Velké festivaly jsou tvořeny velkými činy. Kdo se nechal oklamat loutkovou inscenací a pokládal uvedení Calisto za nějaký žert, nechal si možná ujít divadelní zážitek sezóny. Hudební i scénické nastudování bylo perfektní, zábavné, ale sotva mu mohl něco vytknout i ten největší purista lpící na „poučené interpretaci“ staré opery.
La Calisto Francesca Cavalliho je typická benátská opera. Mytologické téma je smícháno s komediálními momenty, obsazení je komorní, chybí sbor. První veřejná divadla, která vznikala právě v Benátkách, dbala na ekonomickou stránku věci a dávala si záležet i na tom, aby se publikum dobře bavilo (a vracelo se a platilo vstupné). La Calisto byla poprvé uvedena v roce 1651 a ve své době se nesetkala s velkým úspěchem – těžko dnes soudit, proč tomu tak bylo. Její hudba je ale svěží a promlouvá k dnešnímu posluchači, který často nemůže uvěřit tomu, že se něco takového opravdu hrálo téměř před čtyřmi sty lety.
Tehdejší opery byly doprovázeny malou skupinou hudebníků. Velké bylo především continuo, v němž hrála dvě cembala a několik louten, někdy i violone. Zní to složitě, ale ta masa drnkacích nástrojů vytváří zvuk, který dnešnímu posluchači připomene hodně kultivovanou folk rockovou kapelu. K tomuto pocitu přispívají i „písničky na tři akordy“, které se v tehdejší hudbě nezřídka objevují. Objev toho, jak efektně působí střídání například C dur – G dur (a vůbec harmonické vztahy), spadá do přelomu šestnáctého a sedmnáctého století. Byl to módní postup, který tehdejší skladatelé využívali, jak jen to bylo možné.
Není možné si však představovat, že ranné opery tvořila směs folkových písniček. Nejdůležitější byl důraz na srozumitelnou interpretaci textu. Na prvním místě tedy stál recitativ a Collegium Marianum, respektive autorka hudebního nastudování Jana Semerádová, si toho byli vědomi. Ony písničky neplavou ve vzduchu, ani se neztrácejí v hudební vatě – jsou vyústěním dramatické situace, jak to má v hudebním divadle být. Perfektní provádění recitativů bylo základem celého nastudování a vyplatilo se to. Hudební drama skutečně fungovalo, bylo mu rozumět a dávalo smysl.
Text otištěný v programech přiblížil atmosféru v sále starým divadlům. Publikum sledovalo představení a zároveň svou knížečku – tedy libreto. Na jedné straně mě občas dožíralo až přehnané šustění stránkami, ale byl v tom i nemalý kus autenticity. Collegium Marianum si oproti benátské tradici upravilo obsazení, continuo bylo menší, naopak se přidala flétna a cink. Do provedení se vloudily i ritornely, které Cavalli nenapsal, roztomilým vtípkem bylo zařazení instrumentální verze písně Žehnání s světem Adama Michny z Otradovic – stylově i kompozičně zcela zapadající do proudu italské barokní hudby.
Calisto je krásná dívka, patří k družině bohyně Diany, do níž je zamilovaná. V podobě bohyně lovu ji svede Jupiter a Juno ji ze msty promění v medvědici. Jupiter Calisto zachrání před tím, aby ji ulovil jejich syn, promění v medvěda i jej a oba se dostanou na nebe v podobě souhvězdí Velkého a Malého medvěda (dnes spíš Velkého a Malého vozu). Paralela s božským dítětem a nanebevzetím je tu zcela zřetelná, zároveň je ale příběh provázen lechtivými narážkami na lesbický vztah, navíc je zpochybněno i panenství bohyně Diany.
Loutkové provedení opery jistě usnadňuje proměny osob na scéně, nemyslím ale, že by to byl zásadní důvod k takové inscenaci. Ke komornímu zvuku tehdejší hudby se zmenšená loutková scéna perfektně hodí. Ucho zvyklé na velké symfonické orchestry a oko uzpůsobené rozměrným scénám se najednou může zaměřit do užšího akustického i vizuálního prostoru. Zvukový i zrakový vjem spolu souzní v podstatě ideálně.
Na scéně Zámeckého sálu v Mikulově stála kopie barokního divadla, v němž se odehrávala loutková inscenace. Tu vytvořil režisér Vít Brukner s divadlem Buchty a loutky. Loutky vycházely z barokních vzorů, ale důležitější bylo, že byly barokně i vedeny. Používaly dobová gesta, jejich projev odpovídal hudebnímu nastudování. Herecké akce byly určeny i pro pěvce stejně jako náznaky kostýmů, které citovaly odpovídající loutky. Pěvci nebyli jen koncertními interprety svých partů, ale zároveň měli na zpívání klid a představení přitom nepůsobilo ani v nejmenším staticky. Inscenaci občas komentovala loutka v kostýmu harlekýna, průvodcem byl medvídek. Medvědí rodinka se v závěru představení objevila v pravém rámu scény, zatímco nad ní svítilo souhvězdí Velkého medvěda – co je dole, je i nahoře.
Pěvci byli výborní. Zpívali lyricky, ale neopomíjeli dramatické akcenty, pěkně zdobili, bylo jim i dobře rozumět. Tomáš Král byl velmi dobrý i ve falzetových pasážích, které charakterizovaly Jupitera v podobě Diany. Výborné výkony ale podali všichni – Hana Blažíková, Barbora Sojková, Jan Mikušek a Tomáš Lajtkep.
Původně jsem chtěl o celé inscenaci napsat vlastně jen tolik, že to byla až neuvěřitelná krása. Text se mi nakonec jaksi rozrostl, ale snad nebyl příliš dlouhý. A abyste náhodou nezapomněli: byla to až neuvěřitelná krása.
Francesco Cavalli (1602–1676): Calisto, libreto Giovanni Faustini. Opera s loutkami o třech dějstvích. Hudební nastudování Jana Semerádová, scénické nastudování Buchty a loutky. Režie – Vít Bruckner, scéna a loutky – Robert Smolík, kostýmy – Radka Mizerová a Tereza Benešová, osvětlení – Lukáš Valiska. Hana Blažíková – Calisto, Věčnost (soprán), Barbora Sojková – Diana, Juno, Osud (soprán), Jan Mikušek – Endymion, Příroda (alt), Tomáš Lajtkep – Merkur (tenor), Tomáš Král – Jupiter (bas). 15. 6. 2013, Mikulov, Zámecký sál. V rámci festivalu Concentus Moraviae.
Foto Jiří Sláma
Jiří Sláma
18. červen 2013, 17:11