La Calisto – barokní loutková fantazie

18. červen 2013, 0:26

La Calisto – barokní loutková fantazie

Velké festivaly jsou tvořeny velkými činy. Kdo se nechal oklamat loutkovou inscenací a pokládal uvedení Calisto za nějaký žert, nechal si možná ujít divadelní zážitek sezóny. Hudební i scénické nastudování bylo perfektní, zábavné, ale sotva mu mohl něco vytknout i ten největší purista lpící na „poučené interpretaci“ staré opery.

La Calisto Francesca Cavalliho je typická benátská opera. Mytologické téma je smícháno s komediálními momenty, obsazení je komorní, chybí sbor. První veřejná divadla, která vznikala právě v Benátkách, dbala na ekonomickou stránku věci a dávala si záležet i na tom, aby se publikum dobře bavilo (a vracelo se a platilo vstupné). La Calisto byla poprvé uvedena v roce 1651 a ve své době se nesetkala s velkým úspěchem – těžko dnes soudit, proč tomu tak bylo. Její hudba je ale svěží a promlouvá k dnešnímu posluchači, který často nemůže uvěřit tomu, že se něco takového opravdu hrálo téměř před čtyřmi sty lety.

Tehdejší opery byly doprovázeny malou skupinou hudebníků. Velké bylo především continuo, v němž hrála dvě cembala a několik louten, někdy i violone. Zní to složitě, ale ta masa drnkacích nástrojů vytváří zvuk, který dnešnímu posluchači připomene hodně kultivovanou folk rockovou kapelu. K tomuto pocitu přispívají i „písničky na tři akordy“, které se v tehdejší hudbě nezřídka objevují. Objev toho, jak efektně působí střídání například C dur – G dur (a vůbec harmonické vztahy), spadá do přelomu šestnáctého a sedmnáctého století. Byl to módní postup, který tehdejší skladatelé využívali, jak jen to bylo možné.

Není možné si však představovat, že ranné opery tvořila směs folkových písniček. Nejdůležitější byl důraz na srozumitelnou interpretaci textu. Na prvním místě tedy stál recitativ a Collegium Marianum, respektive autorka hudebního nastudování Jana Semerádová, si toho byli vědomi. Ony písničky neplavou ve vzduchu, ani se neztrácejí v hudební vatě – jsou vyústěním dramatické situace, jak to má v hudebním divadle být. Perfektní provádění recitativů bylo základem celého nastudování a vyplatilo se to. Hudební drama skutečně fungovalo, bylo mu rozumět a dávalo smysl.

Text otištěný v programech přiblížil atmosféru v sále starým divadlům. Publikum sledovalo představení a zároveň svou knížečku – tedy libreto. Na jedné straně mě občas dožíralo až přehnané šustění stránkami, ale byl v tom i nemalý kus autenticity. Collegium Marianum si oproti benátské tradici upravilo obsazení, continuo bylo menší, naopak se přidala flétna a cink. Do provedení se vloudily i ritornely, které Cavalli nenapsal, roztomilým vtípkem bylo zařazení instrumentální verze písně Žehnání s světem Adama Michny z Otradovic – stylově i kompozičně zcela zapadající do proudu italské barokní hudby.

Calisto je krásná dívka, patří k družině bohyně Diany, do níž je zamilovaná. V podobě bohyně lovu ji svede Jupiter a Juno ji ze msty promění v medvědici. Jupiter Calisto zachrání před tím, aby ji ulovil jejich syn, promění v medvěda i jej a oba se dostanou na nebe v podobě souhvězdí Velkého a Malého medvěda (dnes spíš Velkého a Malého vozu). Paralela s božským dítětem a nanebevzetím je tu zcela zřetelná, zároveň je ale příběh provázen lechtivými narážkami na lesbický vztah, navíc je zpochybněno i panenství bohyně Diany.

Loutkové provedení opery jistě usnadňuje proměny osob na scéně, nemyslím ale, že by to byl zásadní důvod k takové inscenaci. Ke komornímu zvuku tehdejší hudby se zmenšená loutková scéna perfektně hodí. Ucho zvyklé na velké symfonické orchestry a oko uzpůsobené rozměrným scénám se najednou může zaměřit do užšího akustického i vizuálního prostoru. Zvukový i zrakový vjem spolu souzní v podstatě ideálně.

Na scéně Zámeckého sálu v Mikulově stála kopie barokního divadla, v němž se odehrávala loutková inscenace. Tu vytvořil režisér Vít Brukner s divadlem Buchty a loutky. Loutky vycházely z barokních vzorů, ale důležitější bylo, že byly barokně i vedeny. Používaly dobová gesta, jejich projev odpovídal hudebnímu nastudování. Herecké akce byly určeny i pro pěvce stejně jako náznaky kostýmů, které citovaly odpovídající loutky. Pěvci nebyli jen koncertními interprety svých partů, ale zároveň měli na zpívání klid a představení přitom nepůsobilo ani v nejmenším staticky. Inscenaci občas komentovala loutka v kostýmu harlekýna, průvodcem byl medvídek. Medvědí rodinka se v závěru představení objevila v pravém rámu scény, zatímco nad ní svítilo souhvězdí Velkého medvěda – co je dole, je i nahoře.

Pěvci byli výborní. Zpívali lyricky, ale neopomíjeli dramatické akcenty, pěkně zdobili, bylo jim i dobře rozumět. Tomáš Král byl velmi dobrý i ve falzetových pasážích, které charakterizovaly Jupitera v podobě Diany. Výborné výkony ale podali všichni –  Hana Blažíková, Barbora Sojková, Jan MikušekTomáš Lajtkep.

Původně jsem chtěl o celé inscenaci napsat vlastně jen tolik, že to byla až neuvěřitelná krása. Text se mi nakonec jaksi rozrostl, ale snad nebyl příliš dlouhý. A abyste náhodou nezapomněli: byla to až neuvěřitelná krása.

Francesco Cavalli (1602–1676): Calisto, libreto Giovanni Faustini. Opera s loutkami o třech dějstvích. Hudební nastudování Jana Semerádová, scénické nastudování Buchty a loutky. Režie – Vít Bruckner, scéna a loutky – Robert Smolík, kostýmy – Radka Mizerová a Tereza Benešová, osvětlení – Lukáš Valiska. Hana Blažíková – Calisto, Věčnost (soprán), Barbora Sojková – Diana, Juno, Osud (soprán), Jan Mikušek – Endymion, Příroda (alt), Tomáš Lajtkep – Merkur (tenor), Tomáš Král – Jupiter (bas). 15. 6. 2013, Mikulov, Zámecký sál. V rámci festivalu Concentus Moraviae.

Foto Jiří Sláma

Hodnocení autora: 100 %

Komentáře

Reagovat
  • Jiří Sláma

    18. červen 2013, 17:11
    Plně s autorem souhlasím a ještě přidám pochvalu za nasvícení scény.

Dále si přečtěte

Andrea Marcon letos přijíždí na Concentus Moraviae, kde s Venice Baroque Orchestra doprovodí Magdalenu Koženou. Den nato znovu veřejně rozezní a tím i zasvětí zrekonstruované barokní varhany v Doubravníku. Bude to jeho vůbec první sólový recitál u nás.  více

Rozhovor s dramaturgem letošního ročníku festivalu Concentus Moraviae Václavem Luksem o úniku z každodenní reality, kosmopolitní Evropě a nadčasové přitažlivosti barokního umění pro dnešního posluchače.  více


Za dirigentský pult brněnských filharmoniků se téměř přesně po roce vrátil americký dirigent Case Scaglione. Loni si v Janáčkově divadle vytvořil renomé výborného umělce, které včerejším koncertem v Besedním domě jen stvrdil.  více

Hudebník, skladatel, zpěvák a producent Martin E. Kyšperský má za sebou pestrý rok. Psal nové písně pro svou skupinu Květy, která změnila sestavu. Produkoval album písničkářce Lucii Krpalové. Vydal sbírku básní. Hrál ve dvou televizních seriálech. Moderovat rozhovory v rádiu. Organizoval čtenářské kroužky. A vydal nové sólové album, zajímavé zvukem i tématem. S Martinem jsme hovořili o radosti z tvorby i o bolesti ze ztráty přítelkyně.  více

Italská opera nemusí být nutně reprezentována jen jménem Verdi. Ponchielliho Gioconda ze sedmdesátých let devatenáctého století je toho důkazem. Tím spíš, když se její inscenace povede tak jako nyní v Národním divadle Brno.  více

Jiří Plocek si muzikantské řemeslo vyzkoušel ze všech možných úhlů pohledu: jako řadový hráč ve skupině Poutníci, jako kapelník Teagrassu, jako vydavatel i rozhlasový redaktor. Jeho zamyšlení o hudbě každý rok moc rád poslouchám na odborném kolokviu v rámci Folkových prázdnin v Náměšti nad Oslavou. Nedávno se Jiří pustil do velkého díla. Chce prozkoumat a jako knižní monografii sepsat a vydat fenomén, který nazval Píseň duše.  více

4. února uvede Janáčkova opera Národního divadla Brno poprvé ve své historii operu La Gioconda italského skladatele Amilcare Ponchielliho. S režisérem Tomášem Pilařem a dirigentem inscenace Jaroslavem Kyzlinkem ve videorozhovorech odkrýváme více z připravované operní inscenace. La Gioconda byla již při své premiéře v milánské La Scale v roce 1876 odměněna dvaceti oponami a v roce 1883 byla jedním z vybraných titulů první sezony Metropolitní opery v New Yorku. V titulní roli brněnské inscenace se představí maďarská sopranistka Csilla Boross a Iveta Jiříková, v roli Enza jihokorejský tenorista Sung Kyu Park a Luciano Mastro.  více

Filharmonie Brno uspořádala další skvostný koncert, nad jehož silou účinku zůstává rozum stát. Vzhledem k tomu, že nás v poslední době takto blaží týden co týden, nabízí se otázka, čím to všechno skončí. Odpověď známe: zavřením Janáčkova divadla a dlouhými prodlevami mezi koncerty. Právě světová úroveň zdejší dramaturgie, jež mimo Vídeň stěží hledá obdobu na stovky kilometrů daleko, je vhodným řešením pro nárazově fungující orchestr, který nyní přichází o poslední důstojné působiště.  více

Brněnská skupina Tranzan vznikla transformací z kapely Model Bazaar. Kytaristu Jana Řeřuchu, který odešel do projektu IAN, vystřídal pianista Ondřej Strouhal. Ostatní členové – kytarista a zpěvák Radek Malý, violoncellistka Soňa Malá, baskytarista Jakub Šimáně a bubeník Pospe – zůstali. Přestože šlo o pouhou výměnu jednoho člena (a jednoho nástroje), změna názvu je na místě. Zatímco Model Bazaar měl anglické texty, Tranzan se orientuje na slova v češtině a jasné a srozumitelné poselství je jeho devízou. Jde vlastně o monotematickou nebo koncepční kapelu – pod dlouhým názvem alba Příběhy o životě, smrti a o tom, co je mezi tím se totiž skrývá pásmo ekologicky laděných písní. Více než o laciné „agitky“ však jde o poetické příběhy a písně plné silných obratů, které doufám osloví i posluchače, který zatím nedokáže rozlišit modrý kontejner od žlutého.  více

V evropské premiéře uvedlo o víkendu Městské divadlo Brno muzikál Chaplin. Na tuzemské jeviště se tak dostal hudební příběh o jednom z nejslavnějších filmových tvůrců minulého století a v inscenaci režiséra Stanislava Moši velmi výpravná, poněkud natahovaná a hudebně spíše prostřední show s několika mimořádnými výkony.  více

Vlakem sice už dávno nejezdím denně, ale coby nemotorista z přesvědčení využívám služeb Českých drah nebo alternativních dopravců poměrně často. A z mých „vlakových“ zážitků, nahromaděných za všechna ta léta od střední školy do současnosti, by se jistě dala sestavit sbírka povídek nebo básní. Martin E. Kyšperský napsal soubor textů, které následně zhudebnil, během jediné cesty vlakem. Začal psát v Praze, ještě než se souprava rozjela, a skončil při průjezdů vsí Bezpráví, pár kilometrů před Ústím nad Orlicí. Do Brna mu tedy ještě kus cesty zbýval, ale Martin prý ve vlaku nespí. Možná tedy na trase Česká Třebová – Svitavy – Blansko – Brno přemýšlel, co s hotovými volnými verši provede.  více

Často slýcháme o skvostné dramaturgické práci orchestru Filharmonie Brno. Chvála je namístě a neomrzí, ovšem vedle fascinujících nových kontextů, v nichž se prověřené repertoárové kusy ocitají, je třeba zdůraznit také průběžně rostoucí úroveň dirigentů, kteří s orchestrem spolupracují. Jedním z nich je i osmačtyřicetiletý Němec Alexander Liebreich, který nastudoval velmi zdařilého Mahlera: nekompromisního, krásně rozezpívaného, přitom ale vojensky disciplinovaného. Po slabém výkonu na prosincovém koncertě (Musorgskij) se tentokrát kyvadlo vychýlilo na druhou stranu. Filharmonie Brno pod Liebreichovou charismatickou taktovkou vykouzlila nezapomenutelný večer s Mahlerovou Symfonie č. 4 G dur, kterou doplnily Čtyři poslední písně od Richarda Strausse.  více

Svěží čerstvý vítr přinesla na brněnskou scénu svým debutovým albem slovensko-česká skupina Carpet Cabinet. Sedmičlenná formace působí v jihomoravské metropoli od roku 2013 a spolu s několika zajímavými hosty přináší ve dvanácti skladbách profesionálně zahranou a nahranou směs moderních i tradičních žánrů, smršť rytmů a kaleidoskop barev. V oficiální tiskové zprávě hudebníci hovoří o inspiraci „od hiphopu po soul a R&B až k například drum’n’bassu a elektru“, ale pod všemi těmito žánry a jejich kombinacemi zurčí a bublá jazzový základ. Carpet Cabinet sice není čistě jazzová skupina, ale svou tvorbou ukazuje na jednu z cest, kterými se dnes jazz ve světě ubírá. Podobně jako Robert Glasper se svým nadžánrovým elektro-koktejlem loni zazářil na festivalu JazzFestBrno, září Carpet Cabinet na domácí scéně. Září pochopitelně zatím skromněji, ale k jakýmkoli náznakům provinčnosti má jejich album daleko.  více

Relax, pohoda, souznění, ale také energie nebo slast z nesouhlasu – to jsou některé z kategorií, které v nás mohou vyvolávat nebo posilovat libovolná umělecká nebo popkulturní díla. O stupeň výše řadí takové umělecké výtvory, které člověku dávají odpovědi na jeho otázky. A úplně nejvýš pak stojí kategorii artefaktů, které doplňují otázky k našim odpovědím. A i když to, co se svou čistě mužskou doprovodnou kapelou produkuje zpěvačka Nikola Mucha, zní na první poslech jako útok na první signální, nové album Nána ve skutečnosti nabízí spoustu zásadních otázek.  více

Má sedmadvacet let a je talentovaný barytonista. Jmenuje se Roman Hoza. V posledních letech se řadí k nejvíce sledovaným českým pěvcům své generace. Laureát několika mezinárodních soutěží se mimo jiné představil třeba na prestižním Salcburském festivalu či na festivalu Pražské jaro. Absolvoval Janáčkovu akademii múzických umění v Brně a roční stáž na Universität für Musik und darstellende Kunst ve Vídni. Od letošní sezony je stálým členem souboru Janáčkovy opery Národního divadla Brno. Během ledna bude v brněnské opeře debutovat jako svůdník Don Giovanni.  více

Pro Martina Kyšperského byl závěr roku 2016 velmi plodný. V době, kdy připravuje novou desku s novou sestavou kapely Květy, vyšly hned tři tituly, na kterých se výrazně podílel – sólové koncepční album Vlakem, sbírka surrealistických básní Marťanské lodě a také debutové album projektu Prune. Prune je nová hudební identita písničkářky Lucie Krpalové, nicméně Martin Kyšperský jí album Kruhy aranžoval, produkoval a nahrál. Je to tedy z velké části i jeho dílo a Lucie mu za to, „že tohle dobrodružství nastartoval a z velké části pomohl zhmotnit“, v bookletu CD děkuje.  více

Hana a Petr Ulrychovi, Tata Bojs, izraelská zpěvačka Noa nebo jazzová hvězda Patricia Barber. To jsou někteří z interpretů, které na počátku roku 2017 na svých prknech přivítá Národní divadlo Brno. O koncertech v Mahenově a v Janáčkově divadle hovoříme s jejich dramaturgem Filipem Habrmanem.  více