Mucha: Nána

6. leden 2017, 10:00

Mucha: Nána

Relax, pohoda, souznění, ale také energie nebo slast z nesouhlasu – to jsou některé z kategorií, které v nás mohou vyvolávat nebo posilovat libovolná umělecká nebo popkulturní díla. O stupeň výše řadí takové umělecké výtvory, které člověku dávají odpovědi na jeho otázky. A úplně nejvýš pak stojí kategorii artefaktů, které doplňují otázky k našim odpovědím. A i když to, co se svou čistě mužskou doprovodnou kapelou produkuje zpěvačka Nikola Mucha, zní na první poslech jako útok na první signální, nové album Nána ve skutečnosti nabízí spoustu zásadních otázek.

Ano, Mucha zpívá tak, jak zpívá (tedy spíše křičí, případně ležérně proplouvá mezi tóny a intonaci neřeší). Působí, jako by měla ucpaný nos. Některé z fotografií v bookletu včetně titulního snímku s nafukovacími písmeny a botami na podpatku v téže barvě a s růžovou obtaženou kombinézou přes těhotenské břicho a stejně růžovými vyšňořenými holčičkami jsou opravdu nevkusné. A píseň s názvem Pan Pí*a, jakkoli má vážný podtext, zaujme na koncertech především prvoplánovým a vlastně zbytečným titulním sloganem. Jenže nad Muchou nelze jen tak mávnout rukou. Tak jako v její produkci můžeme sledovat pnutí mezi výbornými výkony kapely (kytarista Petr Zavadil z Těch Syčáků nebo Ondřej Kyas, mimo jiné nový člen Květů, který u Muchy nahradil zakládajícího člena Martina E. Kyšperského) a jejím hudebním a pěveckým diletantstvím, přinášejí Nikoliny písně i zdravé napětí mezi drsnou formou a sofistikovaným obsahem.

Postavy v Mušině světě se striktně dělí na ženy a muže. Rozhodně však neplatí, že by ženský svět byl růžový a mužský silácky maskulinní. Děvčata v úvodní německé (!) písni jsou „schmutzig“, titulní Nána nemá ve zvyku „tahat sa s borcama po štrytu“ (mimochodem vtipná kombinace různých nářečí a vrstev jazyka v jedné větě) a matka sice dává synovi máslo na chlebík, ale zároveň jej přivazuje řetězem k topení. A muži? Pan Pí*a myslí na ženy, ale… „odpudivý se potí čím dál více“. A mužský hrdina písně Matka je závislý na matčině péči i na jejích názorech a příkazech.

Témata této „základní řady písní“, jíž dominuje ostrá satira na novodobé trendy Heil Hipsta!, glosují současné problémy jedné generace a pochopitelně kladou otázky nejen po smyslu života a významu vztahů. Když ve výborné parodii Láska zpěvačka tvrdí: „Fyzická láska je pre mňa niečo ako hodiny telesnej výchovy – nemám to rada“, dokáže do několika veršů shrnout komplexy školáků, obavy teenagerů i skryté fobie dospělých. Svět Nikoly Muchy navíc není izolovaný. Může za to náhoda, že album vyšlo v době „národních“ sporů Ortel vs. Radek Banga, ale Nána najednou přináší zajímavé odpovědi a doplňující otázky i k této kauze. Největší trefou do černého (!) je verš o Romce, která „spílá a zpívá si Kryla“. Ale příspěvkem k tématu je Mucha samotná. Tak jako u Bangy pseudovlastenci kritizují jeho vulgární slovník a nevnímají jeho sociální cítění a hudební sílu jeho písní, je dobré i u Muchy oddělit vulgární povrch („škraloup“ – slovy jedné její písně) od obsahu, který vede k zamyšlení. Když si její Romka posteskne: „A Denisa jede do Italie / No ja chci taky poznat dalky / Furt jak mindža řešim sociálky,“ je to podobně silný sociální motiv jako v Krylově Důchodci. (Nesrovnatelné Krylovy básnické kvality teď nechme stranou.)

Vedle písní, v nichž se – často pod nánosem „explicitních“ výrazů – řeší vážné problémy, přináší album Nána jakousi vedlejší řadu písní. Částečně sem patří už zmíněná Láska, v níž vedle vtipných a přesných postřehů na téma partnerských vztahů jde o parodii na slovenský pop – od Elánu („Láska, láska…“) po Darinku („hľadanie mám zo všetkeho najradšej“). V dikci však vnímám i narážku na současnou slovenskou hvězdu Katarziu (i když v tomto případě jde doufám více o poctu než o parodii). A všemu vévodí úvodní legendární rým „láska/páska“.

V této linii parodií a poct (a není nutné rozlišovat, která z variant platí) pak Mucha pokračuje v posledních třech písních desky. Kurt Kobejn přináší výčet zesnulých hudebníků a zpěváků, do nichž je bohužel „pozdě se zamilovat“. Své místo zde mají Kurt Cobain, „Jimmy – oba“ (Morrison a Hendrix???), ale také Zappa, Elvis, Muk, Hapka, Kryl – a v neposlední řadě „Džambulka“, kterou autorka v tomto výčtu počítá mezi „chlapce“. Jako by chtěla naznačit, že po smrti striktní dělení na muže a ženy ztrácí smysl.

Předposlední skladba Robert a David je nonsensový příběh ve stylu kapely Buty (viz třeba jejich Paul McCartney). Surrealistický příběh o Robertu Kodymovi a Davidu Kollerovi („Co bys chtěl, Davide? Nic přece neumíš“) posouvá o patro výš fakt, že v něm jako hosté účinkují oba jeho protagonisté. A závěrečná, záměrně (?) falešně odzpívaná parodie na Honzu Nedvěda a jeho Podvod? Hudebně se tato folková balada s doprovodem praskajícího ohně ostatním písním alba vzdaluje, ale její hravost, dadaistické kupení slov, eklektické čerpání z Nedvědova zpěvníku a další popkulturní odkazy (je zmínka o Bowiem spojovacím můstkem k písni Kurt Kobejn?) činí z této překroucené Nedvědovy písně vtipnou a přitom přesnou syntézu celého alba. U Muchy totiž nejde o vulgarity. Důležité jsou detaily – často ukryté mezi řádky –, které nelze reflektovat bez otazníků a vykřičníků. V takovém případě se i láska/páska stává poezií a nemuzikální deklamace zpěvem.

Mucha – Nána; vydavatel: Indies Happy Trails 2016. 9 skladeb, celkový čas: 42:57

Mucha/ foto archiv

Když se někdo nemůže celé měsíce rozejít se svým Josefem, píše zoufalé dotazy online psychologům, pláče kamarádkám do telefonu nebo napíše písníčky na album Josefene. Poslední album kapely Mucha je většinou o lásce, která zanechává dlouhé a často nepříjemné stopy.  více

Stylově rozkročený je abonentský cyklus Filharmonie doma II „Klasicky i moderně“ už v názvu a dramaturgický plán staví na uvádění hudby starších období do souvislostí s hudbou (post)moderní. Po zahajovacím koncertu abonmá, na kterém si posluchači mohli vychutnat díla Antonína Dvořáka a Laurie Anderson vedle sebe, na koncertech 23. a 24. ledna pořadatelé postavili skladby vzdálené bezmála tři století. První polovina večera patřila kantátám Liebster Jesu, mein Verlangen a Also hat Gott die Welt geliebt Johanna Sebastiana Bacha, ta druhá pak Requiem nejvýznamnějšího současného arménského skladatele Tigrana Mansurjana, který byl provedení přítomen. Ve všech skladbách vystoupili sopranistka Anja Petersen a barytonista Andrew Redmond, kteří stanuli také u premiéry Mansurjanova díla v roce 2011, a sbor Czech Ensemble Baroque Choir pod vedením Terezy Válkové. Koncert řídil Alexander Liebreich, na jehož objednávku bylo pro Mnichovský komorní orchestr a berlínský sbor RIAS toto Requiem zkomponováno. Společně s Anjou Petersen a Andrewem Redmondem nahrál Alexander Liebreich v minulém roce Requiem pro ECM Records. Výsledný nosič byl nominován nejen na cenu Grammy, ale obdržel také prestižní International Classical Music Award.  více

Jurovi Hradilovi se před několika lety stal zázrak. Tento vyznavač elektronické nu jazzové alternativy přijel do zvlněné karpatské krajiny kamsi na pomezí Moravy a Slovenska a uslyšel píseň, jednu, dvě, stovky. Nebyla to rozostřená ozvěna starých časů, ale jasný tón horňácké písničky.  více

Třetí koncert abonentního cyklu Filharmonie Brno Doma I nazvaný Z Nové Říše do světa včera představil v Besedním domě tvorbu autorů, které pojí společný původ v Nové Říši i skutečnost, že jsou jejich díla v koncertních sálech dosud uváděna velmi zřídka. Jako klíčový bod vzácného programu se měl podle původního plánu představit koncertní mistr České filharmonie Jiří Vodička – role sólového houslisty a hráčského středobodu večera se však po ohlášení Vodičkovy indispozice s předstihem pouhých dvou dní ujal houslový virtuos Milan Paľa. Skladby novoříšských rodáků Jana Nováka a Antonína a Pavla Vranických řídil stálý dirigent Janáčkovy opery Robert Kružík.  více

Původně mělo jít o třetí část projektu YM, v jehož rámci jednotliví členové skupiny Květy natáčejí sólové desky různých žánrů a kolegové z kapely je doprovázejí. Po Lorenzových hoších Martina Kyšperského ve stylu country a po elektronickém Japonci Aleše Pilgra vyšlo žánrově těžko zařaditelné Solárium Ondřeje Kyase. Jako sólová deska, s epizodní účastí Aleše Pilgra a bez hráčského vkladu Martina Kyšperského.  více

Malý hudební klub Ponava V Brně je již několik let znám svou velmi kvalitní hudební produkcí. Místy se v jeho rozmanitém programu objevují také folklorní projekty. Ve čtvrtek zde vystoupilo duo známého multiinstrumentalisty Mariana Friedla a lašské zpěvačky Sabriny Pasičnyk.  více

Zatímco brněnskému jazzovému publiku je trumpetista Jiří Kotača znám především jako kapelník progresivního big bandu Cotatcha Orchestra, na svém prvním CD se představuje s jinou formací. Švédského kytaristu Alfa Carlssona poznal při studiích v Nizozemsku, znovu se potkali a kapelu založili při Alfově turistické cestě do Česka. Na společný výlet za hudbou pak pozvali dva velmi talentované slovenské hráče, bubeníka Kristiána Kuruce a kontrabasistu Petera Kormana, který je ostatně členem Kotačova big bandu. Mezinárodní formace hraje Kotačovy i Carlssonovy autorské skladby a inspiruje se více či méně také moravským, slovenským a především skandinávským folklorem. Album dostalo název Journeys, protože kolem cest – za hudbou, za poznáním i do nitra duší – se život nejen této kapely točí především.  více

Návratem do Janáčkova divadla po třech letech a s první předzvěstí nadcházejících oslav 250. výročí narození Ludwiga van Beethovena vstoupila Filharmonie Brno do nového roku tradičním, v historii již 65. novoročním koncertem. Pro tuto příležitost si vybrala program vskutku noblesní a patřičný, korunovaný evropsky proslavenou Ódou na radost. Celý slavnostní večer se odehrál pod taktovkou šéfdirigenta Dennise Russella Daviese.  více

Původně to měly být instrumentální demonahrávky jen tak pro radost. Nakonec z toho vznikl jeden z nejambicióznějších hudebních projektů, na kterých se kdy podíleli brněnští muzikanti. Album King’n’doom s účastí velkých hvězd západoafrické hudby už znají posluchači rádií v Senegalu a jeho tvůrci, Pavel Šmíd a Martin Piro z brněnského studia a vydavatelství Rustical Records, dostávají pozvánky na velké festivaly u nás i za hranicemi.  více

V adventním čase se Czech Ensemble Baroque uvedl svátečním programem, jehož jádrem byly duchovní písně Adama Michny z Otradovic a pásmo barokních koled z českých kancionálů v úpravě Martina Jakubíčka. Středeční vystoupení doplnila sonáta Nicolase Chédevilla v podání Michaely Koudelkové, Marka Čermáka a Dalibora Pimka. Zpěvní část provedli Czech Ensemble Baroque Quintet ve složení Pavla Radostová, Tereza Válková, Lucie Netušilová Karafiátová, Jakub Kubín a Jiří Miroslav Procházka za doprovodu osmičlenného Czech Ensemble Baroque Orchestra pod vedením dirigenta Romana Válka. Při koncertu soubor pokřtil své nejnovější CD Super Flumina Babylonis Františka Xavera Richtra.  více

V záplavě předvánočních hudebních akcí (včetně těch bezplatných na všech náměstích) se ta, s níž přišel Cotatcha Orchestra s hostující zpěvačkou Mar Vilasecou z Barcelony, rozhodně neztratila. Pestrý koktejl českých barokních pastorel, amerických vánočních písní a starobylé katalánské koledy měl ve víceméně zaplněném sále Husy na provázku odezvu.  více

Po pouhých dvou letech se brněnská bluesová kapela Band of Heysek přihlásila se svým druhým albem. Jeho název, který naznačuje radost ze setkání (I’m Glad I Met You), můžeme brát jako symbolický. Výsledkem cesty frontmana Jana Švihálka do oblasti Severního Mississippi bylo totiž nejen jeho setkání se současnými hvězdami tamního syrového blues (mj. na Grammy nominovaný RL Boyce nebo tamější bílá superhvězda Kenny Brown), ale také cesta těchto venkovských bluesmanů na český festival Blues Alive. Letošní další výlet celé „bandy hejsků“ na prestižní festival do Mississippi – už po natočení druhého alba – je pak jen pokračováním, ale nikoli závěrem krásného příběhu. Za oceánem totiž znovu došlo k zajímavým setkáním a Švihálek a spol. si do Brna přivezli společnou nahrávku své kapely s oběma výše zmíněnými obdivovanými americkými bluesmany.  více

Prostory brněnské katedrály svatých Petra a Pavla včera rozezněla Jazzová Mše od Jaromíra Hniličky. Poselstvím večera byla především vzpomínka na autora díla. Znovuuvedení této specifické kompozice bylo taktéž připomínkou tří let od jeho úmrtí. Brněnské provedení na Petrově pak navázalo na sobotní uvedení ve Valticích, které se zároveň konalo přesně na den skladatelova úmrtí. Na společném nastudování se kromě dominujícího B Side Bandu podíleli také členové Filharmonie Brno, sbor Ars Brunesis Chorus, herec Zdeněk Junák a trumpetista Juraj Bartoš, vše pod taktovkou Dana Kalouska.  více

Přerod úspěšné klasické akordeonistky v písničkářku. To bylo jedno z témat rozhovoru s Klárou Veselou. Především jsme však strávili příjemný čas nad jejím novým, celkově už třetím, albem Delicia.  více

V brněnském divadle Buranteatr se o víkendu uskutečnila premiéra autorského pohybového divadla s názvem Ondina: Malá mořská milovaná v podání spolku ProArt. Jak je již zvykem u tohoto nezávislého tělesa, jednalo se o multižánrovou inscenaci, kombinující prvky tance a činohry a to za účasti toliko dvojice protagonistů (Lucie Hrochová a Martin Dvořák), kteří jsou zároveň tvůrci představení.  více

Komická opera Růžový kavalír patří k nejmilovanějším a nejčastěji uváděným operám Richarda Strausse, ale také k nejvýznačnějším operním dílům minulého věku. Za více než století od své premiéry 26. ledna 1911 se stala prubířským kamenem operních režisérů, sólových zpěváků, orchestrálních hráčů i dirigentů. V pátek se tento titul po pětatřiceti letech vrátil do Brna na jeviště Janáčkova divadla. Po více než úspěšných Hoffmannových povídkách v režii uměleckého dua SKUTR, které sezonu zahájily, se jednalo o další velké sousto dramaturgického plánu Národního divadla Brno. Režijního nastudování se tentokrát chopil umělecký šéf opery Národního divadla Brno Jiří Heřman. Scénu navrhl Tomáš Rusín, kostýmy Zuzana Štefunková Rusínová a světelný design Daniel Tesař. O videoprojekce se postaral Tomáš Hrůza. Orchestr řídil a hudbu nastudoval Robert Kružík, sbor vedla Klára Složilová Roztočilová.  více

Nejčtenější

Kritika

Stylově rozkročený je abonentský cyklus Filharmonie doma II „Klasicky i moderně“ už v názvu a dramaturgický plán staví na uvádění hudby starších období do souvislostí s hudbou (post)moderní. Po zahajovacím koncertu abonmá, na kterém si posluchači mohli vychutnat díla Antonína Dvořáka a Laurie Anderson vedle sebe, na koncertech 23. a 24. ledna pořadatelé postavili skladby vzdálené bezmála tři století. První polovina večera patřila kantátám Liebster Jesu, mein Verlangen a Also hat Gott die Welt geliebt Johanna Sebastiana Bacha, ta druhá pak Requiem nejvýznamnějšího současného arménského skladatele Tigrana Mansurjana, který byl provedení přítomen. Ve všech skladbách vystoupili sopranistka Anja Petersen a barytonista Andrew Redmond, kteří stanuli také u premiéry Mansurjanova díla v roce 2011, a sbor Czech Ensemble Baroque Choir pod vedením Terezy Válkové. Koncert řídil Alexander Liebreich, na jehož objednávku bylo pro Mnichovský komorní orchestr a berlínský sbor RIAS toto Requiem zkomponováno. Společně s Anjou Petersen a Andrewem Redmondem nahrál Alexander Liebreich v minulém roce Requiem pro ECM Records. Výsledný nosič byl nominován nejen na cenu Grammy, ale obdržel také prestižní International Classical Music Award.  více