Muzikál Don Juan čili o rozžhaveném žezle rozkošníka

20. květen 2014, 16:23
Muzikál Don Juan čili o rozžhaveném žezle rozkošníka

Je to patálie s hledáním silných témat pro autorský muzikál dneška. A tak se k životu křísí logicky ta stará. Jako v případě nového muzikálu Don Juan. Příběhů ze současnosti se tvůrci bojí nebo je neumějí přesvědčivě vykroužit, sáhnout po zavedené literární figuře, která je látkou naoko známou všem generacím, se zdá pohodlnější a zaručenější. Muzikál Don Juan z dílny pražského kvarteta – Ivana Hubače, Vašo Patejdla, Eduarda KrečmaraMartina Hrdinky, který o víkendu uvedlo ve světové premiéře Městské divadlo Brno je scénáristicky překombinovanou, místy naivně romantickou story, hudebně průměrnou, a tak i divadelně prostřední produkcí, v níž se ale najde několik zajímavých hereckých výkonů.

S fiktivní literární postavou proslulého sevillského svůdce, který otevíral a lámal na počkání ženská srdce i klíny, tady scénárista Ivan Hubač nakládá velmi volně. To je samozřejmě jeho svaté autorské právo. A jaký tedy je tento nenapravitelný sukničkář, který přepsal dějiny evropské kultury v mnoha verzích už od roku 1630, kdy jej na svět vyprovodil španělský dramatik Tirso de Molina? Mnohé napoví fakt, že tady chybí onen kamenný host z prvního zpracování čili socha Komtura, která nenapravitelného sukničkáře a cynického zhýralce po zásluze smete do pekla.

Hubačův Don Juan je také neukojitelným hormonálním štvancem, také se rouhá nebesům jako Mozartův potrestaný prostopášník a také končí špatně. Nikoliv však úradkem nezemských mocností, ale rukou jeho poslední oběti – zneuctěné řádové sestry. A na nůž v její dlani si navrch naběhne sám. Tento donšajn se totiž ve finále uchýlí do kláštera, protože je nejen poživačný ale také hloubavý člověk a v kajícnosti zjistí, jaké smrtelné nebezpečí pro ženy znamená. Chce proto v klidu domeditovat svůj bídní život lemovaný promiskuitou, vraždou a skonem jediné skutečně milované ženy. A aby té romantické psychologie nebylo málo, hned zpočátku ho na plochou dráhu jeho nevázaného života navede nestálost jeho první lásky. Prostě se spálil, a tak se ženám vlastně mstí svojí přelétavostí a cynismem.

Jistěže historický romantický muzikál potřebuje podobné prostředky, jsme na půdě přepjatých vášní, příběhů a figur. I tak jsou v tomto Donu Juanovi kontraproduktivní místa, kterým se vstřícné premiérové publikum (nakonec jako vždy v Městském divadle Brno disciplinovaně aplaudující vestoje) smálo a tímto neplánovaným veselím rušilo vážnost situace. To jsou třeba scény, kdy maskovaný Juan klečí nad hrobem Flavia (to je bratr jedné zneuctěné dívky, která se nakonec utopí). Hříšník se zdánlivě kaje, ale ve skutečnosti číhá na Flaviovu oddanou vdovu, kterou přímo na pohřebišti znásilní, vlastně v mžiku svede. Scéna, kdy jde hlavní hrdina (už jako mnich s budoucí obětí) do lesa ke studánce pro vodu, je opravdu nechtěně legrační nejen svojí konstrukcí. Co si navrch myslet o okamžiku, kdy Juan již pudově rozvášněn na nevěstu Kristovu řičí: Necítíš touhu po rozžhaveném žezle, které do tebe vstoupí, až vykřikneš rozkoší? Taková řešení bychom čekali v červené knihovně, tento slovník zase v jiném pokleslém literárním žánru programově se otírajícím o lidské genitálie.

Je ovšem fakt, že od romantického muzikálu se cukrkandl na různý způsob čeká. Posluchačsky velmi vstřícná, ale v celkovém dojmu vlastně nevrstevnatá hudba Vašo Patejdla, je příjemným doprovodem a jakousi nenápadnou zvukovou kulisou večera. Od muzikálu očekávaný hit, který se vám vryje do paměti, tady ale neuslyšíte. Místy až starosvětsky operetně škrobené jsou texty písní Eduarda Krečmara.

Režisér Petr Gazdík se v této hudební šou snaží ve spolupráci se scénografem Petrem Hlouškem o tradiční velké plátno. To v tomto případě znamená něco velkých kulis na v pozadí s nezbytnými projekcemi enigmatické ženské tváře oné nedosažitelné lásky. Dobově nařasené šustící sukně, sutany, rudé biskupské komže a oblečení venkovanů má v publiku jen posilovat pocit dobové atmosféry Sevilly 16. a 17. století. Romanticko-historický kus prostě potřebuje své.

U brněnského Dona Juana se nyní opět ukázalo, že mimořádný profesionální tým od skvěle dirigovaného orchestru, přes zpěváky swingující za scénou až po bezvadně fungující company a jedinečné sólisty dokáže traktovat i dílo výše naznačeného žánru a zpracování. A tak je potřeba vyzdvihnout třeba Félicianu herečky Viktórie Matušovové, která dokáže sebejistým pěveckým projevem překlenout a vlastně i skrýt papírem šustící tragiku svojí hrdinky. Jiným případem herecké nakažlivosti a výtečně odehrané bezprostřednosti je třeba Luisa Barbory Remišové, která hraje rozpustilou a tělesným hříchům se nikterak neprotivící se služtičku. Obě jmenované patří k tomu lepšímu, protože ze strany zasloužilých bardů je k vidění většinou předepsaný aristokratický patos, který je místy na hranici sebe parodie. To je případ Martina Havelky jako hraběte Mendozy či Převora, ale také dvojice Ivana VaňkováAlena Antalová, jejichž romantické heroiny jsou limitovaný probíranou emoční věrohodností scénáře. Všetečný sluha Sganarel je v podání Jakuba Uličníka další divácky vděčnou a herecky naplněnou figurou. Hlavní hrdina Dušan Vitázek jako Don Juan si užívá více polohu chtivého svůdce a lehkomyslného poživačníka, pomstychtivého šermíře a osudem raněného milence. Jeho sebezpytné momenty finále balancují na hraně povinné herecké oběti žánru.

Muzikál v Brně tradičně doprovodí živý orchestr, což je samozřejmě jinde nevídanou devízou. Don Juan bude přes zmíněné výtky jistě velmi úspěšně suplovat neutuchající poptávku po přídělu romantických látek. Publikum oddaně a rádo sedne na tento svůdnický lep a snad to tak i má být. Není mým úkolem pohoršovat se nad chutěmi diváků či – nedej Bůh – moralizovat jejich vkus. Snad také nejsem žádný zabedněný patriot, ale podobné muzikálové opusy, jako je Don Juan, nejsou v Brně snad ani zapotřebí. Současný autorský muzikál tady dosáhnul už zajímavějších výsledků.

Ivan Hubač, Vašo Patejdl, Eduard Krečmar a Martina Hrdinka: Don Juan. 17. 5. 2014, světová premiéra, Městské divadlo Brno.

Foto Jef a Tino Kratochvilové

Komentáře

Reagovat
  • Simona Škarabelová

    29. září 2014, 14:05
    Vážený pane Marečku, děkuji za Váš názor, jsem ráda, že jsem konečně narazila na někoho, s kým se v této věci shodnu. "Pražský muzikál slavil v Brně velký úspěch", jak se o něm pateticky psalo po premiéře, mě více než zklamal. Příběh je jeden velký kýč a klišé, korunovaný Juanovým odchodem do kláštera a snahou o pokání. Místy jsem měla pocit, že vidím Ofelii, jindy tančící symboly smrti či pekla (dokonce v nápadně podobných kostýmech) z Draculy, chvílemi Sluhu dvou pánů. Sluha Sganarel však byl rozhodně výrazným potitivem inscenace. K Vašim steskům nad pokleslými obraty z "jiného pokleslého literárního žánru programově se otírajícího o lidské genitálie" bych kromě rozžhaveného žezla zminila i hru na flétnu, kterou "včera ještě panna" dost dobře neovládá... Zkráta - Pražský Don Juan v Brně pro mě představuje jedno velké zklamání, kde kromě scény, nápaditých dobových kostýmů a bohužel nevyrovnaných hereckých výkonů, není nic zásadního k vidění. Zůstal ve mě jen nesmazatelný pocit údivu spojený s neodbytnou otázkou, provázející mě po celou dobu představení a vlastně i po něm, při - tradičně ve stoje - aupladujícím publiku: "To snad nemohou myslet vážně?!"

Dále si přečtěte

Také v případě Mladého Frankensteina chce Petr Gazdík publiku nabídnout vše, na co se u podobných produkcí v muzikálové aréně na Lidické ulici sází. Co to je? Profesionálně odvedená podívaná, která diváky strhne na svoji stranu dobrými hereckými a pěveckými čísly, tanečními výkony, ale také naživo hranou muzikou a zajímavou výpravou.  více

Muzikál Sliby chyby, který o víkendu uvedlo Městské divadlo Brno, je typickou ukázkou toho, že ne všechny retro návraty bývají opodstatněné a divadelně milosrdné či přímo nutné. Melancholická a lehce nahořklá komedie je totiž ukázkou hudebního divadla, které je po půl století od svého vzniku zastaralé, sentimentální a zdlouhavé, co se délky i způsobu vyprávění týče.  více


Jako druhou premiéru letošní sezóny uvedla Janáčkova opera Národního divadla Brno Manon Lescaut operního velikána Giacoma Pucciniho. Režie nové inscenace, která poprvé uvedli 7. února v Janáčkově divadle, se ujal Štěpán Pácl, za dirigentský pult se postavil Ondrej Olos a v hlavních rolích se představili Jana Šrejma Kačírková (Manon Lescaut), Jiří Brückler (Lescaut), Peter Berger (Renato des Grieux) a Zdeněk Plech (Geronte di Ravior).  více

První letošní koncert souboru Brno Contemporary Orchestra z cyklu Auskultace nesl název Gastro s podtitulem Večeře pro Magdalenu Dobromilu Rettigovou (1785–1845). Orchestr v neděli 2. února provedl v jídelně Masarykova studentského domova dvě kompozice, resp. performance a happening Ondřeje Adámka (*1979), který se ujal také taktovky. Pro diváky tak nastala ne zcela obvyklá situace, kdy se do čela orchestru nepostavil dirigent Pavel Šnajdr.  více

Čtvrtý koncert v rámci abonomá Filharmonie doma, s podtitulem Metamorfózy, věnovala Filharmonie Brno pod taktovkou šéfdirigenta Dennise Russella Daviese dílům Josepha Haydna, Antonína Rejchy a Richarda Strausse. Jako sólista se v Klavírním koncertu druhého jmenovaného skladatele měl původně představit klavírista Ivan Ilić, ze zdravotních důvodů však koncert odřekl. Zástupu se pohotově ujal Jan Bartoš a diváci si tak mohli ve čtvrtek 30. ledna v Besedním domě vyslechnout původní program.  více

Nový autorský titul od víkendu nabízí na velké scéně Městské divadlo Brno. Jedná se o hudební Pohádku o živé vodě a je pod ní podepsaný autor libreta a režisér či zdejší principál Stanislav Moša, který už dlouhá léta tvoří v tandemu s hudebním skladatelem Zdenkem Mertou. Nyní se jedná o jejich už desátou autorskou spolupráci, při níž se znovu vrátili k pohádkovému žánru (jejich první pohádkou byla Zahradu divů v roce 2004). Výsledkem je výpravný titul, který myslí na malé i odrostlé diváky.  více

Už druhý letošní program pořádaný Filharmonií Brno oslavil jubileum významného skladatele. Zatímco Novoroční koncert byl věnován Johannu Straussovi mladšímu, koncert konaný 16. ledna v Janáčkově divadle připomněl nadcházející výročí Maurice Ravela (1875–1937), od jehož narození uplyne 7. března 150 let. Při koncertu složeném čistě z Ravelových děl se do čela Filharmonie Brno po delší době postavil její šéfdirigent Dennis Russell Davies. Během čtvrtečního večera zazněly mimo jiné oba Ravelovy klavírní koncerty, při kterých se za klavír posadil francouzský klavírista Alexandre Tharaudvíce

První letošní koncert abonentní řady Filharmonie doma, který se odehrál 10. ledna v Besedním domě, věnovala Filharmonie Brno pod taktovkou Tomáše Netopila Wolfgangu Amadeu Mozartovi. Kromě jeho děl ale zazněla také krátká kompozice Justė Janulytė, která diváky na krátkou chvíli přenesla z klasicismu do 21. století. V první polovině večera se k orchestru přidala dvojice sólistů ve složení Fedor Rudin (housle) a Pavel Nikl (viola).  více

Novoroční koncert Filharmonie Brno je již 1. ledna v Janáčkově divadle zaběhlou tradicí. Ani letošní rok nebyl výjimkou, a orchestr pod vedením dirigenta Michela Tabachnika provedl program složený zejména z děl Johanna Strausse mladšího. Brněnská filharmonie takto zahájila takzvaný straussovský rok. V roce 2025 totiž má skladatel titulovaný jako král valčíků významné jubileum 200 let od narození. Straussovy kompozice doplnily skladby Ericha Wolfganga Korngolda, Richarda Strausse a Dimitrije Šostakoviče.  více

Dva večery po sobě hostilo koncem listopadu brněnské Divadlo Husa na provázku taneční představení s názvem Bohyně. Šlo o magisterskou práci Jana Kysučana. Stávající vedoucí taneční složky Vojenského uměleckého souboru Ondráš s představením inspirovaným kopaničářskými bohyněmi, ale i pohanskou minulostí, před dvěma lety absolvoval na Vysoké škole múzických umění v Bratislavě. V rozhovoru jsme se dostali pod pokličku umělecké choreografie i představení samotného.  více

„Kultura je most“ zaznělo při – v pořadí již druhém - Koncertě česko-rakouského partnerství, který se odehrál v pátek 20. prosince na zámku Thalheim. Jednalo se o závěrečný večer 5. ročníku celoevropského projektu České sny 2024 a také o součást oslav Roku české hudby i mezinárodního hudebního festivalu Concentus Moraviae. Kultura je most spojující nejen odlišné generace, různé společenské vrstvy, ale i celé národy. A právě projekt České sny, který jen v roce 2024 prezentoval hudbu českých skladatelů v 50 evropských městech 22 různých států, toho může být výmluvným příkladem. Ostatně jen v prosinci zazněla kromě závěrečného koncertu v Rakousku řada dalších 11 v jižní části Evropy od portugalského Amarante přes italské Pesaro až po chorvatský Varaždin. Koncert byl věnován bývalému dolnorakouskému zemskému hejtmanovi Erwinu Pröllovi, který se dlouhodobě zasazuje o budování a prohlubování vztahů mezi Českou republikou a Rakouskem.  více

Dějiny pravidelného rozhlasového vysílání z Brna se začaly psát v roce 1924, rok po zahájení vysílání pražského rozhlasu a jen dva roky po vzniku prvního pravidelného vysílání v Evropě – londýnského BBC. Už celé jedno století je brněnské studio Českého rozhlasu motorem nejen hudebního, ale i obecně kulturního dění na Moravě, které svým vysíláním významně ovlivnilo. Důležitou roli sehrál brněnský rozhlas také v oblasti hudebního folkloru. Od svých začátků byl významným dokumentátorem lidové hudby v terénu a svým vysíláním neoddiskutovatelně ovlivnil vývoj hudebního folklorismu na našem území. Stalo se tak především díky neúnavné činnosti několika generací redaktorů a dramaturgů folklorního vysílání, kteří lidovou píseň a hudbu nejen zaznamenávali v terénu, ale prostřednictvím vysílání jí dávali druhý život. Právě díky nim se z interpretů, jako byli Božena Šebetovská, Jožka Severin, Dušan a Luboš Holí, Jarmila Šuláková, Vlasta Grycová a řada dalších, staly folklorní legendy. A zejména díky rozhlasu se všeobecně známými staly desítky lidových písní, které by jinak zůstaly zapomenuty.  více

Posledním předvánočním koncertem uzavřela Filharmonie Brno letošní část abonentní řady Filharmonie doma. Do jejího čela se vůbec poprvé postavil hvězdný houslista Fabio Biondi, který je známý především interpretací barokní hudby. Kromě smyčce se ale chopil také taktovky a brněnskému publiku se tak představil ve dvojroli houslista / dirigent. Společně s Filharmonií Brno provedl ve čtvrtek 19. 12. v Besedním domě díla Antonia Vivaldiho, Jana Dismase Zelenky, Pietra Nardiniho a Luigi Boccheriniho.  více

Kolem svátku svaté Doroty (6. února) a zejména od sv. Floriána (4. května) do sv. Martina (11. listopadu) se asi ve stovce obcí Brněnska a více jak dvaceti městských částech Brna každoročně konají slavnosti, které jsou od nepaměti, mnohde dodnes, nejvýznamnější událostí kulturního roku. Jejich hlavními účastníky bývala svobodná mládež odrostlá škole, chasa, která si na rok volila své zástupce - dva až čtyři stárky. Tato stárkovská organizace začala od začátku 20. století zanikat a pořadatelství jedněch hodů v obci se rozdrobilo mezi řadu spolků. S jejich rušením či ukončením činnosti se pořadatelství hodů přerušilo, případně v letech nesvobody přecházely hody do ilegality. Jejich dnešní slavení je tedy tradice obnovovaná, v dosídlených či novějších lokalitách zaváděná.  více

Vánoce v Brně znamenají také tradiční předvánoční koncert Brno Contemporary Orchestra (BCO), který se tentokrát uskutečnil s titulkem Z Ameriky do Tuřan. Odehrál se 18. prosince a po roční pauze se opět vrátil do tuřanské sokolovny. BCO pod vedením dirigenta Pavla Šnajdra provedlo skladby Mauricia Kagela, Steva Reicha, Trevora Grahla a tradičně i Miloslava Kabeláče. Společně s orchestrem se publiku představila čtveřice zpěváků ve složení Aneta Podracká BendováKornél MikeczMichal Kuča a Martin Kotulan. V závěru první poloviny pak Pavel Šnajdr vyměnil taktovku za tleskání, v čemž ho doplnil Petr Hladíkvíce

Po roce 1989 se začalo Brno pomalu ale jistě z hermeticky uzavřené socialistické republiky chystat na divoké devadesátky plné nevyjasněných vražd, podvodů s lehkými topnými oleji a mafiánských tanečků v rytmu diska. Stěny dětských pokojů plnila Nirvana a plechovky od Coca Coly, na nočním stolku nesmělo chybět poslední Bravíčko. Měl i v této době folklor své místo, musel si ho znovu vydobýt nebo jde o maják, který rozbouřené dějiny nijak nezasáhly?  více

Téma v názvu je dosti široké a neodvažuji se svůj text nazvat jinak, než letmým ohlédnutím. Nejdříve si však dovolím malou retrospektivu.  více

Nejčtenější

Kritika

Jako druhou premiéru letošní sezóny uvedla Janáčkova opera Národního divadla Brno Manon Lescaut operního velikána Giacoma Pucciniho. Režie nové inscenace, která poprvé uvedli 7. února v Janáčkově divadle, se ujal Štěpán Pácl, za dirigentský pult se postavil Ondrej Olos a v hlavních rolích se představili Jana Šrejma Kačírková (Manon Lescaut), Jiří Brückler (Lescaut), Peter Berger (Renato des Grieux) a Zdeněk Plech (Geronte di Ravior).  více