Mucha: Nána

6. leden 2017, 10:00

Mucha: Nána

Relax, pohoda, souznění, ale také energie nebo slast z nesouhlasu – to jsou některé z kategorií, které v nás mohou vyvolávat nebo posilovat libovolná umělecká nebo popkulturní díla. O stupeň výše řadí takové umělecké výtvory, které člověku dávají odpovědi na jeho otázky. A úplně nejvýš pak stojí kategorii artefaktů, které doplňují otázky k našim odpovědím. A i když to, co se svou čistě mužskou doprovodnou kapelou produkuje zpěvačka Nikola Mucha, zní na první poslech jako útok na první signální, nové album Nána ve skutečnosti nabízí spoustu zásadních otázek.

Ano, Mucha zpívá tak, jak zpívá (tedy spíše křičí, případně ležérně proplouvá mezi tóny a intonaci neřeší). Působí, jako by měla ucpaný nos. Některé z fotografií v bookletu včetně titulního snímku s nafukovacími písmeny a botami na podpatku v téže barvě a s růžovou obtaženou kombinézou přes těhotenské břicho a stejně růžovými vyšňořenými holčičkami jsou opravdu nevkusné. A píseň s názvem Pan Pí*a, jakkoli má vážný podtext, zaujme na koncertech především prvoplánovým a vlastně zbytečným titulním sloganem. Jenže nad Muchou nelze jen tak mávnout rukou. Tak jako v její produkci můžeme sledovat pnutí mezi výbornými výkony kapely (kytarista Petr Zavadil z Těch Syčáků nebo Ondřej Kyas, mimo jiné nový člen Květů, který u Muchy nahradil zakládajícího člena Martina E. Kyšperského) a jejím hudebním a pěveckým diletantstvím, přinášejí Nikoliny písně i zdravé napětí mezi drsnou formou a sofistikovaným obsahem.

Postavy v Mušině světě se striktně dělí na ženy a muže. Rozhodně však neplatí, že by ženský svět byl růžový a mužský silácky maskulinní. Děvčata v úvodní německé (!) písni jsou „schmutzig“, titulní Nána nemá ve zvyku „tahat sa s borcama po štrytu“ (mimochodem vtipná kombinace různých nářečí a vrstev jazyka v jedné větě) a matka sice dává synovi máslo na chlebík, ale zároveň jej přivazuje řetězem k topení. A muži? Pan Pí*a myslí na ženy, ale… „odpudivý se potí čím dál více“. A mužský hrdina písně Matka je závislý na matčině péči i na jejích názorech a příkazech.

Témata této „základní řady písní“, jíž dominuje ostrá satira na novodobé trendy Heil Hipsta!, glosují současné problémy jedné generace a pochopitelně kladou otázky nejen po smyslu života a významu vztahů. Když ve výborné parodii Láska zpěvačka tvrdí: „Fyzická láska je pre mňa niečo ako hodiny telesnej výchovy – nemám to rada“, dokáže do několika veršů shrnout komplexy školáků, obavy teenagerů i skryté fobie dospělých. Svět Nikoly Muchy navíc není izolovaný. Může za to náhoda, že album vyšlo v době „národních“ sporů Ortel vs. Radek Banga, ale Nána najednou přináší zajímavé odpovědi a doplňující otázky i k této kauze. Největší trefou do černého (!) je verš o Romce, která „spílá a zpívá si Kryla“. Ale příspěvkem k tématu je Mucha samotná. Tak jako u Bangy pseudovlastenci kritizují jeho vulgární slovník a nevnímají jeho sociální cítění a hudební sílu jeho písní, je dobré i u Muchy oddělit vulgární povrch („škraloup“ – slovy jedné její písně) od obsahu, který vede k zamyšlení. Když si její Romka posteskne: „A Denisa jede do Italie / No ja chci taky poznat dalky / Furt jak mindža řešim sociálky,“ je to podobně silný sociální motiv jako v Krylově Důchodci. (Nesrovnatelné Krylovy básnické kvality teď nechme stranou.)

Vedle písní, v nichž se – často pod nánosem „explicitních“ výrazů – řeší vážné problémy, přináší album Nána jakousi vedlejší řadu písní. Částečně sem patří už zmíněná Láska, v níž vedle vtipných a přesných postřehů na téma partnerských vztahů jde o parodii na slovenský pop – od Elánu („Láska, láska…“) po Darinku („hľadanie mám zo všetkeho najradšej“). V dikci však vnímám i narážku na současnou slovenskou hvězdu Katarziu (i když v tomto případě jde doufám více o poctu než o parodii). A všemu vévodí úvodní legendární rým „láska/páska“.

V této linii parodií a poct (a není nutné rozlišovat, která z variant platí) pak Mucha pokračuje v posledních třech písních desky. Kurt Kobejn přináší výčet zesnulých hudebníků a zpěváků, do nichž je bohužel „pozdě se zamilovat“. Své místo zde mají Kurt Cobain, „Jimmy – oba“ (Morrison a Hendrix???), ale také Zappa, Elvis, Muk, Hapka, Kryl – a v neposlední řadě „Džambulka“, kterou autorka v tomto výčtu počítá mezi „chlapce“. Jako by chtěla naznačit, že po smrti striktní dělení na muže a ženy ztrácí smysl.

Předposlední skladba Robert a David je nonsensový příběh ve stylu kapely Buty (viz třeba jejich Paul McCartney). Surrealistický příběh o Robertu Kodymovi a Davidu Kollerovi („Co bys chtěl, Davide? Nic přece neumíš“) posouvá o patro výš fakt, že v něm jako hosté účinkují oba jeho protagonisté. A závěrečná, záměrně (?) falešně odzpívaná parodie na Honzu Nedvěda a jeho Podvod? Hudebně se tato folková balada s doprovodem praskajícího ohně ostatním písním alba vzdaluje, ale její hravost, dadaistické kupení slov, eklektické čerpání z Nedvědova zpěvníku a další popkulturní odkazy (je zmínka o Bowiem spojovacím můstkem k písni Kurt Kobejn?) činí z této překroucené Nedvědovy písně vtipnou a přitom přesnou syntézu celého alba. U Muchy totiž nejde o vulgarity. Důležité jsou detaily – často ukryté mezi řádky –, které nelze reflektovat bez otazníků a vykřičníků. V takovém případě se i láska/páska stává poezií a nemuzikální deklamace zpěvem.

Mucha – Nána; vydavatel: Indies Happy Trails 2016. 9 skladeb, celkový čas: 42:57

Mucha/ foto archiv

Když se někdo nemůže celé měsíce rozejít se svým Josefem, píše zoufalé dotazy online psychologům, pláče kamarádkám do telefonu nebo napíše písníčky na album Josefene. Poslední album kapely Mucha je většinou o lásce, která zanechává dlouhé a často nepříjemné stopy.  více

Po více než padesáti letech vrátilo Národní divadlo Brno na repertoár Pikovou dámu Petra Iljiče Čajkovského. Premiéra 17. února v Mahenově divadle v inscenaci Martina Glasera znamenala pro hudební divadlo ještě jeden návrat – po více než šedesáti letech se na brněnská prkna vrátila také Soňa Červená.  více

Hudbymilovní obyvatelé Brna si rádi připomínají návštěvu Wolfganga Amadea Mozarta ve města na přelomu let 1767-1768. Tématem třetího abonentního koncertu brněnských filharmoniků z cyklu Filharmonie doma I se však stala skladatelova návštěva Prahy. A nebylo tomu bezdůvodně. V profesionální dráze nejvýraznějšího představitele vídeňského klasicismu zaujímá Praha nezpochybnitelné místo. V souladu se zvoleným tématem pak dramaturgové vybrali důležité mezníky v autorově tvorbě, které právě s Prahou a Pražany souvisí. Orchestr Filharmonie Brno vedl Alexander Liebreich a na klavír hrál Saleem Ashkar.  více

Ve čtvrtek 8. února se v prostorách kavárny Era v Černých Polích konalo čtvrté a prozatím poslední pokračování cyklu Folklor a city, ojedinělého spojení osvětové aktivity a folklorní zábavy. Téma úvodní přednášky etnologa Martina Sítka bylo případně aktuální: masopustní tradice v České republice.  více

Tři mušketýři byli ve skutečnosti čtyři. Podobně i 3fo3 (čti „tři fotři“) jsou také čtyři. K zakládajícím členům skupiny Bombarďák Michalu Daleckému, Jiřímu Jelínkovi a Filipu Nebřenskému se jako d’Artagnan přidal Matěj Pospíšil. Jinak však zůstává vše při starém. Bombarďák – respektive textař Jiří Jelínek – promlouvá k dětem dynamickým jazykem plným módních i moderních výrazů. Na ploše velmi krátkých písní (průměrná stopáž pod dvě minuty) dokáže rozehrát vtipné příběhy plné slovních hříček i situačního humoru. Jedna píseň navazuje na druhou většinou v rychlém tempu, vedle zpěvu se zde poměrně často i mluví, stírá se zde tedy hranice mezi písní a divadelním skečem, ale vše dokonale zapadá do sebe.  více

V brněnském Konventu Milosrdných bratří proběhl v pátek 2. února úvodní koncert letošního festivalu iberoamerické kultury Ibérica. Flamencový zpěv vokalistky Rocio Márquez se v něm potkal s virtuózním pojetím hráče na violu da gamba Fahmi Alqhai.  více

Město Brno je ideálním podhoubím pro mnoho soudobých hudebních projektů. Festival Expozice nové hudby, Moravský podzim nebo i řadové koncerty větších či menších hudebních těles mají nezřídka jedno společné – programovou snahu o uvádění nových a dosud neslyšených děl. V brněnském kulturním kvasu však zaujímá v tomto směru nepopiratelnou vedoucí pozici Brno Contemporary Orchestra pod uměleckým vedením Pavla Šnajdra. Již z názvu ansámblu je patrné, že stěžejní místo v jeho repertoáru zaujímají právě díla soudobých autorů. Přesto že by se mělo jednat o jednu z nejušlechtilejších a nejdůležitějších služeb milovníkům hudby, poloprázdný sál Besedního domu tomu nasvědčoval jen stěží. Nezájem publika o novou hudbu a mladé autory je smutný a skličující. Na druhou stranu je potřeba pokárat i orchestr samotný – z hlediska sebeprezentace dovedou zapracovat lépe i studentské orchestry.  více

Čtvrtý koncert komorního cyklu Spolku přátel hudby nabídl posluchačům průřez repertoárem skladatelů První vídeňské školy. V programu večera však díla pojilo nejen stylové zařazení ale také obsazení skladeb. Koncert byl totiž věnován výhradně klavírním triům Josepha Haydna, Wolfganga Amadea Mozarta a Ludwiga van Beethovena. V brněnském Besedním domě díla předneslo hudební těleso Lobkowicz trio, které tvoří houslista Jan Mráček, violoncellista Ivan Vokáč a klavírista Lukáš Klánský.  více

Kongresové centrum brněnského výstaviště v sobotu 27.1. hostilo již 68. ročník Slováckého plesu. Organizátorem této akce je brněnský Slovácký krúžek, který se řadí k nejstarším stále fungujícím folklorním souborům v České republice. Založen byl v roce 1908 za účelem setkávání studentů z Moravského Slovácka.  více

Písňové hity jako Stayin´Alive, Night Fever či How Deep Is Your Love ve vynikajícím pěveckém provedení, dále výtečně postavená i odtančená choreografie v nablýskaném kostýmovém disco muzikálu a tři mimořádné výkony v hlavních rolích. To vše jsou devízy nového brněnského muzikálu Horečka sobotní noci. V Městském divadle Brno jej nastudoval režisér Stanislav Moša.  více

Brno je město plné kontrastů. Již krátká procházka po jeho centru odhalí kuriózní protiklady: pasáž Rozkvět vedle Domu pánů z Lipé nebo obchodní dům Omega zasazený do historického centra jsou zářnými příklady. I brněnská filharmonie staví své hudební produkce na kontrastu starého s novým. Nejednou jsem chválil svěží dramaturgii koncertů, která sahá k protikladným hudebním dílům a uvádí kombinace skladeb, které jinak vedle sebe většinou nemají šanci zaznít. V případě koncertu nazvaném Romantické pohádky ze středy 24. ledna se však dramaturgové drželi při zemi. Neobjevily se žádné nenadále disonance nebo nástrojové kombinace a ani hudební jazyk nijak zvláště nevybočoval z umírněných konvencí. Nemáme však pouze protiklady starého a nového, známého a neznámého, ale naneštěstí také kvalitního a nekvalitního a v neposlední řadě i zajímavého a nezajímavého.  více

Cimbál je nástroj, který si většina z nás spojuje s lidovou hudbou. Může za to zejména dlouhá tradice cimbálových muzik, které se v průběhu 20. století začaly na území Moravy postupně prosazovat.  více

Již po šesté představil balet Národního divadla Brno nadějné choreografy z vlastních řad. V divadle Reduta měl včera premiéru další ročník raritního projektu s názvem Choreografické ateliéry. V devíti mini inscenacích se představili sólisté a členové souboru vlastními choreografiemi.  více

Když se řekne „řecká píseň“, někdo si vybaví Děti z Pirea v podání Yvetty Simonové a Milana Chladila (nebo ještě starší verzi Evy Martinové a Karla Dudy). O něco blíže k současnosti stojí Martha a Tena Elefteriadu, které i v sezóně 2018 stále koncertují a navíc pořádají kurzy řeckých tanců. Sestry, které se vedle řecké hudby pohybovaly na poli rocku i popu (a Marthino album Kresby tuší je skvostné), podle mladého brněnského autora a hudebníka Jannise Morase „připravily cestu“ nové generaci řeckých interpretů. V Brně v současné době funguje několik kapel zpívajících řecky a přitom se ústřední postavou této muzikantské komunity stává právě Jannis, jeden ze tří hudebně aktivních bratrů Morasových. Se svým otcem hrají všichni tři ve skupině I Parea, Jannis se věnuje stylu rebetiko v kapele Anatoli a vedle toho má svou autorskou kapelu Jannis Moras & banda. V ní mu vedle bratrů Alexise (baskytara) a Markose (bicí) dělají společnost dvě mladé dámy – Iva Oulehlová (flétny, klarinet) a Zuzana Mitrengová (zpěv). Jannis Moras & banda sice modulací vokálů, harmoniemi a samozřejmě texty v pro nás exotické řečtině tradiční hudbu připomene, ale ve skutečnosti se jedná o folkrockovou kapelu, která hraje výhradně písně svého kapelníka. A Jannis Moras je momentálně jedním z nejzajímavějších brněnských písničkářů.  více

Rozličné nálady Debussyho Faunova odpoledne, ticho neklidu před bouří Brittenova Houslového koncertu a severským koloritem prodchnuté Sibeliovy první symfonie nabídla ve čtvrtek 11. ledna Filharmonie Brno na zdejším Stadionu. Pod taktovkou dirigenta James Feddecka, brněnskému publiku již známého, a za spolupráce s výjimečným slovenským houslistou Milanem Paľou filharmonici představili dramaturgicky zajímavý program s interpretačním nábojem.  více

Na konci listopadu vyšlo CD s názvem Moravské hlasy. Na první pohled nenápadné album by rozhodně nemělo ujít pozornosti. Jedná se o hudební nosič, který je součástí projektu Píseň duše, jehož iniciátorem je Jiří Plocek. Jeho cílem bylo představit fenomén moravské zpěvnosti na příkladu některých oblastí Slovácka.  více