Mizerný úlet s výbornou hudbou

Brno Contemporary Orchestra sáhl po opravdu výjimečné kompozici a pokusil se vytvořit ojedinělou a mimořádnou událost – především po hudební a po technické stránce to i vyšlo. Kdo se nezalekl zimy a vypravil se do suchých doků na Brněnské přehradě, odešel se zážitkem, jaký se nenaskytne denně. Do standardních domácích poměrů srážel celou událost balet, ale o tom až později.

Professor Bad Trip je hudební obraz stavu po užití halucinogenů podaný ve třech přednáškách (skládá se z částí lesson 1–3). Skladatele Fausta Romitelliho (1963–2004) při jeho kompozici ovlivnily nejen samotné zážitky s drogami, ale také básně Henriho Michauxe a grafické dílo Gianlucy Lericiho – výtvarníka spojeného s punkovou scénou, který pod pseudonymem Professor Bad Trip publikoval. Kompozice je určena pro komorní orchestr obohacený o elektrické kytary a další „nesymfonické“ nástroje, součástí skladby je ale i přesný rozpis, jak má být ozvučená. Celý orchestr je amplifikovaný, zvuk nástrojů nejen nabývá na intenzitě, ale také se různě obaluje echem, deformuje, zní z různých míst. Osmikanálový zvuk je už sám o sobě dostatečný důvod k živé produkci, komplexní zážitek vám žádná domácí aparatura nezprostředkuje. Celý koncert výborně nazvučil Tomáš Vtípil, tady se skutečně dalo mluvit o sound designu (což je jinak nálepka, kterou se dnes ohání kdekdo). Zvuk byl intenzivní, místy patřičně zkreslený, ale dobře čitelný. Jednotlivé nástroje zněly zřetelně, neslévaly se, výsledkem byla při všech technických kouzlech komorní hudba.

Volba nekonvenčních prostředí pro koncerty soudobé hudby je svým způsobem klišé, ale prostředí doku zapůsobilo jako další sólista večera (tady jen okrajově poznamenám, že mnozí lidé jistě ocenili samotnou možnost se do doků podívat). Dominovala mu odstavená loď Dallas (dříve Moskva, nyní kulturní památka), scéna se táhla daleko dozadu nad montážní jámou a vytvářela dojem nekonečného tunelu. Orchestr hrál za papírovým závěsem, stínový obraz dirigenta doplňoval vizuální vjem.

Na začátku koncertu působil dráždivě donekonečna opakovaný šlágr Olympiku Snad jsem to zavinil já, který se potom střídavě ztrácel a znovu objevoval, když si první tanečník nasazoval a sundával sluchátka. Olympická písnička se objevila ještě v závěru druhé přednášky, kam nějaká banalita tohoto druhu patří. Tři lekce měly rozdílný hudební charakter a při hledání paralely ke klasičtějším formám bych si nejspíš vzpomněl na taneční svitu  – skladatelé využívají inspirace taneční hudbou už několik set let. První věta – nebo chcete-li přednáška – mi zvukově evokovala techniku scratchování a tím taneční party, jako východisko by se nejspíš nabízel acid house. Nejsem si jist, do jaké míry je to v souladu s Romitelliho záměrem, ale koncertně to fungovalo skvěle. Druhá část měla spíš atmosféru psychedelické hudby šedesátých let, což je rovněž styl svázaný s halucinogeny zcela neodmyslitelně. Třetí část se asi nejvíc blížila soudobé vážné hudbě, ke klasickým zdrojům v ní odkazuje violoncellová kadence, byť značně divoká. Toto důsledné stylové odlišení jednotlivých vět pokládám za největší hudební práci, kterou dirigent Pavel Šnajdr udělal (samozřejmě kromě samotného nastudování).

Pokud někdo chtěl pochopit, co je to „mizernej úlet“, z baletní části se to určitě nedozvěděl. ThC – Theatre Contemporary na jevišti odehrál jakýsi příběh o cestě do pozměněné reality, troufám si ale tvrdit, že autoři choreografie o halucinogenech nic nevědí, a co je to „bad trip“ nemají ani ponětí. Pokud chtěli hrát konkrétní příběh, nabízela by se paralela s případem, kdy se cizinec předávkovaný lysohlávkami zabil po skoku z okna nemocnice – stalo se v devadesátých letech v brněnské úrazovce. Zcela výborně naopak fungovala světla – nasvětlení scény a celého prostoru gradovalo od stroboskopických efektů na začátku, jednoho světla zezadu, přes boční reflektory, práci s původními svítidly v doku a žárovkami lodě Dallas. Světla navozovala atmosféru klubové scény a rockového koncertu sama o sobě a vlastně mohlo zůstat jen u nich. To je další pochvala, která letí směrem k technické stránce koncertu. Nasvítit bizarní prostor loděnice a vytvořit opravdu samostatný light design by bylo účinnější a méně popisné než zmíněné tanečky.

Na celé produkci oceňuji především hudební práci, technické zabezpečení a zasazení do prostoru, který produkci opravdu pomohl a byl vyhovující i akusticky. To jsou věci, které se Brno Contemporary Orchestra a Pavlu Šnajdrovi opravdu povedly.

Fausto Romitelli: Professor Bad Trip. Hudební nastudování Pavel Šnajdr, Brno Contemporary Orchestra, ThC – Theatre Contemporary, sound design Tomáš Vtípil, light design Michal Kořínek, Jiří Šmirk. 4. 10. 2013, suché doky na Brněnské přehradě.

Foto Boris Klepal

Komentáře

Reagovat

Zatím nebyl přidán žádný komentář..

Dále si přečtěte

Soudobou a romantickou hudbu měly na programu poslední dva koncerty letošního ročníku Velikonočního festivalu duchovní hudby.  více

Letošní rok je nabitý hudebními výročími a k oslavám se připojil i Brno Contemporary Orchestra. Ten se snaží vydobýt si pozici tělesa, které na vysoké úrovni interpretuje hudbu dvacátého století až současnou.  více

Pravidelné koncerty Brno Contemporary Orchestra ve vile Tugendhat mají stálou dramaturgii. I při malé kapacitě improvizovaného koncertního prostoru tak má umožněnou účast větší množství posluchačů, které bezpochyby přitahuje souznění hudby s atraktivním prostředím. V souvislosti se zaměřením orchestru na soudobou hudbu se jedná o dramaturgii velmi krotkou, je to spíš decentní úvod do hudby 20. století. Daří se ale vyvolávat ducha autentické produkce. Hudební večírek u Tugendhatů, tedy moderně uvažujících lidí meziválečného období, mohl mít právě takovou podobu.  více

Léta se čtyřkou na konci si v Česku pravidelně připomínáme jako Rok české hudby. Je ale samozřejmé, že výročí nemají pouze čeští skladatelé a jejich díla, ale také skladby autorů zahraničních, nebo takových, u kterých by se dal o zmíněné českosti vést spor. Program s příhodným názvem Rapsodie v modrém 100, složený ze dvou kompozic, které mají v tomto roce své kulaté výročí, s přidáním skladby od letošního jubilanta, provedla ve čtvrtek 11. dubna 2024 v Janáčkově divadle Filharmonie Brno pod vedením Dennise Russella Daviese, který se tentokrát představil také jako klavírní sólista.  více

Neznámý Leoš Janáček a počátky baroka byl název koncertu souboru Musica Florea věnujícího se poučené interpretaci, V roce 1992 ho založil violoncellista a dirigent Marek Štryncl. Od roku 2002 soubor pořádá speciální koncertní řady, v nichž se zaměřuje na prezentaci nově objevených i známých skladeb. A právě večery věnované Janáčkovým drobným liturgickým sborovým skladbám na latinské texty a převážně instrumentálním raně barokním dílům představují koncertní řadu, při které se posluchačům představili sólisté Barbora Kotlánová (soprán), Stanislava Mihalcová (soprán), Daniela Čermáková (alt), Hasan El Dunia (tenor) a Jaromír Nosek (bas).  více

Brněnský Velikonoční festival duchovní hudby vyvrcholil nedělním koncertem v katedrále sv. Petra a Pavla. Napříč letošním 31. ročníkem a také při posledním hudebním večeru zněla díla ryze českých skladatelů. Tentokrát v podání sólistů Pavly Vykopalové (soprán), Jany Hrochové (mezzosoprán), Eduarda Martyniuka (tenor), Jozefa Benciho (bas), varhaníka Petra Kolaře, dále Českého filharmonického sboru Brno pod vedením sbormistra Petra Fialy. Glagolská mše jako prvotřídní záležitost klasické hudby, byla uvedena za doprovodu Filharmonie Brno s milým hostem, dirigentem Tomášem Netopilemvíce

Po Smetanově Daliborovi dorazila v pátek 5. dubna na prkna Janáčkova divadla další z oper velikánů české národní hudby – pohádková Rusalka Antonína Dvořáka na libreto Jaroslava Kvapila. V režii Davida Radoka, který dílo uchopil předně jako vážnou dramatickou a symbolickou operu, z níž mj. zcela vyškrtl komické postavy Hajného a Kuchtíka. Scénografie se rovněž ujal Radok, přičemž vycházel z konceptu Rusalky scénografa Larse-Ake Thessmana uvedené při inscenaci v operním domě GöteborgsOperan roku 2012. Kostýmy navrhla Zuzana Ježková, choreografii připravila Andrea Miltnerová a světelného designu se ujal Přemysl Janda. V pěveckých rolích se představili Jana Šrejma Kačírková (Rusalka), Peter Berger (Princ), Jan Šťáva (Vodník), Eliška Gattringerová (Cizí kněžna), Václava Krejčí Housková (Ježibaba), Tadeáš Hoza (Lovec) a Doubravka SoučkováIvana Pavlů a Monika Jägerová (trojice žínek). Sbor vedl Pavel Koňárek a hudebního nastudování a premiérového uvedení se chopil dirigent Marko Ivanovićvíce

Jedním z nejvýraznějších prvků letošního ročníku Velikonočního festivalu duchovní hudby bylo uvedení úctyhodného počtu skladeb, které zazněly ve světové premiéře. Jednou z těchto kompozic představovalo také Niedzielne rano (Nedělní ráno) skladatele Martina Smolky (*1959), které vzniklo na objednávku festivalu a v podání Cappelly Mariany. Ve složení Barbora Kabátková – soprán, Daniela Čermáková – alt, Vojtěch Semerád – tenor/umělecký vedoucí, Tomáš Lajtkep – tenor a Tomáš Šelc – baryton. Skladba zazněla v pátek 5. dubna v kostele sv. Augustina. Smolkovo dílo bylo doplněno chorálem a kompozicemi ze 13.–16. století.  více

Velké finále 31. ročníku Velikonočního festivalu duchovní hudby se již pomalu a jistě blíží – pomyslný odpočet trojice posledních koncertů zahájil čtvrteční večer 4. dubna v kostele sv. Janů s podtitulem Kantiléna: Zemek Novák, Graham, Emmert. Jak je již z názvu zjevné, dramaturgii koncertu tvořila díla Pavla Zemka Nováka, Petera Grahama a Františka Gregora Emmerta. Stejně patrné však již není, že skladby Zemka Nováka a Grahama se po více než třiceti letech – a právě na 31. ročníku festivalu – dočkaly své světové premiéry. Není bez zajímavosti, že původně měly skladby zaznít společně v rámci vigilie o Bílé sobotě. Samotné interpretace duchovních kompozic brněnských skladatelů se ujaly sopranistky Aneta Podracká Bendová a Jana Vondrů, s nimiž vystoupili varhaník Petr Kolář, dětský sbor Kantiléna pod vedením sbormistra Michala Jančíka a soubor Brno Contemporary Orchestra pod taktovkou Pavla Šnajdravíce

Podobně jako každý rok, byl i v rámci letošního ročníku Velikonočního festivalu duchovní hudby jeden z večerů věnován sólovému varhannímu recitálu. V úterý 2. dubna za varhany ve starobrněnské bazilice Nanebevzetí Panny Marie usedl původem slovenský varhaník Marek Paľa a provedl výběr z varhanních skladeb českých autorů vrcholného a pozdního romantismu, čímž doplnil stávající Rok české hudby. Několik děl úterního programu navíc zaznělo v přinejmenším brněnské premiéře.  více

Neodmyslitelnou součástí Velikonočního festivalu duchovní hudby jsou tři večery tzv. tenebrae obsahem navracející se ke křesťanským obřadům ve Svatém týdnu. Tento rok temné hodinky připadly na středu 27. března – pátek 29. března, a jak už je tradicí, konají se v kostele Nanebevzetí Panny Marie. Letos jsou tyto tři večery výjimečné především z hlediska dramaturgie, jelikož si pořadatelé festivalu objednali nové zhudebnění liturgických textů. Recenze se ohlíží za prvním ze tří večerů, při kterém ve světové premiéře zazněla díla od skladatelů Zdeňka Klaudy a Lukáše Hurníka. Provedení se ujali zpěváci Kristýna Fílová (soprán), Zuzana Čurmová (soprán), Alžběta Symerská (alt), Ondřej Holub (tenor) a Jiří Miroslav Procházka (bas) za doprovodu varhanního pozitivu a sbormistrovského dohledu Zdeňka Klaudy a recitace P. Jana Pacneravíce

Propojení, jednota, rozjímání – těmito slovy lze popsat hudební večer v režii Schola Gregoriana Pragensis pod vedením Davida Ebena a varhaníka Tomáše Thona, který se včera uskutečnil v rámci Velikonočního festivalu duchovní hudby v brněnském Kostele sv. Tomáše. Nejen zpěv gregoriánského chorálu, ale také díla skladatele Petra Ebena (1929–2007) na hodinu zvukově a barevně opanovala i oživila chrámový prostor.  více

Koncertem s názvem Ensemble Inégal: Zelenka včera v kostele sv. Janů zahájil 31. ročník Velikonočního festivalu duchovní hudby, tentokrát s přízviskem Terroir. Toto napůl záhadné slovo, které se s oblibou používá v souvislosti s vínem, pochází z latinského označení pro zemi, půdu a nese v sobě souhrn všech vlivů, zejména pak přírodních podmínek konkrétního místa na zde pěstované rostliny. Tento výraz je tedy metonymicky přenesená na program letošního ročníku VFDH, neboť se skládá výhradně z děl tuzemských autorů, čímž doplňuje probíhající Rok české hudbyvíce

Největší doménou Filharmonie Brno je bezesporu pořádání koncertů klasické hudby. Přesto se občas pod její hlavičkou odehraje koncert, který se tomuto okruhu vymyká a naláká i posluchače, kterým je bližší spíše hudba populární, zejména jazzová. Jednou z těchto akcí byl recitál klavíristy Bojana Z, který se odehrál v úterý 19. března v sále Besedního domu.  více

Posledním projektem Komorní opery Hudební fakulty Janáčkovy akademie múzických umění se stalo uvedení dvou českých jednoaktových oper: V studni Viléma Blodka (1834–1874) a Polapená nevěra Otmara Máchy (1922–2006). Hudební fakulta se při jejich realizaci spojila s Ateliérem divadla a výchovy pro neslyšící Divadelní fakulty JAMU a vznikl projekt, který se snaží hudbu přiblížit právě neslyšícím. Toto spojení se ovšem na prknech Divadla na Orlí neuskutečnilo poprvé. Již dříve zde byly uvedeny inscenace, které fungovaly na podobném principu: například Hudba pro oči (2014) se skladbami Leoše Janáčka a Bohuslava Martinů nebo Pojď se mnou do světa – písně Jiřího Bulise tlumočené do českého znakového jazyka (2020). Nyní recenzovaný projekt měl premiéry 16. a 17. března v Divadle na Orlí.  více

Pro čtvrtý abonentní koncert cyklu Filharmonie doma, který se odehrál 14. března v Besedním domě a nesl označení Mozartiana, zvolila Filharmonie Brno, tentokrát pod vedením česko-japonského dirigenta Chuheie Iwasakiho, čtyři skladby z 18.–20. století. Tato díla dramaturgicky spojuje buď přímo vznik v období klasicismu nebo inspirace hudebními postupy pro toto období typickými. Jako sólistka se v první polovině koncertu představila flétnistka Martina Venc Matušínskávíce

Druhou zastávkou krátkého česko-německého turné klavírního tria Neues Klaviertrio Dresden se stal 6. března v 16 hodin koncertní sál Hudební fakulty Janáčkovy akademie múzických umění. V celkem čtyřech městech (Praha, Brno, Lipsko a Drážďany) zazněl program složený ze světových premiér dvou českých a dvou německých skladatelů.  více

Steven Johnston je skotský písničkář, který v poslední době používá pseudonym Damask Rose. Stejně se jmenuje i album které v roce 2022 natočil v Brně s producenty Pavlem Šmídem a Vojtěchem Svatošem. Se stejným producentským týmem nyní pracuje na druhém albu.  více

Nejčtenější

Kritika

Léta se čtyřkou na konci si v Česku pravidelně připomínáme jako Rok české hudby. Je ale samozřejmé, že výročí nemají pouze čeští skladatelé a jejich díla, ale také skladby autorů zahraničních, nebo takových, u kterých by se dal o zmíněné českosti vést spor. Program s příhodným názvem Rapsodie v modrém 100, složený ze dvou kompozic, které mají v tomto roce své kulaté výročí, s přidáním skladby od letošního jubilanta, provedla ve čtvrtek 11. dubna 2024 v Janáčkově divadle Filharmonie Brno pod vedením Dennise Russella Daviese, který se tentokrát představil také jako klavírní sólista.  více