pomalého, zachmuřeného začátku k energickému vyvrcholení. Amerika v Brně se vydařila, slyšet ji můžete ještě dnes večer.

Antonín Dvořák: Suita A dur op. 98b „Americká“, Elliott Carter: Koncert pro hoboj, koncertantní soubor a orchestr, Bohuslav Martinů: Symfonie č. 5 H 310. Hudební nastudování – Hansjörg Schellenberger, Vilém Veverka – hoboj, Filharmonie Brno. 15. 5. 2014, Janáčkovo divadlo, Brno.

Foto Drahomír Stulír

Komentáře

Reagovat
  captcha

Zatím nebyl přidán žádný komentář..

Dále si přečtěte

Linie koncertu byla položená na výrazném melodickém uvažování skladatelů a střídání kontrastních nálad. Jistě, nic nového pod sluncem, ale funguje to samo – přirozeně za předpokladu, že ty melodie a nálady někdo umí interpretovat, což ale Vilém VeverkaMartin Kasík umějí.  více

Dvanáct fantazií Georga Philippa Telemanna, šest metamorfóz Benjamina Brittena a jeden hoboj. Svou zatím poslední supraphonskou nahrávku přirovnává Vilém Veverka k sólovýstupu na osmitisícovku – je to hodně sebevědomé prohlášení, ale také oprávněné.  více

Filharmonie Brno a Aleksandar Marković včera opět ukázali, že jim svědčí velký symfonický repertoár a umějí si s ním poradit na vysoké úrovni. Devátá symfonie Antona Brucknera dopadla výborně, úvodní „Nedokončená“ Franze Schuberta s ní vytvořila souvislý hudební oblouk. V obou dílech jsme nahlédli do hudební Vídně i do vnitřního světa obou autorů.  více


Festival navazuje na mezinárodní oslavu 150 let odkazu J. G. Mendela Mendel The Legacy, která v Brně probíhala minulý rok. Projekt představil čtyři tváře geniálního vědce. Mendel jako genetik – meteorolog – včelař – kněz. Součástí programu byly také koncerty, interaktivní workshopy a světelné instalace.  více

Už 21. ročník má za sebou Concentus Moravie – hudební festival řady ikonických a historicky významných měst jižní Moravy a sousedních přilehlých okresů, rakouské nevyjímaje. I po uplynutí dvou dekád působí celý podnik trochu jako zjevení a obtížně se k němu hledají vhodná přirovnání.  více

Nakladatelství Ears&Wind Records vydalo letos v reedici první dvě sbírky básníka, muzikanta, vydavatele a pořadatele koncertů, benefičních akcí, festivalů a literárních večerů Jaroslava Erika Friče. Z jedné strany oboustranné publikace vede cesta do knihy Kolotoče bílé hlasy (1993), z druhé čeká Houpací kůň šera a jiné básně (1998). Obě sbírky mají ale společného mnohem víc než jen to, že jsou v jedné knize.  více

Cimbalista skupiny Javory, kapelník a zakladatel folkového Cimbal Classicu a hudební pedagog Dalibor Štrunc vydal nové autorské album Malované na cimbál. Štruncovy instrumentální skladby na něm hrají jeho studentky z konzervatoře Anna Múčková, Kateřina Harnošová a Barbora Jagošová. Nejen o tomto počinu jsme hovořili s čerstvě padesátiletým cimbalistou a skladatelem.  více

Letošní ročník festivalu Concentus Moraviae věnovaný české kvartetní tradici, Beethovenovi a Shakespearovi se chýlí ke konci. Z celkového počtu 35 koncertů už zbývají jen dva. Je čas na první krátké ohlédnutí za festivalem i jeho poslední světovou premiérou.  více

Skupina Kieslowski natočila ke skladbě Normandie video na pomezí klipu a krátkého filmu. Vrací se tak ke svému poslednímu albu Mezi lopatky, které na severu Francie vznikalo.  více

Concentus Moraviae Quartet sestavil pro letošní ročník festivalu houslista Josef Špaček. Stále úspěšnější sólista a koncertní mistr České filharmonie pozval ke spolupráci spolužáky ze studií a jejich premiérové vystoupení mělo průraznost, elán a energii. Ale také kus bezstarostnosti studentské party, kde se všichni chtějí především bavit.  více

Jako písničkář se Ondřej Herzán věnuje různým tématům od biblických příběhů po satiru na život vědců. Své nové album ale pojal monotematicky jako cestopis v písních.  více

Sopranistka Martina Janková, barytonista Tomáš Král a klavírista Ivo Kahánek natočili minulý rok album lidových písní v úpravách Leoše Janáčka. S jeho živým provedením se budou mít možnost setkat i návštěvníci festivalu Janáček Brno 2016. Na koncertě ve vile Tugendhat jen Tomáše Krále vystřídá Roman Hoza. O své cestě od dětství s lidovou hudbou až k Janáčkovi hovoří Martina Janková.  více

Prolínání kultur, život v cizím prostředí. To jsou témata titulní písně z chystaného alba Migrant Song Ondřeje Galušky. Jeho domovská kapela Eggnoise má pauzu, na scénu teď přichází projekt The Odd Gifts.  více

Jakub Hrůša nastupuje od září 2016 jako šéfdirigent k Bamberským symfonikům. Orchestr letos slaví 70 let své existence a vydavatelství Deutsche Grammophon vydalo při té příležitosti komplet 17 CD mapující historii tělesa, které se hlásí k českým kořenům. Příchod Jakuba Hrůši vytváří symbolický oblouk mezi historií a současností jednoho z nejlepších německých orchestrů.  více

Midi Lidi jsou pro elektronickou hudbu tím, čím byly pro pop v době své největší slávy Buty. Nebo čím stále je Vltava. Dokážou čerpat z žánrových klišé, mají smysl pro výraznou melodii i pro slogan a ze zdánlivé neobratnosti dokážou vytěžit hitový potenciál. Jejich nové album Give Masterpiece a Chance! vychází právě dnes.  více

Festival Concentus Moraviae měl minulý týden na programu první světovou premiéru v podání Miloslav Ištvan Quartetu. Posluchači možná s překvapením zjistili, že hrát a poslouchat Beethovena může být ještě větší výkon než hrát a poslouchat soudobou hudbu. A francouzský Van Kuijk Quartet jim připomněl i začátek fotbalového Mistrovství Evropy.  více

Skladatel a kytarista František Chaloupka se pohybuje mezi rockem, soudobou a klasickou hudbou a dalšími žánry. Navíc ještě v roce 2014 založil Kytarový Institut. Hovořili jsme o výuce hry na kytaru ušité přímo na míru studentovi. A také o cestách, kterými by se Institut mohl dále rozvíjet.  více

Kudrjavcevovy písně jsou šansony v tom nejryzejším slova smyslu. Příběhy, jejichž vyprávění se rovná menší herecké roli. Na ploše více než padesáti minut dokáže autor písní se svými spoluhráči rozehrát řadu zajímavých minipartií.  více