Lesk i otazníky koncertní řady festivalu Janáček 2016

Lesk i otazníky koncertní řady festivalu Janáček 2016

Je to jako se státním rozpočtem: Až dva roky po nástupu kterékoliv nové vlády jej lze považovat za její. A to po všech stránkách počínaje ideovou a konče ryze praktickou tedy technickou, propagační a organizační. Předloňský ročník festivalu Janáček Brno představoval příslovečný bod zlomu. Nový ředitel pořádajícího Národního divadla Brno byl ve funkci teprve rok a šéf opery Jiří Heřman šest měsíců. Na brněnské radnici (která zůstává jediným významným benefaktorem velkých hudebních a divadelních institucí; kraje a státu totiž jakoby se netýkaly) se zrovna točilo kormidlem a po skončení festivalu byla demontována i dosavadní dramaturgická podstata akce. Po dvou letech lze koncertní řadu hodnotit jako sérii střídavých úspěchů, ovšem s několika znepokojujícími projevy amatérismu.

Hned druhý den po slavné premiéře Káti Kabanové čili 8. října se na odpoledním koncertě představil Pražský filharmonický sbor (PFS) se sbormistrem Lukášem Vasilkem. Vedle chvályhodného zařazení Janáčkových ženských a mužských sborů zazněly také dvě náročnější z „vysočinských“ kantát Bohuslava Martinů. Koncert měl mimořádnou úroveň a je třeba hned zkraje konstatovat propastný rozdíl mezi interpretačním projevem Pražanů a všech ostatních sborů, které na festivalu zpívaly. Zdá se, že členové PFS jsou absolventi středních a vysokých hudebních škol, stran pěveckých schopností jde tedy o opravdový supersbor a poslouchat jej je opravdovým požitkem. Otazníky však visí nad celkovým interpretačním pojetím Lukáše Vasilka. Volí totiž velmi rychlá tempa a pěvce vede k rovnému tónu bez snahy o drobnou agogiku. Chybí prozpívání tónů, vedení frází postrádá jakákoliv zastavení. Jde o moderní přístup k interpretaci, který perfektně sluší kupříkladu Stravinskému. Oproti tomu konzervativní pojetí plné korun, ritardand a generálních pauz dnes asi vyčaruje na nejedné tváři shovívavý úsměv. Pražští tedy jdou s dobou a jsou v tom dobří. Nelze si nicméně odpustit postesknutí: Zříkat se emočních efektů bytostně spjatých se sborovým zpěvem je prostě škoda. Dramatický Janáček prošuměl jakoby mimochodem a Martinů, zručně lavírující na hraně prostoty a banality, působil ve spojení s mahlerovskou sborovou hřmotností místy až bizarně. Zmínit je třeba i prominentní part sopranistky Pavly Vykopalové, která své role zpívala sice důsledně z not, ale bezchybně a s patřičnou expresivitou, to všechno den po a zároveň den před svým životním účinkováním v titulní roli Janáčkovy Káti Kabanové.

O den později proběhl jediný ryze orchestrální koncert festivalu. Přestože nebyl ani náznakem komorní, bylo hostování Pražské komorní filharmonie (nově pod „světovým“ názvem PKF – Prague Philharmonia) umístěno do Besedního domu. Zaslechl jsem v publiku mnoho povzdechů nad příliš řinčivým zvukem tohoto prostoru. Na tomto místě by se ovšem hudební Brno mělo zamyslet, ne-li chytit za nos. Sice patří k bontonu hudrat na dusivou akustiku Janáčkova divadla a toužit po novém koncertním sále, matný zvuk orchestru se nám ale vryl pod kůži jako svrab. S plnou dynamickou škálou orchestru, tak jak ji známe z Rudolfina nebo z podstatné části starších a menších koncertních sálů, se nedokážeme srovnat. Besední dům představuje oproti Janáčkovu divadlu opačný extrém, prakticky tu chybějí tlumivé povrchy, ale taková byla praxe i v době po otevření sálu v roce 1873, kdy se tu prováděl veškerý repertoár. PKF zvolila ideální dynamickou škálu, nepřeháněla fortissima, neuchýlila se ovšem ani k mdlému projevu. Tomáš Brauner vedl orchestr podivuhodně elegantním a přesným gestem, a přestože je Janáčkovo Šumařovo dítě pro orchestr zjevně novum, vynikli hudebníci z PKF svým typicky pečlivým výkonem a matoucím skladatelovým finesám nezůstali nic dlužni.

Nemilým překvapením ovšem bylo provedení Bartókova druhého klavírního koncertu. Už samotná volba sólisty Ivo Kahánka budila rozpaky. Náročný klavírní part, krajní ve svých technických a vlastně i fyzických nárocích, je třeba obsadit speciálně zaměřeným virtuosem, nikoliv všestranným klavíristou se sklony ke komerčnímu chování. Svůj part Kahánek nestihl nacvičit a spíše to vypadalo, že se jím začal zabývat pár dní před koncertem. Tříštivý efekt rytmicky exponovaného partu podal v neutrálním mezzoforte, velmi přibližně, s mnoha překlepy a s očima beznadějně zamknutýma v notách. I souhra s obracečkou skřípala. A přestože orchestr obstál se ctí, celé to vyznělo jako nepovedený vtip. Ivo Kahánek se tak zařadil mezi pochybné marketingové celebrity české hudební scény, pro které Brno neznamená dostatečnou motivaci k alespoň průměrnému či dostatečnému výkonu. Podobné propadáky jsme tady už zažili od houslisty Šporcla (Šostakovič), klavíristy Kasíka (rovněž Šostakovič) nebo cellisty Bárty (Haydn, Dvořák a vlastně cokoliv, co tu v posledních letech hrál).

Přestávka přinesla kýžené zapomnění a po ní předvedla PKF, v čem je její výjimečnost, totiž kombinace mladické energie a vyzrálé suverénní techniky. Bartókova geometricky narýsovaná Hudba pro smyčce, bicí a celestu měla skvěle interpretačně vypointované své typické charakteristiky, počínaje přísnou formou a konče výstředními detaily. Vládla důrazná odhodlanost, ne však teatrálnost. Díky Bohu, večer jako celek byl strhující.

Nevděčný pondělní termín připadl domácímu Českému filharmonickému sboru Brno pod vedením Petra Fialy a publikum se bohužel dostavilo ve velmi skromné sestavě. Dlouhý program (100 minut náročného zpěvu) přinesl zpracování lidových textů Vítězslava Nováka a Bohuslava Martinů, duchovní tvorbu posledně jmenovaného a dále Petra Řezníčka, Petra Fialy a Leoše Janáčka, a v závěru pak dva velké bezručovské mužské sbory Leoše Janáčka. Koncert gradoval na koncích obou polovin, nejprve obsáhlým Řezníčkovým zhudebněním apokalyptické sekvence Dies irae, dílem vážným až patetickým, pěvecky dosti náročným a velmi pestrým co do použitých kompozičních technik. Náladová naivní hudební hříčka Regina coeli Petra Fialy po přestávce vzbudila rozpaky, nakolik je vhodné, aby si vlivný sbormistr na prestižních festivalových koncertech prováděl své kompoziční pokusy. Kdo zapochyboval o soudnosti pana Fialy, byl ve své úvaze utvrzen cimrmanovským efektem závěrečného zhasnutí světel, navíc nevydařeného, poněvadž rozblikaného. Opravdovým vrcholem však bylo provedení Janáčkovy Maryčky Magdónovy a Sedmdesáti tisíc. Na pódium napochodovaly čerstvé hlasové posily a nastal jeden z vrcholných okamžiků festivalu. Tyto efektní skladby zůstávají pohříchu prakticky neprováděny, zčásti vinou své náročnosti a také kvůli mizející tradici mužských pěveckých těles. Brněnští sboristé byli v tento ojedinělý okamžik důkladně připraveni. I když nebylo Fialovo pojetí vyhraněné ani příliš originální, ukázal se jako znamenitý reprezentant tradiční janáčkovské interpretace, jakkoliv nepříliš častý.

V brněnském kontextu bude dozajista zajímavé porovnání výkonnosti dvou velkých profesionálních rivalů, filharmonických sborů Pražského (PFS z Čech) a Českého (ČFSB z Moravy). Ano, je to matoucí. Na většině starších gramofonových nahrávek s Českou filharmonií (ČF) totiž PFS používal v anglickém překladu název Czech Philharmonic Chorus, aby tak zdůraznil institucionální spřízněnost s orchestrem. V češtině ovšem sbor toho názvu neexistoval a skutečnosti v 90. letech mazaně využilo nově vznikající profesionální brněnské sborové těleso, Fialův Český filharmonický sbor Brno. Rivalita obou těles pak kulminovala po roztržce někdejšího ředitele ČF Riedlbaucha s dávno již osamostatněným PFS, kdy na všech pražských koncertech Česká filharmonie po několik sezón spolupracovala pouze s ČFSB. Jsou to tělesa výkonnostně nesouměřitelná, brněnští jsou předním tělesem ve středoevropském kontextu, zatímco pražští představují absolutní světovou špičku. To však není důležité a odvádí to pozornost od jiné skutečnosti. Při pohledu do koncertního kalendáře na webových stránkách obou sborů je člověku až smutno, jak často musí oba účinkovat u kdejakého requiem a kdejaké Deváté, až nezbývá mnoho času na vlastní umělecký růst a dramaturgii. Úvaha, jež vedla k profesionalizaci a institucionálnímu osamostatnění PFS i ČFSB, vycházela z vidiny vysokých výdělků v cizině. Dnes už se však jeví jako past, ze které je těžké uniknout. PFS je pod křídly ministerstva v poněkud lepší situaci, členové obecně prospěšné společnosti ČFSB by si však namísto trávení desítek hodin měsíčně v autobusech křižujících Evropu zasloužili soustavnější práci na hodnotných projektech pro domácí brněnské publikum, ovšemže za srovnatelných materiálních podmínek.

Pohostinské vystoupení vídeňského Arnold Schönberg Chor ve čtvrtek 13. října v Redutě působilo sympaticky, i když bylo laděno na poněkud lehčí notu. Vídeňští přijeli v menší sestavě třiatřiceti zpěváků s nesourodým programem skladeb Sukových, Bartókových, Schönbergových, Dvořákových a Janáčkových. Navzdory interpretačnímu nasazení zůstali nejlepší zpěváci zjevně ve Vídni, přesto však i v podání „B-týmu“ udělal Schönbergův žalm De profundis ve druhé polovině večera fantastický dojem a ukázal, jaký by koncert mohl být kdyby… Kdyby na závěr večera nezaznělo Šest Dvořákových Moravských dvojzpěvů v Janáčkově čtyřhlasé úpravě. Čeština je pro mladé zpěváky zjevně španělskou vesnicí, měli prakticky nepostřehnutelnou dikci omezenou na samohlásky. Přímočará prostota Dvořákových popěvků za nepříliš přesvědčivého klavírního doprovodu Stefana Gottfrieda zvážněla až brahmsovsky, což nutně neznamená výtku. Dramaturgicky to však byl pád až na venkovskou úroveň, kde musí po „tom vážném“ vždycky následovat něco rozverného. Před přídavkem – zopakováním několika Dvořákových dvojzpěvů – promluvil sbormistr Erwin Ortner k brněnskému publiku s krajní vřelostí a v přátelském tónu. Ortner vlastně předpokládal, že hrdí Češi chtějí slyšet především zpívanou češtinu v podání Rakušanů a ti jim laskavě vyhověli. A tím se dostáváme k podstatě koncertní řady festivalu: byly okamžiky interpretačně silné i slabší, především si tu ale každý provedl, co sám uznal za vhodné. Rozličné představy a motivace hostujících těles nebyly korigovány. Oproti minulosti neměly koncerty Janáčkova festivalu pevně danou (a vlastně žádnou) dramaturgii a v tomto ohledu se jedná o zřetelný krok zpět.

Samostatnou kapitolou je úroveň tištěných programů na koncertech, které důvěřivý posluchač pořídil za dvacet korun. Výčty skladeb, interpretů i rekordně miniaturní doprovodné texty jsou zmatené, nesouvislé a často i zavádějící, chybějí opusová čísla, názvy vět a v cyklech i tituly jednotlivých písní. Pro recenzenta je obzvláště trýznivé, že se nelze zorientovat v obsazení sólistů a klavíristů, často řadových členů hostujících těles. Odsouzeníhodná by přitom byla i jen absence zpívaných textů, na tu ale v daném stavu věcí nemohl nikdo ani pomyslet. Výjimkou bylo hostování vídeňského sboru, kdy byly k programům přikládány vytištěné české texty skladeb. Poděkování tomu, kdo z organizátorů šel jako první do sebe a nemohl se na to dívat.

Tato zarážející míra pohrdání obecenstvem je buď ostentativním sdělením, že koncertům přikládá zdejší operní dům na svém festivalu mizivou důležitost, anebo je jejich organizací pověřen někdo, kdo na koncertě nikdy nebyl. Světový festival? Podle úrovně programů spíše kruh přátel hudby středně velkého městyse na Vysočině. Festivaloví návštěvníci ze světa? Jakmile vzali do ruky program, museli si pomyslet, kde jen se ocitli. Hudební Brno, mimochodem plné studentů rozličných hudebních a uměleckých oborů, kteří si potřebují splnit povinnou praxi, každopádně takovou ostudu nepamatuje.

Autor byl do května 2016 členem nezávislé umělecké rady festivalu Janáček Brno, na vlastní žádost ji opustil a necítí se být festivalu ani Národnímu divadlu Brno ničím zavázán. S výjimkou vyřčení nápadu na realizaci řady sborových koncertů neměl na podobu letošního programu vliv.

Arnold Schoenberg Chor/ Ivo Kahánek a PKF/ Foto (c) Janáčkova opera NdB / Jakub Jíra

Komentáře

Reagovat
  • J.Č.

    11. listopad 2016, 11:50
    Dobrý den pane recenzente, dovoluji si pomálu reagovati na Vaše obsáhlé a cenné hodnocení shrnující brněnský hudební festival. Mám skutečnou radost ze čtení do hloubky zasahující "kritiky", neb nejsem zastáncem po povrchu jdoucích hodnocení, nebo snad osobní konflikty řešících zdrcujících článků. Byl jsem přítomen koncertu Českého filharmonického sboru Brno pod vedením sbormistra Petra Fialy, proto bych si jako již vysluhující kritik (sám to slovo nemám rád, proto mi promiňte) dovolil napsat malou kontra-reakci na Vaše slova týkající se tohoto koncertu. Sám také nejsem nadšený z uvádění vlastních děl dirigentů či sbormistrů na jejich koncertech, nebo představeních. Však zde mi situace přišla cenná a schůdná ze dvou důvodů. Ad.1 autor Petr Fiala zařadil z naprosto nezištných důvodů "také" dílo brněnského matadora Petra Řezníčka, mého dlouholetého přítele a kolegy, který nejen díky svému zdravotnímu stavu jistě zaznamenal krásné okamžiky nad provedením své partitury. Pokud mohu být upřímný, tak jsem byl jeho skladbou a taktéž provedením téže velice nadšený! Ad.2 Zde si dovolím popsat fakt neveřejný, čili Vás neosočuji z neznalosti, prosím. Skladba Petra Fialy Regina Coeli e laetare vznikla na objednávku prestižního operního festivalu Heidenheim festspiele. Německé kritiky hovoří v superlativech, což samozřejmě nic neznamená. Snad jen pro možný kontrast hodnocení. V tom je hudba stejně přenádherná! Následující řádky budou trochu sžíravé, moc mi to promiňte. V hodnocení Janáčkovy Maryčky Magdónovy a Sedmdesáti tisíc jste poznamenal jednu větu, která mě trochu "nadzvedla ze židle". Napsal jste, že provedení Petra Fialy nebylo "vyhraněné ani příliš originální". Promiňte mi dotaz, ale kdy a kde jste slyšel živé provedení těchto dvou vrcholů pěvecké literatury? Já sám jsem přes svůj věk dosahující mety nejvyšší měl možnost zaslechnouti tato díla tuším dvakrát a bylo to daleko předtím, než jste se narodil, skromně předpokládám. Zde mi promiňte možná nepřiměřenou reakci, ze které ale můžete cítit mé skutečné rozhořčení nad Vašimi slovy. V řadě neposlední bych si dovolil rýpnout do vosího hnízda porovnatelnosti neporovnatelného. Dovolím si použít Vaši větu. "Jsou to tělesa výkonnostně nesouměřitelná, brněnští jsou předním tělesem ve středoevropském kontextu, zatímco pražští představují absolutní světovou špičku". V hudbě je krásné, že každý z nás má na stejnou věc jiný názor a je to fakt prolínající námi milované umění od nepaměti. Však recipienti by neměli býti taháni za nos, neb dnes nemají touhy po zjišťování faktů a mohou tedy žíti v deziluzi. Mou celoživotní touhu bylo vždy uvádět neoddiskutovatelná fakta okořeněná trochou vlastního názoru tak, aby čtenář či posluchač vždy věděl, co se na pódiu vždy odehrálo. Zpět k mé reakci na Vaši drobnou impertinenci. Pokud nazýváte Pražský filharmonický sbor světovou špičkou, musím Vás opět nerad konfrontovat s jejich veřejně uváděným koncertním kalendářem, kde je uvedeno první zahraniční angažmá v červnu příštího roku. Proto snad zaslouží Vaše úvaha drobné zamyšlení a nápravu napsaného. Pane recenzente, po všech nepěkných věcech, které jsem napsal, mi dovolte malé shrnutí. Vážím si lidí, kteří píší ve svém volném čase recenze a hodnocení, neb sám dobře vím, jak je aktivita honorována finančně i lidsky. Váš Jiří Č.

Začátek festivalu Janáček Brno 2016 se bezesporu stane památným. Premiéra opery Káťa Kabanová představovala zahájení, na jaké se nezapomíná. Namísto nové výrazné režie Janáčkova tragického rusofilského dramatu byla upřednostněna snad nejlíbivější a nejméně kontroverzní volba - dávná inscenace režiséra Roberta Carsena a jeho týmu, která již obletěla řadu evropských operních scén. A byla to volba opravdu šťastná. Její výjimečné kvality si rádo znovu vychutná znalé přespolní publikum, zatímco Brňané, ve „svém“ Janáčkovi stále spíše tápající, potřebují přesně toto: srozumitelnou a působivou inscenaci. Bylo by skvělé, kdyby se tato Káťa Kabanová udržela na repertoáru jako divácky oblíbený kus.  více

Fascinující předělávku Sinfonietty pod taktovkou norského trumpetisty a aranžéra Didrika Ingvaldsena nabídl druhý koncert ze série Jazz goes to Janáček v rámci festivalu Janáček Brno. Přinesl však také o poznání méně vydařený projekt Polajka uskupení Nikolaj Nikitin Ensemble.  více

Festival Janáček Brno 2016 svému publiku nenabízí výhradně tvorbu Leoše Janáčka, prostor naopak dostávají i tvůrci, kteří rozvíjejí jeho hudební dědictví po svém. V Mahenově divadle se tak odehrál koncert jazzového tria Emila Viklického a Ivy Bittové ve společnosti OK Percussion Duo.  více

V duchu myšlenky, že Brno a folklor patří k sobě, proběhl ve čtvrtek 6. června Happening Roku folklorních souborů. Událost uspořádala Kancelář Brno město hudby UNESCO ve spolupráci se spolkem Brněnsko tančí a zpívá. Akce se tak stala součástí dlouhodobého projektu, který si předsevzal zmapovat amatérskou hudební scénu v Brně, a to nejen folklorní. V minulém roce Brno město hudby obdobným způsobem oslovilo pěvecké sbory, v budoucnu to budou například garážové kapely. Dokládá tak pestrost brněnské hudební scény nejen na úrovni profesionálních těles, ale i nadšených laiků, pro které je muzika neoddělitelnou součástí života.  více

Spolek Brněnsko tančí a zpívá a TIC Brno uspořádali 6. června 49. ročník přehlídky Brněnsko tančí a zpívá. Program koncentrovaný do jednoho dne byl nabitější, než v předchozích letech. Podtitul Rok folklorních souborů byl vypůjčen od stejnojmenného projektu kanceláře Brna města hudby UNESCO.  více

Ještě před rokem bychom v Nové synagoze ve Velkém Meziříčí nalezli asijskou tržnici. Jmenované město se však rozhodlo budovu odkoupit a začalo ji využívat důstojněji. Při právě probíhajícím festivalu Concentus Moraviae posluchači mohli ve středu 5. června tuto památku navštívit a vyslechnout si zde komorní koncert zpěvačky a houslistky Ivy Bittové, jejího ženského sboru Babačka s muzikanty Jakubem Jedlinským (akordeon) a Pavlem Fischerem (housle).  více

Večernímu koncertu Ensemble Opera Diversa s názvem Tvář vody, který se uskutečnil 4. června ve venkovním prostoru (atrium) Moravské zemské knihovny Brno, předcházela dopolední beseda profesora Miloše Štědroně a docenta Vladimíra Maňase z Ústavu hudební vědy Masarykovy univerzity. Oba jmenovaní si připravili poutavé povídání na téma vodního živlu v umění (od gregoriánského chorálu až po počátek 20. století), jež bylo zakončeno ukázkou edice a poslechem nahrávky Janáčkovy symfonie Dunaj. V rámci koncert pod taktovkou Gabriely Tardonové inspirovaném tématem vody zazněly jedna světová a tři české premiéry. Jako sólistka se divákům představila harfistka Dominika Kvardovávíce

Podobně jako další hudební festivaly se i 29. ročník mezinárodního hudebního festivalu Concentus Moraviae musel vypořádat letos nejen s Rokem české hudby, ale především s jedinečným výročím 200 let od narození Bedřicha Smetany, zakladatele moderní české hudby. Dramaturgické ukotvení právě zahájeného ročníku se nese v duchu hesla „Metamorfózy: Czech Smetana!“. První festivalový koncert, který se uskutečnil 31. května v kyjovském Městském kulturním středisku, dal tušit, kterým směrem se bude ubírat i zbytek festivalové dramaturgie. Na Smetanovu tvorbu se organizátoři přehlídky totiž rozhodli pohlížet z nových úhlů a pracovat nejen s hudbou, ale také s očekáváním posluchačů. Již na úvodním večeru zazněl proslulý Smetanův Smyčcový kvartet č. 1 e moll Z mého života, avšak v úpravě pro symfonický orchestr z pera dirigenta a klavíristy George Szella. Smetanovo dílo doplnila světová premiéra Koncertu pro flétnu a orchestr Sadunkertoja finského skladatele, dirigenta a rezidenčního umělce 29. ročníku festivalu Olliho Mustonena, která vznikla přímo na objednávku festivalu. Právě Mustonen provedení obou skladeb v podání orchestru Prague Philharmonia také řídil. Jako sólistka vystoupila dánská flétnistka Janne Thomsenvíce

V rámci koncertní řady Hudebních inventur Ensemble Opera Diversa, která započala už v roce 2017, má těleso za cíl přinášet (znovu)objevená díla a autory, s nimiž se na pódiích setkáváme zřídka. Tato dramaturgická linie ale také nabízí prostor a iniciativu k vytváření zcela nových skladeb uváděných ve světových premiérách. Komorní koncert uskutečněný ve středu 29. května 2024 v aule rektorátu Vysokého učení technického (VUT) v Brně se protentokrát nesl v režii Diversa QuartetBarbara Tolarová (1. housle), Jan Bělohlávek (2. housle), David Křivský (viola), Iva Wiesnerová (violoncello), OK Percussion Duo (Martin OpršálMartin Kneibl), sólistky Anety Podracké Bendové (soprán) a klavíristky Terezy Plešákové. Námětem odkazoval na prostředí pražské kompoziční školy z hlediska pedagogického i uměleckého.  více

Světoznámý jazzový klavírista a kapelník Count Basie by 21. srpna oslavil 120. narozeniny. Big band Cotatcha Orchestra se rozhodl u této příležitosti uspořádat tribute koncert, při kterém zazněl početný výběr ze skladeb orchestru Counta Basieho. Při několika kompozicích se pak před pódiem objevila taneční skupina Rhythm Pilots z taneční školy Swing Wings a společně s big bandem v neděli v Cabaretu des Péchés připravili autentickou podívanou jako vystřiženou z amerických tančíren třicátých a čtyřicátých let minulého století.  více

Koncert s podtitulem Haydn a Šostakovič v g moll uzavřel ve čtvrtek 16. května v Besedním domě abonentní řadu Filharmonie doma. Jednalo se také o poslední koncert sezóny 2023/24 (když nepočítáme páteční reprízu), při kterém v čele Filharmonie Brno stanul její šéfdirigent Dennis Russell Davies. V druhé půli večera pak orchestr doplnili zpěváci Jana Šrejma Kačírková (soprán) a Jiří Služenko (bas). Jak už z názvu koncertu vyplývá, dramaturgie vedle sebe v rámci čtvrtečního programu postavila díla Josepha Haydna a Dimitrije Šostakoviče, která spojuje takřka výhradně pouze tónina, ve které byla napsána.  více

Dina e Mel je chorvatské hudební duo, které tvoří zpěvačka Dina Bušić a kytaristka Melita Ivković. Obě klasicky vzdělané hudebnice se soustavně věnují písním etnické menšiny Arbenešů, etnických Albánců, kteří v minulosti migrovali do chorvatského Zadaru. Duo Dina e Mel vystoupí v srpnu 2024 na festivalu Maraton hudby Brno v rámci programu Balkan Soirée.  více

Koncertem s názvem Epilogy zakončila Filharmonie Brno abonentní řadu Filharmonie v divadle I s podtitulem Oslavná. Pod taktovkou Tomáše Netopila provedla 9. května program složený ze skladeb Sergeje Rachmaninova, Gustava Mahlera a Alfreda Schnittkeho, které svým způsobem, více či méně, epilogy jsou.  více

Brno – město hudby UNESCO v loňském roce zahájilo víceletý projekt, který si klade za cíl zmapovat a zviditelnit brněnskou amatérskou hudební scénu. V letošním roce se projekt věnuje folklorním souborům. Vyvrcholením Roku folklorních souborů bude společný happening, který proběhne 6. června v odpoledních hodinách a zaplní celé historické centrum Brna. Pro tuto příležitost se projekt propojí s již tradiční akcí Brněnsko tančí a zpívá, která se dlouhodobě snaží o prezentaci lidové kultury etnografické oblasti Brněnska.  více

Po roce a půl se do Brna vrátila legenda současného instrumentálního jazz rocku (fusion) Snarky Puppy. V devítičlenné sestavě vystoupili 1. května v rámci Jazz Festu Brno ve vyprodaném Sono Centru. Během více než hodinu a půl dlouhé show zahráli jak několik skladeb z nejnovějšího alba Empire Central, tak výběr z přechozích nahrávek.  více

Brno – město hudby UNESCO v loňském roce zahájilo víceletý projekt, který si klade za cíl prozkoumat a zviditelnit brněnskou amatérskou hudební scénu. V minulém roce se zaměřil na pěvecké sbory, letošní ročník je věnován folklorním souborům a dalším tělesům, které mají jako svůj hlavní inspirační zdroj lidovou píseň.  více

Exkurz do hudby tří, částečně ovšem čtyř století připravila divákům Filharmonie Brno při pátém koncertu abonentní řady Filharmonie doma. Ve čtvrtek 25. dubna v Besedním domě provedla pod vedením dirigenta Takeshiho Moriuchiho skladby Maurice Ravela, Roberta Schumanna, Johna Adamse a Wolfganga Amadea Mozarta. Při interpretaci Schumannova písňového cyklu Láska a život ženy, který dal celému koncertu název, orchestr doplnila mezzosopranistka Markéta Cukrovávíce

Koncert tělesa Brno Contemporary Orchestra v čele s vedoucím a dirigentem Pavlem Šnajdrem uskutečněný ve čtvrtek 18. dubna v netradičních prostorách kavárny Pole Rebelbean nesl podtitul Vyprávění o hudbě, která neumí kalkulovat. Dramaturgicky se večer inspiroval dvěmi literárními díly – My od Jevgenije Zamjatina a Paříž ve dvacátém století od Julese Verna – utopicky líčící budoucnost lidstva, ale i hudby. Kromě orchestru se publiku představili také mezzosopranistka Marie Kopecká-VerhoevenDominique Defontaines a francouzský ansámbl Rés(O)nances věnující se prolínání výtvarného umění s hudbou.  více

Nejčtenější

Kritika

Ještě před rokem bychom v Nové synagoze ve Velkém Meziříčí nalezli asijskou tržnici. Jmenované město se však rozhodlo budovu odkoupit a začalo ji využívat důstojněji. Při právě probíhajícím festivalu Concentus Moraviae posluchači mohli ve středu 5. června tuto památku navštívit a vyslechnout si zde komorní koncert zpěvačky a houslistky Ivy Bittové, jejího ženského sboru Babačka s muzikanty Jakubem Jedlinským (akordeon) a Pavlem Fischerem (housle).  více