Mucha: Nána

6. leden 2017, 10:00

Mucha: Nána

Relax, pohoda, souznění, ale také energie nebo slast z nesouhlasu – to jsou některé z kategorií, které v nás mohou vyvolávat nebo posilovat libovolná umělecká nebo popkulturní díla. O stupeň výše řadí takové umělecké výtvory, které člověku dávají odpovědi na jeho otázky. A úplně nejvýš pak stojí kategorii artefaktů, které doplňují otázky k našim odpovědím. A i když to, co se svou čistě mužskou doprovodnou kapelou produkuje zpěvačka Nikola Mucha, zní na první poslech jako útok na první signální, nové album Nána ve skutečnosti nabízí spoustu zásadních otázek.

Ano, Mucha zpívá tak, jak zpívá (tedy spíše křičí, případně ležérně proplouvá mezi tóny a intonaci neřeší). Působí, jako by měla ucpaný nos. Některé z fotografií v bookletu včetně titulního snímku s nafukovacími písmeny a botami na podpatku v téže barvě a s růžovou obtaženou kombinézou přes těhotenské břicho a stejně růžovými vyšňořenými holčičkami jsou opravdu nevkusné. A píseň s názvem Pan Pí*a, jakkoli má vážný podtext, zaujme na koncertech především prvoplánovým a vlastně zbytečným titulním sloganem. Jenže nad Muchou nelze jen tak mávnout rukou. Tak jako v její produkci můžeme sledovat pnutí mezi výbornými výkony kapely (kytarista Petr Zavadil z Těch Syčáků nebo Ondřej Kyas, mimo jiné nový člen Květů, který u Muchy nahradil zakládajícího člena Martina E. Kyšperského) a jejím hudebním a pěveckým diletantstvím, přinášejí Nikoliny písně i zdravé napětí mezi drsnou formou a sofistikovaným obsahem.

Postavy v Mušině světě se striktně dělí na ženy a muže. Rozhodně však neplatí, že by ženský svět byl růžový a mužský silácky maskulinní. Děvčata v úvodní německé (!) písni jsou „schmutzig“, titulní Nána nemá ve zvyku „tahat sa s borcama po štrytu“ (mimochodem vtipná kombinace různých nářečí a vrstev jazyka v jedné větě) a matka sice dává synovi máslo na chlebík, ale zároveň jej přivazuje řetězem k topení. A muži? Pan Pí*a myslí na ženy, ale… „odpudivý se potí čím dál více“. A mužský hrdina písně Matka je závislý na matčině péči i na jejích názorech a příkazech.

Témata této „základní řady písní“, jíž dominuje ostrá satira na novodobé trendy Heil Hipsta!, glosují současné problémy jedné generace a pochopitelně kladou otázky nejen po smyslu života a významu vztahů. Když ve výborné parodii Láska zpěvačka tvrdí: „Fyzická láska je pre mňa niečo ako hodiny telesnej výchovy – nemám to rada“, dokáže do několika veršů shrnout komplexy školáků, obavy teenagerů i skryté fobie dospělých. Svět Nikoly Muchy navíc není izolovaný. Může za to náhoda, že album vyšlo v době „národních“ sporů Ortel vs. Radek Banga, ale Nána najednou přináší zajímavé odpovědi a doplňující otázky i k této kauze. Největší trefou do černého (!) je verš o Romce, která „spílá a zpívá si Kryla“. Ale příspěvkem k tématu je Mucha samotná. Tak jako u Bangy pseudovlastenci kritizují jeho vulgární slovník a nevnímají jeho sociální cítění a hudební sílu jeho písní, je dobré i u Muchy oddělit vulgární povrch („škraloup“ – slovy jedné její písně) od obsahu, který vede k zamyšlení. Když si její Romka posteskne: „A Denisa jede do Italie / No ja chci taky poznat dalky / Furt jak mindža řešim sociálky,“ je to podobně silný sociální motiv jako v Krylově Důchodci. (Nesrovnatelné Krylovy básnické kvality teď nechme stranou.)

Vedle písní, v nichž se – často pod nánosem „explicitních“ výrazů – řeší vážné problémy, přináší album Nána jakousi vedlejší řadu písní. Částečně sem patří už zmíněná Láska, v níž vedle vtipných a přesných postřehů na téma partnerských vztahů jde o parodii na slovenský pop – od Elánu („Láska, láska…“) po Darinku („hľadanie mám zo všetkeho najradšej“). V dikci však vnímám i narážku na současnou slovenskou hvězdu Katarziu (i když v tomto případě jde doufám více o poctu než o parodii). A všemu vévodí úvodní legendární rým „láska/páska“.

V této linii parodií a poct (a není nutné rozlišovat, která z variant platí) pak Mucha pokračuje v posledních třech písních desky. Kurt Kobejn přináší výčet zesnulých hudebníků a zpěváků, do nichž je bohužel „pozdě se zamilovat“. Své místo zde mají Kurt Cobain, „Jimmy – oba“ (Morrison a Hendrix???), ale také Zappa, Elvis, Muk, Hapka, Kryl – a v neposlední řadě „Džambulka“, kterou autorka v tomto výčtu počítá mezi „chlapce“. Jako by chtěla naznačit, že po smrti striktní dělení na muže a ženy ztrácí smysl.

Předposlední skladba Robert a David je nonsensový příběh ve stylu kapely Buty (viz třeba jejich Paul McCartney). Surrealistický příběh o Robertu Kodymovi a Davidu Kollerovi („Co bys chtěl, Davide? Nic přece neumíš“) posouvá o patro výš fakt, že v něm jako hosté účinkují oba jeho protagonisté. A závěrečná, záměrně (?) falešně odzpívaná parodie na Honzu Nedvěda a jeho Podvod? Hudebně se tato folková balada s doprovodem praskajícího ohně ostatním písním alba vzdaluje, ale její hravost, dadaistické kupení slov, eklektické čerpání z Nedvědova zpěvníku a další popkulturní odkazy (je zmínka o Bowiem spojovacím můstkem k písni Kurt Kobejn?) činí z této překroucené Nedvědovy písně vtipnou a přitom přesnou syntézu celého alba. U Muchy totiž nejde o vulgarity. Důležité jsou detaily – často ukryté mezi řádky –, které nelze reflektovat bez otazníků a vykřičníků. V takovém případě se i láska/páska stává poezií a nemuzikální deklamace zpěvem.

Mucha – Nána; vydavatel: Indies Happy Trails 2016. 9 skladeb, celkový čas: 42:57

Mucha/ foto archiv

Když se někdo nemůže celé měsíce rozejít se svým Josefem, píše zoufalé dotazy online psychologům, pláče kamarádkám do telefonu nebo napíše písníčky na album Josefene. Poslední album kapely Mucha je většinou o lásce, která zanechává dlouhé a často nepříjemné stopy.  více

Multižánrový festival letos přivítal desítky umělců z domova i zahraničí a více než 16 000 diváků. Druhý srpnový víkend se Brno rozeznělo hudbou doslova na každém rohu. Na několika pódiích se vystřídali umělci různých žánrů od jazzu, folkloru, klasiky, rocku po balkan, pouliční divadlo a mimořádný bezuliční busking. Brno navštívil i nový cirkus. Francouzsko-belgický soubor Collectif Malunés vystoupil hned třikrát a roztleskal celé šapitó.  více

Jazzový kontrabasista Vincenc Kummer loni oslavil 75. narozeniny. Při té příležitosti připravil knihu, v níž shrnuje svůj umělecký i osobní život.  více

Desítky účinkujících největšího letního festivalu moravské metropole Maraton hudby Brno jsou připraveny ke startu. Druhý srpnový víkend Brno zaplaví hudba doslova všech žánrů, od balkánské dechovky přes komorní a orchestrální klasiku, jazz, folklor, etno, rock, kapely pro děti až po netradiční tzv. bezuliční busking. Hudební program ozdobí exkluzivní trojice představení nového cirkusu, chybět neubude pouliční divadlo, kouzelník či unikátní akrobatický heliový balón. To vše a ještě více od 11. do 13. srpna. v Brně. Nezapomeňte na již tradiční hudebně-maratonské heslo: Není důležitá rychlost; především si dobře rozvrhněte síly, abyste si toho užili co nejvíce!  více

Folkové prázdniny v Náměšti nejsou „jen“ navýsost hudebním festivalem. Jsou také světem, v němž se uskutečňují vize. Vize dramaturgické i umělecké. Jsou světem, kde se člověk může ledasčemu naučit, ledasco se dozvědět, s ledaským se setkat. Kromě hudby, jež je těžištěm festivalu, jsou Folkovky bohatou přehlídkou dílen (výtvarných, řemeslných, hudebních, tanečních a dalších), filmů (o muzikantech a jejich osudech) a přednášek (Kolokvium).  více

Existují hudební festivaly fádní, vcelku zajímavé, velmi zajímavé, skvělé… a Folkové prázdniny v Náměšti nad Oslavou. Festival výjimečný nejen svou žánrovou šíří (folk v názvu klame, jak pravidelní návštěvníci věcí), tak zejména promyšlenou koncepcí s mnoha přesahy nejen hudebními. Každý ročník festivalu má své téma. Každý den má své téma. Na hlavním pódiu se střídají české legendy s kapelami ze světa, které v Česku hrají úplně poprvé. A pódium v náměšťském zámeckém parku (případně v blízké jízdárně, prší-li) zažívá každý rok několik premiér, mimořádných projektů, neopakovatelných hudebních setkání. A kromě toho patří k „Folkovkám“ desítky, ba stovky nejrůznějších výtvarných, hudebních a lecjakých jiných dílen, dvoudenní odborné kolokvium, méně vážné rozpravy o hudbě nebo open scéně, v jejímž rámci se na řadu dostane i český folk.  více

Zatímco s kapelou The Fireballs hraje rokenrol a v B-Side Bandu přijde do styku s tradičním i moderním mainstreamovým jazzem i s úpravami popových hitů, v několika svých vlastních projektech se klarinetista a saxofonista Pavel Zlámal věnuje improvizované hudbě. Vystupuje sám, v duu, v komorních uskupeních, ale tak s většími ansámbly. Právě vydal nové CD v roli dirigenta improvizačního tělesa Divergent Connections Orchestra. A tato živá nahrávka byla hlavním tématem našeho rozhovoru.  více

Chrámové mysterium i vizualizovaný koncert. Obojí charakteristika je přítomna v projektu Hudebního festivalu Znojmo s názvem Příběh o Kristu, v umělecky silném pojetí oživujícím dílo Heinricha Schütze. Na programu je po čtvrteční premiéře v reprízách ještě 22. a 23. července.  více

V Náměšti nad Oslavou na Folkových prázdninách 2017 vystoupí mimo jiné dvě výrazné skupiny z Dánska. V pondělí 24. července to bude instrumentální uskupení Dreamers’ Circus a ve čtvrtek 27. července kvarteto Nordens Tone. To tvoří tři jazzoví hudebníci (piano, kontrabas, saxofon) a zpěvačka Jullie Hjetland, která zpívá v osmi různých severských jazycích. A právě s ní jsme telefonicky hovořili.  více

Textařka a zpěvačka Lada Šimíčková a skladatel a hudebník (jinak též písničkář) Ivo Cicvárek vydali po pěti letech druhé společné album. Kolekce Hotel v tiché ulici z roku 2012 tak nezůstala jednorázovým projektem. Bereme-li druhé album jako příslovečný prubířský kámen, obstálo duo na výbornou. Pět let je doba dostatečně dlouhá na nashromáždění nového materiálu a písně, které se nakonec na třičtvrtěhodinový výběr dostaly, mají šanci stát se veřejnými, jakkoli název alba hlásá něco jiného.  více

Každý, kdo tuší o The Plastic People of the Universe víc než jen to, že to byla „zakázaná“ skupina, ví, že se její hudba na přelomu 70. a 80. let po formální stránce vymykala tehdy běžné rockové produkci. Slavné pásmo Pašijové hry velikonoční na biblický text promlouvalo neklidným hudebním jazykem, mělo daleko k líbivosti a svou naléhavosti podtrhovalo zvolené téma. I to, že „Plastici“ texty v krásné archaické češtině spíše křičeli a volali, než zpívali, mělo své opodstatnění a korespondovalo to se zvoleným tématem. „Pašije“ však byly pouze jednou z rozsáhlých suit té doby. Dalšími byly Jak bude po smrti na texty Ladislava Klímy a konečně Co znamená vésti koně s vlastními texty Vratislava Brabence a v jednom případě Pavla Zajíčka a s hudbou Milana Hlavsy. Protože byli Plastic People v té době (1980) v hledáčku StB, zinscenovali v pražské hospodě U dvou slunců hádku, z níž mělo být zřejmé, že se skupina rozpadla. Současně se však připravovali na utajovaný koncert, který byl dvakrát odložen, mělo se jeho předpokládané dějiště, až nakonec proběhl v Kerharticích u České Kamenice. Samotní hudebníci dostali přesné instrukce o místě až během cesty. Jediné koncertní uvedení pásma začalo ve 14.00 a o dvě hodiny později se hosté už začali nenápadně rozjíždět. Takto historii nastiňuje v bookletu nového alba znalec a životopisec Plastic People Jaroslav Riedel.  více

Zaznamenal jsem v poslední době několik nových písní nebo celých alb o Brně. Roman Horký z Kamelotu vzpomíná na dětství (Nad Černými Poli), skupina Pozdní sběr má své Věže Petrova, Folk Team přišel s písní V brněnským Bronxu, akordeonistka Klára Veselá o svém městě zpívá v písni Tango. Aleš Pilgr ze skupiny Květy tvrdí, že nové album Komik do půl osmé je „plné centra Brna“ a konceptuální album o Brně připravuje skupina Nevermore & Kosmonaut. Brněnských reálií je plné také nové – a vlastně první oficiální – album projektu Low End Band, za kterým stojí hudebník a novinář Vít Kouřil, šéfredaktor ekologického časopisu Sedmá generace. Vít sice pochází z vesnice na Hodonínsku, ale od studií na Masarykově univerzitě působí v Brně a toto město utvářelo jeho nejen hudební vkus. Ostatně ve svých textech zmiňuje jako referenční body (prodejnu) Indies, „Moravák“ nebo Starou Pekárnu.  více

Jubilea nejen na podiích přinášejí potřebu ohlédnout se zpět. V případě londýnských Placebo to platí dvojnásob, protože se v Brně vrátili k písním, kterým se na živo dlouhodobě vyhýbali. Svůj slib dodrželi a potěšili brněnské výstaviště dvouhodinovou průřezovou show.  více

Vynikající moravský cimbalista Dalibor Štrunc (1966) vyšel z folklorního prostředí na Valašsku a po absolutoriu brněnské konzervatoře prošel celou řadou muzikantských angažmá – od klasické hudby přes folklor až po dlouholeté členství ve skupině Javory Hany a Petra Ulrychových. Je tomu už neuvěřitelných pětadvacet let, co zformoval skupinu s názvem Cimbal Classic, v níž začal postupně uplatňovat své autorské představy nejen muzikantské, ale i písničkářské. Cimbal Classic se od té doby stal stálicí naší folkové scény a svébytným pojmem. Letos své výročí oslaví novým CD a řadou koncertů.  více

Pondělní koncert dvaadvacátého ročníku mezinárodního hudebního festivalu třinácti měst Concentus Moraviae na nádvoří boskovického zámku představil tradiční portugalskou písňovou formu – fado. Festivalové téma La voce - Hlas se tak inspirovalo jedinečným, osobitým hudebním stylem, který si vystačí s úsporným hudebním doprovodem; prezentuje totiž silně emotivní, takřka fyzický prožitek sdělitelný i přes jazykovou bariéru. Tak jej prezentovala čtveřice zpěváků a hudebníků, kteří se v tuzemsku představili vůbec poprvé.  více

Brněnské kolo, tedy nová hudební komedie z produkce Městského divadla Brno, se přikutálelo do Biskupského dvora. Titul je dalším autorským příspěvkem v sérii zdejších open air představení, které využívají magické kulisy komplexu historických budov s katedrálou v pozadí. Zábavná šaráda spojuje historická fakta i místní legendy s muzikou a s fantaskní pohádkovou story. A jak už tak tak u podobných inscenací bývá, někdy je výsledek zábavnější a jindy méně.  více