Lesk i otazníky koncertní řady festivalu Janáček 2016

Lesk i otazníky koncertní řady festivalu Janáček 2016

Je to jako se státním rozpočtem: Až dva roky po nástupu kterékoliv nové vlády jej lze považovat za její. A to po všech stránkách počínaje ideovou a konče ryze praktickou tedy technickou, propagační a organizační. Předloňský ročník festivalu Janáček Brno představoval příslovečný bod zlomu. Nový ředitel pořádajícího Národního divadla Brno byl ve funkci teprve rok a šéf opery Jiří Heřman šest měsíců. Na brněnské radnici (která zůstává jediným významným benefaktorem velkých hudebních a divadelních institucí; kraje a státu totiž jakoby se netýkaly) se zrovna točilo kormidlem a po skončení festivalu byla demontována i dosavadní dramaturgická podstata akce. Po dvou letech lze koncertní řadu hodnotit jako sérii střídavých úspěchů, ovšem s několika znepokojujícími projevy amatérismu.

Hned druhý den po slavné premiéře Káti Kabanové čili 8. října se na odpoledním koncertě představil Pražský filharmonický sbor (PFS) se sbormistrem Lukášem Vasilkem. Vedle chvályhodného zařazení Janáčkových ženských a mužských sborů zazněly také dvě náročnější z „vysočinských“ kantát Bohuslava Martinů. Koncert měl mimořádnou úroveň a je třeba hned zkraje konstatovat propastný rozdíl mezi interpretačním projevem Pražanů a všech ostatních sborů, které na festivalu zpívaly. Zdá se, že členové PFS jsou absolventi středních a vysokých hudebních škol, stran pěveckých schopností jde tedy o opravdový supersbor a poslouchat jej je opravdovým požitkem. Otazníky však visí nad celkovým interpretačním pojetím Lukáše Vasilka. Volí totiž velmi rychlá tempa a pěvce vede k rovnému tónu bez snahy o drobnou agogiku. Chybí prozpívání tónů, vedení frází postrádá jakákoliv zastavení. Jde o moderní přístup k interpretaci, který perfektně sluší kupříkladu Stravinskému. Oproti tomu konzervativní pojetí plné korun, ritardand a generálních pauz dnes asi vyčaruje na nejedné tváři shovívavý úsměv. Pražští tedy jdou s dobou a jsou v tom dobří. Nelze si nicméně odpustit postesknutí: Zříkat se emočních efektů bytostně spjatých se sborovým zpěvem je prostě škoda. Dramatický Janáček prošuměl jakoby mimochodem a Martinů, zručně lavírující na hraně prostoty a banality, působil ve spojení s mahlerovskou sborovou hřmotností místy až bizarně. Zmínit je třeba i prominentní part sopranistky Pavly Vykopalové, která své role zpívala sice důsledně z not, ale bezchybně a s patřičnou expresivitou, to všechno den po a zároveň den před svým životním účinkováním v titulní roli Janáčkovy Káti Kabanové.

O den později proběhl jediný ryze orchestrální koncert festivalu. Přestože nebyl ani náznakem komorní, bylo hostování Pražské komorní filharmonie (nově pod „světovým“ názvem PKF – Prague Philharmonia) umístěno do Besedního domu. Zaslechl jsem v publiku mnoho povzdechů nad příliš řinčivým zvukem tohoto prostoru. Na tomto místě by se ovšem hudební Brno mělo zamyslet, ne-li chytit za nos. Sice patří k bontonu hudrat na dusivou akustiku Janáčkova divadla a toužit po novém koncertním sále, matný zvuk orchestru se nám ale vryl pod kůži jako svrab. S plnou dynamickou škálou orchestru, tak jak ji známe z Rudolfina nebo z podstatné části starších a menších koncertních sálů, se nedokážeme srovnat. Besední dům představuje oproti Janáčkovu divadlu opačný extrém, prakticky tu chybějí tlumivé povrchy, ale taková byla praxe i v době po otevření sálu v roce 1873, kdy se tu prováděl veškerý repertoár. PKF zvolila ideální dynamickou škálu, nepřeháněla fortissima, neuchýlila se ovšem ani k mdlému projevu. Tomáš Brauner vedl orchestr podivuhodně elegantním a přesným gestem, a přestože je Janáčkovo Šumařovo dítě pro orchestr zjevně novum, vynikli hudebníci z PKF svým typicky pečlivým výkonem a matoucím skladatelovým finesám nezůstali nic dlužni.

Nemilým překvapením ovšem bylo provedení Bartókova druhého klavírního koncertu. Už samotná volba sólisty Ivo Kahánka budila rozpaky. Náročný klavírní part, krajní ve svých technických a vlastně i fyzických nárocích, je třeba obsadit speciálně zaměřeným virtuosem, nikoliv všestranným klavíristou se sklony ke komerčnímu chování. Svůj part Kahánek nestihl nacvičit a spíše to vypadalo, že se jím začal zabývat pár dní před koncertem. Tříštivý efekt rytmicky exponovaného partu podal v neutrálním mezzoforte, velmi přibližně, s mnoha překlepy a s očima beznadějně zamknutýma v notách. I souhra s obracečkou skřípala. A přestože orchestr obstál se ctí, celé to vyznělo jako nepovedený vtip. Ivo Kahánek se tak zařadil mezi pochybné marketingové celebrity české hudební scény, pro které Brno neznamená dostatečnou motivaci k alespoň průměrnému či dostatečnému výkonu. Podobné propadáky jsme tady už zažili od houslisty Šporcla (Šostakovič), klavíristy Kasíka (rovněž Šostakovič) nebo cellisty Bárty (Haydn, Dvořák a vlastně cokoliv, co tu v posledních letech hrál).

Přestávka přinesla kýžené zapomnění a po ní předvedla PKF, v čem je její výjimečnost, totiž kombinace mladické energie a vyzrálé suverénní techniky. Bartókova geometricky narýsovaná Hudba pro smyčce, bicí a celestu měla skvěle interpretačně vypointované své typické charakteristiky, počínaje přísnou formou a konče výstředními detaily. Vládla důrazná odhodlanost, ne však teatrálnost. Díky Bohu, večer jako celek byl strhující.

Nevděčný pondělní termín připadl domácímu Českému filharmonickému sboru Brno pod vedením Petra Fialy a publikum se bohužel dostavilo ve velmi skromné sestavě. Dlouhý program (100 minut náročného zpěvu) přinesl zpracování lidových textů Vítězslava Nováka a Bohuslava Martinů, duchovní tvorbu posledně jmenovaného a dále Petra Řezníčka, Petra Fialy a Leoše Janáčka, a v závěru pak dva velké bezručovské mužské sbory Leoše Janáčka. Koncert gradoval na koncích obou polovin, nejprve obsáhlým Řezníčkovým zhudebněním apokalyptické sekvence Dies irae, dílem vážným až patetickým, pěvecky dosti náročným a velmi pestrým co do použitých kompozičních technik. Náladová naivní hudební hříčka Regina coeli Petra Fialy po přestávce vzbudila rozpaky, nakolik je vhodné, aby si vlivný sbormistr na prestižních festivalových koncertech prováděl své kompoziční pokusy. Kdo zapochyboval o soudnosti pana Fialy, byl ve své úvaze utvrzen cimrmanovským efektem závěrečného zhasnutí světel, navíc nevydařeného, poněvadž rozblikaného. Opravdovým vrcholem však bylo provedení Janáčkovy Maryčky Magdónovy a Sedmdesáti tisíc. Na pódium napochodovaly čerstvé hlasové posily a nastal jeden z vrcholných okamžiků festivalu. Tyto efektní skladby zůstávají pohříchu prakticky neprováděny, zčásti vinou své náročnosti a také kvůli mizející tradici mužských pěveckých těles. Brněnští sboristé byli v tento ojedinělý okamžik důkladně připraveni. I když nebylo Fialovo pojetí vyhraněné ani příliš originální, ukázal se jako znamenitý reprezentant tradiční janáčkovské interpretace, jakkoliv nepříliš častý.

V brněnském kontextu bude dozajista zajímavé porovnání výkonnosti dvou velkých profesionálních rivalů, filharmonických sborů Pražského (PFS z Čech) a Českého (ČFSB z Moravy). Ano, je to matoucí. Na většině starších gramofonových nahrávek s Českou filharmonií (ČF) totiž PFS používal v anglickém překladu název Czech Philharmonic Chorus, aby tak zdůraznil institucionální spřízněnost s orchestrem. V češtině ovšem sbor toho názvu neexistoval a skutečnosti v 90. letech mazaně využilo nově vznikající profesionální brněnské sborové těleso, Fialův Český filharmonický sbor Brno. Rivalita obou těles pak kulminovala po roztržce někdejšího ředitele ČF Riedlbaucha s dávno již osamostatněným PFS, kdy na všech pražských koncertech Česká filharmonie po několik sezón spolupracovala pouze s ČFSB. Jsou to tělesa výkonnostně nesouměřitelná, brněnští jsou předním tělesem ve středoevropském kontextu, zatímco pražští představují absolutní světovou špičku. To však není důležité a odvádí to pozornost od jiné skutečnosti. Při pohledu do koncertního kalendáře na webových stránkách obou sborů je člověku až smutno, jak často musí oba účinkovat u kdejakého requiem a kdejaké Deváté, až nezbývá mnoho času na vlastní umělecký růst a dramaturgii. Úvaha, jež vedla k profesionalizaci a institucionálnímu osamostatnění PFS i ČFSB, vycházela z vidiny vysokých výdělků v cizině. Dnes už se však jeví jako past, ze které je těžké uniknout. PFS je pod křídly ministerstva v poněkud lepší situaci, členové obecně prospěšné společnosti ČFSB by si však namísto trávení desítek hodin měsíčně v autobusech křižujících Evropu zasloužili soustavnější práci na hodnotných projektech pro domácí brněnské publikum, ovšemže za srovnatelných materiálních podmínek.

Pohostinské vystoupení vídeňského Arnold Schönberg Chor ve čtvrtek 13. října v Redutě působilo sympaticky, i když bylo laděno na poněkud lehčí notu. Vídeňští přijeli v menší sestavě třiatřiceti zpěváků s nesourodým programem skladeb Sukových, Bartókových, Schönbergových, Dvořákových a Janáčkových. Navzdory interpretačnímu nasazení zůstali nejlepší zpěváci zjevně ve Vídni, přesto však i v podání „B-týmu“ udělal Schönbergův žalm De profundis ve druhé polovině večera fantastický dojem a ukázal, jaký by koncert mohl být kdyby… Kdyby na závěr večera nezaznělo Šest Dvořákových Moravských dvojzpěvů v Janáčkově čtyřhlasé úpravě. Čeština je pro mladé zpěváky zjevně španělskou vesnicí, měli prakticky nepostřehnutelnou dikci omezenou na samohlásky. Přímočará prostota Dvořákových popěvků za nepříliš přesvědčivého klavírního doprovodu Stefana Gottfrieda zvážněla až brahmsovsky, což nutně neznamená výtku. Dramaturgicky to však byl pád až na venkovskou úroveň, kde musí po „tom vážném“ vždycky následovat něco rozverného. Před přídavkem – zopakováním několika Dvořákových dvojzpěvů – promluvil sbormistr Erwin Ortner k brněnskému publiku s krajní vřelostí a v přátelském tónu. Ortner vlastně předpokládal, že hrdí Češi chtějí slyšet především zpívanou češtinu v podání Rakušanů a ti jim laskavě vyhověli. A tím se dostáváme k podstatě koncertní řady festivalu: byly okamžiky interpretačně silné i slabší, především si tu ale každý provedl, co sám uznal za vhodné. Rozličné představy a motivace hostujících těles nebyly korigovány. Oproti minulosti neměly koncerty Janáčkova festivalu pevně danou (a vlastně žádnou) dramaturgii a v tomto ohledu se jedná o zřetelný krok zpět.

Samostatnou kapitolou je úroveň tištěných programů na koncertech, které důvěřivý posluchač pořídil za dvacet korun. Výčty skladeb, interpretů i rekordně miniaturní doprovodné texty jsou zmatené, nesouvislé a často i zavádějící, chybějí opusová čísla, názvy vět a v cyklech i tituly jednotlivých písní. Pro recenzenta je obzvláště trýznivé, že se nelze zorientovat v obsazení sólistů a klavíristů, často řadových členů hostujících těles. Odsouzeníhodná by přitom byla i jen absence zpívaných textů, na tu ale v daném stavu věcí nemohl nikdo ani pomyslet. Výjimkou bylo hostování vídeňského sboru, kdy byly k programům přikládány vytištěné české texty skladeb. Poděkování tomu, kdo z organizátorů šel jako první do sebe a nemohl se na to dívat.

Tato zarážející míra pohrdání obecenstvem je buď ostentativním sdělením, že koncertům přikládá zdejší operní dům na svém festivalu mizivou důležitost, anebo je jejich organizací pověřen někdo, kdo na koncertě nikdy nebyl. Světový festival? Podle úrovně programů spíše kruh přátel hudby středně velkého městyse na Vysočině. Festivaloví návštěvníci ze světa? Jakmile vzali do ruky program, museli si pomyslet, kde jen se ocitli. Hudební Brno, mimochodem plné studentů rozličných hudebních a uměleckých oborů, kteří si potřebují splnit povinnou praxi, každopádně takovou ostudu nepamatuje.

Autor byl do května 2016 členem nezávislé umělecké rady festivalu Janáček Brno, na vlastní žádost ji opustil a necítí se být festivalu ani Národnímu divadlu Brno ničím zavázán. S výjimkou vyřčení nápadu na realizaci řady sborových koncertů neměl na podobu letošního programu vliv.

Arnold Schoenberg Chor/ Ivo Kahánek a PKF/ Foto (c) Janáčkova opera NdB / Jakub Jíra

Komentáře

Reagovat
  • J.Č.

    11. listopad 2016, 11:50
    Dobrý den pane recenzente, dovoluji si pomálu reagovati na Vaše obsáhlé a cenné hodnocení shrnující brněnský hudební festival. Mám skutečnou radost ze čtení do hloubky zasahující "kritiky", neb nejsem zastáncem po povrchu jdoucích hodnocení, nebo snad osobní konflikty řešících zdrcujících článků. Byl jsem přítomen koncertu Českého filharmonického sboru Brno pod vedením sbormistra Petra Fialy, proto bych si jako již vysluhující kritik (sám to slovo nemám rád, proto mi promiňte) dovolil napsat malou kontra-reakci na Vaše slova týkající se tohoto koncertu. Sám také nejsem nadšený z uvádění vlastních děl dirigentů či sbormistrů na jejich koncertech, nebo představeních. Však zde mi situace přišla cenná a schůdná ze dvou důvodů. Ad.1 autor Petr Fiala zařadil z naprosto nezištných důvodů "také" dílo brněnského matadora Petra Řezníčka, mého dlouholetého přítele a kolegy, který nejen díky svému zdravotnímu stavu jistě zaznamenal krásné okamžiky nad provedením své partitury. Pokud mohu být upřímný, tak jsem byl jeho skladbou a taktéž provedením téže velice nadšený! Ad.2 Zde si dovolím popsat fakt neveřejný, čili Vás neosočuji z neznalosti, prosím. Skladba Petra Fialy Regina Coeli e laetare vznikla na objednávku prestižního operního festivalu Heidenheim festspiele. Německé kritiky hovoří v superlativech, což samozřejmě nic neznamená. Snad jen pro možný kontrast hodnocení. V tom je hudba stejně přenádherná! Následující řádky budou trochu sžíravé, moc mi to promiňte. V hodnocení Janáčkovy Maryčky Magdónovy a Sedmdesáti tisíc jste poznamenal jednu větu, která mě trochu "nadzvedla ze židle". Napsal jste, že provedení Petra Fialy nebylo "vyhraněné ani příliš originální". Promiňte mi dotaz, ale kdy a kde jste slyšel živé provedení těchto dvou vrcholů pěvecké literatury? Já sám jsem přes svůj věk dosahující mety nejvyšší měl možnost zaslechnouti tato díla tuším dvakrát a bylo to daleko předtím, než jste se narodil, skromně předpokládám. Zde mi promiňte možná nepřiměřenou reakci, ze které ale můžete cítit mé skutečné rozhořčení nad Vašimi slovy. V řadě neposlední bych si dovolil rýpnout do vosího hnízda porovnatelnosti neporovnatelného. Dovolím si použít Vaši větu. "Jsou to tělesa výkonnostně nesouměřitelná, brněnští jsou předním tělesem ve středoevropském kontextu, zatímco pražští představují absolutní světovou špičku". V hudbě je krásné, že každý z nás má na stejnou věc jiný názor a je to fakt prolínající námi milované umění od nepaměti. Však recipienti by neměli býti taháni za nos, neb dnes nemají touhy po zjišťování faktů a mohou tedy žíti v deziluzi. Mou celoživotní touhu bylo vždy uvádět neoddiskutovatelná fakta okořeněná trochou vlastního názoru tak, aby čtenář či posluchač vždy věděl, co se na pódiu vždy odehrálo. Zpět k mé reakci na Vaši drobnou impertinenci. Pokud nazýváte Pražský filharmonický sbor světovou špičkou, musím Vás opět nerad konfrontovat s jejich veřejně uváděným koncertním kalendářem, kde je uvedeno první zahraniční angažmá v červnu příštího roku. Proto snad zaslouží Vaše úvaha drobné zamyšlení a nápravu napsaného. Pane recenzente, po všech nepěkných věcech, které jsem napsal, mi dovolte malé shrnutí. Vážím si lidí, kteří píší ve svém volném čase recenze a hodnocení, neb sám dobře vím, jak je aktivita honorována finančně i lidsky. Váš Jiří Č.

Začátek festivalu Janáček Brno 2016 se bezesporu stane památným. Premiéra opery Káťa Kabanová představovala zahájení, na jaké se nezapomíná. Namísto nové výrazné režie Janáčkova tragického rusofilského dramatu byla upřednostněna snad nejlíbivější a nejméně kontroverzní volba - dávná inscenace režiséra Roberta Carsena a jeho týmu, která již obletěla řadu evropských operních scén. A byla to volba opravdu šťastná. Její výjimečné kvality si rádo znovu vychutná znalé přespolní publikum, zatímco Brňané, ve „svém“ Janáčkovi stále spíše tápající, potřebují přesně toto: srozumitelnou a působivou inscenaci. Bylo by skvělé, kdyby se tato Káťa Kabanová udržela na repertoáru jako divácky oblíbený kus.  více

Fascinující předělávku Sinfonietty pod taktovkou norského trumpetisty a aranžéra Didrika Ingvaldsena nabídl druhý koncert ze série Jazz goes to Janáček v rámci festivalu Janáček Brno. Přinesl však také o poznání méně vydařený projekt Polajka uskupení Nikolaj Nikitin Ensemble.  více

Festival Janáček Brno 2016 svému publiku nenabízí výhradně tvorbu Leoše Janáčka, prostor naopak dostávají i tvůrci, kteří rozvíjejí jeho hudební dědictví po svém. V Mahenově divadle se tak odehrál koncert jazzového tria Emila Viklického a Ivy Bittové ve společnosti OK Percussion Duo.  více

Kulturní život se pokusil v nerovném boji s virovým přízrakem a vládními nařízeními přesunout do sterilního a „životu bezpečného“ prostředí sociálních sítí. Hudební instituce se v nejtemnějších měsících předháněly v uvádění záznamů památných koncertů a významné operní domy vysílaly do světa divácky nejúspěšnější představení.  více

Brněnský hudebník, zpěvák, skladatel, producent a frontman skupiny Květy Martin Evžen Kyšperský vymyslel nový projekt. Nazval jej Dula a vydal s ním debutové album Uran. Na magnetofonové kazetě ve sběratelském nákladu pouhých 50 kusů. Kdo však kazetu s kresbou z pozůstalosti Martinovy přítelkyně Alenky Černé nesežene, nemusí zoufat. Dula je k dispozici samozřejmě také digitálně.  více

V Křišťálovém sále Staré radnice pořádalo hudební těleso Ensemble Opera Diversa svůj poslední předprázdninový koncert. Tentokrát však nevystoupili kmenoví hudebníci ansámblu, ale klavíristka Kristýna Znamenáčková, s jejíž energickou a technicky brilantní hrou se posluchači jmenovaného souboru mohli seznámit již na zatím posledním albu tělesa titulovaném prostě Jan Novák, Vol. 3. Náplní úterního koncertu však nebyla tvorba Jana Nováka – Kristýna Znamenáčková představila díla přecházející od impresionistických nálad, přes dravé jazzové rytmy až k vycizelovanému hudebnímu jazyku 60. let. Pojítkem autorů se stala hudebními směry a nápady přetékající Paříž – právě zde se setkali Ježek s Martinů, Mompou a Koechlin.  více

Těsně před vypuknutím koronavirové krize vydala brněnská skupina Plum Dumplings nové album. Na rozdíl od oficiálního debutu L’épitaphe des papillons (2014), nazpívaného francouzsky, skupina tentokrát vsadila na české texty. Hovoříme se zpěvačkou, která si říká Adéla Polka.  více

Brněnský zpěvák, skladatel a klávesista Oldřich Veselý zemřel v lednu 2018. V únoru 2019 se v sále Semilasso konal 10. Brněnský Beatfest, věnovaný jeho památce. A o rok později vyšel na CD pod názvem Malý princ záznam z tohoto koncertu, doplněný několika bonusy.  více

Dvacátého čtvrtého května letošního roku, pět dní před dvaadevadesátými narozeninami, odešla na věčnost paní Anna Kománková – a s ní rovněž velice rozsáhlý zpěvník (nejen) javornických a horňáckých balad, který nosila v hlavě. Kteroukoliv píseň uchovanou v paměti dokázala osobitým, nenapodobitelným způsobem interpretovat. Celý život pečovala o vzácný odkaz, tedy dědictví po předcích – o to zajímavěji, že stovky mnohdy komplikovaných nápěvů a mnoho desítek slok a variant balad si nezapisovala, ale všechny znala zpaměti. I po devadesátce, kdy už jí nesloužilo zdraví a veřejně nevystupovala, zůstávala v kontaktu s Javornickým ženským sborem, který oživila a dlouhá léta vedla. Nikdy se nikam nevnucovala, a přitom z dovedností svých předků hodně uměla: kromě zpěvu (desítek nápěvů z kancionálu a stovek lidových písní) byla výbornou vyšívačkou: Každou součástku kroje, který nosila, si ušila a vyšila vlastnoručně.  více

V sále Konventu Milosrdných bratří uzavřel soubor Brno Contemporary Orchestra pod vedením dirigenta Pavla Šnajdra svoji devátou sezonu koncertem nazvaným Con certo: s jistotou nebo s čertem?. Program uvedl díla ve světě současné klasické hudby již zavedených autorů Alexeje Frieda, Olgy Neuwirth a György Ligetiho, jehož koncert pro housle provedl s orchestrem houslový virtuóz Milan Paľa.  více

Hudební pohádku O statečném kováři nasadilo jako letošní novinku svého open air festivalu na Biskupském dvoře Městské divadlo Brno. V pondělí měla oficiální odloženou premiéru. Pod úchvatnými kulisami brněnské katedrály vznikla inscenace, která si malé i velké diváky získá jadrnou muzikou Petra Ulrycha, svojí prostou poetikou, hravou divadelností a také jednoduše, ale působivě stavěnou atmosférou.  více

Každému, kdo měl donedávna co do činění s českomoravskou scénou folk a country, se při vyslovení jména Jiří moravský Brabec (1955-2018) vybaví nepřehlédnutelná postava mohutného vousáče, silný hlas a nevyčerpatelný zdroj informací se záviděníhodným přehledem nejen o jmenovaném hudebním žánru. Řeč je o složité, ale právem respektované osobnosti, která uměla překvapit znalostmi v celé řadě odvětví, ale také sebeironickým humorem i nečekanou tělesnou obratností. Bohužel, naposledy udivil okolí náhlým odchodem a to pár dnů před svými třiašedesátými narozeninami v červnu 2018, takřka nepovšimnut veřejnoprávními médii, pro která tolik let pracoval.  více

Po trojici koncertů, které posluchačům v rámci komorního minicyklu Konec streamu. Hrajeme zase živě! připravila Filharmonie Brno, se v pátek uskutečnil závěrečný večer nejen tohoto neobvyklého projektu, ale prakticky vzato celé sezóny 2019/2020. Po violoncellové sekci s harfou, harfě s kontrabasem a po bicích nástrojích s projekcí a tancem rozeznělo sál Besedního domu mnohem tradičnější obsazení v podobě smyčcového kvarteta. To samo o sobě ničemu nevadí, ostatně právě smyčcová kvarteta zaujímají v rámci evropské hudební tradice zvláštní místo a v průběhu více než dvou a půl století vzniklo od dob „Papa“ Haydna až po současnost impozantní množství kvalitní hudební literatury. Rozhodně si členové smyčcových kvartet nemohou stěžovat na nedostatek zajímavých děl určených pro jejich obsazení, jako tomu tu a tam bývá u jiných komorních těles. Hudebníci Marie Pšenicová (housle), Jan Rybka (housle), Petr Pšenica (viola) a Lukáš Svoboda (violoncello) však šli (ať již z vlastní, či cizí iniciativy) zcela jinou cestou. Samotná dramaturgie koncertu připomínala spíše zkoušku na blížící se svatební sezónu než závěrečný koncert cyklu, který má uzavřít ročník 2019/2020 i Besední dům.  více

Po úspěšném vystoupení violoncellové sekce s harfou včera dala Filharmonie Brno v nově vzniklém minicyklu Konec streamu. Hrajeme zase živě! prostor ještě komornějšímu obsazení. Ve středu 27. května měli posluchači možnost navštívit koncert manželské dvojice Ivany Švestkové (harfa) a Marka Švestky (kontrabas). Program sestával nejen ze skladeb určených přímo pro tyto nástroje, ale podobně jako v případě zahajovacího koncertu v této sérii zazněly také úpravy více či méně známých děl světové hudební literatury.  více

Devátý a zároveň poslední díl ze seriálu Průvodce Brno – město hudby UNESCO nese podtitul Electro, beat, multimediavíce

Jsou tomu již takřka tři měsíce, co pandemie koronaviru vtrhla do České republiky, otřásla národní ekonomikou, školstvím i kulturou; bezohledně devalvovala měnu, poslala děti do improvizovaných domácích lavic a pozavírala galerie, divadla, operní domy i hudební sály. Od té doby jsme si museli zvyknout na proměnlivá vládní nařízení, ale také na jistý kulturní půst. Streamovaná videa nezahnala hlad a ani sebelepší nahrávky neutišily žízeň. V posledním květnovém týdnu se společenský i kulturní život opatrně probouzí k životu; otevírají se také dveře brněnského Besedního domu, kde ve čtyřech dnech soubor odehraje celkem osm koncertů. V nově vzniklém komorním „minicyklu“ Konec streamu. Hrajeme zase živě! nabízí Filharmonie Brno koncerty s podnázvy: Cellisté & harfaHarfa & kontrabas duoBicisté & projekce a Smyčcové kvarteto. Prvně jmenovaný se v pondělní podvečer dokonce dočkal nezvyklé předpremiéry, když hudebníci brněnské filharmonie usedli na střeše tržnice na Zelném trhu. Se stejným programem také včera odpoledne zahájili violoncellisté v čele s koncertním mistrem Pavlem Šabackým a harfenistka Dominika Svozilová poslední sérii koncertů v Besedním domě v této nešťastné sezoně.  více

Po Velikonocích se na sociálních sítích a v médiích objevilo oficiální prohlášení, které každému milovníkovi folkloru pokazilo den. Folklorní festival ve Strážnici se letos neuskuteční. Důvody jsou všem dobře známé. Včera začala další vlna koronavirového rozvolňování a my jsme si nejen proto povídali s ředitelem Národního ústavu lidové kultury (NÚLK) ve Strážnici Martinem Šimšou. Je tedy opravdu důvod ke smutku? Na co se můžeme v nejbližší době těšit? A kdy je nejlepší doba navštívit zámecký park a strážnické muzeum v přírodě? Nejen na tyto otázky následující rozhovor odpoví.  více

Krátce po natočení svého minulého alba I’m Glad I Met You absolvovala brněnská bluesová kapela cestu do severního Mississippi, na místa, kde se blues stále ještě hraje jako lidová hudba na zápražích a o nedělních piknicích. Že během pobytu vznikl materiál na dvě nová alba, prozradil kytarista Jan Švihálek loni v rozhovoru pro náš web. „Bude to skvělá nahrávka, moc se na to těším,“ sliboval. První ze dvou avízovaných desek je nyní na světě.  více

Nejčtenější

Kritika

V Křišťálovém sále Staré radnice pořádalo hudební těleso Ensemble Opera Diversa svůj poslední předprázdninový koncert. Tentokrát však nevystoupili kmenoví hudebníci ansámblu, ale klavíristka Kristýna Znamenáčková, s jejíž energickou a technicky brilantní hrou se posluchači jmenovaného souboru mohli seznámit již na zatím posledním albu tělesa titulovaném prostě Jan Novák, Vol. 3. Náplní úterního koncertu však nebyla tvorba Jana Nováka – Kristýna Znamenáčková představila díla přecházející od impresionistických nálad, přes dravé jazzové rytmy až k vycizelovanému hudebnímu jazyku 60. let. Pojítkem autorů se stala hudebními směry a nápady přetékající Paříž – právě zde se setkali Ježek s Martinů, Mompou a Koechlin.  více