Lesk i otazníky koncertní řady festivalu Janáček 2016

Lesk i otazníky koncertní řady festivalu Janáček 2016

Je to jako se státním rozpočtem: Až dva roky po nástupu kterékoliv nové vlády jej lze považovat za její. A to po všech stránkách počínaje ideovou a konče ryze praktickou tedy technickou, propagační a organizační. Předloňský ročník festivalu Janáček Brno představoval příslovečný bod zlomu. Nový ředitel pořádajícího Národního divadla Brno byl ve funkci teprve rok a šéf opery Jiří Heřman šest měsíců. Na brněnské radnici (která zůstává jediným významným benefaktorem velkých hudebních a divadelních institucí; kraje a státu totiž jakoby se netýkaly) se zrovna točilo kormidlem a po skončení festivalu byla demontována i dosavadní dramaturgická podstata akce. Po dvou letech lze koncertní řadu hodnotit jako sérii střídavých úspěchů, ovšem s několika znepokojujícími projevy amatérismu.

Hned druhý den po slavné premiéře Káti Kabanové čili 8. října se na odpoledním koncertě představil Pražský filharmonický sbor (PFS) se sbormistrem Lukášem Vasilkem. Vedle chvályhodného zařazení Janáčkových ženských a mužských sborů zazněly také dvě náročnější z „vysočinských“ kantát Bohuslava Martinů. Koncert měl mimořádnou úroveň a je třeba hned zkraje konstatovat propastný rozdíl mezi interpretačním projevem Pražanů a všech ostatních sborů, které na festivalu zpívaly. Zdá se, že členové PFS jsou absolventi středních a vysokých hudebních škol, stran pěveckých schopností jde tedy o opravdový supersbor a poslouchat jej je opravdovým požitkem. Otazníky však visí nad celkovým interpretačním pojetím Lukáše Vasilka. Volí totiž velmi rychlá tempa a pěvce vede k rovnému tónu bez snahy o drobnou agogiku. Chybí prozpívání tónů, vedení frází postrádá jakákoliv zastavení. Jde o moderní přístup k interpretaci, který perfektně sluší kupříkladu Stravinskému. Oproti tomu konzervativní pojetí plné korun, ritardand a generálních pauz dnes asi vyčaruje na nejedné tváři shovívavý úsměv. Pražští tedy jdou s dobou a jsou v tom dobří. Nelze si nicméně odpustit postesknutí: Zříkat se emočních efektů bytostně spjatých se sborovým zpěvem je prostě škoda. Dramatický Janáček prošuměl jakoby mimochodem a Martinů, zručně lavírující na hraně prostoty a banality, působil ve spojení s mahlerovskou sborovou hřmotností místy až bizarně. Zmínit je třeba i prominentní part sopranistky Pavly Vykopalové, která své role zpívala sice důsledně z not, ale bezchybně a s patřičnou expresivitou, to všechno den po a zároveň den před svým životním účinkováním v titulní roli Janáčkovy Káti Kabanové.

O den později proběhl jediný ryze orchestrální koncert festivalu. Přestože nebyl ani náznakem komorní, bylo hostování Pražské komorní filharmonie (nově pod „světovým“ názvem PKF – Prague Philharmonia) umístěno do Besedního domu. Zaslechl jsem v publiku mnoho povzdechů nad příliš řinčivým zvukem tohoto prostoru. Na tomto místě by se ovšem hudební Brno mělo zamyslet, ne-li chytit za nos. Sice patří k bontonu hudrat na dusivou akustiku Janáčkova divadla a toužit po novém koncertním sále, matný zvuk orchestru se nám ale vryl pod kůži jako svrab. S plnou dynamickou škálou orchestru, tak jak ji známe z Rudolfina nebo z podstatné části starších a menších koncertních sálů, se nedokážeme srovnat. Besední dům představuje oproti Janáčkovu divadlu opačný extrém, prakticky tu chybějí tlumivé povrchy, ale taková byla praxe i v době po otevření sálu v roce 1873, kdy se tu prováděl veškerý repertoár. PKF zvolila ideální dynamickou škálu, nepřeháněla fortissima, neuchýlila se ovšem ani k mdlému projevu. Tomáš Brauner vedl orchestr podivuhodně elegantním a přesným gestem, a přestože je Janáčkovo Šumařovo dítě pro orchestr zjevně novum, vynikli hudebníci z PKF svým typicky pečlivým výkonem a matoucím skladatelovým finesám nezůstali nic dlužni.

Nemilým překvapením ovšem bylo provedení Bartókova druhého klavírního koncertu. Už samotná volba sólisty Ivo Kahánka budila rozpaky. Náročný klavírní part, krajní ve svých technických a vlastně i fyzických nárocích, je třeba obsadit speciálně zaměřeným virtuosem, nikoliv všestranným klavíristou se sklony ke komerčnímu chování. Svůj part Kahánek nestihl nacvičit a spíše to vypadalo, že se jím začal zabývat pár dní před koncertem. Tříštivý efekt rytmicky exponovaného partu podal v neutrálním mezzoforte, velmi přibližně, s mnoha překlepy a s očima beznadějně zamknutýma v notách. I souhra s obracečkou skřípala. A přestože orchestr obstál se ctí, celé to vyznělo jako nepovedený vtip. Ivo Kahánek se tak zařadil mezi pochybné marketingové celebrity české hudební scény, pro které Brno neznamená dostatečnou motivaci k alespoň průměrnému či dostatečnému výkonu. Podobné propadáky jsme tady už zažili od houslisty Šporcla (Šostakovič), klavíristy Kasíka (rovněž Šostakovič) nebo cellisty Bárty (Haydn, Dvořák a vlastně cokoliv, co tu v posledních letech hrál).

Přestávka přinesla kýžené zapomnění a po ní předvedla PKF, v čem je její výjimečnost, totiž kombinace mladické energie a vyzrálé suverénní techniky. Bartókova geometricky narýsovaná Hudba pro smyčce, bicí a celestu měla skvěle interpretačně vypointované své typické charakteristiky, počínaje přísnou formou a konče výstředními detaily. Vládla důrazná odhodlanost, ne však teatrálnost. Díky Bohu, večer jako celek byl strhující.

Nevděčný pondělní termín připadl domácímu Českému filharmonickému sboru Brno pod vedením Petra Fialy a publikum se bohužel dostavilo ve velmi skromné sestavě. Dlouhý program (100 minut náročného zpěvu) přinesl zpracování lidových textů Vítězslava Nováka a Bohuslava Martinů, duchovní tvorbu posledně jmenovaného a dále Petra Řezníčka, Petra Fialy a Leoše Janáčka, a v závěru pak dva velké bezručovské mužské sbory Leoše Janáčka. Koncert gradoval na koncích obou polovin, nejprve obsáhlým Řezníčkovým zhudebněním apokalyptické sekvence Dies irae, dílem vážným až patetickým, pěvecky dosti náročným a velmi pestrým co do použitých kompozičních technik. Náladová naivní hudební hříčka Regina coeli Petra Fialy po přestávce vzbudila rozpaky, nakolik je vhodné, aby si vlivný sbormistr na prestižních festivalových koncertech prováděl své kompoziční pokusy. Kdo zapochyboval o soudnosti pana Fialy, byl ve své úvaze utvrzen cimrmanovským efektem závěrečného zhasnutí světel, navíc nevydařeného, poněvadž rozblikaného. Opravdovým vrcholem však bylo provedení Janáčkovy Maryčky Magdónovy a Sedmdesáti tisíc. Na pódium napochodovaly čerstvé hlasové posily a nastal jeden z vrcholných okamžiků festivalu. Tyto efektní skladby zůstávají pohříchu prakticky neprováděny, zčásti vinou své náročnosti a také kvůli mizející tradici mužských pěveckých těles. Brněnští sboristé byli v tento ojedinělý okamžik důkladně připraveni. I když nebylo Fialovo pojetí vyhraněné ani příliš originální, ukázal se jako znamenitý reprezentant tradiční janáčkovské interpretace, jakkoliv nepříliš častý.

V brněnském kontextu bude dozajista zajímavé porovnání výkonnosti dvou velkých profesionálních rivalů, filharmonických sborů Pražského (PFS z Čech) a Českého (ČFSB z Moravy). Ano, je to matoucí. Na většině starších gramofonových nahrávek s Českou filharmonií (ČF) totiž PFS používal v anglickém překladu název Czech Philharmonic Chorus, aby tak zdůraznil institucionální spřízněnost s orchestrem. V češtině ovšem sbor toho názvu neexistoval a skutečnosti v 90. letech mazaně využilo nově vznikající profesionální brněnské sborové těleso, Fialův Český filharmonický sbor Brno. Rivalita obou těles pak kulminovala po roztržce někdejšího ředitele ČF Riedlbaucha s dávno již osamostatněným PFS, kdy na všech pražských koncertech Česká filharmonie po několik sezón spolupracovala pouze s ČFSB. Jsou to tělesa výkonnostně nesouměřitelná, brněnští jsou předním tělesem ve středoevropském kontextu, zatímco pražští představují absolutní světovou špičku. To však není důležité a odvádí to pozornost od jiné skutečnosti. Při pohledu do koncertního kalendáře na webových stránkách obou sborů je člověku až smutno, jak často musí oba účinkovat u kdejakého requiem a kdejaké Deváté, až nezbývá mnoho času na vlastní umělecký růst a dramaturgii. Úvaha, jež vedla k profesionalizaci a institucionálnímu osamostatnění PFS i ČFSB, vycházela z vidiny vysokých výdělků v cizině. Dnes už se však jeví jako past, ze které je těžké uniknout. PFS je pod křídly ministerstva v poněkud lepší situaci, členové obecně prospěšné společnosti ČFSB by si však namísto trávení desítek hodin měsíčně v autobusech křižujících Evropu zasloužili soustavnější práci na hodnotných projektech pro domácí brněnské publikum, ovšemže za srovnatelných materiálních podmínek.

Pohostinské vystoupení vídeňského Arnold Schönberg Chor ve čtvrtek 13. října v Redutě působilo sympaticky, i když bylo laděno na poněkud lehčí notu. Vídeňští přijeli v menší sestavě třiatřiceti zpěváků s nesourodým programem skladeb Sukových, Bartókových, Schönbergových, Dvořákových a Janáčkových. Navzdory interpretačnímu nasazení zůstali nejlepší zpěváci zjevně ve Vídni, přesto však i v podání „B-týmu“ udělal Schönbergův žalm De profundis ve druhé polovině večera fantastický dojem a ukázal, jaký by koncert mohl být kdyby… Kdyby na závěr večera nezaznělo Šest Dvořákových Moravských dvojzpěvů v Janáčkově čtyřhlasé úpravě. Čeština je pro mladé zpěváky zjevně španělskou vesnicí, měli prakticky nepostřehnutelnou dikci omezenou na samohlásky. Přímočará prostota Dvořákových popěvků za nepříliš přesvědčivého klavírního doprovodu Stefana Gottfrieda zvážněla až brahmsovsky, což nutně neznamená výtku. Dramaturgicky to však byl pád až na venkovskou úroveň, kde musí po „tom vážném“ vždycky následovat něco rozverného. Před přídavkem – zopakováním několika Dvořákových dvojzpěvů – promluvil sbormistr Erwin Ortner k brněnskému publiku s krajní vřelostí a v přátelském tónu. Ortner vlastně předpokládal, že hrdí Češi chtějí slyšet především zpívanou češtinu v podání Rakušanů a ti jim laskavě vyhověli. A tím se dostáváme k podstatě koncertní řady festivalu: byly okamžiky interpretačně silné i slabší, především si tu ale každý provedl, co sám uznal za vhodné. Rozličné představy a motivace hostujících těles nebyly korigovány. Oproti minulosti neměly koncerty Janáčkova festivalu pevně danou (a vlastně žádnou) dramaturgii a v tomto ohledu se jedná o zřetelný krok zpět.

Samostatnou kapitolou je úroveň tištěných programů na koncertech, které důvěřivý posluchač pořídil za dvacet korun. Výčty skladeb, interpretů i rekordně miniaturní doprovodné texty jsou zmatené, nesouvislé a často i zavádějící, chybějí opusová čísla, názvy vět a v cyklech i tituly jednotlivých písní. Pro recenzenta je obzvláště trýznivé, že se nelze zorientovat v obsazení sólistů a klavíristů, často řadových členů hostujících těles. Odsouzeníhodná by přitom byla i jen absence zpívaných textů, na tu ale v daném stavu věcí nemohl nikdo ani pomyslet. Výjimkou bylo hostování vídeňského sboru, kdy byly k programům přikládány vytištěné české texty skladeb. Poděkování tomu, kdo z organizátorů šel jako první do sebe a nemohl se na to dívat.

Tato zarážející míra pohrdání obecenstvem je buď ostentativním sdělením, že koncertům přikládá zdejší operní dům na svém festivalu mizivou důležitost, anebo je jejich organizací pověřen někdo, kdo na koncertě nikdy nebyl. Světový festival? Podle úrovně programů spíše kruh přátel hudby středně velkého městyse na Vysočině. Festivaloví návštěvníci ze světa? Jakmile vzali do ruky program, museli si pomyslet, kde jen se ocitli. Hudební Brno, mimochodem plné studentů rozličných hudebních a uměleckých oborů, kteří si potřebují splnit povinnou praxi, každopádně takovou ostudu nepamatuje.

Autor byl do května 2016 členem nezávislé umělecké rady festivalu Janáček Brno, na vlastní žádost ji opustil a necítí se být festivalu ani Národnímu divadlu Brno ničím zavázán. S výjimkou vyřčení nápadu na realizaci řady sborových koncertů neměl na podobu letošního programu vliv.

Arnold Schoenberg Chor/ Ivo Kahánek a PKF/ Foto (c) Janáčkova opera NdB / Jakub Jíra

Komentáře

Reagovat
  • J.Č.

    11. listopad 2016, 11:50
    Dobrý den pane recenzente, dovoluji si pomálu reagovati na Vaše obsáhlé a cenné hodnocení shrnující brněnský hudební festival. Mám skutečnou radost ze čtení do hloubky zasahující "kritiky", neb nejsem zastáncem po povrchu jdoucích hodnocení, nebo snad osobní konflikty řešících zdrcujících článků. Byl jsem přítomen koncertu Českého filharmonického sboru Brno pod vedením sbormistra Petra Fialy, proto bych si jako již vysluhující kritik (sám to slovo nemám rád, proto mi promiňte) dovolil napsat malou kontra-reakci na Vaše slova týkající se tohoto koncertu. Sám také nejsem nadšený z uvádění vlastních děl dirigentů či sbormistrů na jejich koncertech, nebo představeních. Však zde mi situace přišla cenná a schůdná ze dvou důvodů. Ad.1 autor Petr Fiala zařadil z naprosto nezištných důvodů "také" dílo brněnského matadora Petra Řezníčka, mého dlouholetého přítele a kolegy, který nejen díky svému zdravotnímu stavu jistě zaznamenal krásné okamžiky nad provedením své partitury. Pokud mohu být upřímný, tak jsem byl jeho skladbou a taktéž provedením téže velice nadšený! Ad.2 Zde si dovolím popsat fakt neveřejný, čili Vás neosočuji z neznalosti, prosím. Skladba Petra Fialy Regina Coeli e laetare vznikla na objednávku prestižního operního festivalu Heidenheim festspiele. Německé kritiky hovoří v superlativech, což samozřejmě nic neznamená. Snad jen pro možný kontrast hodnocení. V tom je hudba stejně přenádherná! Následující řádky budou trochu sžíravé, moc mi to promiňte. V hodnocení Janáčkovy Maryčky Magdónovy a Sedmdesáti tisíc jste poznamenal jednu větu, která mě trochu "nadzvedla ze židle". Napsal jste, že provedení Petra Fialy nebylo "vyhraněné ani příliš originální". Promiňte mi dotaz, ale kdy a kde jste slyšel živé provedení těchto dvou vrcholů pěvecké literatury? Já sám jsem přes svůj věk dosahující mety nejvyšší měl možnost zaslechnouti tato díla tuším dvakrát a bylo to daleko předtím, než jste se narodil, skromně předpokládám. Zde mi promiňte možná nepřiměřenou reakci, ze které ale můžete cítit mé skutečné rozhořčení nad Vašimi slovy. V řadě neposlední bych si dovolil rýpnout do vosího hnízda porovnatelnosti neporovnatelného. Dovolím si použít Vaši větu. "Jsou to tělesa výkonnostně nesouměřitelná, brněnští jsou předním tělesem ve středoevropském kontextu, zatímco pražští představují absolutní světovou špičku". V hudbě je krásné, že každý z nás má na stejnou věc jiný názor a je to fakt prolínající námi milované umění od nepaměti. Však recipienti by neměli býti taháni za nos, neb dnes nemají touhy po zjišťování faktů a mohou tedy žíti v deziluzi. Mou celoživotní touhu bylo vždy uvádět neoddiskutovatelná fakta okořeněná trochou vlastního názoru tak, aby čtenář či posluchač vždy věděl, co se na pódiu vždy odehrálo. Zpět k mé reakci na Vaši drobnou impertinenci. Pokud nazýváte Pražský filharmonický sbor světovou špičkou, musím Vás opět nerad konfrontovat s jejich veřejně uváděným koncertním kalendářem, kde je uvedeno první zahraniční angažmá v červnu příštího roku. Proto snad zaslouží Vaše úvaha drobné zamyšlení a nápravu napsaného. Pane recenzente, po všech nepěkných věcech, které jsem napsal, mi dovolte malé shrnutí. Vážím si lidí, kteří píší ve svém volném čase recenze a hodnocení, neb sám dobře vím, jak je aktivita honorována finančně i lidsky. Váš Jiří Č.

Začátek festivalu Janáček Brno 2016 se bezesporu stane památným. Premiéra opery Káťa Kabanová představovala zahájení, na jaké se nezapomíná. Namísto nové výrazné režie Janáčkova tragického rusofilského dramatu byla upřednostněna snad nejlíbivější a nejméně kontroverzní volba - dávná inscenace režiséra Roberta Carsena a jeho týmu, která již obletěla řadu evropských operních scén. A byla to volba opravdu šťastná. Její výjimečné kvality si rádo znovu vychutná znalé přespolní publikum, zatímco Brňané, ve „svém“ Janáčkovi stále spíše tápající, potřebují přesně toto: srozumitelnou a působivou inscenaci. Bylo by skvělé, kdyby se tato Káťa Kabanová udržela na repertoáru jako divácky oblíbený kus.  více

Fascinující předělávku Sinfonietty pod taktovkou norského trumpetisty a aranžéra Didrika Ingvaldsena nabídl druhý koncert ze série Jazz goes to Janáček v rámci festivalu Janáček Brno. Přinesl však také o poznání méně vydařený projekt Polajka uskupení Nikolaj Nikitin Ensemble.  více

Festival Janáček Brno 2016 svému publiku nenabízí výhradně tvorbu Leoše Janáčka, prostor naopak dostávají i tvůrci, kteří rozvíjejí jeho hudební dědictví po svém. V Mahenově divadle se tak odehrál koncert jazzového tria Emila Viklického a Ivy Bittové ve společnosti OK Percussion Duo.  více

Propojení, jednota, rozjímání – těmito slovy lze popsat hudební večer v režii Schola Gregoriana Pragensis pod vedením Davida Ebena a varhaníka Tomáše Thona, který se včera uskutečnil v rámci Velikonočního festivalu duchovní hudby v brněnském Kostele sv. Tomáše. Nejen zpěv gregoriánského chorálu, ale také díla skladatele Petra Ebena (1929–2007) na hodinu zvukově a barevně opanovala i oživila chrámový prostor.  více

Koncertem s názvem Ensemble Inégal: Zelenka včera v kostele sv. Janů zahájil 31. ročník Velikonočního festivalu duchovní hudby, tentokrát s přízviskem Terroir. Toto napůl záhadné slovo, které se s oblibou používá v souvislosti s vínem, pochází z latinského označení pro zemi, půdu a nese v sobě souhrn všech vlivů, zejména pak přírodních podmínek konkrétního místa na zde pěstované rostliny. Tento výraz je tedy metonymicky přenesená na program letošního ročníku VFDH, neboť se skládá výhradně z děl tuzemských autorů, čímž doplňuje probíhající Rok české hudbyvíce

Největší doménou Filharmonie Brno je bezesporu pořádání koncertů klasické hudby. Přesto se občas pod její hlavičkou odehraje koncert, který se tomuto okruhu vymyká a naláká i posluchače, kterým je bližší spíše hudba populární, zejména jazzová. Jednou z těchto akcí byl recitál klavíristy Bojana Z, který se odehrál v úterý 19. března v sále Besedního domu.  více

Posledním projektem Komorní opery Hudební fakulty Janáčkovy akademie múzických umění se stalo uvedení dvou českých jednoaktových oper: V studni Viléma Blodka (1834–1874) a Polapená nevěra Otmara Máchy (1922–2006). Hudební fakulta se při jejich realizaci spojila s Ateliérem divadla a výchovy pro neslyšící Divadelní fakulty JAMU a vznikl projekt, který se snaží hudbu přiblížit právě neslyšícím. Toto spojení se ovšem na prknech Divadla na Orlí neuskutečnilo poprvé. Již dříve zde byly uvedeny inscenace, které fungovaly na podobném principu: například Hudba pro oči (2014) se skladbami Leoše Janáčka a Bohuslava Martinů nebo Pojď se mnou do světa – písně Jiřího Bulise tlumočené do českého znakového jazyka (2020). Nyní recenzovaný projekt měl premiéry 16. a 17. března v Divadle na Orlí.  více

Pro čtvrtý abonentní koncert cyklu Filharmonie doma, který se odehrál 14. března v Besedním domě a nesl označení Mozartiana, zvolila Filharmonie Brno, tentokrát pod vedením česko-japonského dirigenta Chuheie Iwasakiho, čtyři skladby z 18.–20. století. Tato díla dramaturgicky spojuje buď přímo vznik v období klasicismu nebo inspirace hudebními postupy pro toto období typickými. Jako sólistka se v první polovině koncertu představila flétnistka Martina Venc Matušínskávíce

Druhou zastávkou krátkého česko-německého turné klavírního tria Neues Klaviertrio Dresden se stal 6. března v 16 hodin koncertní sál Hudební fakulty Janáčkovy akademie múzických umění. V celkem čtyřech městech (Praha, Brno, Lipsko a Drážďany) zazněl program složený ze světových premiér dvou českých a dvou německých skladatelů.  více

Steven Johnston je skotský písničkář, který v poslední době používá pseudonym Damask Rose. Stejně se jmenuje i album které v roce 2022 natočil v Brně s producenty Pavlem Šmídem a Vojtěchem Svatošem. Se stejným producentským týmem nyní pracuje na druhém albu.  více

Roky zakončené číslicí 4 jsou pro českou kulturu důležitým symbolem. Nejinak je tomu i letos, kdy si v rámci Roku české hudby 2024 připomínáme významná výročí spjatá s některými kulturními institucemi a řadou jmen známých hudebních skladatelů a umělců. Tím nejskloňovanějším je bezesporu Bedřich Smetana (1824–1884), u něhož si připomínáme hned dvě jubilea – dvě stě let od narození a sto čtyřicet let od úmrtí. K oslavám se samozřejmě připojila i Filharmonie Brno, která připravila pro diváky dva koncerty s názvem Smetana 200 konané 29. února a 1. března v Janáčkově divadle. Recenze se pojí s prvním z nich. Orchestr vystoupil pod taktovkou švýcarského dirigenta Michaela Tabachnika a mimo jiné doprovodil mladého tuzemského klavíristu Marka Kozáka. Program se však nevztahoval pouze ke tvorbě Bedřicha Smetany, naopak dal vyniknout kontextu autorovy doby skrze díla Ferenze Lizsta a Richarda Wagnera.  více

Čtyřicetidenní postní doba, v níž se právě nacházíme, značí pro většinu z nás přípravu slavení Velikonoc. Tento čas představuje příležitost k vlastnímu zamyšlení a ztišení v podobě modliteb. Sbor Ensemble Versus se mimo jiné věnuje duchovní a liturgické hudbě, pro letošní postní období si připravil ojedinělý komponovaný večer, jenž se uskutečnil ve středu 28. února v kostele sv. Augustina. Propracovanost a výjimečnost koncertu se propisovala nejen do pěveckých čísel, ale také do improvizací olomouckého varhaníka Karla Martínka a režie Kateřiny Křivánkovévíce

Koncerty Brno Contemporary Orchestra (BCO) lze jen stěží označit za tradiční. Jsou ale vystoupení, která se i tomuto vymykají a hranici ještě posouvají. Takovým byl úterní koncert pojmenovaný Ministerstvo pravdy: vyprávění o hudbě, která neumí budovat lepší zítřky. BCO pod vedením dirigenta Pavla Šnajdra provedlo v budově bývalého OV KSČ tři kompozice na první pohled odlišné přesto propojené. Před začátkem programu posluchači vyslechli hlavní rozhlasové zpravodajství z 26. února 1974. U pamětníků tento krok mohl vyvolat lehce nahořklou nostalgii, pro mladší šlo o krásnou ukázku vysílání v období těžké normalizace.  více

Přihodilo se vám někdy, že jste byli přítomni události a už v jejím průběhu jste si uvědomili, že se stáváte součástí historického okamžiku? Tento povznášející pocit jsem už znala, a proto mám radost, že jsem ho mohla prožít znovu na koncertě s názvem Na pomezí žánrů, který se konal 23. února v HaDivadle. U příležitosti 102. výročí narození rozhlasového barda Jaromíra Nečase a jako úvodní koncert oslav 100 let vysílání ho uspořádal Český rozhlas Brno v čele s folklorním dramaturgem Jaroslavem Kneislem.  více

Když se zmíní cembalo, většina lidí si představí hudbu starou, zejména barokní. Ač se zdálo, že cembalu po vynálezu kladívkového klavíru odzvonilo, mnozí autoři hudby 20. století pochopili, že se jedná o nástroj, který má sice jiné zvukové vlastnosti než piano, je však stále nástrojem plnohodnotným. Pravdivost této teze se ve čtvrtek 22. února v Besedním domě pokusila dokázat Filharmonie Brno pod vedením německého dirigenta Alexandera Liebreicha. Spolu s věhlasným cembalistou Mahanem Esfahanim provedla tři skladby 20. století, které cembalo postavily do tří různých rolí.  více

Diversní jaro v roce 2024 započalo prvním orchestrálním koncertem Ensemble Opera Diversa pod taktovkou dirigenta Patrika Červáka konaným v Domě pánů z Kunštátu v úterý 20. února. Dramaturgický koncept inspirovaný mýtickými náměty z oblasti antiky, ale také fantazijního světa spisovatele a filologa Johna Ronalda Reuela Tolkiena, netradičně podpořil i improvizovaný videoart tvůrce Tomáše Hrůzy. Sólově za doprovodu orchestru vystoupil kytarista Vít Dvořáčekvíce

Také Filharmonie Brno v čele se šéfdirigentem Dennisem Russellem Daviesem se letos přidává k oslavám Roku české hudby. V Janáčkově divadle se včera uskutečnil koncert věnovaný vokálně-instrumentálním dílům dvou exilových skladatelů rozdílných epoch – Antonína Rejchy (1770–1836) a Jana Nováka (1921–1984). V rámci večera se představili Český filharmonický sbor Brno pod vedením sbormistra Petra FialyMartina Janková (soprán), Pavla Vykopalová (mezzosoprán), Aleš Briscein (tenor) a Jiří Brückler (bas).  více

Pondělním koncertem Africa calls Europe byl v sále Konventu Milosrdných bratří zahájen XXI. ročník cyklu Barbara Maria Willi uvádí... Jak název večera napovídá, divákům bylo předvedeno propojení evropských a (nejen) afrických vlivů. O tento zajímavý dramaturgický počin se postaralo londýnské flétnové kvarteto i Flautisti ve složení Jitka KonečnáDoris KitzmantelIlona Veselovská a Monika Wimberger Devátá, ke kterému se v několika skladbách připojil perkusionista Jakub Kupčík. V první polovině večera nejdříve zazněla díla z renesanční a barokní epochy, ve druhé pak kompozice soudobých autorů.  více

Nejčtenější

Kritika

Propojení, jednota, rozjímání – těmito slovy lze popsat hudební večer v režii Schola Gregoriana Pragensis pod vedením Davida Ebena a varhaníka Tomáše Thona, který se včera uskutečnil v rámci Velikonočního festivalu duchovní hudby v brněnském Kostele sv. Tomáše. Nejen zpěv gregoriánského chorálu, ale také díla skladatele Petra Ebena (1929–2007) na hodinu zvukově a barevně opanovala i oživila chrámový prostor.  více