Mucha: Nána

6. leden 2017, 10:00

Mucha: Nána

Relax, pohoda, souznění, ale také energie nebo slast z nesouhlasu – to jsou některé z kategorií, které v nás mohou vyvolávat nebo posilovat libovolná umělecká nebo popkulturní díla. O stupeň výše řadí takové umělecké výtvory, které člověku dávají odpovědi na jeho otázky. A úplně nejvýš pak stojí kategorii artefaktů, které doplňují otázky k našim odpovědím. A i když to, co se svou čistě mužskou doprovodnou kapelou produkuje zpěvačka Nikola Mucha, zní na první poslech jako útok na první signální, nové album Nána ve skutečnosti nabízí spoustu zásadních otázek.

Ano, Mucha zpívá tak, jak zpívá (tedy spíše křičí, případně ležérně proplouvá mezi tóny a intonaci neřeší). Působí, jako by měla ucpaný nos. Některé z fotografií v bookletu včetně titulního snímku s nafukovacími písmeny a botami na podpatku v téže barvě a s růžovou obtaženou kombinézou přes těhotenské břicho a stejně růžovými vyšňořenými holčičkami jsou opravdu nevkusné. A píseň s názvem Pan Pí*a, jakkoli má vážný podtext, zaujme na koncertech především prvoplánovým a vlastně zbytečným titulním sloganem. Jenže nad Muchou nelze jen tak mávnout rukou. Tak jako v její produkci můžeme sledovat pnutí mezi výbornými výkony kapely (kytarista Petr Zavadil z Těch Syčáků nebo Ondřej Kyas, mimo jiné nový člen Květů, který u Muchy nahradil zakládajícího člena Martina E. Kyšperského) a jejím hudebním a pěveckým diletantstvím, přinášejí Nikoliny písně i zdravé napětí mezi drsnou formou a sofistikovaným obsahem.

Postavy v Mušině světě se striktně dělí na ženy a muže. Rozhodně však neplatí, že by ženský svět byl růžový a mužský silácky maskulinní. Děvčata v úvodní německé (!) písni jsou „schmutzig“, titulní Nána nemá ve zvyku „tahat sa s borcama po štrytu“ (mimochodem vtipná kombinace různých nářečí a vrstev jazyka v jedné větě) a matka sice dává synovi máslo na chlebík, ale zároveň jej přivazuje řetězem k topení. A muži? Pan Pí*a myslí na ženy, ale… „odpudivý se potí čím dál více“. A mužský hrdina písně Matka je závislý na matčině péči i na jejích názorech a příkazech.

Témata této „základní řady písní“, jíž dominuje ostrá satira na novodobé trendy Heil Hipsta!, glosují současné problémy jedné generace a pochopitelně kladou otázky nejen po smyslu života a významu vztahů. Když ve výborné parodii Láska zpěvačka tvrdí: „Fyzická láska je pre mňa niečo ako hodiny telesnej výchovy – nemám to rada“, dokáže do několika veršů shrnout komplexy školáků, obavy teenagerů i skryté fobie dospělých. Svět Nikoly Muchy navíc není izolovaný. Může za to náhoda, že album vyšlo v době „národních“ sporů Ortel vs. Radek Banga, ale Nána najednou přináší zajímavé odpovědi a doplňující otázky i k této kauze. Největší trefou do černého (!) je verš o Romce, která „spílá a zpívá si Kryla“. Ale příspěvkem k tématu je Mucha samotná. Tak jako u Bangy pseudovlastenci kritizují jeho vulgární slovník a nevnímají jeho sociální cítění a hudební sílu jeho písní, je dobré i u Muchy oddělit vulgární povrch („škraloup“ – slovy jedné její písně) od obsahu, který vede k zamyšlení. Když si její Romka posteskne: „A Denisa jede do Italie / No ja chci taky poznat dalky / Furt jak mindža řešim sociálky,“ je to podobně silný sociální motiv jako v Krylově Důchodci. (Nesrovnatelné Krylovy básnické kvality teď nechme stranou.)

Vedle písní, v nichž se – často pod nánosem „explicitních“ výrazů – řeší vážné problémy, přináší album Nána jakousi vedlejší řadu písní. Částečně sem patří už zmíněná Láska, v níž vedle vtipných a přesných postřehů na téma partnerských vztahů jde o parodii na slovenský pop – od Elánu („Láska, láska…“) po Darinku („hľadanie mám zo všetkeho najradšej“). V dikci však vnímám i narážku na současnou slovenskou hvězdu Katarziu (i když v tomto případě jde doufám více o poctu než o parodii). A všemu vévodí úvodní legendární rým „láska/páska“.

V této linii parodií a poct (a není nutné rozlišovat, která z variant platí) pak Mucha pokračuje v posledních třech písních desky. Kurt Kobejn přináší výčet zesnulých hudebníků a zpěváků, do nichž je bohužel „pozdě se zamilovat“. Své místo zde mají Kurt Cobain, „Jimmy – oba“ (Morrison a Hendrix???), ale také Zappa, Elvis, Muk, Hapka, Kryl – a v neposlední řadě „Džambulka“, kterou autorka v tomto výčtu počítá mezi „chlapce“. Jako by chtěla naznačit, že po smrti striktní dělení na muže a ženy ztrácí smysl.

Předposlední skladba Robert a David je nonsensový příběh ve stylu kapely Buty (viz třeba jejich Paul McCartney). Surrealistický příběh o Robertu Kodymovi a Davidu Kollerovi („Co bys chtěl, Davide? Nic přece neumíš“) posouvá o patro výš fakt, že v něm jako hosté účinkují oba jeho protagonisté. A závěrečná, záměrně (?) falešně odzpívaná parodie na Honzu Nedvěda a jeho Podvod? Hudebně se tato folková balada s doprovodem praskajícího ohně ostatním písním alba vzdaluje, ale její hravost, dadaistické kupení slov, eklektické čerpání z Nedvědova zpěvníku a další popkulturní odkazy (je zmínka o Bowiem spojovacím můstkem k písni Kurt Kobejn?) činí z této překroucené Nedvědovy písně vtipnou a přitom přesnou syntézu celého alba. U Muchy totiž nejde o vulgarity. Důležité jsou detaily – často ukryté mezi řádky –, které nelze reflektovat bez otazníků a vykřičníků. V takovém případě se i láska/páska stává poezií a nemuzikální deklamace zpěvem.

Mucha – Nána; vydavatel: Indies Happy Trails 2016. 9 skladeb, celkový čas: 42:57

Mucha/ foto archiv

Když se někdo nemůže celé měsíce rozejít se svým Josefem, píše zoufalé dotazy online psychologům, pláče kamarádkám do telefonu nebo napíše písníčky na album Josefene. Poslední album kapely Mucha je většinou o lásce, která zanechává dlouhé a často nepříjemné stopy.  více

Za dirigentský pult brněnských filharmoniků se téměř přesně po roce vrátil americký dirigent Case Scaglione. Loni si v Janáčkově divadle vytvořil renomé výborného umělce, které včerejším koncertem v Besedním domě jen stvrdil.  více

Hudebník, skladatel, zpěvák a producent Martin E. Kyšperský má za sebou pestrý rok. Psal nové písně pro svou skupinu Květy, která změnila sestavu. Produkoval album písničkářce Lucii Krpalové. Vydal sbírku básní. Hrál ve dvou televizních seriálech. Moderovat rozhovory v rádiu. Organizoval čtenářské kroužky. A vydal nové sólové album, zajímavé zvukem i tématem. S Martinem jsme hovořili o radosti z tvorby i o bolesti ze ztráty přítelkyně.  více

Italská opera nemusí být nutně reprezentována jen jménem Verdi. Ponchielliho Gioconda ze sedmdesátých let devatenáctého století je toho důkazem. Tím spíš, když se její inscenace povede tak jako nyní v Národním divadle Brno.  více

Jiří Plocek si muzikantské řemeslo vyzkoušel ze všech možných úhlů pohledu: jako řadový hráč ve skupině Poutníci, jako kapelník Teagrassu, jako vydavatel i rozhlasový redaktor. Jeho zamyšlení o hudbě každý rok moc rád poslouchám na odborném kolokviu v rámci Folkových prázdnin v Náměšti nad Oslavou. Nedávno se Jiří pustil do velkého díla. Chce prozkoumat a jako knižní monografii sepsat a vydat fenomén, který nazval Píseň duše.  více

4. února uvede Janáčkova opera Národního divadla Brno poprvé ve své historii operu La Gioconda italského skladatele Amilcare Ponchielliho. S režisérem Tomášem Pilařem a dirigentem inscenace Jaroslavem Kyzlinkem ve videorozhovorech odkrýváme více z připravované operní inscenace. La Gioconda byla již při své premiéře v milánské La Scale v roce 1876 odměněna dvaceti oponami a v roce 1883 byla jedním z vybraných titulů první sezony Metropolitní opery v New Yorku. V titulní roli brněnské inscenace se představí maďarská sopranistka Csilla Boross a Iveta Jiříková, v roli Enza jihokorejský tenorista Sung Kyu Park a Luciano Mastro.  více

Filharmonie Brno uspořádala další skvostný koncert, nad jehož silou účinku zůstává rozum stát. Vzhledem k tomu, že nás v poslední době takto blaží týden co týden, nabízí se otázka, čím to všechno skončí. Odpověď známe: zavřením Janáčkova divadla a dlouhými prodlevami mezi koncerty. Právě světová úroveň zdejší dramaturgie, jež mimo Vídeň stěží hledá obdobu na stovky kilometrů daleko, je vhodným řešením pro nárazově fungující orchestr, který nyní přichází o poslední důstojné působiště.  více

Brněnská skupina Tranzan vznikla transformací z kapely Model Bazaar. Kytaristu Jana Řeřuchu, který odešel do projektu IAN, vystřídal pianista Ondřej Strouhal. Ostatní členové – kytarista a zpěvák Radek Malý, violoncellistka Soňa Malá, baskytarista Jakub Šimáně a bubeník Pospe – zůstali. Přestože šlo o pouhou výměnu jednoho člena (a jednoho nástroje), změna názvu je na místě. Zatímco Model Bazaar měl anglické texty, Tranzan se orientuje na slova v češtině a jasné a srozumitelné poselství je jeho devízou. Jde vlastně o monotematickou nebo koncepční kapelu – pod dlouhým názvem alba Příběhy o životě, smrti a o tom, co je mezi tím se totiž skrývá pásmo ekologicky laděných písní. Více než o laciné „agitky“ však jde o poetické příběhy a písně plné silných obratů, které doufám osloví i posluchače, který zatím nedokáže rozlišit modrý kontejner od žlutého.  více

V evropské premiéře uvedlo o víkendu Městské divadlo Brno muzikál Chaplin. Na tuzemské jeviště se tak dostal hudební příběh o jednom z nejslavnějších filmových tvůrců minulého století a v inscenaci režiséra Stanislava Moši velmi výpravná, poněkud natahovaná a hudebně spíše prostřední show s několika mimořádnými výkony.  více

Vlakem sice už dávno nejezdím denně, ale coby nemotorista z přesvědčení využívám služeb Českých drah nebo alternativních dopravců poměrně často. A z mých „vlakových“ zážitků, nahromaděných za všechna ta léta od střední školy do současnosti, by se jistě dala sestavit sbírka povídek nebo básní. Martin E. Kyšperský napsal soubor textů, které následně zhudebnil, během jediné cesty vlakem. Začal psát v Praze, ještě než se souprava rozjela, a skončil při průjezdů vsí Bezpráví, pár kilometrů před Ústím nad Orlicí. Do Brna mu tedy ještě kus cesty zbýval, ale Martin prý ve vlaku nespí. Možná tedy na trase Česká Třebová – Svitavy – Blansko – Brno přemýšlel, co s hotovými volnými verši provede.  více

Často slýcháme o skvostné dramaturgické práci orchestru Filharmonie Brno. Chvála je namístě a neomrzí, ovšem vedle fascinujících nových kontextů, v nichž se prověřené repertoárové kusy ocitají, je třeba zdůraznit také průběžně rostoucí úroveň dirigentů, kteří s orchestrem spolupracují. Jedním z nich je i osmačtyřicetiletý Němec Alexander Liebreich, který nastudoval velmi zdařilého Mahlera: nekompromisního, krásně rozezpívaného, přitom ale vojensky disciplinovaného. Po slabém výkonu na prosincovém koncertě (Musorgskij) se tentokrát kyvadlo vychýlilo na druhou stranu. Filharmonie Brno pod Liebreichovou charismatickou taktovkou vykouzlila nezapomenutelný večer s Mahlerovou Symfonie č. 4 G dur, kterou doplnily Čtyři poslední písně od Richarda Strausse.  více

Svěží čerstvý vítr přinesla na brněnskou scénu svým debutovým albem slovensko-česká skupina Carpet Cabinet. Sedmičlenná formace působí v jihomoravské metropoli od roku 2013 a spolu s několika zajímavými hosty přináší ve dvanácti skladbách profesionálně zahranou a nahranou směs moderních i tradičních žánrů, smršť rytmů a kaleidoskop barev. V oficiální tiskové zprávě hudebníci hovoří o inspiraci „od hiphopu po soul a R&B až k například drum’n’bassu a elektru“, ale pod všemi těmito žánry a jejich kombinacemi zurčí a bublá jazzový základ. Carpet Cabinet sice není čistě jazzová skupina, ale svou tvorbou ukazuje na jednu z cest, kterými se dnes jazz ve světě ubírá. Podobně jako Robert Glasper se svým nadžánrovým elektro-koktejlem loni zazářil na festivalu JazzFestBrno, září Carpet Cabinet na domácí scéně. Září pochopitelně zatím skromněji, ale k jakýmkoli náznakům provinčnosti má jejich album daleko.  více

Relax, pohoda, souznění, ale také energie nebo slast z nesouhlasu – to jsou některé z kategorií, které v nás mohou vyvolávat nebo posilovat libovolná umělecká nebo popkulturní díla. O stupeň výše řadí takové umělecké výtvory, které člověku dávají odpovědi na jeho otázky. A úplně nejvýš pak stojí kategorii artefaktů, které doplňují otázky k našim odpovědím. A i když to, co se svou čistě mužskou doprovodnou kapelou produkuje zpěvačka Nikola Mucha, zní na první poslech jako útok na první signální, nové album Nána ve skutečnosti nabízí spoustu zásadních otázek.  více

Má sedmadvacet let a je talentovaný barytonista. Jmenuje se Roman Hoza. V posledních letech se řadí k nejvíce sledovaným českým pěvcům své generace. Laureát několika mezinárodních soutěží se mimo jiné představil třeba na prestižním Salcburském festivalu či na festivalu Pražské jaro. Absolvoval Janáčkovu akademii múzických umění v Brně a roční stáž na Universität für Musik und darstellende Kunst ve Vídni. Od letošní sezony je stálým členem souboru Janáčkovy opery Národního divadla Brno. Během ledna bude v brněnské opeře debutovat jako svůdník Don Giovanni.  více

Pro Martina Kyšperského byl závěr roku 2016 velmi plodný. V době, kdy připravuje novou desku s novou sestavou kapely Květy, vyšly hned tři tituly, na kterých se výrazně podílel – sólové koncepční album Vlakem, sbírka surrealistických básní Marťanské lodě a také debutové album projektu Prune. Prune je nová hudební identita písničkářky Lucie Krpalové, nicméně Martin Kyšperský jí album Kruhy aranžoval, produkoval a nahrál. Je to tedy z velké části i jeho dílo a Lucie mu za to, „že tohle dobrodružství nastartoval a z velké části pomohl zhmotnit“, v bookletu CD děkuje.  více

Hana a Petr Ulrychovi, Tata Bojs, izraelská zpěvačka Noa nebo jazzová hvězda Patricia Barber. To jsou někteří z interpretů, které na počátku roku 2017 na svých prknech přivítá Národní divadlo Brno. O koncertech v Mahenově a v Janáčkově divadle hovoříme s jejich dramaturgem Filipem Habrmanem.  více