Lesk i otazníky koncertní řady festivalu Janáček 2016

Je to jako se státním rozpočtem: Až dva roky po nástupu kterékoliv nové vlády jej lze považovat za její. A to po všech stránkách počínaje ideovou a konče ryze praktickou tedy technickou, propagační a organizační. Předloňský ročník festivalu Janáček Brno představoval příslovečný bod zlomu. Nový ředitel pořádajícího Národního divadla Brno byl ve funkci teprve rok a šéf opery Jiří Heřman šest měsíců. Na brněnské radnici (která zůstává jediným významným benefaktorem velkých hudebních a divadelních institucí; kraje a státu totiž jakoby se netýkaly) se zrovna točilo kormidlem a po skončení festivalu byla demontována i dosavadní dramaturgická podstata akce. Po dvou letech lze koncertní řadu hodnotit jako sérii střídavých úspěchů, ovšem s několika znepokojujícími projevy amatérismu.

Hned druhý den po slavné premiéře Káti Kabanové čili 8. října se na odpoledním koncertě představil Pražský filharmonický sbor (PFS) se sbormistrem Lukášem Vasilkem. Vedle chvályhodného zařazení Janáčkových ženských a mužských sborů zazněly také dvě náročnější z „vysočinských“ kantát Bohuslava Martinů. Koncert měl mimořádnou úroveň a je třeba hned zkraje konstatovat propastný rozdíl mezi interpretačním projevem Pražanů a všech ostatních sborů, které na festivalu zpívaly. Zdá se, že členové PFS jsou absolventi středních a vysokých hudebních škol, stran pěveckých schopností jde tedy o opravdový supersbor a poslouchat jej je opravdovým požitkem. Otazníky však visí nad celkovým interpretačním pojetím Lukáše Vasilka. Volí totiž velmi rychlá tempa a pěvce vede k rovnému tónu bez snahy o drobnou agogiku. Chybí prozpívání tónů, vedení frází postrádá jakákoliv zastavení. Jde o moderní přístup k interpretaci, který perfektně sluší kupříkladu Stravinskému. Oproti tomu konzervativní pojetí plné korun, ritardand a generálních pauz dnes asi vyčaruje na nejedné tváři shovívavý úsměv. Pražští tedy jdou s dobou a jsou v tom dobří. Nelze si nicméně odpustit postesknutí: Zříkat se emočních efektů bytostně spjatých se sborovým zpěvem je prostě škoda. Dramatický Janáček prošuměl jakoby mimochodem a Martinů, zručně lavírující na hraně prostoty a banality, působil ve spojení s mahlerovskou sborovou hřmotností místy až bizarně. Zmínit je třeba i prominentní part sopranistky Pavly Vykopalové, která své role zpívala sice důsledně z not, ale bezchybně a s patřičnou expresivitou, to všechno den po a zároveň den před svým životním účinkováním v titulní roli Janáčkovy Káti Kabanové.

O den později proběhl jediný ryze orchestrální koncert festivalu. Přestože nebyl ani náznakem komorní, bylo hostování Pražské komorní filharmonie (nově pod „světovým“ názvem PKF – Prague Philharmonia) umístěno do Besedního domu. Zaslechl jsem v publiku mnoho povzdechů nad příliš řinčivým zvukem tohoto prostoru. Na tomto místě by se ovšem hudební Brno mělo zamyslet, ne-li chytit za nos. Sice patří k bontonu hudrat na dusivou akustiku Janáčkova divadla a toužit po novém koncertním sále, matný zvuk orchestru se nám ale vryl pod kůži jako svrab. S plnou dynamickou škálou orchestru, tak jak ji známe z Rudolfina nebo z podstatné části starších a menších koncertních sálů, se nedokážeme srovnat. Besední dům představuje oproti Janáčkovu divadlu opačný extrém, prakticky tu chybějí tlumivé povrchy, ale taková byla praxe i v době po otevření sálu v roce 1873, kdy se tu prováděl veškerý repertoár. PKF zvolila ideální dynamickou škálu, nepřeháněla fortissima, neuchýlila se ovšem ani k mdlému projevu. Tomáš Brauner vedl orchestr podivuhodně elegantním a přesným gestem, a přestože je Janáčkovo Šumařovo dítě pro orchestr zjevně novum, vynikli hudebníci z PKF svým typicky pečlivým výkonem a matoucím skladatelovým finesám nezůstali nic dlužni.

Nemilým překvapením ovšem bylo provedení Bartókova druhého klavírního koncertu. Už samotná volba sólisty Ivo Kahánka budila rozpaky. Náročný klavírní part, krajní ve svých technických a vlastně i fyzických nárocích, je třeba obsadit speciálně zaměřeným virtuosem, nikoliv všestranným klavíristou se sklony ke komerčnímu chování. Svůj part Kahánek nestihl nacvičit a spíše to vypadalo, že se jím začal zabývat pár dní před koncertem. Tříštivý efekt rytmicky exponovaného partu podal v neutrálním mezzoforte, velmi přibližně, s mnoha překlepy a s očima beznadějně zamknutýma v notách. I souhra s obracečkou skřípala. A přestože orchestr obstál se ctí, celé to vyznělo jako nepovedený vtip. Ivo Kahánek se tak zařadil mezi pochybné marketingové celebrity české hudební scény, pro které Brno neznamená dostatečnou motivaci k alespoň průměrnému či dostatečnému výkonu. Podobné propadáky jsme tady už zažili od houslisty Šporcla (Šostakovič), klavíristy Kasíka (rovněž Šostakovič) nebo cellisty Bárty (Haydn, Dvořák a vlastně cokoliv, co tu v posledních letech hrál).

Přestávka přinesla kýžené zapomnění a po ní předvedla PKF, v čem je její výjimečnost, totiž kombinace mladické energie a vyzrálé suverénní techniky. Bartókova geometricky narýsovaná Hudba pro smyčce, bicí a celestu měla skvěle interpretačně vypointované své typické charakteristiky, počínaje přísnou formou a konče výstředními detaily. Vládla důrazná odhodlanost, ne však teatrálnost. Díky Bohu, večer jako celek byl strhující.

Nevděčný pondělní termín připadl domácímu Českému filharmonickému sboru Brno pod vedením Petra Fialy a publikum se bohužel dostavilo ve velmi skromné sestavě. Dlouhý program (100 minut náročného zpěvu) přinesl zpracování lidových textů Vítězslava Nováka a Bohuslava Martinů, duchovní tvorbu posledně jmenovaného a dále Petra Řezníčka, Petra Fialy a Leoše Janáčka, a v závěru pak dva velké bezručovské mužské sbory Leoše Janáčka. Koncert gradoval na koncích obou polovin, nejprve obsáhlým Řezníčkovým zhudebněním apokalyptické sekvence Dies irae, dílem vážným až patetickým, pěvecky dosti náročným a velmi pestrým co do použitých kompozičních technik. Náladová naivní hudební hříčka Regina coeli Petra Fialy po přestávce vzbudila rozpaky, nakolik je vhodné, aby si vlivný sbormistr na prestižních festivalových koncertech prováděl své kompoziční pokusy. Kdo zapochyboval o soudnosti pana Fialy, byl ve své úvaze utvrzen cimrmanovským efektem závěrečného zhasnutí světel, navíc nevydařeného, poněvadž rozblikaného. Opravdovým vrcholem však bylo provedení Janáčkovy Maryčky Magdónovy a Sedmdesáti tisíc. Na pódium napochodovaly čerstvé hlasové posily a nastal jeden z vrcholných okamžiků festivalu. Tyto efektní skladby zůstávají pohříchu prakticky neprováděny, zčásti vinou své náročnosti a také kvůli mizející tradici mužských pěveckých těles. Brněnští sboristé byli v tento ojedinělý okamžik důkladně připraveni. I když nebylo Fialovo pojetí vyhraněné ani příliš originální, ukázal se jako znamenitý reprezentant tradiční janáčkovské interpretace, jakkoliv nepříliš častý.

V brněnském kontextu bude dozajista zajímavé porovnání výkonnosti dvou velkých profesionálních rivalů, filharmonických sborů Pražského (PFS z Čech) a Českého (ČFSB z Moravy). Ano, je to matoucí. Na většině starších gramofonových nahrávek s Českou filharmonií (ČF) totiž PFS používal v anglickém překladu název Czech Philharmonic Chorus, aby tak zdůraznil institucionální spřízněnost s orchestrem. V češtině ovšem sbor toho názvu neexistoval a skutečnosti v 90. letech mazaně využilo nově vznikající profesionální brněnské sborové těleso, Fialův Český filharmonický sbor Brno. Rivalita obou těles pak kulminovala po roztržce někdejšího ředitele ČF Riedlbaucha s dávno již osamostatněným PFS, kdy na všech pražských koncertech Česká filharmonie po několik sezón spolupracovala pouze s ČFSB. Jsou to tělesa výkonnostně nesouměřitelná, brněnští jsou předním tělesem ve středoevropském kontextu, zatímco pražští představují absolutní světovou špičku. To však není důležité a odvádí to pozornost od jiné skutečnosti. Při pohledu do koncertního kalendáře na webových stránkách obou sborů je člověku až smutno, jak často musí oba účinkovat u kdejakého requiem a kdejaké Deváté, až nezbývá mnoho času na vlastní umělecký růst a dramaturgii. Úvaha, jež vedla k profesionalizaci a institucionálnímu osamostatnění PFS i ČFSB, vycházela z vidiny vysokých výdělků v cizině. Dnes už se však jeví jako past, ze které je těžké uniknout. PFS je pod křídly ministerstva v poněkud lepší situaci, členové obecně prospěšné společnosti ČFSB by si však namísto trávení desítek hodin měsíčně v autobusech křižujících Evropu zasloužili soustavnější práci na hodnotných projektech pro domácí brněnské publikum, ovšemže za srovnatelných materiálních podmínek.

Pohostinské vystoupení vídeňského Arnold Schönberg Chor ve čtvrtek 13. října v Redutě působilo sympaticky, i když bylo laděno na poněkud lehčí notu. Vídeňští přijeli v menší sestavě třiatřiceti zpěváků s nesourodým programem skladeb Sukových, Bartókových, Schönbergových, Dvořákových a Janáčkových. Navzdory interpretačnímu nasazení zůstali nejlepší zpěváci zjevně ve Vídni, přesto však i v podání „B-týmu“ udělal Schönbergův žalm De profundis ve druhé polovině večera fantastický dojem a ukázal, jaký by koncert mohl být kdyby… Kdyby na závěr večera nezaznělo Šest Dvořákových Moravských dvojzpěvů v Janáčkově čtyřhlasé úpravě. Čeština je pro mladé zpěváky zjevně španělskou vesnicí, měli prakticky nepostřehnutelnou dikci omezenou na samohlásky. Přímočará prostota Dvořákových popěvků za nepříliš přesvědčivého klavírního doprovodu Stefana Gottfrieda zvážněla až brahmsovsky, což nutně neznamená výtku. Dramaturgicky to však byl pád až na venkovskou úroveň, kde musí po „tom vážném“ vždycky následovat něco rozverného. Před přídavkem – zopakováním několika Dvořákových dvojzpěvů – promluvil sbormistr Erwin Ortner k brněnskému publiku s krajní vřelostí a v přátelském tónu. Ortner vlastně předpokládal, že hrdí Češi chtějí slyšet především zpívanou češtinu v podání Rakušanů a ti jim laskavě vyhověli. A tím se dostáváme k podstatě koncertní řady festivalu: byly okamžiky interpretačně silné i slabší, především si tu ale každý provedl, co sám uznal za vhodné. Rozličné představy a motivace hostujících těles nebyly korigovány. Oproti minulosti neměly koncerty Janáčkova festivalu pevně danou (a vlastně žádnou) dramaturgii a v tomto ohledu se jedná o zřetelný krok zpět.

Samostatnou kapitolou je úroveň tištěných programů na koncertech, které důvěřivý posluchač pořídil za dvacet korun. Výčty skladeb, interpretů i rekordně miniaturní doprovodné texty jsou zmatené, nesouvislé a často i zavádějící, chybějí opusová čísla, názvy vět a v cyklech i tituly jednotlivých písní. Pro recenzenta je obzvláště trýznivé, že se nelze zorientovat v obsazení sólistů a klavíristů, často řadových členů hostujících těles. Odsouzeníhodná by přitom byla i jen absence zpívaných textů, na tu ale v daném stavu věcí nemohl nikdo ani pomyslet. Výjimkou bylo hostování vídeňského sboru, kdy byly k programům přikládány vytištěné české texty skladeb. Poděkování tomu, kdo z organizátorů šel jako první do sebe a nemohl se na to dívat.

Tato zarážející míra pohrdání obecenstvem je buď ostentativním sdělením, že koncertům přikládá zdejší operní dům na svém festivalu mizivou důležitost, anebo je jejich organizací pověřen někdo, kdo na koncertě nikdy nebyl. Světový festival? Podle úrovně programů spíše kruh přátel hudby středně velkého městyse na Vysočině. Festivaloví návštěvníci ze světa? Jakmile vzali do ruky program, museli si pomyslet, kde jen se ocitli. Hudební Brno, mimochodem plné studentů rozličných hudebních a uměleckých oborů, kteří si potřebují splnit povinnou praxi, každopádně takovou ostudu nepamatuje.

Autor byl do května 2016 členem nezávislé umělecké rady festivalu Janáček Brno, na vlastní žádost ji opustil a necítí se být festivalu ani Národnímu divadlu Brno ničím zavázán. S výjimkou vyřčení nápadu na realizaci řady sborových koncertů neměl na podobu letošního programu vliv.